Sovětský sborník o jazykovědném strukturalismu

Josef Vachek

[Discussion]

(pdf)

Советский сборник о языковедческом структурализме / Une revue soviétique sur le structuralisme en linguistique

Je obecně známo, že zájem o teorii a praxi pražské školy jazykovědné v posledních asi pěti až desíti letech ve světě potěšitelně vzrůstá. Svědčí o něm především nová vydání Trubeckého základního díla Grundzüge der Phonologie nejen v původní ně[57]mecké verzi, ale i ve francouzském překladu Cantineauově a nejnověji v ruském překladu Cholodovičově. Také souborný svazek Jakobsonových fonologických studií, který vyšel před čtyřmi lety u Moutona, zaslouží, aby tu byl alespoň zběžně připomenut (srov. SaS 25, 1964, s. 288—291). Snad smím v této souvislosti připomenout i své dvě publikace, Dictionnaire de linguistique de lʼÉcole de Prague (Utrecht—Anvers 1960) a Prague School Reader in Linguistics (Bloomington 1964). Odvažuji se uvést je tu proto, že podnět k jejich vydání nevyšel od nás, ale od zahraničních vydavatelů — v prvém případě od vrcholné jazykovědné instituce světa, Stálého mezinárodního výboru lingvistů, sídlícího v Holandsku, v druhém případě od čilého nakladatelství Indiana University Press.

Dnes můžeme k této již dosti dlouhé řadě připojit další, a to opravdu významnou položku, sovětský sborník vydaný moskevským nakladatelstvím ‚Nauka‘ v posledním čtvrtletí r. 1964. Sborník, jehož název je Osnovnyje napravlenija strukturalizma, vznikl kolektivní prací sedmi sovětských lingvistů, pracovníků Institutu jazykoznanija AN SSSR, za vedení V. N. Jarcevové a M. M. Guchmanové. Je to svazek rozsáhlý (čítá 360 stran) a podává — jako dosud žádná jiná publikace — podrobné a vcelku spolehlivé poučení o hlavních jazykovědných směrech strukturně orientovaných. Obsahuje úvodní stať M. Guchmanové, zabývající se na 41 stranách historickými a metodologickými základy strukturalismu, a čtyři rozsáhlé kapitoly věnované jednotlivým strukturně zaměřeným směrům: prvá kapitola, sepsaná T. V. Bulyginovou, probírá podrobně učení pražské školy (je jí věnováno neméně než 80 stran); druhá kapitola, zpracovaná V. P. Muratovou, probírá na 50 stranách učení školy kodaňské, třetí kapitola je věnována americkému a čtvrtá anglickému strukturalismu. Třetí kapitola je nejrozsáhlejší ze všech (má 130 stran) a podíleli se na ní tři autoři, N. D. Arutjunovová, G. A. Klimov a E. S. Kubrjakova (rozsah je dán mj. i tím, že se tu již zaujímá stanovisko i ke generativní mluvnici); konečně čtvrtá kapitola, zabývající se teorií toho, co se u nás obyčejně označuje jako londýnská škola jazykovědná, je opět dílem E. S. Kubrjakovové a zaujímá asi 45 stran.

Už z těchto stručných údajů je zřejmé, že není dobře možno ve stručné zprávě vystihnout celé bohatství sborníku. Jsme proto nuceni omezit se hlavně na kapitoly, o které máme přirozeně největší zájem, tj. na úvodní kapitolu Guchmanové o historických a metodologických základech strukturalismu, a ovšem na kapitolu Bulyginové o pražské lingvistické škole, kdežto zbývajících tří kapitol, pojednávajících o strukturních směrech kodaňském, americkém a britském, se dotkneme jen zběžně.

Úvodní stať Guchmanové, známé sovětské germanistky a obecné lingvistky, vcelku velmi výstižně podává obecnou charakteristiku jazykovědných směrů se strukturalistickým zaměřením a zasazuje jejich vznik a názorové zaměření jak do vlastního vývoje lingvistického myšlení, tak do celkového vědního a myšlenkového kontextu doby. Na otázku, jak je motivován vznik strukturního přístupu k jazyku v kontextu vývoje jazykovědy, je odpověď celkem jasná — šlo tu o zásadní opozici k metodám mladogramatické školy, které již nevyhovovaly pro své jednostranně atomistické a výhradně historické zaměření. Nelze ovšem přehlížet skutečnost, že přístup mladogramatiků k jazyku byl do značné míry určován celkovým vědním zaměřením poslední čtvrtiny 19. století a počátku století našeho, tj. zaměřením pozitivistickým, jež svůj úkol v podstatě omezovalo na registraci a přesný popis zkoumané skutečnosti (V. Mathesius tu často mluvíval o „pozitivistické malodušnosti“, neodvažující se překročit meze úzkého obzoru, které si sama určila). Opozice proti tomuto úzkému vymezení vědního úkolu má v různých vědních oborech různé formy. V jazykovědě se projevuje zdůrazněním potřeby synchronistického přístupu k zkoumaným skutečnostem a nutnosti zjišťovat vztahy každého zkoumaného faktu k ostatním faktům, jež s ním v jazyce souvisí, tedy zkoumat vztahy vytvářející jazykový systém. Protože tento systém je nadřazen jednotlivým zkoumaným faktům, lze tato jednotlivá fakta [58]vykládat ze systému a z jeho zákonitostí, jinými slovy, přichází tu k slovu i výkladový princip dedukce vedle principu induktivního, který v pozitivisticky zaměřeném mladogramatismu měl slovo rozhodující. A právě tu je vývoj v jazykovědě zřetelně spjat se všeobecným vědním vývojem, který je od prvé čtvrtiny našeho století charakterizován odklonem od postupu napořád induktivního. Guchmanová poukazuje na to, že skvělé výsledky, k nimž dospěly v prvé čtvrtině 20. století vědy exaktní a jež měly za následek matematizaci různých vědních odvětví, nutně vedly k přehodnocení vztahů mezi induktivními a deduktivními analytickými postupy.

V této historické situaci je ovšem nutno zachovat smysl pro proporce. Guchmanová formuluje z marxistického hlediska své stanovisko asi takto: Žádná věda se nemůže spokojit pouhou registrací a popisem faktů; správná vědecká teorie odhaluje za pozorovanými jevy jejich podstatu, zjišťuje vnitřní zákonitosti, které jsou podkladem těchto jevů, zákonitosti, jež osvětlují vzájemný vliv a vzájemné působení zkoumaných jevů. Je zřejmé, praví Guchmanová, že při řešení těchto otázek má indukce možnosti jen omezené. Je tedy třeba doplňovat ji dedukcí. Je však třeba být si vědom toho, že metody zkoumání jsou po mnohé stránce určeny také specifičností té či oné vědy, a i v mezích dané vědy ještě navíc konkrétními úkoly, které má badatel splnit. Proto, praví dále Guchmanová, nemůže být poměr indukce a dedukce stejný v těch vědách, jež samy vytvářejí svůj objekt (jako např. matematika), a v těch vědách, které zkoumají objekty bezprostředně dané zkušeností (s. 20—21). A tu právě je třeba, jak vyplývá z autorčiných úvah, vést demarkační čáru mezi takovým deduktivním a relacionistickým přístupem, který respektuje specifičnost zkoumaných jevů, a takovým přístupem, který tuto specifičnost přehlíží.

Podrobnější průzkum ukazuje, že specifičnost jazyka záleží především v jeho základní funkci (tj. v tom, že je nástrojem vzájemného dorozumívání jistého kolektivu) a neméně i v jeho materiální stránce, tj. v akustické povaze znaků, kterými jazyk uvedenou dorozumívací funkci plní. (Existence psaného jazyka jako systému nic nemění na tom, že právě jazyk mluvený představuje primární, bezpříznakový aspekt jazykového systému.) Z autorčiných vývodů přesvědčivě vyplývá, že strukturní pojetí jazyka, jak bylo vypracováno v pražské škole, oběma uvedeným specifickým rysům jazykové soustavy plně vyhovuje, kdežto o koncepcích dánské školy glosematické a o amerických deskriptivistických strukturalistech to dobře tvrdit nelze. Glosematikové totiž, jak známo, nepokládají zvukovou substanci za relevantní jazykovou skutečnost: je známo, že podle jejich teorie by bylo možno zvukové kvality nahradit např. optickými, aniž by tím byla dotčena totožnost jazykové soustavy, za předpokladu, že vztahy mezi nově uvedenými optickými složkami by zůstaly tytéž, jaké byly mezi původními složkami akustickými. Američtí deskriptivisté pak nejsou právi specifičnosti jazyka zase proto, že zpravidla eliminují otázky významu jazykových prvků, který podle nich nemá vůbec sloužit jako kritérium při analytickém postupu; ten se má podle nich zakládat jedině na zásadě komplementární distribuce.

Pražská škola podle Guchmanové zvolila správnou cestu především proto, že ve svých počátcích byla inspirována mnohem více ideami Jana Baudouina de Courtenay než ideami Ferdinanda de Saussura. Jak známo, jednou z hlavních tezí Saussurových byla ta, že jazyk je jen formou, nikoli substancí: tuto tezi do důsledku promyslil v své glosematické teorii Louis Hjelmslev a jeho stoupenci. Naproti tomu Baudouin nikdy nepodceňoval důležitost substance samé, třebaže byl dokonale práv systémovému pojetí jazyka. Guchmanová, mimochodem řečeno, zajímavě poukazuje na to, že v Baudouinových pracích lze in nuce nalézt prakticky vše, co bylo jako novum spojováno se jménem Saussurovým (zvláště např. uvědomění protikladu langue — parole, protikladu diachronie — synchronie atp.). Ukazuje se, že u obou těchto velkých jazykovědců tu patrně šlo o podněty, jimiž na ně působil Wilhelm von Humboldt (jehož význam u nás vždy zdůrazňoval V. Mathesius); Baudouin tu však podněty [59]Humboldtovy dovedl zpracovat plodněji a reálněji než de Saussure. Autorka např. ukazuje, že i způsob, jímž se v pražské škole řešila antinomie synchroničnosti a diachroničnosti (způsob, který je u nás spjat se jménem Jakobsonovým a Trnkovým), byl již rovněž předznamenán v pracích Baudouinových, a to už v osmdesátých letech minulého století.

Vcelku lze tedy hodnotit stať Guchmanové jako dobře informovanou; vidí vztahy mezi jednotlivými strukturně orientovanými směry v náležité perspektivě a rozdíly mezi nimi dovede vcelku výstižně zdůvodnit odlišností tradic baudouinovské a saussurovské, které — a to je po našem soudu zvláště zajímavé zjištění — obě nakonec vycházejí, alespoň zčásti, ze společné inspirace humboldtovské.

Tolik o úvodní kapitole M. Guchmanové. Přecházíme nyní ke kapitole o pražské škole, jejíž autorkou je T. V. Bulyginová. Hned úvodem je třeba zdůraznit velmi dobrou autorčinu obeznámenost s tvorbou pražské školy. Zná a běžně cituje nejen stati vyšlé v Travaux du CLP a Charisteriích, v SaS, ČMF, v SMS, v brněnském fakultním sborníku atd., ale i články tíže dostupné, jako např. v předválečné pražské revui Centralʼnaja Jevropa, v sbornících jako Xenia Pragensia, O vědeckém poznání soudobých jazyků nebo K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků atp.; zná i sborník liblické konference o marxistické jazykovědě, vyšlý v Praze 1962. Stejně dobře je informována o pojednáních členů pražské školy vyšlých v periodikách zahraničních — např. zná italskou stať Jakobsonovu o pražské škole „La scuola linguistica di Praga“, otištěnou r. 1933 v milánské revui La Cultura, stať, která je u nás, pokud mohu posoudit, prakticky celkem neznámá. Pokud jsme mohli zjistit, nezná autorka z důležitějších publikací snad jen brněnskou řadu Brno Studies in English, což lze snadno vysvětlit nesnadnou dostupností této řady mimo náš stát. Důkladnou znalostí literatury se autorka sympaticky odlišuje od většiny ostatních autorů jak západních, tak východních, jejichž informovanost o práci pražské školy leckdy jeví povážlivé mezery (znají a citují obyčejně jen Trubeckého a Jakobsona, mnohem méně Karcevského, Mathesia a další členy pražské školy).

V prvním oddílu své práce mluví Bulyginová o historických předpokladech vzniku pražské školy a o jejích obecně teoretických zásadách. Vznik pražské školy spojuje po právu s opozicí proti mladogramatismu, za jehož představitele pokládá členy Gebauerovy školy (ne ovšem zcela přesně), a s vlivem jak Saussurovým, tak Baudouinovým. Nicméně správně zdůrazňuje, že lingvistické názory pražské školy tkvějí v starších základech domácích, jež časově předcházejí před vyjitím de Saussurova slavného Cours de linguistique générale, především v Mathesiově známém pojednání O potenciálnosti jevů jazykových (VKČSN 1911), kde se mj. zvláště zdůrazňuje nutnost vědecky studovat jazyk současný. Vhodné je v této souvislosti připomenout i význam pražského německého jazykovědného myslitele Antona Martyho, zato je silně přeexponován autorčin názor, že pražská škola budovala své učení na základech filosofie Masarykovy. Názor ten je založen jednak na jediné marginální Mathesiově poznámce z jeho stati z r. 1911, ke které se však Mathesius sám nikdy nevrátil, aby ji podrobněji rozvedl, jednak na studiích Jakobsona a Mukařovského z r. 1930, v nichž jsou sebrány Masarykovy názory na jazyk a analyzován Masarykův sloh — avšak tu šlo spíše o vnější než vnitřní motivaci: stati měly být projevem vděčnosti za peněžní podporu, jež Pražskému lingvistickému kroužku umožnila vydat prvé dva svazky Travaux. O oprávněnosti této interpretace svědčí ostatně i zmínka, kterou oběma masarykovským statím Mathesius věnoval v své vzpomínkové stati Deset let Pražského lingvistického kroužku, vyšlé r. 1936 v SaS (2, 142).

Skuteční inspirátoři teorie pražské školy byli, jak i Guchmanová správně zjišťuje, Saussure, zvláště pak Baudouin, jehož názorům ruští členové Kroužku (hlavně Jakobson a Trubeckoj) vydatně pomohli v Praze zakotvit, ač sami přímými žáky Baudouinovými nebyli. Pokud se týče Saussurova vlivu, působil na zakládající členy pražské [60]školy jednak přímo (sluší tu upozornit na Trnkovu stať o ženevské škole jazykovědné v ČMF v polovině dvacátých let), jednak nepřímo, prostřednictvím S. Karcevského, který dobře poznal de Saussurovo učení za svého pobytu v Ženevě a který patrně prvý své krajany Jakobsona a Trubeckého s tímto učením hlouběji seznámil. Bulyginové při vší její dobré informovanosti ušlo, že Karcevskij žil uprostřed dvacátých let v Praze (zmiňuje se o tom i Mathesius v svém článku k desítiletí Pražského lingvistického kroužku), takže jeho kontakt s Jakobsonem a Mathesiovou skupinou mladých českých lingvistů byl velmi živý. V úzkém kontaktu s pražskou školou zůstal ovšem Karcevskij i po svém definitivním odchodu na ženevskou universitu, kde se stal zakladatelem Institutu slovanských studií; nehledě k jeho pravidelné spolupráci na Travaux du CLP je třeba upozornit na to, že do Prahy občas i osobně zajížděl (zúčastnil se např. Mezinárodní fonologické konference, pořádané Kroužkem na sklonku r. 1930).

Autorka také právem zdůrazňuje „poměrnou jednotu“ názorů pražské školy třicátých let; důraz na slově poměrnou je zdůvodněn tím, že sama vhodně upozorňuje na některé názorové diferenciace uvnitř pražské školy. Týká se to např. interpretace antinomie langue — parole, kde autorka po mém soudu nemá úplně pravdu v tom, jestliže na s. 53n. staví názory J. M. Kořínka na jednu rovinu s názory Artymovyčovými a Mathesiovými; ve skutečnosti představují názory Mathesiovy a Artymovyčovy jakýsi střed mezi koncepcemi Trubeckého a Kořínkovou: kdežto podle Kořínka je langue prostě výsledkem vědecké abstrakce a klasifikace faktů konkrétních promluv, podle Mathesia a Artymovyče má langue — řečeno terminologií dnes obvyklou — hodnotu kolektivně platného kódu (Mathesius tu někdy mluvíval o „ideální reálnosti“). Názorových rozdílů bylo ovšem i v pražské škole třicátých let více; dalo by se tu jen s malým zkreslením mluvit o ruském křídle, jehož členové s oblibou načrtávali velkorysé koncepce na vysokém stupni abstrakce (Trubeckoj sám říkával, že se v Praze vždy „uzemňuje“, tj. získává větší kontakt s jazykovou realitou) a s patrným sklonem k vydatnému využití i deduktivního postupu v jazykovědné teorii, a o křídle českém, které se soustředilo více na verifikaci teorií a na induktivní zpracovávání jazykového detailu, v kterém dovedlo — jak to v jedné ze svých formulací pěkně vyjádřil Kořínek — rozpoznat zrcadlení celého jazykového systému. Čeští členové pražské školy dokumentují svůj živý smysl pro konkrétní jazykovou realitu i tím, že prví proklamují nutnost i kvantitativní analýzy jazykových jevů (a prakticky tento požadavek plní v pracích Mathesiových, Trnkových i j.), zvláště pak i tím, že z funkčního přístupu pražské školy vyvozují velmi důležité výsledky i pro řešení aktuálních otázek jazykové kultury a stylistiky (Havránek, Mathesius).

Bylo by snad — třebaže s jistou aproximací — dokonce možno říci, že v programu pražské školy, proklamujícím funkčně strukturální přístup k jazykovým skutečnostem, posunovalo ruské křídlo těžiště svého zájmu spíše směrem ke složce strukturní, kdežto české křídlo naopak spíše směrem ke složce funkční. A snad příliš nepochybíme, vyslovíme-li názor, že bohatství výsledků, k nimž se v pražské škole dospělo, lze v neposlední řadě přičíst právě plodnému napětí mezi těmito dvěma variantami základní koncepce pražské školy, variantou českou a ruskou. I když Bulyginová obvykle podává spolehlivou informaci o pozitivních výsledcích práce pražské školy, přece jen se v bohatství faktů, které čtenáři předkládá, právě zmíněná diferenciace poněkud ztrácí; jejím podtržením by podle našeho názoru obraz pražské školy, podaný autorkou pečlivě a vcelku opravdu věcně, získal ještě více na plastičnosti a dynamičnosti.

V souvislosti s poměrnou jednotou názorů v pražské škole nebude snad zcela nemístná ještě jedna korektura autorčiny formulace. Je jistě pravda, že pražský Kroužek představoval lingvistickou organizaci nového typu, názorově vyhraněnou a tím odlišnou od organizací starších, jež byly tribunou různých, i značně protichůdných vědeckých směrů. Na druhé straně však nelze tvrdit, jak to činí autorka, že Pražský [61]lingvistický kroužek v svých stanovách „otevřeně prohlásil, že činnost člena Kroužku, která by se nerozvíjela v souhlase s programem funkčního a strukturního bádání, by měla za následek jeho vyloučení z organizace“. Ve skutečnosti se ve stanovách mluví o ztrátě členských práv u těch členů, kteří po více než rok „neplní kteroukoli povinnost členskou“, při čemž jako členské povinnosti se tu vypočítávají návštěva přednáškových schůzí a placení členských příspěvků. Že vyloučení ze spolku nebylo míněno jako sankce proti badatelům strukturně a funkčně nepracujícím, je patrno ostatně i z toho, že mezi zakládajícími sedmnácti členy Kroužku, kteří podepsali náčrt stanov zaslaný úřadům k schválení, najdeme i jména badatelů, kteří sami strukturně funkční metodou nepracovali (ač s ní sympatizovali), např. O. Hujer, Fr. Slotty, F. Oberpfalcer, V. Machek — kdyby klauzule o vyloučení ze spolku měla ten význam, který jí přikládá Bulyginová, byl by býval podpis těchto zakládajících členů Pražského lingvistického kroužku na jeho stanovách protismyslný. (Stojí ostatně za zmínku, že po celé trvání Pražského lingvistického kroužku jako úředně schváleného spolku, tj. od r. 1929 do r. 1952, nebyl, pokud je nám známo, ani jeden jeho člen spolkem vyloučen; ze spolku za tu dobu vystoupili ze své vlastní iniciativy všeho všudy čtyři členové, dva čeští, jejichž vystoupení bylo motivováno hlavně osobními důvody, a dva němečtí, kteří v pozdních třicátých letech podlehli nátlaku nacizujícího se pražského německého prostředí.)

Ještě jedna věc je v autorčině pojetí alespoň sporná. Termín „pražská škola“ chápe, jak sama praví (hned na s. 47), spíše chronologicky než geograficky; je to pro ni jistá etapa ve vývoji jazykovědy. Jinými slovy, i pro Bulyginovou — jako pro mnoho jiných badatelů, hlavně západních — je pražská škola už jen věcí historie, ne živé skutečnosti. A přece je autorka dobře informována i o našich pracích z doby nejnovější (byla tu už zmínka o tom, že cituje i sborník liblické konference o marxistické jazykovědě); autory těchto prací ovšem již k pražské škole nepočítá — označuje je jako „pokračovatele pražské školy“. Nesporná však zůstává jednota hlavních zásad, na nichž budují jak pracovníci let třicátých, tak pracovníci dnešní — bylo by proto po našem soudu lépe mluvit o pražské škole jako o pojmu vskutku geografickém spíše než chronologickém. Víme, že i mezi našimi jazykovědci jsou stoupenci názoru, který zastává Bulyginová; nevěříme však, že citát z Hausenblasovy stati z r. 1963, jejž autorka uvádí, byl míněn ve smyslu jejího pojetí — Hausenblas uvádí pojetí pražské školy jako „druhé etapy vývoje současné jazykovědy“ jako „obecně uznávané“ patrně v tom smyslu, že o historickém významu pražské školy dnes nikde není pochybnosti, ne v tom smyslu, že by byl vývoj pražské školy výskytem dalších strukturalistických směrů (deskriptivismu a glosematiky) uzavřen anebo dokonce jeho principy usvědčeny z neschopnosti sloužit jako pracovní základ, na němž mohou stavět generace další. Že se na tomto základě u nás nejen buduje dál, ale že se naše jazykověda k pokrokovým tradicím pražské školy také uvědoměle hlásí, ukazují četné publikace posledního desítiletí, zvláště Travaux linguistiques de Prague, navazující na známou řadu Travaux du CLP z doby, kterou u nás často nazýváme „klasickým obdobím pražské školy“.

Kromě těchto několika výhrad je stať Bulyginové o pražské škole výstižná, zabírající jak do značné šíře, tak i hloubky. V řadě bodů ospravedlňuje pojetí pražské školy vůči neodpodstatněným výtkám: tak např. neopodstatněnost výtky, že strukturalismus se proviňuje formalismem, odmítá s poukazem na to, že funkční přístup k jazyku, tj. stálé rozlišování zvukových rozdílů majících význam a významu postrádajících, je formalismu diametrálně protichůdný. Nadto funkční přístup k jazyku nejen není v rozporu se strukturním pojetím jazyka, ale přímo z něho vyplývá.

Hodně pozornosti věnuje Bulyginová teorii distinktivních rysů a jejímu formování již v klasickém období pražské školy. Upozorňuje tu na často přehlížený článek holandského filosofa H. Pose z 8. svazku Travaux du CLP, poukazující na to, že protiklad v pravém slova smyslu — takový, v jaký vstupují právě distinktivní rysy — záleží v tom, že si nelze odmyslit jeden z jeho členů od člena druhého, jenž s ním protiklad vytváří. Autorka je také přesvědčena o správnosti teorie, že binární proti[62]klady jsou v oblasti distinktivních rysů obecně platné — vztahy ternární, jež se proti této tezi uvádívají (např. u Reformatského), platí ne pro distinktivní rysy, ale pro fonémy jako celky. Teorie Trubeckého a jeho postup při zjišťování, které zvukové skutečnosti je třeba řadit k fonémům a jak přitom postupovat, jsou tu podrobovány výtce, že Trubeckého pravidlům zpravidla chybí exaktní kritéria jednoznačně určující, kdy jde z hlediska fonetické analýzy o totožnost nebo rozdílnost variant. Exaktně přesná je jen Trubeckého formulace udávající, kde je identifikace vyloučena (vzájemně se vylučující hlásky, jež nemají ani jeden společný rys, který by je odlišoval od všech ostatních hlásek téže soustavy, nemohou být variantami jednoho a téhož fonému). K tomu lze jistě přisvědčit, ale už sám fakt, že i Trubeckoj přece jen podává exaktně přesnou formulaci pro vyloučení identifikace, znamená pro konkrétní rozbor významnou oporu.

Při výkladu o pojetí korelace v pražské škole zabývá se autorka přirozeně i příznakovostí versus nepříznakovostí členů korelační dvojice. Poukazuje na zásadní odlišnost stanoviska pražské školy od stanoviska Šaumjanova (a vlastně už Reformatského), podle něhož je nakonec věcí konvence, který z diferenčních prvků chápeme jako kladný a který jako záporný — tak např. v přítomnosti souhláskové měkkosti je prý třeba implikovat nepřítomnost tvrdosti, stejně jako v přítomnosti souhláskové tvrdosti jde o nepřítomnost měkkosti. Podle Šaumjana lze záměnou kladných i záporných prvků (tj. opačným jejich hodnocením) dojít k ekvivalentním systémům fonologického popisu. Naproti tomu Bulyginová ukazuje, že Trubeckému a pražské škole šlo o to, zjistit naprosto jednoznačný a objektivní základ pro kvalifikaci kteréhokoli protikladu, přičemž takovým objektivním základem se tu stávají nikoli fyzikální vlastnosti té které hlásky, ale struktura a fungování fonologického systému jako celku. Chceme-li užít známých Householderových termínů, je pro pražské pojetí příznačný tzv. ʻGodʼs truth approach’, nikoli tzv. ‛hocus pocus approach’.

Bulyginová má jisté výhrady i proti Trubeckého koncepci morfonému — nejde ani tak o psychologismus původního pojetí (jenž ostatně měl své dobové zdůvodnění a od něhož se Trubeckoj později aspoň zčásti distancoval), jako hlavně o to, že morfoném nelze vymezit v termínech diferenciálních rysů. Jinými slovy, soubor rysů společných např. alternantám ruského morfonému g/ž/z (jak je nacházíme v morfému drug-/druž/druz-) není společný právě jen těmto alternantám. A přece podle Trubeckého je základní podmínkou fonologické existence, aby určitá jednotka byla přesně vymezena proti ostatním jednotkám téhož druhu. Je to námitka jistě závažná; nicméně dokazuje nikoli neexistenci morfonému, nýbrž jen nepřiměřenost jeho pojetí u Trubeckého. Jak jsme již naznačili v Slovníku lingvistické terminologie pražské školy, jeví se nám jako nejpřiměřenější pojetí morfonému to, že je roven repertoáru fonémů, jež se vystřídávají na témže místě daného morfému.

V odstavcích věnovaných historické fonologii se právem uvádějí, po průkopnických pracích Jakobsonových, i práce jiných členů pražské školy z této oblasti (Ľ. Nováka, Trubeckého, Trnky, Trosta, Havránka a některé starší práce moje). Za nejvýznamnější úspěchy na poli historickofonologického rozboru se pokládají výsledky prací Martinetových (Martinet se tu označuje jako „představitel francouzské větve pražské školy“). I když nelze Martinetovi upírat zásluhy na tomto pracovním poli, nemůžeme nepoznamenat, že právě u nás bylo nejednou poukázáno na to, že Martinetovo pojetí vývojového procesu jazyka příliš zjednodušuje složitost faktů — škoda, že autorce zůstala nedostupná naše větší práce a analytičnosti angličtiny, vyšlá v Brno Studies in English 3, 1961. Právě tak není autorka zcela práva známé Mathesiově stati o cizích slovech ze stanoviska synchronického, jejíž mimořádný význam se dnes i v zahraničí uznává (viz např. nejnověji Austerlitzovo vřelé ocenění této stati v recenzi Prague School Reader in Linguistics, Word 1964), ale jíž autorka věnuje pouze struč[63]nou zmínku v souvislosti s pražským učením o jazykových svazech a o jazykové typologii, která by snad byla zasloužila trochu více místa.

V závěru fonologického úseku své stati autorka vidí historickou zásluhu pražské školy ve třech skutečnostech: (1) ve vytvoření koncepce fonologického systému jako strukturního celku i jeho vlastní zákonitosti; (2) v záměně psychologické interpretace fonologických prvků přístupem sociologickým (my bychom asi řekli, v zdůraznění funkčnosti jazyka) a (3) v doplnění synchronické fonologie fonologií historickou. Tuto formulaci lze po našem soudu pokládat za vskutku výstižnou.

Alespoň stručně se tu chceme zmínit o tom, jak Bulyginová referuje o práci pražské školy mimo oblast fonologie. Informuje především o Mathesiově funkční koncepci systematického rozboru jazyka a jeho postup, rozlišující funkční onomatologii a funkční syntax, je jí velmi sympatický; souhlasí nepokrytě i s Mathesiovým vydělením morfologie jako disciplíny běžící napříč onomatologií a syntaxí (u nás, jak známo, bývalo Mathesiovo schéma právě v tomto bodě kritizováno). Zájem asi vzbudí tvrzení autorčino (s. 96), že věta jako abstraktní vzorec není souřadná (sootnositelʼnoje) s takovými jednotkami, jako jsou foném, morfém nebo slovo (lexém), a že ji proto nelze uznat za jednotku syntaktické roviny. Autorce vadí to, že ve srovnání se slovem je věta méně abstraktní (a ovšem ještě méně abstraktní se jí pak jeví konkrétní promluva, pronesená ve zcela určité mimojazykové situaci zcela určitým mluvčím k zcela určitému posluchači). Proto také se autorka nemůže smířit s formulací Trnkovou, že jednotky každé jazykové roviny fungují jako realizátory jednotek roviny vyšší a jsou samy realizovány jednotkami roviny nižší (formulací, jež se pozoruhodně shoduje se stratifikační koncepcí S. Lamba). Zde ovšem podle našeho názoru autorka nerozlišuje dvě věci, totiž korelát jazykové jednotky v mimojazykové skutečnosti a to, co bychom mohli nazvat normativně strukturní utváření jazykové jednotky. Není jistě pochyby o tom, že čím výše jdeme v hierarchii jazykových rovin, tím konkrétnější je korelát příslušné jednotky dané roviny (od prakticky nulové konkrétnosti na rovině fonologické míra konkrétnosti stále stoupá u toho, co je v mimojazykové skutečnosti korelátem morfému, slova, až k větě a promluvě). Stejně však je jasné, že je-li jazyk systémem norem (a o tom nelze rozumně pochybovat), musí pro každou jeho rovinu platit určité zákonitosti, jimiž se řídí strukturní utvářenost jeho jednotek na kterékoli rovině: jako existují např. normy pro utvářenost fonémů z distinktivních rysů, tak nepochybně existují i normy pro utváření vět z větných elementů — něco jako Danešovy „sentence patterns“. A je třeba zdůraznit, že takto normativně nazírány jsou jednotky jazykových rovin tím abstraktnější, čím vyšší je daná jazyková rovina, protože čím výše se v hierarchii jazykových rovin vystupuje, tím rozsáhlejší a rozmanitější je soubor konkrétních skutečností, které jednotka té které roviny pokrývá. Jinými slovy, pochybnosti Bulyginové nemohou dobře vyvrátit Mathesiovu koncepci větného vzorce jako složky ‘langue’, popř. Trnkovu koncepci vzájemných vztahů jazykových rovin (otázku, je-li charakteristika všech rovin v Trnkově pojetí adekvátní, můžeme v této souvislosti ponechat stranou).

Jisté pochybnosti vzbudí autorčina teze, že v pražské škole nešlo o pokus aplikovat výsledky fonologického zkoumání na oblast analýzy gramatické, ale právě naopak; citáty, které autorka uvádí na podporu svého tvrzení z Trubeckého, nesvědčí nijak nutně pro tu jejich interpretaci, kterou sama podává, a ovšem je toto tvrzení v rozporu s obecně známou skutečností, že k průzkumu problémů gramatických se v pražské škole přistupuje teprve sekundárně a že gramatická problematika v pražské škole je prokazatelně stále až na druhém místě v pořadí (i když se ovšem o její závažnosti nikdy nepochybovalo, srov. práce Havránkovy, Jakobsonovy, Trnkovy aj. a ostatně i teze PLK z r. 1929). — Vcelku výstižné je to, co autorka píše o Skaličkově pojetí morfému a sématu (s tím, že séma je třeba chápat jako složku morfé[64]mového obsahu, analogicky tomu, jako je distinktivní rys složkou morfému). Podobný výstižný výklad je tu věnován i Jakobsonově koncepci morfologické korelace (jejíž podstata je, jak známo, zřetelně odlišná od podstaty korelace fonologické), Karcevského teorii asymetrického dualismu jazykového znaku a konečně dvěma známým Jakobsonovým morfologickým studiím o struktuře ruského slovesa a obecném pádosloví. Proti Jakobsonově tezi, že pro každý ruský pád existuje „společný význam“, uvádí námitky, jež svědčí o „nemožnosti integrovat významy v podstatě tak různorodé, jaké nacházíme u pádu“ (s. 108). Nicméně je podle autorky i nadále třeba hledat invarianty v oblasti morfologie; opírajíc se o jiný výrok Jakobsonův, doporučuje pojímat morfologickou invariantu jako význam, který nejméně závisí na kontextu a jejž lze tedy vymezit jen systémovými protiklady. Taková invarianta nemusí v sobě zahrnovat všechny dílčí významy daného tvaru; jde tu spíše o význam „celkový, řadicí“, chceme-li tu užít Trnkova termínu, užitého v jiné souvislosti (Charisteria, s. 57). — V souvislosti s kritikou Jakobsonových tezí se tu se souhlasem cituje i Dokulilův u nás dobře známý článek K otázce morfologických protikladů (SaS 1958), jehož pojetí bezpříznakového člena morfologického protikladu dává autorka přednost před pojetím Jakobsonovým (to, co Jakobson pokládá jen za fakultativní, možný význam bezpříznakového členu, je třeba podle Dokulila chápat jako nutnou podmínku toho, abychom vůbec mohli takovou kategorii hodnotit jako bezpříznakovou).

Náležitá pozornost je věnována i Mathesiově teorii aktuálního členění větného, o níž se jistě právem prohlašuje, že je nejzávažnějším přínosem pražské školy k syntaktickému bádání. Velmi správně se zdůrazňuje, že cena této teorie je hlavně v tom, že problematika se nepojímá logicko-psychologicky, jako to činili lingvisté předmathesiovského období (zvl. v. d. Gabelentz), ale opravdu lingvisticky, s přihlédnutím ke komunikativní funkci věty jako jednotky sdělení. V té souvislosti autorka uvádí také stať Firbasovu (ze SaS 1962); bohužel jeho stati z Brno Studies in English jí ušly. Také zásadní článek Danešův a Dokulilův ze sborníku O vědeckém poznání soudobých jazyků tu není zaregistrován, takže nebylo zaujato stanovisko k distinkci věta — výpověď, o které se v české jazykovědě v poslední době hodně diskutuje.

Zvláštní oddíl stati je věnován zkoumání funkčních jazyků a slohů a problému kultury jazyka. Zájem pražské školy o tyto problémové úseky, charakterizované hlavně pracemi Havránkovými a Mukařovského, se podtrhuje jako specifická zvláštnost právě pražského strukturalismu — specifičnost tohoto zájmu je dána skutečností, že tu jde o vztahy mezi jazykem a mimojazykovou skutečností a mezi jazykem a strukturami, které jej obklopují. Poukazuje se přitom na pozoruhodnou jednotu a úplnost pražské koncepce v těchto otázkách, takže právě ve vztahu k nim lze plným právem mluvit o pražském pojetí jako o pojetí jisté školy, pojetí, jež našlo svůj odraz v jazykové praxi. Upozorňuje se mj. zvláště na Havránkovo rozlišování mezi normou jazykového systému a kodifikací této normy. V bibliografii prací o této problematice, třebaže je velmi bohatá, chybějí dvě ze základních pojednání Havránkových (z Travaux I a IV), nemluvě ovšem o Havránkových Studiích o spisovném jazyce, které vyšly již za tisku sovětského sborníku. Jinak je tu dokonce zaregistrována i literatura o obchodním jazyce (Vančura, Kopeckij, Siebenschein aj. — s některými omyly v citacích), hlavní zájem autorčin je však soustředěn na problémy jazyka básnického, zpracovávané v pražské škole hlavně Mukařovským a Jakobsonem. Naše jazykovědce bude zajímat zvláště to, že Bulyginová obhajuje pražské badatele proti výtce, že si básnický jazyk představují jako autonomní strukturní útvar, odtržený od jazyka jako systémového celku. Je přesvědčena, že „není důvodů chápat tezi o samostatnosti básnického jazyka příliš doslovně“; poukazuje na to, že Mukařovskému samému bylo jasno, že vztah mezi jazykem umělecké literatury a spisovným jazykem je možno zkoumat z dvojího hlediska: z hlediska jazyka básnického (tu se badatel zaměřuje na rozdíly mezi oběma) nebo z hlediska spisovného jazyka [65](při němž jde o zjištění shod mezi oběma útvary). Z toho vyplývá, že přítomnost estetické funkce v literárním díle neznamená popírání jiných jeho funkcí, mj. i funkce sdělovací. (Ostatně i Trnka, jak upozorňuje autorka, v diskusi o stylu poukázal na to, že „obojí živly, sdělné i estetické, jsou imanentně přítomny v každé promluvě“, SaS 7, s. 67.) Autorka však registruje bez protestů i stanovisko dnešních, jak praví, pokračovatelů pražských tradic, kteří raději než o básnickém jazyce hovoří o uměleckém slohu (s odkazem na Doležela a Hausenblase z r. 1961 a Trosta z r. 1955).

V posledním oddíle své stati se autorka snaží o vystižení vztahu pražské školy k jiným strukturalistickým směrům. Konstatuje, že v desítiletí 1950—60 odváděla české jazykovědce od pozitivní práce ne vždy spravedlivá kritika strukturalismu, často vyjadřovaná způsobem jen deklarativním. (Přesněji řečeno, skončilo toto období již v letech 1955—1956, i když někde vlivem místních poměrů vyznívalo déle.) Autorka poukazuje na to, že v nejnovější době se zájem našich jazykovědců obrací k otázkám vztahu jazyka k realitě, již je třeba vyjádřit, k otázce znakovosti jazyka, ke vztahu mezi jazykem a myšlením — připomíná se v té souvislosti liblická konference o marxistické jazykovědě. Pražská škola strukturalisticky zaměřený směr určitě je, ale má jisté specifické rysy, které jí tu zajišťují zvláštní postavení: Se souhlasem autorka cituje Lüdtkeho (Phonetica, supl. k sv. 4, 1959, s. 126), který zjišťuje, že se pražská jazykověda liší od ostatních strukturních proudů tím, že je to „jediná strukturalistická škola, která se neuzavírá ve věži ze slonové kosti a nepřechází v neplodný formalismus“. To pražskou školu příznivě odlišuje od dánského strukturalismu; na druhé straně však se pražská škola s kodaňskou shoduje — a odlišuje od amerického deskriptivismu — v tom, že obě uznávají sémiologickou funkci za základní vnitřní funkci jazyka. Od Američanů se Pražané liší i tím, že neuznávají stěžejní význam jen a jen komplementární distribuce při zjišťování fonologického systému jazyka; s tím souvisí i zřetel pražské školy k zvukové substanci (tu se opět Pražané liší výrazně od Hjelmslevovy skupiny). Pro pražskou školu tedy není jazyk pouhou formou, zcela odpoutanou od substance, jak to teoreticky prohlásil de Saussure a do důsledků domyslil Hjelmslev. Jinými slovy, pražská škola nepřijímá, podle Bulyginové, zásadu imanentnosti (snad by bylo lépe říci, zásadu radikální, absolutní imanentnosti, protože imanentní zřetel v jistém smyslu zůstává v pražské škole faktem dominantním — o věci jsem psal v sborníku Slavica Pragensia IV, 1962). Odmítání radikální imanentnosti umožňuje pražské škole zkoumat problémy vztahu jazyka ke skutečnosti, problémy, jež nezajímají glosematiky a málo zajímají americké deskriptivisty.

Tolik tedy o obraze pražské školy u Bulyginové, obraze — přes některé nedostatky — vcelku svědomitě a výstižně podaném. O ostatních kapitolách, věnovaných jiným strukturním směrům, můžeme tu říci jen několik zcela stručných slov.

Kapitolu o glosematické teorii napsala V. P. Muratová. Na 50 stranách (s. 127—176) je tu podána vcelku velmi výstižně historie vzniku a vývoje celé koncepce a načrtnuty její hlavní teze, založené na známých protikladových dvojicích forma — substance a obsah — vyjádření. Je třeba ocenit, že zhodnocení teorie je provedeno objektivně, s pečlivým rozlišením světla a stínu. Závěr vyznívá v tom smyslu, že v teorii běží o jeden z prvých pokusů o konstruování axiomatické teorie v oblasti jazykovědy a o sjednocení jazykovědných metod s metodami matematické logiky. Avšak tím, že si nakonec činila nárok na to, aby byla univerzální jazykovou teorií, glosematika fakticky eliminovala zásadní konkrétní rozdíly, jimiž se přirozený jazyk liší od kódu; nemnohé konkrétní práce, jež z této školy vyšly, byly kritizovány především proto, že se v nich nedbá specifičnosti přirozených jazyků, jejich složitosti a rozpornosti — vše to ovšem podle autorky vyplývá z nesprávného pojetí povahy jazyka a úkolů jazykovědy.

Kapitola věnovaná americkému strukturalismu je dílem tří autorů (N. D. Arut[66]junovové, G. A. Klimova a E. S. Kubrjakovové). Je — jak bylo uvedeno — nejrozsáhlejší ze všech kapitol knihy vůbec (čítá 130 stran, s. 177—306) a probírá vývoj amerického strukturního myšlení v jazyce od časů E. Sapira a L. Bloomfielda až do nejnovější doby; všímá si přitom nejen problematiky fonologické, ale i gramatické, a do svého přehledu pojímá i generativní mluvnici. Chceme tu nejstručněji povědět alespoň o stanovisku autorů právě ke generativní mluvnici (ovšem k jejímu staršímu typu, který Chomsky zatím již opustil). Arutjunovová, která zpracovala gramatický úsek dané kapitoly, dochází k závěru, že není důvodů k tomu, aby se ke gramatikám jazyka přistupovalo z hlediska absolutního hodnocení, nezávisle na cílech, které si ten či onen model staví. Co se dá popsat prostě a hospodárně metodami gramatiky generativní, nelze vždy popsat s použitím modelu analytického a naopak. Proto nelze jednostranně vynášet jeden model a zavrhovat druhý. Gramatiku prostě nelze pojímat jako absolutní teorii jazyka, jejíž přednosti lze určit, vycházíme-li z právě tak absolutních kritérií. Je tedy výsledkem autorů přiznání jistého metodického pluralismu, který není tak zcela cizí ani naší lingvistické tradici (V. Mathesius často přirovnával zkoumání jazyka k dobývání pevnosti, na niž je třeba útočit z různých stran a nejrůznějšími zbraněmi).

Poslední kapitola, zabývající se anglickým strukturalismem (tím, čemu se u nás častěji říká londýnská škola jazykovědná nebo Firthova škola), pochází opět z pera E. S. Kubrjakovové a je rozsahem nejmenší (s. 307—353). I v ní je podán spolehlivý obraz vývoje názorů Firthových a některých jiných předních britských lingvistů (zvl. M. A. K. Hallidaye); cenné doplňky k tomuto obrazu podávají poznámky M. Renského v posledním čísle Jazykovědných aktualit. Kubrjakovová dochází k závěru, že teorie londýnské školy by mohla zaujmout důstojné místo uprostřed ostatních současných teorií o jazyce jen tehdy, kdyby se zbavila neopozitivistického zaměření svého zásadně behavioristického (i když biologicky motivovaného) postoje, dále kdyby rozšířila svou tematiku zkoumání a prohloubila a zdokonalila své analytické metody.

Vcelku lze sborník hodnotit jako až dosud nejserióznější a nejúplněji informující práci, která byla o dané tematice napsána. I když v některých bodech nepodává informace ve všem zcela přesné, celkové charakteristiky jednotlivých směrů snesou přísné vědecké měřítko.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 1, pp. 56-66

Previous Karel Horálek: Doslov k odpovědi Levého

Next Kolektiv oddělení matematické lingvistiky ÚJČ: Sovětské sborníky o strukturní lingvistice