Slovo a slovesnost a česká lingvistika v novém období

Bohuslav Havránek, František Daneš

[Articles]

(pdf)

Слово и словесность и чешская лингвистика в новом периоде / La revue linguistique Slovo a slovesnost et la linguistique tchèque à une époque nouvelle

Jak již bylo uvedeno v stati Josefa Vachka, náš časopis, Slovo a slovesnost (dále SaS), po okupačním přerušení začal nově vycházet r. 1947 za nových podmínek a v novém vědeckém kontextu; postupně se stal ústředním českým vědeckým orgánem pro bohemistiku a obecnou lingvistiku.

Zahájil desátým, jubilejním ročníkem s plným elánem, odpovídajícím novému životu v našich zemích, s rozšířenou redakcí, v níž kromě redaktorů B. Havránka a nově K. Horálka pro složku jazykovědnou přibyli pro dočasnou složku literárněvědnou J. Mukařovský a F. Vodička.

Je pochopitelné, že měl tento ročník na jedné straně jistý charakter retrospektivní: hodnocení činnosti v dubnu 1945 zesnulého Viléma Mathesia, který redigoval časopis od jeho vzniku, Literární vyznání Vladislava Vančury z jeho pozůstalosti, které pronikavě osvětluje názory na literární tvoření tohoto za nacistické okupace popraveného vynikajícího spisovatele-komunisty, spolupracovníka a příznivce Slova a slovesnosti, dále retrospektivně hodnotící článek Havránkův Zásady PLK a nová kodifikace spisovné češtiny i Trnkovu zásadní přednášku z r. 1943 Jazykozpyt a myšlenková struktura doby. Na straně druhé znamená podstatná nova zvláště složka literárněvědná v statích J. Mukařovského Umění a světový názor, F. Vodičky o obrození a o Jungmannovi a v článcích věnovaných památce F. X. Šaldy od F. Vodičky a O. Králíka. Ale i lingvistická část přinesla závažné příspěvky teoretické (Vl. Skaličky o jazykové různosti a o rozdílnosti kodaňského a pražského strukturalismu, A. V. Isačenka o problematice synchronické lingvistiky a Al. Jedličky o zásadních otázkách jazykové výchovy) i články konkrétní (Fr. Kopečného o vidu a času a rozbory významných překladů Nizámího od Mukařovského a překladů z Gorkého od Horálka). Byl to tedy ročník opravdu reprezentativní (má také rozsah předválečných ročníků, 258 s.).

Další tři ročníky, 11.—13. z l. 1948—1952, jsou předznamenány řadou těžkostí. Časopis má potíže hospodářské: vychází v rozsahu značně ztenčeném (o 188 s.) ještě sice — s jistou nepravidelností — (roč. 11 v l. 1948/9 [o 192 s.], 12 za r. 1950 a 13 v l. 1951/2) v nakladatelství Melantrich, ale na náklad a riziko spolku, Pražského lingvistického kroužku. Vnitřně jsou pak tyto ročníky poznamenány vnikáním marrismu k nám a zvlášť pak dogmatismem rozvíjejícím se po známých jazykových statích Stalinových.

Přes tuto nepříznivou situaci přinesl náš časopis v těchto třech posledních ročnících, kdy v něm ještě byla literární věda zastoupena, velmi závažné stati [311]z teorie literatury a umění vůbec: Mukařovského o současné teorii umění a Vodičky k otázkám uměleckého mistrovství, i příspěvky ke konkrétnímu dílu Vančurovu a Olbrachtovu od Mukařovského, k dílu Nerudovu od Vodičky a Pohorského a k literatuře starší od P. Trosta a Vl. Kyase, doplněné pak tradiční tematikou SaS, tematikou veršové stavby (K. Horálek a J. Nováková) i rozborem literárního jazyka Čapka-Choda a představitelů nové literatury i některých překladů (od V. Křístka, B. Havránka a Fr. Daneše). Avšak i z oblasti teorie lingvistické vyšly v tomto období zásadní obecné stati, zejména Skaličkovy o analogii a anomálii a o teorii pádů, dále Dostálův výklad o produktivnosti v jazyce, ba i ze speciální tematiky pražské školy, z fonologie, stati: Trnkova o fonologické statistice, Danešova o poměru fonologie a fonetiky, Horálkova o slabice a Vachkův rozbor fonologické teorie yalské školy; z oblasti české gramatiky pak články Kopečného a Poldaufa o otázkách vidu a slovesné prefigace a z teorie a vývoje spisovného jazyka dvě stati Běličovy.

Je vidět, že i v tomto nepříznivém období časopis pokračoval ve specifické tematice pražské školy a rozvíjel ji, zvláště v statích Skaličkových, ale tato tematika nestála plně v centru časopisu, ani časopis plně neobrážel celou ostatní soudobou jazykovědnou práci českou (knižní díla vycházející tehdy — po okupačním přerušení — celkem v hojném počtu, tkvěla svým vznikem i zpracováním v době starší, válečné i předválečné).

Nové období časopisu nastalo teprve s plným zabezpečením jeho existence od 14. ročníku, od r. 1953, kdy časopis přešel do nakladatelství nové Československé akademie věd a do péče Ústavu pro jazyk český (dále ÚJČ), třebaže ochuzen o složku literárněvědnou, která získala nový, rovněž akademický časopis, „Českou literaturu“.

Od r. 1953 má časopis nový podtitul „časopis pro otázky teorie a kultury jazyka“. — Ztenčený rozsah byl záhy rozšířen od 16. ročníku opět na 260 stran a pak od 19. roč. v r. 1958 na 320 a na té výši již zůstal přes výkyv v r. 1963 až do tohoto ročníku, kdy se rozsah ještě zvětšil. Od r. 1957 uveřejňuje i cizojazyčné obsahy a pak i resumé v světových jazycích. — Od r. 1953 vychází náš časopis také zcela pravidelně — za výkonného redaktorství napřed M. Dokulila a od r. 1957 M. Těšitelové. Nastaly také některé jiné změny ve složení redakce: se ztrátou složky literárněvědné odešel z redakce od 14. ročníku (1953) J. Mukařovský a od roč. 18 (1957) i F. Vodička; pro roč. 14 se stal členem redakce také Ad. Kellner a po jeho úmrtí od roč. 16 (1955) přibyl do redakce A. Lamprecht, od roč. 17 (1956) pak i Jiří Daňhelka, a když se stal spoluredaktorem Listů filologických, nastoupil po něm od roč. 24 (1962) K. Hausenblas. — Po stránce technické nakladatelství i tiskárna zajišťovaly časopis dobře, jen kvalita papíru dost selhávala. To je vnější historie tohoto posledního období.

Důležitější je pro nás ovšem vnitřní historie časopisu v tomto období. V té je nejvýznamnější věcí jasný metodologický vzestup, zejména od r. 1957—1958; zřetelně se v něm odráží i tvůrčí rozvíjení tradic pražské školy (na její stále stoupající prestiž jsme ukázali již zde na s. 101n.) i nové výboje metodologické a syntéza obého. Tím se Slovo a slovesnost opět stává do značné míry zrcadlem celého nového vývoje české lingvistiky bohemistické i obecné, třebaže ovšem i nyní leckteré práce zásadní důležitosti vycházejí mimo časopis: buď jde o publikace knižní, anebo o stati uveřejňované ve světových jazycích v cizině a od r. 1964 i doma v obnovených Travaux linguistiques de Prague, anebo v dalších domácích periodikách a sbornících, kromě Naší řeči zejména v sbornících pražské filosofické fakulty „Slavica Pragensia“ (od r. 1959) a [312]v jazykovědné řadě Sborníku filosofické fakulty brněnské university (od roku 1952).

Chceme proto toto nové období od r. 1953 a zejm. od r. 1958 zachytit v našem stručném přehledu zčásti v širším rámci nového rozvoje naší lingvistiky, jak se odráží nejen v našem časopise, ale aspoň též v práci Ústavu pro jazyk český, jehož péčí vychází.

Teoretický rozvoj naší lingvistiky se v této době značnou měrou opíral o diskuse a porady. Z nich starší diskuse, o stylu a o zásadách dialektologické práce, které uspořádal Ústav pro jazyk český v l. 1954 a 1955, plně zasáhly do obsahu našeho časopisu; v 16. ročníku (1955) byly otištěny jejich referáty a průběh debat. Naproti tomu se podstatněji neodrazila přímo na stránkách SaS důležitá československá konference o vědeckém poznání soudobých jazyků z r. 1956, která nově jasně uplatnila synchronní analýzu jazyka (na níž se značnou měrou podíleli i členové ÚJČ), protože celé jednání vyšlo v samostatném sborníku r. 1958. Zato celostátní konference o marxistické lingvistice, uspořádaná ÚJČ r. 1960, která přispěla k dalšímu rozvoji nedogmatickým postojem i výkladem marxistické metodiky, je v SaS zastoupena aspoň zásadními referáty Havránkovým a Doleželovým (v roč. 22); její výsledky jsou publikovány ve sborníku „Problémy marxistické lingvistiky“ (1962). — Ještě větší měrou se odrazila v našem časopise práce mezinárodní komise pro studium gramatiky slovanských jazyků, která zasedala v Praze v listopadu r. 1964; její referáty české a slovenské jsou otištěny v tomto ročníku a její zásadní význam byl v něm také zhodnocen na s. 102n.

Již tyto výsledky naší lingvistiky z konce r. 1964 jasně ukazují, že v oblasti strukturního bádání vystupuje u nás více do popředí zájem o stavbu gramatickou než o oblast fonologickou, tradiční pro pražské středisko. Nelze však říci ani o SaS, že by v něm fonologická oblast byla zcela zanedbána — k statím již výše uvedeným přistoupily kromě drobnějších příspěvků zejména Vachkovy kritické rozbory některých nových směrů fonologického bádání, ale nové výboje z této oblasti šly mimo SaS. Tak v oblasti segmentální fonologie propracoval J. Vachek osobitou teorii, založenou především na principu „systému v pohybu“ a na předpokladu neuzavřenosti jazykového systému (vztah centra a periférie): je vyložena v několika studiích psaných anglicky v časopise Zeitschrift für Anglistik u. Amerikanistik (1957), Lingua (1962) a v „Brno Studies in English“ (1962 a 1964); ty získaly autorovi obecnou autoritu v tomto oboru. V oblasti fonologie suprasegmentální, dosud soustavně a teoreticky málo zpracované, vypracoval Fr. Daneš samostatnou funkčně strukturální teorii větné intonace v aplikaci na analýzu spisovné češtiny, srov. jeho teoretický výklad v časopise Word (1960) i konkrétní rozbor v knize Intonace a věta ve spisovné češtině (Praha 1957). K těmto dvěma fonologickým úsekům je třeba připojit ještě aspoň vynikající Komárkovy studie o vývoji české fonologické soustavy, publikované rovněž doma i v cizině, které konkrétně rozpracovávají problematiku historické fonologie na základech starších průkopnických prací pražské školy.

Z úseku analýzy gramatické struktury, jejíž novou problematiku výrazně vystihly referáty ze zasedání uvedené komise z r. 1964 (Hausenblase, Lešky a P. Nováka), je třeba uvést po stránce teoretické další stati Skaličkovy o vztahu morfologie a syntaxe (k tomu problému srov. i v letošním ročníku referáty Ružičkův a Leškův), o syntaxi promluvy a o evokaci a zejména jeho obranné i informační stati o typologii (kterou autor váže přímo [313]na stavbu gramatickou), dále zásadní články Horálkovy (o morfologii v roč. 17 aj.) a Dokulilův pronikavý rozbor otázky binárních protikladů (v roč. 19).

Z jednotlivých rovin gramatických se pak více pozornosti soustřeďovalo na syntaktickou. Významné jsou zde zvláště studie rozvíjející specifickou tematiku pražské školy, aktuální větné členění ve vztahu k slovosledu, v čl. Danešově a Firbasově v roč. 20 a 23 (kromě dalších prací Firbasových, vydávaných v publikacích brněnské fakulty), dále náleží sem diskuse o tzv. kvantitativním přívlastku (Kopečného a Svobody v roč. 14—18), o úloze infinitivu (Svobody, Poldaufa a mimo SaS — kromě knižní publikace Svobodovy — ještě příspěvky Skaličkovy, Danešovy aj.), průbojné příspěvky Mrázkovy o jmenném přísudku a o větných schématech (roč. 18 a 23), Svobodovy a Hrbáčkovy o otázkách hypotaktického i parataktického spojování (v roč. 22 a 25). V širším rámci tohoto úseku je pak třeba uvést aspoň Kopečného Základy české skladby z r. 1958 (2. vyd. 1962).

Nezůstaly stranou ani otázky historického vývoje větných struktur; kromě drobnějších statí je zde článek Bauerův (v roč. 18 — navazující ovšem na základnu jeho knižní práce Vývoj českého souvětí [1960], v jejímž pozadí stojí opět i Trávníčkova historická skladba z r. 1956). Obecných otázek vývoje skladby se pak týká řada Bauerových studií v různých sjezdových sbornících; v nich jsou také zásadní příspěvky B. Havránka o strukturních principech vývoje větných struktur.

V ústavní skupině (Daneš - Dokulil - Hausenblas) se dospělo k teoretickým výsledkům, které originálně rozvíjejí některé principy pražské školy (zejm. gramatiku závislostní). Rozpracovávají důsledky základního protikladu jazykového systému a konkrétních promluv a řeší vztah formy a funkce (významu, obsahu) na rovině syntaktické; srov. stať Dokulilovu a Danešovu O tzv. mluvnické a významové stavbě věty (ve sb. „O vědeckém poznání soudobých jazyků“, 1958) a Hausenblasovu Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování (v Bulletinu VŠRJL, 1958). Nověji pak Daneš rozpracovává tuto koncepci vzhledem k novému vědeckometodologickému kontextu, zčásti ve směru generativní gramatiky (do její problematiky uvádí v SaS prostou aplikací stať Palkova a kritickým rozborem celé problematiky Sgall v 24. a 25. roč. a o nejnovějším vývoji této teorie informuje stať Postalova v letošním ročníku). Srov. Danešovu shrnující studii v tomto roč. na s. 112n.; ostatní jeho práce, kromě přednášky pro mezinárodní sjezd slavistický v Sofii 1963, vyšly v mezinárodních publikacích, doma (A Three-Level Approach to Syntax v TLP 1964) a v cizině (Opyt teoretičeskoj interpretacii sintaksičeskoj mnogoznačnosti ve Voprosech jazykoznanija 1964, č. 6).

V rovině morfologické šlo především o morfologii sémantickou. Pokračuje se ve studiu vidové soustavy českého slovesa ve spojení se slovesnou prefigací; v SaS se to odráží v diskusi mezi Kopečným a Poldaufem (v roč. 15 a 17) i v příspěvcích M. Veye, I. Němce a A. V. Isačenka (v roč. 19, 21 a 25); základními pracemi na tomto úseku jsou však souborná díla knižní: Fr. Kopečného synchronní Slovesný vid v češtině (1962) a I. Němce diachronní Geneze slovanského systému vidového (1958). — Na otázky významové stránky jmenné flexe se sice v SaS nedostalo, ale v širším měřítku je tento úsek dobře zastoupen zvl. metodologicky průbojnou knihou K. Hausenblase Vývoj předmětového genitivu (1958), osvětlující problematiku na podkladě velmi bohatého historického materiálu. Celkem mimo SaS probíhala [314]také diskuse o slovních druzích, zejm. o tzv. predikativu, a jen malou částí zasáhla i do SaS diskusí mezi Komárkem a Trávníčkem (v roč. 17).

Rozsáhlejší a systematičtější bylo v tomto období studium tvarové skladby slova, tzv. tvoření slov. Průzkum tvoření slov v současné spisovné češtině, zejména na podkladě materiálu Příručního slovníku jazyka českého, probíhá v ÚJČ a jeho výsledky se publikují v souboru „Tvoření slov v češtině“ (díl II, „Odvozování podstatných jmen“, je v sazbě a III., věnovaný derivaci adjektiv a sloves, se připravuje). Úvodním dílem prvním je obecná práce M. Dokulila Teorie odvozování slov (1962), vzniklá v souvislosti s touto kolektivní prací; představuje první soustavné teoretické zpracování této disciplíny ve světové lingvistické literatuře a přináší řadu nových obecných myšlenek (soustava onomaziologických kategorií, funkčně synchronní přístup, nutnost plně respektovat simultánní motivace aj.). Některé principy a výsledky tohoto studia, viděné na jedné straně konfrontačně a na straně druhé onomaziologicky, vyšly v statích M. Dokulila a J. Kuchaře v SaS (roč. 24) jako sjezdové referáty. K těmto pracím se přidružuje i řada studií I. Němce o kmenotvorném vývoji českého slovesa i jeho dnešním stavu na materiálu českém s širokým slavistickým pozadím; v SaS je z nich článek Kmenoslovný systém současného slovesa (v 22. roč.), ale odrážejí se i v jeho uvedených již statích aspektologických.

Ve své složce sémantické a onomaziologické zasahují tyto práce o tvoření slov i do lexikologie, která není — přes rozsáhlé a úspěšné práce lexikografické tohoto období — dosti výrazně zastoupena ani na stránkách SaS, ani v publikaci knižní. V SaS po starší diskusi o vztahu slova a pojmu (Hrabě - Trost v roč. 16 a 17) lze uvést jen články z roč. 18—20: Filipcův, v podstatě lexikografický, ale s důležitým rozlišením významu „lexikálního“ a „kontextového“, Michálkův, o slovní zásobě humanistické, a teoretický Zimův, o expresivitě slov. V produkci knižní lze zaznamenat jen dvě práce, třebaže významné, Filipcovu Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie (1961) a Zimovu Expresivitu slova v současné češtině (1961).

Obdobně i úsek terminologický se více vyvíjel v značně rozvětvené praktické péči o tvoření termínů nejrůznějších oborů a v jejich kritice než v soustavnější práci teoretické; jádro této tematiky bylo od r. 1962 přeneseno do celostátního Československého časopisu terminologického, který vychází péčí Ústavu slovenského jazyka v Bratislavě. Připravuje se za mezinárodní spolupráce v ÚJČ konfrontační slovník lingvistické terminologie slovanské i neslovanské pod vedením Al. Jedličky.

Jednomu z význačných tradičních úseků pražské školy, teorii spisovného jazyka, nově přístupně shrnuté v souboru Havránkových Studií o spisovném jazyce (1963), dostalo se v tomto období zastoupení v SaS v teoretických statích M. Dokulila k otázce normy (v roč. 13) a Ed. Beneše (v roč. 22) a pak teprve v posledních dvou ročnících (24 a 25) rozborem mluvnické normy a slovní zásoby z hlediska její variability v studiích Al. Jedličky a J. Běliče. Také otázky rozvrstvení spisovné češtiny v její mluvené podobě a funkční i lokální diferenciaci byly mnohostranně osvětleny v obsáhlé, až poněkud rozvleklé diskusi o obecné a běžně mluvené češtině, podnícené příspěvkem P. Sgalla ve Voprosech jazykoznanija r. 1960, ale společnou odpovědí Běliče, Havránka, Jedličky i Trávníčka přenesené do SaS, kde probíhala v roč. 22 a 23; do ní přispělo kromě autorů již uvedených mnoho dalších bohemistů, zejm. Vl. Skalička, K. Hausenblas, P. Novák, A. [315]Lamprecht, J. Chloupek, A. Vašek, a uzavřel ji B. Havránek. — Novem je položení základů srovnávacího studia spisovných jazyků v sjezdových statích B. Havránka.

Řada studií v SaS byla věnována literárnímu jazyku jednotlivých autorů: vývoji jazyka Olbrachtova (O. Králík v 14. roč.), jazyku Fučíkovu a jeho názorům na jazyk (M. Jelínek a Z. Tyl v 14.), Říhovu a Řezáčovu (J. Hrbáček v 17. a 18.) a J. K. Tyla (M. Grepl v 20.) a v předešlém ročníku (25.) jazyku B. Němcové a složité problematice rozdílů v jazyce Máchově a cizích vlivů v něm (B. Havránek a O. Králík).

Otázky jazykové kultury a výchovy v tomto období převážně přešly do Naší řeči, která teprve od r. 1949 realizuje i dále rozvíjí zásady pražské školy na tomto úseku. V letošním jubilejním ročníku také tuto činnost Naše řeč souborně hodnotí. Není však nyní Naše řeč jediným fórem této dobré aplikace české lingvistiky. K jazykové výchově se bohatě využívá rozhlasu a tisku, zejména jsou to pravidelné relace Jazykového koutku Čs. rozhlasu; z nich byly publikovány tři knižní výběry r. 1949 (ve třech vydáních), 1955 a 1959. Témuž cíli slouží drobné i rozsáhlejší glosy o aktuálních jazykových jevech a otázkách uveřejňované v Literárních novinách a v Knižní kultuře, ve Večerní Praze, v Rovnosti (dříve Trávníčkovy), v Hostu do domu aj. Knižní výběr z pravidelných příspěvků v Literárních novinách přinesl Danešův Malý průvodce po dnešní češtině (1964) a pracovníci ÚJČ i z filosofické fakulty vydali populární příručku O češtině pro Čechy r. 1960 (vyšlo již 2. vydání). — Do otázek pravopisných zasáhla SaS po úpravách 1941 a 1957 Trnkovým příspěvkem v 10. roč. a diskusí mezi Vachkem, Trávníčkem a Dokulilem v 21. roč. a nově diskusí o principech pravopisu v roč. 25 a 26 s příspěvky Vachka, Sgalla, P. Nováka, Trnky, Těšitelové, Sochové a Zimy, Krause aj.

Pronikavého úspěchu dosáhla stylistika; nejde přitom ani tak o dobré referáty z konference o stylu, o níž už byla zmínka, jako spíše o nový její rozvoj, jemuž se podařilo udržet předstih, který tu naše lingvistika již od 30. let měla ve světovém měřítku. Projevil se jak v statích K. Hausenblase, řešících některé principiální otázky stylistiky (srov. např. jeho a Doleželovu přednášku na mezinárodní konferenci ve Varšavě, otištěnou v Polsku), tak zejména v práci L. Doležela, zaměřené především na stylistiku umělecké literatury, a to zvláště v jeho knize O stylu moderní české prózy (1960), v níž studuje principy výstavby textu v rámci obecné teorie promluvy, i v příspěvcích v SaS a jinde, nejnověji pak v aplikaci teorie informace a statistických metod ve stylistice, srov. jeho stať v České literatuře (1964) i několik příspěvků v zahraničních periodikách (ve Vopr. jazykoznanija 1964, č. 4 aj.); patří sem zčásti i drobnější příspěvek Z. Palkové k studiu prózy Vančurovy v SaS (roč. 24), využívající rovněž statistiky.

Populární a praktická aplikace této teoretické práce stylistické se uplatnila i v dvou souborech Kapitoly z praktické stylistiky (1955, 2. vyd. 1957) a Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury (1961) i v Jelínkově příručce O jazyku a stylu novin (1957).

Ke konkrétní stylistice lze pak v SaS zařadit i poměrně hojné studie o překládání, které se právě v tomto období především dotýkají problematiky stylové, ať jde o Horálkovu studii o překládání verše (v roč. 14), Zimovu o archaismech v překladu a o překladu Attaly (v roč. 15 a 17), o studii Levého o překladatelském procesu (v roč. 16), o diskusi mezi O. Králíkem a H. Jechovou o překladech ze Słowackého (v roč. 17 a 18) nebo [316]o Pecharův příspěvek ke kritice básnických překladů Vrchlického (v roč. 22).

Malý rozsah naproti tomu mají v SaS práce z poetiky, lze ukázat jen na příspěvky Levého a Horálka o verši, zvl. Erbenově (v 23. a 25. roč.), a teoretickou studii Danešovu o intonaci ve verši (v 19. roč.); jinak se tento vědní úsek, u nás hojně pěstovaný, vázal v tomto období více k literární vědě a k jejím orgánům.

Všechny tyto úseky zde probírané patří do tradiční již tematiky Slova a slovesnosti. Nově v tomto období se sem dostala tematika dialektologická, a to nejprve referáty a diskusemi z dialektologické konference, jak jsme již uvedli; následovala je pak v tomto období celá řada zásadních i materiálových příspěvků, zejména J. Chloupka a A. Vaška, k některým syntaktickým nářečním jevům (v roč. 19 až 24), k mluvě městské (Chloupka v 26. roč.) a A. Lamprechta k vývoji hláskových jevů nářečních (v roč. 17); doplňuje je i studie Utěšeného o jménech malých živočichů (v 22. roč.), mikrologická, ale zajímavě odhalující i vývoj jejich sémantické složky.

Základní práce v tomto oboru, soustavný výzkum českých nářečí metodou jazykově zeměpisnou, jehož cílem je vydání jazykovědného atlasu českého, celkem do SaS nepronikla (informovala o nich Naše řeč). Také knižní monografie publikované v řadě „Česká nářečí“ (J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě (1954); J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní (1, 1955); Fr. Kopečný, Nářečí Určic a okolí (1957); S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu českomoravského (1960); J. Skulina, Severní pomezí moravskoslovenských nářečí (1964); další práce čekají na tisk) se mohly odrazit ovšem jen v recenzích. Více pozornosti, aspoň v složce informační, bylo věnováno přípravám rozsáhlého mezinárodního podniku, nářečnímu Atlasu slovanských jazyků, na nichž se čeští dialektologové za vedení J. Běliče podstatnou měrou podílejí. Nově pak začatý výzkum městské mluvy spolu se sociologickým studiem pohybu jazyka je zastoupen jen uvedeným již článkem Chloupkovým.

Obdobně jako rozsáhlá připravovaná kolektivní díla české dialektologie se nemohla dostat do SaS jinak než referentsky ani velká hotová nebo již vydávaná díla lexikografická, Příruční slovník českého jazyka, dokončený v tomto období r. 1957, a nový čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého, vydávaný kolektivem ÚJČ za redakčního vedení B. Havránka, J. Běliče, Al. Jedličky a M. Helcla od r. 1958 (je v třetím díle u písmene St-a vyjde do r. 1968), ani pokročilé přípravy k slovníku staročeskému (srov. studii Němcovu v SaS 1965). Více si SaS všímala — podle své starší tradice — edic ze starší české literatury a problémů edičních postupů, jak v referátech zejména Daňhelkových a Tylových (zvl. v roč. 15, 21 a 22) k jednotlivým edicím, tak i recenzemi A. Škarky a F. Svejkovského o obou dílech monumentálního Výboru z české literatury (v roč. 19 a 26).

Podstatným metodologickým novem v SaS bylo uvedení matematické a aplikované lingvistiky od r. 1958, od 20. ročníku, kdy se stal náš časopis základní tribunou těchto nových směrů a postupů. Napřed šlo o články více informativního charakteru jak z oblasti kvantitativní a algebraické lingvistiky a vztahu logiky a jazykovědy (v článcích Sgallových, Jaurisových, Berkově aj.), tak i z problematiky strojového překladu (I. A. Meľčuka, B. Palka, P. Nováka aj.). Záhy však dochází i k samostatným statím badatelským na všech těchto úsecích v roč. 22 a násl. V oboru kvantitativní lingvistiky je to stať M. Těšitelové v 22. roč., vycházející ze starší její práce o frekvenci české slovní zásoby, a nově práce řešící entropii a redundanci [317]v příspěvcích Doleželových a zčásti Průchových v roč. 24 a 25, a zvláště v oboru algebraické lingvistiky a matematickologického přístupu k jazyku, nejčastěji se zřetelem k strojovému překladu, v článcích L. Nebeského a P. Sgalla (o vztahu formy a funkce), P. Nováka (o syntaktické analýze), P. Sgalla (o převodním jazyce) aj. (v roč. 23 a násl.). Nejnověji, od r. 1964, má tato oblast k dispozici i The Prague Bulletin of Mathematical Linguistics (rozmnožovaný rotaprintem) a od letošního roku nový časopis Kybernetika.

K této oblasti se těsně přimykají úvahy o mechanizaci a automatizaci jazykovědné práce pomocí děrných štítků, samočinných počítačů ap., zejména J. Štindlové od 22. ročníku, a ukázky aplikace takového postupu při práci fonetické (v stati B. Borovičkové a J. Novotné v roč. 21), při rozboru morfematické struktury (v čl. E. Slavíčkové v roč. 23), při výzkumu mluvené řeči (J. Panevové v roč. 23) apod.

Metody statistické i pomoci děrných štítků a počítačů široce využívají práce na úseku fonetickém při výzkumu srozumitelnosti češtiny se zaměřením na potřeby telekomunikace, jehož výsledky byly publikovány i v článcích SaS. Rozvoj teorie informace a kybernetiky přesunul pak pozornost k podrobné akustické analýze českých hlásek (moderními elektroakustickými metodami) s výhledem na hláskovou syntézu. Tato práce má značný význam pro vytvoření akustického vstupu a výstupu, tedy pro automatizaci. Dílčí výsledky práce byly publikovány rovněž v SaS (v roč. 22 a 24). — Nových aplikací rentgenografických metod se pak plně využívá i při výzkumu fyziologické činnosti mluvidel při zpěvu a nověji při fonační činnosti vůbec. Výsledky byly publikovány zejm. v monografii J. Ondráčkové Rentgenologický výzkum artikulace českých vokálů (1964) a bylo jich využito v třech vědeckovýzkumných filmech, které měly velký zahraniční ohlas. Některé metody komplexního výzkumu fyziologické činnosti mluvidel jsou popsány v článku J. Ondráčkové v SaS (roč. 26).

Konečně po celou tuto dobu se snažil náš časopis široce rozvíjet složku recenzní a informační, která se nejlépe dařila v nových badatelských úsecích, zejména matematické a aplikované lingvistiky, díky práci příslušných kolektivů na fakultě i v ÚJČ. — K informaci o české lingvistice doma i v cizině dobře sloužily roční přehledy české lingvistiky vypracovávané Zd. Tylem a M. Tylovou od roč. 16 do 23 za léta 1953 až 1963, které ve formě přesné úplné bibliografie přecházely v Tylovy pětileté Bibliografie české lingvistiky; vyšly za l. 1945—1950, 1951—1955 a 1956—1960 (roční přehledy od r. 1964 mají přejít do bibliografie vydávané Bibliografickým střediskem společenských věd při Státní knihovně ČSSR v Praze). O české připravované práci lingvistické informuje dobře pět svazků Informačního bulletinu, redigovaného St. Králíkem (od r. 1960).

Z tohoto přehledu o činnosti Slova a slovesnosti za období od r. 1947 je vidět, že i když náš časopis nemohl pochopitelně soustředit všechen nový rozvoj a pokrok našeho lingvistického bádání (cenné teoretické a metodologické myšlenky se najdou např. i v statích časopisů ČMF a Philologica Pragensia), přesto obsahem i výběrem svých spolupracovníků přispěl účinně k novému rozvoji a metodologickému vývoji bohemistiky i české obecné lingvistiky a dostatečnou měrou se v něm tento nový rozmach zrcadlil; neodrazil se v zrcadle našeho časopisu celý beze zbytků, ale nebylo to zrcadlo zkreslující. Je naším přáním, aby si Slovo a slovesnost v dalších 25 letech tuto linii nejen udrželo, ale aby ji i dále co nejúspěšněji rozvíjelo.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 4, pp. 310-317

Previous Josef Vachek: Slovo a slovesnost jako tribuna pražské školy jazykovědné v letech 1935—1943

Next Zdeněk Tyl: Slovo a slovesnost. Bibliografický soupis k ročníkům 1 (1935) — 25 (1964)