Nad dílem Louise Hjelmsleva

Oldřich Leška, Pavel Novák

[Rozhledy]

(pdf)

Творчество Луи Ельмслева / Sur l’oeuvre de Louis Hjelmslev

„Věda o jazyce … měla — jako všechny vědy — svá klasická a svá kritická období: období klasická, kdy nauka měla svou pevnou soustavu, na níž se, lze říci, všichni shodovali a již respektovali, a kdy jazykovědná práce spočívala v zabývání se jednotlivostmi, jež se daly zasadit do rámce této soustavy; a období kritická, kdy se zájem soustřeďoval na soustavu nauky samu a kdy šlo o to, vybudovat ji z nových a lepších hledisek a na základě hlubšího a pronikavějšího poznání podstaty jazyka.

Snad nikdy neprocházela lingvistika obdobím tak kritickým — co do hloubky i rozsahu — jako v naší době.“

To jsou úvodní slova z poslední knihy Louise Hjelmsleva, v níž autor — práce vznikla sice již v r. 1941, ale vychází více než po dvaceti letech v době jeho těžké nemoci — v úhrnu a po svém přehlédl jazykovědnou problematiku a kterou na rozdíl od svých ostatních větších prací určil i širší veřejnosti.[1] Zemřel 30. května 1965.

L. Hjelmslev charakterizuje dnešní situaci lingvistiky nikoli jako nezaujatý pozorovatel lingvistického dění, nýbrž jako jeho aktivní účastník. V ovzduší, kdy se počíná uplatňovat a kdy posléze dominuje nedůvěra k původní „pevné soustavě“ starší lingvistiky a spolu s tím i k naivnímu realismu, který si neklade otázku, v jakém vztahu jsou zkoumaná skutečnost, její poznávání a její popis, vystupuje zvlášť výrazně osobnost L. Hjelmsleva jako hledače a objevitele nového lingvistického světa. V proudu předválečné strukturální jazykovědy, do níž patřil a s jejímž pražským centrem udržo[142]val dobrý kontakt,[2] zaujímal zvláštní, výlučné místo; charakteristický je v této souvislosti závěr článku V. Skaličky o kodaňské škole, který je o to zajímavější, že byl otištěn na počátku nejhlubší krize strukturální jazykovědy u nás: Skalička vidí v redukci jazykové problematiky na problém „útvaru“ (formy) sílu i slabost Hjelmslevova přístupu a nepochybuje, že ten „při svém ostrém, jednostranném pohledu na jazyk může leccos zajímavě osvětlit“.[3]

Hjelmslevova výlučnost a „jednostrannost“ byly vědomě zvolenou cestou: z mnoha aspektů, z nichž lze jazyk vidět a z nichž se také zkoumá — Hjelmslev na mnoha místech ukazuje, že si je dobře vědom této „mnohostrannosti“ — vybírá si ten aspekt, který se v dobové hierarchii hodnot dostává na vedoucí místo: studium formální struktury jazyka poznávané skrze její substanciální manifestaci (zvukovou, popř. grafickou, a sémantickou). Hjelmslevovu představu o formální struktuře jazyka provází současně úsilí o propracování analytických postupů k odhalování struktury konkrétních jazyků (tyto procedury jsou patrně myšleny spíše jako prostředek kontrolní, ověřovací). Již Hjelmslevova první velká práce Principes de grammaire générale dává tušit budoucí směr vývoje. Postupně se jazyková analýza stále zřetelněji pohybuje v okruhu obecných formálních vztahů, které sice nejsou výlučné pro jazykovou skutečnost, ale jsou přesto inherentní formě obou jazykových plánů — plánu výrazu a plánu obsahu. Tyto vztahy také obecně vymezují možné formy výroků o těch aspektech jazykové skutečnosti, kterým Hjelmslev věnuje pozornost. Hjelmslev nepokračuje pouze tam, kde končí de Saussurův Cours; studiem formální struktury jazyka dospívá k pojetí jazyka jako abstraktní struktury a k zamyšlení nad formou lingvistické teorie. Tak buduje svůj lingvistický svět, glosematiku.

Odvaha omezit své pracovní pole určitým specifickým přístupem — a zároveň rozšířit kontext lingvistické problematiky o nové, dotud neobvyklé souvislosti — budívala zvláště v dobách plané všestrannosti odpor; dnes však se ukazuje jako účelná a v celkové souhře dílčích pohledů jako oprávněná.

Často se zapomínalo, že Hjelmslevova tvrzení o jednotlivých jazykových skutečnostech mají svůj raison dʼêtre právě v rámci jeho pojmové soustavy; jejich mechanická konfrontace s tvrzeními jiného rodu vedla proto mnohdy k nepochopení nebo neporozumění.

Hjelmslev sám od samého počátku zdůrazňoval hypotetický a dokonce experimentální ráz své soustavy. Jeho soustava je artikulovanější, sevřenější, její vztah k popisované skutečnosti je však složitější; přes všechnu snahu o přesnost formulací a přísnost vnitřní výstavby není také natolik průhledná, aby vylučovala různá chápání nebo nevyžadovala výklad. Vedle prací, které se nevyznačují ani snahou pochopit, ani důkladností rozboru, byla věnována Hjelmslevovu dílu řada seriózních kritických studií.[4] Do[143]mníváme se, že jedna ze schůdných cest k pochopení Hjelmslevova zralého díla je naznačena v příležitostné poznámce Y. Bar-Hillela ve stati, jíž uvedl do lingvistiky rozlišování teoretické a observační (pozorovací) složky jazyka vědy (jak je rozšířeno u mnoha představitelů metodologie vědy).[5] Bar-Hillel pojímá „‚algebraický‘ přístup Hjelmslevův jako pokus zdůraznit teoretický charakter základních lingvistických pojmů. Tvrzení, že lze ‚výrazový plán‘ jazyka studovat, aniž se uchýlíme k fonetické premise (tj. k fonetické „substanci“ — L. - N.) … nemusí znamenat nic víc, než že postulační teorii lingvistické struktury jistého jazyka lze užitečně studovat jako takovou, aniž je nutné na každém kroku odvolávat se na korespondenční pravidla“ (s. 334).[6] Bar-Hillel ovšem připomíná, že bez korespondenčních pravidel (spojujících teoretické termíny s výrazy observačního jazyka) zůstává jakákoli teorie „neinterpretovaným kalkulem a není proto ve velmi důležitém ohledu lingvistickou teorií vůbec“ (s. 334).

V této souvislosti se také vyjasňuje vztah glosematiky k dalším proudům současné lingvistiky: konstrukce abstraktních formálních systémů, které — interpretovány — popisují určitý aspekt jazykové reality, tvoří podstatu matematického myšlení v lingvistice.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 2, s. 141-143

Předchozí Zdeňka Palková: Přízvuková předrážka z hlediska prozaického rytmu

Následující Marie Racková: Příspěvek k teorii tvoření slov