Návrh fonetické a fonologické transkripce češtiny a slovenštiny

Aleksandr V. Isačenko, Milan Romportl

[Discussion]

(pdf)

Проект фонетической и фонологической транскрипции чешского и словацкого языков / Une proposition de la transcription phonétique et phonologique du tchèque et du slovaque

Otázkám fonetické a fonologické transkripce se u nás v posledních desetiletích věnovala jen omezená pozornost. Dialektologie pracuje převážně s transkripčním systémem, doporučeným dialektologickou komisí bývalé ČSVU,[1] ve vyučování cizím jazykům se výjimečně užívá transkripce mezinárodní fonetické asociace (dále API), jindy se tvořily transkripce ad hoc, většinou přizpůsobené českému a slovenskému pravopisu, popř. se hledalo kompromisní řešení mezi oběma těmito typy (v transkripci, která se nyní doporučuje pro školní učebnice). V rusistice se dokonce někdy užívá naprosto nevhodné a často zmatené transkripce, založené na ruské abecedě, nadto rozdílné u různých autorů. Něco jiného je ovšem transliterace, resp. transkripce azbuky do latinky, která je pro český a slovenský kontext stabilizována.[2]

Ve fonetických a fonologických pracích věnovaných otázkám spisovné češtiny a slovenštiny se používá transkripce obvyklé ve slavistice a převážně orientované na pravopis. Její výhodou je, že ji může snadno sázet kterákoli tiskárna, její značnou nevýhodou nedostatečná jednoznačnost a odchylnost od mezinárodně užívané symboliky.

Vzniká otázka, zda by bylo možno pro všechny uvedené případy zvolit jediný systém transkripce, který by vyhověl všem požadavkům, nebo zda bude nutno ponechat paralelně malý počet transkripčních soustav, ovšem přesně vymezených pro danou oblast a úlohu.

Zdá se, že pro přepis českých a slovenských dialektů, určený pouze pro „domácí“ potřebu, bude nutno v zásadě uchovat dosavadní transkripční systém, založený na grafické soustavě obou jazyků, v němž se pro přepis hlásky (event. fonému) volí ono písmeno, jež je v grafice těchto jazyků jejím základním ekvivalentem. Pokud jde o některé hlásky a hláskové odstíny, které zde nemají jednopísmenný ekvivalent, užívá se některých znaků z jiných písem, popř. ze systému API, popř. se sahá k znakům opatřeným diakritickými znaménky. Udržení vztahu ke grafickému obrazu obvyklému z psané formy jazyka se tu ukazuje nutným i z toho důvodu, že zvláště dialektologické texty slouží velmi často i jiným účelům než pouze jazykové analýze, např. jako záznam folklórního textu; je pak zachována jejich obecná čitelnost, kterou značně ruší např. i označování délek [a:] ap.

Druhou krajností je přepis dokladů a textů určený odborné mezinárodní veřejnosti, kde se např. doklady z češtiny a slovenštiny konfrontují s doklady z jiných jazyků, namnoze neslovanských. Tu se ukazuje potřeba užít mezinárodně uznané transkripční soustavy, jakou je nyní systém API. Tato soustava ovšem zvláště v některých úsecích nevyhovuje nejen pro přepis češtiny, slovenštiny a jiných slovanských jazyků, ale též řady jazyků orientálních (upozorňujeme zde např. na otázku transkripce afrikát) a bude třeba prodiskutovat s příslušným mezinárodním orgánem otázky její reformy.

Zde se soustředíme na střední typ transkripce našich dvou národních jazyků, kterého by se užívalo ve vědeckých publikacích o těchto jazycích, ale který by mohl být i základním transkripčním systémem pro učebnice cizích jazyků. Bylo by možno uvažovat o tom, zda je takový typ transkripce nutný a zda by se nemohl převzít celý systém API. Prvá námitka je technického rázu. Málokterá tiskárna (nevyjímaje většinu tiskáren zahraničních) je vybavena všemi potřebnými typy a jejich zhotovení nebo opatření od zahraničních výrobců je spojeno s velkými obtížemi. Totéž platí i pro psací stroje, na něž lze namontovat hlavní typy API, ale zdaleka ne všechny potřebné. Při dnes rozšířeném způsobu publikování strojem psaných textů rotaprintem nebo ofsetem by musela být značná část symbolů vpisována rukou (a tak se i děje), což nepůsobí esteticky [164]a vnucuje dojem, že jde o publikaci pro domácí potřebu nebo zcela okrajovou a nedefinitivní. Druhá námitka vychází z toho, co bylo již řečeno výše. Systém API v některých úsecích nevyhovuje, z toho vyplývá, že si jej jednotliví autoři adaptují a tím dochází k jeho rozkolísání. I když se dějí pokusy o novou stabilizaci API po provedení některých úprav, které navrhuje komise, ustavená na návrh A. V. Isačenka, nelze očekávat, že práce pokročí natolik, aby byl obecně přijatelný návrh hotov před 6. mezinárodním kongresem fonetických věd, který se bude konat v r. 1967 v Praze. Proto uvažujeme o zmíněném středním typu transkripce.

U příležitosti kolokvia o fonologii a fonetice, které se konalo ve Smolenicích v polovině října 1965, sešla se ad hoc sestavená komise, aby projednala některé palčivé otázky transkripce zejména obou zmíněných národních jazyků. Členy komise byli: K. Horálek, J. Horecký, A. Isačenko, P. Janota, J. Ondráčková, E. Pauliny, M. Romportl, J. Ružička a A. Skaličková.

Při projednávání jednotlivých otázek se členové komise řídili těmito zásadami:

(a) Přepis má být jednoznačný a má se pokud možno shodovat s již existujícími systémy, kde mezi nimi není rozpor.

(b) V transkripci se má používat co nejméně diakritických značek.

(c) Přepis má vyhovovat našim tiskárenským možnostem.

(d) Přepis má také vyhovovat možnostem běžně upravených psacích strojů vzhledem k moderním publikačním způsobům.

(e) V transkripci spisovné češtiny a spisovné slovenštiny se má pokud možno používat shodné symboliky.

V některých bodech bylo dosaženo jednomyslných závěrů:

(1) Fonetický přepis se uvádí v hranatých závorkách a antikvou, např [tak].

(2) Fonematický (fonologický) přepis se uvádí mezi šikmými závorkami (tzv. lomítky) a antikvou, např. /tak/.

(3) Morfologický přepis se uvádí antikvou v závorkách ⟨ ⟩, např. ⟨sestr⟩ + ⟨y⟩.

(4) Pokud je vůbec potřebí uvádět místo přízvuku v češtině nebo slovenštině, označuje se přízvukovaná slabika malou kolmou povýšenou čárkou bezprostředně před slabičným symbolem (jádrem slabiky), např. [k^|oza], [?^|okno]. Vedlejší přízvuk se označí podobnou svislou čárkou poníženou, např. [č^|ervenob_|i : li :]. Podle API se místo přízvuku označuje před slabikou nesoucí přízvuk; např. ruské slovo kumá se přepisuje [ku^|ma].[3] Tím se ovšem porušuje jedna ze zásad API, aby se totiž jedním symbolem označovala vždy jedna jediná vlastnost. V tomto případě však značka [^|] označuje i místo přízvuku, i slabičnou hranici. Protože s určením slabičné hranice jsou někdy obtíže, dochází k libovolným rozdělením slova v slabiky: ruské rodstvó se může dělit jako [rʌ^|tstvo], [rʌt^|stvo], anebo [rʌts^|tvo],

(5) Délka samohlásek (samohláskových, ale i souhláskových fonémů) so označuje ve shodě s API dvojtečkou za znakem: [a:] [e:] [i:] [r:] [l:] apod.

(6) Pro označení českých a slovenských samohlásek a, o, e, u, i (krátkých a dlouhých) se ponechávají symboly, běžné v pravopise. Hlásky o, e nejsou totožné ani s otevřenými [ɔ] a [ɛ], ani se zavřenými [o] a [e] systému API. Pro jednoduchost se doporučuje ponechat obvyklé symboly, které se ostatně užívají při transkripci češtiny a slovenštiny v řadě novějších prací.

(7) Slovenské ä se bude transkribovat jako [ä], popř. ve shodě s API jako [æ].

(8) Palatální konsonanty ť, ď, ň a ľ se budou označovat čárkou na řádku těsně za konsonantickým symbolem, např. čes. děti jako [d,et,i], slov. dieľňa jako [d,iel,n,a]. Toto označení se používá v API jako znak pro palatalizaci, tedy též pro označení ruských palatalizovaných souhlásek. I když stupeň palatálnosti v ruštině na straně jedné a v češtině nebo slovenštině na straně druhé není totožný, nemůže vzniknout nejasnost, [165]neboť palatalizované hlásky ruského typu se nevyskytují ve spisovné češtině nebo slovenštině. Naopak užití znaků API pro tyto souhlásky může vést k velkým nedorozuměním (zejména znaku [c] pro ť) a patří k nejvíce diskutovaným transkripčním otázkám.

(9) Znělá glottální frikativa h se bude transkribovat v shodě s pravopisem jako [h], i když API má pro tuto hlásku zvláštní symbol [ɦ], který však není k dispozici v tiskárnách. Tam, kde by bylo třeba zdůraznit znělost [h], užilo by se diakritického znaku pro znělost (viz níže, bod 15).

(10) Znělá velární frikativa pro kterou se i ve slavistice užívá znaku API [γ], bude tímto znakem reprezentována i v navrhované transkripci, i když řecké písmeno ruší, není-li k dispozici jiný než kurzívový typ. Za určitých okolností by se mohlo použít znaku pro ch, které bude označováno jako [x], se zvoleným diakritickým znakem pro znělost (viz níže, bod 15).

Diskuse v komisi ukázala, že budou potíže s označováním tupých sykavek a afrikát. Návrh, který tu předkládáme, je i nadále diskusní. Vycházíme však z toho, že podobné transkripce, jakou navrhujeme, užívají i autoři mimo slovanský svět a v neslavistických pracích, třebas jinak je jejich transkripce založena na soustavě API.

(12) Tupé sykavky š a ž se transkribují podle API jako [ʃ] a [ʒ]. Neponecháme-li tyto symboly, zavedeme do transkripce znaky [š] a [ž], které se dnes běžně užívají i v anglosaských, německých i francouzských pracích. Možná námitka, že tu jde o užití znaků označujících zcela jiné hlásky, opatřených diakritickými znaménky, neobstojí, neboť v transkripci API je podobný poměr např. mezi znaky pro [r] a [ř].

(13) Neznělé afrikáty c a č se podle API označují jako [ts] a [tʃ]. Bylo by výhodné, aby se tyto hlásky transkribovaly jako [c] a [č], ovšem za předpokladu, že bude opuštěn symbol [c] z API pro palatální ť. (Viz bod 8.)

(14) Pro označení znělých afrikát v slovech slov. medza a hádžem anebo čes. leckdo, léčba se v slavistických pracích (a také v domácí dialektologické transkripci) užívá symbolů ʒ a ǯ. Nesnáze vznikají tím, že symbol [ʒ] má v API hodnotu [ž]. Nabízí se řešení označit znělé afrikáty spřežkami [dz] a [dž], popř. se spojovacím obloučkem [d͜z] a [d͜ž], tedy podle zásad API pro označování afrikát spřežkou, ovšem odchylnými znaky (resp. odchylným znakem). Přijmeme-li tuto možnost, dojde tu k jisté disproporci s označováním neznělých afrikát [bod (13)]. Kromě toho tu — nejspíše v zájmu jednoznačné čitelnosti — ustoupíme od jednoho ze základních požadavků fonetických transkripcí, a to požadavku korespondence jednoho grafického znaku za jedinou hlásku (popř. foném).

(15) Zvláštním problémem se ukázalo označení neznělosti, popř. znělosti. Nejnaléhavěji vystupuje tato potřeba u neznělého českého ř (např. keř). Nejčastěji se užívá označení [ř̭] nebo [ř°], popř. v API [ř̥], což však opět interferuje s označením slabičnosti, jak je obvyklé v slavistice i jinde. U některých autorů se také označuje znělé ř (např. moře), a to podle API jako [ř̬], v naší dialektologické transkripci jako [řˏ]; tento poslední znak však opět interferuje se znakem pro slabičnost v API. Bylo by tedy potřebí zvolit pro označování neznělosti, popř. i znělosti [srov. body (9) a (10)] takové znaky, které by bylo nemožno zaměnit s jinak zatíženými znaky z dalších běžných transkripčních systémů. Komise prozatím nedospěla k jednotnému závěru. Autoři této stati navrhují, aby neznělost byla označována povýšeným kroužkem těsně za literou (tedy [ř°]), znělost pak povýšenou hvězdičkou těsně za literou (např. [x^*], [h^*] — když bude nutno zdůraznit znělost). Proti možné výhradě, že jde o znak, který se připojuje k základnímu symbolu ve směru horizontálním, nikoli vertikálním, jak je obvyklé u diakritických znamének, je možno uvést, že v podobném směru je připojován i znak palatálnosti (bod 8 — též v API).

(16) Potíže působí též označování slabičnosti. Jak bylo uvedeno v předcházejícím bodu, interferuje zde označování v API a v naší dosavadní dialektologické transkripci. [166]Autoři stati se domnívají, že by bylo — vzhledem k slavistické tradici, která přesáhla rámec slavistiky — vhodné setrvat na označování slabičnosti kroužkem pod literou, tedy [l̥], [r̥], [m̥]), pro označení neslabičnosti pak podržet půloblouček pod literou, tam, kde je toto označení nezbytně nutné (např. [u̯], [i̯]). Bude se tedy např. lišit sch. rvati od čes. rváti takto: [r̥vati] — [r̯va : t, i].

Předkládáme tento návrh transkripce, který má být použitelný především ve vědeckých pracích o češtině a slovenštině, jako návrh diskusní. Domníváme se, že má předpoklady být přijat za základní transkripční systém pro přepis našich dvou jazyků. Soudíme dále, že v řadě bodů by mohl sloužit i za podklad návrhu, který by byl předložen na mezinárodním kongresu fonetických věd v Praze a na jehož základě by mohly být revidovány některé zásady i konkrétní rysy mezinárodní fonetické transkripce (API).

 

Pozn. Žádáme, aby diskusní připomínky k tomuto návrhu byly posílány buď prof. A. Isačenkovi do Ústavu jazyků a literatur ČSAV (Praha 1, Valentinská 1), nebo prof. M. Romportlovi do Ústavu pro jazyk český ČSAV, fonetická laboratoř (Praha 1, Valdštejnská 14).

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 2, pp. 163-166

Previous Vlasta Červená, Eva Pokorná: Na okraj nového německo-českého slovníku

Next Helena Křížková: Morfematická struktura slovenštiny