Neaktuálnost jako gramatická kategorie českého slovesa?

Ivan Poldauf

[Články]

(pdf)

Неактуальность как грамматическая категория чешского глагола? / Non-actualité en tant que catégorie grammaticale du verbe tchèque?

Ve svém článku K pojmu „neaktuálnost“ ve vidové soustavě českého slovesa (SaS 26, 1965, 23—26; srov. též Welt der Slawen 9, 1964, 53n.) shrnul František Kopečný své námitky proti názorům popírajícím existenci neaktuálnosti v české vidové soustavě. Kdysi mluvil Kopečný o atemporálnosti jako neaktuálnosti bez ohledu na čas (srov. SaS 10, 1947/48, 151n.). Nesouhlasil jsem tehdy s existencí atemporálnosti, ale přijímal jsem ‚korelaci v kategorii aktuálnosti‘ (SaS 11, 1948/49, 121n.). Onomaziologický přístup k českému slovesu mě však zatím poučil, že neaktuálnost je jen průvodním významovým rysem určitých významových typů českého slovesa, a vyjádřil jsem to v recenzi Kopečného Slovesného vidu v češtině (SaS 25, 1964, 46n., dále rec.). Protože se domnívám, že rozpory Kopečného argumentace zůstávají i v jeho posledním článku, vracím se k této otázce šíře.

Kopečný postuluje pro český protiklad násobenost/nenásobenost negramatický, lexikální charakter. Ze sémantické povahy opozice, tj. z toho, že se tu odkazuje na objektivní charakteristiku děje,[1] vyvozuje její negramatičnost. Potom by musil být negramatický například také protiklad singulár/plurál u substantiv, na rozdíl třeba od pádu. Jistěže je možné chápat vid úzce a pak [24]řadit tento protiklad do jiné roviny kategoriálních modifikací českého slovesa, ale větší lexikálnost (proto však ještě nikoli lexikálnost) a spolu s tím neplná paradigmatičnost tohoto protikladu vyplývá ze dvou okolností: 1. z neúplnosti jeho zastoupení, 2. z jeho odlišné podstaty v podobě nedokonavé a dokonavé.

Místo „násobenosti v širším smyslu“ by vůbec bylo myslím lépe mluvit o členitosti. Přitom není dáno, zda je děj členitý objektivně nebo v subjektivním chápání mluvčího, ani zda je členitost „posobnostní“[2] (pobádat, plápolat, dělávat, hlásat, chodit nervózně po pokoji) nebo „mnohovztažná“ (roznést, vytrhat, napéci), tj. zda je členění omezeno na rovinu časovou či nikoli. Je ovšem sporné, jsme-li oprávněni zahrnovat do jedné kategorie posobnostní členitost, kterou — vyjádřenu soustavou ustálených prostředků — nenalézáme u dokonavých sloves, a mnohovztažnou členitost, kterou opět neznáme — takto vyjádřenu — u nedokonavých sloves. Příslušnost do jedné a téže kategorie by byla prokázána tehdy, kdyby podstata členů opozice přirozeně vylučovala uplatnění členu v dokonavé, resp. nedokonavé podobě. Avšak slovesa jako roznést/roznášet, která nejsou ani distributivy ani iterativy, ukazují, že takového vzájemného vylučování není, ať už jde o význam posobnostní (Roznesl adresátům pozvánky — když ty pozvánky roznášel), nebo mnohovztažný (Rozhlas roznesl zprávu do všech zemí světa — když ji roznášel do všech zemí světa).

Soudím, že je pro pochopení věci třeba přistoupit k slovesné zásobě z její významové stránky. Podle té, byť bez nějakého vyhraněného předělu, rozpadá se na slovesa akční a neakční.[3]

Většina jsou slovesa akční a v jejich jádru jsou slovesa vytvářející s jinými vidové dvojice (až trojice) nedok./dok. Mimo ně jsou tu slovesa, která jsou pro svůj zvláštní stylisticky příznakový rys buď jen dokonavá (knižnost, expresívnost, lidovost apod.), nebo jen nedokonavá (augmentativnost: honosit se na rozdíl od chlubit se, žadonit na rozdíl od žádat apod.). Jsou tu také slovesa, která vyjadřují činnosti „prostě plynoucí“ (pracovat, přemýšlet apod., srov. Podíl, s. 209). Akční slovesa mohou označovat i děj, který je implicitně členitý (roznést/roznášet; rozmlouvat, lopotit se, plápolat s plynulým přechodem k významům augmentativním). Vyvinul se však i způsob explicitního vyjádření této členitosti u dokonavého tvaru (distributiva).[4] — Některé významy sloves typů nést a nosit patří do skupiny sloves akčních. Jsou to např. dvojice jako nesu/odnesu (kde nesu = odnáším), ale je to i nesu s implicitně členitým významem (slepice nese málo vajec) a nosím s významem explicitně členitým (teď právě nosí [jídlo] na stůl, nosí dříví do lesa, kde tě čert nosí).[5]

Slovesa neakční vyjadřují především stavy a vztahy. I sem patří některé významy sloves typů nést a nosit, tak např. nést nebo nosit na sobě ‚mít [25]na sobě‘, nosit dítě pod srdcem ‚chovat‘. Dále sem patří slovesa, u nichž sice jde o činnost, ale takovou, kterou nelze „uchopit jako akci“, neboť nikam nesměřuje, ale „průběžně dosahuje svého naplnění“ (Podíl, s. 209). Jsou to slovesa jako řídit (auto), hlídat (děti), také však pronásledovat (děj se naplňuje vzhledem k stále unikajícímu cíli). To je význam kontinuitní. Patří sem možná i takové Kdo za to nese odpovědnost? Od těchto sloves je plynulý přechod k dalším, která můžeme zhruba rozdělit do tří skupin. Všechna tato další slovesa charakterizuje různě výrazný významový rys členitosti. Je výhodné provést rozdělení podle toho, jak se v této členitosti uplatňuje charakteristika pravidelné pauzovanosti. — Již u sloves jako hlídat děj zpravidla probíhá v podobě řady ‚soustředění pozornosti‘, i když to ještě není tak docela nutné. U takového slovesa jako bojovat je tato charakteristika ještě o něco výraznější.[6] Docela jasná je už u takového poslíčkovat, zedničit, sedlačit. To už je význam kontinuální.[7] Pauzovanost je už zcela zřetelná tam, kde je členitost explicitně vyjádřena (iterativa): dělává, prosívá, sedá(vá). Jde o význam sukcesívní (posobnostní, Kopečného násobená v užším smyslu, vlastní nebo příznakově násobená). Nejde u nich ještě o pauzovanost pravidelnou. Naopak, že jde o násobení, opakování, při němž jsou pauzy docela dobře nepravidelné, to ukazují dobře slovesa jako létává (přes náš dům létává tučko, rec., s. 48) i funkce případného zdvojení (divívával jsem se tomu). Přitom nepravidelná pauzovanost může být přehodnocena na časovou vzdálenost (v min. čase — pejsek na mě štěkávával).[8] Konečně jde o slovesa, kde jde o pauzovanost spíše pravidelnou: stravuje se v kantýně, spoří na knížku, stýká se s mnoha lidmi, dojíždí do práce elektrikou, dochází do úřadu před osmou, navštěvuje/frekventuje odbornou školu, sloven. ulicou premávajú elektríčky. Tu jde o význam rekurentní.

Často ustupuje rekurentní charakter do pozadí a členitost se chápe jen jako přirozená charakteristika děje. Tak je tomu asi u sloves ve spojeních: provozovat živnost, pěstovat rostliny, prospívá ve výuce, vychází dobře s představenými, vyhledává špatnou společnost, vyskytuje se jen na vlhkých místech. Čím více je tomu tak, tím více se slovesa opět blíží k slovesům s významem kontinuálním, až i kontinuitním. Odhlédneme-li od spojení jako takový důl nese (tj. vynáší, je výnosný), kde rekurentnost není jednoznačná, můžeme říci, že se tu pro členitý děj vyskytuje jen typ nosí: nosí hlavu vysoko, přen. nohy mě nosí už čtyřicet let, nosí nám noviny, občas nosí zajímavé zprávy. Explicitně vyjádří sukcesívnost typ nosívá: nosívá zajímavé zprávy. Minimum členitosti a maximum indeterminovanosti (nesepjatosti s časovou a prostorovou situací) je ve spojeních jako už chodí do školy (je školákem), nosí poštu (je listonošem). Ve větě jako jaké nosí šaty? je už hodně kontinuálnosti, při nosí lidem do domů těžké nákupy dokonce rekurentnosti. Tyto rozdíly jsou přirozeně plynulé. Nejsou tu ostré hranice.

Důležité je nyní toto: s růstem významového rysu pauzovanosti a zvl. pravidelné pauzovanosti, tj. čím dále jsme od významu kontinuálního (a čím [26]blíže k rekurentnímu), tím obtížněji lze činnost, o niž v daném případě jde, chápat jako činnost, která právě probíhá. Na otázku Podívejte se, co to tamhle dělá? nelze odpovědět *On tam dělává rámus (sukces.). Avšak nelze říci ani On se tam právě teď stravuje, on tam právě dojíždí, on se tam právě stýká se svým přítelem, zrovna teď spoří na knížku, právě navštěvuje tu školu, ta elektríčka práve premáva (rekurent.). Významové rysy ovšem nejsou strnulé,[9] někdy mohou jiné rysy převažovat.[10] Jistě lze sloveso zahradničit, jehož běžný význam je ‚pěstovat ovocné stromy a zeleninu‘, přesunout od významu rekurentního ke kontinuálnímu až kontinuitnímu. Posledním „krokem“ už ovšem význam vypadává ze sféry „členitých dějů“: právě zahradničí (Kopečného ‚betreibt gerade den Gartenbau‘). Může pak dojít i k přechodu do oblasti sloves akčních: Čím se zabývá? Hudlaří. — Kde je teď? Někde hudlaří. — Co s tím dělal/udělal? Hudlařil to/zhudlařil to.

Ovšem před takovým posunem, tedy dokud ještě je význam členitý (ať kontinuální, sukcesívní nebo rekurentní), je nemožné to, čemu Kopecký říká aktuální užití. Nejde o specifikum sloves příznakově násobených, tj. sloves s významem sukcesívním. Kopečný musí přece připustit, že se při významech, o něž nám jde, nedá říci „aktuálně“ ani právě to dělává, ani právě v této chvílí se s ním stýká, ani právě teď se tamhle stravuje, právě teď spoří na knížku, tamhle právě teď navštěvuje školu, tamhle právě teď dojíždí, právě teď dochází do kanceláře apod., vidíš, tamto práve teraz premáva elektríčka číslo osem, ani — ve významu, o nějž nám jde — právě poslíčkuje … Nelze argumentovat tím, že stýkat se je jen variantou stýkávat se, jako je sedat variantou sedávat, když přece sedat je často, občas, pravidelně, někdy sedět, ale stýkat se není často, občas, pravidelně, někdy se setkávat (srov. stýkají se už jen písemně).

Kopečný se hodně zabývá slovesy typu nosit, vodit a zvláště zdůrazňuje, že mohou označovat i děj aktuální. Neklade si otázku, jde-li u členitosti kontinuálního, sukcesívního (občas nosí = nosívá) nebo rekurentního typu, o týž slovesný význam jako při členitosti, jakou tu a tam najdeme ve spojeních jako teď právě nosí na stůl, chodí nervózně kolem stolu apod. Vždyť právě teď zahradničí je jiný, vzácnější význam slovesa, než má běžné zahradničí = pěstuje ovocné stromy a zeleninu. Třeba paralelní poslíčkuje takový význam nevyvinulo (a srov. pozn. 10 o bulat). Kopečný však říká: „Neznám slovesa, která jsou zároveň nenásobená a neaktuální.“ Pokládá tedy třeba stravovat se, spořit, dojíždět a docházet, navštěvovat = frekventovat a premávať za (příznakově) násobená či za aktuální?

V německé verzi článku (a podobně v pozn. 10 české verze) říká: „Jedno však musím Poldaufovi připustit, že u aktuálně užitých indeterminativ jako např. teď právě nosí na stůl se jedná spíše o členitost (Distribuierung) jednoho děje než o autonomní násobenost (Mehrmaligkeit).“ To ovšem znamená, že tu jde o rys známý u sloves akčních (utrhali mu knoflíky) — o mnohovztažnou členitost (nosil na stůl talíře — ne talíř!, nosil talíř kolem stolu — [27]několika pohyby) na rozdíl od členění v časové rovině, typického pro slovesa neakční.

Kopečný říká: „Neznám však — ovšem při svém pojetí neaktuálnosti — ani jediné sloveso, které by mohlo být nenásobené a zároveň neaktuální, tj. příznakově neaktuální (prolož. I. P.).“ Tedy „neaktuálnost je neschopnost vyjádřit aktuální prézens“, „příznaková neaktuálnost“ musí pak být takováto neschopnost spjatá s formálním signálem v kontrastu s tvary bez tohoto signálu, jimž tato neschopnost schází: dělává proti dělá. Tedy tvar dělává vyjadřuje něco, co nevyjadřuje tvar dělá. Jenže dělá nevyjadřuje ani aktuálnost ani neaktuálnost, ani násobenost ani nenásobenost; dělává vyjadřuje násobenost i (podle mého názoru při sukcesívní členitosti zcela nutně) neaktuálnost. Z čeho tedy vyplývá, že to, co je na dělává příznakové, je neaktuálnost a nikoli násobenost (sukcesívnost)?

Kopečného tu vede zřejmě jen slovesný typ nosím. Proto jsem jeho teoretický přístup hodnotil větou: „Rozhodným pro Kopečného názor na český vidový systém je slovesný typ nosím, který srovnává s násobenými slovesy“ (rec., s. 47).[11] Je ale dobře známo, že slovesa nemůžeme hodnotit jako formální jednotky (sloveso nosit, sloveso zedničit), ale jako formy sepjaté s určitými významy (např. nosit ‚provádět členitým způsobem činnost držení a současného přemísťování‘, nosit ‚při opakujících se příležitostech provádět činnost držení a současného přemísťování‘). „Nosit a nosívat se neliší násobeností,“ říká Kopečný (P.: jistěže ne, pokud chápeme násobenost jako pauzování, tj. rozložení v čase), „je však evidentní, že se něčím liší“. Odpovídám: Jistěže, tím, že je členitost v nosívám ustáleným prostředkem určena jako „nepravidelná pauzovanost“ (sukcesívnost).

Nakonec Kopečný říká: „I když připustíme toto čistší pojetí násobenosti, s vyloučením aktuálně pojatých prézentů typu nosí (P.: protože jsou blíž k distributivům než k iterativům), nelze ještě proto považovat neaktuálnost za pojem zbytečný, protože je rysem gramatickým, kdežto sama násobenost sémantickým.“ „I kdyby byla správná premisa, že násobenost (P. sukcesívnost a rekurentnost, ne každá členitost) implikuje už sama neaktuálnost“, nebylo by podle Kopečného jeho „pojetí zbytečné … hlavně proto, že tento dejme tomu implikovaný rys neaktuálnosti má proti násobenosti povahu jasně gramatickou, nikoli jen sémantickou.“ Ona „jasná gramatická povaha“ vyplývá Kopečnému z křížení s kategorií času. Znamená to, že Kopečný prohlásí bez výhrad kategorii počitatelnosti u substantiv za gramatickou, protože se kříží s gramatickou kategorií čísla? Že vyčlení jako zvláštní mluvnickou kategorii sloves slovesa jako hodlat, chtít, smět, moci, dovést, dovolovat si (vás pozvat), musit, dlužit proto, že se kříží s kategorií slovesného způsobu (jejím imperativním členem)? A co se slovesy, která se kříží s opozicí aktivum-pasívum, ač jsou transitivní — dostat, mít, znát? Významový rys, který brání spojení sukcesívní ⁺probíhá právě teď, brání i spojení kontinuální/rekurentní ⁺probíhá právě teď.

Dejme tomu, že by vůbec byl správný teoretický předpoklad, že kategorie, která se nemůže realizovat při setkání s určitým členem kategorie prokazatelně [28]mluvnické pro svůj (podstatný) rys, je proto také kategorií mluvnickou (takto se ovšem kříží např. s „aktuálním prézentem“ kontinuální poslíčkuje, sukcesívní dělává i rekurentní stravuje se v kantýně). Avšak členitost v čase (složky jdou po sobě, posobnostně) se nekříží s prézentem. Platí jen, že se v prézentu neuplatní ono užití, jímž se odkazuje na děj, který „právě probíhá“. Ale to se neuplatní ve všech časech. Takže jde zjevně o rys lexikální, implicitní v neakční členitosti. O tom, co někdo dělá v určitou chvíli, se lze vyjádřit jen s pomocí takových lexikálních jednotek, které takovou členitost neimplikují. To, co právě dělám, může být, že právě ukládám uspořenou částku na knížku nebo že právě jím v kantýně oběd, ale nemohu o tom říci, že právě spořím nebo že se právě stravuju. Vyřízuju právě nějaký vzkaz nebo předávám právě nějakou věc, ale nemohu o takovém ději určitém říci, že právě poslíčkuju.

 

R É S U M É

Nichtaktualität als grammatische Kategorie des tschechischen Verbums?

In seinem Artikel Zum Begriff der Nichtaktualität im System des tschechischen Verbalaspektes (SaS 26, 1965, S. 23 f., vgl. auch Welt der Slawen 9, S. 53 f.) verteidigte F. Kopečný gegen die erhobenen Einwände seine Anschauung, daß es beim tschechischen Zeitwort eine besondere Kategorie der Nichtaktualität gebe, die sich aus der die Verben vom Typus dělávat, chodívat kennzeichnende Unfähigkeit, eine im Momente des Sprechens vor sich gehende Handlung auszudrücken, ergibt.

Der Verfasser des vorliegenden Artikels weist polemisch darauf hin, daß die erwähnte Unfähigkeit bei allen Zeitwörtern, oder genauer bei allen verbalen Bedeutungen, vorhanden ist, wo es sich um eine in der Zeit diskret (inkohärent) ausgebreitete Aktion handelt. Diese Art der Ausbreitung kann dann kontinual (die Aktion geht in einer dichten Folge ihrer Teile vor sich), sukzessiv (die Aktion verläuft in einer unregelmäßig pausierten Reihenfolge der Teile), oder rekurrent (es handelt sich um den Verlauf in einer regelmäßigen Folge) sein. Kopečný lenkte seine Aufmerksamkeit nur auf die Zeitwörter mit einer sukzessiven Bedeutung, denn sie sind in einem ganz bestimmten Ableitungsverhältnis zu den Ausgangsverben, was ihn jedoch nicht dazu berechtigen sollte, die betreffenden Beschränkungen hinsichtlich der Anwendung nur diesen zuzuschreiben. Es handelt sich um eine lexikalische Charakteristik der Bedeutungen der Verben, die es verunmöglicht, daß ein Zeitwort überall dort angewendet werden kann, wo auch die Zeitwörter ohne diese semantische Charakteristik angewendet werden können. Dieser Umstand berechtigt uns nicht zu der Behauptung, daß diese Charakteristik das grammatische Wesen der Klasse dělávat, chodívat erfasse, während die Mehrmaligkeit nur die semantische Seite betreffe. Erstens ist sie nachweisbar mit der Bedeutung der Zeitwörter verbunden, nicht mit einer Klassenzugehörigkeit derselben, und zweitens ist die Verunmöglichung einer vollen Anwendung gar kein Nachweis dafür, daß es sich um die Erfassung des grammatischen Wesens einer Gruppe von Zeitwörtern handle, die man bloß aus formalen Gründen aus einem viel weiteren Bestand von Verben mit den gleichen semantischen Zügen abgesondert hat.

Gleichzeitig wird darauf hingewiesen, daß die aktuelle, eig. imperfektiv distributive Bedeutung der Verba wie nosit eine weitere, unterschiedliche Bedeutung dieser Zeitwörter darstellt und daß es keinen Sinn hat, alle Bedeutungen des Zeitworts mittels einer einzigen Definition seiner Bedeutung und Funktion unter ein Dach bringen zu wollen.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 1, s. 23-28

Předchozí Petr Zima: K obecným otázkám výzkumu multilingvních oblastí

Následující Pavel Novák: K jednomu modelu stylistické složky jazykového kódování