Zpráva o zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

Сообщение о сессии Международной комиссии по изучению грамматического строя славянских языков / Le rapport sur la séance de la Commision internationale pour l’étude de la structure grammaticale des langues slaves

Ve dnech 10.—12. listopadu 1964 se konalo v Praze 1. zasedání Mezinárodní komise[*] pro studium gramatické stavby slovanských jazyků, jejímž předsedou je akademik Bohuslav Havránek. Zúčastnili se ho i členové komise československé a někteří hosté zahraniční. (Z domácích členů byli v zahraničí a nemohli se konference tedy zúčastnit A. Dostál, P. Trost a K. Horálek; pro onemocnění se jí neúčastnil M. Dokulil, J. Bělič se z téhož důvodu mohl účastnit pouze jednání posledního dne.)

Úvodní referáty, které byly věnovány specifičnosti slovanských jazyků, zejména při jejich strukturní analýze a popisu, přednesli A. V. Isačenko (NDR), R. Růžička (NDR) a Vl. Skalička (referáty jsou otištěny v Slavii 34, 1965, č. 3).

A. V. Isačenko kritizoval ve svém referátě některé aspekty generativních metod v lingvistice, zejména převládající syntaktický zřetel a s tím spojený malý zájem o problematiku morfologickou. Je to důsledek závislosti nových postupů na neslovanských západních jazycích, především na angličtině. Jejich využití v bádání o slovanských jazycích vyžaduje, aby se vycházelo důsledně z typu slovanských jazyků, aby byla zpracována i problematika morfologická a systém jaderných vět pro jednotlivé slovanské jazyky. — R. Růžička zdůraznil význam nových metod při práci se slovanským materiálem. Specifikum slovanských jazyků musí být modifikováno na základě srovnání generativních modelů slovanských s neslovanskými. Generativní gramatika zpracovává morfologii odlišným způsobem než metody starší. V oblasti slovanských jazyků je třeba generativní metody modifikovat tak, aby byly schopny postihnout slovanskou stavbu morfologickou a vytvořit základní generativní model slovanských jazyků.

V diskusi k těmto referátům upozornil P. Sgall na to, že zdánlivá neadekvátnost generativních metod k potřebám slovanských jazyků je způsobena jejich dosavadním uplatněním na angličtině a němčině; s každým novým jazykem, který bude generativně zpracován, se zdokonalí a obohatí i tyto metody. Specifické rysy slovanské věty se musí objevit v jednotlivých rovinách generativních modelů, nejzávažněji v hloubkové struktuře. — Podle M. Ivićové (Jugoslávie) je nedostatečný zřetel k morfologii u Chomského spíše jen jiným přístupem k morfologii. Vyslovila však pochybnost o možnosti budovat fundamentální model slovanských jazyků. — F. Daneš zdůraznil, že se transformace, které byly u Chomského původně intuitivně oprávněné, stávají stále více technickou záležitostí. V původní verzi Chomského teorie měly významnější postavení než v poslední podobě teorie. F. Daneš upozornil také na to, že se už v průběhu diskuse objevily případy nedorozumění terminologické povahy. Přimlouval se za to, aby se terminologické otázky nezanedbávaly. I když nelze počítat s tím, že se všichni shodneme v užívání termínů, je nutné, aby bylo vždy jasné, v jakém smyslu autor toho nebo onoho termínu užívá. S tím souvisí i problém tradičně nejasného vztahu gramatiky, sémantiky a syntaxe. Ten není jasný ani v oblasti starších metod, tyto nejasnosti se pak přenášejí do nových metodologických oblastí i do vztahů jednotlivých oblastí navzájem. — K. Hausenblas vidí tyto hlavní příčiny nejasností ve vztahu gramatiky, sémantiky a syntaxe: historicky pozdní konstituování sémantiky jako speciální disciplíny, vliv různých vědních oborů, které vymezují dané pojmy odlišně (logika, jazykověda), vliv praktické gramatiky, kterou se rozumí odborná příručka, zahrnující základní jevy systému celého jazyka, nejen jevy, o kterých pojednává gramatika ve vědeckém smyslu slova. Upozornil dále, že o syntaxi se mluví ve čtverém významu: (1) spojování morfémů ve vyšší jednotky, (2) větná [131]stavba (i se sémantikou věty), popř. i stavba výpovědi, (3) všeliké způsoby spojování jazykových prostředků v jazykových projevech, (4) logická syntax.

V odpovědi se A. V. Isačenko mj. pokusil definovat transformační procesy jako univerzália, jejichž všeobecné působení je usměrňováno řadou faktorů sémantických a jiných. R. Růžička ve svém závěrečném slově zdůraznil, že modálnost a přítomnost a nepřítomnost negace jsou natolik specifickou složkou ruského větného modelu, že by se měl v podobě symbolů objevit v hloubkové struktuře. Je to jeden z rysů specifiky ruského generativního modelu.

Referát Vl. Skaličky byl věnován vztahu typologie a gramatiky (otištěn v Slavii, č. 3). Přednášející vymezil pojem typologie ve svém pojetí. Předpokladem typologické práce jsou tyto operace: popis faktů, strukturace a kvantifikace. Na tomto podkladě je třeba ještě zjistit vzájemné vztahy jevů, které jsou trojí: vztah nutnosti, pravděpodobnosti a náhody.

V diskusi P. Garde (Francie) nedoporučoval v tomto případě pracovat s pojmem náhody a zdůraznil význam induktivních postupů pro výzkum pravděpodobných jevů. Řada diskutujících (V. Barnet, F. Daneš, M. Ivićová, T. P. Lomtěv) měla připomínky k pojmu náhody. Vymezovali vztah náhody pomocí pojmu nutnosti, pravděpodobnosti a inkompatibility; vztahy pravděpodobnosti a náhody se od sebe v matematickém smyslu neliší, jde jen o různou míru pravděpodobnosti. — V závěrečné odpovědi na diskusní příspěvky hájil Vl. Skalička především pojem vztahu náhody. Chápe ho jako velmi malou pravděpodobnost. Samostatné vyčlenění náhodnosti (ve smyslu malé pravděpodobnosti) podpírá nutností pracovat s jevy, které označuje za náhodné, jiným způsobem, než jak se pracuje s jevy nutnými a pravděpodobnými.

Základním otázkám metodologie strukturního zkoumání jazyka byl věnován referát K. Hausenblase, obecnou problematikou strukturní analýzy se zabýval společný referát O. Lešky a P. Nováka (viz zde, s. 108—112).

A. S. Meľnyčuk (USSR) obšírně pojednal o úloze syntaktického zkoumání v rámci úplného gramatického popisu jednotlivého jazyka z hlediska uplatnění a usouvztažnění všech dostupných metodologických prostředků, včetně kvantitativních, algebraických i generativních postupů. — D. Brozović (Jugoslávie) věnoval své vystoupení otázkám srovnávacího slovanského jazykozpytu. Srovnávací studium příbuzných jazyků je třeba chápat jako zkoumání struktury struktur. Zabýval se řadou problémů spojených se zkoumáním různých vrstev slovanských jazyků, otázkami spojenými se srovnávací prací v plánu morfologickém, syntaktickém a stylistickém. (Oba referáty otištěny v Slavii, č. 3.)

Diskuse k těmto referátům probíhala prakticky během celého jednání konference, zejména pokud jde o problémy terminologické a metodologické. Podle M. Grepla tzv. nepravidelnosti větné stavby jsou charakteristickým rysem výpovědi; formalizace těchto prvků by předpokládala zvláště formalizaci modálnosti a intonace.

Ve svém závěrečném slově upřesnil D. Brozović některé teze svého referátu: je možno postupovat od fonologie, morfologie a syntaxe směrem k jejich realizaci v jednotlivých slovanských jazycích nebo od jednotlivých jazyků k zobecnění prvků obecně slovanské fonologie, morfologie a syntaxe. Obojí postup může být úspěšný, podmínkou je dosažení stejného stupně prozkoumanosti na základě týchž metodologických postupů. Je třeba konkrétně stanovit jednotlivé úkoly i časové termíny jejich splnění.

O základních problémech strukturního výkladu větné syntaxe byly předneseny referáty F. Daneše (srov. zde, s. 112n.), T. P. Lomtěva, M. Ivićové, I. Lekova (otištěny v Slavii č. 3). V hlavním referátě podat F. Daneš nárys jednoho z možných generativních modelů syntaktické struktury jednoduché věty v češtině, [132]vypracovaný na principu závislostní gramatiky a zahrnující dvě složky: větné vzorce a sled operací, pomocí nichž se generují větné výpovědi.

V diskusi k tomuto referátu navrhoval J. Ružička, aby se pojem intence slovesného děje uplatnil v generativních modelech; jeho formalizace by byla jedním z prostředků, jak generativní modely specifikovat pro slovanské jazyky. — J. Bauer konstatoval, že v generativním modelu jde pouze o způsob klasifikace prvků syntaktické struktury; dále se zabýval otázkou postavení některých tradičních pojmů a kategorií v generativních modelech tohoto typu. Konstatoval, že rekční rozvíjení je v modelu samém formalizováno, jiné typy rozvíjení se objevují asi na jiných stupních — patrně v rovině lexikální reprezentace. Stejně tak rod, číslo a čas se objevují na různých stupních, čas je již na tom stupni, kde se vyskytuje verbum finitum. — H. Křížková vyslovila názor, že by nejvyšší rovina Danešova generativního modelu měla být dále členěna; postrádala zde dělení vět na jednočlenné a dvoučlenné. — J. Kuchař připomněl, že syntaktické modely mají význam i pro nižší, podvětnou syntax — pro syntax pojmenování. — Postavením a formalizací slovosledu v souvislosti s kontextovým členěním se zabýval M. Jelínek. Není-li kontextové členění jen záležitostí výpovědi, mělo by se v generativních modelech objevit. — Podle J. Ružičky vznikly nejvyšší stupeň Danešova modelu induktivním oprošťováním konkrétní výpovědi, není to však nejvyšší rovina, protože nepostihuje méně časté modely (např. větný vzorec V_inf. + V_f). Nejvyšší rovina větné struktury by se měla opírat o tuto definici: větné členy jsou funkcí syntaktické struktury. — Řešení syntaktických „parafrází“ generativními modely připomenula M. Ivićová. Jde o případy, kdy táž konstrukce s malými změnami nabývá jako celek jiného významu. — M. Grepl požadoval zahrnutí problematiky slovních druhů do generativních modelů a formalizaci odlišení závisle a nezávisle proměnných veličin ve vzorci. Význam by měla i formalizace modálnosti.

F. Daneš v odpovědi připomenul některé hlavní zásady nezbytné pro práci s generativními schématy tohoto typu: Uvedené schéma nereprodukuje tvoření výpovědí ve vědomí mluvčího, je to jen jeden z možných způsobů popisu jazykového systému. Větné vzorce jsou budovány na principu opozic, je to konfigurace distinktivních rysů. Reálná věta je větou přítomností větného vzorce. Pokud jde o tradiční lingvistické pojmy a kategorie, uplatňují se ve vzorci jen ty, které jsou nezbytné. Ty, které jsou skutečně gramatikalizovány, se objeví ve vzorcích v podobě symbolů. Takové stanovisko je třeba zaujmout k slovosledu, slovním druhům, aktuálnímu členění apod. Morfologické kategorie se objeví na různých stupních v souvislosti s různou mírou distinktivní závažnosti. Jde tedy z hlediska schématu o různé kvality. Uvnitř jednotlivých stupňů se uplatňují transformační vztahy, jednotlivé stupně nejsou jednoduché, lze počítat s jejich další diferenciací. Pojem parafráze je zatím dosti nejasný. Předběžně bychom mohli říci, že vztah parafráze existuje mezi takovými výrazy, které mají společný sémantický invariant. Musí nás zajímat i to, v čem se liší. Budeme tedy u každého výrazu předpokládat, že je nositelem dvou druhů informace — informace efektivní a strukturní. Informace strukturní je větší nebo rovná informaci efektivní. V případě, že strukturní informace je větší, jeví se ta část informace strukturní, která se rovná rozdílu, jako nadbytečná. Dva výrazy jsou potom navzájem ve vztahu parafráze, je-li informace efektivní u všech stejná, zatímco jejich informace strukturní jsou různé.

T. P. Lomtěv (SSSR) ukazoval ve svém referátě možnosti matematického pojetí některých jevů větné syntaxe. Věta je definována jako funkce závisle proměnných veličin. Z tohoto hlediska mizí v prvém plánu dělení věty na složky S a P. Výchozí schéma je tvořeno symboly predikativními a předmětovými. — F. Daneš upozornil, že u koncepce Lomtěvovy není jasné, kde jde pouze o deduktivní konstrukci a kde již o charakteristiku přirozeného jazyka. Na některém z nižších stupňů by k tomu mělo [133]dojít. Nejvyšší stupeň by naopak podle autorovy koncepce neměl být na jazykové realitě závislý. — K. Pisarkowa (Polsko) a J. Bauer připomenuli, že Lomtěvovým schématem bude obtížné řešit věty s neverbálním predikátem. — K otázce verifikace systému prostředky důsledně matematickými vystoupil P. Novák. Ukázal, že je možno vyslovit např. tři různé deduktivní hypotézy, z nichž dvě tvrdí navzájem opak a třetí připouští obojí řešení. Každá z nich je verifikovatelná vlastními prostředky. Rozhodnutí je možno provést jen zapojením empirické verifikace. — D. Brozović položil otázku, do jaké míry vůbec specifika jazyků podmiňuje výběr metod. M. Stevanović (Jugoslávie) vyslovil pochybnost o užitečnosti matematickologického pojmového aparátu v referátě užitého.

V odpovědi T. P. Lomtěv uvedl, že funkční výklad věty se symbolem V jako nezávisle proměnnou volil proto, aby mohl zkoumat všechny podoby větné struktury, aniž by některou z nich preferoval. Toto řešení nevylučuje věty členitelné na složky S a P. Neodmítá empirickou verifikaci, ale každý systém musí mít vlastní prostředky k verifikaci svých závěrů. Verifikaci nelze nahrazovat pouhým ukázáním příkladů. Netvrdí, že empirická verifikace je nahraditelná matematickou.

M. Ivićová věnovala svůj referát klasifikaci slovanských jednoduchých vět. Centrem jejího větného vzorce je slovesný predikát. Jednotlivé vzorce jsou řazeny do protikladů z hlediska příznakovosti a nepříznakovosti.

Diskuse k tomuto referátu (D. Brozović, Ľ. Ďurovič, J. Bauer) se soustředila hlavně na pojetí příznakovosti a nepříznakovosti, na otázky vymezení oblasti, v níž se tento protiklad uplatňuje, a na problém jednoty kritérií, na jejichž podkladě se protiklad určuje. — F. Daneš položil otázku, zda je třeba na základě těchto výkladů považovat predikát za minimální větnou strukturu. — J. Ružička souhlasil s hlediskem referátu, jehož pojetí umožňuje zapojení intence slovesného děje do vzorců. — K. Hausenblas upozornil na potřebu respektovat při zjišťování systému větných vzorců nehomogennost národního jazyka.

Ve své odpovědi souhlasila M. Ivićová s tím, že její materiál je omezen — jeho heterogennost řeší specifickým pojetím centrálnosti a perifernosti konstrukcí, která je totožná s rozlišováním příznakovosti a nepříznakovosti. Cílem jejího referátu byl celkový pohled na danou problematiku, predikát považuje za minimální konstituent věty.

I. Lekov ve svém referátě charakterizoval základní syntaktické jednotky — syntagma a větu — jako východisko syntaktického zkoumání.

Vztahu morfologie a syntaxe se týkaly dva referáty: J. Ružičky (Bratislava) zabývající se zejména rovnováhou zkoumání jazyka z hlediska morfologického a syntaktického (srov. zde s. 119n.) a O. Lešky, který se ve svém referátě zaměřil na nezbytnost respektování morfologické a slovnědruhové problematiky i z hlediska studia větných konstrukcí (srov. zde, s. 124n.).

Vzhledem k blízké tematické oblasti obou referátů byla většina diskusních vystoupení zaměřena k oběma zároveň. F. V. Mareš se zabýval otázkou kritérií pro odlišení flexe a derivace. Za flexi považuje to, co je paradigmatické, opakovatelné, kde výjimku lze vysvětlit sémanticky (stupňování adjektiv a příslovcí). Tam, kde výjimky nelze vysvětlit sémanticky (např. při tvoření některých deadjektivních substantiv na -ost), jde o slovotvorbu. — K. Hausenblas mluvil o užitečnosti pojmu interní funkce. Funkce syntaktická je zaměřena externě a funkce konstrukční interně (takovou funkci má např. kongruence).

R. Růžička ukázal na potřebu rozlišovat analýzu popisu a objektu. K textu jako k danosti je třeba přistupovat kriticky z hlediska určitého systému. — B. Havránek [134]nesouhlasil s pojetím morfologie jako redundantní složky jazyka. Neflektivní jazyky mají často více redundantních prvků než flektivní. Redundantní prvky v jazyce jsou kladem i z hlediska psychologického — usnadňují reálné uskutečnění komunikace. Únosnost jazyka je závislá na redundantních prvcích. Morfologii je třeba věnovat pozornost, ale východisko zkoumání vidí v syntaxi, protože věty jsou základní jednotkou jazykového projevu. B. Havránek se dále ještě zmínil o nebezpečí latinizace v chápání některých jevů v slovanských jazycích. Nelze ztotožňovat verbum finitum mechanicky s predikátem, stejně tak mechanický výklad pasíva a aktiva ze vztahu objektu a subjektu není adekvátní stavu ve slovanských jazycích. Předmětem syntaxe jsou vztahy (závislost je podřízený pojem vztahu), morfologie je způsob vyjadřování vztahů. — J. Bauer připomenul, že otázky hranic mezi morfologií a syntaxí se dotýká i problematika slovních druhů, které se dnes většinou řadí do morfologie, teorie slovních spojení pak do syntaxe. Na vztah slova k vyšším jednotkám je možno se dívat z toho hlediska, jaké funkce může zastávat, nebo z hlediska toho, jak může být rozvíjeno. — Vl. Hrabě položil otázku kritérií pro určení slovního druhu. Nesklonné ruské kofe není tvarově substantivum, ale už s ním spojené adjektivum signalizuje jeho příslušnost k substantivům určitého rodu. Je otázka, co dělat se synsémantiky, nejsou-li to slova. — M. Komárek poukázal na důležitost izofunkčního pohledu na problematiku slovních druhů a na potřebu studovat izofunkční soubory prostředků. Do téže skupiny se pak dostanou např. příslovce a spojení předložky se substantivem apod. Morfologie je se syntaxí spjata velmi těsně, lze mluvit o křížení těchto plánů. Morfém nelze dostatečně definovat vymezením jeho syntaktických funkcí. Je třeba klást otázku, jakou informaci nese určitá forma. Poznatek o absenci určité informace u dané formy v konkrétním případě (např. osobní tvar neinformuje vždy o osobě) nelze generalizovat na tuto formu jako na celek. U morfologických kategorií je lépe rozlišovat jádro a okrajové případy. — R. Růžička poukázal na to, že morfologické kategorie mají izofunkční charakter, a je tedy třeba klást otázku, jaký smysl mají v rámci věty. Zde se již uplatňují kritéria syntaktická. Je-li místo morfologie mezi lexikem a syntaxí, měli bychom od roviny syntaktických pravidel dojít k vlastní morfologické rovině. Toto místo morfologie není zřejmě nesporné.

J. Ružička v odpovědi na diskusní příspěvky zdůraznil důležitost společného řešení otázek, co je podstatou morfologie a co syntaxe. Morfologii nelze považovat za základní rovinu, ani s omezením platnosti tohoto tvrzení na slovanské jazyky. Zejména z hlediska synchronie vystupují do popředí složky jiné. Souhlasí s názorem, že morfologický význam je něco jiného než syntaktická funkce. Do syntaktické roviny patří vedle vztahů syntagmatických i vztahy větotvorné. — O. Leška v odpovědi na diskusní příspěvky týkající se jeho referátu zdůraznil, že pokud byla redundance zjišťována dosavadními prostředky v různých jazycích, ukazuje se, že je přibližně stejná bez ohledu na stavbu jazyka. Tento fakt je třeba zřejmě hodnotit tak, že z hlediska komunikace jsou všechny jazyky ustrojeny celkem stejně (množství informace za určitou časovou jednotku neklesá pod určitou mez, ani nepřesahuje jistou míru únosnosti).

O problematice morfematické referoval Ľ. Ďurovič (Bratislava) (srov. zde, s. 126n.). Referent podal morfematický výklad některých vokálů vydělujících se při kmenoslovném střídání. — V diskusi M. Ivićová doplnila Ďurovičův ruský materiál příklady podobného charakteru ze srbocharvátštiny. Ukázala, že se tu v plné míře neuplatňuje automatičnost. — Vl. Barnet se pozastavil nad tím, že vkladné vokály nejsou faktem fonologického mechanismu. Podle jeho názoru jde o fonologický mechanismus s různou mírou gramatického využití. — F. Daneš uvedl některé [135]české příklady podobné povahy. — I. Lekov ukázal na bulharském materiálu rozdíl mezi gramatickou a lexikální informací v podobných případech, které uváděl referát Ľ. Ďuroviče. Souhlasil se stanoviskem Barnetovým, že gramatika různě využívá fonologických faktů. — F. V. Mareš doplnil příkladem ruských jmen obyvatelských zakončených na -in konstatování, že určité vokály, které původně označovaly morfologickou kvalitu (zde číslo), stávají se prostředkem charakterizujícím po stránce sémantické skupinu slov (obyvatelská jména). Vyslovil názor, že v těchto souvislostech má svůj význam i snaha po pádovém vyrovnání z hlediska počtu slabik. — Platnost některých morfologicky redundantních fonémů, uplatňujících se jako slovotvorný nebo sémantický signál, připomenula i H. Křížková.

Historická problematika syntaktická byla zastoupena referátem J. Bauera, zaměřeným k postižení současného stavu problémů a nedostatků v oblasti historické syntaxe (srov. Slavie, č. 3). — V diskusi F. V. Mareš zásadně nesouhlasil s návrhem referentovým vybudovat kánon základních textů, z nichž by se vycházelo při historickém zkoumání. Zkušenosti se staroslověnským kánonem památek jsou nejlepším důkazem, že takové omezení může zavádět. — Vl. Barnet naopak podporoval stanovisko Bauerovo, že je lépe kánon památek fixovat než pracovat s kánonem živelným.

Další úvahy se týkaly problematiky nových metod v oblasti historického zkoumání. F. Daneš konstatoval, že není docela jasné, oč jde, když se mluví o generativním modelu v historické mluvnici. Generativní mluvnice je určitý způsob popisu systémových vztahů a je otázka, jak to aplikovat na historické zkoumání. Znamenalo by to generativně popsat jednotlivé fáze vývoje jazyka a pak je vzájemně srovnávat. Jiný způsob by byl zkoumat, nakolik generativní modely postihují některé stránky vývoje jazyka. Je ovšem třeba uvažovat o adekvátním modelu vývoje jazyka. — P. Novák souhlasil se stanoviskem F. Daneše a připomenul, že sestavení generativního modelu jazyka dává možnost posoudit úplnost znalostí o jazyce. — M. Ivićová konstatovala, že cestou generativních postupů bylo už dosaženo určitých úspěchů při zkoumání anglické historické syntaxe. — A. V. Isačenko ukázal na několika příkladech z ruštiny a staroslověnštiny, jak je možno v procesu nominalizací a pasívních transformací nebo syntaktického křížení dedukovat logicky zákonitou cestu genetického vývoje syntaktické struktury. — Podle R. Růžičky je cílem syntaktického zkoumání model syntaxe s možností prediktability. Hlavní problém bude asi vytvořit společný slovanský základ, na jehož podkladě by bylo možno transformacemi zachytit všechny syntaktické změny. — F. V. Mareš připomenul, že starších metod je třeba užívat pouze tak dlouho, dokud jsou schopny přinášet další pozitivní výsledky. — A. S. Meľnyčuk upozornil na důležitost toho, že je užitečné rekonstruovat i fakta, která nejsou doložena památkami. — T. P. Lomtěv mluvil o problematice syntaktických paralel. Zdůraznil potřebu zkoumat, na jakém základě, jakým způsobem jsou dvě syntaktické kvality paralelami. Je třeba vypracovat teorii syntaktických paralel a teorii rekonstrukce. — P. Novák ukázal na terminologickou nejasnost pojmu výklad. Může znamenat způsob expozice nebo explanaci, tedy odpověď na otázku jak a proč. Nesměřujeme-li k rekonstrukci, zůstaneme na rovině konfrontace, která má pouze heuristicky inspirační charakter. — Na závěr diskuse připomenula M. Těšitelová význam kvantitativních metod. Jejich soustavné uplatňování ve všech slovanských jazycích by vytvořilo pevnou bázi pro objektivní srovnávací zkoumání.

Ve své závěrečné odpovědi J. Bauer souhlasil s tím, že ustálený kánon památek má cenu pro nejobecnější práci, při podrobnějším zkoumání by byl pochopitelně ne[136]dostatečný. Deduktivní rekonstrukce vývojových fází je jistě cenná, ale může vést z hlediska materiálu k nesprávným závěrům, nemůže nahradit výklad založený na materiálu. Synchronní průřezy s uplatněním generativních metod by měly jistě svůj význam, bylo by však vhodné vytvářet je jen na několika málo stupních vývoje jazyka a jejich výsledky porovnávat.

Na základě průběhu celého jednání konference přednesl B. Havránek v závěru návrh na vymezení některých tematických oblastí, které by měly být plně nebo aspoň částečně zpracovány do příští porady komise. Jde o tyto oblasti:

a) typy větných struktur se zaměřením na struktury základní,

b) morfologické významy slovesa z hlediska predikace,

c) historickosrovnávací studium relativních vět.

Podle možnosti bude zpracovávána i problematika morfonologická. Návrh nevylučuje jiná témata, dává pouze základní směr pro práci slavistů jednotlivých slovanských zemí. Většina diskutujících s tímto návrhem souhlasila. Objevily se pouze požadavky, aby některé body byly jinak formulovány v souvislosti s určitým metodologickým postojem diskutujících. R. Růžička a T. P. Lomtěv žádali zařazení problematiky jaderných vět. K. Hausenblas objasnil, že jednotlivé body programu jsou formulovány tak, aby poskytovaly široké možnosti metodologického přístupu k dané problematice. Průběh konference a hlavně diskuse ukázaly, že ve většině slovanských zemí se začíná rozvíjet bádání strukturní, obohacené kriticky přehodnocovanými metodami generativní a algebraické lingvistiky. Cílem přijatého programu je určitá koordinace při studiu gramatické stavby v jednotlivých slovanských zemích umožňující, aby příští zasedání této komise a hlavně pak příští mezinárodní slavistický sjezd v Praze 1968 byly tematicky soustředěné a měly pracovnější ráz, než tomu bylo na několika sjezdech minulých.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 2, pp. 130-136

Previous Ľubomír Ďurovič: Ku klasifikácii morfém

Next Igor Němec: Slovo a význam v historickém slovníku