Z literatury o českém humanismu

Emanuel Michálek

[Chronicles]

(pdf)

Из литературы о чешском гуманизме / La littérature sur l’ humanisme tchèque

O vzrůstající pozornosti literárních historiků věnované problematice českého humanismu svědčí i studie M. Kopeckého o Konáčovi.[1] Autor se zde v 11 kapitolách zabývá životním dílem jednoho z nejplodnějších spisovatelů našeho národního humanismu v prvé a druhé čtvrtině 16. století. Hlavní zájem studie je soustředěn na otázky literární. Kopecký podrobuje rozboru volbu Konáčových námětů (převážná část Konáčovy tvorby jsou překlady), způsob jejich zpracování, zamýšlí se nad společenským dosahem Konáčova díla, nad souvislostmi, do nichž je zapojeno v domácí i cizí literatuře apod. Zdůrazňuje zejména význam Konáčovy obhajoby literární tvorby v českém jazyce, jeho proklamaci práva překládat do češtiny renesanční povídky a příběhy, ukazuje na renesanční motivy v Konáčově díle atd. (187; 76n.). Zhodnocení těchto otázek přísluší literární vědě; v Kopeckého studii je však i nemálo podnětů týkajících se vývoje jazykového a obecně kulturního. Na některé z nich bychom zde chtěli stručně upozornit.

Takovým stále živým a diskutovaným problémem je vztah reformace a humanismu (32). Kopecký nepovažuje dosavadní názory o reformaci a humanismu jako o dvou v podstatě nezávislých proudech za zcela správné. Doporučuje najít pro oba společného jmenovatele a řešení vidí ve shodě s polským literárním historikem K. Budzykem v pojmu renesance v širším smyslu. Variantami této široce pojímané renesance by pak byla i reformace i renesance (humanismus) v užším smyslu. Nechceme se zde zabývat touto otázkou v celé její šíři. Zdá se nám však, že např. po stránce jazykové nelze přehlížet značné rozdíly mezi autory humanistickými na straně jedné a autory nehumanistickými (a to i reformačními) na straně druhé. Kopecký tyto rozdíly nepopírá, mluví např. o setkávání a prolínání tvorby reformační a humanistické v předbělohorské době (33). Podle našeho mínění ovšem např. dílo Lukáše Pražského, na něhož autor poukazuje jako na představitele reformační varianty šíře pojaté renesance, souvisí mnohem úže se starší předhumanistickou českou literaturou než se soudobou tvorbou humanistických spisovatelů.[1a] Vcelku se domníváme, že humanistická čeština je útvar natolik vyhraněný a svérázný, že je třeba ji pokládat za samostatný vývojový stupeň v dějinách českého jazyka. Prohlašuje-li autor, že literární snažení Konáčovy tvorby je dáno antinomií humanistické a reformační literatury na straně jedné a tzv. lidovým čtením na straně druhé (32), vidíme v tom podnět i pro bádání lingvistické. Zajímavé a pro lingvistiku podnětné je také srovnání Konáčova a Veleslavínova překladu Sylviovy kroniky (95n.). Za plodné považujeme i upozornění na humanistický styl u (latinských) písařů kanceláří panovnických i některých šlechtických na počátku doby lucemburské (28). Dodáváme, že obdobné tendence lze sledovat i u písařů českých z doby nemnoho pozdější.

I na jiných místech se autor snaží zasadit Konáčovu tvorbu do celkového vývojového proudu domácí i cizí literatury. S tím je jistě třeba souhlasit, ovšem sotva můžeme sdílet autorovo stanovisko, mluví-li o barokním stylu v některých partiích Konáčova díla. Autor v této souvislosti uvádí, že některé Konáčovy pasáže s řadou uměleckých příměrů a s gradací připomínají poesii středověkou i barokní verše Bridelovy. Mluví přímo o „barokním“ stylu Konáčově (66). Právě tento poukaz je však podle našeho názoru málo průkazný. Je přece známo, jak těsně souvisí česká poesie ba[151]rokní, a to právě ve svých nejvýznamnějších zástupcích, k nimž Bridel patří, s jazykem údobí humanistického, zejména po stránce lexikální a stylistické.[2] Je tedy ze shod mezi Konáčem a Bridelem sotva možno vyvozovat závěr, že jde u Konáče o prvky humanismu cizí a vzdálené, jejichž paradoxnost by vyžadovala zvláštní vysvětlení. Je třeba se varovat přílišného rozšiřování pojmu „baroko“, jak na to u nás už právem bylo poukazováno.[3]

Převážná část Konáčova literárního díla je překladová, Kopecký proto uvažuje vždy také o poměru českého překladu k originálu textu. Zjišťuje, že se Konáč ve většině překladů rozcházel s humanistickou teorií překládat volně (187). K výjimkám patří převod Sylviovy České kroniky, kde ovšem úpravy a drobné změny textu měly oslabit protihusitskou tendenci originálu. Můžeme dodat, že doslovností se vyznačují i překladové práce Všehrdovy, šlo tedy — zdá se — v počátcích našeho národního humanismu o jev širší.

Několik poznámek na okraj studie věnované Konáčovu dílu mělo za cíl ukázat, že jde o práci opravdu podnětnou i pro obory, které nejsou přímo ve středu jejího zájmu.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 2, pp. 150-151

Previous Helena Křížková: Sborník o otázkách slovesného vidu

Next Eva Hajičová, Petr Piťha: Dvě americké konference o strojovém překladu