K obecným otázkám výzkumu multilingvních oblastí

Petr Zima

[Články]

(pdf)

К общим вопросам исследования многоязычных областей / Sur les questions générales de la recherche dans les territoires multilingues

Otázkám jazykové komunikace v bilingvních a multilingvních oblastech je nyní věnováno v lingvistice již dosti pozornosti. Tato otázka byla zkoumána jak v rámci nejrůznějších lingvistických škol a směrů, tak i z hlediska nejrůznějších oblastí. K tradičním studiím balkanologickým a amerikanistickým přibývají tu v poslední době i práce čerpající materiál z některých oblastí asijských.[1] Množí se i pokusy o teoretická zobecnění, z mnoha jiných jmenujme zde alespoň nejznámější práce Haugenovy, Havránkovy, Weinreichovy a [17]Zawadowského.[2] Mluvilo se a mluví se hodně o míšení jazyků, bilingvismu a multilingvismu a kontaktu jazyků, ev. koexistenci jejich systémů a subsystémů (Pike[3]). Poměrně stranou až do nedávné doby zůstalo zkoumání jazykového dorozumívání v multilingvních oblastech Afriky, a zvláště pak Afriky západní, ačkoli je nesporné, že jde o oblast, která si zkoumání takového druhu zcela jistě zasluhuje.[4] Vždyť to nebylo jistě náhodou, že při stanovení tzv. indexu jazykové různosti (diversity) mohl Greenberg dospět k jedné z nejvyšších hodnot tohoto indexu různosti právě pro některé oblasti západoafrické.[5] V těchto stručných poznámkách bych chtěl ukázat na to, jak rozbor situace v Západní Africe by mohl přispět k řešení některých obecných otázek a jak zároveň klade nové otázky širšího dosahu.

 

1. Základním předpokladem pro zkoumání jazykové komunikace v multilingvních nebo bilingvních oblastech je vymezení oblasti, kterou zkoumáme. Ať už si vybereme kteroukoli geografickou oblast, zjistíme vždy, že její obyvatelstvo mluví buď jedním, nebo dvěma (ev. více) jazyky. Zkoumáme-li oblast monolingvní, pak vymezení je dáno především fakty jazykovými. Zkoumáme-li však oblasti bilingvní a multilingvní, jde o geografické oblasti, jejichž vymezení je z hlediska jazykového více či méně arbitrérní. Jde ovšem vždy o oblasti, v nichž jazykové dorozumívání má nějaký význam, ale jejichž vymezení může být dáno faktory nejrůznějšího druhu. Tak může jít o faktory geografické (Balkán jako geografický celek), politicko-administrativní (Indie jakožto stát), ale i ideové, ekonomické aj. Je ostatně zřejmé, že se zpravidla nejrůznější faktory u řady oblastí, jejichž bilingvní nebo multilingvní dorozumívání zkoumáme, hromadí nebo kříží. Tak v případě Indie se hromadí faktory geografické, ideové aj. s faktory politickoadministrativními, protože indický stát byl delimitován mj. i na základě faktorů náboženských, a tvoří do určité míry geografický celek ap. Stejně tak na druhé straně na Balkáně zase zdaleka nejde jen o celek geografický, ale po dlouhou dobu i politickoadministrativní, ekonomický a do jisté míry a v jistých aspektech i kulturní. V každé námi vymezené bilingvní nebo multilingvní oblasti koexistují společenství lidí mluvící různými jazyky. Hranice mezi jazykovými společenstvími mohou být definovatelné areálně geograficky, někdy se však mohou dva nebo více jazyků prolínat na témže území a koexistence takových jazykových společenství lze určit nejen geograficky, ale i sociálně, ev. podle jiné stratifikace. Tak např. v oblasti Západní Afriky můžeme najít mj. takovéto typické příklady koexistence jazykových společenství:

 

1. jazyková společenství, jež spolu územně sousedí;

[18]1.1. sousedící jazyková společenství kvantitativně přibližně stejné třídy (např. ťwiština a eweština);

1.2. sousedící jazyková společenství kvantitativně zcela různé třídy (bauleština a tzv. jazyky oblasti lagun).

2. Jedno jazykové společenství existuje zcela nebo většinou obklopeno jiným jazykovým společenstvím.

2.1. Izolovaná oblast je jedinou oblastí, na níž žije jedno jazykové společenství (obvykle v takových případech jde i o rozdíl třídy v kvantitě mluvčích). Tak je tomu např. u tzv. zbytkových jazyků Toga, jazyků náhorní plošiny Jos ap. Ve všech těchto případech jde o jazyková společenství kvantitativně velmi omezená. Často se jazyková společenství týkají tisíce, v extrémních případech i stovky mluvčích.

2.2 Izolovaná oblast není jediným územím osídleným příslušníky daného jazykového společenství, ale existují i jiné oblasti. Obvykle jde v takových případech o odtržené kolonie, o tzv. jazykovou diasporu. Rozptýlenost příslušníků jednoho jazykového společenství mezi příslušníky druhého společenství může být prediktabilní na základě kritérií geografických. Někdy jsou však významná i kritéria sociální. Takové případy jako společenství usedlých Fulbů, kteří v hauských městech severní Nigérie vytvořili vládnoucí společenskou vrstvu, považujeme už za typ 3.

 

2. Koexistence různých jazykových společenství v jedné oblasti nemusí ještě nezbytně mít za následek kontakt jazykových systémů. Předpokladem pro kontakt jazykových systémů je vedle koexistence jazykových společenství i skutečný společenský kontakt mezi jednotlivými příslušníky různých společenství, ev. celými skupinami těchto příslušníků, vrstvami nebo i více či méně uzavřenými celky. Zkoumání společenského kontaktu i za hranicemi jednotlivých jazykových společenství je tedy dalším předpokladem studia jazykové komunikace v multilingvní oblasti. Otázka míry styku mezi příslušníky různých jazykových společenství je ovšem otázkou, která zůstává vždy tak trochu na okraji vlastního lingvistického zkoumání. Lingvistická analýza zde vždy spíše navazuje na výsledky zkoumání jiných společenských věd, jako jsou historie, sociologie, ekonomie, etnografie ap. Potíž je ovšem v tom, že komplexně podaný pohled na otázky míry styku mezi příslušníky různých jazykových společenství nacházíme málokde a pro oblast Západní Afriky pak máme materiály více než kusé. Teprve v poslední době ukazují se některé významné nelingvistické práce, jejichž kombinace pomáhá značně i lingvistickému bádání. Tak Olderoggova studie o rozvoji cest a trhů v Západní Africe, stejně tak jako Wilkesova studie o ideologickém pronikání islámu na guinejské pobřeží mohou posloužit velmi dobře pro zjištění relativní míry styku mezi některými národnostmi Západní Afriky.[6]

 

3. Společenský kontakt je tedy jedním z předpokladů pro kontakt jazykový. Dochází k němu při bilingvismu nebo multilingvismu mluvčích. Podle mého názoru je třeba rozlišovat dva základní pojmy, jež u řady autorů splývají nebo se navzájem doplňují (tak Zawadowski pokládá v cit. studii bilingvismus za [19]vyšší stupeň kontaktu). Bilingvismus, ev. multilingvismus je třeba považovat za schopnost příslušníků toho nebo onoho jazykového společenství ovládat dva nebo více jazyků. Je pochopitelné, že tato schopnost může mít různé stupně dokonalosti a různé formy (aktivní — pasívní, psaný — mluvený ap.). V každém případě jde však o vlastnost mluvčích, nikoli jazykových systémů. Naproti tomu kontakt jazykových systémů samých je stav těchto systémů, jenž se eventuálně může projevovat vzájemným vlivem těchto systémů v jejich různých rovinách. Zkoumání bilingvismu, ev. multilingvismu je tedy záležitost do značné míry psycholingvistická (pokud zkoumáme mluvčího jako jedince), ev. sociolingvistická (při zkoumání skupin mluvčích). Zkoumání kontaktu jazykových systémů je pak záležitostí vlastní popisné, ev. porovnávací (nikoli srovnávací) lingvistiky.[7] Pokusil bych se zde opět na základě práce z oblasti Západní Afriky ukázat odlišnost obecných otázek zkoumání obou těchto aspektů jazykového dorozumívání v multilingvní společnosti.

3.1. Zkoumání bilingvismu, ev. multilingvismu může být zřejmě prováděno (jako konečně dialektologie nebo jiné analogické druhy výzkumu) metodou přímou i nepřímou. Specifickým rysem zkoumání bilingvismu a multilingvismu je možnost dvojího přístupu, subjektivního a objektivního.

3.1.1. Subjektivní přístup k materiálu je charakteristický pro většinu dosavadních prací o bilingvismu a multilingvismu. V přímé nebo nepřímé formě opírá se takovýto přístup o subjektivní prohlášení příslušníků jazykových společenství, že ovládají v té či oné míře a tou či onou formou dva jazyky nebo více jazyků. Často může lingvista využít i statistiky a zpracovat nejrůznější výsledky sčítání lidu, volebního cenzu ap. Není sporu o tom, že jde-li o věrohodná data, zpracovaná seriózními a objektivními pracovníky s jistým minimem lingvistického a statistického poučení, má pak takový výzkum značnou cenu. Ta tkví především v jeho značné kvantitativní šíři a v neposlední řadě i v jeho ekonomičnosti (lingvista tu může použít dat sebraných k jinému hlavnímu účelu). Praktickou ukázkou dobrého lingvistického využití cenzů je citovaná Weinreichova práce o funkčním bilingvismu v Indii. Použití materiálu tohoto typu má ovšem i svoje nevýhody, a to jak teoretické (cenzy jsou obvykle použitelné jen pro oblasti vymezené administrativními hranicemi), tak i ryze praktické. Např. pro západoafrické a svým způsobem i africké poměry je jakékoli použití statistik a výsledků nejrůznějších sčítání lidu problematické, protože jeho výsledky byly v minulosti spojovány s nejrůznějšími faktory finančně ekonomickými, které už předem nepříznivě ovlivňovaly jeho správnost (vyměřování daní podle počtu obyvatel). V novější době pak zase hrají významnou úlohu otázky politického zastoupení v zastupitelských or[20]gánech, které činí výsledky mnoha sčítání a cenzů spornými (srovnejme např. pohnutý průběh posledního sčítání lidu v Nigérii v l. 1962—4). Pro západoafrický terén tedy bohužel použití takových metod nepřipadá zatím v úvahu. Kromě toho pak i v případě dokonale zpracovaných statistik tohoto typu zůstává otevřenou otázka, do jaké míry subjektivní soud mluvčího o jeho vlastních jazykových schopnostech odráží skutečně objektivní realitu.

3.1.2. Tato okolnost mluví podle našeho názoru pro objektivní přístup ke zkoumání bilingvismu a multilingvismu. Je zapotřebí zkoušet schopnost mluvčích ovládat jiné jazyky. V minulosti byly už provedeny výzkumy schopnosti mluvčích ovládat druhý jazyk. Se západoafrickým materiálem pracovali U. Feyerová a C. T. Hodge,[8] o regionální teoretickou generalizaci pokouší se např. M. Houis.[9] Tyto práce jsou velmi cenné pro konkrétní otázky jednotlivých typů bilingvismu, není však možno na jejich základě uvažovat o vývojových tendencích, protože jsou omezeny na užší materiál, což je konec konců dáno i jejich zaměřením. Avšak cílem zkoumání bilingvismu, ev. multilingvismu by mělo být mj. i stanovení tendencí celých kolektivů mluvit dvěma nebo více jazyky. V současné době se pokoušíme — ve spolupráci Orientálního ústavu ČSAV a Bureau of Ghana languages — o výzkum bilingvismu a multilingvismu v Západní Africe, založený na rozsáhlejším materiálu a vycházející z objektivního přístupu.

Výzkum se provádí ve dvou předběžných etapách, v nichž jsou mluvčím v multilingvních kolektivech předkládány psané dotazníky i mluvené magnetofonové záznamy ve všech jazycích, jejichž příslušníci jsou v kolektivech zastoupeni, a v oficiálním evropském jazyce administrativy. Texty obsahují řadu izolovaných lexikálních prvků, jednoduchých konstrukcí a složených vět; schopnost pokusných osob porozumět je testována uváděním ekvivalentů. (Podrobnosti o této metodě i předběžné výsledky prvních dvou etap budou uveřejněny ve společné publikaci, kterou napsal autor tohoto článku a S. K. Otoo.)

Ukazuje se, že data takto získaná podávají některá zajímavá svědectví o asymetrii bilingvismu a multilingvismu v Západní Africe, nebo alespoň v některých jejích oblastech. Domnívám se, že zpracování takových asymetrií, a to jak asymetrií generačních, tak i asymetrií podle příslušnosti k různým jazykovým společenstvím, bude velmi poučné. Svým způsobem možno je v současné době považovat za jedny z mála skutečně objektivních příznaků vývojových tendencí bilingvismu a multilingvismu. Mohly by patrně umožnit i perspektivní sledování vnějšího vývoje některých západoafrických jazyků a jejich vztahu k starším i moderním dorozumívacím jazykům. Zdá se, že i diferenční studium anglo-afrického a francouzsko-afrického bilingvismu bude mít svou nespornou důležitost z hlediska dlouhodobé perspektivy výzkumu jazykového dorozumívání v multilingvní oblasti Západní Afriky, ale nebude bez ceny ani pro problematiku spisovných jazyků. Anglo-africká a francouzsko-africká bilingvnost se totiž liší nejen v různých oblastech, ale i v různých funkčních vrstvách. Zatímco angličtina v některých funkčních vrstvách jazyka spisovného jen alternuje s některými africkými jazyky, francouzština má pozici výlučnou. Literárně se to projevuje velmi zajímavým důsledkem. Zatímco mezi africkou [21]literaturou psanou francouzsky a literaturou psanou africkými jazyky neexistuje žádný jev přechodový, mezi africkou literaturou psanou anglicky a literaturou psanou africkými jazyky se objevuje svérázný typ literatury lidové (kromě několika špičkových jevů, známých v elitních literárních kruzích, jde většinou o literaturu tištěnou, distribuovanou a čtenou mimo tento okruh, tj. na trhu, na vesnicích ap.), psané tzv. africkými formami angličtiny. Specifický typ bilingvismu se zde zřejmě obráží v specifickém typu kontaktu odlišně stratifikovaných jazykových systémů.[10]

3.2. I studium kontaktů jazykových systémů a jejich vzájemného vlivu v oblasti Západní Afriky je teprve v počátcích. Není jistě sporu o tom, že prvním předpokladem k němu bude porovnávací studium struktur západoafrických jazyků ve všech jejich rovinách, fonologické, morfologické, syntaktické i lexikální. Předpokladem pro takové porovnávací studium je ovšem předběžná seriózní analýza těchto struktur. V případě, že budeme moci porovnávat skutečně realitu systémů, ev. jim odpovídajících rovin a jejich částí, může a musí porovnávací studium přinést mnoho užitečného. Není vyloučeno, že mnoho z toho, co bylo v minulosti považováno za vztahy genetické, projeví se jako vztahy v rámci jazykového svazu ve smyslu pražské školy.[11] Vzhledem k tomu, že v současné době existuje bohužel jen málo hodnotných analýz fonologických a morfologických (a ještě méně syntaktických) pro západoafrickou oblast, vyvstává markantně nutnost použít co nejúčelněji dosud zachycených slovních zásob pro zkoumání kontaktu jazyků. Prvním krokem je zde nepochybně výzkum přejatých slov (a existuje již řada prací v této oblasti[12]). Dosavadní přístup k otázkám přejímání slov je však dosud převážně jednostranný. Zkoumá se vždy přejímání slov z jazyka A do jazyka B nebo proces opačný. Avšak pouhé zkoumání přejatých slov v jednom nebo druhém směru, ač je již samo o sobě velmi poučné, neříká nic nebo skoro nic o kontaktu obou jazyků. Ukazuje se, že z hlediska porovnávání obou jazyků a zkoumání jejich kontaktu je důležitější studium vzájemného poměru při procesu přejímání. Přejatá slova z jazyka A do jazyka B je nutno srovnat se slovy přejatými z jazyka B do jazyka A. Jak kvalitativní zjištění, které oblasti slovní zásoby tento proces zasahuje, tak kvantitativní srovnání frekvence výpůjček v textu i v slovníku podává leckdy takřka dokonalou charakteristiku vzájemného vlivu (lexikální interference) a tím i kontaktu obou jazyků. Toto srovnávání může se omezit na jednu dvojici, může však jít o porovnávání několika dvojic, u nichž jeden člen páru je totožný, popř. může jít i dále. Tak velmi zajímavé výsledky v tomto smyslu podává srovnávání výpůjček v rámci dvojic, v nichž jedním členem je vždy regionální lingua franca a druhými členy jsou např. velký jazyk oblasti, jazyk diaspory, ev. kvantitativně omezený jazyk malého kmenového společenství.

Zkoumání procesu lexikální interference je ovšem jen jedním stadiem vý[22]zkumu kontaktu jazyků a jejich vzájemného vlivu. Není však jenom východiskem z nouze pro oblast, v níž je dosud málo dobrých popisů gramatických a v níž jakési zachycení slovní zásoby je jediným pramenem o jazycích, o nichž víme málo nebo nic.

4. Na příkladech jazyků z oblasti Západní Afriky chtěli jsme ukázat některé základní složky obecnějšího modelu výzkumu jazykového dorozumívání v multilingvní oblasti. Nezbytnými a vzájemně se doplňujícími prvky v něm jsou podle našeho názoru studium podmínek koexistence jazykových společenství v dané oblasti, studium společenského styku i za hranicemi jazykových společenství i jeho frekvence a intenzity, studium bilingvismu i multilingvismu jakožto vlastností příslušníků jazykových společenství s důrazem na studium rozdílů podle generací i národnostní příslušnosti a studium kontaktu jazykových systémů samých jakožto objektivně existujících a jejich vzájemného ovlivnění jednosměrného, vzájemného, ev. konvergence.

Každá složka má ovšem své specifické otázky a bylo by možno uvažovat jistě i o složkách dalších. V každém případě však západoafrický a svým způsobem i africký materiál tu předpokládá nový přístup a patrně i umožní nové řešení některých obecných problémů vícejazyčných oblastí.

 

R É S U M É

On General Problems of Language Communication in Multilingual Areas

General and special studies of languages in contact were related till recently to several traditional areas of Europe (the Balkans, the Mediterranean), of America (the problems of contact of American Indian languages and English, ev. Spanish), and more recently of Asia (Weinreich's study of bilingualism in India). Attention has been drawn only quite recently to similar problems existing in tropical Africa. The author of this article takes as his starting point theoretical studies of Haugen, Havránek, Weinreich and Zawadowski and formulates the premiss that it is necessary to distinguish the theoretical difference between bilingualism (ev. multilingualism), as the ability of speakers to express themselves (or understand) in two or more languages, in varying measure and form and language contact, defined as the existence of two language systems side by side, manifested in mutual influence (interference) at different levels.

Having established certain basic types of co-existence of language communities in West Africa (geographically contiguus or isolated, diaspora, socially stratified frontier etc.) the author essays, on the basis of the African material to present a more general model of the study of language communication in multilingual areas.

1. The study of the degree of social contact between two or more language communities. Here the basic insights will fall to non-linguistic disciplines (sociology, history, economics, comparative study of ideological influences). The usefulness of such studies is documented by Olderogge's study of the development of trade routes and Wilkes's study on the influence of Islam on the Guinea coast. For the purposes of linguistic studies, however, it will be necessary to abstract from such studies the degree of social contact between the members of various language communities, as the social contact runs as a rule, but not always, more or less parallel with the language contact.

2. The study of bilingualism (multilingualism) can use both the direct and indirect [23]method and subjective and objective approach. In the case of African materials, a factor which must be taken into account is the unreliability of the subjective procedure (based on the mass estimates of the speakers themselves as to the extent to which they command two or more languages). The need to base the investigation of African bilingualism and multilingualism on objectively established facts leads to the use of appropriate tests. At the present time investigation of groups of speakers is being carried on in Ghana by means of oral and written texts in cooperation with the Bureau of Ghana Languages, directed by Mr S. K. Otoo. (Its results will be presented in a forthcoming common publication.) The importance of investigating asymmetries of bilingualism and multilingualism according to generations and various language communities.

3. Mutual contact of language systems can be ascertained by the synchronuous comparison of the systems and their lexical funds. The importance of study of non-native language realizations, documented by C. T. Hodge and U. Feyer. It is not impossible that through the systematic comparison of systems at all levels many relations, hitherto regarded as genetic, may be identified as the relations of members of the same “Sprachbund” in the sense established by the Prague school. Attention is directed to the comparative study of lexical borrowing. In order to establish the degree of contact between two language systems the quantitative and qualitative study of mutual lexical interference may be very useful.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 1, s. 16-23

Předchozí Bohuslav Havránek: Český jazyk Husův

Následující Ivan Poldauf: Neaktuálnost jako gramatická kategorie českého slovesa?