Maďarské studie z obecné jazykovědy

Miloš Dokulil, Jan Průcha

[Chronicles]

(pdf)

Венгерские работы по общему языкознанию / Études hongroises de linguistique générale

O novém ruchu v maďarské jazykovědě podávají zajímavé svědectví Studie z obecné jazykovědy (Általános nyelvészeti tanulmányok I, 1963), které začalo vydávat nakladatelství Maďarské akademie věd Akadémiai Kiadó, Budapest.

První ze dvou svazků, které zatím vyšly, přináší na 340 s. vedle úvodu vydavatele Zs. Telegdiho 17 statí. Většina jich nepodává výsledky vlastního bádání, nýbrž seznamuje maďarskou odbornou veřejnost s novými směry v oblasti jazykovědy, se snahou o kritické jejich zhodnocení a využití pro rozvoj poznání maďarského jazyka; k statím prvního dílu jsou připojena podrobná resumé všech statí (v příloze o 48 stranách).

Úvodem podává Zs. Telegdi stručné poučné uvedení do dějin bádání o jazyce; informuje o předvědeckých popisech jazyka, o vzniku a rozvoji historickosrovnávací metody, o Saussurově programu vědeckého popisu jazykového systému a o jeho realizaci ve fonologii a u L. Bloomfielda a jeho školy, která podle autorova názoru nejlépe dosud řešila historický úkol renesance mluvnice, jejího zvědečtění. Jestliže maďarská jazykověda až donedávna nebrala tento vývoj na vědomí, je tím naléhavěji třeba, aby se kriticky vyrovnala s novými metodami zkoumání jazyka a aby rozlišila skutečné poznatky od mylných jejich idealistických interpretací.

Nad problematikou synchronie a diachronie se znovu zamýšlí týž autor v stati Rozštěpení jazykovědy. Vykládá, jak došlo k zrodu synchronní lingvistiky a k rozštěpení jazykovědy na „statickou“ a „evoluční“, a klade otázku, jak překonat protiklad stavu a pohybu v jazyce a pojmout historicky určenou podobu jazyka jako jednotu obojího. Podle autora řešení tu může podat vztah transformace, který v sobě spojuje ideu stavu a pohybu. Transformační vztah není sice historický, nýbrž „logický“, konstituuje však mezi dvěma současnými konstrukcemi vztah posloupnosti. Třebaže tento vztah nebyl neznám ani dřívějším badatelům, podařilo se podle autorova mínění teprve Chomskému zapojit zobrazení transformačních vztahů do gramatické stavby. Gramatika, jak ji navrhuje Chomský, postihuje tedy stav jazyka jako pohyb, jazykový stav jeví se tu ne už jako pouhý předmět historického vývoje, nýbrž jako shrnutí tohoto vývoje v struktuře.

Se souhlasem přijímá koncepci Chomského též Gy. Szépe v stati O transformačním modelu generativní mluvnice. Vykládá generativní mluvnici Chomského a tři jeho generativní gramatické modely; zvláštní pozornost věnuje modelu transformačnímu, který považuje za adekvát[85]nější, úplnější a přitom jednodušší než druhé dva (tzv. primitivní generativní gramatický model a model větné struktury). A. pak podává několik příkladů z maďarského jazyka na transformace; několik jednoduchých transformačních pravidel a transformační analýzu složitější, trojnásobné konstrukční homonymie. — Praktickou aplikaci transformační metody na maďarštinu přináší rovněž stať F. Pappa Transformační analýza maďarských konstrukcí s postpozicí után. A. se tu snaží „ryze formálně“ rozlišit dvě homonymní uvedené konstrukce na základě různých jejích transformačních možností, zapomínaje ovšem na to, že — jak bylo mnohokráte namítnuto — sám pojem transformace implikuje v sobě moment smyslu.

Jen s tou výhradou lze přijmout autorův závěr, že důsledná formální analýza je i v maďarštině možná a že užitečně doplňuje dosud užívané metody v deskriptivním studiu tohoto jazyka.

Principiální otázku, jak dalece je možná, popř. nutná analýza opírající se pouze o formální fakta, si klade stať J. Hermana K otázce vztahu mezi formou a významem. Právem a. zdůrazňuje, že nejdůslednější a nejobecnější formálně analytická metoda, tzv. distribuční analýza, mimoděk ukazuje, že je nemožné obejít se bez významu, neboť na otázku, zda daný formální řetězec v jazyce existuje, nebo ne, bylo by lze bez zřetele k významu odpovědět jen tehdy, kdyby jazyk představoval uzavřený korpus hotových jazykových výpovědí; protože však jazyk nepředstavuje takový uzavřený korpus, nýbrž systém, v němž se tvoří výpovědi v nekonečném počtu, je distribuční analýza nucena uchylovat se k rozhodnutí informátora. Protože tedy úplné vyloučení významu z formální analýzy stejně není možné, jde jen o to, uvarovat se nebezpečí, která s sebou přináší zjišťování významu z individuální introspekce. To podle a. umožňuje jednak kontrola významových vztahů na rovině formy, jednak kontrola významu na rovině praxe. — V druhé části práce a. zkoumá, v jaké míře určuje význam formální stránku jazyka. Dochází k závěru, že zatímco fonetická forma jednotlivých znaků (tj. morfémů) není v zásadě ovlivňována významem, je spojování těchto znaků, jejich skladba ve značné míře závislá na vztazích významových a na objektivní skutečnosti, která se v nich obráží.

Stať J. Berrárové Formální kritéria věty podrobuje kritice významné novodobé koncepce věty, Riesovu, Vinogradovovu, de Grootovu, Gardinerovu, Bloomfieldovu aj. a snaží se podat řešení vlastní. A. uplatňuje při zkoumání věty dvojí hledisko: zařadění do systému a zařadění do promluvy. Za základní (formální) kritérium věty pokládá Bloomfieldovo vymezení věty jako „volné formy v absolutní pozici“; ostatní formální znaky věty nejsou již tak závazné, popř. jsou příznačné pouze pro určitou skupinu vět. Otázku, zda lze i ve fonetických charakteristikách věty, v intonačním schématu atp. nalézt obecně platná kritéria, nebo pouze charakteristické rysy některých druhů vět, ponechává a. zatím nerozhodnutou. Větosloví není podle autorky částí mluvnice jako syntax, nýbrž představuje samostatnou oblast jazykového zkoumání s osobitým aspektem, právě tak jako hláskosloví a lexikologie. — Rozborem syntaktických koncepcí zabývají se i dvě další práce sborníku. Riesův přínos k syntaktické teorii oceňuje L. Elekfi v stati John Ries a jeho syntaktická teorie. Vidí jej ve vyjasnění poměru mezi větoslovím a syntaxí, v objasnění pojmu věty a dále v systemizaci syntagmat. — S. Károly v stati Tesnièrova syntax a některé otázky syntaxe kriticky hodnotí posthumní práci L. Tesnièra „Élements de syntaxe structurale“, určenou sice praxi, pozoruhodnou však i z hlediska teoretického. Podle T. se dá základní struktura jednoduché věty rozvíjet ve dvou směrech: kvantitativně a kvalitativně. Kvantitativní rozvíjení je „junkce“, kvalitativní „translace“, tj. syntakticky motivovaná změna slovnědruhové kategorie. Translační teorie Tesnièrova umožňuje zachytit vnitřní dynamiku větné výstavby. Převedeme-li různé druhy „translativů“ (prostředků změny slovního druhu) na společného jmenovatele, přiblížíme se podle autora k pochopení jak funkční, [86]tak formální stránky věty. — Je škoda, že ve sborníku zůstala zcela nepovšimnuta syntaktická teorie Jespersenova (představená nejúplněji v jeho práci „Analytic Syntax“ z r. 1936), založená na jisté afinitě mezi slovními druhy a větnými členy (tzv. Rangtheorie) a rovněž Brøndalova koncepce syntaxe (podaná v práci Morfologi og Syntax z r. 1932); jejich konfrontace zejména se syntaxí Tesnièrovou by byla zajímavá a plodná. — Zato se dostalo rozboru Brøndalově teorii slovních druhů (podruhé v jeho práci Ordklasserne z roku 1928 a přepracované ve vyd. z r. 1948) ve stati E. Vértesové, a to odmítavého, ne však přesvědčivě.

Do syntaktického okruhu sborníkových příspěvků hlásí se i velmi dobře poučená stať K. Magdicsové O intonačním bádání v posledním desítiletí. Ve snaze vyjasnit teoretické otázky spjaté s pojmem intonace, podává autorka zasvěcenou historii problematiky (na rozdíl od jiných autorů sborníků zná dobře i práce české, Danešovy a Romportlovy), kriticky probírá práce o vztahu jazykové melodie a hudby a práce o intonaci verše.

Z hlediska obecně teoretického jsou významné kritické práce věnované zásadním otázkám obecné jazykovědy. Patří k nim kritická stať M. Temesiho Weisgerberova teorie jazyka a spíše obdivná stať F. Bakose K některým zásadním otázkám jazykovědy, psaná na okraj nové knihy A. Graura Studii de Lingvistica generala (Varianta noua. Bucureşti 1960). Temesi začleňuje Weisgerberovu teorii jazyka do vědeckého a světonázorového kontextu a podává její rozbor. Ukazuje, jak se v ní eklekticky mísí ideje Humboldtovy s Cassiererovými a Bühlerovými, a snaží se vysvětlit značný vliv této teorie na současnou západoněmeckou jazykovědu a především na jazykovou výchovu. Bakos vysoce hodnotí důsledné dialektickomaterialistické stanovisko a přesnost metod Graurovy práce, poukazuje na některé otázky tam položené a řešené a domýšlí a rozvíjí názory Graurovy v některých bodech.

Zásadní význam má i stať L. Antala O psychologistické koncepci jazykového znaku, jež je kapitolou z jeho knihy Questions of Meaning, Mouton, ʻs-Gravenhage 1963. Základní omyl Saussurovy koncepce vidí a. v tom, že jazykový znak považuje za jev psychický a význam za pojem relační. Význam však nelze také ztotožňovat s představou, neboť ta je povahy subjektivní, individuální, zatímco jazyk je prostředkem společenského styku a je tedy svou podstatou nutně intersubjektivní, sociální.

Stále aktuální problematice vlastních jmen je věnována stať J. Balásze Vlastní jméno v systému jazykových znaků. A. podrobuje kritice běžný názor, že vlastní jméno sice něco označuje, nemá však zobecňující význam, tj. má pouhou denotaci, ale žádnou konnotaci, a má tedy jedinou funkci — identifikační, a zdůrazňuje nezbytnost vymezit postavení vlastního jména v celkovém systému jazykových znaků. Je nesporné, že vlastní jméno jako individuální jméno označuje samo o sobě jedinou osobu nebo jediný předmět. Protože však každá jednotlivina je částí nějaké obecniny, zařazuje se vlastním jménem individuum vždy do nějakého okruhu nebo třídy. Vlastní jméno jako prvek systému pojmenování konnotuje tedy vždy i skupinu, do níž dané individuum náleží. Kromě toho mohou mít vlastní jména i konnotaci stylové povahy, např. jména mazlivá, vlastní jména osobní a dokonce i jména v literárních dílech.

Informačním obsahem jazykového stylu se zabývá stať L. Fónagye. A. dokazuje, že jazykový styl, definovaný jako způsob vyjádření, má svůj vlastní informační obsah, nezávislý na podstatných vlastnostech vyjádření. Tak v konkrétních zvukových realizacích rozlišujeme jednak úhrn podstatných zvukových vlastností, který vnímáme jako podstatu, substanci, na druhé straně pak úhrn jazykově irelevantních (proměnných) zvukových vlastností, které se jeví jako akcidence, kvalita zvukové substance. Sdělení zvukovou řečí má tedy vždy větší informační obsah než původní informace. Touto druhou volbou, která není lexikálně a gramaticky podmíněna, vzniká druhé sdělení, které v podstatě spočívá na přirozeném kódu. Obecně platí v komunikačním procesu naše po[87]zornost sdělovanému obsahu a ne použitým prostředkům. Naší pozornosti unikají nejen fonační zvláštnosti, ale také (původní) význam významových jednotek, užitých ve větné souvislosti v přeneseném smyslu. Tento význam působí však v hlubší předvědomé n. podvědomé rovině. Tzv. citová hodnota individuálních výrazů je tím právě podmíněna. Také expresívně cítěná větná konstrukce dá se rozlišit ve dvě etapy. Při prvním kódování jsou morfémy uspořádány podle pravidel příslušné mluvnice, druhým aktem je pak desorganizace obvyklého slovosledu, která první informaci doplňuje druhou. Zdánlivě lineární řečový akt odhaluje se tak jako hierarchie informací. V závěru se pak a. zabývá otázkou příležitostných a permanentních slohových informací a jejich interpretace.

O možnostech uplatnění matematických metod v jazykovědě, zejména o sovětské škole matematické jazykovědy informuje maďarské jazykovědce stať F. Kiefera O lingvistické aplikaci teorie množin.

Statistickým aspektem matematické lingvistiky se obírá stať J. K. Soltészové o Guiraudově statistické metodě zkoumání slovní zásoby (dává též podnět k vypracování moderního maďarského frekvenčního slovníku).

Konečně stať C. Hutterera Jazykový zeměpis a dialektologie naznačuje aktuální problémy jazykového zeměpisu a dialektologie se zřetelem k strukturním metodám. Ústřední otázkou dialektologie je zkoumání systému, jazykový zeměpis je pouze složkou. Při zkoumání nářečí je třeba vycházet z jeho soustavy, teprve pak je možno a nutno zapojit tento systém do ostatních jazykových útvarů. A. proto odmítá zkoumání nářečí výlučně z hlediska diachronního. Nářečí je právě tak „vícedimenzionálním“ jevem jako „samostatný jazyk“, má tedy jak svou synchronní, tak diachronní problematiku. Nářeční systém je otevřený systém, jehož vývoj je určován nejen „vnitřními“, ale i „vnějšími“ faktory. Důležité je podle autora zkoumání styčných oblastí (vycházející z pražské školy), zvl. tzv. bilingvní dialektologie. Také jazyková sociologie má pro dialektologii velký význam, zejména dosud zanedbávaná vnitřní diferenciace „vertikálních“ jazykových vrstev.

Jak z uvedených charakteristik jednotlivých statí vysvítá, nepřináší I. svazek Studií z obecné jazykovědy — přes některé pozoruhodné originální myšlenky — jako celek mnoho nového. Má význam především pro specifickou situaci maďarské jazykovědy, jíž otevírá nové obzory a naznačuje cesty dalšího, pokrokového rozvoje, zejména na úseku zkoumání národního jazyka, a teprve v druhé řadě i pro obecnou teorii jazyka, kde zatím kriticky přehlíží a hodnotí různé novodobé teoretické a metodologické koncepce (překvapuje celkem malá informovanost o české a slovenské lingvistice) a snaží se domýšlet a rozvíjet jejich řešení.

Miloš Dokulil

 

Druhý svazek Studií z obecné jazykovědy (A matematikai nyelvészet és a gépi fordítás kérdései — Otázky matematické lingvistiky a strojového překladu, 1964) je věnován teoretické a aplikované matematické lingvistice. Zveřejňuje většinu z referátů a diskusních příspěvků budapešťské konference o matematické lingvistice (konané v březnu 1962). Maďarští jazykovědci se tehdy teprve seznamovali se stavem moderní matematické a strukturní lingvistiky ve světě a snažili se překonat nedostatečnou informovanost o ní a vést maďarskou jazykovědu na nové cesty.[1] Konference měla proto řešit také důležité organizační problémy (zřízení skupin matematické lingvistiky na některých jazykovědných a matematických pracovištích, zajištění různých forem školení a postgraduálního studia aj.). Otištěné referáty, jejichž autory jsou lingvisté, matematici a pracovníci v oboru dokumentace a automatizace, jsou proto z dnešního hlediska pouze víceméně dobrými informativními přehledy základních okruhů problematiky kvantitativní a algebraické lingvistiky, teorie strojového překladu, automatického referování a mechanizace lingvis[88]tické práce. Proto také zůstaly otištěny většinou jen v maďarštině. Pokud totiž přinášely některé příspěvky již původní výsledky nebo obsahovaly teoreticky pozoruhodné myšlenky, byly publikovány přístupněji, tj. v některém světovém jazyku, na těch místech, kde se pravidelně představuje světovému fóru maďarská matematická a strukturní jazykověda — v časopisech Acta Linguistica, Computational Linguistics, Slavica a také v sborníku mezinárodní konference v Tihany (1962).[2]

Z prací publikovaných pouze v recenzovaném svazku zaujme stať debrecínského slavisty F. Pappa Některé matematické modely jazykového systému a komunikačního procesu. Papp však rozlišuje pouze matematické modely strukturní a statistické a vidí mezi oběma typy dosti ostrou hranici, čímž je jeho pojetí poplatno době vzniku referátu. Metodologicky i jinak zajímavá je společná stať B. Dömölkiho - I. Fónagye - T. Szendeho Statistické fonologické výzkumy jazyka. Pod vedením I. Fónagye, známého maďarského lingvisty uplatňujícího kvantitativní a experimentální metody při studiu uměleckého, zvl. básnického stylu,[3] je prováděn rozsáhlý kvantitativní výzkum textů různých stylů současné maďarštiny. V referátu se podávají první výsledky o zjištěných rozloženích četností fonémů (monogramů až trigramů), slabik, slovních druhů a větných délek. Tyto kvantitativní charakteristiky jsou interpretovány jako tzv. stylistické proměnné.

Třetí svazek Studií z obecné jazykovědy, který vyšel v r. 1965 v Budapešti opět za redakce Z. Telegdiho, se výrazněji liší od předchozích. Jednak je zaměřen především na teorii gramatiky a na fonologii, jednak dostává spíše časopisecký charakter tím, že je v něm poprvé zařazena i recenzní část. Jednotlivé práce se týkají hodnocení různých typů gramatik a jejich vhodnosti pro strukturní popis maďarštiny (F. Kiefer, G. Hell), speciálních otázek gramatické analýzy při strojovém překladu (J. Klauszerová, G. Sipöczy), syntaxe a tvoření slov (J. Balázs, Z. Telegdi) aj. Charakteristický je zájem o sémantiku — L. Antal rozvíjí některé originální úvahy o lexikálním významu vyjádřené již v jeho knižních pracích[4] a F. Papp porovnává přirozený jazyk s jinými sémiotickými systémy. Všechny články jsou vesměs původní, soustředěné na aktuální problémy; je na škodu věci, že jsou psány pouze maďarsky a nevybaveny žádným cizojazyčným résumé.

Celkově svědčí II. a III. sv. Studií z obecné jazykovědy o dosti důkladné ininformovanosti (a to i o československých výsledcích) a šířce pracovního záběru v maďarské lingvistice; stati obou sborníků ukazují na rychlý rozvoj moderní jazykovědy u maďarských lingvistů.

Jan Průcha

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 1, pp. 84-88

Previous František Daneš: Dvě čítanky „pražské školy“

Next Jiří Kraus: Francouzský sborník studií aplikované lingvistiky