Zájem o nové lingvistické směry v Jugoslávii

Roman Mrázek, Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

Интерес к новым лингвистическим направлениям в Югославии / L’intérêt des nouveaux courants linguistiques en Yougoslavie

Přední jugoslávská srbochorvatistka Milka Ivićová (profesorka v Novém Sadě) vyšla sepsáním příručky o lingvistických směrech[*] vítaným způsobem vstříc všem těm, kteří chtějí získat ucelenou informaci o vývoji lingvistických směrů a o jejich hlavních dnešních reprezentantech. Výklady o dávné i bližší minulosti jazykovědy představují v autorčině pojetí spíše předstupeň, předpoklady pro zevrubnější osvětlení nynějšího stavu jazykovědného bádání, jeho kvalitativně nových výbojů. Jeden z důležitých cílů, který se tím sleduje, záleží tedy v tom, aby byl čtenář dynamicky a organicky uveden především do soudobého metodologického kvasu, jehož počátek a bouřlivý rozvoj byl dán nástupem strukturální lingvistiky. Autorka sama patří k jejím zastáncům a z tohoto svého zorného úhlu pak posuzuje hodnoty a přínos jak jednotlivých badatelů, tak i celých škol, shledává v nich v té nebo oné míře prvky strukturálního přístupu k chápání jazykových objektů, a to bez ohledu na časový odstup od přítomnosti. Takový jednotně hodnotící výklad vyvažuje ojedinělé jednostrannosti v proporcích a koncepci, které tak nemohly nevzniknout. Bez nadsázky tvrdíme, že práce Ivićové může sloužit jako jedno z nejlepších uvedení do studia současných lingvistických směrů.

Recenzované dílo je výsledkem několikaleté intenzívní práce. Bylo nutno zvládnout značné kvantum literatury předmětu a propracovat se řadou originálních prací. Znalost příslušné literatury je vskutku imponující, přitom je všude cítit snahu vyhnout se bezbarvé reprodukci a kompilaci. Všestranné seznámení s novějším a nejnovějším lingvistickým děním bylo autorce umožněno do značné míry i tím, že knihu připravovala v USA a dostala mnohé informace takříkajíc z první ruky. Kromě toho využila ve velké míře i materiálů dalších, zvláště sovětských (prací Zvegincevových, Čikobavových, Achmano[74]vové, Šaumjanových aj.). Je jasné, že za takových podmínek to, co je mezi angloamerickou a sovětskou lingvistikou, nebylo podáno vždy v úměrných proporcích. Na druhé straně nelze neuvážit, že se autorka snaží postihnout vše závažné, co podle jejího názoru posunulo nebo posunuje vpřed lingvistiku zejména v oblasti teoretické.

Celkovému pojetí knihy, s dominantou na nových jazykovědných směrech, odpovídá i rozsah věnovaný jednotlivým kapitolám. Jazykovědnému bádání od nejstarších dob až po 19. stol. je věnováno 15 stran, 19. stol. pak 21, kdežto dějinám a popisu směrů 20. stol. se dostává celkem 122 stran (z toho výkladům o strukturální lingvistice 90 stran). Čtenářům se tak nabízí první syntetický a z větší části výstižný přehled o jednotlivých variantách a dynamice strukturalismu a jeho odnoží. Sympatické zároveň je, že Ivićová vidí vývoj lingvistické teorie pokud možno úměrně ve všech jazykových plánech, takže se např. i směrům v syntaxi, zejména nejnovějším, věnuje náležitá pozornost.

Příručka není speciálně zaměřena na slavistiku. (O slavistice máme ovšem k dispozici např. tak užitečnou knihu, jako je Horálkův Úvod do studia slovanských jazyků.) To samo o sobě není na závadu. K slavistickým badatelům se autorka obrací podstatnějším způsobem pouze na s. 67—71 v souvislosti se zmínkou o kazaňské škole (klestící půdu strukturální lingvistice), o průkopnických statistických výzkumech A. A. Markova, o Fortunatovově škole (zcela stručně) a o názorech Aleks. Beliće, dále tam, kde běží o Pražský lingvistický kroužek (99 až 101). Potom se k slavistice vrací jen příležitostně, z pozic obecně lingvistické problematiky, pokud ji řeší vedle západních badatelů především sovětští teoretikové, třebaže teorie zde v obou případech leckdy není podložena materiálovou aplikací. Domníváme se, že jiným význačným slavistům mělo být věnováno více místa, a to i z hlediska autorky samé. Tak např. z takových postav, jako je Miklošič, zbyla jen jména, přičemž už chybí jméno Zubatého (který má místo obdobné Schuchardtovi, jemuž je věnováno dosti pozornosti), ba dokonce Jos. Dobrovského, nesporného průkopníka komparatistiky. Tyto mezery nemůže teoretik-slavista nebo řadový čtenář ze slovanského prostředí nepocítit jako opravdový nedostatek knihy, zvláště když až přespříliš místa připadá jazykovědcům typu H. Paula apod. V tomto bodě bychom jistě od slavistky Ivićové mohli čekat větší informovanost a přímo větší spravedlnost.

Výklad o směrech až po 20. století je podán, jak naznačeno, zcela zhuštěně, s převážným využitím existující literatury zpracovávající tyto epochy, přičemž se po úvodních poznámkách začíná přirozeně antickým Řeckem a indickou gramatickou školou (zde podle autorky byly již strukturalistické náběhy, čímž se ovšem zaměňuje předmět s teorií), s přechodem přes další období až do konstituování jazykozpytu jako skutečné novodobé vědy na počátku 19. stol. (poznamenané etapou prvních komparatistů) a dále po biologický materialismus Schleicherův, humboldtismus, psychologismus, mladogramatiky (které autorka zřejmě dosti zlehčuje) a Schuchardta. Lingvistické směry 20. století jsou vyloženy místy až detailně, výklady se opírají o autorčinu autopsii a svědčí o hodnotícím postoji. V první části celého obsáhlého oddílu o 20. stol. je po úvodních připomínkách (obecná charakteristika a celkový vývojový směr lingvistiky) podán nejdříve popis nestrukturální lingvistiky, kam jsou zařazeny: jazykový zeměpis (54—58) a francouzská lingvistická škola (zejm. M. Grammont, J. Vendryes, A. Meillet, 59—62), estetizující idealismus (62—67), dále tzv. pokrokové školy slovanské (kazaňská, moskevská a jugoslávská, 67—71), konečně marrismus (71—74) a experimentální fonetika (75—78). O jistých deziderátech, co se týče slavistické lingvistiky, jsme se již zmínili.

Vcelku se zdarem se autorka vyrovnala s dílčími směry, které tkví v strukturální [75]jazykovědě nebo z ní vyrostly, a orientovala se v celé složité problematice všeho toho, čím nyní žije moderní teorie, byť namnoze teprve experimentálně a deklarativně. Podala také vlastní první ucelenou klasifikaci těchto směrů; ta ovšem vzhledem k situaci jistě nemůže být ve všech bodech definitivní. Po přehledu základních vývojových rysů (79—85) je podán profil F. de Saussura (85—90) a ženevské školy (90—92), potom je uvedena tzv. fonologická epocha (se svými předchůdci, Trubeckým spolu s Pražským lingvistickým kroužkem a „binarismem“ R. Jakobsona — český lingvista při charakteristice Pražského lingvistického kroužku a jeho příslušníků by právem měl kritické připomínky, vše na s. 92—106). Dále následuje výklad o moderní americké lingvistice (počínajíc Boasem, Sapirem a Bloomfieldem, přes deskriptivismus, 106 až 112), o kodaňské škole glosematiků (zvl. Brøndal, Hjelmslev, 122—130) a zcela oprávněně se pak končí logickým symbolismem v lingvistice (131—147) a matematickou lingvistikou (s podkapitolami: statistická lingvistika, teorie informace, strojový překlad, 147—169).

Věcných připomínek, kromě těch, které už byly uvedeny, lze mít nemnoho; netýkají se zpravidla věcí závažných. Výklady jsou formulovány koncízně a úsporně, dobře na sebe navazují a vždy se dbá na to, aby věci spolu související, když už bylo nutno roztrhnout je do různých kapitol, byly spjaty odkazy, sumarizací předchozího nebo stručnou anticipací pozdějšího. Výkladu je kromě poznámek pod čárou odlehčeno také tím, že informace bibliografické (a to svědomité, důkladné ve složce angloamerické, západoevropské a sovětské) jsou umístěny vždy jako závěr jednotlivých kapitol; bibliografická data nejsou podána jen formou výčtu, nýbrž mají ráz hodnotící. Kniha je vybavena dvěma rejstříky, věcným a jmenným.

Příručku M. Ivićové přijme jistě vděčně každý odborník i student. Byla míněna jako příručka studijní a toto poslání bude nesporně plnit úspěšně. Naskýtá se jen otázka, jak tuto užitečnou, aktuální studijní příručku učinit dostupnou i mimo hranice Jugoslávie, resp. mimo úzký okruh těch specialistů, kteří ji naštěstí poznali.

Ovšem pro vydání v některém mezinárodním jazyce, které by mohlo být velmi úspěšné,[1] anebo ev. pro překlad u nás, bylo by vhodné napravit jisté přehlížení mimosovětské slovanské lingvistiky, zejm. jazykovědného bádání českého i slovenského, které až překvapuje při dnešním hodnocení pražské školy a všeho, co s ní souvisí (např. aktuální členění větné V. Mathesia aj.), a to jak v lingvistice americké, tak sovětské; právě poučení o tom by neslovanská lingvistika čekala u badatelky slovanské.

Zájem o nové směry lingvistického bádání se nejnověji začíná rozvíjet i v Záhřebě; mladí lingvisté se soustřeďují v „Záhřebském lingvistickém kruhu“, který pořádá živé diskusní večery a jehož péčí za redakce Rudolfa Filipoviće, profesora anglistiky na záhřebské universitě, vychází periodikum Suvremena lingvistika (vyšly dosud dva svazky rotaprintem, 1962 a 1963). V nich jsou převahou informační rozbory prací a statí významných představitelů nových směrů lingvistických, jako Martineta, Jakobsona a Halla, Malmberga, Wortha aj., a základních děl Saussurových, Trubeckého, dánské glosematiky apod. Dosud jedinou samostatnou studií, zajímavou a podnětnou, je Stilistika u dijalektologiji Božidara Finky. Od téhož autora je též populární stručný článek O suvremanom u pristupu jezičnoj znanosti (čas. Jezik 1963/4, č. 3), který však stírá i směrové různosti v strukturalismu samém.

I když všechny tyto publikace mají značnou měrou za cíl poučení studentů a mladých vědeckých pracovníků, jsou nám vítanými svědky toho, že i mladá srbochorvatská lingvistika úspěšně nastoupila cestu k nové lingvistice.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 73-75

Předchozí Jan Průcha: O psycholingvistice

Následující Karel Horálek: Americké informace o směrech v současné lingvistice sovětské a východoevropské