Celonárodní slovní zásoba ne plně spisovná a nespisovná

Jaromír Bělič

[Articles]

(pdf)

Общенациональная лексика не вполне литературная и нелитературная / Les fonds lexicaux de la langue nationale tchèque non complètement littéraires et non littéraires

I

 

V bohemistice dosud nemáme zevrubné srovnání slovní zásoby některých dvou nebo více útvarů národního jazyka, jaké provedl např. Marian Kucala v práci Porównawczy słownik trzech wsi małopolskich (Wrocław 1957). Ani dosavadní naše nářeční slovníky možnost takového srovnání povětšině neposkytují, neboť jsou zpravidla víceméně jen diferenční, zaměřené toliko na rozdíly od spisovného jazyka;[1] proto v nich do značné míry chybí právě ta část slovní zásoby, která je různým útvarům společná a která umožňuje mezinářeční dorozumívání v celonárodním rámci. Mé starší zkoumání, provedené na omezeném materiálu z okrajových nářečí moravskoslovenských (tzv. nářečí dolských), tedy geograficky poměrně hodně vzdálených od centra národního jazyka, zřetelně ukázalo, že slovní zásoba společná spisovnému jazyku a uvedeným nářečím tvoří nejpodstatnější složku nářečního lexika: z 2014 nashromážděných různých slov (s vyloučením vlastních jmen) je 1683 plně společných se spisovnou češtinou (nehle[12]díme-li k různým obměnám hláskoslovným) a pouze 331 je zcela nebo aspoň zčásti (hlavně svým významovým rozsahem nebo odstínem) odlišných. Poměr shod a rozdílů je tu tedy 83,57 % : 15,43 %.[2]

Procento rozdílů v lexiku tří nepříliš od sebe vzdálených, ale přírodními podmínkami, a tedy i způsobem života dost rozdílných vesnic v práci Kucalově je ovšem značně vyšší, poměr shod a rozdílů je zde přibližně 60 % : 40 %. Vyplývá to především z obšírnějšího Kucalova materiálu,[3] který nadto byl sbírán systematicky podle stanovených tematických okruhů do nejzazších podrobností, kdežto v našem případě jde o materiál získaný totální excerpcí celkem nahodile zachycených souvislých promluv, tematicky ovšem rovněž dost rozmanitých. Kucala sám však upozorňuje (s. 330), že by jeho výpočty mohly vést k nesprávné představě, že se obyvatelé oněch tří vesnic při vzájemném styku dorozumívají velmi obtížně, jestliže by se téměř každé druhé slovo různilo. Na základě analýzy svého materiálu naopak zdůrazňuje, že společná slovní zásoba je základní, obsahuje slova nejzávažnější a nejhojněji užívaná, kdežto rozdíly jsou především v okruhu slov méně frekventovaných, speciálnějších. Proto celé stovky výrazů souvisících se zvláštnostmi životních podmínek a způsobu života nebo i s dřívějšími historickými okolnostmi v jedné nebo druhé zkoumané obci nejenže v ostatních dvou obcích nejsou známy, nýbrž leckdy ani nemají náležité ekvivalenty.

Závěry z našeho materiálu, podepřené i číselně, v zásadě se shodují s upozorněním Kucalovým. Uvedených 2014 různých slov bylo zjištěno v textech obsahujících celkem 10 732 slovních výskytů (zase mimo vlastní jména). Frekvence od 10 výše (do 311) se objevuje ve zkoumaných ukázkách u 144 slov; těchto 7,15 % lexikálních jednotek má výskyt 64,86 % (tj. 6961) z celkového počtu případů, kdežto na ostatních 92,85 % (tj. 1870) slov připadá toliko 35,14 % (tj. 3771) výskytů. Přitom mezi 144 nejfrekventovanějšími slovy je pouze 10 až 13 výrazů, které se nevyskytují ve vlastním jazyku spisovném nebo zde mají odlišný význam nebo významový rozsah; naproti tomu z uvedeného celkového počtu 331 nespisovných nebo ne plně spisovných slov se naprostá většina, tj 245, objevuje v excerpovaných textech jen jednou, jejich frekvence je tedy v průměru nízká.[4]

I bez zřetele k frekvenci musíme ovšem mezi slovy odlišnými od spisovného jazyka v užším smyslu, tj. bez jeho vrstvy hovorové, rozlišovat několik skupin: vedle slov čistě jen lokálních nebo omezených na malé nářeční okruhy existují nespisovná slova oblastní, žijící na větší nebo menší části území národního jazyka (často bez zřetele k hláskoslovným a jiným nářečním izoglosám), a konečně slova rozšířená po celém jazykovém území, která vedle slov plně shodných se spisovným jazykem[5] posilují celonárodnost lexika běžně mluvené řeči a zvyšují snadnost mezinářečního dorozumívání. Právě této skupině chceme dále věnovat pozornost, a to na základě materiálu jednak shromážděného vlastním sběrem z běžných promluv, jednak vybraného při práci na Slovníku spisovného jazyka českého a získaného tedy z rozsáhlých excerpcí ponejvíce krásné literatury v le[13]xikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV. Svou absolutní početností to není skupina nijak slabá, naše výklady se opírají o záznam asi 3500 různých lexikálních a frazeologických položek, jež zdaleka ještě nezachycují tuto skupinu celou. Srovnání s rozborem slovní zásoby v citované práci o dolských nářečích pak ukazuje, že sem patří jak slova s frekvencí vysokou, tak s frekvencí nižší.

Poněvadž celonárodní slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné nebyla dosud věnována náležitá pozornost, má tato stručná stať charakter jen předběžný; nemůže ani celou problematiku vyčerpat, ani jít všude do podrobností a do potřebné hloubky. Další bádání, jemuž se sám chci věnovat, ji leckde doplní, zpřesní a snad i poopraví.

 

II

 

Celonárodní slovní zásobou ne plně spisovnou a nespisovnou rozumíme tedy značně početnou skupinu výrazů, které buď vůbec, nebo aspoň v daném významu nepatří do vlastního jazyka spisovného, ale kterých se hojněji nebo řidčeji užívá v běžně mluvené řeči po celém jazykovém území. Není to skupina jednolitá a nějak uzavřená, vedle výrazů vyhraněně nespisovných jsou zde slova, slovní spojení, fráze a rčení, jež se pohybují na hranici spisovnosti a zčásti i pronikají do spisovného jazyka v užším smyslu, vedle pojmenování citově neutrálních jsou tu četné výrazy s různým odstínem a stupněm expresivity, vedle slov domácího původu sem patří poměrně dosti výrazů přejatých, vedle slov hodně rozšířených a nově vznikajících jsou zde slova řídká a ustupující.

Snad většina výrazů z celé této skupiny, přestože by se v stylově neutrálním psaném nebo i mluveném spisovném projevu víceméně pociťovaly jako stylisticky neadekvátní nebo „nesprávné“, zcela normálně se vyskytuje v nenucené konverzaci nejen nespisovné, nýbrž i spisovné. Srov. např. baštit, brynda, ceknout,[6] čertvíkdo, habaděj, kabrňák, kilo, kloudný, komunál, vybízecí citoslovce na, nate, nachomýtnout se, nátřesk, neurč. čísl. pár, párkrát, pitomý, rukovat, šusťák, šťourat, vyřídilka, zbabrat něco …; některá slova, jinak třeba výrazy různým způsobem omezené, existují zde buď výlučně, nebo do značné míry jenom v ustálených spojeních, frázích a rčeních, jako např. aprílové počasí ‚nestálé‘, běžet (přiběhnout) jak s keserem, mít něco za lubem, mus je velký kus aj. Tato lexikální vrstva je tedy společná hovorové formě spisovné češtiny a útvarům nespisovným.

Některé výrazy pociťujeme naproti tomu spíše jen jako hovorové, tvořící specifickou vrstvu slovní zásoby hovorové češtiny. Např. avansovat, furóre, kulantní, mondéna, presantní, učitelovat …; protekční dítě, být ve flóru, ostuda na kvadrát, být z obliga apod. Jiné výrazy jsou zase příznačnější pro mluvu nespisovnou, jako např. akorát, furt, fusekle, luft, nakvalt, odpalírovat, šmakovat, vinšovat aj.

Hranice mezi jednotlivými vrstvami celonárodní slovní zásoby ne plně spisovné a nespisovné jsou ovšem labilní, v nejsilnější vrstvě společné se přitom zároveň překrývá hovorová forma spisovné češtiny s útvary nespisovnými; při variabilitě hovorové spisovné češtiny i běžně mluvené češtiny nespisovné a při jejich hojné vzájemné interferenci v promluvách každodenního života, zejména též při hojném užívání, zvláště v západní větší části jazykového území, hláskových a tvarových podob tzv. obecné češtiny ve funkci češtiny hovorové, vyskytují se však také výrazy z obou vrstev ostatních do značné míry promiskue, často se stylistickou zá[14]měrností. Zčásti právě to nám umožňuje rozlišovat tyto vrstvy, třebaže u jednotlivých výrazů hodnocení zajisté může být subjektivní.

Vrstva společná a vrstva celonárodně užívaných výrazů nespisovných spojují (vedle výrazů shodných se spisovným jazykem) všechna česká nářečí a všechny interdialekty v čele s obecnou češtinou. Zatímco však o obecné češtině jako o hlavním českém interdialektu nemůžeme zcela právem mluvit jako o útvaru opravdu celonárodním, zde skutečně jde o lexikální vrstvy obecně české v plném geografickém rozsahu, tj. společné nespisovné mluvě na celém území.

Vrstva společná a vrstva výrazů specificky hovorových vytvářejí naopak lexikální charakteristiku hovorové formy, hovorového stylu spisovné češtiny (tzv. češtiny hovorové) na rozdíl od stylů jiných. Třebaže výrazů obou těchto vrstev nelze zpravidla bezpříznakově užívat ve spisovném jazyce v plném rozsahu, ve všech jeho stylových rovinách, přece na druhé straně nejsou, jak správně uvádí Slovník spisovného jazyka českého, „prostě nespisovné“.[7]

Jak je zčásti patrno z uvedených příkladů, v celonárodní slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné jsou nebo mohou být zastoupeny v zásadě všechny slovní druhy; nejvíc je zde samozřejmě podstatných jmen a sloves, dále přídavných jmen a příslovcí, řídce jsou zastoupena zájmena, číslovky atd. Pokud jde o stránku lexikálně sémantickou, zabírá celá tato skupina široký okruh denního života a jevů, jež s ním souvisí; jak se zdá, proti ostatnímu lexiku je v zesílené míře antropocentrická, tj. předmětem velké části pojmenování je tu především člověk, jeho vlastnosti a různé životní úkony a projevy, jeho práce, výtvory, zařízení atd.

Mnohá celonárodní slova ne plně spisovná a nespisovná jsou přitom prosté ekvivalenty paralelních výrazů, jež jsou zároveň i spisovné.[8] Pokud oba členy takových dvojic jsou jednoslovné, koexistují povětšině výrazy společné se spisovným jazykem v běžné mluvě jako synonyma, přičemž „spisovný“ výraz má zpravidla charakter obecnější, neutrální, kdežto výraz omezený jenom na běžnou mluvu se jeví jako vrstvově příznakový, a tedy často slabší, ustupující před výrazem společným. Srov. např. hovor. avansovat ← spis. být povýšen, povýšit; párkrát ← několikrát; ob. akorát ← spis. zrovna, právě, přesně; luft ← vzduch. Někdy v takových případech slovo běžné mluvy nabývá v ní samé jistého přídechu expresívního nebo se jinak stylisticky nebo i významově omezuje. Vedle uvedených příkladů srov. např. neutrální spis. být nemocen // ob. zastarávající a zčásti expr. marodit; skříň // ob. zast. a zčásti hovor. expr. (zvl. ve význ. ‚stará, nevzhledná, neforemná skříň‘) almara; (pracovní) směna // ob., zč. hovor. expr. (zvl. ve význ. ‚namáhavý pracovní výkon‘) šichta. Takové funkční rozrůznění je výraznější a slovo běžné mluvy se ve své funkci drží pevněji, jestliže je expresívní samou [15]svou povahou, jako např. hovor. čumět // neutrální dívat se; nátřesk // nával, tlačenice; praštit někoho // uhodit apod.

V řidších případech se naopak v jednoslovných neexpresívních paralelách hovorového výrazu víceméně bezpříznakově užívá i ve vlastním jazyku spisovném. Pouze tradiční kodifikace brání uznat za plně spisovné např. adv. moc // hodně, velice (+ knižnějšího mnoho, velmi), spojku jestli // spis. a kniž. -li, jestliže, zda, zdali; podobně pronikají do vlastního spisovného jazyka podoby Brňák, Pražák, Moravák … // knižnějších nebo zčásti i významově specifikovaných podob Brňan, Pražan (jen v této podobě, mluví-li se např. o husitském křídle pražanů), Moravan aj.[9] Hranice lexika spisovného v užším smyslu proti lexiku hovorovému je tedy rovněž labilní; v některých případech koexistuje pak ve vlastním spisovném jazyku čistě jen spisovný, popřípadě knižnější výraz nebo „oficiální“ pojmenování vedle výrazu hovorovějšího společně proti celonárodnímu výrazu zřetelně nespisovnému. Srov. např. „oficiální“ spis. doručovatel // hovorovější listonoš × ob. pošťák; podobně (to je mi) lhostejné // jedno × fuk; (to už) pominulo // je pryč × je fuč; stále // pořád × furt apod. Střední člen v takových trojicích zpravidla pak ovšem rovněž koexistuje i v mluvě nespisovné a výraz jenom nespisovný je zase často silně expresívní nebo jinak úže příznakový.

Podobná situace je také v případech, kde jednoslovnému výrazu běžně mluvené řeči odpovídá „oficiální“ nebo aspoň víceméně ustálené spisovné pojmenování dvouslovné nebo víceslovné. Tu ovšem je zpravidla pozice hovorového (resp. obecného) výrazu v běžné mluvě pevnější, tj. plně spisovné ekvivalenty se vyskytují řidčeji nebo jen výjimečně, a zároveň se také jeho stylová příznakovost vrstvová v poměru k vlastnímu spisovnému jazyku často oslabuje. Srov. např. hovor. gumáky, metrák × spis. gumové boty, metrický cent; autodoprava, devítiletka, fotoaparát, odborář …, jódovat, nakrémovat … → spis. automobilová doprava, základní devítiletá škola, fotografický aparát, člen n. pracovník odborového hnutí …, potírat jódovou tinkturou, natřít krémem. Eventuální expresivita je dána buď už významem slova, nebo způsobem tvoření, někdy též jistý expresívní přídech v kontextu čistě spisovném vyplývá z vrstvové příslušnosti; srov. např. putykář ‚návštěvník putyk, majitel putyky‘ × šeptanda ‚šeptaná propaganda‘, pracant ‚pracovitý člověk, pilný pracovník‘ × koncentrák ‚koncentrační tábor‘, panelák ‚panelový dům‘ aj.

Některá celonárodní slova ne plně spisovná a nespisovná ve vlastním spisovném jazyku stabilní ekvivalenty vůbec nemají, podle potřeby je nutno vyjádřit se zde nějakým opisem, nebo se význam vyrozumívá z kontextu nebo ze situace. Jsou to výrazy při běžném užití buď zcela neexpresívní, jako např. hovor. luxovat ‚vysávat prach vysavačem (luxem)‘, naklepat, naťukat ‚napsat na psacím stroji‘, ob. šlukovat ‚polykat kouř při kouření‘, nebo jejich silnější nebo slabší expresivita je inherentní, daná už samou podobou slova (např. hovor. kafovat ‚holdovat pití kávy‘ — utvořeno na základě ob. podoby kafe, nikoli spis. káva; pižlat ‚namáhavě, neuměle, neodborně řezat, krájet, stříhat‘; uklohnit ‚neuměle, pracně uvařit‘), popřípadě adherentní, vzniklá posunutím významu slova původně neexpresívního (např. hovor. nahraný ‚jsoucí v koncích, v nesnázích‘; netrhnout se ‚dít se v nepřetržitém sledu, být stále v provozu‘ × spis. řidč. trhnout se ‚oddělit se, dostat trhlinu …‘; průšvih ‚vyjití najevo něčeho nepříjemného, velká nepříjemnost‘).

[16]Ke všem dílčím skupinám se řadí též četné výrazy profesionální, tj. neoficiální („pracovní“) a často až slangové výrazivo z různých oborů, jež se podle své povahy buď stalo obecným majetkem, nebo je víceméně omezeno jenom na pracovníky nebo pěstitele příslušných oborů, avšak u nich je zpravidla rovněž rozšířeno po celém jazykovém území. Srov. např. ze starších obuvnických pojmenování branzol ‚stélka‘, kramflek ‚podpatek‘, štiftl ‚kožený nýt v podpatku‘, tuplovka, tuplůvka ‚druhá, náhradní podrážka‘, z výraziva motoristického např. kára ‚automobil‘, obutí ‚pneumatiky‘, … devadesátka, stovka ‚devadesátikilometrová, stokilometrová rychlost‘, nabourat (se), zpátečka, přetáhnout zatáčku, řezat zatáčku apod.[10] Mnohá slova jsou obecněji slangová, jako bašta ve významu ‚výborná, skvělá věc, požitek‘, kšanda ve význ. ‚ostuda‘, mejdan ve význ. ‚flám‘, olrajt ‚výborně, výborný‘, šlajfka ‚vázanka‘, tutovka ‚něco jistého, zajištěného, hotová, rozhodnutá věc‘, žúžo ‚skvěle, skvělý‘, pozdravy ahoj, čao aj.

Expresivita různého druhu a stupně je v celonárodní slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné hodně zastoupena, neboť právě mluvený jazyk je její hlavní doménou.[11] Antropocentričnost vystupuje u expresívních slov celé této lexikální skupiny zvlášť výrazně a zejména v nejzákladnějších významových okruzích existují i řady expresív synonymních nebo s drobnými významovými odstíny. Např. z velkého množství pojmenování pro člověka různých vlastností srov. řadu označení člověka neobratného: babra, babral, moták, motovidlo, moula, mrťafa, nemehlo, nemotora, nešika, nimra, ňouma, packal, patla, pipla, piplal, pometlo, vrták …; nebo označení pro různé způsoby a odstíny nabití, natlučení někomu: nabančit, nabouchat, nabuchcovat, nafackovat, naflákat, nakřápat, namlátit, namydlit, naplácat, napráskat, naprášit, nařezat, nasázet, nasekat, našupat, natřískat, natřít, navochlovat aj.

 

III

 

Co se týče původu, naprostá většina výrazů v celonárodní slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné je z domácích základů. Přitom však jen poměrně malou část představují slova opravdu samostatná, tvořená ze základů, jež se v spisovném jazyce v užším smyslu buď vůbec nevyskytují, nebo jsou tam v jiné podobě, popř. v odlišném významu. Vedle některých výrazů již uvedených jsou to např. slova jako brečet, čapnout, halama, nadranc, naparovat se, neplecha, okounět, pifka, přicmrdovat, repetit, scípnout, smrad aj.

[17]V četných případech naopak sem patří slova, která ve svých základních významech existují i ve vlastním jazyku spisovném, kromě toho a nadto se jich však celonárodně užívá ještě s nějakým významem nebo i s několika významy dalšími. Srov. např. bezvadný v neutrálním významu ‚jsoucí bez vady‘, společném se spisovným jazykem v užším smyslu, a v expresívně zabarvených významech ‚krásný, skvělý, výtečný‘, příznačných pro toto slovo v češtině hovorové a vůbec běžně mluvené (bezvadný román, bezvadná výstava, bezvadný kantor). Podobně je tomu např. se slovem domovina ve význ. ‚podomácku zpracovaný nebo i vypěstovaný tabák‘, ohnout někoho ‚oblomit, obměkčit, pohnout; ošidit, napálit‘, paseka ‚zmatek, nepořádek; výtržnost; rázné zakročení‘, strašně ‚velice, velmi‘ (strašně krásný, strašně rád …), šatit někoho ‚okrádat, šidit‘, zorat (zvorat) něco ‚špatně provést, zkazit‘. Jak je patrno, jde tu zpravidla o význam nebo významy sekundární, vzniklé posunem na základě nějaké významové souvislosti nebo podobnosti, vlivem obrazného nebo též ironického užití slova apod. V některých případech se slov jinak i plně spisovných tímto způsobem užívá v ustálených spojeních, frázích a rčeních, jako např. dát si pohov ‚udělat přestávku v práci, odpočinout si‘, někam to dotáhnout ‚dosáhnout významného postavení‘, odbourávat ceny ‚snižovat je‘, hospodařit od desíti k pěti, točit se jako holub na báni aj. Zvlášť hojně je takto využito v celonárodní frazeologii běžně mluvené češtiny některých slov vztahujících se bezprostředně k člověku. Srov. např. z četných spojení a frází se slovem hlava: bít někoho hlava nehlava, dát hlavy dohromady ‚poradit se‘, mít máslo na hlavě ‚dopustit se něčeho nečestného a nemoci pro vědomí viny volně a správně jednat‘, utíkat jako by hlava hořela, věšet hlavu ‚pozbývat odvahy, být smutný‘ apod.

Výraznou skupinu v celonárodní slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné tvoří dále relativně samostatná slova, tvořená derivací ze základů domácího nebo též cizího původu, společných se spisovným jazykem nebo i vlastních jen češtině běžně mluvené. Nemyslíme tu ani tak na slovní hnízda a řady, které se tvoří obdobně jako ve vlastním jazyku spisovném, jako např. podfouknout někoho (‚podvést‘), podfuk, podfukář, podfukářský, podfukářství …; slovotvorné prostředky běžně mluvené češtiny jsou vůbec v zásadě shodné se spisovným jazykem, v některých případech je však odlišný rozsah jejich využití. Hodně produktivní je např. substantivní sufix -ák, sloužící podobně jako ve spisovné češtině mimo jiné k tvoření jmen označujících nositele různých vlastností a někdy expresívně zesilující (fešák, gestapák, chlapák, lajdák), u feminin -árna v expresívních výrazech označujících nějaké místo, prostředí (blbárna, klepárna, nalejvárna …); u adjektiv jsou dost silně zastoupeny např. deverbativní typy na -ný a -lý, a to i v případech, kde příslušné sloveso v daném významu buď vůbec neexistuje, nebo se teprve sekundárně vytváří (srov. naducaný, nevymáchaný ‚neomalený, prostořeký‘, podroušený, práskaný ‚vychytralý, prohnaný‘ …, natvrdlý ‚těžko chápavý‘, nedoscíplý, připitomělý, přitroublý …).[12] Ze slovesných typů je zvlášť nápadná hojnost sloves na -ovat (fixlovat, mudrovat, potentovat se …), dost produktivní je též typ na -it (brebentit, fotit, kohoutit se …), s expresívním přídechem je v někte[18]rých případech zdůrazněna jednorázovost děje typem -nout (pošmáknout si, prubnout, přetrumfnout, zgustnout si …).

Některé derivační prostředky jsou ovšem samy o sobě více nebo méně příznačné jen pro celonárodní slovní zásobu ne plně spisovnou a nespisovnou. Jsou to např. expresívně zabarvené sufixy -oun (fašoun, hlavoun, krkoun …), -as (kliďas, kraťas, kruťas, pruďas …, trapas …), -nda (fešanda, štramanda …, čumenda, makanda, šeptanda …) aj.; v rozsahu celkem dost omezeném se expresívně využívá i připojování sufixů cizího původu k domácím základům (analogií podle slov přejatých), jako v případech mudrlant, pracant,[13] mílius, lenóra apod.[14]

Mezi relativně samostatnými výrazy ne plně spisovnými a nespisovnými významné místo zaujímají početná slova vzniklá a stále hojně vznikající z dvouslovných nebo víceslovných spojení vlastního jazyka spisovného nebo na jejich pozadí (popřípadě i bez něho), jak je tomu už v některých hořejších případech. Srov. dále ještě např. kdovíjaký, ostošest ‚rychle, velice‘ …; autonehoda, limosáček …; prudina ‚prudký člověk‘, tryskáč ‚tryskové letadlo‘ …, koloniál ‚obchod s koloniálním zbožím‘, komunál ‚komunální podnik‘ …, také králík ‚králičí kožišina‘, plzeň ‚plzeňské pivo‘ aj. Tato tzv. univerbizace je velmi příznačná pro hovorovou češtinu i pro celonárodní lexikální vrstvu nespisovnou a tvoření slov tímto způsobem je v češtině vůbec hodně živé a produktivní. K univerbizaci je možno připojit také zkracování slov dekompozičním osamostatněním první části složeniny (většinou cizího původu) nebo složeného slova v slovním spojení, jako deci < spis. decilitr, foto < fotografie, kilo < kilogram, elektro < elektrotechnické potřeby, prodejna těchto potřeb, kovo < kovodělný průmysl aj.[15]

Z několika univerbizačních typů nejhojnější je v běžně mluvené češtině univerbizace „derivační“ (označení Helclovo), při níž jednoslovný výraz vzniká slovotvornou úpravou jednoho členu výchozího slovního spojení. Některé univerbizační sufixy jsou přitom významově dost specializovány, např. -a v expresívních pojmenováních člověka (muže i ženy) vyznačujícího se vlastností vyjádřenou v sousloví přívlastkem, jako naiva ‚naivní člověk‘ apod. např. brepta, náfuka, nemrava, nepozora, nervóza, nevýprava, nezpůsoba, nezveda atd. Jiné sufixy, mající normálně význam nebo významy užší, nejsou, jak známo, tak jednoznačné a s výrazovou kondenzovaností produktů univerbizace, vzniklých na základě rozvíjejícího členu výchozích sousloví, je u většiny derivačních slovních skupin spojena větší nebo menší významová rozptýlenost, difúznost, a u jednotlivých slov potenciální nebo i faktická mnohoznačnost, která se někdy odstraňuje až kontextem. Vedle případů jako náklaďák ‚nákladní auto, nákladní vlak‘, pracák ‚pracovní úřad‘, tvíďák ‚tvídový kabát, plášť‘, Václavák ‚Václavské náměstí‘ aj. srov. např. případy jako jednička, dvojka …, jež jako názvy číslic jsou ovšem i plně spisovné, ale v běžné mluvě zároveň mohou být pojmenováním takřka všeho, co je označeno číslem 1, 2 …, např. tramvaje, autobusu, posluchárny nebo jiné místnosti, pokoje v hotelu, třídy ve vlaku, převodového stupně aj., dále gene[19]rálka ve významech ‚žena generála, generální mapa, generální zkouška (v divadle), generální oprava (motorového vozidla)‘ apod., nervák ‚něco silně dráždícího nervy, např. napínavý film, román, vzrušující příhoda, práce ve zmatku, hluku …‘ atd.

Derivační univerbizací se tvoří především četná pojmenování substantivní, jako např. broučkař (-ařka, tak i dále), hloubkař, pivař …, motorkář (-ářka), odbojář …, nádražák (-ačka), parťák, průmyslovák …; globuska, normálka, plenárka, silonky …, malinovka, nouzovka, rychlovka … aj. Patří sem však i některé derivace slovesné, např. dost hojná denominativa na -it s významem ‚pěstovat jako zábavu, provozovat jako zaměstnání to, co dělá člověk označovaný příslušným substantivem, jednat jako takový člověk apod.‘; např. broučkařit, holubařit, lyžařit, šmelinařit …, lékárničit, nádeničit, ochotničit, originálničit …, cikánit ‚lhát jako cikán‘, marodit ‚být marod, nemocen‘. Významově hodně rozptýlená jsou zvláště denominativa na -ovat, jako zmíněné jódovat ‚potírat jódovou tinkturou‘, dále např. fackovat ‚dávat facky, bít po tváři‘, konspektovat ‚vypracovávat konspekt, konspekty‘, předsedovat ‚vykonávat funkci předsedy‘, soudruhovat ‚(nadměrně, neupřímně ap.) užívat oslovení soudruhu‘, švindlovat ‚provádět švindly, podvody, podvádět‘ atd.

Výrazová kondenzovanost spolu s jistou významovou difúzností a — jak jsme řekli — s častou expresivitou jsou vůbec příznačné pro běžně mluvenou řeč, proto si lexikální prostředky vzniklé univerbizací ve značné míře podržují charakter hovorovosti. Mnohá pojmenování, jak jsme naznačili už v druhé kapitole a jak je patrno i z příkladů uvedených nyní, mají však podle své povahy sníženou expresivitu nebo jsou vůbec neexpresívní; v některých případech pak pronikají takové výrazy i do vlastního jazyka spisovného. Srov. k tomu výrazy jako filmař, němčinář, železničář, uznávané v Slovníku spisovného jazyka českého a zčásti už dříve za plně spisovné, a proti nim hořejší příklady, jež za spisovné v užším smyslu nepovažujeme, jako broučkař, které je ostatně často expresívní, zvl. ve významu ‚přírodopisec‘, dále pivař, odbojář aj.; podobně např. spis. cukrovka ‚cukrová řepa‘, klubovka … // hovor. malinovka, stojící na hranici spisovnosti, … × nespis. expr. hotovka, tutovka apod. Vést nějaké pevné hranice mezi hovorovostí a plnou, stylově neutrální spisovností u výrazů neexpresívních je vlastně nemožné, protože tu probíhá živý proces, v němž leckdy hovorové výrazy včerejší ztrácejí v jazykovém povědomí kolektiva svou vrstvovou příznakovost a stávají se neutrálními spisovnými výrazy dneška. V míře ještě zesílené to platí na druhé straně o hranicích mezi expresívními výrazy hovorovými a zcela nespisovnými. U slov domácího původu jsou vůbec hranice mezi jednotlivými vrstvami celonárodní slovní zásoby ne plně spisovné a nespisovné zvlášť plynulé.

 

IV

 

Poněkud zřetelnější je situace u slov cizího původu, třebaže ovšem i zde jsou různé přesahy a přechody.

V celonárodní slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné je značné množství výrazů, které sem vlivem různých okolností pronikly zejména z němčiny nebo jejím prostředictvím, méně z latiny, francouzštiny, ruštiny, italštiny, angličtiny, ojediněle i z jiných jazyků. Přitom zvlášť slova pociťovaná jako německá se dnes povětšině hodnotí jako výrazně nespisovná a kromě toho mají zčásti zvýšenou expresivitu, nejčastěji negativní; vedle dokladů uvedených už na s. [13n.] srov. např. forota, prezvuřt, prubovat, pucovat, sulc, trucovat …, fotr, handl, ksicht, kšeft, machlovat aj. Po stránce významové tu z velké části jde o výrazy z nej[20]běžnější slovní zásoby, které mají plně hodnotné a často staré ekvivalenty domácí; kromě toho jsou zde též hojné výrazy z řady oborů řemeslnických (viz obuvnické výrazy na s. [16]) i z některých starších odvětví průmyslových. Do češtiny pronikla tato slova vlivem dřívějšího těsného kontaktu mezi živlem českým a německým a dlouhodobé mocenské nadvlády němčiny.

Některá slova německého původu se ovšem objevují hojněji a často bez expresívního přídechu i v kontextu hovorovém; jde tu většinou o případy, kde si poměrně mladý domácí ekvivalent podržel ráz do značné míry knižní nebo ani není zcela ustálen, jako u fajfka ‚dýmka‘, hever ‚zdvihadlo, páčidlo, zdvihák, zvedák‘, trefit ve význ. ‚zasáhnout‘ …, popřípadě kde vhodný jednoslovný výraz český vůbec neexistuje, např. fasovat ‚dostávat, brát jako příděl‘, gruntovat ‚důkladně, od základů uklízet‘, trefit kam ‚znát cestu a nezabloudit‘. Poměrně nečetná slova a jejich odvozeniny z okruhu spíše městského a intelektuálského, jako např. fangle, fangličkář, hochštapler, lapálie apod., zpravidla zase se silným negativním zabarvením expresívním, jsou spíše specificky hovorová, třebaže se ovšem samozřejmě podle okolností objevují i v mluvě nespisovné. Některá další slova a jejich odvozeniny se udržují nebo hned od počátku pronikla jako slangová, např. expr. kumšt, kumštýř ve význ. ‚umění, umělec (zvl. výtvarný nebo dramatický)‘,[16] macha ‚šablonovitá rutina v umění‘ …, z doby nacistické okupace glajchšaltovat, kápo ve význ. ‚dozorce z řad vězňů v koncentračním táboře‘, lágr ve význ. ‚koncentrační tábor‘, verkšuc, verkšucák, vérmacht ‚nacistická armáda‘ aj.

Na rozdíl od většiny slov německého původu slova přejatá přímo nebo nepřímo z latiny, dále z francouzštiny a italštiny, event. též jejich odvozeniny, patří z větší části do okruhu výraziva intelektuálského a městského a pociťují se dnes jako hovorová; např. gaudium, kverulant, lumen …, garde ve význ. ‚průvodkyně dívky do společnosti‘, negližé, pardon, pardonovat, prekérní, puvoár …, furóre, pikolo, pikolík … atd. Odlišné hodnocení zvlášť výrazů francouzského původu od slov německých do značné míry patrně souvisí s někdejším bojem české buržoazie proti německé nadvládě, při němž se v přejímání slov z francouzštiny (a zčásti i z jiných jazyků) vidělo zbavování se závislosti na němčině (třebaže často rovněž přicházelo přes němčinu) a zároveň též nabývání rázu jakési kosmopolitnosti. Některá slova z těchto jazyků pronikla ovšem i do běžného užívání nespisovného a patří, často s expresívním přídechem, do lexikální vrstvy společné, jako nátura ‚povaha, přirozenost‘, orace ‚okolky, cavyky‘, prezent ve význ. ‚dar‘, prima ‚výborně, výborný‘ …, kuráž, malér, pakatel …, prevít ve význ. ‚špatný člověk, špatná věc‘ … aj. Poměrně jen málo slov z této skupiny je výrazněji nespisovných, např. akorát …, kašulírovat, palírovat, panket ‚okraj silnice, chodník‘ …, škarpa … apod. U některých sloves přejatých prostřednictvím němčiny charakter nespisovnosti je způsobován zakončením -írovat (něm. -ieren); jde-li o jejich částečné nebo úplné „pospisovnění“, pak se přiblížením k původnímu jazyku toto zakončení odstraňuje. Srov. např. starší avansírovat (avancírovat), konverzírovat (podle něm. avancieren, konversieren) a dnešní hovor. avansovat, plně spis. konverzovat (podle franc. avancer, converser) atd.

Slova z angličtiny v celonárodní slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné jsou většinou z okruhu výrazů sportovních a zčásti mají charakter slangový; srov. např. z běžně užívaných názvů tenisových debl, mix, singl, fiftýnek apod. Do poněkud širšího užívání proniklo jen málo výrazů, ale i těch se užívá poměrně zřídka, jako např. fifty fifty, uvedené už olrajt aj. Nověji pronikající slova z ruš[21]tiny nebo starší slova zvyšující vlivem ruštiny svou frekvenci, resp. rozšiřující nebo měnící svůj funkční rozsah, mají v celonárodní slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné zpravidla silnější nebo slabší zabarvení expresívní a povětšině patří do vrstvy spíše hovorové (jsou obecně slangová), jako bystro, ničevó, sičas, dumat, podumat apod.; některá mají charakter pracovně slangový, např. agitprop, fyzkultura, obezlička, puťovka aj.

Po stránce formální se výrazy cizího původu v celonárodní slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné v zásadě přizpůsobují jazykovému systému domácímu, tj. cizí hlásky neexistující v češtině jsou substituovány hláskami příbuznými, slova se skloňují a časují jako česká, běžně se od nich tvoří též odvozeniny podle slovotvorných zákonitostí češtiny a s využitím českých slovotvorných prostředků, jak je vidět již z řady předcházejících příkladů. Různá neobvyklá skupení hlásek zůstávají ovšem víceméně zachována a mimo jiné i tak se udržuje u řady slov ráz cizosti. Také po stránce tvaroslovné si některá slova uchovávají zvláštní postavení tím, že zůstávají nesklonná, jako např. z případů uvedených výše furóre, garde, někdy též gaudium aj., dále zejména slova jako fajn, lážo, prima, i když fungují jako nesporná adjektiva (např. fajn, prima člověk, lážo pohov ‚pořádný, pohodlný, pěkný odpočinek‘). V mluvě slangové proniká tento jev zčásti i k slovům domácím, jež se eventuálně zkracují (např. bašta koupání, žúžo večeře, bezva < bezvadný apod.; srov. též to je jasan ‚jasné‘ aj.). Naopak začleňování do systému češtiny je patrno i na případech jako fajn // fajnový, fajnově (třebaže zde došlo k částečné diferenciaci významové i stylistické); lážo // lážový, lážově; prima // primovní atd.

Vplývání výrazů cizího původu do celonárodní slovní zásoby ne plně spisovné a nespisovné a do českého jazykového systému jde ovšem někdy ještě dále, takže se slovo přestává vůbec cítit jako cizí. Je tomu tak zejména tehdy, jestliže se v jazykovém povědomí připojilo a eventuálně i svou podobou přizpůsobilo k některému slovu nebo slovnímu základu domácímu. Srov. např. fanoušek, fanouš, fanda ‚náruživý zájemce o sport, přívrženec někt. sportovní disciplíny, mužstva apod.‘, shodné s hypokoristiky od František, ale jehož východiskem je patrně latinské fanatik; klika v expr. významu ‚štěstí, šťastná náhoda‘ je z něm. Glück, ve význ. ‚skupina jednotlivců navzájem se podporujících v sobeckých zájmech‘ z franc. clique. Slovo lektvar, lekvar nesouvisí s lék a vařit, nýbrž je z lat. electuarium;[17] základem slova podroušený je něm. Rausch ‚opilost, podnapilost, opice, špička‘; slovo potlach, pův. v trampském slangu ‚zábava u táborového ohně‘, vzniklo zajisté připojením k tlachat, ale jeho východiskem je patrně anglické potlatch, původně severoamerické indiánské označení domorodé slavnosti nebo svátku.[18]

Ještě skrytější vlivy, kde cizí impuls je úplně zastřen domácím jazykovým materiálem, jsou v případech významových kalků, jako např. u slova bota ve významu ‚velká chyba, hrubý omyl, nesmysl‘, odpovídajícím témuž významu německého [22]Stiefel,[19] nebo z doby nacistické okupace u slova nasadit ve význ. ‚z úřední moci pracovně přikázat‘, vzniklém podle odpovídajícího německého einsetzen, aj. Hodně takových případů je zvlášť ve frazeologii. Srov. např. mluvit do větru — in den Wind sprechen; trefit, udeřit hřebík na hlavičku — den Nagel auf den Kopf treffen; to se hodí jako pěst na oko — das paßt wie die Faust aufs Auge. Třebaže tu ponejvíce jde o vlivy německé, nepociťují se zpravidla tyto výrazy na rozdíl od většiny prostých přejetí jako vyhraněně nespisovné, nýbrž patří i do slovní zásoby hovorové vrstvy spisovného jazyka.

 

V

 

V předcházejících výkladech bylo již naznačeno, že v celonárodní slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné — jako ostatně v slovní zásobě národního jazyka vůbec — je stálý pohyb: některá slova ustupují a zanikají, vznikají slova a slovní významy nové, dochází i k dílčímu přesouvání mezi jednotlivými vrstvami. Jistý pohyb je také navenek ve vztahu k spisovnému jazyku a zčásti i k jazykům cizím.

Pokud jde o ústup a zanikání slov, od vzniku československého státu v souvislosti se změněnými poměry v zesílené míře pokračuje proces, který započal už v minulém století, že se totiž postupem doby silně snížil a stále se snižuje zvláště rozsah užívání i počet výrazů německého původu nebo proniklých prostřednictvím němčiny. Velké množství slov, která se rozšířila zčásti už před zánikem feudálního českého státu[20] a hlavně ve staletích následujících, víceméně užívaných nebo aspoň známých dnes ještě v starších generacích, u mladé generace už nepatří k aktivní slovní zásobě nebo je vůbec neznámo, jako např. fendovat, gábl ‚přesnídávka‘, gáblovat, hic, kór ‚docela, vůbec, teprve, zvlášť‘, koštovat ‚ochutnávat, chutnat‘, kvelb ‚obchod, krám‘, rynk ‚náměstí‘, tumlovat se, vartovat aj.

V neutrálním užívání bez expresívního přídechu tato slova zčásti dožívají hlavně v nářečích na venkově, ale i tam jsou povětšině vytlačována výrazy společnými se spisovným jazykem. V některých případech však, pokud nabyla expresívního zabarvení, drží se v této funkci poněkud pevněji, jako uvedené již fotr, kšeft, machlovat aj. s hanlivým odstínem. Bývá tomu tak zejména ve spojeních frazeologizovaných; srov. např. mizející neutrální nespisovné luft, jehož se častěji užívá expresívně v případech jako být do luftu, být pořád v luftě, mluvit do luftu apod. Několik málo slov zvýšilo svou životnost nebo se nově rozšířilo v souvislosti s nacistickou okupací, jako zmíněné už lágr ve význ. ‚koncentrační tábor‘, glajchšaltovat aj. Celkem jen v řídkých případech dostává i dnes slovo německého původu nový expresívně zabarvený význam a popřípadě se stává i východiskem nových odvozenin. Srov. např. šturmovat v zastaralých významech ‚útočit, naléhat na někoho, zvonit na poplach‘ a v novém významu ‚zvýšeným úsilím narychlo dohánět zanedbaný úkol‘ i odvozeninu šturmovština (obojí podle ruštiny).

V souvislosti se společenskými změnami ustupují z celonárodní slovní zásoby ne plně spisovné a nespisovné i některá jiná slova cizího původu, jako např. krída ‚úpadek (v kapitalistickém podnikání), konkurs‘, kulantní, partie ve význ. ‚vhodný, dobře situovaný ženich n. nevěsta, výhodný sňatek‘, privatiér aj., kterých se dříve zčásti užívalo i ve spisovné češtině v užším smyslu. Postupně mizejí nebo zmizely také různé výrazy „módní“, jejichž užívání do jisté míry patřilo dříve k bontónu některých vrstev buržoazní společnosti, jako označování a oslovo[23]vání rodičů mamá, papá, oslovení vdané ženy madam, kletby parblé, pardié, adverbia a adjektiva bon, famóz (famózní), komód (komódní), šik atd. Některá slova, dříve popřípadě i spisovná, ustupují se změnou reálií také z běžné mluvy, kde se zpravidla udržovala déle, jako např. psýcha ve význ. ‚velké toaletní zrcadlo‘, sofa ‚nízká pohovka‘, jiná konečně prostě zastarávají nebo už zastarala a jsou vytlačována nebo již vytlačena domácími výrazy vlastního jazyka spisovného, jako cedulka, kuvert - kuvér, parasol - parazol - palazor, portmonka aj.

Zastarávání a ústup lze pozorovat i u některých domácích výrazů nebo u výrazů zdomácnělých tak, že se jejich cizí původ vůbec necítí. Příčinou jsou tu zase změny společenských poměrů, jako např. u slov pantáta, panímáma ‚vlastník selského hospodářství, jeho žena; starší usedlý venkovský muž, žena‘, panské ‚pozemek, pozemky patřící pánům, vrchnosti‘, dále u dobových výrazů jako keťas, keťasit z doby první světové války a šmelinář, šmelinařit z druhé, z meziválečného údobí paďour, z doby těsně po druhé světové válce potápka ve významu ‚výstředně oblečený mladík‘, potápkovský atd.; v jiných případech je příčinou zase změna reálií, např. u nalejvák ‚tvrdý klobouk‘, z dob před první světovou válkou zlatka, z meziválečného údobí kačka, pětikačka, padesátikačka (názvy mincí a bankovek, u kačka atd. podle tehdejší zkratky Kč) apod. Prostě zastarávají nebo už zastaralá slova jako ostatek ‚ostatně‘, podobá se, podobalo se ve význ. ‚zdá se …‘, říkat (si) ve význ. ‚číst‘ aj. a na jejich místo rovněž nastupují výrazy běžné dnes ve spisovném jazyku. V některých případech se naopak v běžné mluvě dosud drží slova, která z vlastního spisovného jazyka víceméně ustoupila nebo ustupují, resp. byla oficiálně nahrazena pojmenováními jinými, poněvadž starší výraz nabyl přídechu pejorativního, nebo se ho začalo v běžné mluvě užívat s novým výrazem expresívním, popř. i z důvodů jiných. Srov. např. švec, obvykle pejor. × neutrální obuvník, nebo hasič, často užívané jako nadávka × novější „úřední“ požárník, uvedené už listonoš × doručovatel, dále osypky // spalničky aj. Zastarávání zasahuje zčásti i frazeologii, např. v případech jako mít naháňku, naháňky ‚mít starosti, strach, mnoho práce s něčím‘, hnout někomu osrdím ‚dojmout ho, rozčilit‘, mít něco pod palcem ‚tajně o něčem vědět ap.‘, nasazovat na někoho ‚pomlouvat ho, poštvávat proti němu‘ apod.

Na druhé straně ovšem v celonárodní slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné stále vznikají zase slova nová, z nichž některá mají eventuálně jen trvání efemérní, jiná však se stávají trvalejší součástí lexika běžné mluvy. Vedle ojedinělých výrazů samostatných, jako je snad slangové žúžo, běží zčásti o metonymické a metaforické využívání starších slov v nových významech, jako z doby druhé světové války v uvedeném případě domovina ‚podomácku zpracovaný nebo i vypěstovaný tabák‘, z poválečných let odbourávat ceny apod., hlavně však o relativně samostatná nová slova vznikající univerbizací; zčásti, jak jsme naznačili už ve čtvrté kapitole, dále pronikají některá slova z cizích jazyků, jako v době druhé světové války německá slova souvisící s nacistickou okupací, již před válkou a také po válce sportovní a jiné výrazy anglické, od osvobození pak zejména některá slova ruská nebo prostřednictvím ruštiny i slova jiného původu.

Pokud jde o přejímání slov z cizích jazyků, jeví se však dnes výrazný rozdíl proti dobám dřívějším: zatímco až do vzniku samostatného státu a přechodně pak znovu za okupace pronikala do běžně mluvené češtiny a více nebo méně se v ní udržovala především slova z němčiny bez prostřednictví spisovného jazyka, ba přímo na rozdíl od něho, v novější době je takový bezprostřední kontakt ne plně spisovné a nespisovné slovní zásoby s cizími jazyky velmi omezen. Běží tu hlavně o některá uvedená slova z ruštiny, dále např. o slangový pozdrav čao z italštiny [24]a o málo více. To ovšem naprosto neznamená, že čeština dnes vůbec oslabuje spojitost s cizími jazyky; s rozvojem techniky a vědy, s prohlubováním mezinárodních styků se naopak kontakt zesiluje a projevuje se to jistými příznaky internacionalizace jazyka nejen v plánu lexikálním, nýbrž i v jiných oblastech.[21] Rozdíl proti dřívějšku je však v tom, že hojná slova cizího původu, která dnes v běžné mluvě zdomácňují, nepronikají do ní až na málo výjimek přímo z jazyků cizích, nýbrž ze spisovné češtiny, jejím prostřednictvím, a jsou tedy zároveň i plně spisovná. Srov. např. dispečer, kombajn, televize atd.

Zesilující se vázanost celonárodního lexika běžně mluvené češtiny na spisovný jazyk se projevuje také při univerbizaci, nejmocnějším dnes patrně prameni vzniku nových slov v slovní zásobě ne plně spisovné a nespisovné: jak jsme už řekli, tato nová slova vznikají ponejvíce na pozadí dvojslovných nebo víceslovných pojmenování vlastního jazyka spisovného. Je to projevem stále se upevňujícího centrálního a hegemonního postavení spisovné češtiny v komplexu národního jazyka, jakož i zvyšující se skloubenosti celonárodního lexika ne plně spisovného a nespisovného s lexikem čistě spisovným.

Těsná skloubenost i rozšiřující se identita lexika čistě spisovného a celonárodních lexikálních vrstev češtiny běžně mluvené působí ovšem naopak též na slovní zásobu spisovnou v užším smyslu. Již v kapitole II a III jsme se zmínili o plynulosti hranic lexika čistě spisovného proti lexiku hovorovému a o pronikání některých výrazů z češtiny běžně mluvené do vlastního jazyka spisovného. Nesporně to souvisí s probíhajícím celkovým zhovorověním spisovné češtiny, tj. s postupujícím zbavováním spisovného jazyka jeho knižní výlučnosti a s ústupem různých přežilých archaismů.

Labilita hranic mezi lexikem spisovným a ne plně spisovným je ovšem jenom dílčí, zvlášť výrazy expresívní už svou povahou podržují si pevněji charakter hovorovosti. Celkově však nelze nevidět, že pronikání hovorových slov do vlastního jazyka spisovného do jisté míry rozšiřuje hranice spisovného lexika v užším smyslu. Poněvadž naopak z celonárodní slovní zásoby ne plně spisovné a nespisovné ustupují především slova pociťovaná jako výrazně nespisovná, znamená celý dnešní vývojový proces zároveň posilování pozic spisovné češtiny hovorové. Obojí zřetelně souvisí s rozvojem společnosti a se zvýšeným společenským významem spisovného jazyka jako celku, ve všech jeho stylových rovinách, jež i při vzájemném sbližování a prolínání prostředků samozřejmě zůstávají zachovány, toliko jemněji se propracovávají a diferencují. Za současného ústupu teritoriálně diferencovaného lexika nářečního se takto stále více upevňuje jednota národního jazyka.

 

R é s u m é

ОБЩЕНАЦИОНАЛЬНАЯ ЛЕКСИКА НЕ ВПОЛНЕ ЛИТЕРАТУРНАЯ И НЕЛИТЕРАТУРНАЯ

Словарный состав современного чешского языка содержит значительное количество выражений, которые нельзя считать литературными в собственном смысле слова, или, по крайней мере, некоторые их значения являются не вполне литературными; некоторые выражения или частные значения являются нелитературными. Тем не менее, они более или менее часто встречаются в обиходном разговорном языке нелитературном и литературном на всей территории национального языка. В рамках этой лексики [25]можно выделить три пласта: самым многочисленным является пласт слов общих как для разговорного литературного языка с одной стороны, так и нелитературных разновидностей чешского языка с другой; в качестве второго пласта выделяются выражения большей частью нелитературные; к третьему пласту можно отнести выражения, воспринимаемые скорее как разговорные. Границы между отдельными пластами нельзя точно установить; подвижными являются также границы между этими пластами с одной стороны, н литературным языком в собственном смысле слова с другой.

К приведенным выше пластам примыкают многочисленные выражения профессионального характера, нередко даже арготические (в чешской терминологии slangový), употребляемые работниками данной специальности на всей территории языка. Многие слова являются арготическими в широком смысле слова.

Значительное количество общенациональных слов не вполне литературных и нелитературных представляют собой эквиваленты соответствующих выражений литературных. В повседневном употреблении иногда литературное выражение кажется более сильным и вытесняет выражение нелитературное; наоборот, иногда обиходное выражение вторгается в сферу употребления литературного языка в собственном смысле слова. Для многих выражений всей этой группы характерна разного рода и степени экспрессивная окраска.

Подавляющее большинство выражений относится к образованиям домашнего происхождения. Только небольшое количество представляют собой слова вполне самостоятельные, образованные от основ, в литературном языке не встречающихся. Но очень часто сюда входят слова, в основных своих значениях известные также литературному языку и встречающиеся на всей территории национального языка еще со значением или значениями другими. Характерную группу представляют слова относительно самостоятельные, образованные от основ общих с языком литературным; особенно знаменательны слова, возникающие путем т. наз. универбизации из двусловных или многословных сочетаний литературного языка в собственном смысле слова или на фоне таких сочетаний (иногда и без него).

В результате разных обстоятельств в общенациональную лексику не вполне литературную и нелитературную проникло значительное количество слов иностранного происхождения. Особенно многочисленны слова, воспринимаемые теперь как слова немецкого происхождения, явно нелитературные и с повышенной экспрессивностью, чаще всего негативного характера. Наоборот, слова прямо или косвенно заимствованные из латинского, французского или итальянского языков, относятся большей частью к сфере выражений интеллектуального или городского типа и воспринимаются как слова разговорные. Слова английского происхождения относятся большей частью к сфере выражений спортивных и отчасти носят характер арготический. В последнее время проникающие слова русского происхождения наделены как правило более или менее сильной экспрессивной окраской и относятся г. о. к пласту скорее разговорному; некоторые являются профессионализмами арготического типа.

В рамках общенациональной лексики не вполне литературной и нелитературной наблюдается непрестанное движение. Для современного развития обиходного разговорного чешского языка особенно типична утрата выражений немецкого происхождения; известную тенденцию к утрате обнаруживают также разные другие слова иностранного происхождения и отчасти также слова домашние. Это касается и части новообразований, особенно арготических, которые являются скоропреходящими. Иногда они становятся прочными элементами словарного состава. Слова иностранного происхождения в подавляющем большинстве случаев распространяются теперь посредством литературного языка и, т. о., являются вполне литературными. Усиливающаяся связь общенациональной лексики обиходного разговорного языка с литературным [26]языком выявляется также в процессе универбизации, по-видимому, самого важного источника пополнения лексики. Все это свидетельствует о все более укрепляющемся господствующем положеии чешского литературного языка в комплексе национального языка, а также о все более возрастающей взаимосвязанности общенациональной лексики не вполне литературной и нелитературной с лексикой литературной.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 1, pp. 11-26

Previous Bohuslav Havránek: Jazyk Boženy Němcové

Next Blanka Borovičková: Zjišťování relevantních oblastí hlásek v češtině