Městská mluva v Uherském Brodě

Jan Chloupek

[Articles]

(pdf)

Городской диалект в городе Угерский Брод / Le parler dans la ville Uherský Brod

V příspěvku klademe důraz na postižení jazykového vývoje ve východomoravském městě Uherském Brodě. Fakta sociální a údaje sociologického rázu uvádíme jen potud, pokud jazykovou situaci ovlivňují nebo s ní přímo souvisí. Z postulátů kladených na monografie o městské mluvě splníme snad aspoň některé.[1]

Základní demografické údaje. Uherský Brod má v současné době 10 500 obyvatel. Každý měsíc se průměrně narodí 15 děti a 7 občanů zemře. Počet obyvatel vzrůstá však především průmyslovým rozvojem města. Noví obyvatelé přicházejí ponejvíce z okolních obcí: z Těšova, Nivnice, Vlčnova, Bánova, Bystřice p. Lop. a Újezdce. Největšími závody jsou Královopolská strojírna, závod Uh. Brod (dříve Slovácké strojírny) a Závody Říjnové revoluce. Převážnou část obyvatelstva tvoří tedy dělníci. Nižší je počet pracovníků v zemědělství (v JZD a na státním statku). Dosti početná je ještě vrstva zaměstnanecká, především pracovníci komunálních služeb. Vrstva inteligence je zastoupena především učitelstvem osmi škol, vyšším zdravotnickým personálem a pracovníky soustředěnými kolem okresního muzea. V Uherském Brodě [151]se zachovávají tradiční lidové zvyky (chození tří králů, velikonoční pomlázka, masopust, pouti); v neděli a při svátečních příležitostech se ještě nosívají lidové kroje; ženy pracující v zemědělství nosívají jednoduché kroje pracovní. Poměrně značná část obyvatelstva je religiózní.

Z těchto údajů vyplývají pro charakteristiku jazykové situace v Uherském Brodě tyto předběžné závěry: Uh. Brod je město s poměrně kompaktním, starousedlým obyvatelstvem; přistěhovalci pocházejí převážnou většinou z nářečně stejnorodého prostředí. Společenské vrstvy, které obvykle užívají při dorozumívání spisovného jazyka, nemohou jazykovou situaci zásadně ovlivnit. Konzervativní jazykový ráz města je podporován i relativní konzervativností společenskou a zemědělským obyvatelstvem usedlým na jihu města. Donedávna byl Uherský Brod okresním městem pro území s poměrně jednotným, zachovalým nářečím; dodnes je ekonomickým střediskem především jen pro oblast na jih a na východ od Uh. Brodu (v jiných směrech je jeho ekonomická přitažlivost oslabována průmyslovým centrem gottwaldovským, lázeňským městem Luhačovicemi a Uherským Hradištěm). Uh. Brod je typem venkovského města, v jehož okolí se plně zachoval tradiční teritoriální dialekt.[2]

Vzhledem k tomu, že v UB početná vrstva obyvatelstva mluví tradičním dialektem, jeví se v našem případě výhodné vycházet právě z tohoto pevného, relativně stabilního pilíře jazykové situace a sledovat změny, kterým se následkem novodobé hospodářské a společenské situace podrobuje. Abychom si pro výklad složitou jazykovou situaci poněkud zjednodušili, omezíme se na postižení tří souborů vyjadřovacích prostředků:

(1) Vyjadřovací prostředky tradičního teritoriálního dialektu (dále jen TTD); užívá jich starousedlé zemědělské obyvatelstvo starší generace, občané, jejichž řeč bývá předmětem běžného dialektologického průzkumu (rodáci z obce trvale tu bydlící, především ženy pracující v zemědělství a v zemědělských domácnostech, zprav. starší šedesáti let).

(2) Vyjadřovací prostředky interdialektu (ID); užívá jich obyvatelstvo různých povolání, žijící v UB aspoň deset let; jsou to občané původem z města nebo z blízkého okolí (ze „středního úseku východomoravských nářečí“.)[3]

(3) Vyjadřovací prostředky z projevů usilujících o spisovnost; jsou to prostředky hovorového stylu spisovného jazyka (HJS) ovlivněné starým místním nářečním základem, tedy oblastní varianta (OV) hovorového stylu spisovného jazyka. Takto mluví vzdělanecké vrstvy uherskobrodského obyvatelstva (především učitelé) při běžném dorozumívání, zejm. v dialogu atp. (viz pozn. 9).

Poznámka. Vyjadřovací prvky obecně české (pražské, středočeské) zůstávají vzhledem k poměrné strukturní cizorodosti ve východomoravském prostředí mimo náš vlastní zájem. Rovněž opomineme vyjadřovací prostředky hovorového jazyka spisovného u mluvčích, jejichž jazykový základ netkví ve středním východomoravském úseku, tedy u přistěhovalců ze vzdálenějších oblastí. Stejně tak se vyhneme výkladu o vyjadřovacích prostředcích vlastního spisovného jazyka v projevech oficiálních, v monologických výkladech při vyučování, prostě tam, kde je odchylka od spisovné normy jazykovým „přestupkem“.

 

[152]Vývojové změny podle jednotlivých jazykových plánů:

A) Fonologický systém a fonetická realizace hlásek

Východomoravský systém hlásek je obdobný se spisovným, co se týče fonetické realizace samohlásek i souhlásek (s výjimkou neexistence dvojhlásek ej a ou; o nezařaditelnosti dvojhlásek do systému TTD svědčí i trojslabičná výslovnost slov jako auto, umožněná neužíváním hiátových hlásek v TTD), a proto neposkytuje po této stránce dost prostoru pro nový vývoj. Pouze kvantita dlouhých samohlásek je poněkud prodloužená a tato neortoepická výslovnost proniká i do projevů OV. (Bylo by tu ovšem třeba zkoumání experimentálními metodami fonetickými). Obecná je výslovnost bez rázu.

Odlišné je frekvenční využití hlásek:

Charakteristickým rysem TTD je především zachování nepřehlasovaných samohlásek, z větší části ve shodě se situací středomoravskou. Velmi pevné jsou nepřehlasované tvary v koncovkách: naša lavica, našu lavicu, našú lavicú; choďijú … Jsou nejen v projevech ID, ale při oslabené pozornosti mluvčího pronikají až do OV. To platí i o typech nom. sg. tela, gen. sg. stroja, dat. sg. stroju. Stará moravská tendence po morfologickém vyrovnávání tedy trvá. V projevech OV se už téměř nevyskytují nepřehlasované podoby sloves jako zabíjat, zabíjám …, s výjimkou morfologicky pevněji zařazeného infinitivu typu uťat, srov. uťál, v ID jsou však běžné. I do ID však snáze proniká přehlasované tautosylabické -ej v koncových slabikách slov jako prodej, obyčej, méně už -ej- v základové slabice, např. vejce. (Omylem se v této řadě uvádívá slovo zloděj, které jiné zakončení ani mít nemůže.) V imperativních tvarech se však -aj v ID ještě drží, v OV se nicméně pro svou „systémovou“ nápadnost neobjevuje. Rozkolísán je i stav nepřehlasovaného a v základových slabikách v projevech ID: jatelina // jetelina, řetaz // řeťez atp.

Frekvence všech krátkých samohlásek vzrostla krácením, a to v různých dobách vývoje. Při zachování kvality, např. jama, bit, pronikají krátké podoby i do OV, při změně kvality jen zcela výjimečně (např. infinitiv mňet, podporovaný tlakem morfologického systému, nikoli však podoby březa, kolňa …).[4]

Frekvenční rozložení dlouhých samohlásek je v TTD ovlivněno neexistencí diftongů. Diftong ej (z nářečního aj, nikoli z í < ý) se objevuje v ID v základech slov (srov. výše), a není důvodu interpretovat jej fonologicky jinak než jako spojení e + j (tím spíše, že např. při rozkladu v heterosylabické e — j se j-ový komponent před i nebo í nerealizuje podobně jako v jiných spojeních j + i, např. hyperkorektní výslovnost veíčko). Diftong ou se nedůsledně objevuje v ojedinělých nových výpůjčkách ze spisovné češtiny (soustruh, soudruh). Při oslabené pozornosti mluvčího proniká nářeční ú nezřídka i do OV.

Frekvence dlouhých samohlásek v TTD během historického vývoje postupně narůstala — kromě ó — především následkem dloužení v mask. l-ového příčestí: bíl, seďél, volál; minúl; nésl. Frekvence á se zvyšuje na úkor í zachováním nepřehlasovaných podob v typech do zelá, zabíjá. Také pozice ó je v systému TTD pevnější než pozice ó ve spisovné češtině. Vedle výskytu v přejatých slovech (milión — jednoznačně s dlouhou kvantitou) zvyšují jeho frekvenci fonetické dloužení u typu stróit, dóit (jakoby „náhradní“ za zá[153]nik j) a výskyt v citoslovečných slovech (kóp, róchat); tato nářeční kvantita se většinou zachovává i v projevech OV.

Nezúžené é se vyskytuje důsledněji než ve spisovném jazyce: řéct; kamének, hřebének; pérko, žebérko; taléř; zelé, obilé — péří. Nadto i vzhledem k typům trpjél, nésl, šéstí, sédmí, učéňí, gen., dat., lok. sg. fem. veseléj, zaséj, fčiléj, přecedé je pozice é v systému velmi pevná a ve většině případů je toto é i v OV (s výjimkou typu obilí a podoby říct).

Vcelku možno říci, že všechny krátké samohlásky mají své protějšky v dlouhých monoftonzích. Tento vyrovnaný systém je tak kompaktní, že se vůbec nemůže rušivě uplatnit ani diftong ou, ani diftong ei, i když druhý z nich by byl podporován pronikáním spojení ej (vejce, gen. sg. velikéj — není však tejden, nom. mask. velikej).

Změny v proudu řeči jsou oblastí, kde je tradiční základ mluvy rozrušitelný jen při důsledném, cílevědomém usilování o spisovné vyjadřování: Přechod mezi samohláskami je volný (bóí sa), a to i na rozhraní slov a morfémů (majú-i o ňem vikládat, majú-i = mají-li). V přejatých slovech se vyskytuje na přechodu mezi samohláskami slabý i-ový element, např. rádiⁱo, Itáliⁱe // Itáliⁱa. Neslabičné předložky se vyslovují spojitě: bez‿ustáňí, v‿Ičíňe, g‿oknu.

Na švu slov složených a na rozhraní slov nastává asimilace znělosti i před souhláskami jedinečnými: zložit, v móí, na švu složených slov i před -v: zvést, zvázat. V základových slabikách imperativních tvarů nastává spodoba před -me: kubme, nezme, ležme.

Všechny tyto artikulační dialektismy jsou v OV. Jedině nářeční výslovnost skupiny ji- (např. iní, iskra) nevniká do OV důsledně.

 

B) Morfologická stavba

Při skloňování substantiv se přes důsledky vyplývající z neprovedené přehlásky v zásadě ještě rozlišují typy měkké a tvrdé, a to v struktuře TTD i ID. K měkkým typům se řadí též substantiva zakončená na -s, -z, -sa, -za, -so, -zo, -co. U měkkého typu neživotných maskulin se rozlišuje dativ na -u (k stroju) a lokál na -i (o stroi) — u životných je toto rozlišování zastřeno koncovkou -ovi. Lokál pl. mask. a neut. má koncovku -och. V gen. sg. mask. převažuje zakončení na -a i u neživotných substantiv (z břeha). V instr. pl. typu kosťima je koncovka podporována středomoravskou situací.

Interdialektické změny jsou tyto:

Místní jména na -(ov)ice přecházejí v dat. a lok. od původního skloňování mask. (jako původní jména obyvatelská) ke skloňování podle vz. noša, takže podoby g Bojkovicom, v Bojkovicích jsou nahrazovány moravskými podobami g Bojkovicám, v Bojkovicách. Je to jeden z mála jevů, které vytvářejí jakýsi oblastní moravský interdialekt, popř. jakousi oblastní moravskou variantu obecné češtiny (přitom necháváme stranou oblast slezsko-severovýchodomoravskou vzhledem k složitosti tamní situace).

Subst. typu pekárňa, gen. sg. pekárňe přecházejí k tvrdé deklinaci pekárna, pekárni; to je podporováno tím, že nová slova tohoto typu přejímá interdialekt už jako hotová s koncovkou -árna (nástrojárna). Nejde zde tedy o změnu morfologickou, neboť způsob skloňování závisí v tomto případě na hláskové podobě přejatého jména.

Subst. typu psáňí (zelé) přijímají v nepř. pádech podoby přehlasované. Běží totiž o typ s omezenou produktivností a přitom původní nepřehlasované podoby působí dojmem výrazných prvků TTD.

[154]Nom. pl. životných mask. chlapé, pekařé, starosté ustupuje podobám chlapi, pekaři, starosti, přičemž původní zakončení se houževnatěji udržuje pouze u typu třetího. Vlastní jméno Kovářé ustupuje jako typ podobě Kovářovi.

Starší typ lok. v mňeše bývá nahrazován podobou v mňechu (na potoku, v mléku, v uchu, výhradně jen na jazyku, v oku) ve shodě s obecnou tendencí češtiny.

V gen. sg. maskulin ustupuje podoba na -a podobě na -u: z dubu, z mostu. Ty ostatně u některých substantiv v nářečí už koexistovaly.

U místního jména Klobúky se šíří lokál na -ách na místě starší podoby f Klobúkoch.

Nezřídka se nadto objevují podoby podporované tendencemi celomoravskými a existující i v sousedních nářečích středomoravských. Vcelku sice pro ID platí, že se v dat. a lok. pl. mask. a neut. udržuje zakončení na -om, -och, přece však je možno i tyto nové interdialektické podoby zachytit, zejména v lokále:

svátkám; mňestám, kuřatám, zelám, polám;

o mistrách, starostách, obrazách, nožách, zloďejách; mňestách, autách, kuřatách, polách, vajcách, zelách — všechny zachycené doklady.

Gen. pl. subst. záda, ruki zní zád, ruk (v TTD zádú, rukú).

Stav v OV se jeví takto:

Jednotná koncovka instr. pl. na -ama proniká i do projevů spisovných, a to i v případech, kdy TTD má v předložkovém pádě ustrnulé tvary starobylé (před okni, před roki, za humni); vždy je však ščerveňat strachi, steki.

Ve vokativu subst. typu pekař lze často zachytit tvary nepřehlasované: pekařu! ty zloďeju! Milošu! Podobně i u fem. je vok. dušo! Proniká gen. pl. koňú, gen. sg. Lojze, ož(h)rale, nom. pl. ruki (jako ostatně na celé Moravě), vyskýtá se gen. sg. kuřata, třebaže zřídka. U fem. tvaru adjektiv a zájmen je v gen., dat., lok. zakončení na -éj n. -ej, např. dobréj, jednéj, téj.

Také skloňování zájmen je ovlivněno stavem v TTD: gen., lok. pl. tích, dat. tím, instr. tíma; gen. sg. mojého, lok. mojém, našém, dat. mojému (v TTD mojém); naňho, proňho; nom. sg. fšecek, nom. pl. fšecí. Proniká gen. akuz. jich, např. viďím jich (to se týká celé Moravy kromě západního pásu).

Gen. číslovky dva, dvje zní dvúch, velmi zřídka dvouch.

Všechny tyto podoby od původu nářeční existují přirozeně i v ID.

V časování se svébytnost dialektu projevuje převážně v tvarech přítomného času. Existují tři slovesné skupiny:

typ nesu — nesem(e) — nesú (sem patří i početně hojně zastoupený typ ořu — ořem(e) — ořú, tedy lécu, kúšu, šmatlu …); imp. je utňi — utňete;

typ choďím — choďíme — choďíjá (sem patří i početněji zastoupený typ stúpím — stúpíme — stúpíjá); imp. je pros — prozme;

typ ďelám — ďeláme — ďelajú (sem patří i slovesa jako střílat, strácat, zháňat …); imp. je ďelaj — ďelajme.

Příčestí trpné má často t-ovou příponu: otřítí, umřítí, otevřítí; v n-ovém příčestí se základová souhláska obvykle nemění: nosení, vihoďení.

1. os. sg. slovesa byt zní su, 2. os. si, 1. os. pl. pomocného slovesa v kond. bizme.

V interdialektu ustupuje typ stúpím — stúpíme typu celomoravskému a obecně českému stúpnu — stúpnem(e) (stoupnu — stoupnem-e).

Hlavním rysem interdialektického vývoje je nahrazování koncovky 3. os. pl. sloves typu choďím — choďíme koncovkou, která se morfologicky shoduje [155]s podobou celomoravskou: podoby TTD znějí choďíjá, v obcích za nejbližším okolí UB choďíja; tato tradiční podoba proniká do ID, avšak na vyšších stupních interdialektické hierarchie je choďijú.

Ostatní jevy TTD se v ID objevují v nezměněné podobě.

V OV přecházejí slovesa typu ořu — ořem(e) nezřídka k typu ďelám — ďeláme; vyskytují se pak obě podoby; u sloves expresívních a místně omezených, spjatých s běžným životem venkovského lidu, zachovává se častěji podoba první, starobylejší.

U sloves typu choďím — choďíme je v 3. os. pl. běžná podoba choďí, tedy spí, rozumí, prováďí, sází (třeba v rozporu se spisovnou kodifikací). Řidčeji proniknou podoby interdialektické: choďijú, rozumijú. S podobami rozumějí, provádějí a popř. trpějí jsme se při výzkumu dialogických projevů v UB nesetkali.[5]

 

C) Syntax

Syntaktická stavba TTD se řídí zákonitostmi jazyka běžně mluveného jako funkční dorozumívací formy. Tyto zákonitosti, vyvolané různými promluvovými faktory, projevují se konkrétně jistými strukturními rysy (např. parataktické vyjadřování subordinačních vztahů mezi větami v souvětí je dáno redundancí spojek v určitém kontextu situačním) nebo aspoň působí na frekvenci syntaktických jevů (např. hojné využití 2. os. ve větách s všeobecným podmětem je dáno potřebou jazykového kontaktu s posluchačem, hojné využití 3. os. sg. mask. zase častým gnómickým zabarvením nářečních projevů atp.). Právě z početnosti takovýchto strukturních rysů vzniká mylný dojem, že se syntaktická stavba různých TTD mezi sebou a ani vzhledem k hovorovému jazyku v podstatě neodlišuje.

Existují však nadto a mimoto i svérázné systémové jevy charakteristické pro TTD, v nářečí na Uherskobrodsku především tyto:

Záporné jmenné věty podmiňovací typu dibi né toho horka, bilo bi tam lepší jak tadik.

Infinitivní věty znamenající možnost, nutnost nebo povinnost, např. každú sobotu školu mit! (‚musím umývat‘).

Věty s 3. os. sg. a se všeobecným podmětem, např. toho neudrží doma!

Reflexívní věty bez mluvnické shody mezi podmětem a přísudkem, např. kúpilo sa smetana.

Věty s všeobecným podmětem svjet: zadž bi to fčílka ďelál svjet!

Věty s neurčitým středním podmětem bez zájmena to, např. prsti mu uřezalo nebo nájvjec choďívalo v noci (totiž velká voda).

Sponově jmenné věty s neshodnou jednotnou neutrální sponou: bilo za korunu takoví pecen jak stúl!

Citově zabarvené oznamovací věty s částicemi veď, šak, tož.

Opisné vazby imperativní mají částici nech, např. nech sa straťíjá ode mňa.

Tázací věty mívají uvozovací částice -i nebo či, např. už-i budete hotoví?; či bi si to ona neudrhla? Expresívní zabarvení vět plynoucí z užití částic lze postihnout jen obtížně. Zdá se, že otázky s částicemi jsou formulovány jako naléhavější. — Vylučovací otázky mají částici či pravidlem, např. desed rokú, či víc?

[156]Specifické je využití některých spojek: odporovací než: sluh má dobrí, neš ti oči má prič; vysvětlovací lebo: otfšivavid nás, lebo zme plňí fší; záměrové že: přišél partizán, že kúpit kozu; několikanásobné spojky v tázacích větách zjišťovacích: řekli, že lesťi negdo nespál na húře; spojka jak ve významu spisovné spojky jakmile: jak to viletovalo, on to užicú brál; časová spojka co: co ráno zvóňilo, dávala chleba s peci; měrová spojka co: cesta bila akoráť, co ti saňe tam vlézli (spis. právě, že, co …); účelové coby: jezďíl, cobi neco prodál; srovnávací tajak: nezím masa, tajag je palec.

Vyskytují se vazby s živým a produktivním přechodníkem, např. ožeňa sa bičem, že (prý) sakrovál velice. Souvětí s původními vedlejšími větami zřetelovými nemají v hlavní větě odkazovací zájmeno to, např. zehřít sa nezehřeju.

Z nevětné syntaxe stojí za zmínku výskyt shodného doplňku substantivního, např. umřél také kňes (jako kněz), vzál si ju vdovu (jako vdovu), a výskyt doplňku tam, kde se v jiných nářečích užívá příslovečného určení, např. tam to bilo uďelané nádherné. Hojně se vyskytuje genitiv záporový, např. nemá matki. Při hovoru o vážených a starých občanech nebo při hovoru s nimi se užívá tzv. plurálu úcty, např. naši ďedáčeg už umřeli.

Předložky se opakují i při bezpauzovém připojení přívlastku ke jménu, např. choďíl po bitech po novích.

V ID zanikají především ty jevy, které jsou i z nářečního hlediska archaismy, tedy např. věty typu kúpilo sa smetana a věty typu bilo za korunu pecen. Mladá generace vlivem školního vzdělání těchto typů neužívá („gramatikalizace jazyka“). Na okraj systému dorozumívacích prostředků se posunuje i užívání přechodníkových vazeb a v ID se jeví už jen jako lexikalizované případy: iďa, příďa, řekňa, seďa (též už seďački), vočihleďa. Nelze už zachytit shodný doplněk substantivní. Ubývá genitivu záporového. Nedochází k opakování předložek (mimo běžná dodatková přičleňování). Obrat mu je Jozef se nahrazuje vyjádřením menuje se.

Některé spojky a částice zanikají jako lexikální jednotky pro výraznou spjatost s místním nářečím, aniž ovšem zaniká potřeba syntaktických konstrukcí, v nichž se jich užívalo: jsou tedy tyto spojky a částice nahrazovány spojkami celomoravskými: za odporovací než je ale, za vysvětlovací souvětí s lebo bývá souvětí s protože (nikoli s poněvadž) nebo subordinační souvětí asyndetické,[6] místo účelové spojky coby již jen aby; v menší míře to platí i o vztahu časových spojek co — zaťímco (obyčejně v hláskové podobě zaťimco), účinkových spojek co — (tag-že …), srovnávacích spojek tajak — (tag-) jak, částice veď — diť. Toto nahrazování není v podstatě proces syntaktický, ale lexikální.

K změně syntaktické vazby vedou též změněné poměry společenské, např. ustupuje tzv. „plurál úcty“; s tím souvisí dále to, že se při vykání užívá stále častěji singulárové podoby l-ového příčestí; TTD tento způsob oslovování nepřijalo.

Ostatní syntaktické jevy se v ID uchovávají.

Do OV pronikají z TTD především syntaktické konstrukce, pro něž hledá mluvčí ve spisovném jazyce ekvivalenty jen obtížně: tak se např. vyskýtá slovo tož přispívající k plynulosti hovoru; vyskytují se záměrová souvětí se spojkou že. Gnómické platnosti některých výroků vyhovují ve významu vět s všeobecným podmětem věty se slovesem v 3 os. sg.

[157]Dále pronikají syntaktické prostředky, které existují ve spisovném jazyce v jiném funkčním využití. Jejich nespisovnost nebo specifická nářeční stylistická platnost jsou pro mluvčího málo markantní. To se týká např. záporných jmenných vět podmiňovacích, vět s neurčitým středním podmětem bez zájmena to, žádací částice nech, spojky že v příčinných souvětích (místo spis. protože), spojky jak ve významu spis. jakmile nebo jestliže, spojky diž ve významu příčinném, částice co ve významu spis. copak (co budu milovad meze?), expresívní konstrukce s původním významem zřetelovým typu zehřít se nezehřeju, konstrukce má cosi noze, typu dál ťi co? (= něco), typu utekli z holíma životama (tj. spis. s holým životem), využití číslovky jeden jako neurčitého zájmena (jedňi liďi), sémantického využití předložek (je špatní ze zrakem, skrs tú válku umřél, je při řiďitelství, s pjed ďecek, pukl od mrázu). Nominativ proniká do otázek typu co je to za bečka?

S těmito jevy těsně souvisí ještě další, které sice nemají ve spisovném jazyce obdobu, ale přesto je jejich nespisovnost pro mluvčí málo markantní, srov. např. jmenné věty v souvětích, jako sou to dobré auta, ale velká spotřeba (spis.: ale mají velkou spotřebu), nám to de, protože začátek roku a bereme prvňí článek (protože je začátek); spojka že z obsahových vět oznamovacích klade se vedle náležitých spojek i v obsahových větách žádacích a tázacích (poraďíl, že abi …, že jestli …).

Stav v TTD podporuje i frekvenci jednoho z několika konkurujících prostředků spisovných: co hladu sem vistála! (též kolik, spis.); co mu nedáš pokoja? (též proč, pročpak, spis.); a že bíl to hastrmánek (a prý …‚ spis.); hojné jsou stavové konstrukce typu to nebilo postavené, budeme skrs to zavolaňí na víbor atp.; přípustková souvětí mívají spojky jak nebo třeba (proti spis. ačkoli apod.); poměrně častý je genitiv vlastnosti, např. bíl lefkéj hlavi.

Pokud jde o shodu přísudku s podmětem, je pro OV charakteristický typ ti velké auta tam bili postavené.

 

D) Slovní zásoba

Změny v lexiku jsou velmi markantní. Pomineme-li složku expresívní, která se obměňuje neustále, pak v intelektuální slovní zásobě lze poměrně snadno vymezit slova charakteristická pro TTD a slova patřící do OV. Oblast interdialektu se pak, pokud jde o slovní zásobu, jeví jako přechodová. Tento vývoj je zřejmý z tabulky, která uvádí příklady slov TTD, slov ID, slov OV a slov, která patří TTD — ID, ID — OV nebo TTD — ID — OV:

TTD	ID	OV
pagáč	—	—
rinščák	—	—
šorec	—	—
štabarc	—	—
futrál	futrál	—
jarmak	jarmak	jarmak (zde však jako historický archaismus)
soc	soc	—
almara	almara//skříň	skříň
dláška	dláška//podlaha	podlaha
erteple	erteple//zemáky	zemáky//bambory
kisňička	kisňička//bednička	bedňička
obec	obec//emenvé	emenvé
[158]pohrátka//lúško	lúško//postel	postel
firhaňki	zácloni	zácloni
izba//sekňica	svjetňica	svjetňica(-e)//pokoj
legátka	židla	židle
—	akce	akce
—	brigáda	brigáda
—	—	ubohosť
súdruh (ve významu druh)	soudruh, súdruh (v běžném dnešním významu)	soudruh
akorát	akorát	akorát
fčíl, fčiléj	fčíl	fčíl//teď
lazír//holič	holič	holič

Při podrobnějším průzkumu slovní zásoby je nutno přihlížet především k měnícím se reáliím: Slova označující bývalé skutečnosti se v jádru omezují jen na projevy mluvčích TTD. Slova označující novou skutečnost pronikají do interdialektu; při dalším pronikání do TTD narážejí však na obtížně překonatelné překážky v odlišnosti fonologické stavby. Ve vyšší interdialektické hierarchii se objevují pro základní pojmy jak slova nářeční, tak spisovná, i když i tato konkurence se řídí podle jistých zákonitostí: např. rychleji zanikají slova německého původu (začátek tohoto procesu je dán r. 1918).

Vcelku je možno jazykovou situaci v UB shrnout takto:

TTD se celkem ještě udržuje. Stírají se především jeho výrazné lokální znaky (v mluvnici) a odumírají jevy, které souvisí se starou společenskou situací (zejména lexikální a některé syntaktické). To se projevuje především u nezemědělského obyvatelstva a obecně potom u mladší generace. Interdialekt se zde vytváří i bez přímé podpory spisovného jazyka, spíše se v něm projevují tendence celomoravské i za cenu toho, že se nově vznikající podoby odchylují jak od TTD, tak od spisovného jazyka. Rozvoj interdialektu je vývojový proces TTD, a proto by při malé strukturní distanci mezi TTD a ID bylo možno UB označit za město s uchovaným TTD. Prvky obecné češtiny charakterizují zde obyvatelstvo přistěhovalé z Čech.

Tím vším není řečeno, že by na ID nevykonával vliv spisovný jazyk. Tento vliv se však projevuje v obecnosti, totiž v celkovém nivelizujícím procesu charakteristickém pro současný vývoj dialektů, podmíněném potřebou vyšší funkčnosti dorozumívacích prostředků. Právě existence spisovného jazyka má vliv na vývoj TTD, vývoj, který by jinak byl paradoxní u jazykového útvaru odumírajícího. Konkrétně se působení spisovného jazyka projevuje především jen v tendenci konzervující nářeční podoby shodné se spisovnými, v tendenci namířené proti jazykově progresívnímu vlivu obecné češtiny; zato o přímém vlivu spisovného jazyka na TTD svědčí jen ojedinělé případy (zejména z pomezních oblastí s problematikou dvou národních jazyků). Pro míru uplatnění přímého vlivu spisovného jazyka na TTD platí teze strukturální lingvistiky, že „jazykový systém neakceptuje takové vnější zásahy, které by byly v rozporu s jeho strukturními potřebami“.[7] Ani tu však potom ve vztahu mezi TTD a spisovným jazykem při pronikání konkrétních jevů nedochází k ústrojnému splývání strukturních prvků, k vyrovnávání struktur, popř. dokonce k vzniku [159]nové struktury. Výklady o takovém „krátkém spojení“ mezi TTD a spisovným jazykem situaci nenáležitě zjednodušují. Obvykle by v takových případech bylo vhodnější mluvit o porušeném nářečí, nikoli o interdialektickém vývoji. Rovněž výklady o „vzájemném vlivu“ mezi spisovným jazykem a TTD jsou pro současnost při vší obecnosti pochybené, neboť sotva je znám konkrétní doklad vlivu TTD na spisovný jazyk.

Vztah mluvčích k hovorovému jazyku spisovnému je v podstatě jiný než vztah k ID, k jehož užívání je přivedl živelný vývoj TTD a po němž sahají mechanicky. Spisovným jazykem domácí uherskobrodští občané vědomě chtějí mluvit; to se jim tu více, tu méně daří podle jejich vědomostí a obecné úrovně naší jazykové kultury.[8] Tyto dvě důležité omezující okolnosti zasunují poněkud do pozadí otázku, zda se na Uherskobrodsku mluví spisovnou češtinou, popř. kdo jí mluví, a vytyčují vědeckému bádání otázku, jaká je spisovná čeština, které se na Uherskobrodsku v hovoru užívá. Výsledkem tohoto bádání by pak bylo postižení oblastní varianty spisovné češtiny, jak jsme se i o to zčásti pokusili v stručném náčrtu.[9]

Z hlediska funkce jazykových útvarů lze přijmout pro UB toto schéma (odpovídá schématu Havránkovu, Nářečí česká, Čs. vlastivěda, Praha 1934, díl III, s. 87):

Stará generace zeměd. obyv. (objekt tradič. dial. výzkumu)           Ostatní domácí obyvatelé	Projevy s běžnou dorozumívací funkcí	Projevy s vyšší (kult.) funkcí
	TTD———ID                               \        /                                 \    /                                   \/                                   / \                                 /     \                               /         \                             ID            OV                           /                 \                         /                     \ (slangové výrazivo)                        (HJS)

Je žádoucí, aby se zkoumání městské mluvy metodicky dále propracovávalo. Přitom se jistě využije dosavadních výsledků tradiční dialektologie, ale odlišnost zkoumané situace i odlišnost cílů zkoumání vynutí si též nové pracovní postupy: přitom nebude možno měřit situaci v jednom městě se situací v městě jiném bez přihlédnutí k různým vývojovým specifičnostem. Teprve celkový výsledek z mnoha městských bodů přinese odpověď na aktuální otázku, jaký jazykový vývoj odpovídá novým společenským vztahům.

 

[160]Ukázky textů

1. Z vyprávění M. K. (46 let, mluví TTD), zaznamenala H. Dočkalová (H. D.).

Jako ďecka sme saňkovali. Dobré saňki sme nemňeli, pjed náz na tich saňoch seďelo. Bruslú sme říďili. Jezďili sme ode Třech svatích. To nebilo ešče dlážďená silňica, veliké spádi, nebilo to tag virovnané. Jeli sme od Lapača až na staré nádraží, tam bila čekárňa …

2. Z vyprávění P. K. (18 let, mluví ID), zaznamenala H. D.

Noa tak sme vipálili přes ploteg do ídelni. Tam sme dostali kávu, tři pletínki jag običejňe, noa pak sme valili na pole. Na poli sa trhalo, na chmelňici, noa do devíťi sme už običejňe mňeli jeden vjertel. U každého sme dicki stáli a přesvječovali sme, abi nám každí trochu dál. Mi sme uzavřeli dohodu, štiřé kluci a tag v noci sme, mi sme to tam mňeli špatné s té stránki, že tam s nama spali učitelé. Na chmelňici sme ďelávali opčas nejaké fťipki. F. Z. sme vitáhli židličku navrch, furd lozíl okolo ňí, hledál ju. Jag vilézl na ten slúp, potom mu ju zďelávali.

3. Z vyprávění M. S. (18 let, snaží se mluvit spisovně), zaznamenala H. D.

Loňi to bilo trochu bídné u nás, protože nakonedz gdis se přejde z devíťiletki na tú dvanásťiletku, tak ten přechod je velikí, že a, tag bilo to dozď opťížné, ale potom sme přece jenom vivázli a teď už víme, jag gdo chce, jak prosťe to bere, a tag už rušťina nám docela de. Tag ono se ešťe nemože říct, že nám de, protože začáteg roku a bereme prvňí článeg a prvňí tématiku, že, tagže to ešče néňi ňic.

 

R é s u m é

ГОРОДСКИЙ ДИАЛЕКТ В ГОРОДЕ УГЕРСКИЙ БРОД

В статье автор пытается разъяснить динамику языкового развития в Угерском Броде, провинциальном городе восточной Моравии, в окрестностях которого полностью сохранился традиционный местный диалект. Автор сравнивает выразительные средства диалекта, интердиалекта и тех высказываний, которые претендуют на литературность (дело в том, что общечешские элементы ощущаются в восточноморавской среде как элементы структурно чужеродные).

В общем и целом диалект продолжает держаться. Прежде всего стираются его ярко выраженные местные признаки (в грамматике) и отмирают явления, связанные с прежним общественным строем (в особенности лексические, и некоторые синтаксические). Это сказывается прежде всего в языке населения, занятого вне сельского хозяйства, а затем вообще у младшего поколения. Интердиалект создается здесь и без прямой поддержки со стороны литературного языка; скорее в нем сказываются общеморавские тенденции — хотя бы и ценой того, что вновь возникающие формы отличаются как от диалекта, так и от литературного языка. Эволюция интердиалекта — это процесс развития традиционного диалекта. Поэтому при незначительности структурного расстояния, отделяющего диалект от низших ступеней интердиалектной иерархии, Угерский Брод, можно было бы определить просто как город с диалектом.

Этим не утверждается, что на интердиалект не оказывает влияния литературный язык. Но влияние это оказывается в появлении общих признаков, иными словами в общем процессе нивелировки, характерном для современного развития диалектов, вызываемого потребностью в более широкой функциональности средств общения. Как раз существование литературного языка служит стимулом для развития диалекта, развития, которое в ином случае было бы парадоксальным у отмирающего образования. Конкретно воздействие литературного языка проявляется в восточной Моравии более всего в тенденции сохранять диалектные формы, сходные с литературными, т. е. в тенденции, направленной против прогрессивного в языковом отношении влияния обще[161]чешского языка. Прямое же влияние литературного языка на диалект наблюдается только в отдельных случаях (главным образом в пограничных районах с проблематикой двух национальных языков). Толко о «взаимном влиянии» литературного языка и диалекта, при всем их характере общего места, являются в применении к современности ошибочными. Едва ли можно привести хотя бы один конкретный пример влияния диалекта на литературный язык.

Отношение говорящих к разговорному литературному языку по сути своей иное, чем их же отношение к интердиалекту. Применять этот последний побуждает их стихийное развитие диалекта, и к этому применению они обращаются механически. Уроженцы Угерско Бродского района сознательно хотят говорить на литературном языке. Это им удается то больше, то меньше, в зависимости от объема их знаний и от общего уровня чешской языковой культуры.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 2, pp. 150-161

Previous Igor Němec: Slovo a význam v historickém slovníku

Next Marie Königová: K otázce statistického výběru v lingvistice