Vědecké sjezdy v létě 1934

A. I. (= Aleksandr V. Isačenko), René Wellek, Miloslav Seemann, Bohuslav Havránek, Jan Mukařovský

[Chronicles]

(pdf)

Congrès scientifiques en été 1934

Od 29. července do 4. srpna 1934 zasedal v Londýně I. MEZINÁRODNÍ KONGRES PRO VĚDY ANTROPOLOGICKÉ A ETNOLOGICKÉ, k němuž byla připojena také sekce linguistická se známým egyptologem a jazykozpytným teoretikem dr. Alanem H. Gardinerem jako předsedou. Přednášky byly vybrány se stanoviska popisné mluvnice, takže se jednalo jen o metodických a praktických otázkách jazykového popisu, kdežto otázky historické a genetické zůstaly stranou. Anglická linguistická škola, kterou zastupovali především J. R. Firth a R. Tucker, zdůrazňovala potřebu toho, aby byla registrována aktuální mluvená řeč, a poukazovala na omyly, které vznikají tím, že se na tak zvané primitivní jazyky konvenčně aplikují staré gramatické pojmy. Při sestavování nové mluvnice nesmí se shledaný materiál násilně vpravovati do forem klasické gramatiky, nýbrž musí se z něho zjišťovati gramatická struktura vlastní zkoumanému jazyku. Při zkoumání zvukové stránky daného jazyka kladl J. R. Firth důraz jednak na to, aby hlásky a artikulace byly přesně zachycovány přístroji (t. j. fonograficky, kinematograficky a radiograficky), jednak na to, aby bylo dbáno zásady, že hlásky, které jsou si v podstatě příbuzné, ale v různých posicích se navzájem vylučují, mají být jak při přepisu, tak při vytváření nových abeced označovány jediným písmenem. Pražský linguistický kroužek zastupovali dr. J. Vachek a dr. A. Isačenko. Vachek podal obraz práce a metod pražské linguistické školy a Isačenko objasnil metodu synchronického srovnávání jazyků na příkladě t. zv. jazykových svazů. V debatě, která následovala po těchto referátech a které se zúčastnili prof. Lindroth z Göteborgu a prof. Funke z Bernu, se ukázalo, že výsledky, k nimž dospěla pražská škola, se obecně uznávají a jsou od většiny badatelů označovány za produktivní. V resoluci, kterou sekce přijala, byla jako zásadně důležitá do popředí postavena právě synchronická metoda jazykového zkoumání, což ukazuje, že názory, přednesené zástupci pražské školy, sdílejí celkem také Angličané.

A. I.

 

MEZINÁRODNÍ KONGRES FILOSOFICKÝ, který se konal 2.—7. září 1934 v Praze, zklamal linguistu a literárního historika filosoficky orientovaného; „aktuální“ program, věnovaný především otázkám politickým, otázce poměru náboženství a filosofie, poslání filosofie v dnešní době а p., zatlačil poněkud otázky teoretické jako noetiku, filosofii hodnot, estetiku atd., které by mohly býti plodné pro linguistu a literárního vědce.

Přes to podařilo se vyhraditi estetice a linguistice jednu odpolední sekci, která za předsednictví prof. V. Mathesia vyslechla čtyři (francouzské) přednášky. Prof. Karel Bühler, který měl přednášet o teorii jazyka a filosofii, bohužel nepřijel. Raymond Bayer z Paříže přednášel o objektivní metodě estetické a psychologickém badání, hájil estetický objektivism, namítaje proti teorii o „vciťování“, že v umění jde o zážitek daleko determinovanější a formálnější, ale přes to viděl v poznání rytmických schemat a struktur uměleckého díla cestu k analyse naší psychické ekonomie. Celkem byl to pokus o kompromis, který zřejmě kladl důraz na psychické účinky umění, nikoliv na jeho objektivní strukturu. Daleko jasněji a metodicky čistě vypracoval prof. Jan Mukařovský pojetí uměleckého díla jako fakta semiologického. Umělecké dílo, vykládal, nelze ztotožniti ani s duševním stavem autorovým, ani s duševními stavy, které vyvolává u vnímajících subjektů. Umělecké dílo není jenom věcí v prostoru nebo čase, nýbrž ona věc je jenom vnějším symbolem, kterému v kolektivním vědomí odpovídá znak, vlastní objekt estetický. Umění jako systém autonomních znaků vyvíjí se svým vlastním imanentním vývojem, který je však v neustálém dialektickém vztahu k jiným oblastem kultury. Umění s námětem má ještě zvláštní sdělovací funkci — ale vztah mezi uměleckým dílem a sdělovaným faktem nemá existenční hodnoty. Proto nelze klásti na umělecké dílo požadavek dokumentární autentičnosti, čímž není ovšem řečeno, že napětí mezi realitou a fikcí nemá význam složky ve výstavbě uměleckého díla. Proti pojmu „autonomního znaku“ namítal R. Bayer, že je protismyslný, ale Roman Jakobson ukázal podle linguistických analogií, že tomu tak naprosto není. Přednáška p. Dimitrie Cuclína z Bukurešti se týkala hudby, H. J. Pos z Amsterodamu v přednášce o kvalitě a jejích kvantitativních aspektech se snažil využít poznatků a faktů linguistických k rozřešení obtížného problému nauky o kategoriích. Přednáška [65]G. D. Scraby z Bukurešti byla konečně diletantským pokusem o metafysiku řeči.

Ale i mimo tuto sekci, vyhrazenou problémům estetiky a linguistiky, vynořovaly se někdy problémy, které mohly zajímat linguistu a literárního vědce. Hlavně problém znaku a významu se několikrát vyskytoval. I logicisté mají svou vlastní teorii řeči a významu, jak naznačila přednáška prof. Rudolfa Carnapa z pražské německé university, který nedávno vydal knihu o logice skladby, a podrobněji se dotýkal s logistického stanoviska problému významu E. Kaila z Helsink v přednášce „Über die Allsätze“. Prof. Charles W. Morris z Chicaga se snažil ukázat, že pojem významu je v podstatě stejný v pragmatismu a logickém positivismu a problémy významu se vynořovaly i v přednáškách prof. Jörgensena z Kodaně o logických základech věd, a prof. Castila o problému pravdy. I v jiných přednáškách bylo dosti zajímavého: skvělá přednáška Nic. Hartmanna řešila problém hodnoty a jejího existenciálního modu, otázku důležitou pro každou teorii umění, prof. M. Schlick útočil (myslím s nezdarem) na pojem celku, základní pro novou linguistiku a estetiku, V. Basch z Paříže se poněkud naivně ujal tématu „umění a demokracie“ a doporučoval v podstatě umění lidové a svobodné.

Celkem kongres ukázal, že problémy významu, znaku a hodnoty, které jsou ožehavé v linguistice a estetice, jsou ožehavými i pro „abstraktní“ filosofy. V kontaktu s filosofií je rozhodně budoucnost linguistiky i estetiky a doufejme, že příští kongres v Paříži ukáže tuto žádoucí společnou práci věd.

R. Wellek.

 

VI. SJEZD MEZINÁRODNÍ SPOLEČNOSTI PRO LOGOPEDII A FONIATRII byl 5.—7. září 1934 v Budapešti. Kongres zasedal v posluchárně fysiologického ústavu, v níž přednášíval vynálezce laryngoskopického zrcátka J. Czermak, bratr našeho slavného malíře Jaroslava Čermáka. Hlavním tématem sjezdu byla koktavost, její vznik, příznaky a léčení. Prof. M. Seemann z Prahy referoval o tělesných nálezech u koktavých. V úvodu zdůraznil nervový základ koktavosti, pak popsal všeobecné nálezy na mluvidlech u koktavých, vztahy mezi leváctvím a koktavostí a výsledky konstitučního vyšetřování. V druhé části podal zprávu o výsledcích pražské školy, která po léta vyšetřuje poruchy funkce vegetativního systému nervového při koktavosti (M. Sovák zjistil, že u 86 % koktavých jsou úchylky sympatických reflexů). Tyto nálezy ukazují na nervový podklad koktavosti. Podle názoru referenta jde o úchylky funkce vegetativních center v mezimozku, která jsou sídlem t. zv. subkortikálního psychismu a afektů; reflekčním působením těchto center, resp. afektů na mimokorovou šeď mozkovou (striopallidární systém) vznikají v něm dynamické poruchy; jimi referent vysvětluje vznik křečovitých projevů při koktavosti. — V koreferátu pojednal doc. dr. V. Stockert z Freiburgu v Bádensku o psychogenesi koktavosti; shoduje se v podstatě s názory školy Höpfnerovy-Fröschelsovy. Prof. Fröschels z Vídně referoval o příznacích koktavosti a zdůraznil hlavně důležitost přesného popisu poruchy řeči v různých stadiích koktavosti. Podle jeho názoru probíhají příznaky na řeči pravidelným vývojem; začínají vždy pomalým opakováním slabik (primárními klony), přecházejí ve zpomalený klonotonus, resp. zpomalený tonoklonus (opakování slabik spojené s tlačením). K tomu se později přidávají zrychlené tonoklonické pohyby a přecházejí časem do čistých tonických projevů v řeči (tlačení a vyrážení slabik a hlásek), k nimž se přidružují souhyby v obličeji, na končetinách a pod. Škola Hoepfnerova-Fröschelsova vysvětluje všechny příznaky koktavosti podkladem myšlenkоvě-afektivním a je tak v rozporu se školou Gutzmannovou, jež vidí základ koktavosti v poruše motorické, k níž se teprve druhotně přidávají poruchy psychické. Dr. L. Stein z Vídně podal souborný referát o dnešním stavu léčení koktavosti. Referáty a živá, chvílemi i vzrušená diskuse podaly ucelený obraz stavu obou vedoucích názorů o podstatě koktavosti. Mimo uvedené čtyři hlavní referáty bylo proneseno 32 přednášek, částečně ještě k hlavnímu tématu, jinak z různých oborů foniatrie, laryngologie, otiatrie, léčebné pedagogiky hlasu, konstituční nauky, experimentální fonetiky, neurologie a výchovy hluchoněmých. Zvláštní zájem budilo předvedení didaktického laryngostroboskopického filmu, který ukázal prof. H. Stern z Vídně a přednáška dr. Jelinkové z typologického ústavu prof. Pendeho v Janově o výsledcích vyšetřování asi 70.000 dětí.

M. Seemann.

 

O II. MEZINÁRODNÍM SJEZDU SLAVISTŮ (slovanských filologů), který zasedal 23. až 30. září ve Varšavě a v Krakově, psalo se u nás již dosti v novinách i v časopisech, takže celkový obraz jeho jednání je znám; některé referáty podaly přehled [66]přednášek skoro úplný, o činnosti sekce linguistické zvláště podrobně referuje Šmilauer v časopise Bratislava (8, 421—427). Omezujeme se proto v našem časopisu — ve smyslu jeho programu — na poznámky obecné a na stručnou zprávu o těch přednáškách, které se dotýkaly zásadních otázek linguistického badání a problémů spisovných jazyků slovanských nebo nějak přispívaly k řešení základních thesí literární teorie anebo alespoň svá témata, třeba speciální, tímto směrem vyhrotily, především ovšem již ve výtazích ke sjezdu vydaných (Księga referatów), neboť při množství sekcí (paralelně jich zasedalo až 13) a labilnosti časového rozvrhu bylo bohužel členům fysicky možné skutečně účastniti se vždy jen malého zlomku sjezdového jednání.

Tím jsme se již dotkli jedné bolesti sjezdu — stýskaly si na ni skoro všechny referáty o sjezdu — skutečné záplavy přednášek; jen v sekci linguistické bylo jich předneseno nad 60 (přihlášeno bylo skoro 80) — vedle ní byly ještě tři sekce další rozměrů trochu skromnějších — a třeba kriticky dodat, že mezi nimi byly i takové, které zdaleka nebyly na úrovni vědecké přednášky sjezdové, ať už z neznalosti literatury předmětu nebo problematiky zvoleného tématu a vědecké metody, na př. přednáška Čechovyče, Gunnarssona a j., anebo tím, že byly věnovány tématu tak speciálnímu a neřešenému z obecnějšího hlediska, že nemohly zaujmouti ani odborné posluchače, na př. přehled vlivu pravopisné reformy Euthymiovy v evangeliáři Cyryla Trankviliona Stavrověckého z r. 1619. Nechci tím ani zdaleka snižovati význam speciálního badání nebo filologického sbírání materiálu, ale je přece třeba se zamysliti nad vlastním smyslem a účelem sjezdů tak velikých rozměrů, nemá-li jejich význam vědecký a pracovní nadobro ustoupiti funkcím representativním a společenským, které by měly být jen jeho vnější ozdobou. Tak jsme u druhé bolesti sjezdu — také obecně pociťované —, sjezd přes svůj skvělý vnější průběh a všechnu starostlivost a pečlivost hostitelů neměl vlastní program vědecký ani organisační: ba nebyl vlastně tento sjezd ani organickým pokračováním I. sjezdu slovanských filologů, který byl před pěti lety v Praze; o otázkách bibliografických, knihovnických, transliteračních a j., v podstatě organisačních, se vůbec nejednalo a sjezd úplně ustoupil od toho, aby v ústředních diskusích byly probírány některé aktuální otázky z problematiky slovanské jazykovědy; právě takové diskuse o problémech a porady o organisačních věcech by měly býti jádrem sjezdů příštích. Také komise pro strukturálně funkční badání v slovanských jazycích, zvolená na I. sjezdu, usnesla se na sjezdu varšavském na resoluci výslovně žádající, aby základní otázky toho badání byly dány k diskusi na III. sjezdu.

K tomu dvě poznámky: 1. Praktické otázky činnosti informační, popularisační, překladatelské a p. zřejmě také vyžadují toho, aby se pracovníci těchto oborů scházeli a poradili, a je jistě výhodné, děje-li se tak souběžně se sjezdem vědeckého oboru, s nímž má taková činnost zhruba společný materiál a někdy i společné osoby, ale je pak třeba, aby se při práci vlastní tyto dva směry nesměšovaly: ne pro nějakou nadřaděnost nebo podřaděnost jednoho nebo druhého, nýbrž prostě proto, aby oba mohly na sjezdě skutečně pracovati a úspěšně jednat.

2. V zásadě úplně souhlasím s Pražákovými Poznámkami k tomuto sjezdu, uveřejněnými v Naší vědě (15, 189 a násl.), již jako se správnou kritickou reakcí proti zbytečným obvyklým oficiálním panegyrikům, jaké se o sjezdech píší — pokud je sjezd vědeckou organisací, musí si sám spíše přáti poctivé kritiky než pouhých lichotek —, a tím více s jejich podnětnými návrhy pro sjezdy příští; avšak kromě některých příliš formálních drobností pokládám za pochybený předpoklad, že pro sjezd by se hodil „nástin současného literárního badání (totiž literárně vědeckého) v některé zemi ve zkratce“ a na sjezdu že by se doporučovalo „postupovati po národech v souvislosti“: vědeckou práci lze vždy správně tříditi a tím více předkládati k diskusi jen tematicky nebo metodicky, podle předmětu a problémů anebo podle pracovního způsobu.

Každé takovéto potřebné zhuštění sjezdového jednání a omezení přednášek předpokládá výběr z přihlášek; je ovšem třeba, aby censura taková objektivně posuzovala vědeckou i aktuální hodnotu problémů a jejich řešení bez zaujetí k některým směrům („obecné uznání“ i vědeckého směru znamená po pravdě obyčejně jeho epigonské vyžívání).

Vraťme se od programů do budoucnosti k přítomnosti: pořadatelé sjezdu varšavského konečně mohli čekati, že tyto žádané otázky a jejich řešení přinesou na sjezd odborní řečníci sami. Zčásti se tak stalo, avšak celkem, srovnáme-li dnes tak živou problematiku vědeckého badání o jazyku, jak se obrážela na př. jen na všech třech mezinárodních sjezdech linguistických (r. 1928 v Haagu, 1931 v Ženevě a 1933 v Římě) anebo na sjezdu věd fonetických (r. 1932 v Amsterodamě), s přednáškami sjezdu var[67]šavského, až překvapí, jak poměrně málo pronikla do jejich témat a do způsobu jejich podání, ač přece právě poslední dobou Slované se na jejím budování skutečně činně účastní a nejsme jen prostí přejímatelé (stačí k tomu prohlédnouti několik posledních ročníků Bulletinu de la Société de linguistique anebo přečísti vydaná jednání uvedených sjezdů). V některých přednáškách se sice živě hlásí aktuální dnes otázky, ale je přitom viděti malý kontakt se soudobou linguistickou teorií, na př. St. Vasilev ze Sofie správně ukazoval na potřebu studovati jazyk spisovatelů, avšak ve svých jinak zajímavých výkladech přestává na rozboru pramenů jazyka Vazova a Slavejkova a jeho vlivu na jazyk spisovný a nevšímá si ho vůbec jako uměleckého tvárného prostředku, ačkoliv i v dnešní bulharské vědě lze pozorovati podnětné pokusy tohoto směru; anebo J. Hamm, Polák ze Záhřeba, ve výtahu své přednášky dochází jistě k správnému poznání, že je třeba studovati přízvukový systém jednotlivých nářečí (staticky) a dobře vidí, že význam akcentu je ve významové diferenciaci slovní a tvarové (nazývaje ji „ekspresivností“), ale neví, jak objevuje dávno objevené, a nedovede své přemýšlení dobře zařaditi a rozlišovati statické a vývojové otázky přízvuku. Nemluvím přitom na př. o důsledném oddělení na sjezdu sekce linguistické a literární, což přece neodpovídá ústřednímu zájmu literární teorie o jazyk: sjezd tak sám prakticky podával důkaz pravdy pro thesi Ułaszyna z Poznaně, že slovanská filologie není dnes jedinou disciplinou, nýbrž jen skupinou vědeckých oborů.

Sjezd zřejmě trpěl neúčastí celé řady význačných badatelů; vůbec účast na něm byla nerovnoměrná: přirozenou převahu měli Poláci a polští Ukrajinci, československá jazykověda byla zastoupena převahou jen vědeckým dorostem, jihoslovanská naopak skoro jen Belićem; vyrovnaně byli zastoupeni Bulhaři a Němci; chyběli učenci z SSSR. Z členů Pražského linguistického kroužku účastnilo se 11 s 13 přednáškami.

Nejobecnější téma v sekci linguistické měla přednáška Artymovyčova o potenciálnosti jazyka; její jádro bude uveřejněno v letošním ročníku našeho časopisu. — S hlediska celkové stavby jazyka určuje S. Karcevskij (ze Ženevy) povahu ruského příslovce jako bezpříznakou syntakticky a tím i tvarově; odtud jeho mnohotvárnost, unikající třídění. — Obecně s hlediska tvaroslovného systému byly zahroceny i přednášky Beaulieux a Simovyče, třebaže se týkaly vývoje jednotlivých jevů jednak v bulharštině, jednak v ukrajinštině; Beaulieux snažil se určiti jisté vývojové tendence tvaroslovné a také hláskoslovné (hláskoslovné s malým zřetelem k jejich funkční souvislosti a odlišnosti), Simovyč vznik ukrajinského příčestí minulého na -v. — Také Belićova plenární přednáška — formálně z nejskvělejších — vykládala (většinou ve shodě s dřívějšími jeho studiemi) o vzniku odděleného systému vidového a časového v slovanské konjugaci a o jeho důsledcích pro časový systém, zvláště pro význam slovanského aoristu a imperfekta, se zřetelem k celkovému systému slovesnému, ale neprovedla do důsledků strukturní rozbor, který by se opíral o statický průřez vývojových etap, na př. že poměr aoristu k imperfektu je prostě poměr preterita bezpříznakého k příznakovému, zjednodušila vidové poměry indoevropské v schema potřebné s jeho stanoviska, nedbá otázek o adaptaci forem a pod.

Obecných otázek syntaktických dotkly se přednášky polských linguistů Gaertnera o definici věty a Z. Klemensiewicze o třídění souvětí; obě trpí směšováním plánu sémanticko-lexikálního a syntaktického. Ztroskotal-li však Gaertner v otázce tolikrát řešené a nedořešené čestně, nelze ani to říci o přednášce druhé.

V teorii hláskosloví a dialektického zkoumání vynikla do popředí fonetická škola Doroszewského, patrná z jeho vlastní plenární přednášky i z referátu jeho asistenta Friedricha a zčásti i z výkladů doc. H. Koneczné. Svým důrazem kladeným na statistickém hromadění všech slyšených variant hlásek, na př. nosovek, i u téhož objektu a v témž dialektu, znamená pokrok s hlediska úzce fonetického reakcí proti nebezpečnému generalisování individuální výslovnosti v jednotlivém případě, ovšem spojený se značným nebezpečím akustického subjektivismu, ale teoretický omyl se stanoviska linguistického výzkumu dialektu anebo řeči vůbec, poněvadž pro jazyk jako systém znaků nerozhodují všechny možné slyšené nebo jinak postřežené varianty hlásek, nýbrž jen hlásky jako jednotky celého hláskového systému se schopností diferenciace (slovní nebo tvarové), omyl houževnatě opakovaný, který byl již vyvrácen na uvedeném sjezdu amsterodamském a j. Škola Doroszewského staví se v prudkou oposici proti dialektologické škole krakovské, proti Baudouinovi a proti pražské škole fonologické. H. Koneczna ve spojení s touto školou a vycházejíc ze správného ovšem předpokladu, že fonetické varianty (různosti fonetické realisace) mohou býti zárodky hláskoslovných [68]změn, přizpůsobuje výklad Baudouina de Courtenay o t. zv. náhradném dloužení po ztrátě jerů, jako na př. v č. stůl, bůh (starší stól, bóh), přísně foneticky, ale nepřihlíží k otázce podstatné přeměny v strukturálním poměru souhlásek znělých a neznělých, vzniklé ztrátou jerů.

Otázky linguistické geografie byly řešeny v několika speciálních přednáškách, často na jevech nebezpečně isolovaných.

Jevy jazykové přes hranice jazyků geneticky příbuzných sledovala jednak přednáška italského jazykozpytce Bartoliho, jednak přednášky věnované svazům jazykovým, totiž jazykům souvisícím geografickou polohou: programově a s hledisek historických přednášek Romanského a Skoka o balkánské filologii, resp. linguistice, s hlediska společných výsledků v hláskovém systému slovenštiny, resp. českoslovenštiny, a maďarštiny přednáška Ľ. Nováka, propracovaněji přednesená, než je ve výtahu.

Málo bylo zastoupeno naléhavé dnes studium spisovných jazyků: sám referent vykládal o problémech srovnávacího studia slovanských jazyků; ukázal hlavně na dvojí okruh těchto otázek: jedny plynou z různého funkčního rozpětí a zatížení spisovných jazyků, zvláště ve spojení s různým geografickým rozšířením (na př. u staroslověnštiny u nás v 9. stol. a násl., u češtiny v Horním Slezsku), druhé jsou spojeny se srovnáváním imanentního vývoje jednotlivých spisovných jazyků (na př. týž purismus Rosův a pozdější polský se jinak zařazují); s jádrem této přednášky seznámí čtenáře referent jindy. Jakousi konkretní ilustrací další byla přednáška Unbegauna, v níž v rámci trochu školsky pojatého horlení o potřebě studia ruského jazyka v 16. až 18. století ukázal na funkční rozlišení církevněslovanského a ruského jazyka v písemných památkách této doby.

Materiálem dotýkal se také otázek spisovného jazyka výklad M. Rudzińské o úředním jazyku Velkého knížectví litevského, ale autorka svůj bohatý a cenný materiál nepojala s hlediska normy spisovného jazyka a jejích změn a tím ji dosti neodlišila od nahodilých úchylek písařů.

Nejstarším spisovným jazykem slovanským, jazykem staroslověnským a jeho památkami, obíralo se několik zajímavých přednášek, většinou shrnujících výsledky filologického badání, tak zvl. van Wijkovo určení nejstarší redakce Paterika z období cyrilometodějského, Vajsovo zkoumání o poměru staroslověnského překladu evangelií k redakcím řeckým, zhruba potvrzující názory Dobrovského, Frčkovo zařadění určitých modliteb v Euchologiu do celého vývoje východního ritu a j.; do českého církevněslovanského období zařadil nepřímo píseň Bogurodzicu referát Birkenmajerův (o tom srov. zde str. 52 n.) a celým tímto obdobím, na jehož důležitost upozorňuje i naše úvodní stať, zabýval se nepřednesený referát Weingartův. Také Weingartovy ohlášené výklady o slovníku, skladbě a stylistice nejstarších staroslověnských památek, stejně jako jeho referát o mluvnické terminologii slovanské týkal se v podstatě problémů jazyka kulturního; zůstaly však i tyto referáty bohužel nepředneseny, rovněž teoreticky důležité přednášky fonologické, Trubetzkého a van Ginnekena, Trubetzkého o fonologickém výkladu polského hláskoslovného vývoje a v. Ginnekena o poměru zkoumání biologického a fonologického; uvedené referáty jsou přístupné alespoň ve výtazích, jen ohlášena zůstala přednáška Jakobsona o srovnávací slovanské poetice.

B. Havránek.

 

V sekci literárně historické rovněž přes veliké bohatství celkového repertoáru přednáškového bylo témat se vztahem k zásadním otázkám literární teorie velmi málo, ač právě slovanské literatury dodaly v posledních desítiletích velmi mnoho materiálu k pracím z literární teorie a filosofie literatury.

Jedna z nejzajímavějších přednášek metodologického oddílu byla přednáška vídeň. doc. R. Jagoditsche, zřetelně podléhající vlivu Trubetzkého, o předmětu dějin staré ruské literatury. Od počátku minulého století byly sbírány písemné památky jakéhokoli rázu, byly vydávány a pojednáváno o nich netoliko jako o literárních dílech, ale — pokud to vyžadoval jejich ráz — i se stanoviska historie obecně kulturní, právní, s hlediska etnografie atp.; koncem století se počíná uplatňovat zásada jiná: za materiál literárních dějin se napříště pokládají jen jazykové projevy se záměrem uměleckým, jako hrdinské básně, epické básně lidové, povídky; výběr ten se však zakládá na dnešním estetickém hodnocení, a tak je na př. ze staroruské literatury vylučováno písemnictví náboženské (životy svatých, kázání atp.). Musíme si však při dílech starších dob, která se s dnešního stanoviska zdají bez uměleckého záměru, klásti otázku, nebyla-li součástí literatury (umělecké) v době své. Při staroruských životech svatých je třeba uvážit, že systém staroruské literatury je určen jejím funkčním postavením v celku staroruské kultury vůbec. Ústřední síla, která všechno organisovala, bylo náboženství. Čím blíže byl který druh písemnictví [69]„oltáři“, tím více se v něm uplatňovala nábožensky předepsaná tematika i idealistická stylisace a bylo potlačováno subjektivní vytváření, které se stanoviska moderního se zdá primárním předpokladem vzniku uměleckého díla. Styl „životů“ se vytváří v XV. stol.; velmi se v nich využívá jazykových prostředků, protože je zakázáno jakékoli vypětí citové; vládne jazykový ornamentalismus, na př. nadměrné hromadění přívlastků; potlačuje se prvek epický, který se nahrazuje na př. úvahami, protože epika by vnesla příliš mnoho neklidu a vzruchu. Jsou tu četné analogie se soudobým stylem ikon: před XV. stol. jsou ikony suše věcné, počínajíc XVI. stol. dostavuje se irreální plošná stylisace, rytmus linií, souhra výrazných barevných ploch. Tato přednáška je netoliko významný příspěvek k metodice literárních dějin starších období, ale i příspěvek k otázce výběru materiálu, zásadní pro jakékoli dějiny literatury. - Několik přednášek bylo věnováno otázkám překladu (Ljalič, Bečka, Gołąbek). V nejpříznivějších případech šlo o zjištění počtu překladů z jednoho slovanského jazyka do jiného (Bečka) nebo o kritiku věrnosti překladu (Gołąbek); stať Ljaličova rozvádí široce locus communis, že totéž slovo může mít v různých slovanských jazycích různé významy. Vůbec nedotčena však zůstala skutečná problematika překládání uvnitř skupiny jazyků navzájem příbuzných, z níž ukázku podal již před lety Jakobson v studii o rozdílné funkci téhož básnického metra v různých slovanských jazycích: rovněž se nestala ani zmínka o vlivu překladů na rozvoj domácího spisovného jazyka.

Velmi odvážné metodologické aspirace měla přednáška J. Heidenreicha; navrhuje se v ní, aby při analyse literárních zjevů byly vytčeny u různých osobností a na různých dílech stejné znaky (isosémata); isosématem může být stejně látka, motiv, idea jako formální prvky díla atd.; za pouhé isoséma je pokládati také národní jazyk. Isosémata mají být nanesena na pomyslnou po př. i skutečnou mapu a spojena isografy. Umělecká osobnost se pak objeví jako krystalisační centrum isosémat. Avšak stavěti na př. jazyk na stejnou úroveň s pouhým motivem je vědecky nemožné, neboť jazykový systém je trvalou základnou celé dané národní literatury, která do značné míry svým složením určuje vývojové možnosti její struktury; podobných nedomyšleností je v tomto mechanickém výkladě více. — K oddílu metodologickému lze připojit i netištěnou přednášku J. Mukařovského (Pokus o schema strukturních dějin české literatury), věnovanou výkladu o dialektických antinomiích vývojových, jednak mezi imanentním vývojem literatury a ostatními řadami jevů kulturních, jednak mezi literaturou a společností; příklady podávány české.

V ostatních skupinách témat (vzájemné vlivy slovanských literatur, literatury jednotlivých slovanských národů, Mickiewicz) převládala, jak přirozeno, témata speciální, málokdy zásadně vyhrocená. Zmíníme-li se proto jen o několika, nebude to důsledek hodnocení, ale vytčeného záměru našeho referátu. Zajímavá po stránce metodické byla přednáška A. L. Béma, týkající se legendy o cibuličce, známé z Dostojevského; podle toho, jak byla realisována u několika slovanských básníků, snaží se Bém dokázat thesi, že t. zv. literární vliv je problémem zařadění literárního faktu v novou strukturní řadu a problémem deformace tohoto faktu v nové souvislosti. V podstatě je tato these správná, ale vadí poněkud úplné přehlížení mimoliterárních podmínek, které mohly působit nejen na přejetí, ale i na zpracování jisté přejaté látky. Kromě toho příliš stroze odlišuje Bém fakt „životní“ od „literárního“; je u něho opominuta velmi složitá otázka, do jaké míry lze vůbec mluvit o existenci čistých „životních faktů“ vzhledem k literatuře. Je to problém, na který narazil na př. Šklovskij v Teorii prózy, když ukazuje, že motiv jisté realistické povídky Maupassantovy je vlastně přestrojený starý pohádkový sujet, nebo Jakobson v článku „Co je poesie?“ ve Volných směrech r. 1934. — Jistou zajímavost má právě po této stránce resumé sjezdové přednášky F. Kolessy o „Formulích zakončení v ukrajinských národních písních“, kde se na ukrajinské lidové epice ukazuje, že různé její druhy jsou charakterisovány konvenčními závěrečnými formulemi nejen stylistickými, ale i tematickými. — Příspěvkem k studiu básníkovy osobnosti byla přednáška S. Karcevského se zajímavou thesí, ze může docházet k rozporu mezi „temperamentem“ spisovatelovým a jeho ideologií. Karcevskij se pokouší dokázat tuto thesi na L. N. Tolstém, vychovaném v mládí spisy moralisty Rousseaua. Této vštípené ideologie se Tolstoj po celý život nemohl zbavit, třebaže byla v rozporu s jeho základními povahovými sklony: stala se mu zvykovou, automaticky fungující základnou. Tím vysvětluje Karcevskij t. zv. krisi Tolstého.

Sociologie literatury se týkala přednáška A. Mráze. Pro slovenskou prózu je podle ní základním druhem [70]vesnická novela a román, protože vesnické prostředí bylo na Slovensku do světové války jediné rozvinuté prostředí společenské. Vesnický román není na Slovensku exotikum jako v jiných literaturách, kde měšťák vesnici idylisuje, heroisuje atp. V diskusi se potvrdila správnost základního stanoviska, jen se ukázalo, že situace je složitější; tak na př. vesnický román v české literatuře je též jeden ze základních prozaických druhů (na vesnických tématech se ze značné části vybil v ní i realismus, ačkoli jinde pro něj byla nejtypičtější témata městská) — a přece pro českou literaturu je vesnický román do jisté míry již exotikem. — Zajímavé otázky krajiny v literatuře si všimla přednáška P. Savického o geografické krajině v sovětském písemnictví, podaná bohužel v knize přednášek jen v nejasném výtahu.

J. Mukařovský.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 1, pp. 64-70

Previous René Wellek: Překladatelský oříšek

Next Bohumil Trnka, Ľudovít Novák, Mts. (= Vilém Mathesius): Nové české publikace