II. mezinárodní lingvistické symposion v Magdeburce

Marie Těšitelová, Viera Budovičová, Miloš Dokulil

[Discussion]

(pdf)

2-ой международный лингвистический симпозий в Магдебурге / Le deuxième Symposion linguistique international à Magdebourg

Mezinárodní lingvistické symposion konané 8. až 15. září 1964 v Magdeburce mělo být pokračováním erfurtského symposia Zeichen und System der Sprache z r. 1959.[1] Náplní většiny přednášek i diskusních příspěvků se však magdeburské symposion značně vzdálilo od tematiky symposia prvého a středem zájmu tu byla algebraická lingvistika se svými aktuálními problémy, zejména pokud jde o změny v pojmech i aparátu generativní gramatiky a ve shodě s tím o nové pojetí sémantiky. Problematika systému a znaku v jazyce tvořila jen širší rámec tohoto jádra. Bylo to dáno jednak tím, že většina referujících aktivně pracuje v algebraické lingvistice, jednak tím, že algebraická lingvistika, speciálně generativní gramatika, stojí dnes vůbec v popředí zájmů jak lingvistů, tak i matematiků a logiků.[2]

[192]Symposia se zúčastnilo asi 260 lingvistů (z NDR, NSR, SSSR, USA, ČSSR, Polska, Bulharska, Maďarska, Holandska, Belgie, Norska aj.); z Československa tu byli zástupci akademických ústavů (ÚJČ a ÚSJ) a university z Prahy a z Bratislavy.

Tematika symposia byla rozdělena do čtyř okruhů: (1) teorie gramatiky, (2) teorie lexematiky, (3) výstavba významu věty z jejích prvků, (4) význam gramatických struktur a kategorií. Okruh 2. a 3. však ve skutečnosti tvořil jeden celek, a proto budeme o něm společně referovat. Speciální otázky stylistiky, jazykové statistiky a strojového překladu byly předmětem jednoho zvláštního zasedání.

Úvodem do symposia byl společný referát G. F. Meiera (z Berlína) a K. Ammera (z Halle) o významu a struktuře; autoři naznačili tematiku i problémy, na něž by se měly další referáty a diskuse symposia zaměřit. Byly to zejména: gramatika a její pojetí vůbec, definice jazykových jednotek, vztah gramatiky a sémantiky, pojetí sémantiky, zejm. ve vztahu ke generativní gramatice, význam a jeho vymezení (vyslovena zvl. potřeba rozlišovat význam potenciální a skutečný). — V krátké diskusi k referátu byla zdůrazněna nutnost ujasnit si cíl jazykové analýzy, která má vést k strukturnímu popisu jazyka (M. Bierwisch), inherence významu v sémantice (P. Hartman), problematika významu v závislostní gramatice (Spitzbart).

Prvního okruhu, tj. teorie gramatiky, se týkaly dva referáty: M. Bierwische (NDR) o úkolech a formě gramatiky a N. Chomského (USA) o kategoriích a gramatických vztazích. Za nepřítomného Chomského přečetl referát (který je vlastně kapitolou z připravované knihy) jeho zástupce B. Fraser. Oba referáty — mimochodem velmi obsáhlé — se v podstatě týkaly základních otázek generativní gramatiky.

M. Bierwisch rozvedl, popř. aplikoval na němčinu některé ze základních myšlenek N. Chomského. V úvodu formuloval ve shodě s Chomského požadavky adekvátnosti tři podmínky pro strukturní popis přirozeného jazyka: (1) každé výpovědi musí být přiřazen strukturní popis, který zachycuje všechny lingvisticky relevantní vlastnosti, (2) strukturní popis má postihnout i schopnost mluvčího výpověď utvořit a rozumět jí, (3) musí vyhovovat generativnímu přístupu. Pro úplný popis jazyka je nezbytné, aby vedle komponentu syntaktického, který vytváří nekonečné množiny syntaktických struktur, obsahoval i komponent sémantický, který tyto struktury intepretuje svými pravidly, a fonologický, který má úkol analogický. Zvláštní pozornost pak věnoval B. komponentu syntaktickému a ukázal na potíže, které vznikají při analýze na složky, která neodpovídá hierarchické segmentaci. Neorganické oddělení složek, které k sobě náleží, např. v rovině morfematické něm. ge-sag-t, i syntaktické, např. ve větě Auf der Versammlung hat Peter nicht gesprochen, by bylo třeba odstranit abstraktnějším pojetím složkové struktury. Návrh na konkrétní řešení tohoto problému však referent nepodal. — Pokud jde o transformace, kladl si B. otázku, zda v jazycích, jako je latina, němčina apod., v nichž variace pořádku slov nejsou determinovány gramaticky, mají příslušná slovosledná pravidla charakter fakultativní. Vzhledem k vázanosti pořádku slov na kontext se domnívá — jistě správně —, že transformace nelze tu omezovat na rámec věty, ale že je třeba rozšířit je na větší komplexy. — V zavedení dvou struktur, hloubkové a povrchové (jak se s tím setkáváme v nové verzi Chomského teorie), vidí B. vhodné předpoklady pro osvětlení některých základních pojmů lingvistických, jejichž definice nebyly dosud uspokojivé, např. morfém, slovo, věta. V souvislosti s oběma strukturami zaujímá B. stanovisko k tzv. univerzáliím, tj. hypotézám empiricky motivovaným a majícím různý stupeň obecnosti, s nímž rovněž pracuje N. Chomsky. Rozlišuje univerzália (1) formální, týkající se struktury popisovaného systému, např. věta, morfém, foném (nikoli však slovo), a (2) substanční, týkající se vlast[193]ností, které se nemusí vyskytovat ve všech jazycích, např. v lexikonu. Zcela právem všechna tato tvrzení označil B. jako spekulativní, vyžadující empirického ověření.

Referát N. Chomského (1) podal přehled, souhrn základních pojmů generativní gramatiky,[3] (2) shrnul, popř. zdůvodnil změny, které byly v poslední době v jeho pojetí generativní gramatiky provedeny.[4] Jak je již dnes obecně známo, přiřazuje generativní gramatika k dosavadním dvěma komponentům (syntaxi a fonologii) komponent třetí — sémantiku. Komponent syntaktický, představující vlastní tvořivou (creative) sílu gramatiky, se skládá ze základu neboli báze a z transformační složky. Báze generuje pomocí tzv. přepisovacích pravidel nekontextových základové řetězce opatřené tzv. frázovým ukazatelem, tj. strukturním popisem, který je elementární jednotkou, z níž se konstituuje hloubková struktura. Ten pak jednak vstupuje do sémantického komponentu a dostává sémantickou interpretaci, jednak transformačními pravidly generuje z větné báze větu a její povrchovou strukturu, která se pak interpretuje fonologicky pomocí pravidel fonologické složky. — Podle našeho názoru je otázka, zda pojem obou struktur, vyvolaný v život patrně Curryho rozlišením tektogramatiky a fonogramatiky nebo Šamjanova genotypu a fenotypu, i když z hlediska lingvistického jistě užitečný, je rovnocennou součástí přísně formalizovaného aparátu generativní gramatiky. — Kromě uvedených pravidel patří do syntaktické složky slovník, který se skládá z neuspořádané množiny lexikálních jednotek majících rysy jednak fonologické, jednak sémantické i syntaktické, vytvářející tzv. komplexní symboly — a z tzv. pravidel redundance, která specifikují rysy lexikálních jednotek. Každý lexikální formativ se spojuje s množinou syntaktických rysů (features), např. angl. slovo boy má rysy [*Common], [*Human] apod. Ne všechny frázové ukazatele generované základem mají vlastnost věty. To ověřují transformační pravidla, jimž se tímto dostává nového poslání v generativní gramatice.[5] Tedy transformační pravidla tu působí jako filtr, který dovoluje vyloučit ty frázové ukazatele, které neodpovídají správně utvořeným větám. Zavedením tzv. komplexních symbolů u lexikálních jednotek nahrazuje se ve skutečnosti užívání transformačních pravidel v bázi. — Postup generativní gramatiky (od generalizovaného frázového ukazatele k dobře utvořené větě) je modelem jazykového systému, nikoli modelem mluvčího nebo posluchače. Nově modifikován byl i pojem rekurzívní vlastnosti generativní gramatiky; je to nyní vlastnost základu, zvl. pravidel, která zavádějí počáteční symbol S do určitých pozic v řetězech kategoriálních symbolů (srov. dřívější „embedding transformations“). Jádrovým větám se přisuzuje jen intuitivní význam, neboť věty negenerují ani neinterpretují.

Oba referáty vzbudily živou diskusi, která měla několik pokračování. Diskusní příspěvky se však jen v menšině týkaly vlastní problematiky generativní gramatiky, většinou běžely paralelně. Jejich hlavní myšlenky a připomínky lze shrnout takto: Spojování logiky se studiem jazyka a jeho popisem nezdá se docela jasné (Albrecht), otevřeným zůstává v generativní gramatice problém vět jednočlenných a eliptických (Buyssens), problém syntaktické homonymie a její nesnadná identifikace transformačními pravidly (Kade); podle B. Frasera (v odpovědi) lze tyto problémy řešit rozlišováním rysů syntaktických a sémantických. Na nedostatečné sepětí teorie generativní gramatiky s výsledky studia tradiční strukturální lingvistiky, zvláště pražské školy, upozornil L. Zawadowski. Ve vztahu ke generativní gramatice je důležitý pro[194]blém textu, měla by se promýšlet teorie jeho generování (Ross). Byla vyslovena pochybnost, zda je generativní gramatika opravdu jednoduchá, jak to sama proklamuje, a poukázáno na nejasnost pojmu „generovat“ a na nejednotnost v terminologii gramatiky vůbec (Spiztbart). Nedostatek spojení mezi rovinou abstraktních struktur a konkrétním sledem slov ve výpovědi není v generativní gramatice nutný a dá se odstranit pomocí gramatiky závislostní, problematický je v generativní gramatice pojem intuice; formulace typu „sloveso se vybírá na základě jmen“ nedávají v generativní gramatice (která nechce být modelem ani mluvčího, ani posluchače) žádný smysl (Daneš), stranou tu zůstávají stylistické prostředky (Hausenblas). — Teorie gramatiky se dotýkaly i některé diskusní příspěvky k ostatním tematickým okruhům (viz tam).

Druhému hlavnímu tématu symposia, teorii lexikologie, byly věnovány referáty A. A. Ufimcevové a D. N. Šmelёva (z SSSR), A. Neuberta a G. F. Meiera (z NDR).

A. A. Ufimcevová se zabývala pojmem lexikálně sémantického systému v jazyce. Za hlavní myšlenku jejího výkladu je možno považovat zejména tezi o specifických vlastnostech lexikálního systému, který je do velké míry ovlivňován mimojazykovou situací. Z toho vyvozuje U. existenci lingvistických a nelingvistických komponentů významu. Pracuje s pojmem klíčového a určovaného slova v kontextu, který pokládá za veličinu lexikálně syntaktickou, řízenou lexikálním významem klíčového slova (nacházíme tu pokračování myšlenek Ullmannových a Matorého).

Tématem referátu D. N. Šmelёva byla sémantická struktura slova. Autor kladl důraz na rozložení slova na elementy i na metodu srovnávání jednotlivých sémantických elementů v různých jazycích. Dotýkal se problémů expresivity a stylistických aspektů významu slova. Právem chápe lexikální a gramatický význam slova neodtrženě, takže se mu sémantika nezužuje jenom na oblast lexikální, jako je tomu v koncepcích jiných, které byly na sjezdu předloženy. Za největší obtíž významové analýzy považuje Š. individuální chápání významu. Kladl si dále otázku vztahu jazykových významů k realitě a vztahu významu a pojmu. Při sémantickém rozboru pracuje s pojmem diferenčního sémantického příznaku. Na základě protikladů těchto příznaků rozlišuje jednotlivé sémantické elementy, v typologii významů pak konkrétní a abstraktní typ významů slov.

V diskusi k těmto referátům uváděl F. Papp, že zkoumání sémantické struktury lexikálních jednotek je důležité i z hlediska strojového překladu a automatické analýzy textu. Je zastáncem praktického řešení a přimlouval se za statistickou metodu zjišťování nejčastějších syntaktických okruhů daného slova. — M. Dokulil zdůraznil nutnost přihlížet při zjišťování lexikálních významů k „vnitřní formě“ slova, jak slovotvorné, tak ryze sémantické, a zkoumat povahu vztahů jednotlivých lexikálních významů i celé sémantické mikrostruktury k této významové ose slova; ukázal dále, že všechny typy slov nepodléhají lexikalizaci ve stejné míře a že se v jazycích uplatňuje i tendence opačná, po nové motivaci slov, která motivaci původní v důsledku silné lexikalizace ztratila.

A. Neubert mluvil o analogii mezi fonologií a sémantikou; vycházel z důsledného chápání izomorfismu hláskového a sémantického plánu jazyka. Jako pracovní hypotézu (podobně jako Hjelmslev) přijímá tezi, že sémantika popisuje významový systém jazyka, tak jako fonologie jeho systém zvukový. Další paralelu mezi plánem hláskovým a významovým shledává v tom, že fonologie zkoumá distinktivní vlastnosti a relevantní protiklady fonémů, zatímco sémantika provádí totéž v plánu morfematickém, všímá si kombinací morfémů a jejich vztahů k mimojazykové realitě. Pro [195]moderní strukturální sémantiku však pojem denotátu a problémy vztahů ke skutečnosti, jejíž podstata je atomistická, není důležitý. Strukturální sémantika se soustřeďuje na kontrérnost morfémů v sémantickém systému. Autor předpokládá dualitu a binárnost vztahů jako ve fonologii. — Pro sémantickou analýzu užívá N. pojmu kolokace, která v naší terminologii odpovídá ustálenému nebo typickému spojení slov, popř. pojmu minimálního kontextu. Kolokace signalizuje hranice významů nižších jednotek — morfémů, které se navzájem významově určují. N. zavádí pojem sémantické valence a alosématu, který vzbudil vážné námitky několika jeho oponentů v diskusi. — Pojem kolokace jako metodického principu využití kontextu jakožto určujícího činitele významu v kombinaci s analýzou paradigmatických vztahů lexikálních jednotek není pro nás nový a je to zatím jediná metoda, jak ukazují i další koncepce metody významové analýzy, která může za současného stavu sémantických bádání přinést objektivní výsledky.

V diskusi byly vzneseny námitky proti tak důsledně stavěnému izomorfismu, i když se neodmítala možnost pokusů o paralelní zkoumání obou plánů (Buyssens).

V referátu G. F. Meiera se otázky sémantické analýzy rozebíraly z opačného konce — vycházelo se od skutečnosti. Meier zavádí pojem noématu — nejmenší jednotky noetického, pojmového plánu komunikačního procesu. Rozlišuje pak sémantickou analýzu syntaktickou a vlastní sémantickou analýzu, od které si slibuje pokrok ve spolupráci s psychologií. Svůj výklad doložil náčrtem převedení významu slova a sémantických vlastností jazyka do informačního nebo převodního jazyka. Staví do protikladu populární a vědecké definování významu, které je velmi složité a vyžaduje složitý aparát.

V diskusi se objevily námitky právě proti přílišné složitosti a přímo těžkopádnosti takové analýzy, která pak ztrácí možnost praktického uplatnění v slovníku i v paměti stroje. K. Ammer připomněl, že se neberou dostatečně v úvahu fakty gramatické, které není možno ani u sémantické analýzy lexikálních jednotek opomíjet. E. Buyssens položil zásadní otázku, co je tedy vlastně předmětem analýzy, zda fakty jazyka, nebo fakty reality. Noema není jednotkou jazykovou, i přesto stojí za propracovávání. V diskusi pak dále vystoupil Scharnhorst se sémantickým experimentem: významovou strukturu slova „liška“ (Fuchs) zjišťoval asociační metodou za spolupráce pléna. Systematizoval základní a přenesené významy v podstatě podle tradičních metod významového rozboru, vycházeje z vlastností předmětu.

Třetí hlavní téma konference, významová výstavba z jejích elementů, se těsně prolínalo s problematikou sémantickou, jak je zřejmé z titulu hlavního referátu J. Katze[6] (USA), který přednesl E. Klima, Sémantický komponent lingvistického popisu. V tomto pojetí patří do lingvistického popisu popis syntaktický, vedle popisu sémantického a fonologického. Zatímco syntaktický komponent (ve smyslu revidované teorie N. Chomského, viz zde s. 193) je systémem formálních pravidel, který generuje řady nejmenších syntakticky fungujících prvků jazyka, tzv. formativů, zároveň s úplnou analýzou jejich syntaktické struktury, jsou sémantická a fonologická složka pouze interpretativní systémy bez vnitřní generativní schopnosti. Syntaktická složka generuje nekonečnou množinu abstraktních struktur, které zobrazují věty jazyka, kdežto sémantická a fonologická složka působí jako funkce mající tyto abstraktní struktury jako argumenty a jejich interpretace jako hodnoty. Řady formativů s příslušnou syntaktickou analýzou, které představují výstup syntaktické složky, dostávají interpretaci v pojmech významu a zvuku teprve působením séman[196]tické a fonologické složky. Fonologická složka interpretuje takové formální objekty jako zobrazení sledu zvuků, sémantická složka je interpretuje jako smysluplná sdělení.

Vlastním cílem referátu bylo prozkoumat vnitřní strukturu sémantického komponentu. Katz chce formulovat takovou koncepci sémantické složky, která by nejen byla adekvátní z hlediska fakt sémantiky přirozených jazyků, ale organicky se začleňovala ke koncepcím syntaktické a fonologické složky, které byly rozvinuty jako adekvátní koncepce struktury popisu přirozeného jazyka. Tato sémantická teorie je budována bez ohledu na mimojazykový kontext (a také vlastně bez ohledu na nadvětný kontext jazykový).

Východiskem Katzovy koncepce sémantické složky je rozbor sémantických rysů jazykové komunikace. Primárním sémantickým rysem je mu schopnost uživatele jazyka rozumět smyslu nekonečně mnoha vět, s kterými se předtím nesetkal (objasnění toho, jak uživatel jazyka chápe syntaktickou a fonologickou strukturu nové věty, ještě nevysvětluje, jak chápe jejich význam!). Jiným obecným rysem jazykové komunikace, který má význam pro formulaci vnitřní struktury sémantické složky, je skladba procesu, jímž získáváme význam věty. Význam kteréhokoli složeného syntaktického konstituentu je složen z významů jeho složek. Proto pravidla sémantického komponentu musí promítat významy složeného konstituentu z významů složek nižší roviny. Sémantický komponent musí tedy obsahovat (1) seznam formativů s přiřazeným zobrazením jejich významů, tj. slovník, a (2) pravidla (tzv. projekční), která musí operovat na vstupech slovníku tak, aby se z formativů věty promítl význam každé vyšší složky a konečně celé věty.

Slovník je konečný seznam jednotek, který obsahuje (1) syntaktické ukazatele, (2) sémantické ukazatele, (3) distinktory. Z konkrétního příkladu struktury anglického slovníkového hesla bachelor je zřejmé, že syntaktickým ukazatelem je např. určení slovního druhu, sémantické ukazatele jsou velmi obecné logické rysy, jako živočich, muž, mladý. Až v distinktorech se uvádí vlastní význam. Teorie v tomto stadiu počítá s údaji, které jsou mluvčímu dány, jako je např. schopnost rozlišovat normální a anomální, inkompatibilní syntaktické dvojice. Výběrová omezení se stanovují na základě formálních ukazatelů, které vyjadřují nezbytnou a dostatečnou podmínku, aby se význam mohl kombinovat s jinými významy, které mají syntaktické a sémantické ukazatele stejných kategorií — to by znamenalo jisté plus k objektivnímu popisu. Sémantická teorie se buduje bez ohledu na mimojazykový kontext, pracuje se s jednotkami psychickými, jako jsou tzv. sémantické ukazatele. Není vymezen vztah jazykových významů k pojmům. S těmito výhradami je třeba hodnotit tento směr kladně; vychází z věty, a ne z jednotlivých slov, což znamená kladný přínos. Aplikace postupů generativních pravidel na rozbor sémantický se ukazuje plodnou.

Diskuse se dotkla otázky intuice. V předložené teorii se totiž sémantické ukazatele (semantic markers) rozlišují na základě intuice. A. V. Isačenko zdůraznil, že úkolem vědy je právě objasnit a analyzovat sémantické vztahy, které zatím nazýváme intuitivními; jde zde o kolektivní intuici, která v některých případech není motivována, může se však aktualizovat.

P. Sgall přednesl referát o vztahu mezi gramatikou a sémantikou v generativních systémech. Proti Katzovi uvedl, že sémantický komponent nemusí nutně následovat až po syntaktickém, ale i opačně, nebo může jít o jednotný postup syntakticko-sémantického popisu. Dále rozebral otázky formy a funkce, přičemž uplatňoval poznatky pražské školy. Referát byl přijat příznivě.

Poslední sdělení týkající se problematiky sémantické přednesla von Fechnerová (NDR). Referovala o metodě psychologických testů pro zjišťování vzájemné závislosti slov a výběru slov v textu na základě pravděpodobné předpovědi.

[197]Referáty i četné diskusní příspěvky přinesly bohaté podněty pro další lingvistickou práci v oboru sémantiky lexikologické, ale i pro sémantiku gramatických kategorií a sémantiku věty. Je nesporné, že se sémantický popis stává nezbytnou součástí lingvistického popisu ve všech plánech jazyka.

Posledního tematického okruhu význam gramatických kategorií se týkaly tři referáty. První byl referát sovětské lingvistky M. M. Guchmanové o gramatických kategoriích a typologickém zkoumání jazyka. V typologii jde o dvě skupiny problémů: (1) vypracování obecné teorie jazykových struktur, tj. obecné typologie, inventarizace jednotek různých jazykových struktur, typologické studium jednotlivých systémů, typologická klasifikace jazyků; (2) vypracování teorie transformace jazyka a jeho dílčích systémů. Cílem lingvistického bádání není, jak Guchmanová právem zdůrazňuje, pouhý popis jazyka, nýbrž především získání vhledu do ontologie jazyka. Popis, a tedy i modelování jsou pouze prostředky poznání jazyka, nikoli konečný cíl tohoto poznání. Z tohoto stanoviska je proto třeba odmítnout pokusy nahradit typologii jazyka typologií jeho popisu.

Základní problémy typologie jazyka byly řešeny různě, v závislosti na principech výběru konstitutivních znaků. Typologie Jakobsonova a Trubeckého byla určena materiálem fonologické roviny jazyka. Gramatická typologie vychází z jednotek gramatického systému a jejich distinktivních znaků, pro něž je příznačná jejich bilaterálnost, spojení významu a formy. Zvláštní význam mají pro gramatiku „pojmové“ kategorie jako modus, agens atd., tvořící půdorys vlastní gramatické stavby jazyka. Jednotkami této stavby jsou gramatické kategorie, které specificky obrážejí vlastnosti jazyka. Tyto kategorie Guchmanová chápe jako sepětí obecného významu a gramatické formy. Gramatická kategorie může být vyjádřena nejméně dvěma formami (neexistuje jen jediný rod ap.). Pro vnitřní rozlišení gramatických kategorií je důležitý způsob jejich fungování, místo v jazykovém systému, obrážející stupeň jejich zobecnění; z tohoto hlediska je třeba lišit mezi morfologickými a syntaktickými kategoriemi. Guchmanová nesdílí však často tradovaný názor, že syntaktické kategorie jsou univerzálnější než morfologické. Pokud jde o vzájemné vztahy paradigmatických forem (v rámci dané gramatické kategorie), nesouhlasí s jejich redukcí na výhradně binární opozice (ani binární protiklady nejsou vždy nutně asymetrické). Typologie paradigmat závisí podle Guchmanové na mnoha faktorech, které se uplatňují v různých jazycích různě. I samo včlenění do paradigmatu je v různých jazycích různě podmíněno, je tu různý stupeň zobecnění a různý stupeň formalizace. Poněvadž struktury paradigmat nejsou v různých jazycích identické, nelze přenášet kritéria z jednoho jazyka do druhého. V závěru referátu nastínila Guchmanová úkoly typologického zkoumání gramatických kategorií (stanovení stupně obecnosti a stupně formalizace, míry univerzálnosti gramatických kategorií, poměru morfologických a syntaktických kategorií, systémových vztahů gramatických kategorií a zjišťování, zda a jak je ten nebo onen gramatický význam vyjadřován v jazycích, kde příslušná gramatická kategorie chybí).

Druhý referát přednesla sovětská anglistka V. N. Jarcevová. Vychází ze zjištění, že gramatický význam se projevuje ve formách různé struktury, jednak vnitroslovní, jednak mezislovní. Z vnitroslovních vztahů zajímají podle Jarcevové gramatiku jen vztahy paradigmatické (vztahy slovotvorné odkazuje do lexikologie), tvořící oblast vlastní morfologie; mezislovní vztahy vytvářejí oblast syntaxe. Morfologie a syntax se dále liší tím, že v morfologii jsou členy ve vzájemné opozici v systému, v syntaxi se stavějí proti sobě v kontextu. Tzv. analytické formy mají ambivalentní povahu: fungují jako morfologické entity, mají však vnitřní syntaktickou strukturu a jejich složky mohou vystupovat v různých větách rovněž jako entity. Gramatické kategorie jsou hierarchizovány (např. rod podstatných jmen se vyjadřuje v různých jazycích [198]různě, nikoli však syntakticky, naproti tomu kategorie pádu bývá v jazycích vyjádřena i syntakticky; v jazycích, kde je nesyntaktická, nemá co dělat s pořádkem slov).

Poslední z referátů tohoto okruhu byl společný referát A. V. Isačenka a R. Růžičky (z Lipska) o sémantice mluvnice. Právem vytýkali referenti dosavadním koncepcím generativní mluvnice, že nevěnovaly téměř vůbec pozornost otázkám morfologickým, třebaže gramatické morfémy (které je třeba odlišovat od morfémů lexikálních, ale i slovotvorných), jak podrobně dovodili, je třeba probírat v mluvnici, nikoli v sémantice. Gramatické významy jsou pro všechny mluvčí téhož jazyka závazné a ve stejné míře srozumitelné (což podle ref. neplatí ani o lexikálních ani o slovotvorných významech). Gramatické významy jsou vytvářeny zvláštní strukturní stavbou distinktivních rysů; vzájemné vztahy těchto rysů dají se nejlépe postihnout asymetrickými opozicemi. Tyto distinktivní rysy gramatických významů nejsou dány axiomaticky, nýbrž distribucí příslušné gramatické formy. To lze výhodně zobrazit matricí. Referát ilustroval tuto tézi podrobným rozborem distinktivních rysů významů německých osobních zájmen.

Diskuse, která navázala na tyto referáty, trpěla značnou roztříštěností i neujasněností a rozporností stanovisek. K otázce lingvistických univerzálií, dotčené v referátě Guchmanové, zaujali skeptické stanovisko Bierwisch (tzv. univerzália, formální i substanciální, je třeba podrobit lingvistickému ověření) a Dezsö (je velmi nebezpečné považovat určité kategorie za nutné a obecné; např. tzv. charakterové třídy jsou sice příznačné pro množství afrických jazyků, nejsou nicméně ani tam „univerzální“). — Jäger polemizoval s vysloveným názorem, že si syntaktické kategorie oponují pouze na syntagmatické ose, a přesvědčivě prokázal, že syntaktické struktury mají jak stránku syntagmatickou, tak i paradigmatickou. Diferenční členy syntaktické struktury jsou vybudovány na diferenčních rysech (např. polská konstrukce podano herbatę a (X) podał herbatę se liší tím, že příznak vztahu k určitému subjektu je v prvním případě nevyjádřen, v druhém vyjádřen). Diferenční význam syntaktické struktury je třeba chápat jako svazek mluvnických významů na paradigmatické ose a dá se určit jako transformační pravidlo. Za jeden z klíčových pojmů syntaktické analýzy pokládá Jäger pojem valence (podmíněné výskytem určitých tříd lexikálních prvků), na něm se zakládá pojem syntaktické ekvivalence. — Telegdi nesouhlasil s názorem, že hlavní úlohou jazykovědy je ujasňovat („klären“) intuici. Správné poznání je zdůvodněné poznání, které si je vědomo tohoto zdůvodnění. Zda je intuice správná, nebo falešná, ukáže se teprve ve vědě. — Zawadowski hodnotil referát Isačenkův a Růžičkův velmi kladně, měl však výhrady k některým jeho tezím (i když je pravda, že lexikální význam je obtížněji postižitelný, nelze tvrdit, že by nebylo možno některé denotáty vůbec postihnout). Vzhledem k velmi vágnímu užívání termínu „význam“ považoval by za vhodnější pracovat s „komunikativní hodnotou slova“.

Obranu generativní mluvnice vzali na sebe zejména Heidolph a Bierwisch. Heidolph zdůraznil, že v generativní mluvnici jde o formalizaci názorů lingvistů na jazyk, nikoli jazyka samého. Pečlivé vážení fakt nemůže lingvistovi uspořit žádná formalizace. Považuje za zcela možné konstituovat generativní mluvnici s morfologií, pouze se tak dosud nestalo. Bierwisch se snažil prokázat, že většina rozlišení uvedených v referátech může být do generativního modelu vestavěna, anebo nejsou vůbec potřebná. Názor, že v generativní mluvnici chybí paradigmatika, je podle něho pouhým nedorozuměním; je tu jen jinak zobrazena. Rozlišování gramatických a lexikálních morfémů nepovažuje za nutné, není mezi nimi rozdílu v závaznosti (např. za angl. lexikální dvojice set / lay je v němčině závazně trojice setzen / legen / stellen). Odmítá dále tezi, že lexikální významy nejsou popsatelné; stejně tak mylná je podle [199]něho hypotéza, že varianty gramatických významů jsou spočetné, zatímco varianty lexikálních významů nikoli. — Také Benseová kritizovala ostré rozlišování gramatických a lexikálních významů, stejně tak jako ostré rozlišování mezi tvořením slov a gramatikou. Kritické stanovisko k vymezení gramatických kategorií v referátě Guchmanové zaujal Kade. Nepovažuje především za šťastné vymezení gramatických kategorií jako jednoty formy a významu, jde spíše o systém nejméně dvou takových jednotek. Neuznává také pojem fakultativní gramatické kategorie, o kategorii lze mluvit jen tehdy, je-li závazná. — Kritické výhrady k referátu Isačenkovu a Růžičkovu měl i G. F. Meier. Zejména mu vytýká, že užívání termínu signifikace a denotace není ve shodě s tím, jak vymezují tyto pojmy logikové. Nesdílí rovněž názor, že gramatika se zabývá jen designáty.

Ve své odpovědi k připomínkám diskuse setrvala M. M. Guchmanová na svém kritickém stanovisku k otázce generativní mluvnice. Právě proto, že generativní gramatika nepostihuje strukturu jazyka, nýbrž názory jazykovědců, nelze souhlasit s tím, prohlašuje-li se za jedinou vědeckou gramatiku. Matricování nemůže ani vysvětlit, ani formalizovat specifičnosti různých jazyků. Pokud jde o gramatické kategorie, soudí, že v jistém smyslu lze přece jen přistupovat k různým jazykům se stejnými měřítky. Musí být rozdíl v univerzálnosti syntaktických a morfologických kategorií.

R. Růžička zpřesnil ve své odpovědi stanovisko své a Isačenkovo ke generativní gramatice, kterou považuje nejen za legitimní, ale také za logické pokračování klasické strukturní metodologie. Nesdílí však přesvědčení Heidolphovo a Bierwischovo, že všechno to, o čem referát mluvil, může být zabudováno do generativní gramatiky. Pokud neznáme přesně nejnovější práci Chomského, nelze také říci, do jaké míry se podařilo začlenit do generativní mluvnice paradigmatiku; sám nevěří, že by to bylo plně možné. Základní myšlenkou referátu bylo právě položit otázku, zda a nakolik je vůbec možné v generativní gramatice vědecky popsat sémantiku mluvnice. K tomu dodává Isačenko, že na položenou otázku lze odpovědět jen tak, že se pokusíme všechno, čeho jsme v oblasti gramatického poznání dosáhli, vestavět do systému formalizovaného popisu.

V závěrečném plenárním zasedání symposia zhodnotili hlavní pořadatelé G. F. Meier a A. Albrecht celkový průběh a přínos symposia. Konstatovali, že v teorii gramatiky se ve světovém měřítku stále více uplatňuje tzv. teorie generativní gramatiky, která vedle svého vlastního teoretického významu má i značný význam pro různé praktické aplikace, zejm. v strojovém překladu, v automatickém referování a v jiných oborech automatického zpracování jazykové informace. Symposium podstatně přispělo k řešení některých otázek, které byly dosud v teorii generativní gramatiky nejasné; mnohé z nich jsou spjaty zvláště se sémantickou problematikou. Diskuse ovšem ukázala, že pojetí generativní gramatiky může být různé a že sám generativní přístup není všeobecně přijímán.

V teorii sémantiky a v lexikologii se nyní s úspěchem využívá algebraických postupů. V teorii sémantiky je dnes ve světové lingvistice soustředěno úsilí zejména na analýzu lexikálního významu metodou rozkladu na sémantické komponenty. Na symposiu ukázali zejména sovětští a němečtí pracovníci nové zajímavé výsledky na tomto úseku. V druhé intenzívně studované oblasti sémantiky — sémantice věty se stala podnětnou koncepce amerických badatelů Fodora a Katze, snažící se rozšířit generativní pojetí na popis sémantické struktury. Rovněž Sgallova koncepce, navazující zčásti na pražskou tradici, měla pozitivní ohlas.

Pro tyto kladné stránky magdeburského symposia nemůžeme ovšem zavírat oči před jeho nedostatky. Zklamáním bylo především již to, že bylo mnoho času věnováno otázkám formálního popisu jazyka, zatímco vlastní analýze jazyka se dostalo jen [200]málo pozornosti a nedošlo tu vůbec k nějakému pokroku. Symposion se stalo do značné míry vlastně vystoupením stoupenců generativní gramatiky, jejichž elán a expanzívnost čelila všem snahám dát jednání symposia širší rámec. Jistě k tomu přispěla i ta okolnost, že kromě amerických referátů Chomského a Katze a kromě referátu Bierwischova a jediného československého referátu Sgallova, který dal účastníkům symposia rozmnožené teze, nedostali účastníci symposia jinak do rukou teze žádného dalšího referátu, ani koreferátu. Nebylo také na prospěch jednání, že pořadatelé ponechali jednotlivým referentům plnou svobodu co do pojetí témat, takže některé jen opakovaly a rozmělňovaly věci známé, aniž v nejmenším posunuly vpřed vědecké poznání, že se namnoze překrývaly nebo opět dostávaly do zbytečných diskrepancí. Nelze ovšem dávat za vinu pořadatelům symposia, že některé plánované referáty musely být v poslední chvíli odřeknuty a nahrazeny jinými, narychlo improvizovanými, jen proto, že příslušní referenti nemohli do Magdeburku přijet. I když českoslovenští účastníci velmi aktivně zasahovali do jednání, přece jen nemohl být — za dané situace a ovšem i vzhledem k neúčasti některých našich předních jazykovědců — jejich přínos takový, jak by to odpovídalo postavení naší strukturní lingvistiky v lingvistice světové.[*]

Je však na druhé straně třeba uznat, že němečtí pořadatelé vykonali pro zdar symposia všechno, co bylo v jejich silách, a že by se v dnešní složité situaci lingvistiky a světového dění vůbec sotva komu podařilo zvládnout organizačně takový podnik a vtisknout mu operativnější charakter, jaký bychom od vědeckého symposia očekávali.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 2, pp. 191-200

Previous Vladimír Barnet: Audioorální metody vyučování jazykům a lingvistická teorie

Next Bohumil Palek: První úvod do transformační gramatiky