Karel Svoboda
[Articles]
О классификации сложных предложений осложненного типа / Sur la classification des phrases complexes
Otázce třídění složených souvětí věnují v poslední době záslužnou pozornost lingvisté slovenští.[1] Cílem mého příspěvku není zevrubně hodnotit výsledky, kterých dosáhli, bude však užitečné alespoň se dotknout hledisek, která ve svém třídění uplatňovali zejména G. Počtová a Fr. Kočiš, a pak teprve se pokusit o řešení vlastní.
Především je třeba vyslovit souhlas s pojetím, podle něhož složená souvětí jsou ta, která se skládají ze tří nebo více vět jednoduchých.[2] Zatímco v souvětích o dvou větách, tj. v souvětích jednoduchých, mohou věty vytvářet pouze dvě různé struktury (nehledíme-li k pozici vedlejší věty, tj. k znaku variantovému), jsou souvětné struktury již o třech větách podstatně početnější a rozmanitější. Ty lze jednoduše a zřetelně vyjádřit planimetrickým schématem, jednodušeji a zřetelněji než slovy a zřetelněji než pouhým sledem písmen:[3]
Souvětí jednoduché:
[36]Souvětí složené o třech větách:
V1 znamená vedlejší větu prvního stupně závislosti, V2 vedlejší větu druhého stupně závislosti. Číslice u písmen H a V označují pořadí vět v souvětí, písmeno f označuje poslední prvek množiny vět hlavních nebo vedlejších. Hv, Vv znamená všechny prvky množiny vět hlavních, resp. vedlejších, Hn, Vn jeden nebo více, ne však všechny prvky. Písmeno x před H a V označuje větší počet než jeden; x + 1 tedy znamená více než dva. Symbol v znamená disjunkci. Symbol → tu označuje, jak je to běžné v jazykovědě, jazykovou závislost, proto se implikace označuje symbolem ⊃. Vodorovná čára mezi písmeny, např. V11 — V12, označuje souřadnost. Není-li mezi písmeny vodorovná čára, např. V11 V22, znamená to, že věty nejsou v syntaktickém vztahu. — Vodorovná čára nad symbolem znamená negaci. — Věta vložená se vyjadřuje (v lineárních i planimetrických vzorcích) symbolem V1 (popř. V2) umístěným pod H (popř. V1).
Na schématech je dobře patrno, že souvětí skupiny B, souvětí souřadná, lze rozdělit na dvě nebo více částí, mezi nimiž je vztah souřadnosti, kdežto souvětí skupiny A, souvětí podřadná, takto rozdělit nelze. Každou takovou část tvoří buď jedna věta hlavní, nebo podřadné spojení několika vět, jehož syntaktickým základem je jedna věta hlavní nebo několik vět hlavních.
Podobně také souvětí jednoduché souřadné je rozdělitelné na dvě věty, mezi nimiž je vztah souřadnosti. Na rozdíl od toho jednoduché souvětí podřadné, stejně jako složené souvětí podřadné, na takové části rozdělit nelze.[4] Je tedy mezi jednoduchým souvětím souřadným a složeným souvětím souřadným, mezi jednoduchým souvětím podřadným a složeným souvětím podřadným a vůbec mezi souvětím jednoduchým a souvětím složeným vztah izomorfismu.[5] Naznačené pojetí odhaluje mezi souvětími čtyři základní systémy a ukazuje na shody a rozdíly, které jsou mezi nimi v základních strukturách. Tím přispívá k uspořádanému[6] poznání nejsložitějšího jazykového prostředku.
Od tohoto výkladu souvětné stavby se zásadně liší to pojetí, které souřadné souvětí určuje jen podle počtu vět hlavních. Podle něho „souvětí s jednou větou hlavní je podřadné, s dvěma (nebo více) hlavními větami sou[37]řadné“ (Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, 304). Kopečný toto pojetí nedopatřením označuje za Gebauerovo-Ertlovo.
Avšak J. Gebauer v Historické mluvnici jazyka českého IV, Skladba (Praha 1929, s. 45) vykládá: „Souvětí souřadné (koordinované, parataktické) jest, kde v jednotu souvětnou se spojují věty hlavní. Členové souvětí takového jsou: α) buď vesměs věty hlavní, ß) anebo jsou členy souvětí souřadného věty hlavní a vedle nich takové věty vedlejší, z nichž každá patří ke své větě hlavní jednotlivé … Souvětí podřadné (subordinované, hypotaktické) jest, kde v jednotu souvětnou spojují se věty s jedné strany vedlejší, s druhé strany hlavní.“ — Druhé pojetí souvětí souřadného a podřadného ustupuje do pozadí v Gebauerově Příruční mluvnici jazyka českého upravené Fr. Trávníčkem a je vyloženo méně jasně než v Historické mluvnici; tu se ve čtvrtém, přepracovaném vydání z r. 1930 na s. 267 praví: „Souvětí souřadné je spojení (tišt. ‚je spojen‘ Sv.) v souvětnou jednotu dvou nebo i více vět hlavních …“ Druhé pojetí se uvádí petitem: „Za souřadné se pokládává i to souvětí, v němž jsou vedle dvou nebo více hlavních vět i věty vedlejší na nich závislé“ (pův. znění Gebauerovo „Členy souvětí souřadného mohou býti též složeniny podřadné“ s týmž příkladem Co nás mrzí, to se nás drží, a co jest milo nám, to nechce k nám). — Ani v Gebauerově Mluvnici české pro školy střední a ústavy učitelské zpracované V. Ertlem, II, Skladba (Praha 1914, 66n.) se druhé pojetí souřadného souvětí neliší od pojetí Gebauerovy Historické mluvnice, třebaže jeho formulace nemusí být dost jasná: „V jednotu souvětí souřadného se spojují dva členy souvětné, z nichž kterýkoli může býti o sobě souvětím podřadným“. Je tu však týž příklad shora citovaný. Jasněji je vyloženo, kdy je souvětí podřadné, i když obsahuje několik vět hlavních: „d) Několik vět hlavních (spojených v souvětí souřadné) se spojuje s jednou větou vedlejší (mohou však být dvě, popř. více vět vedlejších — Sv.), která je jim všem stejně a zároveň podřízena“. Uvádí se příklad Jak to slovo pověděl, sklopila ta panna hlavu a začervenala se jako růže (Erben).
Někdy se chápání souvětí typu (H1 — Hf) → V11 jako souvětí souřadného odůvodňuje analogií se stavbou věty jednoduché. Avšak např. souvětí „Když jsme přišli domů, hrál jsem na piano a bratr zpíval“ odpovídá věta „Po příchodu domů jsem hrál a bratr zpíval“. A tu souřadný je pouze výraz jsem hrál a bratr zpíval a ten je determinován výrazem po příchodu domů. Kdybychom větu rozdělili na část po příchodu domů jsem hrál a část bratr zpíval, bylo by násilně zrušeno spojení výrazu po příchodu domů s výrazem bratr zpíval. Má tedy věta „Po příchodu domů jsem hrál na piano a bratr zpíval“ podstatně jinou stavbu než např. věta „Po příchodu domů jsem hrál na piano a večer bratr zpíval“.
Pojetí, které určuje souvětí o dvou nebo více větách hlavních automaticky jako souřadné, (1) nedospívá k naznačeným izomorfním souvětným systémům, nýbrž k systémům, které mají struktury navzájem zcela odlišné, ani neobjasňuje poměr mezi souvětím jednoduchým a složeným. (2) Neumožňuje vyložit rozdíl mezi celkovou stavbou podřadného souvětí jako souvětí komplexního nebo lineárně komplexního a souřadného souvětí jako souvětí lineárního nebo komplexně lineárního (viz dále). (3) Určuje souvětí jako souřadné jen podle jeho části, ne podle celkové struktury; nehledí k tomu, že přistoupí-li ke spojení dvou hlavních vět věta vedlejší, která je ve vztahu závislosti k oběma hlavním větám, mění se základní struktura souvětí.
Z dosavadních pokusů o třídění složených souvětí se u nás největší zevrubností vyznačuje třídění Fr. Kočiše. Autor však uvádí jednotlivé souvětné útvary podle [38]různých znaků tak, že místo hierarchického uspořádání souvětných typů podává jejich výčet, v němž se dost nepřihlíží k tomu, v čem se jednotlivé typy shodují a čím se liší.
Jednotnější, ale méně zevrubné je třídění G. Počtové, která opravuje a rozvíjí návrh L. Dvonče. Dvonč rozlišuje souvětí rovnorodé, v kterém je mezi větami pouze jeden vztah, vztah souřadnosti nebo vztah podřadnosti, a souvětí různorodé, tvořené oběma vztahy. K tomu Počtová poznamenává, že Dvonč nebere v úvahu počet těchto vztahů a že v syntaxi nelze zapomínat na kvantitativní stránku (SR 26, 1961, 240). Tu je třeba připomenout, že v třídění základních souvětných struktur je nutno hledět k počtu vět hlavních a vedlejších pouze tehdy, jestliže s tímto počtem souvisí i základní struktura souvětí; v ostatních případech je počet hlavních a vedlejších vět vlastnost pouze variantová.
Přítomnost a nepřítomnost obou syntaktických vztahů a jejich počet není vhodné přijmout za základní dělidlo složených souvětí z těchto důvodů:
1. opomíjí vyloženou izomorfii struktur jednoduchých a složených souvětí,
2. obecnější hledisko, tj. zřetel k celkové struktuře složeného souvětí, podřazuje hledisku zvláštnímu, tj. zřeteli k tomu, zda jsou v souvětí syntaktické vztahy jen jednoho druhu, či obou druhů. To se projevuje tak,
a) že se do stejné skupiny řadí struktury zcela rozdílné:
nebo
b) že naopak jiné souvětné typy by byly od sebe odděleny bez zřetele k tomu, že mají podstatnou vlastnost společnou. Např. souvětí typů
[39]se sice liší tím, že v prvním je H1 rozvíjeno pouze jednou větou V1, kdežto v druhém souvětí je H1 rozvíjeno dvěma V1, které jsou ve vztahu souřadnosti, ale obě souvětí mají společné to, že je nelze rozdělit ve dvě části, mezi nimiž by byl vztah souřadnosti. Rovněž souvětí typu a) by bylo z jednoho hlediska jen odděleno jako „rovnorodé“ od souvěty typu b) jako „různorodého“, tj. nehledělo by se k podstatné vlastnosti, kterou mají společně,
3. souvětí rovnorodá vytvářejí jen málo typů a relativně málo variant, kdežto souvětí různorodých je mnoho typů a ohromné množství variant (přitom G. Počtová rozlišuje tři typy souvětí rovnorodého, ale jen dva typy souvětí různorodého).
Po obecném výkladu o základní stavbě souvětí, k němuž daly zčásti podnět některé dosavadní pokusy o třídění souvětí, uvedu pravidla, která vyjadřují vlastnosti souvětných struktur. Především je třeba rozlišit vlastnosti typové, tj. podstatné vlastnosti, kterými se vyznačují základní souvětné struktury a z kterých lze tedy odvodit základy dělení (klasifikační vlastnosti) pro jednotlivé stupně klasifikace souvětí. Na rozdíl od toho vlastnosti variantové se projevují v různých způsobech realizace souvětné struktury.
(1.1) Základní vlastnost souvětných struktur je rozdělitelnost nebo nerozdělitelnost souvětí na dvě části, mezi nimiž je vztah souřadnosti.
Se zřetelem k tomu se složená souvětí rozdělí na dvě velké skupiny A a B. Do skupiny A patří souvětí, která nelze rozdělit ve dvě části, mezi nimiž by byl vztah souřadnosti, tj. patří sem souvětí podřadná (stejnou vlastnost mají i jednoduchá souvětí podřadná). Do skupiny B patří souvětí, která lze rozdělit na dvě části (ev. více částí), mezi nimiž je vztah souřadnosti, tj. patří sem souvětí souřadná (stejnou vlastnost mají i jednoduchá souvětí souřadná).
(1.2) Z uvedené vlastnosti složeného souvětí lze vyvodit toto pravidlo: Složené souvětí vytváří buď celek komplexní či lineárně komplexní (souvětí podřadné — A), nebo celek lineární či komplexně lineární (souvětí souřadné — B).
Jestliže v komplexním a lineárně komplexním celku od sebe vertikálně oddělíme jednotlivé věty, oddělíme kromě vět syntakticky nezávislých i věty syntakticky závislé. To platí i v těch případech, kdy dvě nebo více vět hlavních je rozvíjeno společně jednou nebo několika větami vedlejšími. Jestliže bychom v těchto případech od sebe oddělili věty hlavní, oddělili bychom násilně jednu větu hlavní od její věty vedlejší (od jejích vět vedlejších), tj. přerušili bychom syntaktické spojení věty H2 s V11 popř. s (V11 — V12):
[40]
Na rozdíl od toho lineární a komplexně lineární celek lze vertikálně rozdělit v části, mezi nimiž je vztah souřadnosti, např.
Komplexní struktura složeného souvětí vzniká tak, že (2.1) větu hlavní rozvíjí několik vět vedlejších: H → xV1, (2.2) větu hlavní rozvíjí jedna věta vedlejší a tu opět jedna nebo několik vět vedlejších: H → V1 → V2 v (V2 — V2) v (V2 V2).
Lineárně komplexní struktura složeného souvětí vzniká tak, že (3.1) dvě nebo více vět hlavních společně rozvíjí jedna věta vedlejší: xH → V1,
(3.2) dvě nebo více vět hlavních je rozvíjeno společně dvěma nebo více větami vedlejšími: xH → xV1, např. „Samotu miloval a nelekal se jí, i když měl lidi kolem sebe rád a ve společnosti se cítil dobře“ (Valenta, 8).
(4) Lineární struktura složeného souvětí vzniká tak, že se spojují věty hlavní: (x + 1)H.
Komplexně lineární struktura složeného souvětí vzniká tak, že se (5.1) všechny věty hlavní rozvíjejí jednou nebo několika větami, a to každá zvlášť: H1 → V1 v xV1 + H2 → V1 v xV1 + H3 → V1 v xV1 atd.,
(5.2) některé hlavní věty rozvíjejí jednou nebo několika větami, a to každá zvlášť, popř. několik vět zvlášť, např.: H1 + [H2 → V1 v xV1] + [(H3 — Hf) → V1 v xV1].
(6.1) Jedna vedlejší věta může záviset na takových dvou nebo více větách (hlavních nebo vedlejších), které jsou ve vztahu souřadnosti; věty, které nejsou ve vzájemném vztahu souřadnosti, nemohou být rozvíjeny společně jednou vedlejší větou: (H1 — … Hf) → V1, (V11 — … V1f) → V2.
[41](6.2) Každá ze dvou nebo více vět (V1, V2) může záviset na každé ze dvou nebo více vět (hlavních nebo vedlejších V1) jen tehdy, jestliže vždy k sobě navzájem jsou ve vztahu souřadnosti nejen věty hlavní, ale i věty vedlejší 1. stupně a věty vedlejší 2. st.: (H1 — … Hf) (V1 — … V1f), (V1 — … V1f) (V21 — V2f); viz příklad k pravidlu (3.2).
(7) Vedlejší souřadné věty mohou záviset jen na téže větě řídící: H → (V11 — … V1f), V1 → (V21 — … V2f), ale ze závislosti dvou vět na téže větě neplyne ještě jejich souřadnost: na téže větě mohou záviset věty, které nejsou ve vzájemném syntaktickém vztahu: H → (V11 … V1f), V1 → (V21 … V2f),
např. „Graficky lze nejlépe tuto problematiku zobrazit dvěma paralelními škálami, z nichž jedna představuje stupnici přizpůsobivosti organismu, druhá stupnici nároků prostředí“ (Bureš, 26).[7] |
|
„Já myslela, že Mirek je na senách, když jsem ho neviděla u muziky“ (Hrubín, 45): |
|
(8.1) Vedlejší věty 1. st., jsou-li vzájemně ve vztahu souřadnosti, jsou zpravidla buď všechny v postpozici, nebo všechny v antepozici, nebo všechny v interpozici: H → (V11 — … V1f) ⊃ (V11 — … V1f) H v H (V11 — … V1f) v
Poziční stejnost souřadných vedlejších vět 1. stupně je tedy v souvětné stavbě vlastnost, která vyplývá z jiné vlastnosti syntaktické, tj. je to vlastnost typová. Na rozdíl od toho realizace této vlastnosti, tj. sama antepozice, postpozice a interpozice jsou vlastnosti variantové.
(8.2) Vedlejší věty souřadné mají jen zřídka různou pozici tak, že jedna či několik vět je v antepozici, další věty v postpozici; obráceně: mají-li vedlejší věty 1. st. závislosti různou pozici, bývají zřídka vzájemně ve vztahu souřadnosti,
např. „Probíhají-li v přírodě paralelně dva procesy, které jsou od sebe prostorově odděleny, pak průběh jednoho z nich nemusí v určitém časovém rozmezí ovlivňovat chování druhého, jsou-li od sebe dostatečně vzdáleny“ (Úlehla, 132): |
|
[42](9.1) Vedlejší věty 1. stupně závislosti, které nejsou navzájem ve vztahu souřadnosti, mohou být buď všechny v postpozici, nebo pozičně různé, nemohou však být všechny v antepozici, ani všechny v interpozici.
(9.2) Věty interponované v téže větě jsou vzájemně ve vztahu souřadnosti.
(9.3) Věta interponovaná a věta postponovaná (anteponovaná) závislá na téže větě řídící nemohou být navzájem v syntaktickém vztahu, např. „Experimentální práce, které mají určit sled, jsou již v chodu, i když jde o velmi obtížné úkoly“ (Herčík, 21).
(10.1) Věta vedlejší 2. stupně závislá na vedlejší větě anteponované k větě hlavní může být pouze postponována nebo interponována.
(10.2) Věta vedlejší 2. stupně závislá na vedlejší větě postponované za větou hlavní je zpravidla v postpozici nebo interpozici k V1.
(10.3) Věta vedlejší 2. stupně závislá na vedlejší větě postponované za větou hlavní bývá v písemném projevu v antepozici k V1 zřídka, a to častěji k druhé závislé větě. V2 má pak výjimečně nižší pořadové číslo než V1, na níž V2 závisí.
Např. „Představujeme si, že tyto postranní řetězce čnějí na všechny strany, a protože mají různé chemické a fyzikální vlastnosti …, určují do značné míry povahu bílkovinné molekuly“ (Herčík, 16).
„A to se rozumí, když tě chůze nebude namáhat, že také ztloustneš“ (Řezáč, 12): |
|
Než naznačím třídění složených souvětí, k němuž vedou vyložené strukturní vlastnosti souvětných typů, je třeba ještě připomenout, že rozlišování jedné věty hlavní, resp. jedné věty vedlejší, a několika vět hlavních, resp. několika souřadně spojených vět vedlejších, na které se v třídění složených souvětí prozatím omezuji, bude třeba doplnit statistickými údaji o určitém počtu vět hlavních a vedlejších a jejich frekvenci, a to se zřetelem k přiměřenosti (únosnosti) počtu vět. Upouštím zde také od třídění souvětí s třetím a dalšími stupni závislosti. Tu zejména bude třeba výklady o možných va[43]riantách doložit statistickými údaji o jejich frekvenci a hodnocením jejich přiměřenosti.
A) Souvětí podřadné I. komplexní
1. s vedlejšími větami 1. st. závislosti: Na jedné větě hlavní závisí dvě nebo více vět vedlejších: H → xV1, a to: (V1 — V1) v (V1 V1) v V1 i (V1 — V1);
2. s vedlejšími větami 1. a 2. st. závislosti: Na jedné hlavní větě závisí dvě nebo více V1, které
a) jsou navzájem ve vztahu souřadnosti, přičemž aa) všechny V1,
α) a to každá zvlášť, jsou rozvity jednou nebo několika vedlejšími větami 2. st.: H1 → (V11 — … V1f), V1v → V2 v xV2,
ß) a to společně, jsou rozvity
αα) jednou větou vedlejší 2. st.: H → (V1 — V1f) → V2,
ßß) několika vedlejšími větami 2. st.: H1 → (V1 — V1) (V2 — V2).
bb) Jedna nebo více V1, ale ne všechny jsou rozvity jednou nebo několika vedlejšími větami 2. st.: H → (V1 — V1), V1n → V2 v xV2.
Na jedné větě hlavní závisí dvě nebo více vět vedlejších, které b) nejsou navzájem v syntaktickém vztahu, přičemž aa) všechny V1, a to každá zvlášť, jsou rozvity jednou nebo několika vedlejšími větami 2. st.: H1 → (V1 V1f), V1v → V2 v xV2;
bb) jedna nebo více V1, ale ne všechny jsou rozvity jednou nebo několika vedlejšími větami 2. st.: H → (V11 V1f), V1n → V2 v xV2.
Souvětí podřadné II. lineárně komplexní
1. s vedlejšími větami 1. st. závislosti: dvě nebo více hlavních vět je
(1) společně rozvito jednou větou vedlejší: (H1 — … Hf) → V1,
(2) společně rozvito dvěma nebo více větami vedlejšími: (H1 — … Hf) (V11 — … V1f);
2. s vedlejšími větami 1. a 2. st. závislosti: Dvě nebo více hlavních vět
(1) je společně rozvito jednou větou V1 a ta je rozvita jednou nebo více větami V2: (H1 — … Hf) → V1 → V2 v xV2,
(2) je společně rozvito dvěma nebo více větami V1, přičemž některá z nich je rozvita ještě jednou, popř. více větami V2: (H1 — … Hf) (V1 — V1), V1 → V2 v xV2.
B) Souvětí souřadné
I. lineární: skládá se jen z vět hlavních: (x + 1) H,
II. komplexně lineární: 1. s vedlejšími větami 1. st. závislosti:
(1) každá z hlavních vět je zvlášť rozvita jednou nebo několika větami vedlejšími, např.: H1 → V v xV + H2 → V v xV + H3 → V v xV atd.
(2) Jedna nebo více vět hlavních, ale ne všechny jsou vždy zvlášť rozvity jednou nebo několika větami vedlejšími; např.: H1 + (H2 → V v xV) + (H3 — H4) → V v xV;
2. s vedlejšími větami 1. a 2. st. závislosti: (1) každá z hlavních vět je zvlášť rozvita jednou nebo několika větami vedlejšími, přičemž
a) všechny V1 jsou rozvity jednou nebo několika větami V2,
b) jedna nebo více vět V1, ale ne všechny jsou rozvity jednou, popř. několika V2: Hv → V1 v xV1, V1n → V2 v xV2.
(2) Jedna nebo více vět hlavních, ale ne všechny jsou rozvity jednou nebo několika V1, přičemž a) všechny V1 jsou rozvity jednou nebo několika větami V2: Hn → V1 v xV1, V1v → V2 v xV2,
[44]b) jedna nebo více V1, ale ne všechny jsou rozvity jednou, popř. několika větami V2: Hn → V1 v xV1, V1n → V2 v xV2.
Na závěr je třeba připomenout tu skupinu souvětí, jejichž druhá část je uvedena nedeterminačním zájmenem vztažným což (čehož atd.), nebo spojením zájmena kterýžto se substantivem. Jsou na přechodu mezi skupinami A a B: věta uvedená zájmeny což a kterýžto předchozí větu nedeterminuje, pouze na ni navazuje, ale pojí se k větě předchozí těsně jako věta vedlejší.
Z toho, co zde bylo uvedeno o souvětích skupin A a B, je patrno, že při určování struktury složeného souvětí je možno postupovat takto:
1. Stanoví se, zda jde o souvětí podřadné, či souřadné.
2. Na souvětí podřadném se určí, a) zda obsahuje jednu, či více hlavních vět, b) jestliže obsahuje více než jednu větu hlavní, zda jsou společně rozvinuty jednou větou vedlejší, či dvěma nebo více větami vedlejšími.
3. Na souvětí souřadném se určí, a) zda se skládá jen z vět hlavních, či z vět hlavních i vedlejších, b) zda pouze některé věty hlavní, či každá věta hlavní je základem dílčí komplexní struktury.
4. Na souvětí podřadném i souřadném se stanoví, a) zda obsahuje jednu, či více vedlejších vět 1., popř. 2. st. závislosti, b) jestliže obsahuje více než jednu vedlejší větu 1., popř. 2. st. závislosti, stanoví se, zda věty vedlejší jsou ve vztahu souřadnosti, či nejsou.
5. Stanoví se varianta souvětného typu a) podle počtu hlavních vět a vedlejších vět jednotlivých stupňů, b) podle toho, zda poloha vedlejší věty je závazně nebo zpravidla omezena na některé pozice (vlastnost typová), či zda je pozičně neomezena (vlastnost variantová).
R é s u m é
A “simple” sentence consists of two clauses, a “compound” sentence of three or more clauses (only main, or main and dependent). A coordinate sentence (simple or compound) can be divided into two or more parts between which there is a coordinating relation. A subordinate sentence (simple or compound) cannot be divided in this manner.[1]
To this effect the simple coordinate and the compound coordinate sentences are isomorphic and so are the simple subordinate and the compound subordinate sentences.
The exposition of this conception of the sentence structure is supplemented by the rules concerning syntactic relations between the clauses (main and dependent) and their positions in the sentences containing clauses of the first and second rank of dependence.
The above features of the sentence structure result in a classification of the compound sentences into four basic kinds: A) subordinate sentences, I. “complex” subordinate sentences, II. “linear complex” subordinate sentences, B) coordinate sentences, I. “linear” coordinate sentences, II. “complex-linear” coordinate sentences, and their types of the sentences containing clauses of the first and second rank of dependence.
[1] Srov. pozn. 3 na s. 27.
[2] Viz G. Počtová, SR 26, 1961, 240, a Fr. Kočiš, SR 28, 1963, 161. — Termín složené souvětí je vhodnější proto, že adjektivum složené v sobě nezahrnuje nutně význam složitosti, ale nevylučuje ho.
[3] Viz W. R. Ashby, Kybernetika, Praha 1961, s. 60.
[4] Od rozdělitelnosti souvětí (vlastnosti mluvnické) je třeba ovšem odlišovat souměrnost souvětí (vlastnost stylistickou).
[5] Viz např. W. R. Ashby, o. c., 124n. aj., K. Berka - P. Novák, Výklad fonologických a gramatických pojmů pomocí pojmů teorie množin, SaS 24, 1963, 134. — Je patrně vhodnější mluvit zde o vztahu izomorfismu než o vztahu homomorfismu proto, že oba systémy, složitostí sice zcela rozdílné, se shodují v základní struktuře.
[6] Viz J. Zeman, Poznání a informace, Praha 1962, s. 43.
[7] Seznam dokladové literatury: R. Bureš, Úvod do teorie zdravotnictví, 1980. — F. Herčík, Na hranicích života, 1963. — Fr. Hrubín, Křišťálová noc, 1961. — L. Pekárek, Termonukleární energie, 1959. — V. Řezáč, Pohádky, 1957. — I. Úlehla, Od fyziky k filosofii, 1963. — E. Valenta, Trám, 1963.
[1] The author feels forced to use the expressions “compound sentence” and “complex sentence” in a sense differing from the English linguistic terminology and to replace them by the expressions “coordinate sentence” and “subordinate sentence”.
Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 1, pp. 35-44
Previous Josef Hrbáček: O pojetí a klasifikaci tzv. složitého souvětí; typy souvětných konstrukcí
Next Jana Ondráčková: Některé metody komplexního výzkumu fyziologické činnosti mluvidel
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1