Z V. mezinárodního sjezdu slavistů v Sofii

Ján Horecký, Petr Sgall, Karel Hausenblas, Miroslav Červenka, Bohuslav Ilek

[Discussion]

(pdf)

С V-oгo Международного съезда славистов в Софии / Le 5е congrès international des slavistes

IX. PROBLEMATIKA ALGEBRAICKÉ A KVANTITATIVNÍ LINGVISTIKY

Algebraická lingvistika nebyla na sjezdu probírána jako zvláštní obor jazykovědy, nýbrž týkaly se jí některé referáty z různých podsekcí. To je jistě v souladu s povahou algebraické lingvistiky, která nemá svůj vlastní předmět zkoumání, odlišný od předmětu ostatních úseků naší vědy, ale spíše vytváří novou teoretickou základnu pro její nejpokročilejší obory (zatím zejména pro teorii gramatiky, včetně fonologie). To ukázaly i na sjezdu některé referáty týkající se strojového překladu (o nich viz dál) a především přednáška M. Halleho o morfonologii ruského slovesa v rámci transformační gramatiky, která obsahovala systém pravidel uplatňovaných cyklicky (nejdříve na úsek uvnitř morfonologických hranic určitého typu, pak znovu na úsek širší, přes tyto hranice).[1] Její autor v diskusi vcelku obhájil svůj přístup, který umožňuje podat úplný generativní popis morfonologické soustavy jazyka, i když se někdy dost vzdaluje od popisu dosud obvyklého. Zásadní referát Šaumjanův a Sobolevové[2] bohužel nemohl být na sjezdu přednesen, podobně jako dva kolektivní referáty sovětských slavistů týkající se konfrontace fonologie a morfologie slovanských jazyků s použitím některých postupů matematické lingvistiky.[3] Otázky transformační analýzy v oblasti syntaxe byly předmětem referátů D. S. Wortha a R. Růžičky (srov. zde s. 40—41); příbuzným problémům týkajícím se třídění syntagmat (na materiálu ruštiny) byla věnována i přednáška F. Pappa z debrecínské university.[3a]

[189]Přestože na sjezdu chyběl základní referát o metodologických otázkách tohoto úseku, jednotlivé přednášky s různou konkrétní tematikou ukázaly přesvědčivě, že algebraická lingvistika, jejíž úspěchy jsou tak charakteristické pro nejnovější vývoj jazykovědy (srov. už její značný podíl na devátém mezinárodním sjezdu lingvistů v americkém Cambridgi r. 1962, SaS 24, 1963, 67—76), proniká i ve slavistice do nejrůznějších oblastí gramatického (a fonologického) výzkumu.

Kvantitativní lingvistika byla zastoupena především několika referáty týkajícími se entropie fonémů a grafémů slovanských jazyků v aspektu synchronickém a diachronickém. Češtině byl věnován (ovšem i se širším aspektem srovnávacím) referát H. Kučery (USA), o němž srov. už na s. 106; srovnává se v něm entropie fonémů v češtině a v ruštině, zjištěná pro každý jazyk ze souboru 100 000 fonémů. Získané hodnoty jsou pro oba jazyky poměrně blízké (v češtině je o něco nižší redundance, což souvisí s tím, že je tu méně fonémů; vcelku jsou však hodnoty redundance pro oba jazyky poměrně vysoké).

Výsledky týkající se bulharštiny přednesl sofijský matematik B. Penkov (v referátě zpracovaném spolu s Bl. Sendovem a nazvaném Statističeski issledvanija na pismenija bъlgarski ezik). Referát ukázal, že výzkum bulharštiny z hlediska teorie informace už značně pokročil; přednáška sama se však týkala jen zpracování digramů. L. Doležel v diskusním příspěvku uvedl výsledky svého zjišťování entropie psané češtiny.[4]

Nepřednesený referát R. Abernathyho (USA)[5] je pokusem o využití hodnot entropie, popř. jejich změn, pro výklad změn v hláskovém systému. Lze vypočítat neurčitost výskytu fonému v daném lineárním kontextu; tato hodnota se zřejmě změní, změní-li se počet fonémů daného jazyka. Sama hodnota entropie však nestačí, protože změna a_i > a_j může mít pro entropii daného jazyka stejné následky jako změna a_j > a_i; je tedy třeba brát v úvahu i hodnoty mezi počátečním a koncovým stavem dané změny. Kromě toho je výhodné mít na zřeteli také pravděpodobnosti výskytu zkoumaných fonémů. K ilustraci svých teoretických výkladů použil A. zánik jerů, jehož statistickým výzkumem se už dříve zabýval. — J. Horecký[6] přednesl referát o statistické struktuře slovotvorného modelu (v. o něm na s. 111).

Z nových odvětví aplikované lingvistiky byl na sjezdu zastoupen především strojový překlad, jemuž byla věnována dvě polodenní zasedání. Největší význam tu měl Mel’čukův[7] referát o automatické analýze textů; jeho jádrem byl popis obecného algoritmu analýzy, k jehož specifikaci pro analýzu daného jazyka stačí změnit jen tabulky obsahující konkrétní údaje o jazyce, zatímco vlastní pravidla algoritmu zůstávají pro různé jazyky vždy shodná. Je zřejmé, že takový obecný algoritmus (budou-li jeho možnosti prověřeny na dalších jazycích a bude-li zjištěno, že jeho výstupní texty mohou sloužit jako vstupní texty syntézy jiných jazyků bez zvlášť složitých úprav) velmi značně usnadní a zkrátí přípravu mnohojazyčného systému strojového překladu. V závěru referátu byl ukázán význam přípravy strojového překladu pro obecnou lingvistiku, který záleží jednak v ujasnění různých cílů a úkolů lingvistického rozboru (např. odlišení matematické formulace určité koncepce od ověření její správnosti), jednak v jasném rozlišování některých metodologicky závažných pojmů (odlišení postupu zkoumání od výsledku, dále daných objektů od prvků, které jsou výsledkem rozboru, odlišení veličin od operací aj.).

Představitelé skupin strojového překladu z menších socialistických zemí přednesli několik referátů ukazujících, že tento směr se dnes už značně rozvinul v Maďarsku (L. Deszö o překladu z ruštiny do maďarštiny, zejm. o konstrukcích ruských sloves na -sja) a že se k němu vážně přistupuje i v Bulharsku (A. Ljudskanov o slovníku pro rusko-bulharský překlad). Naše [190]delegace v referátu P. Sgalla[8] o generativní gramatice převodního jazyka i v diskusních příspěvcích ukazovala především na užitečnost spojení přípravy strojového překladu s teoretickými aspekty algebraické lingvistiky.

Vzhledem k dnešnímu rostoucímu významu rusistiky ve světové lingvistice a zejména k tomu, že v mnoha zemích se zpracovávají algoritmy analýzy ruštiny pro strojový překlad, bylo by podle našeho názoru namístě věnovat v organizačním rámci slavistiky větší pozornost tomuto okruhu výzkumu. Je to dnes nesporná součást jazykovědné slavistiky, a to součást významná, přinášející zásadně nové možnosti jazykovědného výzkumu. Pokud to nebylo již dříve zřejmé, ukázal V. mezinárodní sjezd slavistů přesvědčivě, že v rámci matematické lingvistiky může rusistika a s ní celá slavistika zaujmout jedno z nejpřednějších míst.

Ján Horecký - Petr Sgall

 

X. PROBLEMATIKA LITERÁRNĚ LINGVISTICKÁ

Obdobně jako na IV. mezinárodním slavistickém sjezdu v Moskvě byla i v Sofii zařazena speciální sekce literárně lingvistická. Zahrnovala stylistiku, nauku o verši a překladatelství, máme-li použít obvyklých označení (která ovšem nejsou docela bez překrývání).

 

1. Otázky stylu

Pro stylistiku mělo toto zařazení své výhody i nevýhody. Výhody v tom, že se otázky stylu umělecké literatury (jiným oblastem vyjadřování bohužel v tomto jednání pozornost nebyla věnována skoro vůbec), na jejichž řešení se podílí jednak lingvistika, jednak literární věda, probíraly před společným fórem. Výměna názorů, vzájemná pomoc i přímá spolupráce je tu totiž stále více žádoucí a společné podniky se osvědčují. (Srov. např. u nás diskusi o stylistických otázkách v čas. Československá rusistika v r. 1961—2 nebo dvojí již setkání o poetice ve Varšavě — viz sborník Poetics-Poetika-Poetyka a referát o této první konferenci v SaS 22, 1961, 120—130.) — Nevýhodné však na druhé straně bylo, že byla stylistika takto odtržena od ostatních disciplín zabývajících se zkoumáním jazykových jevů: právě zvládnutí jazykového dorozumívacího styku v celé jeho šíři je jedním z naléhavých úkolů současné jazykovědy, která — stupňujíc oprávněně snahu o přesnost výkladu — často si příliš usnadňuje svou úlohu nadměrným zúžením výběru textů, z nichž vychází.

Jestliže sofijské sjezdové jednání ani v tomto úseku nebylo o mnoho více než jen kusou přehlídkou současného bádání o slohu v oblasti slovanských jazyků a literatur, je toho hlavní příčinou koncepce sjezdů, která nedovoluje účastníkům ani předběžné prostudování všech materiálů, ani soustředění na některé úseky (nejvíce vadilo, že referáty na sebe nenavazovaly jako referát s koreferátem apod.), ani si neklade úkol dospět k nějakým závěrům. A na intenzívnější využití setkání s odborníky různých zemí byly oba poslední sjezdy příliš přeplněny programem — jen v této sekci bylo přihlášeno 48 referátů, z toho přes polovinu stylistických (některé však předneseny nebyly a několik se dostalo na pořad dodatečně).

Stylistickou problematiku, která byla předmětem jednání na sjezdu, lze rozdělit do tří okruhů, totiž na otázky obecné, srovnávací a jednotlivé otázky dílčí.

Jen málo bylo témat obecných — teoretických a metodologických. Srovnávací stylistice se na slavistickém sjezdu dostalo relativně málo pozornosti. Nejobecněji byl z komparatisticky zaměřených referátů pojat referát A. I. Jefimova[9] o úkolech srovnávací stylistiky východoslovanských jazyků — i v něm však bylo nejvíce pozornosti věnováno praktickým úkolům spíše pomocného charakteru (např. návrhy na zpracování různých slovníků synonymických, [191]frazeologických atd.) než na teoretickou základnu srovnávání ve stylistice, které má v lecčems odlišné podmínky než srovnávání např. gramatické. Problematikou míšení funkčních stylů v soudobé umělecké próze slovanských národů se ve svém referátě zabýval M. Jelínek;[10] zdůvodniv možnost srovnávání funkčních stylů v různých jazycích, sledoval užívání prvků hovorových (a slangových), odborných a publicistických v řadě slovanských literatur.

Nepočítáme-li referát I. K. Bilodida, G. P. Jižakevyče a Z. T. Franka,[11] v němž charakteristika slohová slouží vysledování vývoje spisovné ukrajinštiny, je komparatistická část sjezdových referátů uzavřena dvěma referáty na úzce vymezená témata: Th. G. Winnera[12] o jazykové charakterizaci v Čechovově Ivanovovi a Čapkově Loupežníku a T. Čyževské[13] o lexikálním srovnání Slova o pluku Igorově a Zadonštiny. — Nabízí se otázka, čeho je toto relativně slabé zastoupení čistě srovnávací problematiky symptomem? Vysvětlení je, zdá se, několikeré: je to jednak obtížnost respektovat při srovnávání (které nechce vytrhovat izolované jevy ze systémů, do nichž jsou vpjaty) všechny relevantní souvislosti a postihnout všechny závažné spolurozhodující faktory. Dále tu má vliv upnutí pozornosti soudobého bádání na otázky vnitřní výstavby projevů, i uměleckých děl, pracující spíše pomocí modelů než přímého srovnávání dvou struktur „téhož řádu“. Lze ovšem očekávat, že se v budoucnu — zase na vyšší rovině — zkoumání komparatistické oživí: potřeby jsou stále nemalé, zvl. v oblasti výuky cizím jazykům a v překládání (kde je ovšem prakticky srovnávací stylistické hledisko hlediskem základním, ať už se to teoreticky přiznává, nebo ne).

Obecně zaměřená stylistická část referátů byla nejvíce zastoupena právě referáty československých účastníků. Seřadíme-li je podle obecnosti, bylo to v referátě K. Hausenblase,[14] v němž se autor zaměřil na to, podat přehled hlavních úseků stylistické problematiky v celé šíři (tj. nejen projevů uměleckých) a podat elementární systematiku slohových jevů (typy stylů, žánrové útvary, plány jazykové a tematické výstavby, vrstvy stylově zabarvených prostředků, stylové modifikace jazykového systému). L. Doležel[15] v referátě o základních principech studia jazyka umělecké literatury aplikoval na výklad uměleckých děl slovesných pojmosloví a základní metodologické postupy teorie informace; nevychází se při tom jen z rozboru struktury díla, ale šíře z komplexního výzkumu literární komunikace. Rozlišují se jazykové konstanty a stylistické proměnné, které mají statistický charakter (bylo demonstrováno na délce vět v projevech různých stylů). J. Mukařovský[16] věnoval svůj referát jednomu z ústředních stylových jevů s větším důrazem na ty stránky, které ukazují, jak je individuální styl zapojen do celku literatury i jazyka, než na ty, jimiž se z těchto celků vymyká (demonstrováno na básnické tvorbě Jana Nerudy). — V diskusi k těmto referátům byla kladně hodnocena zvl. snaha o zpřesnění výkladu slohových jevů a jejich pevnější systematické zařazení, vedle hlasů vítajících zavádění exaktních metod byly však vysloveny (a to zvl. ze strany některých sovětských účastníků) pochybnosti o jejich adekvátnosti a plodnosti při výkladu slovesného umění (zřejmě v souvislosti s diskusí, která před tím probíhala v žurnále Voprosy literatury 1963, č. 3), avšak bez dostatečné argumentace. Lze se nadít, že uvedené metody, jejichž apliko[192]vání je v této oblasti teprve v samých začátcích, mohou přinést stylistickému zkoumání velmi cenné výsledky, bude-li jejich aparát přizpůsoben specifičnosti zkoumaného předmětu.

Obecnější zaměření pronikalo ovšem také v některých referátech obírajících se rozmanitými tématy jednotlivými a v diskusích k nim, jako např. v ref. I. Frangeše (Jugoslávie)[17] o stylu prózy A. G. Matoše, největšího spisovatele charvátské moderny. V diskusi k tomuto referátu bylo také navrhováno, aby byla uspořádána konference slavistů o otázkách stylu.

Referáty na dílčí konkrétní témata přinášely, jak už to bývá, pestrou problematiku více nebo méně zajímavou. — Na jevy individuálního jazyka a stylu se soustředilo především několik referátů badatelů jugoslávských: vedle již uvedeného Frangeše přednášel M. Areste o jazyce J. Križaniće, V. Ilić o jazyce K. Pejčinoviće, Živković o stylu Njegošově; díla J. Križaniće se týkal též referát T. Eekmana (Holandsko),[18] díla Lermontova ref. L. Gáldiho (Maďarsko),[19] E. Krag (Norsko)[20] přednášel o stylu Dostojevského, L. N. Stilman (USA)[21] o kompozici ve Vojně a míru L. N. Tolstého, text Zadonštiny zkoumal L. Matejka (USA).[22] Polští badatelé se zase soustředili na jiné než individuální otázky: K. Wierzbicka na otázky dotýkající se slovosledu, F. Pepłowski pak na otázky jazykové normy v práci tiskáren (tato problematika patřila svou povahou do okruhu sekce spisovných jazyků). S. Grzeszczuk[23] postuloval vypracování samostatné onomastické disciplíny zabývající se studiem vlastních jmen vyskytujících se v umělecké literatuře („nazewnictwo literackie“).

V historicky zaměřených referátech však převládala tematika týkající se stylu různých tvůrčích směrů, ev. epoch. Tak M. Boršnikova (Jugoslávie)[24] přednášela z literárního hlediska o slohových přesunech mezi klasickým a moderním realismem ve slovinské literatuře, Kr. Pomorská (USA)[25] sledovala vztah mezi literárními teoriemi a poetickými školami na poč. 20. stol.

Diskuse k referátům přinášela sice mnohé zajímavé postřehy a doplňky, trpěla však značně tím, že se diskutovalo „na přeskáčku“ ke všem referátům předneseným toho půldne. Nelze také říci, že polemicky vyhrocená diskusní střetnutí byla vždy ziskem, neboť šlo někdy o nedorozumění (o vývoji a diferenciaci spis. ukrajinštiny), jindy nebyly polemické námitky náležitě podloženy argumenty (při odmítání aplikace exaktních metod). Jistě by byly více přinesly ucelené samostatné diskuse k referátu a koreferátům na jedno dílčí téma, resp. tematický okruh.

Sofijské jednání o stylistice vcelku odpovídá ve svých záporech i kladech současnému stavu práce v tomto oboru. Není to stav uspokojivý, ale ani beznadějný: ukázalo se, že se bádání stylistické mnohostranně rozvíjí, v leckterém aspektu ovšem víc do šířky než do hloubky, že se zvolna a nerovnoměrně překonává názorová roztříštěnost a že se přitom hledají cesty k teoretickému ucelení a metodologickému zpřesnění. To zatím více proniká ve stylistice orientované lingvisticky.

[193]Pokud jde o vztah mezi stylistikou lingvistickou a stylistikou literárněvědnou (ta se ne vždy vidí jako disciplína sui generis, většinou se skrývá v mase literárněvědné problematiky), lze říci, že bylo už vcelku překonáno období, v němž se zbytečně vyostřovaly „kompetenční spory“ mezi oběma stranami. Nepominuly ovšem dosud obavy (ze strany literárněvědné) z jednostrannosti lingvistického stanoviska a metodologie a (ze strany lingvistické) z nepřesnosti a nespolehlivosti postupů a vývodů literárněvědných. Nutno konstatovat, že tyto obavy nejsou mnohdy bezpodstatné, a je na obou táborech, aby si z těchto zkušeností, které nejsou nového data, vzaly poučení. Zdá se, že více snahy odstranit nedostatky tohoto druhu je na straně stylistiků-lingvistů.

Dosud také nenastalo období účinné spolupráce, což se projevuje po mnoha stránkách, nejvíce v tom, že slohová výstavba slovesných děl není zkoumána rovnoměrně ve všech „plánech“. Mezera mezi slohovým rozborem plánu gramatického a lexikálního a nejvyšších vrstev plánu tematického není uspokojivě zaplněna. A tu ze sjezdového jednání v Sofii vyplývá zřetelná potřeba chápat otázky slohu jako otázky komplexního výzkumu angažovaných oborů. Je tu ovšem nutno probojovat novou jednotnější metodologickou bázi. Zvláště těžkým oříškem tu bude najít spojnici mezi dvěma přístupy, které se ve zkoumání děl umělecké literatury výrazně uplatňují, nejsou však zatím dostatečně slučitelné, ač oba jsou oprávněny, totiž mezi zaměřením na co nejexaktnější postižení výstavby díla a procesu, do něhož je zapojeno, na jedné straně, a postižením jedinečnosti a autenticity výpovědi člověka, jíž každé umělecké dílo je, na straně druhé: zatímco první směr vytýká druhému ne dost vědeckou argumentaci, zdá se druhému směru „scientismus“ směru prvního při výkladu umění nedostatečný k postižení specifičnosti (a tedy nejdůležitějších stránek) tohoto druhu lidské činnosti. A tu se mi zdá, že právě všestranný a citlivý výklad jevu, který nazýváme (z lingvisticko-stylistických pozic viděno) stylem (pro literární vědu nevystupuje jednotnost tohoto jevu bohužel zatím dostatečnou měrou do popředí), mohl by více než co jiného přispět k překlenutí této distance. K tomu by se měla zaměřit v období mezi sjezdem sofijským a pražským stylistika slavistů, aniž nechá ovšem stranou svůj hlavní závažný úkol, na který se skoro úplně zapomnělo v Sofii, totiž výklad slohových jevů v celé sféře jazykového dorozumívacího styku, nejen v oblasti slovesného umění.

Karel Hausenblas

 

2. Otázky teorie verše

Literárně lingvistická sekce věnovala pozornost i otázkám teorie verše, především sémantickým aspektům básnického rytmu. K. Taranovski (USA)[26] se ve své přednášce zabýval významovým zatížením jednoho metra, pětistopého trocheje, v ruské poezii. Dokazoval, že ze vzájemného vztahu metrické osnovy i inherentních vlastností jazyka (střetnutí dvou disimilačních tendencí v realizaci rytmicky těžkých dob) vyplývá v ruštině výrazná asymetričnost veršového rytmu v pětistopém trocheji. Tyto zvukové vlastnosti vytvářejí — na základě synestézie — jistou afinitu uvedeného metra k některým typům prožitku a okruhům tematickým, jmenovitě k motivu putování (ve významu vlastním i přeneseném), neklidu, plynoucího času. Svá tvrzení demonstroval jednak na materiálu z bylin, jednak na „lermontovovském cyklu“ ruské lyriky 19. a 20. století (básně více nebo méně navazující na Lermontovovu Vychožu odin ja na dorogu). — Metodologické potíže takového postupu zdůraznil v diskusi B. Unbegaun. Ukázal, že předpokládané vztahy nejsou dostatečně jednoznačné; tematická a rytmická sourodost „cyklu“ může být dána prostě literárněhistoricky — básníci se odvolávali na jednou vytvořenou tradici, mj. i volbu metra. R. Jakobson hájil Taranovského pojetí (připomeňme, že tu je kontinuita s jeho známou studií o verši Máchově). Rozvíjel přitom ještě dále úvahy o spojnicích zvuku a významu, rytmické synestézii v daném případě a ocenil průkopnický význam Taranovského práce. S tím lze zásadně souhlasit, i když teorie verše není tak daleko, aby výzkumy podobného druhu působily přesvědčivě. Zdá se, že ani zvukový podklad předpokládané synestézie nebyl u Taranov[194]ského vystižen přesně. Pro nás jsou však podobné pokusy cenné jako svědectví, že západní metrika se nechce spokojit vnější deskripcí, že usiluje o pojetí verše jako integrální, významově aktivní složky díla.

Referát M. Červenky[27] se týkal významu verše. V diskusi k tomuto referátu L. Pszczolowska nesouhlasila s jednoznačným spojením verše s lyrikou, resp. s lyrickými elementy v epice a dramatu. R. Jakobson, při souhlasu se základním postupem, upozornil na nepřesnost jedné formulace, v níž se hovořilo o izolaci slova z gramatického plánu; v poezii je nemožná agramatičnost, jen gramatičnost nebo antigramatičnost. V duchu dosavadních Jakobsonových statí o „gramatice poezie“ se jeho další poznámky týkaly paralelismů v úryvku z Máje, který byl v referátu citován.

V. Janakiev přečetl dopis akad. Kolmogorova, vyjadřující distanci a nesouhlas s mnohými formulacemi (přesněji nespecifikováno) v pracích jeho žáka Kondratova.

Problémům básnického jazyka byl věnován referát M. Dłuské zkoumající specifičnost básnického jazyka a jeho souvislosti s jazykem běžného stylu. Ukazoval na základě výběru ustálených sousloví, že v poezii mají převahu subjektivní obsahy; obměňujíc známé Jakobsonovo schéma hovořila D. o „funkcji zwrotnej“, vyjadřující volby a rozhodnutí samého mluvčího. — P. G. Bogatyrev[28] našel ve svém sdělení o různých funkcích a způsobech užití tzv. „dobavočnych glasnych“ (různá lala a týdadá vkládaná do textu písně při zpěvu) podklad k úvaze o vztahu identity a improvizace, konvence a individuální tvořivosti v lidovém zpěvu. — L. Pszczolowska v referátě statisticky podloženém probírala vztah básnického rytmu a syntaxe, zejména z hlediska vlivu rozsahu verše na délku věty, na počet členů souvětí a na délku těchto členů. Ukazují se tu průkazné souvislosti. Metodologickými úvahami o statistickém výzkumu verše, zvl. o významu využití počtu pravděpodobnosti, se zabýval J. Woronczak a mladý bulharský badatel C. Mladenov,[28a] který s náročným matematickým aparátem zkoumal hlásková souznění v básních Chr. Boteva a jiných.

Miroslav Červenka

 

3. Problematika překládání

Otázka překladů měla v slavistice vždycky významné místo, avšak zájem se přitom soustřeďoval spíš na otázky literárněhistorické při osvětlování vzájemných literárních styků. Vlastní teoretická problematika překladu zůstávala stranou. Na IV. sjezdu slavistů v Moskvě r. 1958 byla vydělena sekce literárně lingvistická, kam byly jako jeden z úseků zahrnuty přednášky o překladové problematice. Tak tomu bylo i na V. sjezdu v Sofii, kde byla této problematice věnována dvě půldne. Zároveň se v Sofii projevil výrazně posun směrem k zásadním otázkám teorie překladu a také zřetelně vystupovala snaha vysledovat základní otázky substituce stylů v mezislovanských uměleckých překladech.

Základních teoretických otázek se dotkl především referát B. Ilka.[29] Ukázal, že pronikání přeloženého díla do domácí literatury a jeho další působení je podmíněno ideovými momenty. Na nich závisí už samo zaměření překladatelských zájmů (např. na dílo ruských klasiků 19. stol.). Ideová hlediska mají vliv i na základní překladatelský přístup. Např. polský překladatel vnesl do překladu Někrasovovy Železnice prvky křesťanské pokory a pasivity. Životnost překladu je dále podmíněna stavem současného spisovného jazyka i jazyka obecného. Slovenským překla[195]datelům působí potíže překlad vrstevních dialektů, jichž užívají někteří současní čeští dramatikové. Naopak v rejstříku českých překladatelů je zase nouze o vyhraněné rozdíly územních nářečí, jež jsou ve slovenštině daleko bohatší. Důležitý je i vliv literárních tradic. V české literatuře 20. let znamenají překlady ze sovětské literatury rozhodující ideový posun, ale v literárněestetických názorech se uplatňuje vliv moderní francouzské poezie. Z obou nedávných překladů Hviezdoslavovy Hájníkovy ženy je působivější překlad Kintnerové, protože se opírá o současné literárněestetické názory. Úspěšnost překladu je komplikována nesouběžností ve vývoji literárních proudů. Tak v srbské literatuře se opozdil nástup realismu, takže předpoklady pro zdárné překlady se budovaly teprve v druhé polovici 19. století. Tvardovskij těžko proniká do české literatury, protože typ výpravné poemy je současné české literatuře cizí. Při hodnocení překladu se uplatňuje i vliv překladatelských tradic. Mathesius užil v překladu Rozrušené země jistých postupů ve vědomé polemice s praxí ustálenou v Ottově Ruské knihovně. Konečně nesmíme ztrácet ze zřetele, že každé cizí dílo je přijímáno do domácí literatury ve světovém kontextu. Bendl vnímal Puškinova Evžena Oněgina na pozadí Byronových básnických povídek, současná sovětská próza konkuruje v Československu s prózou západních autorů, např. Hemingwaye. V řešení všech těchto problémů se teorie překladu a literárněvědná komparatistika vzájemně doplňují.

M. Péter (MLR) přinesl ve svém referátu mnoho zajímavého k otázce stylistické ekvivalentnosti uměleckého překladu.[30] Jeden z významných výtěžků teorie překladu vidí ve vypracování pojmu stylistické ekvivalentnosti uměleckého překladu na základě porovnávacího studia stylistických systémů různých jazyků. Přitom nesporně je třeba přihlížet ke genealogické příbuznosti, ta však není hlavní. Daleko větší význam má to, co Nida nazývá „kulturním kontextem“ daných jazyků. Péter to vhodně demonstruje na překladu Švejka do ruštiny a maďarštiny. Vojenský žargon tehdejšího rakouského vojáka skýtá maďarskému překladateli daleko méně potíží než ruskému, protože při společném kulturním klimatě měl maďarský překladatel pohotově vhodné ekvivalenty, zatímco ruský se často musel spokojit s přibližným opisem. Ekvivalence („věrnost“) je podle Pétera základní kategorií teorie překladu; je formální (doslovná), významová a stylistická. Při zkoumání ekvivalence překladu se musí přihlížet, kromě jazyka, i k jiným základním prvkům literárního díla (žánr, literární tradice, ideové stanovisko spisovatele aj.). Své teze podkládá Péter rozborem maďarského překladu V. Ťorkina od významného maďarského překladatele László Kardose. Formální ekvivalence je shoda v jednotlivostech (lexikálních, syntaktických), v ekvilineárnosti atd. Má-li si zasloužit názvu ekvivalence, musí být provázena ekvivalencí významovou a stylistickou, a to se vždy nepodaří. V některých případech je ekvivalence formální nezbytným předpokladem ekvivalence stylistické. Také významová ekvivalence je těsně spjata s ekvivalencí stylistickou (např. ztráta lakoničnosti oslabuje účinnost překladu). Pojem stylistické ekvivalence zahrnuje jak momenty jazykově stylistické, tak i momenty individuálního stylu a momenty spjaté s žánrem, literární tradicí, světovým názorem spisovatele atd. Jeden z hlavních stylistických rysů V. Ťorkina je převaha vrstvy hovorové řeči. Pojem hovorové řeči není dost jasně vymezen v ruštině ani v maďarštině, zejména pokud jde o syntax. Při reprodukci hovorovosti musí překladatel často využít kompenzace. Zvlášť citlivý je překlad dialogů. Jiná zvláštnost jazyka V. Ťorkina je blízkost k lidové básnické řeči, přičemž tu jde spíš o využití jistých slovotvorných, syntaktických a rytmických modelů než jednotlivých stavebních prvků. Lidově básnický ráz stylu je tu spíš jakýmsi stylistickým podtextem, což pro překladatele je těžší reprodukovat než jednotlivé lidově poetické perličky. Do okruhu stylistické ekvivalence zahrnuje M. Péter i zvukovou stránku jazyka, zachování písňového rytmu a zvukové instrumentace. Maďarskému překladateli se na mnoha místech podařilo zachovat původní zvukový základ efektu, v jiných případech je zvuková ekvivalence spíš funkční (např. líčení šumu blížící se střely je podbarveno využitím jistých hlásek).

[196]M. Jähnichen (NDR)[31] zkoumal hlediska při rozboru překladů a jejich použití na hodnocení překladů českých lidových písní do němčiny. Překládání českých lidových písní do němčiny má starou tradici a skýtá zajímavý materiál z hlediska teorie překladu. Měřítka pro hodnocení překladu vyplývají ze struktury díla a ze specifických rysů překládání. Dílo tvoří strukturu. Pro každé dílo je specifický charakter obrazů (např. intelektuální) a jejich rozvíjení, dále emocionální zabarvení (např. elegické) a kompozice. Důležitá je zvuková a rytmická stránka díla. Umělecký překlad je tvůrčí reprodukce. Při hodnocení překladu musíme uvážit objektivní a subjektivní faktory práce překladatele. Objektivní je závislost uměleckého díla na struktuře jazyka a na jeho lexikálně sémantických prostředcích. K subjektivním faktorům patří i věrnostní ideál překladatele a jeho překladatelský záměr. Ten musíme stanovit a při hodnocení z něho vyjít. Pro píseň je rozhodující její zpěvní realizace. V překladu se jednota textu a melodie často ztrácí. Text české lidové písně se vyznačuje sémantickou pregnancí a ústní nenuceností. Ústřední úlohu má v překladu funkční ekvivalence sémantickolexikálních prostředků a vystižení charakteru obraznosti (drsnost, ironie). Při překladu písní pro zpěv jde o rytmický souhlas s originálem. U zpěvních překladů se osvědčuje opora ve výrazovém repertoáru německé lidové písně (O. Malybrok-Stieler). Zření k detailu se vyžaduje při folklórním vytčení cíle překladu, kdy je lidová píseň dokladovým materiálem. Tu se někdy překladatel zříká uměleckého ztvárnění (např. přemíra nezvyklých zdrobnělin). Romantický ideál věrnosti se projevil jako nevhodný. V Eisnerových překladech převládá snaha o umělecké jazykové ztvárnění. Některé překlady patetizují a sentimentalizují prostou píseň. Naproti tomu dobré překlady využívají prvků německé lidové písně, aniž stírají národní zabarvení originálu. Vzorné jsou např. překlady L. Fürnberga. Autor připouští uvolňování rytmu, avšak nesmí tu být úplná libovůle. Arytmické překlady považuje za nezdařilé. Vedle toho je ještě jeden způsob překladu, založený na ohlasovém pojetí, což Jähnichen vykládá jako vědomě subjektivní volné přebásnění, popř. subjektivní interpretaci a adaptaci textu. Pro tento způsob jsou příznačné překlady S. Kappera; poetizují a emocionalizují, sémantiku slova zdůrazňují estetickým účinkem; nejde vlastně o překlad, nýbrž o ohlas.

H. Zikmund (NDR)[32] přednesl výsledky svého bádání o překladatelských osudech předmluvy k ruskému vydání „Komunistického manifestu“ v ruském překladu a německém zpětném překladu. K ruskému vydání Komunistického manifestu napsali Marx a Engels předmluvu. Asi za dva měsíce (v březnu 1882) vznikl anonymní ruský překlad, uveřejněný v Rusku v čas. Narodnaja volja. Tento překlad byl v dubnu téhož roku přeložen zpátky do němčiny. V květnu byl dokončen Plechanovův překlad předmluvy, z něhož Engels provedl r. 1890 zpětný překlad do němčiny, upravený pak ještě r. 1894 (nemaje po ruce originální znění; původní německý rukopis byl nalezen později a uveřejněn r. 1923). H. Zikmund provedl pečlivý textologický průzkum všech variant jak ruského, tak německého znění a udělal příslušné závěry editorské. Ve skutečnosti však jeho rozbor má daleko širší dosah. Jednak odhaluje některé problémy překladatelského procesu (Engels např. volí ve zpětném překladu jiné výrazy, než jakých užil v původním textu). Ukazuje se, na jaké potíže lexikální i syntaktické naráželi ruští překladatelé. Plechanov užívá méně cizích slov než anonym a není tak doslovný. Ve zpětném německém překladě přibylo 55 slov, většinou členů a rozvedených kompozit; projevil se tu vliv ruského znění. Velmi zajímavé jsou případy, kdy Engels za ruským zněním „uhodl“ původní text německý. Podstatný doplněk ve zpětném německém překladu je pouze jeden, fakt, že ruštině chybí jistá gramatická kategorie, vedl k jinému výkladu. V Engelsově zpětném překladě máme tedy zajímavý případ kooriginálu. H. Zikmund nakonec doporučuje sebrat, shrnout a uveřejnit velké zkušenosti získané při překladu děl Marxových, Engelsových a Leninových. Prospělo by to jak překladatelské praxi, tak i teorii.

Je nepochybné, že přednášky o překladové problematice na V. sjezdu slavistů přispěly jak [197]k otázkám teorie překladů, tak i k osvětlení vzájemných styků mezi slovanskými literaturami sousedů. I autoři speciálních pojednání docházeli k obecným závěrům o problémech teorie překladu nebo se ve svém zkoumání o teorii překladu opírali. Je škoda, že některé ohlášené přednášky nebyly předneseny. Nevystoupili na sjezdu A. Cronia, W. Grebenschikov a Z. Zöldhelyi.

Bohuslav Ilek

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 3, pp. 188-197

Previous Oldřich Králík: Dvě kapitoly o Máchově jazyku

Next Bohumil Trnka: Diskuse o pravopise. O českém pravopise (In margine Pravidel českého pravopisu z r. 1957)