Diskuse o pravopise. K racionalizaci českého pravopisu

Petr Sgall, Pavel Novák

[Discussion]

(pdf)

Дискуссия об орфографии. К рационализации чешской орфографии / Discussion sur l’оrthоgraphe. À propos de la rationalisation de l’ orthographe du tchèque

1.1. Je obecně známo, že výuka češtiny zejména na školách prvního cyklu nevede za dnešního stavu k uspokojivým výsledkům. Velmi mnoho času tu zabírá vyučování pravopisu. K osvojení pravopisných návyků zdaleka nestačí čas, který je mu věnován během prvních pěti tříd, a je třeba se s pravopisem vyrovnávat ještě daleko později, kdy už se pozornost má podle učebních plánů a osnov soustřeďovat na otázky literatury, slohu a vlastní kultury vyjadřování. Jen pro zvládnutí psaní i - y je stále třeba memorovat desítky slov, různá pravidla spojená s jednotlivými body tvarosloví (mezi nimiž jinak často přímá souvislost není) atd.; vyžaduje to v 2. až 6. třídě i výše mnoho úsilí a ke zvládnutí tohoto jediného bodu pravopisu to ještě nestačí. Podobně i drobnější jednotlivosti, jako rozlišování mě - mně, rozuměl - zapomněl, kurs - bronz, zůstat - zúčastnit se atd. atd. zatěžují výuku mateřského jazyka a nutí učitele i žáky věnovat mnoho pozornosti vnější formě, v níž je jazyk zaznamenáván, často na úkor zvládnutí a pochopení jazykové soustavy samé. Nechceme tvrdit, že pravopis je nejobtížnější složkou výuky češtiny a že přímo působí dnešní potíže; má-li se však výuka českého jazyka dostat do výhodnější situace, je třeba uvažovat o tom, který z úseků dnešní výuky by mohl být redukován nebo jinak upraven z hlediska hospodárnosti. Taková možnost jistě je poměrně nasnadě právě u pravopisu, který může být na základě rozhodnutí společnosti přímo změněn.[1]

Pochopitelně dnes nebudeme proti racionalizaci pravopisu poukazovat na to, že žáci zápasí i s matematikou a tu že přece taky nepředěláváme.[2] Alespoň se totiž snažíme rozlišovat, které složky vzdělání jsou pro budoucí generace podstatné vzhledem k ekonomickému i kulturnímu rozvoji společnosti a které jsou spíše vnější, dané tradicí a pro společnost nepodstatné.

Otázky pravopisu ovšem nejsou jen věcí školy, i když mají velmi těsný vztah k jazykové výuce a výchově. I mimo školu existují příznaky toho, že naše pravopisná pravidla jsou dnes příliš spletitá a nepřehledná, že neplní svou funkci tak, jak by bylo zapotřebí. Nechceme argumentovat tím, že v kulturní veřejnosti se často na tyto nevýhody českého pravopisu upozorňuje, [127]protože soustavný průzkum stanoviska veřejnosti k nynějším pravopisným pravidlům se neprováděl. Je však známo, že ani lidé, jejichž povoláním je dáno, že každodenně aktivně užívají spisovné češtiny v psané podobě, ba ani sami jazykovědci bohemisté často nemají jistotu o pravopisu jednotlivých slov; to lze ovšem nahradit běžným užíváním Pravidel při psaní, ale taková praxe sama právě ukazuje, že pravopis by své funkce mohl plnit lépe.[3] Kromě toho tato praxe nebývá bez mezer; proto se i do tisku dost často dostávají např. podoby typu sepjetí, napjetí aj., nejen v textech novinářských a podobných, ale i v podrobně korigovaných knižních vydáních.[4]

Z toho vyplývá, že jedním z naléhavých úkolů je prozkoumat možnosti racionalizace českého pravopisu. Není to úkol nový. Právě naopak, během posledních sta let byl téměř v každém desetiletí podán aspoň jeden návrh směřující k podstatnému zjednodušení českého pravopisu a zejména mezi učiteli hnutí pro reformu pravopisu existuje téměř nepřetržitě, i když zdaleka ne vždy organizovaně. Právě proto, že jde o problém chronický, nestačí samo vědomí nesnází k tomu, aby racionalizace mohla v určitém okamžiku být prosazena. Vnější popudy jsou však dnes v souvislosti s novým pohledem na vzdělání dost silné a otázky českého pravopisu se znova stávají aktuálními.

1.2. Historie snah o racionalizaci českého pravopisu nebyla dosud zpracována, ačkoli je možné v mnohém se z ní poučit. Zatím tu vždy stály proti sobě názory v podstatě obhajující soudobý český pravopis s jeho odchylkami a názory „radikální“, požadující jeho zjednodušení. Nelze říci, že by návrhy pravopisné reformy postrádaly vědecký podklad, že by šlo vesměs jen o návrhy laické, nepodepřené soustavným studiem celé otázky. Už ani některé námitky proti Dobrovského analogickému pravopisu, který znamenal určitý odklon od tzv. principu fonologického k morfologickému, by neměly být zcela přehlíženy; vždyť Dobrovský zaváděl tento pravopis především se zřetelem ke své vědecké mluvnici, ještě bez velké naděje, že spisovná čeština bude plně uvedena v život, a otázky obtíží pro osvojování pravopisu nebyly tedy z jeho hlediska závažné.[5]

Návrhy z pozdější doby, směřující k radikálnímu zjednodušení českého pravopisu, nebyly vždy soustavně lingvisticky zpracovány,[6] ale pozornosti si zasluhují už práce F. Jokla, a zejména pak O. Kunstovného;[7] ten podal dosud nejobsáhlejší rozbor problematiky českého pravopisu z hlediska jeho osvojování, využívající lingvistických poznatků. Upozornil snad na všechny typy možných úprav směřujících ke zvýšení korespondence mezi hláskoslovnou a grafickou podobou (při psaní přejatých slov, dále při i - y, ů, ě, označování znělosti souhlásek, zdvojených souhláse aj.); byl si vědom závažnosti morfologického principu pravopisu (srov. zde dál na s. 128) i např. toho, že je snadnější psát odvozená slova podle výslovnosti slov základních než naopak. Byl i pro zjednodušení pravopisu v některých bodech, kde by to znamenalo odchýlení od hláskosloví. Sotva by dnes někomu přišlo na mysl hájit všechny návrhy (Kunstovný podobně jako Jokl doporučuje např. také zrušit označování kvantity samohlásek), ale zásadní odůvodnění racionalizace, které Kunstovný podává na s. 10—11 uv. spisu, zní i dnes velmi oprávněně i aktuálně. Zdůrazňuje tu praktický společenský dosah snadnosti nebo nesnadnosti pravopisu (ve škole, v přístupu ke vzdělání i k vlastní péči o jazyk) a varuje před „aristokratickým stanoviskem odborné teorie“, jemuž jsou tyto praktické otázky vzdáleny.

Návrhy O. Kunstovného byly spolu s dalšími v r. 1919 projednávány v různých pedagogických institucích a v tisku.[8] Ze stanoviska jazykovědné teorie vystoupil proti nim J. Zubatý,[9] [128]ne jistě nějak povýšeně, ale přece jen s pouhým výkladem, jak jednotlivé obtíže českého pravopisu souvisejí s vlastnostmi gramatické stavby češtiny, jaká nebezpečí by v sobě skrývala radikální změna pravopisu ap., bez přímé odpovědi na základní argumenty Kunstovného a bez pokusu o srovnání, zda obtíže, které by snad reformou vznikly, by byly větší než ty, které by díky jí mohly být odstraněny.

Teoreticky fundovaným přínosem, využívajícím zejména výsledků fonologie, byla studie Ľud. Nováka,[10] vyúsťující v jednoznačnou podporu snah po vyšší fonologizaci pravopisu slovenského i českého, až po zrušení ypsilonu. K jiným závěrům dospěl lingvistickým rozborem českého pravopisu J. Vachek, v souvislosti s novým pohledem na obecné otázky vztahu mluvené a psané formy jazyka.[11] Zubatý i Vachek — každý s využitím vědeckého aparátu své doby — především vykládají tzv. morfologický princip a hájí v celé šíři jeho dosavadní uplatnění v českém pravopisu. V těch bodech, kde se český pravopis odchyluje jak od fonologického, tak i od morfologického principu, uznávají alespoň v jednotlivostech potřebu změn.[12]

1.3. Jaké jsou tedy celkové výsledky dosavadních diskusí?

Zejména Vachkovy práce jsou zevrubným vědeckým rozborem soustavy českého pravopisu, ukazujícím, že pravopis není jednoduchá záležitost, o níž by se dalo úspěšně rozhodovat bez podrobného prozkoumání složitých vztahů mezi psanou podobou jazyka a jeho fonologií i morfologií. Vyvrací také výtku převážné historičnosti našeho pravopisu, někdy ještě vznášenou. Ale už Kunstovný pro český pravopis ukázal, že vedle fonetického — dnes bychom řekli fonologického — principu se tu nejšíře uplatňuje princip morfologický, jehož uplatnění se dá „vyložit z přítomného stavu jazyka samého“ (7) — tedy chápaný v podstatě synchronicky, podobně jako u Baudouina de Courtenay,[13] a také shodně s ním pojmenovaný; termín „etymologie“ tehdy často označoval prostě to, čemu dnes říkáme morfologie, zejména v terminologii ruské. Princip historický, „dějinný“, u Baudouina ještě přiřazený k „etymologickému“, ale u Kunstovného jasně odlišený, se v českém pravopisu uplatňuje, jak ukazuje shodně rozbor Kunstovného i Vachkův, v celé řadě jednotlivostí, pro jejichž zachování nelze uvádět jiné argumenty než potřebu kontinuity, nerušené tradice ap. Tím tedy přístup Kunstovného (a později Ľ. Nováka atd.) není překonán. Vyvrácena je námitka převážného historismu, kterou vyslovil např. Frinta, jeden z příznivců reformních návrhů, ale která nepatřila mezi základní argumenty autorů těchto návrhů. Ti argumentují především potřebami jazykové výuky a výchovy, nesnadností dosavadního pravopisu; toto jejich východisko však nebylo soustavně analyzováno ani Zubatým, ani Vachkem.

Že má uplatnění morfologického principu své podmínění v „přítomném stavu jazyka samého“, to autoři návrhů většinou brali v úvahu, ale z toho ještě neplyne, že jde o pravidla snadno zvládnutelná a pro písemnou podobu jazyka výhodná. Je třeba otázku posoudit v celé šíři, s přihlédnutím k potížím spojeným s aktivním osvojováním dané pravopisné soustavy stejně jako k vztahům pravopisu a jazykového systému. A je třeba po právu přiznat, že rozbor Kunstovného pamatuje na obě tato hlediska a v podstatě nebyl dosud nijak překonán (kromě toho, že fone[129]tické hledisko bylo nahrazeno fonologickým — v pracích Ľ. Nováka a J. Vachka —, a že otázky tzv. morfologického principu byly Vachkem probrány s dalším zobecněním a zčásti podrobněji.)

Vachek sám návrhy pravopisné reformy přímo neanalyzuje a nehodnotí. O jeho závěry se však opírá M. Weingart, který — „z aristokratického stanoviska teorie“ — kára předsednictvo Svazu učitelstva čs., že prý svými návrhy projevilo „jenom tolik, že nechápe podstatu ani českého pravopisu, ani českého jazyka a že není informováno o nynějším stavu jazykozpytu“.[14] Jako vždy v historii sporů o nový český pravopis staví se tu jedno hledisko proti druhému, ale otázka, který z obou základních principů (hledisko píšícího, a tedy zřetel k obtížím spojeným s aktivním osvojením pravopisu, nebo hledisko čtenáře a zřetel k vybavovací funkci) má být hlavním, se samo o sobě zevrubně nezkoumá. K tomu by bylo třeba zjistit, do jaké míry by skutečně důslednější přihlížení k jednomu z těchto hledisek znamenalo vážné ohrožení funkce pravopisu dané hlediskem druhým. Spor ochránců a oprávců pravopisu zůstal tedy otevřen a táhne se dál.

 

2.1. Z hlediska obecně lingvistického lze říci, že jazyky s pravopisem do značné míry odchylným od fonologického, jako ruština, němčina, francouzština aj., zejména ovšem angličtina, všechny narážejí na obtíže podobného druhu (ovšem v různé míře). Proto se také o otázkách pravopisu těchto jazyků téměř stále diskutuje[15] a čas od času dochází k reformám pravopisných soustav, zejména v socialistických zemích.[16] Stálo by za podrobnější zjištění, zda jazyky s pravopisem, kde je korespondence foném - grafém blízká jednoznačnosti (tedy např. finština, srbochorvatština, španělština, z určitého hlediska i polština), nejsou přece jen ve výhodnější situaci; diskuse a reformy se tu, jak se zdá, týkají spíše otázek ortoepických než pravopisných, popř. některých komplikací daných jinými zřeteli (např. vztah mezi variantou srbskou a chorvatskou) nebo jednotlivostí pro praxi poměrně málo důležitých.[17]

Je tu ovšem možno uplatnit i typologický zřetel; uvažujeme-li o pravopisu z hlediska jeho vztahu k vlastnostem struktury daného jazyka, je možno např. říci, že flexívnost jazyka souvisí s uplatněním tzv. morfologického principu v pravopisu (jazyk jako španělština nemá mnoho možností k sjednocování různých morfů téhož morfému pravopisem, kdežto v češtině jich je tolik, že pravopis, v němž by se uplatnily všechny, by měl už blízko k pravidlům morfologického rozboru).[18]

Dosavadní rozbory české pravopisné problematiky zpravidla — jak jsme viděli — zdůrazňovaly jeden z obou základních aspektů: buď upozorňovaly na obtíže spojené s některými rysy pravopisu (zejm. s odchylkami od fonologického principu, ale i s jinými), nebo osvětlovaly výhody spojené s uplatněním morfologického principu. Je však zapotřebí zabývat se i vzájemným vztahem těchto [130]dvou aspektů a zjistit, v čem je která složka pravopisu výhodná a v čem nevýhodná, abychom získali možnost srovnat výhody s nevýhodami a odhadnout, co kde převažuje.

Jde tu o otázku vhodného spojení fonologického a morfologického principu (důležitou právě u flexívního jazyka s rozvinutou morfologickou synonymií a homonymií), neboť diskuse o ostatních bodech by dnes zřejmě byla už zbytečná. Nebudeme jistě zjednodušovat český pravopis nadmíru, tak, aby ani základní podmínky fonologického principu nebyly splněny (např. nezrušíme označení samohláskové kvantity), a naopak složitosti, které nemají oprávnění v hláskosloví ani v morfologii současné češtiny (jazyk, zpěv, ředkev, dcera atd.), ponecháme jen tehdy, zjistíme-li, že by porušení kontinuity způsobené jejich odstraněním bylo větší nevýhodou než obtíže při jejich výuce atd. Nejasná však zůstává otázka, zda a do jaké míry je vhodné uplatnění morfologického principu nejen z hlediska čtenáře („vybavovací funkce“), ale i s přihlédnutím k obtížím s ním spojeným při osvojování aktivních pravopisných znalostí a návyků.

Věnujme tedy této otázce kratší úvahu:

Relativní samostatnost psané podoby jazyka (grafématické roviny systému) záleží podle našeho názoru v tom, že může být v hierarchii jazykových rovin viděna zčásti v přímém vztahu k vyšším rovinám jaz. systému, především k morfologii. U hláskového písma a u pravopisu založeného v první řadě na fonologickém principu je toto hledisko aktuální zejména tam, kde je ve fonologické rovině (tj. mezi posloupnostmi fonémů a mezi morfémy) homonymie nebo synonymie. Jinde, kde fonologická a morfologická podoba jednotek je ve vztahu jedno-jednoznačném, např. -š : 2. sg., (tráva) : „tráva“, může asymetrický dualismus ve vztahu těchto rovin k rovině grafické vzniknout buď přežitím tradiční grafické podoby bez synchronické funkce (např. při psaní pytli - uzly, dcera), nebo může být dán i zřetelem k členění textu ve vyšších rovinách (např. psaní velkých písmen na začátku věty). Při asymetrickém dualismu ve fonologické rovině může však podoba grafématická přímo odpovídat morfologické, nikoli vždy fonologické — a tady jsme u tzv. morfologického principu pravopisu. Je tu třeba rozlišovat dvě různé základní možnosti:

 

A) Synonymie ve fonologické rovině, schematicky:

morfol.		m			„hrad“			„kost“
fonol.	f1		f2	např. hrad-		hraT	kosť		kost
grafém		g			hrad			kost

přičemž platí[19]

K (g, f₁ ∪ f₂, f₁) ⊃ K' (m, f₁ ∪ f₂, f₁) a pod. pro f₂

tedy grafém d odpovídá znělému (d) v těch kontextech, v nichž se lexikální morfém (kmen slova) „hrad“ vyslovuje s (d) (popř. i v některých kontextech jiných). (Pro jednoduchost tu uvádíme neutralizaci v rovině fonologické, aby nebylo třeba zvlášť ještě vymezovat vztahy k rovině fonetické, což by pro naši otázku nemělo význam.)

 

B) Homonymie ve fonologické rovině:

morfol.   fonol. graf.

m1   m2    \ /     f    / \ g1    g2

nom. pl. živ. subst.     ak. pl. ž. s.                          \   /                           (i)                          /   \                         i      y

přičemž platí:

K' (f, g₁ ∪ g₂, g₁) ⊃ K (f, m₁ ∪ m₂, m₁), tj. např. foném (i) se píše i v těch kontextech, v kterých vyjadřuje nom. pl. ž. s. (a popř. i v jiných), ale píše se y mj. v těch kontextech, v kterých vyjadřuje ak. pl. ž. subst. Je třeba přiznat, že v tomto případě se grafické rozlišení neopírá jen o rozdíl morfologický, ale i o alternaci v týchž tvarech u jiných slov (hadi - hady) a o tvary kongruující (mladí holubi - mladé holuby).[20]

[131]Toto pravopisné rozlišení morfémů se, jak známo, často udržuje tam, kde jejich fonologická podoba splynula; uplatňuje se tu tedy morfologický zřetel v těsném spojení se zřetelem historickým. Vznik nového takového rozlišení (nezávisle na historickém ohledu) je patrně jen zcela výjimečný a v češtině snad vůbec chybí.[21] Na druhé straně však historický zřetel se i v češtině v některých případech (ovšem zdaleka ne tak častých jako v angličtině nebo ve francouzštině) uplatňuje samostatně, bez morfologického principu (např. kobyla, hmyz, jazyk a většina „základních slov s y po obojetných souhláskách“, dále dcera, poněvadž, ředkev aj.); někdy jde jen o tradiční způsob psaní, vlastní historií mluveného jazyka neopodstatněný (např. větší). Ty body pravopisu, které jsou dány jen historicky nebo tradičně, jsou právě jeho nejslabšími místy; taková pravopisná pravidla bývají obvykle obhajována jen z hlediska přístupnosti dosavadní literatury, popř. vztahu veřejnosti vůči změně písemné podoby jazyka ap., nikoli z hlediska struktury jazyka.

Druhá složka morfologického principu (B) těsně souvisí s často nadhazovanou otázkou vybavovací funkce pravopisu. Často se tu argumentuje tím, že sám dosavadní vývoj potvrzuje závažnost vybavovací funkce, protože právě díky jí se pravidla o psaní dvojic jako být - bít, holubi - holuby v jazyce udržují i po fonologickém splynutí. Ale obvykle se zároveň s takovými pravidly udržuje grafické označení zaniklé fonologické opozice i tam, kde o homonymii nejde (kobyla), jindy zase zaniká grafické rozlišení zároveň s fonologickým (např. znamení za staré -nie, -ňú, -ní atd.), a navíc, jak řečeno, nestává se (alespoň v češtině), že by pravopisné rozlišení homonymních podob morfémů někdy nově vzniklo. To, že se výše uvedené dvojice při defonologizaci udržují v grafické podobě rozlišeny, tedy nedokazuje závažnost rozlišovací funkce pravopisu z tohoto hlediska, pokud není zjištěna mimořádná frekvence jevů tohoto druhu ve srovnání se zbývajícími typy (kobyla, znamení).

Uvažujeme-li o relativní obtížnosti těchto složek systému z hlediska píšícího a čtenáře, je třeba vycházet ze tří poznatků:

a) homonymie je překážkou především při analýze, interpretaci textu, tedy pro čtenáře, kdežto synonymie především při syntéze, formulaci promluvy, tedy pro píšícího;

b) tyto obtíže v rovině fonologické a morfologické zvládl příslušník jazyka (jde nám tu ovšem o jazyk mateřský) v podstatě už v raném dětství a vyrovnává se s nimi — kromě některých zvlášť obtížných případů — bez viditelného úsilí, které by si sám pravidelně uvědomoval, tedy vcelku automatizovaně; zato obdobné obtíže v rovině pravopisné je třeba zvládat teprve postupně v školním věku, a většinou nejsou ani později zautomatizovány v míře srovnatelné s tou, která je obvyklá v rovině fonologické a morfologické;

c) u synonymie (a snad i u homonymie) je třeba rozlišovat různé stupně obtížnosti podle toho, zda u synonymních prvků jde o pouhé kombinatorní varianty (popř. variační funkce), o kontextová měřítka se širší platností v systému nebo o jednotlivé odchylky.[22]

Tyto vztahy se ovšem komplikují jednak tím, že se homonymie a synonymie jednotlivých prvků rozmanitě kombinují, jednak i dalšími zřeteli, jako jsou např. určité diference v systémové povaze morfémů lexikálních a gramatických. Vcelku je možno při zjišťování obtížnosti jednotlivých odchylek od fonologického principu a jejich výhod vycházet z těchto zásad:

Případy ze skupiny A (hrad) jsou z hlediska čtenáře oporou (týž morfém nebo slovní tvar má stejnou grafickou podobu i tam, kde se různě vyslovuje)[23] a pro píšícího (tedy ani při osvojování aktivního užívání pravopisu) nejsou velkou překážkou tam, kde fonologická synonymie [132]patří k některému z „nižších stupňů“ (např. kde jde jen o neutralizaci a o vlastní synonymii sotva můžeme mluvit, jako právě u slovního tvaru hrad, dále kde je alternace oboustranně podmíněna fonologicky, např. „měkčení“ kmenového -d, -t, -n před koncovkou -e ve slovenštině) a kde obě varianty jsou fonologicky blízko příbuzné[24] (této podmínce nevyhovuje alternace typu ruka - ruce). Proto je možno vcelku souhlasit s J. Vachkem, že uplatnění této složky morfologického principu v psaní slovních základů je v českém pravopisu vhodným doplněním základního principu fonologického.

Na druhé straně však případy typu B, které pro čtenáře znamenají podobnou oporu (zjednodušují morfologickou analýzu, protože morfémy fonologicky homonymní jsou tu rozlišeny), jsou pro píšícího (a tedy i při aktivním osvojení pravopisu) překážkou značně větší. Jejich uplatnění totiž vyžaduje od píšícího, aby řešil synonymii v rovině grafické; poměrně snadná je ještě situace tehdy, jde-li o „nižší stupeň“ synonymie (skupiny pě,[25] ši, či atd., dále dě, tě, ně, špan. c - qu, kde jednoznačně rozhoduje už grafický nebo fonologický kontext). Obtíže se však stávají zřetelnými, je-li třeba rozhodovat podle měřítek morfologických (jemně - soukromě aj.), kde se píšící musí od vžité hláskoslovné podoby slovních tvarů vracet — alespoň dokud se příslušný návyk nezautomatizuje — k jejich morfologickému členění a řešit jejich homonymii (což by pro čtenáře nebylo ve většině případů zásadně žádnou obtíží, protože jde u něho jen o řešení morfologické homonymie, které si osvojil už se základní znalostí mateřštiny). Ale ještě podstatně obtížnější je osvojení a praktické řešení těch případů, kde morfologické členění samo není zřetelné; můžeme tu uvést dvě skupiny tohoto typu:

a) Morfologické vztahy jsou někdy zatemněny složitými alternacemi a zčásti je sporné, jde-li ještě o pravopis morfologický, nebo o historický (napětí je jistě v morfologickém systému dnešní češtiny spojeno s tvary napjat, napnout atd., ale z podob kmenového morfému tu lze sotva přímo odvodit podobu pě na rozdíl od pje, nechceme-li se dovolávat znalostí historické mluvnice; podobně pomněnka souvisí i synchronicky snad se slovy vzpomenout, zapomenout, ale tam je opět podoba kmenového morfému jiná — odtud i obtíže s psaním zapomněl, základní sloveso mnít je tvarově vzdálené a je téměř mrtvé, a spojitost s pomník — která se dětem v učebnicích připomíná — je sotva těsnější než třeba spojitost slov slaměnka - slamník).

b) Tam, kde jde o složitou síť homonymních a synonymních vztahů, jako u koncovkového i-y, je pak na závadu, že píšící nemůže při řešení grafické homonymie přímo použít morfologického kontextového kritéria, protože je tu často několik možností. Z formule, kterou jsme uvedli na počátku tohoto oddílu (odst. B) je zřejmé, že vztah mezi kontextovými měřítky není vztahem rovnosti, nýbrž jen inkluze množin. To znamená, že např. při psaní koncovky -ovi/-ovy nestačí, aby píšící použil jednoho určitého morfologického kritéria (např. jde-li o nom. pl. živ. adj.); musí se nejdříve rozhodnout, zda jde o tuto morfologickou kategorii (a ne např. o dativ subst.). U shody je situace (z hlediska píšícího) ještě složitější (buď si musí pamatovat, co předcházelo, nebo vědět dokonce, co bude následovat).

Tyto procesy probíhají ovšem z velké části — u dospělých — už automatizovaně, ale sotva lze tvrdit, že v případech, jako jsou posledně naznačené, velká část píšících při formulaci psaného projevu od morfologických prvků přecházela přímo k rovině grafématické. I kdyby tomu tak bylo — ostatně v této oblasti, týkající se styčných bodů lingvistiky s psychologií, víme zatím příliš málo, než aby i jen postavení otázek mohlo být považováno za definitivní —, zůstalo by zřejmé, že osvojení a postupná automatizace takovýchto složitých návyků vyžaduje mnoho času. Zdá se, že výhody, které snad taková pravopisná pravidla v jiných ohledech mají, jsou s těmito nevýhodami sotva srovnatelné. Bude ovšem na místě prozkoumat tyto otázky empiricky a pokud možno experimentálně. Vždyť předpokládaná kladná úloha těchto pravidel (typu B) nebyla v teoretických pracích o českém pravopisu nikdy doložena, ani se např. nezjišťovalo, jaké procento výskytu je tu relevantní pro porozumění textu, kdy naopak je homonymie i bez grafického rozlišení jednoznačně řešena morfologickým kontextem ap.

2.2. Nutným východiskem pro racionalizaci pravopisu je přesné zjištění současného stavu vzhle[133]dem k dnešním podmínkám vzdělání v socialistické společnosti. Mělo by tu jít jednak o zjištění času, který se ve škole pravopisné výuce a jejím jednotlivým bodům skutečně věnuje (nejen podle osnov, ale v reálné práci), a to v proporci k času věnovanému těm složkám jazykové i jiné výuky, které mají vzdělávací hodnotu podstatně vyšší; jednak o zjištění výsledků, které přináší čas na výuku pravopisu vynaložený. K základním kritériím zde jistě patří požadavek, aby byla úplná znalost spisovného jazyka (včetně pravopisu) získána v rámci povinné školní docházky.[26]

To je ovšem požadavek minimální a jistě by bylo třeba dnes směřovat i k větší hospodárnosti ve výchově a všeobecném vzdělání.[27] Tím horší je však skutečnost, že ani uvedený minimální požadavek, jak se zdá, za dnešních okolností splněn není.

Je jasné, že zjištění uvedených kvantitativních údajů ve srovnání s obdobnými údaji z minulých období bude vlastně jistým zhodnocením výsledků minulé úpravy pravopisu (1957). Bez takového zhodnocení poslední úpravy nelze získat pevný podklad pro postup další; nechceme předbíhat, ale je třeba brát v úvahu i tu možnost, že se pravopisná úprava může jevit jako „neuvážená“ ne pro přílišnou „radikálnost“, nýbrž popř. právě naopak pro svou „umírněnost“, která nevede k přesvědčivému zlepšení, ale určitou negativní odezvu stejně vyvolává. Na něco podobného ukazuje ostatně i to, že už po několika málo letech se mj. i mezi lingvisty (včetně účastníků poslední úpravy) ozývá dost hlasů pro další větší změny. Je ostatně známo, že původně připravená úprava byla v závěrečných fázích ještě narušena neorganickými zásahy.

2.3 Různé varianty racionalizace:

Jak je známo z předcházejících návrhů, může se zjednodušení českého pravopisu týkat různých bodů a může volit jejich různá řešení; podrobně je uvádí zejm. Kunstovný. Z těchto bodů není třeba do užšího výběru pojmout ty, které by znamenaly buď zásadní opuštění morfologického principu (především první z jeho výše uvedených dvou zásad, odstraňující synonymii některých morfémů), jako bod III.12 uváděný Kunstovným, nebo které by výrazně omezily princip fonologický, jako například zrušení čárek, označujících samohláskovou kvantitu.[28] Podle našeho názoru je tedy třeba uvážit možnost zjednodušení pravopisu v těchto bodech:

a) grafické ekvivalenty fonému i,

b) grafické ekvivalenty dlouhého ū,

c) grafické ekvivalenty skupiny ně po m a je po ostatních retnicích,

d) označování znělosti souhlásek,

e) psaní souhláskových skupin,

f) psaní velkých písmen,

g) psaní přejatých slov,

h) psaní různých kategorií vlastních jmen.

V každém z těchto bodů (které tu ostatně nejsou srovnány podle důležitosti) je možno jít různě daleko a jsou také různé vzájemné vztahy mezi různými řešeními jednotlivých bodů; bylo by pak možno připojit ještě některé méně důležité jednotlivosti (např. psaní sedum, osum, podle základní spisovné výslovnosti), popř. také otázky interpunkce.

[134]a) Několik možných řešení otázky ypsilonu, v pořadí od radikálnějších k umírněným:

1. Úplně zrušit y a psát tedy např. ti - ťi, kdibi, ribi …;[29]

2. ponechat y jen po d, t, n a psát tedy ty - ti, kdybi, ribi …;

3. ponechat y také po h, ch, k, r a psát ty - ti, kdybi, rybi …;

4. ponechat y také po b, f, l, m, p, s, v, z v koncovkách, kde rozlišují vlastní syntaktickou funkci slova (ne jen kongruenční platnost): holubi - holuby, kdybi, rybi, přišli;

5. ponechat y v koncovkách podle dnešního stavu s výjimkou těch případů, kde rozlišuje kongruenční kategorie: holubi - holuby, kdyby, ryby, s motýly - cíli, ale jen přišli, zdrávi;

6. ponechat y také u kongruenčních kategorií: přišli - přišly.

7. ponechat y také v kmenech slov tam, kde rozlišuje homonymní slovní tvary (být, mýt, my, popř. snad i výr, ale sotva babyčka, i když splyne s babička);[30]

b) Označování dlouhého ū lze sotva racionálně upravit jinak než důsledným psaním jen ú.

c) Pokud jde o psaní mně - mě atd., bude třeba vzít v úvahu zejména tyto možnosti:

1. psát všude jen mě, bě, vě …;

2. psát všude jen mně, bje, vje …;

3. ponechat rozdíl jen u m na konci slov (mámě - jemně) a u přípony komparativu (jemnější - přímější), pokud tu je určitý způsob psaní jednoznačně dán morfologickým principem, tj. řídí se podle jiných tvarů téhož slova, popř. u adverbia podle základního adjektiva; jinak by se však psalo buď 1. (zapoměl, mě pro ak. i dat. atd.), nebo podle 2. (rozumněl, mně pro dat. i ak. atd., kromně …); rozdíl mezi typy objetí a napětí snad bude lépe zrušit (srov. s. 132), stejně jako rozdíl mezi uzemnění - porozumění ap.

d) Zejména psaní s-/z- tam, kde už ztratily povahu předpony, by bylo možno zjednodušit, zvláště se zřetelem ke slovenštině; další dosud aktuální možnosti viz u Kunstovného III.4 (pokut, poněvač …), III.5 (řetkev …), popř. i III.8, III.9. Znovu uvážit pravidla o předložkách s, z, popř. i přes(e).

e) Psaní souhláskových skupin by mělo být upraveno pokud možno ve shodě s ortoepií, morfologický princip by měl být rozhodující jen tam, kde je rozložení slova nasnadě, tedy např. (další příklady viz u Kunstovného IV.1—2 a III.2—3):

1. nejjasnější, oddálit, ale bohactví, děcký, měká, spomenout si, nejvyší, cera, věčí;

2. nejjasnější, oddálit, bohatství, dětství, měkká, vzpomenout si, ale nejvyší, cera, věčí;

3. (nechat v platnosti morfologický princip v nynějším rozsahu, ale upravit dosavadní pravopis tradiční) nejjasnější, oddálit, bohatství, dětský, měkká, vzpomenout si, nejvyšší, ale cera, věčí.

f) Psaní velkých písmen by se mohlo s výhodou přiblížit pravopisu ruštiny (ne však v těch bodech, kde se ruština rozchází i s naším dnešním pravopisem i s většinou jiných světových jazyků, jako jsou např. jména národů). Tento bod je na ostatních zde uváděných poměrně nezávislý, a bylo by ovšem třeba vyčkat výsledků sovětské diskuse o pravopisu ruštiny.

g) Po dosavadních zkušenostech patrně příští úprava stanoví jednoznačně, že přejatá slova se v obecně přístupných textech (i v textech odborných, pokud nejde o termíny mající povahu mezinárodních značek a o slova jen příležitostně v českých textech citovaná) budou psát podle stejných pravopisných pravidel jako česká, tedy fizika, biro, bicikl, filozofie, aktýv aj., jen Marie ap. snad bez -j-.

h) Úprava by se určitým způsobem měla týkat i křestních jmen (Jozef), jmen místních (Bidžov) a zčásti i příjmení.

2.4. Zjištění optimální varianty:

Jak je zřejmé z odst. 2.2., je třeba brát v úvahu (v počátečním stadiu) raději více možných návrhů celkového řešení (složených z jednotlivých variant řešení různých bodů) a pak zjistit, [135]který z nich je optimální. K tomu, aby tato optimální varianta byla nalezena, nestačí ovšem dobře míněná snaha něco zlepšit a přitom se vyhnout řešením „radikálním“. Je nutný vědecký rozbor různých variant, spojený jak se soustavným prozkoumáním současného stavu věcí (zjištění, kolik času jednotlivé body zabírají ve školní výuce, s jakými potížemi se setkávají píšící a jaké výhody poskytují jednotlivé body dnešního pravopisu čtenáři), tak i s využitím současných možností komplexního výzkumu (včetně psychologických experimentů, zjištění frekvence jednotlivých jevů atd.). Takovým výzkumem bude třeba podle našeho názoru zjistit, která z možných variant je optimální zejména vzhledem k těmto čtyřem hlediskům:

a) maximální úspora z hlediska školy a píšícího (jakou úsporu přinese ten který bod, to je možno zjistit v podstatě podle dnešního stavu výuky, dále bude třeba zjistit nejen, nakolik se v kterém bodě „chybuje“, ale také, jaká je psychologická závažnost obtíží s ním spojených),

b) maximální zachování jednoznačnosti psaného textu (což je třeba posuzovat na základě zjištění závažnosti rozlišovací funkce pravopisu v jednotlivých bodech),

c) maximální zachování celkového obrazu psaného textu (v souvislosti s výzkumem, v jakém stupni by byla dosavadní literatura antikvována přijetím toho či onoho návrhu),

d) minimální složitost nového pravopisu z hlediska těch, kteří byli vyškolení podle dosavadních pravidel (opět s experimentálním zjištěním případných potíží).

První dva body mají význam zásadní, protože se týkají adekvátnosti pravopisu vlastní jazykové struktuře; praktická důležitost posledních dvou bodů je ovšem stejně nesporná.

 

3. Je nanejvýš aktuální probrat jednotlivé možné varianty reformy (viz 2.3) podle zásadních hledisek naznačených v odst. 2.4, a to jak teoreticky (srov. 2.1), tak i empirickým zjištěním dnešních obtíží (2.2) a podle možnosti také experimentálně. Bude třeba např. zjistit, zda by podstatné omezení nebo úplné zrušení ypsilonu vedlo k znatelnějšímu antikvování dosavadní literatury než omezení dílčí (např. jen zrušení tzv. vyjmenovaných základních slov). Není také zcela jednoduché posoudit, zda bude výhodnější příští úpravou vyřešit zároveň s otázkami širšího dosahu i celou řadu jednotlivostí (zejm. historický způsob psaní jednotlivých slov), nebo omezit reformu jen na základní body, aby sama změna pravidel byla co nejjednodušší, jak žádal V. Medonos.

Omezili jsme se tu jen na otázky pravopisu českého, je však zřejmé, že možnosti jeho racionalizace souvisejí s obdobnými otázkami pravopisu slovenského a že postup tu musí být vzhledem k těsnému soužití a blízké příbuznosti obou jazyků jednotný.[31] Bude vhodné přihlédnout i k některým blízkým otázkám pravopisu ruštiny (který se na našich školách probírá z velké části ve stejných ročnících jako pravopis český). V otázce ypsilonu se přitom nelze spokojit jen zjednodušujícím poukazováním na to, že by bylo zbytečné odstraňovat v češtině rozdílné psaní i-y, když obdobný rozdíl budou žáci stejně muset zvládat ve výuce ruštiny. Rozlišení obou grafémů v češtině má totiž svou funkcí blízko k odpovídajícím písmenům ruským jen pro d, t, n; tzv. rozlišovací funkce ypsilonu v českých mluvnických koncovkách vcelku v ruštině obdobu nemá a v rozdělení obou písmen se naše jazyky značně liší (srov. např. měkký, ruky, orli, ony přišly, rytmus, cikáni a příslušné ruské ekvivalenty), takže zrušení nebo podstatné omezení ypsilonu by neznamenalo vcelku oddálení od ruštiny, ani snad podstatnější ztížení její výuky.[32]

Věříme spolu s Jaroslavem Jelínkem, jehož článek (cit. v pozn. 30) byl jedním z podnětů diskuse o pravopise v časopise Český jazyk a literatura ve škole, že lze najít takovou úpravu českého pravopisu, při které zisk mnohonásobně převáží ztráty.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 2, pp. 126-135

Previous Josef Vachek: Diskuse o pravopise. K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka

Next František Kopečný: Druhé vydání České mluvnice