Diskuse o pravopise. O českém pravopise (In margine Pravidel českého pravopisu z r. 1957)

Bohumil Trnka

[Discussion]

(pdf)

Дискуссия об орфографии. О чешской орфографии / Discussion sur l’оrthоgraphe. De l’orthographe du tchèque

Úkolem a cílem Pravidel českého pravopisu (PČP) je ustálení češtiny po stránce pravopisné. Normalizace její výslovnosti, tvarosloví a kmenosloví není přiznaným úkolem PČP, ale již první stránky jejich „pravopisných pravidel“ a celý „pravopisný slovník“ (s. 111—474) k nim připojený dosvědčuje neoddělitelnost českého pravopisu od jazyka mluveného, takže slovům úvodu, podle nichž PČP jsou příručkou jen pravopisnou, je rozumět asi tak, že PČP nechtí být odpovědny zcela za výslovnostní a tvarové ustálení mluvené češtiny (s. 112). Uvádějí-li některé dvojice tvarů totožné funkce a významu, uvádějí je proto, aby ukázaly, jak se píší. V tomto článku pojednám tudíž nejen o psaní slov a tvarů, které v mluveném jazyce spisovném nekolísají, nýbrž i o pravopisných alternativách působených kolísáním tvarů jazyka mluveného. Ke zkratkám a značkám, psaní velkých písmen, hranicím slov v písmu a interpunkci se zde nepřihlíží.

Jaká je nynější pravopisná situace spisovné češtiny? Povšechně lze říci, že české slovo ve všech svých tvarech má neměnnou psanou formu pevně vtisknutou do hlavy a praxe píšícího kolektivu. Tento stav poměrné ustálenosti psané spisovné češtiny — stejně jako jiných spisovných jazyků — vyplynul z jistého kompromisu mezi různými zásadami vizuální reprodukce mluvené řeči a je jistě vzdálen ideálu nekompromisní aplikace zásad, které nynější jazykozpyt uznává za správné. Bylo by sice možno a jistě i záslužno vypracovat ideální model českého pravopisu, který by vyhovoval všem požadavkům vědecké správnosti, ale žádná autorita by nemohla vnutit jej píšícímu kolektivu, který se nevzdává svého pravopisného „mos consuetus“ bez tlaku změn hospodářského, kulturního, politického a psychologického rázu. Každý pravopisný systém je do značné míry konzervativní, ale to neznamená, že by měl ustrnout. Pravopisná pravidla je nutno čas od času revidovat, aplikovat je na nová slova, která jazyk neustále buď přejímá z cizích zdrojů, nebo tvoří svými prostředky, alternativy stylisticky rozlišovat a odstraňovat i pravopisné přežitky a drobné nedůslednosti. Přes takovéto změny, které si vynucuje vývoj jazyka, poznání, že psaný spisovný jazyk má svou ustálenou formou bojovat nejen s prostorem, nýbrž i s časem jako pojítko generací, které ho budou užívat, bude se stále více uplatňovat i v ustálené aplikaci pravidel na jednotlivá slova a tvary.

Jaká jsou kritéria správnosti českého pravopisu? Stěžejní zásadou je jistě požadavek pravidelné korespondence fonémů s písmeny tak, aby každému fonému našeho jazykového systému odpovídalo jedno a jen jedno písmeno. Tato zásada je důsledně provedena a inventáři českých fonémů odpovídá stejný inventář písmen, ať již ve spojení s diakritickými znaménky, nebo bez nich. (ch považujeme již za jediné písmeno.) Druhá zásada, kterou zdůraznil J. Vachek a která se uplatňuje i v německém (ne však např. holandském) pravopise, je tendence, aby stejný morfém ve všech svých tvarech zachoval v psané řeči jednu podobu. Tato zásada nebyla a nemohla být důsledně provedena, ježto narážela na zásadu první, která ji převyšuje, ale její působení v dnešním pravopise se jeví v tom, že se opomíjí neutralizace fonologických protikladů znělosti (srov. led - let, [198]hleďte - leťte, vézt - vést) a neutralizace délky (srov. prosím, jejím, ranním, hladkým, šíje, zabíjí, výjimka; domům, dům, újma, půjčit, můj, stůj; adverbiální -ů: dolů, domů), že se předpony i přípony píší vždy stejným, „analogickým“ způsobem, takže se podržuje — s jistými výjimkami — zdvojování písmen (srov. oddavky, oddálit, bezzubý, poddaný; plamenný, úhrnný, říšští, v pecce; panna : panen) a shluky souhláskových písmen (srov. slezský, francouzský; objev, vjezd; vzbouřenci, vzbudit, vzpomínka; otcem, v kostce, chudší, čistší; srov. i ctnost podle adjektiva ctný, mně podle tobě). Zásada morfologické důslednosti přispěla i k tomu, že se udrželo a zevšeobecnilo psaní di, dí, ti, tí, ni, ní, dě, tě, ně, mě, pě, bě, fě, aby nebylo nutno označovat alternaci souhlásek d/ď, t/ť, n/ň, m/mň, p/pj, b/bj, f/fj v případech jako rada : radě : radí, rána : ráně : raněn, lípa : lípě atd. Působila tu jistě i snaha o grafickou ekonomii, chápanou starými písaři z hlediska grafiky latinské. Tendence obnovit v psaném jazyce identitu gramatických přípon vedla české filology 19. století i k přijetí „analogického pravopisu“ (srov. hadi : hady = kosi : kosy), který vytlačil dřívější kolísání. Při této příležitosti je zajímavé si uvědomit, že „analogické“ i - y naráží na jisté obtíže a že je nelze po tvrdých nebo měkkých souhláskách ve všech tvarech aplikovat. Nepíšeme např. y v 2. pádě jedn. čísla vlastních jmen Máňa, Váša, ač náleží ke vzorům žena, předseda, nebo v 2. pádě jedn. čísla a v 1. a 4. pádu množného čísla slova skica, ačkoli se skloňuje podle vzoru žena, ani í v slovech úterý, prstýnek analogií podle pondělí, kořínek ap.

Udržování starého fonologického protikladu i/y, který již v 15. století pozbyl své distinktivní funkce, je vůbec největším rušitelem první zásady našeho pravopisu, který nelze zcela vysvětlit ani zásahem druhé zásady, ohledem na důslednost morfologickou. Jeho skutečná funkce v nynější psané češtině je jednak rozlišování homofon, jako mi - my, bil - byl, bit - byt, pisk - pysk, pije - pyje, sirý - syrý, jednak rozlišování slabik ti, di, ni [ťi, ďi, ňi] od ty, dy, ny [ti, di, ni]. Není tudíž divu, že se uplatňují snahy odstranit tuto zaniklou distinkci i v psané řeči, ale snahy ty nemají naději na úspěch. Jejímu odstranění brání nejen vžitý úzus, zesilovaný nyní naší znalostí ruštiny, nýbrž i okolnost, že jsme v 19. století jako spisovnou výslovnost staročeského ý přijali [í] a nikoli vlastní hláskovou střídnici [ej], která však stále proniká do mluveného jazyka a snad někdy vytlačí umělou substituci spisovného jazyka, opírající se jen o ryze grafickou analogii i : í = y [i] : x. Vzhledem k této fonologické skutečnosti nebylo by nyní správné nahradit staročeské ý písmenem í a tak fiktivně ztotožnit dvě různé střídnice jako jediný foném. Kdyby pak někteří oprávci ponechali psané ý ve slovech, v nichž lidový jazyk má ej, vznikl by opět problém, jak psát slova jako výboj, výcvik, mýtit, dmýchat, vyzývavý, která vývojem lidového jazyka mají ve výslovnosti pouze [í]. Ale i kdyby byla nějakým způsobem rozřešena tato obtíž, octli by se oprávci pravopisu před nutností porušovat druhou zásadu českého pravopisu a psaním slov viletí, umit, pišný, milný, bilina oddálit je od morfologicky příbuzných slov a tvarů výlet, umýt, pýcha, mýlit se, býlí. Náhrada i za y by tedy byla možná jen v slovech, ve kterých y nealternuje s ý, jako ve slovech obyčej, bystrý, kobyla, babyka, polykat, pelyněk, pytel. V takovýchto slovech příčila by se pravopisné změně jen provenience slova a „mos cousuetus“, jak by tomu bylo i ve slovech přejatých z klasických jazyků. Za nynější situace odstranění y, ý je asi nepřijatelné.

Také jiný pravopisný tradicionalismus, označování dlouhého u dvěma způsoby (ú, ů), lze sotva odstranit. V starších vydáních PČP ú bylo omezeno téměř jen na předponu a začáteční ú (j. údolí, úl), které často alternuje s krátkým u- (např. úděl - udělí, úpis - upisuje), v posledním vydání však nalézáme je i v cizích slovech, jako manikúra, túra, vedle ů (srov. růž, blůza, lůza) a nečárkovaného u[1] (v koncovkách -ura, -urní, -urový, -urka).

Jak již bylo podotknuto, nynější český pravopisný úzus je výsledkem kompromisu mezi zása[199]dami fonologické a morfologické důslednosti na jedné straně a zřením ke kontinuitě se starým jazykem na straně druhé. Otázka nyní je, jak se v PČP řeší problém diafon, tj. slov a tvarů, které mají při naprosté totožnosti významové poněkud jinou fonologickou realizaci.[2] PČP zachovávají zásadní toleranci a ponechávají obě varianty, j. např. řadění - řazení, hrouziti - hroužiti, výhrůžka - vyhrůžka, košíkárna - košikárna, pokud jazykový úzus sám nerozhodne ve prospěch jedné nebo druhé alternativy nebo pokud nebude celá otázka upravena zvláštními autoritativními publikacemi. Toto hledisko je zásadně správné, ale otázka je, zda se žádoucí ustálení jím neoddaluje a zda by psaný jazyk neměl přispět k tendenci jazyka zbavit se balastu diafon, rozlišit je po stránce stylistické, a pokud nejsou stylisticky rozlišena, ponechat jen ta, která jsou stejně vžitá.

Zvláště žádoucí pro ustálení českého pravopisu je omezení kolísavého označování samohláskové délky. Je-li kladnou stránkou PČP, že stanovila rozsah tohoto kolísání, bude úkolem příštích vydání, aby zhodnotila kolísání délky po stránce stylistické a frekvenční a ponechala jen ta diafona, která náleží k témuž stylisticky bezpříznakovému stylu a mají přibližně stejnou frekvenci. Není to úkol nezvládnutelný, ježto délka samohlásek v českých slovech kolísá mimo alternace typu branou - bránou, čarou - čárou hlavně jen u jmen činitelských (j. dodávač - dodavač, ochutnávač - ochutnavač, odesílatel - odesilatel, košíkář - košikář), názvů nástrojů a místností (např. umývadlo - umyvadlo, písárna - pisárna, králíkárna - králikárna). Ustálení čárek v psaném jazyce by mělo nepochybně i vliv na zpevnění a ustálení výslovnosti. Úplné potlačení diafon, která se budou tvořit nově i v budoucnosti, není ovšem ani žádoucí, ani možné.

S otázkou diafon souvisí částečně psaní předložek a předpon s a z. Ve své předložkové funkci nepůsobí s - z velkých obtíží v psaném jazyce, ježto platí jasné pravidlo, že ve spojení s instrumentálem píšeme vždy s, se, kdežto ve spojení s genitivem z, ze, nejde-li o spojení vyjadřující zřejmě směr s povrchu pryč nebo po povrchu konkrétní věci nebo osoby dolů[3] nebo o řídké vazby typu hodina s půlnoci a kdo s koho. Proti této praxi, autorizované již územ, nelze mít podstatné námitky. Ve funkci předponové je však pravopisná distribuce s - z mnohem spletitější a PČP jí věnují plných šest stran, o něco méně než distribuci i - y. Výklad by snad mohl být kratší, kdyby se pravopisná distribuce s - z opřela o skutečnou výslovnost a teprve odchylky od této distribuce (jako sběr, sbíhat se, sdělovat, sbalit; zcivilizovat, zčernat, zkapalnit, zkalit; zkoumat, zkoušet, zpěv, způsob, zpět) byly zdůvodněny momenty významového nebo tradičního rázu. K upozorněním typu sběh : zběh, správa : zpráva, směna : změna, slézti : zlézti, shon [schon, zhon] by bylo možno připojit i dvojice nebo trojice typu shlížet : zhlížet : vzhlížet, zpříčit : vzpříčit.

Uvedené poznámky a náměty nechtí nijak zastírat skutečnost, že nová PČP hojností dokladového materiálu a prohloubenější formulací pravidel vynikají nad vydáními předešlými a že v mezích, v nichž je norma mluvené češtiny ustálena, přispívají i k lepšímu pochopení a zpevnění normy psané.

Zbývá nyní promluvit o pravopisu cizích slov přejatých z jiných jazyků než slovanských, jejichž původní psaná podoba a různý stupeň jejich asimilace se slovy domácí struktury fonologické a morfologické ztěžuje jejich pravopisné ustálení. Problém jejich pravopisu by neexistoval, kdyby jim byla ponechána původní pravopisná forma, ale to je možné jen u cizích slov, jichž užíváme jen jako vinět nebo citátů („quotation words“), nebo u slov, jejichž psaná podoba je s nimi pevně asociována, nebo konečně u těch, která svým fonologickým skladem kladou obtíže morfologické asimilaci se slovy domácími (srov. foyer, revue, interview). Nepřihlížíme-li k takovýmto slovům, která PČP právem řadí k izolované skupině, cizí pravopisné zvláštnosti přejatých slov jsou odstraňovány, ale s jistými důležitými výjimkami. Tak ve slovech řeckého a latinského [200]původu, která vešla do slovníku všech kulturních jazyků, nahrazujeme ae, oe, c (k), qu, gu, rh, th téměř vždy písmeny é (e), k, kv, gv, r, t a zdvojená písmena jednoduchými,[4] kdežto ponecháváme vždy x (ať již je vyslovujeme ks nebo gz), zachováváme původní distribuci i - y bez ohledu na český úzus a nevkládáme psané j mezi i a samohlásku (srov. Julius, Julia, Marie, lilie, liliový). O jednotlivých případech tohoto počešťování slov přejatých z klasických jazyků lze debatovat, ale celkem lze říci, že češtině dobře vyhovuje. Různých výhrad zaslouží však pravidla o užívání z za lat.-ř. s (pokud je vyslovujeme [z]) a označování samohláskové délky našimi čárkami.

Co se týče prvé pravopisné inovace, kterou se pravopis přibližuje skutečné naší výslovnosti, PČP ji pouze připouštějí vedle starého způsobu psaní ve většině případů, takže možno psát dezerce i deserce, exploze i explose, iluze i iluse, organizace i organisace. V některých slovech, ať jsou to již slova „ne zcela spisovná“ a „nespisovná“ nebo „zdomácnělá“ (jako cézar, fáze, krize, chryzantéma) vyžadují PČP pouze z, zatímco v případech typu konkurs - konkursu - konkursní, puls - pulsu - pulsovat - impulsní, jakož i v některých vyhrazených slovech (jako president, universita, presidiální, presidium) a v případě -ismus bylo ponecháno s. Bude asi nutno uvažovat o důslednějším a jednotnějším řešení. Nejde jistě o to, aby každému vyslovovanému [z] odpovídalo písmeno z, nýbrž spíše o to, aby distribuce psaného s-z byla podřízena pevnému pravidlu. Formuloval bych takové pravidlo asi tak, že mezi samohláskami a v koncovce -ózní se píše z, kdežto po souhláskách a v příponě -ismus vyslovované [z] se píše s (např. universita, kursovní, konsilium, konsul, persistence, organismus). Pro čtenáře by platilo pravidlo obrácené: V cizích slovech čti psané s po znělých souhláskách jako [z], v ostatních pozicích jako [s]. Podobné pravidlo máme již nyní pro výslovnost psaného x: V předponě ex- před znělými souhláskami a před samohláskami čti x jako [gz], jinak psané x je ve výslovnosti vždy [ks]. Slova, jako korzár, gejzír, inzerát, traverza, která byla přejata z nových jazyků, by podržela z.[5]

Ještě méně uspokojivé řešení podávají PČP v označování samohláskové délky přejatých slov. Ve většině odvozovacích sufixů a kmenových slabik přikazují označování délky, pokud není ve výslovnosti větší kolísání, ale v některých z nich připouštějí obojí psaní nebo žádají jen psaní bez čárky (u v koncovkách -ura, -urní, -urový a i po d, t, n). Uvědomíme-li si, že v naší výslovnosti slov přejatých z klasických jazyků kolísá zejména kvantita samohlásek i, u, bylo by snad nejjednodušší — mimo začáteční u — neoznačovat délku těchto dvou samohlásek vůbec a označovat ji pouze u e, o, a, y. Psanému slovu by se pak jistě přizpůsobila i výslovnost, jak tomu bylo v četných jiných případech.[6]

Posud jsme mluvili o slovech přejatých do češtiny z klasických jazyků, která kladou jistý prestižní odpor úplnému počeštění svého pravopisu. Odchylky, které se jeví vzhledem k češtině jako pravopisné cizosti, byly by v souhlase s tím, co bylo uvedeno výše, jen tyto: 1. distribuce psaného i, y podle lat.-ř. etymologie (diktát : dynamit; klerik; kilogram : Kypr; cypřiš, Cyril); 2. neoznačování [j] mezi samohláskami (Julius, Marie); 3. ponechávání x [ks, gz]; 4. psaní s za vyslovované z po znělých souhláskách a v koncovce -ismus; 5. neoznačování délky u i a u. Jinak by se slova klasické provenience — pokud to nejsou vlastní jména a citovaná slova — psala domácím způsobem, který má také tu výhodu, že odstraňuje ve slově rozpor, který je mezi pravopisem jeho cizí slovní báze a pravopisem domácích prefixů a sufixů, s nimiž je spojeno.

[201]Slova přejatá z moderních jazyků kladou pravopisné asimilaci slabší odpor než slova klasické provenience a většinu jich neváháme přepisovat domácím způsobem, jsou-li též morfologicky asimilovatelná, tj. můžeme-li je skloňovat nebo časovat podle domácích vzorů. Z pravopisných cizostí zůstává v takovýchto slovech pouze x (např. v slově elixír) a neoznačování j mezi samohláskami, kdežto ostatní, které zachováváme v latinsko-řeckých slovech, odpadají. Tak nalézáme v nich z za vyslovované [z] ve všech případech a samohláskovou délku označenou čárkou jak v základu, tak v nástavbových živlech slova (např. v příponách -áda, -áž, -én, -ér, -iér, -iéra, -má, -ýn, -ýr). PČP zavádějí i do přípony -(i)ón a -óna, v které výslovnost kolísá, ale v těchto případech nesprávně, ježto výslovnost milión, citrón, balkón, fazóna náleží k výslovnosti ne zcela spisovné, kterou — právě tak jako v slově pozitúra — nelze vnucovat stylisticky bezpříznakovému obecnému úzu. Také některé jiné pravopisné inovace (např. Británie, lat. Britannia) narážejí na odpor, který není zcela bezdůvodný.

 

Shrňme stručně svůj posudek o Pravidlech českého pravopisu. Pravidla se správně zdržují prosazování rušivých pravopisných inovací ve jménu historické gramatiky (srov. badati, zviřátko, požříti, švižný, houštička, zarzáti ve starších vydáních PČP) a kritéria správného pravopisu vidí v ustáleném úzu nynější doby. Pro příští vydání bude však potřebí odstranění jistých drobných nedůsledností[7] a především omezení pravopisných alternativ, kterého lze docílit jejich stylistickým rozlišením nebo vyloučením řídkých variant. Revize je nutná zejména v oblasti cizích slov, jejichž výslovnost možno ustálit jen po ustálení jejich pravopisu.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 3, pp. 197-201

Previous Ján Horecký, Petr Sgall, Karel Hausenblas, Miroslav Červenka, Bohuslav Ilek: Z V. mezinárodního sjezdu slavistů v Sofii

Next Marie Těšitelová: Diskuse o pravopise. Otázky homonymie slov a slovních tvarů rozlišených jen psaním i a y