Přehled vývoje moderní lingvistiky

Otto Ducháček

[Chronicles]

(pdf)

Обзор развития современной лингвистики / Une revue sur le développement de la linguistique moderne

M. Leroy, rektor bruselské university, se zabývá obecnou jazykovědou. Knihu, o níž referujeme,[1] napsal pro mladé lingvisty, aby jim dal přehledný a jasný obraz o hlavních směrech moderní lingvistiky. Nezachází proto do podrobností, a pokud jde o jednotlivé jazykovědce, všímá si jen vůdčích osobností. Jeho bystré postřehy o přednostech i nedostatcích jednotlivých směrů, o způsobu a cílech bádání atd. však zaujmou i zkušené lingvisty.

Úvodem podává autor velmi stručný nástin vývoje bádání o jazyce u starých Indů, Řeků a Římanů, ale nezmiňuje se o Arabech (připomeňme jazykovědné školy v Kufě, Basře a Bagdádě, gramatika Sibavaihiho, lexikografa Firuzabadiho atd.). Výstižně charakterizuje vývoj lingvistiky v době středověku a renesance. Ukazuje, jak v 17.—18. stol. vzrůstá zájem o cizí jazyky blízkých i vzdálených národů a o jejich podobnosti (Postel, Adelung, Scaliger aj.), což pak dává podnět k hledání obecných zákonů jazykových (Vico a portroyalská mluvnice) a k filosofickému studiu jazyků (Humboldt).

V další části pojednává o vzniku komparatistiky a o jejích hlavních představitelích. Zaslouženou pozornost věnuje mladogramatikům, hodnotí jejich zásluhy, ale také kritizuje jejich chyby.

Výstižně informuje o počátcích fonetiky, Schmidtovy teorie vln a jazykového zeměpisu. Celou kapitolu věnuje de Saussurovi a jeho učení, které vykládá s mimořádnou jasností. Dobře charakterizuje i jeho nejvýznamnější žáky, členy ženevské školy strukturalistické. Ch. Bally podle něho vyniká logickým pojetím a smyslem pro detaily, A. Sechehaye psychologickou analýzou, H. Frei objevováním funkčních hodnot jazykových jevů.

Velmi kladně hodnotí Leroy pražskou školu, zvláště za to, že obohatila lingvistiku o fonologii a rozvinula teorii o funkčních protikladech.

Dobře charakterizuje názory A. Martineta a G. Guillauma, kterého oceňuje jako zakladatele psychosystematiky.

Zdařilá je také charakteristika dánské strukturalistické školy. Stručněji referuje o logické koncepci Brøndalově, podrobněji o glosematice Hjelmslevově a Ulldalově. Uznává sice geniálnost obou jejích autorů, ale ukazuje také na problematické stránky této doktríny. Ještě přísněji posuzuje logicko-matematickou metodu amerických deskriptivistů Blocha, Trägera a Harrise. Ukazuje, jak je nesprávné vylučovat z lingvistiky zřetel k významu slov. Připouští, že metody formálně logická a matematická mají své výhody, že i v lingvistice má svou důležitost statistika a počet pravděpodobnosti, že spolupráce jazykovědců s matematiky a techniky může být velmi plodná, jak dosvědčuje aplikovaná lingvistika a strojový překlad, ale ukazuje, že užívání těchto metod má svá nebezpečná úskalí. Leroy se staví zejména proti glottochronologii a zdůrazňuje, že je třeba kombinovat metody čistě spekulativní s metodami matematickotechnickými.

Instruktivní jsou autorovy výklady o rozdílech mezi jednotlivými školami strukturalistickými. Glosematikové se s deskriptivisty sice shodují v nesprávném názoru, že v lingvistice je významná jedině forma, ale kdežto glosematikové užívají metody deduktivní, deskriptivisté postupují zásadně induktivně, analyzujíce složky neznámých indiánských jazyků a [291]určujíce je ve vztahu k celkům, v nichž se organizují.

Velmi poučné jsou různé postřehy, poznámky, konstatování a citace týkající se jazykových znaků, vztahů mezi langue a parole a synchronií a diachronií, školy psychologické (Jespersen, Ginnecken, Brunot), sociologické (Meillet, Vendryes, Bloomfield) a individualistické (Croce, Vossler, neolingvisté), komparatistiky, koncepce mechanistické (Bloomfield, yalská škola, revue Language) a mentalistické (Sapir, revue Word), sovětské lingvistiky, fonetiky, typologie (instruktivní výklad o pojetí Finkově, Schererově, Lewyho a Sapirově) a sémantiky.

V závěru autor ukazuje, jakým iluzím lingvisté v minulosti podléhali. V 19. století považovali jazyk postupně za živý organismus (Schleicher), nadindividuální hodnotu tvořící součást povědomí určitého kolektivu (někteří stoupenci sociologické školy), metalingvistickou entitu nezávislou na mluvčích (někteří glosematikové a deskriptivisté), logicko-matematickou strukturu (někteří stoupenci matematické a aplikované lingvistiky). Podle těchto koncepcí bývala jazykověda řazena mezi vědy přírodní nebo exaktní anebo chápána jako pomocná věda sociologická.

Jak četné citace, tak zvláště bystré detailní postřehy a výstižné charakteristiky všech moderních lingvistických směrů a doktrín dokazují hluboké znalosti autorovy. Imponuje nám nestranností, s níž se snaží zvážit všechny klady i zápory jak celých škol, tak i jednotlivých badatelů. Konečně vyniká jeho kniha jasností výkladů a snadností, s níž je možno se v ní orientovat. Leroy usnadnil čtenářům orientaci jednak četnými odkazy, jednak dvěma rejstříky (věcným a autorským).

Při malém rozsahu knihy je pochopitelné, že není vše probráno podrobně a že došlo až k nebezpečnému zjednodušení, zvl. u některých nových směrů lingvistických. — Autor, kromě o pražské škole, přišli málo informuje o lingvistickém bádání slovanském.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 3, pp. 290-291

Previous Slavomír Utěšený: Studium slovanských nářečí v Rumunsku

Next Petr Sgall: Z počátků algebraické lingvistiky