Přízvuková předrážka z hlediska prozaického rytmu

Zdeňka Palková

[Články]

(pdf)

Проклитики с точки зрения ритма прозы / Prétemps accentué du point de vue du rythme prosaique

Inventář přízvukových taktů v češtině byl již podrobně zkoumán a popsán, z hlediska jak jejich podoby, tak i frekvence.[1] Jediným elementem vymykajícím se z jejich celkového sestupného charakteru a zároveň působícím potíže při určování mezitaktových hranic je tzv. předrážka (předtaktí, předraz). Pod tímto termínem máme na mysli jednoslabičné slovo[2] nepřízvučné náležící z hlediska taktového členění až k přízvuku, který následuje za tímto slovem, nikoli k přízvuku předcházejícímu. Nebudeme zde řešit otázku, zda předrážka je či není samostatným taktem, ani otázku míry její přízvučnosti.[3] Přistupujeme k této problematice ze strany poněkud jiné. Vycházíme z hledisek uplatňujících se při výzkumu rytmické struktury umělecké prózy a jde nám především o zjištění, za jakých podmínek je tento odlišný útvar posluchači vnímán. Přesněji řečeno, pokusili jsme se zjistit, které kvality ve zvukové [133]realizaci prozaického textu,[4] popř. kvality textu samého jsou nezbytné k tomu, aby bylo nepřízvučné jednoslabičné slovo jednoznačně hodnoceno jako předrážka ve výše uvedeném smyslu.

Jako materiálu pro rozbor jsme použili souvislého textu o délce 40 minut přednesu (3. kap. z Vančurovy Markety Lazarové [dále ML], s. 51—72) ve vynikající profesionální interpretaci (R. Lukavského). Z textu jsme získali 435 jednoslabičných slov v postavení uvnitř větného celku (a kromě toho 50 případů v postavení na jeho začátku). Při poslechu dalších tří interpretů téhož textu a několika interpretací z textů jiných autorů (Čapek, Aškenázy, Hašek, Pujmanová) jsme nezjistili žádný typ zvukové realizace jednoslabičného slova, který by v našem materiálu již nebyl dostatečně zastoupen.

Další postup jsme založili na konfrontaci dvou skupin údajů získaných na základě tohoto materiálu.

Především jsme u každého jednotlivého případu určili přítomnost nebo nepřítomnost meziúsekového předělu před jednoslabičným slovem, přítomnost vázaného syntaktického předělu a dále melodickou a dynamickou podobu jak zkoumaného slova, tak předcházejícího a následujícího taktu. Snažili jsme se přitom, aby naše zjištění byla pokud možno objektivně správná a zároveň aby obsahovala to, co lidské ucho skutečně vnímá. Postupovali jsme proto metodou skupinového poslechu (pokud to bylo nutné za pomoci technických zařízení). Abychom mohli se zvukovou podobou zkoumaného elementu lépe dále pracovat, zvolili jsme si pro její popis čtyři výrazné zvukové charakteristiky, o nichž lze podle jejich povahy i na základě dosavadní literatury předpokládat, že budou mít vliv na rozhodnutí posluchačů: A — pauza před jednoslabičným slovem, B — určitá melodická kadence před tímto slovem; jako rozhodující se v tomto směru ukázala jednak velmi častá polokadence stoupavá, jednak řidčeji zastoupená, ale stejně působící příznaková polokadence klesavá,[5] C — dynamické oslabení jednoslabičného slova proti sousedním přízvučným slabikám, D — výrazně nižší (nebo vyšší) poloha tohoto slova ve srovnání s bezprostředně následující přízvučnou slabikou. Podle přítomnosti všech možných kombinací těchto rysů jsme charakterizovali každý případ označením 1—16 (1 — A, 2 — B, 3 — C, 4 — D, 5 — AB, 6 — AC, 7 — AD, 8 — BC, 9 — BD, 10 — CD, 11 — ABC, 12 — ABD, 13 — ACD, 14 — BCD, 15 — ABCD, 16 — ∅).

Druhou skupinu údajů jsme získali pomocí dvou testů sestavených z výše uvedeného materiálu. V testu (1) byl z celého kontextu jednoslabičného slova zachován jen takt bezprostředně předcházející a takt následující. V testu (2) pak nahrávka obsahovala vždy celou větu. Oba testy, nahrané na magnetofonovém pásku s možností libovolného opakování, byly vždy v pořadí (1), (2) předloženy šesti posluchačům, kteří hodnotili každý případ ze dvou hledisek: a) zda je příslušné jednoslabičné slovo přízvučné nebo nepřízvučné; b) zda toto slovo, v případě nepřízvučnosti, náleží k taktu předcházejícímu, anebo následujícímu. Předpokládali jsme tedy trojí možnost v hodnocení každého případu: P — slovo nepřízvučné náležící k taktu následujícímu (předrážka); U — slovo nepřízvučné náležící k taktu předcházejícímu; –́ — slovo přízvučné, tj. samostatný takt. Po provedení prvních zkoušek jsme však byli nuceni na základě odpovědí posluchačů připustit ještě čtvrtou možnost: ṕ — slovo nepřízvučné, vázané však jistým způsobem k následujícímu taktu; odpovídající protějšek tohoto typu — slovo nepřízvučné pevněji vázané k předcházejícímu taktu — úplně chybí.

Odpovědi posluchačů lze při použitém postupu hodnotit v podstatě dvojím způsobem. Máme-li možnost pracovat s dostatečně citlivými statistickými charakteristikami, můžeme operovat s celkovým počtem odpovědí vyskytujících se u každého [134]zvukového typu 1—16. Při druhém postupu lze brát pro hodnocení v úvahu i skutečnost, že v některých případech se odpovědi posluchačů shodují, v jiných nikoli. Protože nám v tomto výkladu jde o shrnutí jen několika nejvýraznějších výsledků, budeme vycházet především z hodnot získaných druhým způsobem. Hranici určenosti jsme položili vzhledem k velkým nárokům, jaké klade podobný test na pozornost posluchačů, poměrně nízko. Za určené považujeme případy, kde se shodují odpovědi alespoň čtyř ze šesti testovaných osob. (Přesnému statistickému hodnocení je také na závadu nestejný výskyt jednotlivých zvukových typů. Jestliže jsme chtěli pracovat se souvislým textem a zachovat stejnorodost materiálu, nemohli jsme tento nedostatek odstranit.)

Základní byla pro nás při tom druhá z obou otázek kladených posluchačům, tj. zařazení jednoslabičného slova nepřízvučného do jednoho ze sousedních taktů. Proto velkou většinu případů tvořila jednoslabičná slova, která obvykle přízvuk nemají. Zaměření na rozhodování o přízvučnosti by předpokládalo soubor případů v tomto směru vyvážený (který by ovšem zase nemohl vycházet ze souvislého textu).

Uvědomujeme si, jaká omezení pro obecnou platnost získaných závěrů mohou plynout z toho, že jsme pro své zkoumání použili materiálu z jediné nahrávky. Postupovali jsme tak především proto, abychom pokusným osobám alespoň poněkud usnadnili náročný poslech. Vybrali jsme nahrávku zvukově nejbohatší a zároveň takovou, v níž jsou dostatečně zastoupeny všechny zjištěné varianty zvukové realizace jednoslabičného slova, jak už bylo uvedeno výše. Vliv celkového rytmického charakteru díla na odpovědi posluchačů nelze ovšem v zásadě vyloučit. Soudíme však, že v tomto případě není rozhodující. V obou testech byl zachován zřetelně úryvkovitý charakter materiálu (i tam, kde byly zařazeny celé věty, bylo ve většině případů zřejmé, že jde o části souvětí), úryvky se několikrát opakovaly a byly odděleny pauzami. Posluchač získal (v případě druhého testu) nanejvýš přehled o meziúsekových hranicích v každém jednotlivém případě, vliv celkového rytmického charakteru textu lze jen stěží předpokládat. Doufáme proto, že podobné testy pro interpretace textů z děl jiných autorů potvrdí výsledky, jež v tomto článku uvádíme.

Provedli jsme zatím alespoň kontrolní pokus omezeného rozsahu pro materiál z děl dvou prozaiků (K. Čapek, povídka Rekord ze sbírky Povídky z jedné a druhé kapsy, črta Právní případ z knihy O lidech, oboje v interpretaci Jana Pivce a apokryf O pěti chlebích z Knihy apokryfů v interpretaci Františka Filipovského; L. Aškenázy, povídka Dušan a generál ze sb. Májové hvězdy v interpretaci J. Šrámka). Kontrolní test — v dalším výkladu označovaný jako T-ČA — svou podobou přesně odpovídal základnímu materiálu a byl zaměřen především k těm dokladovým typům, které jsou podstatné pro náš výklad (tj. k dokladům zvukového typu 10 a k dokladům, v nichž se nevyskytuje syntaktický a meziúsekový předěl současně, srov. s. 135n.). Proto ačkoli výsledný počet „určených“ případů představoval vcelku jen asi pětinu materiálu základního, je toto procento u jednotlivých kategorií dokladů, o něž nám především jde, podstatně vyšší. Výsledky kontrolního testu se plně shodují se závěry článku a budeme je uvádět na příslušných místech výkladu zároveň s údajem o poměrném rozsahu tohoto materiálu. Zde uvedeme jen několik souhrnných poznámek. Test T-ČA výrazně neodděluje jednotlivé autory ani interpretace. To se podle předpokladu projevilo jednak zvýšením počtu neurčených případů (až na 67 % u dokladů izolovaných), jednak zvýšením významu kontextu (v testu T-ČA/2 bylo již procento neurčených dokladů úměrné testu ML). Rozkolísanost byla tu převážně v hodnocení přízvučnosti, což bylo vzhledem k střídání různých mluvčích možno předpokládat. Současně s touto nejistotou se u posluchačů projevila i neochota považovat přízvučnost za kritérium do jisté míry nadřazené určování mezitaktového předělu. U dvou posluchačů se totiž objevila snaha (ojediněle a v různých případech) použít kategorie ú, tj. protějšku k ṕ, o němž jsme mluvili na s. 133. Shoda v umís[135]tění mezitaktové hranice byla naopak jednoznačnější než v testu ML (žádná z kontrolních interpretací nebyla také tak bohatá na zvukové varianty jako Lukavského interpretace ML).

Jak bylo již výše uvedeno, můžeme pro hodnocení přízvučnosti posluchačem konstatovat — na základě našeho materiálu — pouze určité tendence, jejichž vymezení nutně zůstává neurčité. Důležitým činitelem, který má vliv na rozhodnutí posluchačů v tomto směru, je významovost daného slova. Do jaké míry je možno takový způsob rozhodování považovat za odpovídající cítění posluchačů, a tudíž pro nás závazný, a do jaké míry je ovlivněn všeobecně tradovaným názorem, že každé významové slovo v češtině má přízvuk, nemůžeme posoudit. Posluchači hodnotí v našem materiálu přízvučnost jednotlivých případů shodně ze dvou okolností: 1. Je-li jednoslabičné slovo plnovýznamové (v našem materiálu to byly jen slovesné a substantivní tvary), pak je určováno (téměř nezávisle na zvukové realizaci) jako přízvučné, a to jako samostatný takt; pokud je nepřízvučnost jeho realizace zřejmá, bývá hodnoceno spíše jako součást předcházejícího taktu. Za předrážku není považováno téměř nikdy. 2. Je-li toto slovo zřetelně nevýznamové (tzv. příklonky, jednoslabičné spojky a, i, že, krátké tvary zájmen a slovesa být ve funkci spony aj.), je hodnoceno, rovněž většinou shodně, podle své zvukové realizace jako přízvučné nebo nepřízvučné. I zařazení nepřízvučných případů do taktů je většinou podmíněno zvukovou podobou.

Zbývající veliká skupina slov, jako jsou jednoslabičná příslovce, některá zájmena aj., o jejichž významovosti nelze tak zřetelně rozhodnout, je vesměs hodnocena jednotlivými posluchači různě a téměř bez výjimek spadá do té části našeho materiálu, kterou jsme označili jako případy neurčené.

Druhá tendence, která z hodnocení našeho materiálu vyplývá, týká se zvukové realizace nepřízvučných slov; za nepřízvučné se považuje nejen slovo dynamicky slabší, ale především slovo umístěné melodicky podstatně níže (nebo výše) než následující přízvuk. Který z obou činitelů — dynamika nebo melodie — je závažnější, střetnou-li se, opět zatím nemůžeme rozhodovat.

Vrátíme se nyní k naší základní otázce a uvedeme několik výsledků, které považujeme za závažné. Zároveň uvádíme i obě základní souhrnné tabulky z Vančurovy ML — 1, 2 (s. 136 a 137).

Ve svých úvahách vycházíme především z případů zvukového typu 10, 13, 14, 15, jež tvoří téměř 75 % celého materiálu (stejný poměr jsme zjistili i ve všech dalších textech, s nimiž jsme pracovali). Ze souborných tabulek je zřejmé, že je třeba přítomnosti tří z uvedených rysů A—D, aby rozhodnutí posluchačů bylo poměrně snadné. V případech typu 1—10, 16 je neurčeno průměrně 51,9 %, v případech typu 11—15 je neurčeno jen 25,5 %.

Přitom realizace typu 11, 13, 14, 15 jsou převážně hodnoceny jako předrážka a téměř nikdy jako U (slovo náležící k taktu předcházejícímu).

Aby bylo jednoslabičné slovo nepřízvučné zařazeno jako součást předcházejícího taktu, musí mít téměř výhradně podobu 10. To však už neplatí obráceně. Mnoho případů typu 10 je hodnoceno jako P. Tento fakt nelze vysvětlit žádnou další zvukovou vlastností zkoumaného slova ani jeho bezprostředního taktového okolí.

Ze srovnání testu (1) a (2) plyne, že způsob hodnocení je v mnoha pří-

 

[136]Tab. 1

Izol.					Souvisl.
určení realizace	P	U	–́	ṕ	P	U	–́	ṕ	Celkem
1	8	—	17	11	11	—	16	9	36
2	8	9	12	1	10	3	11	6	30
3	23	11	7	1	18	12	6	6	42
4	30	42	24	6	30	32	25	15	102
5	5	2	11	—	8	—	7	3	18
6	8	—	6	4	8	—	3	7	18
7	36	2	37	21	24	3	37	32	96
8	26	8	2	6	27	6	3	6	42
9	17	9	17	5	25	4	14	5	48
10	282	417	84	45	310	374	75	69	828
11	29	1	4	8	33	—	1	8	42
12	21	5	22	12	18	1	22	19	60
13	204	4	32	54	201	3	34	56	294
14	141	52	40	25	155	32	40	31	258
15	403	90	42	103	434	3	27	94	558
16	31	27	68	12	27	16	71	24	138
Celkem	1272	599	425	314	1339	489	392	390	2610

 

 padech závislý na kontextu delším, než je předcházející a následující takt. Hodnocení téhož slova v testu (1) se často liší od určení, které provedl týž posluchač v testu (2). Taková změna postihuje průměrně třetinu případů. Důležité je přitom to, že charakter změny se obvykle opakuje u několika posluchačů zároveň. V našem materiálu je o něco více než čtvrtina (27,4 %) případů, které považujeme za „určené“, takto nepochybně podmíněna kontextem. V dalších 35 % je shoda původního hodnocení ještě posílena.[6] (V některých případech lze mluvit přímo o jejich přehodnocení. Nejde tedy snad jen o to, že by v celkovém kontextu některé zvukové kvality vystupovaly nápadněji.)

[137]Tab. 2

Izol.						Souvisl.
určení realizace	P	U	–́	ṕ	neurč.	P	U	–́	ṕ	neurč.	Celkem
1	—	—	1	—	5	—	—	1	—	5	6
2	—	—	1	—	4	1	—	—	—	4	5
3	2	—	1	—	4	—	2	—	—	5	7
4	2	6	—	—	9	1	1	2	—	13	17
5	—	—	1	—	2	—	—	—	—	3	3
6	1	—	—	—	2	1	—	—	—	2	3
7	1	—	4	—	11	—	—	3	2	11	16
8	5	2	—	—	—	5	—	—	—	2	7
9	2	—	2	—	4	4	—	1	—	3	8
10	27	52	5	—	54	27	50	3	—	58	138
11	5	—	—	—	2	7	—	—	—	—	7
12	2	—	—	1	7	2	—	1	1	6	10
13	34	—	2	—	13	33	—	—	1	15	49
14	21	1	—	—	21	25	1	2	—	15	43
15	67	—	3	2	21	78	—	—	—	15	93
16	1	1	7	—	14	—	—	8	—	15	23
Celkem	170	62	27	3	173	184	54	21	4	172	435

Např.:

Vítr, / zběsilý přechovavač nářků, / se řítil přes údolí

Iz.: 5 × U, 1 × P; souv.: 5 × P, 1 × U

Teď zbledla, / slyšíc novinu, / že přicházejí

Iz.: 4 × P, 2 × U; souv.: 5 × U, 1 × P

Příklady z T-ČA:

„Teda ten Pudil / si pro mne ráno poslal, / že se mu něco stalo.“

Iz.: 4 × U, 2 × P; souv.: 1 × U, 5 × P

„Rozdej / všechno, co máš / a následuj mě.“

Iz.: 4 × P, 2 × U; souv.: 5 × U, 1 × P

„Víno, / které pili, / bylo starší než Dušan“.

Iz.: 1 × ≚, 2 × U, 3 × P; souv.: 5 × U, 1 × P

„Generál / si lehl pod třešeň / a maminka řekla tatínkovi …“.

Iz.: 4 × U, 2 × P; souv.: 2 × U, 4 × P

Tento další činitel, který má vliv na rozhodování a který je schopen sám [138]o sobě — tj. u jinak stejného zvukového typu (10) — vyvolat v posluchači dojem předělu mezi dvěma za sebou následujícími nepřízvučnými slabikami, stejně jako pauza nebo melodická kadence, náleží tedy zřejmě do vyšší roviny, než je rovina přízvukových taktů.

Náš materiál nám dovoluje soudit, že tímto činitelem je přítomnost meziúsekového předělu. Vyšetřovali jsme ovšem stejným způsobem současně i vázaný předěl syntaktický.

Nejprve probereme tu část materiálu, již představují případy typu 10. Podle zvukové podoby by měly být hodnoceny nejspíše jako U. Ve skutečnosti je tak hodnoceno jen asi 65 % z těch, jež byly určeny jako nepřízvučné. Zjistili jsme tedy, jaký je poměr P a U v případech, které se liší přítomností nebo nepřítomností syntaktického a meziúsekového předělu před zkoumaným slovem. Výsledky uvádí následující tabulka 3.

 

Tab. 3

%		Izol.		Souvisl.
urč. real.		P	U	P	U
1.	+M	48,1	51,9	80,0	20
2.	—M	26,9	73,1	13,5	86,5
3.	+Synt	46,7	53,3	53,6	46,4
4.	—Synt	26,5	73,5	24,5	75,5
5.	—M+Synt	46,2	53,8	9,1	90,9
6.	+M—Synt	75,0	25,0	77,8	22,2
7.	+M+Synt	47,1	52,9	82,4	17,6
8.	—M—Synt	17,1	82,9	12,5	87,5
9.	—M+Synt	22,2	77,8	∅	100
10.	+M—Synt	62,5	37,5	95,6	4,4

M - meziúsekový předěl; Synt - syntaktický předěl; + - přítomnost; — - nepřítomnost

Ze srovnání řádků 1—2, 3—4, v nichž bylo použito vždy všech případů typu 10, lze soudit, že kterékoli z obou členění může být hledaným činitelem. Obě působí podobným směrem, členění úsekové o něco výrazněji. Je také pochopitelně více závislé na poslechu celého kontextu. Nelze však rozhodnout, jaký je jejich poměr, ani které z nich je pro hodnocení posluchačů spíše rozhodující.

Tato zdánlivá shoda výsledků u obou členění při posuzování celého souboru dokladů typu 10 je způsobena skutečností, že v mnoha jednotlivých případech je přítomen předěl syntaktický i úsekový současně. Proto jsme vydělili ještě zvlášť případy extrémní. Ze srovnání řádků 5 a 6 tab. 3 je zřejmé, že rozhodu[139]jícím činitelem je členění úsekové. Obdobný výsledek získáváme z T-ČA (tab. 3, řádek 9—10); materiál představuje asi polovinu rozsahu materiálu ML.

Také počet změn P v U a U v P, které se objevují v hodnocení stejného posluchače při srovnání testu (1) a (2), vede k podobnému výsledku (uvedené hodnoty označují pravděpodobnosti, materiál T-ČA představuje asi ¹/₃ původních dokladů):

 

Tab. 4

Změna   Přítomnost předělu	ML		T-ČA
	P v U	U v P	P v U	U v P
—Synt	0,17	0,21	0,21	0,25
+Synt	0,24	0,28	0,22	0,30
—M	0,26	0,20	0,31	0,11
+M	0,14	0,27	0,10	0,45

Jestliže z téhož hlediska posoudíme celý materiál — včetně T-ČA, získáme pro meziúsekový předěl celkem jednoznačný výsledek, který v žádném případě nelze dostat pro předěl syntaktický. Mezi tzv. určenými případy není žádný určen jako U, nachází-li se před ním meziúsekový předěl. Rovněž obráceně, téměř všechny případy určené jako P se nacházejí v postavení po meziúsekovém předělu. Zde tvoří v našem materiálu (a to v ML) výjimku 7 případů vždy stejného typu: spojka a mezi dvěma souřadnými členy, reprezentovanými substantivy nebo slovesy.

Např.:

„Ty chceš vésti válku s králem?,“ děl sípaje a pohlcuje slova.

Jede prostovlasý, déšť a sníh jej oslepuje, déšť mu stéká po tváři …

Vysvětlení těchto výjimečných případů vidíme především v působení analogie případů frekventovaných. Spojka a tvoří největší procento případů P v našem materiálu. Pro tento náš výklad svědčí i to, že toto hodnocení se ve všech testech objevuje až v 2. polovině 2. testu. V prvních částech byly podobné konstrukce hodnoceny shodně s uvedeným pravidlem. Rovněž jiné slovo než a ve stejném zvukovém okolí jako P hodnoceno nebývá.[7]

Uvážíme-li zároveň, že zvukový typ 13, 14, 15, který můžeme považovat za základní formu předrážkové realizace, je současně i častou podobou meziúsekového předělu, můžeme vyslovit domněnku, že nezaujatý posluchač vnímá jednoslabičné nepřízvučné slovo jako součást následujícího taktu pouze na počátku promluvového úseku a že tudíž z hlediska rytmu má význam o předrážce uvažovat pouze v tomto postavení. Domníváme se, že je tím do jisté míry osvětlena i nutnost připustit kategorii ṕ, o níž jsme se zmínili na počátku, ojedinělý výskyt kategorie ú v T-ČA a zároveň problém obou těchto přechodových jevů: Posluchači se téměř nikdy neshodli v jejich uplatnění a používali jich v nestejné míře.

[140]Přijmeme-li závěr, k němuž jsme při rozhodování o předrážce došli, můžeme pak na základě našeho experimentu říci i něco málo o její funkci. V rámci neshodujících se hodnocení vyděluje se zřetelně skupina případů, v nichž odpovědi kolísají výhradně mezi P a U a v nichž současně nelze určit, jde-li o meziúsekový předěl bezprostředně před tímto slovem anebo za ním. Rovněž tak nelze přesně rozhodnout o umístění meziúsekového předělu v některých případech typu 10, které byly určeny jako U. (Jsou to bez výjimky všechny případy, na nichž jsou založeny percentuální hodnoty uvedené v tab. 3 pro souvislý text ve sloupci U na řádkách +M.) Vždy je pouze jasné, že se v tomto místě meziúsekový předěl nachází.

Např.:

„Zdál se býti obezřelým hejtmanem, / neboť všechna znamení ukazovala, že boží shovívavost s loupežníky / je u konce.“

„…; zmerčil jenom, / že na druhém břehu někdo stojí a kouká na něj.“

Domníváme se, že se v těchto případech stává předrážka jistou formou přechodu od jednoho úseku k druhému a že tato její možná funkce může mít důsledky v rytmické rovině i pro interpretaci textu.[8]

 

R É S U M É

Der „Auftakt“ vom Gesichtspunkt des Prosarhythmus

Der vorliegende Artikel stellt einen Versuch dar, festzustellen, unter welchen Bedingungen ein Einsilbenwort im tschechischen Prosatext durch den Zuhörer als „Auftakt“ wahrgenommen wird (d. h. als tonloses Element, das vom Standpunkt der nach dem Wortton gegliederten Silbengruppenreihe aus zum nachstehenden Ton gehört).

Der Versuch ist auf dem Vergleich der Schallform in einzelnen Fallen mit ihrer Bewertung durch den Zuhörer aufgebaut. Aus den angeführten Resultaten kann man u. a. voraussetzen, dass der „Auftakt“ für den Zuhöher nur dann unterscheidbar ist, wenn er sich auf der Grenze zwischen den höheren Schalleinheiten befindet — zwischen den Sprechabschnitten in der tschechischen Terminologie — und dass es folglich sinnlos ist, seine Funktion auf der Taktebene zu erörten.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 2, s. 132-140

Předchozí Jana Ondráčková: K otázce nazálního zabarvení českých samohlásek

Následující Oldřich Leška, Pavel Novák: Nad dílem Louise Hjelmsleva