Americké informace o směrech v současné lingvistice sovětské a východoevropské

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

Американский обзор направлений в современной советской и восточно-европейской лингвистике / Les informations américaines sur les courants contemporains de la linguistique soviétique et celle de l’Europe de l’Est

Mezi mnoha publikacemi, kterými v poslední době holandské nakladatelství Mouton obohatilo jazykovědu, zaujímá zvláštní místo první díl přehledu soudobých směrů v jazykovědě.[1] Obsahuje přehled novější jazykovědy v Sovětském svazu a v jiných socialistických zemích v Evropě (s výjimkou Albánie a Rumunska). Informace o sovětské jazykovědě zaujímají asi tři čtvrtiny svazku, značná pozornost je zde věnována jazykovědné orientalistice. — Publikace vznikla ze speciálního symposia, které se konalo v prosinci 1960 pod záštitou university v Bloomingtonu v USA (centrum pro výzkum anthropologie, folklóru a lingvistiky), s podporou Státní vědecké fundace (National Science Foundation). Z účastníků symposia byli vybráni spolupracovníci pro jednotlivé úseky sborníku. — V příštích letech budou následovat ještě další svazky: druhý věnovaný informaci o východoasijských jazycích, třetí s problematikou obecně jazykovědnou, čtvrtý o jazycích jižní a jihovýchodní Asie, střední a východní Afriky, Střední a Jižní Ameriky, Oceánie atd.

Symposion mělo za úkol vybudovat organizační základnu pro zajišťování informací o sovětské a „východoevropské“ jazykovědě hlavně se zřetelem k matematické lingvistice a problematice teorie informace. Byl tu ustaven komitét (Committee on Linguistic Information), jehož předsedou je od počátku r. 1963 Charles A. Fergusson. Výsledkem práce komitétu je první svazek díla Current Trends in Linguistics. Pro nás je tento svazek spíše než informační pomůckou (již vzhledem k malé dostupnosti) více zajímavým svědectvím amerického zájmu o jazykovědu v Sovětském svazu a v socialistických zemích. V kapitole o československé jazykovědě stojí v popředí samozřejmě práce příslušníků pražské jazykovědné školy a jejich poválečných pokračovatelů.

Organizátoři podniku si vybrali spolupracovníky převážně z řad amerických odborníků, jen na rusistickém oddíle pracoval pouze jeden lingvista evropský (V. Kiparsky, tehdy v záp. Berlíně). Vzhledem k tomu, že sborník vznikal poměrně rychle, nemůže překvapovat, že jednotlivé jeho části nejsou vypracovány stejně a rovnoměrně. Vcelku jde však o dílo značné hodnoty informační, v němž bychom si však přáli více hodnotících soudů. Převládají tu popisné stručné charakteristiky; sympatie k novým směrům jsou vyjadřovány převážně jen počtem uváděných titulů.

První část knihy, věnovaná sovětské jazykovědě (Selected Topics in Soviet Linguistics), začíná oddílem „obecným“ (General); rozumí se jím rusistika a srovnávací slovanská jazykověda. Následuje oddíl aplikované jazykovědy a končí se oddílem značně pestrým, po informacích o indoevropeistice následují zde informace o běloruštině a ukrajinštině (autorem je H. Ševelov), dále o lotyštině, litevštině, o jazycích altajských, kavkazských, paleosibiřských, semitských, uralských atd.

Druhý oddíl prvé části — obecně jazykovědný — obsahuje informace o fonologii (fonetice, zpracoval M. Halle), o morfologii (morfémice, vypracoval C. H. van Schooneveld), o syntaxi (D. Worth), lexikologii (N. Weinreich), o srovnávací a historické jazykovědě (V. Kiparsky). Postrádáme tu však hlavně informace o dialektologii a jazykovém zeměpise a dále o onomastice. — Oddíl věnovaný aplikované jazykovědě obsahuje informace o matematické lingvistice (R. Abernathy), o strojovém překladě (K. E. Harper), o vyučování cizím jazykům (J. Ornstein) a o metrice (K. Taranovski). Mělo se tu přihlédnout i k obecné teorii překladu a k stylistice. — Třetí oddíl prvé části, který nese záhlaví Languages, Language Fa[77]milies, and Areal Groupings, je značně pestrý.[2]

Druhá část prvního svazku (Linguistics in Eastern Europe) obsahuje informace o jazykovědě v Bulharsku, Československu, Polsku a v Jugoslávii. Chybějí, jak již bylo konstatováno, informace o jazykovědě rumunské (vysvětleno organizační závadou) a albánské (pro nedostatek informací). Mezery celého prvního svazku by měly být vyplněny v některém z dalších plánovaných svazků.

Výčet mezer v informacích by mohl být pochopitelně velmi rozsáhlý. Autoři jednotlivých částí by se ovšem mohli zčásti bránit poukazem na zvláštní hlediska při výběru, která mohou být v západních zemích jiná než v zemích socialistických. Upozorňuji jen na některé závažnější mezery: chybějí např. údaje o ruském rusistovi K. A. Timofejevovi, o práci o číslovkách (A. Suprun), o složených větných konstrukcích (je uvedena jen jedna práce A. G. Rudneva) aj.

Nejednotnost v pojetí zpráv ze zemí kromě ze Sovětského svazu je dobře patrná z rozdílů mezi částí věnovanou jazykovědě československé (zpracoval P. L. Garvin) a polské (E. Stankiewicz). Garvin se omezil v podstatě jen na informace obecně jazykovědné a bohemistické (ze slovenštiny se nedostalo např. ani na základní práce Paulinyho, Dvončova bibliografie je uváděna podle autorova křestního jména jako bibliografie Ladislavova atd. atd.). Předností Garvinova výkladu však je, že si všímá hlavně prací problémových, přitom mu jde o pražský strukturalismus v starší i novější podobě.

Stankiewiczův přehled polské jazykovědy je mnohem podrobnější. Polská polonistika a slavistika je tu předvedena v celém rozsahu. Dostalo se tu např. také na některé drobné práce rusistické, zatímco nejvýznamnější československá práce rusistická (A. V. Isačenka) se zatoulala šťastnou náhodou do bibliografie připojené k Schooneveldovu přehledu prací o ruské morfologii (s. 32). Myslím, že by si byl aspoň zmínky zasloužil i Velký rusko český slovník, protože svou úrovní i rozsahem překračuje rámec praktického upotřebení. Machkův Etymologický slovník češtiny a slovenštiny se do přehledu dostal také jen náhodou, uvádí ho Kiparsky v bibliografii přehledu sovětských prací srovnávacích a historických.[3]

Informace o jugoslávské jazykovědě zpracoval H. G. Lunt. Je ještě stručnější („výběrovější“) než Garvin, zabývá se hlavně makedonštinou a o ní také uvádí nejvíce informací. Nejhůře tu dopadla slovinština (nejsou uvedeny např. práce Bezlajovy aj.). Mezery jsou i v rejstříku autorů na konci knihy. Chybí tam např. maďarský ugrofinista Ő. Beke, jehož příspěvky k studiu čereminského jazyka jsou uvedeny na s. 531.

Některé nedostatky této pozoruhodné publikace byly zaviněny tím, že příslušní autoři neměli možnost opatřit si včas potřebné informace. Rozhodovala tu ještě také míra vybavenosti amerických knihoven a jiné okolnosti. Ale i tak je to publikace pro západ užitečná a dokládá zájem amerických lingvistů o práci v Sovětském svazu a zemích socialistických. Na vytváření příznivější situace v mezinárodní spolupráci jazykovědné mají samozřejmě zájem i socialistické země. Nám by měl být po této stránce vzorem Sovětský svaz, který má dobře organizovanou výměnu vědeckých pracovníků se Spojenými státy i s jinými zeměmi.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 1, s. 76-77

Předchozí Roman Mrázek, Bohuslav Havránek: Zájem o nové lingvistické směry v Jugoslávii

Následující Karel Pala: O jednom typu syntaktické analýzy