Deset let Pražského linguistického kroužku

Vilém Mathesius

[Articles]

(pdf)

Dix années du Cercle linguistique de Prague

Pražský linguistický kroužek vzešel z malých počátků, ale rostl vytrvale a organicky, protože nebyl produktem náhody. Vznikl z naléhavé myšlenkové potřeby našeho vědeckého prostředí a vznikl právě včas, kdy mezinárodní situace vědecká dozrávala pro pokus toho druhu. Mám-li pragmaticky vypsat, jak k tomu došlo, nezbývá mi, než začíti několika slovy o sobě. Již za universitních studií mne zajímal víc horizontální průřez jazykem než průřez vertikální a po té stránce jsem byl žákem těch starších linguistů německých, kteří neměli orientaci mladogramatickou, zejména G. von der Gabelentze a Ph. Wegenera a dvou samostatně myslících zahraničních anglistů, Angličana H. Sweeta a Dána O. Jespersena. Přesvědčení, že jdu správnou cestou, postupem doby se ve mně zesilovalo a neváhal jsem se veřejně k němu hlásit již několik let předtím, než vyšel de Saussurův Cours de linguistique générale. Svá universitní čtení jazykozpytná jsem zahájil v studijním roce 1909—10 celoročním rozborem současné angličtiny a také v přednášce z obecné linguistiky, proslovené 6. února 1911 v Královské české společnosti nauk a vydané v jejím Věstníku z téhož roku s názvem O potenciálnosti jevů jazykových, jsem vycházel od myšlenky, že postup od statiky k dynamice je v jazykozpytě nejspolehlivější. Byl jsem přesvědčen, že jedině při rozboru řeči současné můžeme se opírat o materiál dostatečně úplný, kdežto v minulosti je materiál tím kusejší, čím dále jdeme zpět. Viděl jsem, že skutečnost je a byla mnohem komplikovanější, než jak vyplývá z běžných vědeckých gramatik týkajících se jazyků v dobách starých, protože materiál z těch dob nám zpravidla podává obraz jazyka jen v podobě velmi zjednodušené. Proto jsem se ve svých pracích o angličtině, uveřejňovaných od r. 1910 ve Sborníku filologickém, zabýval angličtinou současnou. Přitom stále zřetelněji jsem poznával výhody postupu od vyjadřovacích potřeb k jazykovým prostředkům, kterými se tyto potřeby uspokojují, nebo stručně řečeno, postupu od funkce k formě, tedy metody funkční. Zlá choroba oční, která mne stihla v říjnu roku 1922 a která mi hodně omezila možnost užívati materiálu tištěného, doplnila můj zájem o současnou angličtinu zájmem o hovorovou češtinu, kterou stačilo pozorovat pouze sluchem, a tak v roce 1923 se počíná článkem Nominativ místo vokativu v hovorové češtině, který vyšel v Naší řeči, a pojednáním Pronominální podmět v hovorové češtině, otištěným v sborníku Pastrnkově, řada mých příspěvků k jejímu poznání. Mimoto se mi podařilo vymoci si v témže roce na ministerstvu školství pomocníka pro vědeckou práci, kterou mi má choroba znesnadnila, a denní styk s drem Bohumilem Trnkou, který se tím pomocníkem stal, byl pro mne ovšem podnětnější než dřívější styk s pouhými posluchači. Jazykozpytný zájem Trnkův, vedený předtím profesorem Skálou-Rocherem ke konkretním problémům historické mluvnice, bylo [138]třeba rozšířiti i na otázky obecné a na problémy současné angličtiny, a tím jsem byl veden k takovým studiím, jakými jsou článek Několik slov o podstatě věty, vyšlý v prosinci 1923 v Časopise pro moderní filologii a pojednání Několik poznámek o funkci podmětu v moderní angličtině, uveřejněné tamtéž v červnu 1924. V těch letech jsem blíže poznal mladého odchovance moskevské university Romana Jakobsona, který přišel v červenci 1920 do Prahy a po prvé mne navštívil v září téhož roku. Všestranně informovaný a neobyčejně bystrý mladý Rus přinášel si již z Moskvy živelný zájem právě o takové otázky jazykozpytné, jaké mne nejvíce lákaly, a byl mi neobyčejnou posilou v mém nazírání právě tím, že mi potvrdil, že i jinde jsou otázky ty centrem vědeckého úsilí. Tak jsem měl zrovna v té době, kdy churavý zrak ve mně zesiloval myšlenkové soustředění, po boku dva mladé jazykozpytné pracovníky s příbuznou vědeckou orientací. Nedostatek živého vědeckého kontaktu s ostatním pražským světem filologickým, který dříve tísnil jenom mne, pociťoval teď velmi silně zejména Jakobson, přišlý do Prahy z poměrů zcela jiných. Hovořívali jsme často o potřebě debatního a pracovního střediska pro mladé linguisty a bylo zcela přirozené, že jsme se chopili svépomoci. Mám poznamenáno, že jsem 13. března 1925 k sobě pozval Jakobsona a Trnku a s nimi také S. Karcevského, pozdějšího docenta ruštiny na universitě ženevské a tehdy ještě profesora na ruském gymnasiu v Praze, a 14. října téhož roku zase Jakobsona, Trnku, Karcevského a mimoto i B. Havránka, který se tehdy připravoval k habilitaci ze slavistiky. V paměti účastníků se zachovala vzpomínka na program této druhé naší schůze. Vypracoval jsem tehdy pojednání o nových proudech a tendencích v bádání jazykozpytném, které jsem později, 9. listopadu 1925, přednesl v Královské české společnosti nauk a pak r. 1926 po anglicku uveřejnil v sborníku věnovaném profesoru Zubatému. Hlavní these tohoto pojednání, které tvořily vlastně program nové linguistiky, jsme prodebatovali jako ideologickou základnu jazykozpytného střediska, které jsme se už pevně chystali vlastními silami v Praze vytvořit. Formou naší společné práce měly být především přednášky s debatami. Příležitost k zahájení přednáškových schůzí se naskytla na podzim roku 1926. Tehdy dlel v Praze mladý německý jazykozpytec Dr. Henrik Becker, který už tenkrát pracoval o své vědecké paralele mezi vytvořením nové spisovné češtiny a nové spisovné maďarštiny.[1] Byl syn lipského romanisty, jeho matka byla Francouzka, a protože jeho otec před povoláním do Lipska působil na universitě v Pešti a ve Vídni, měl bohatou praktickou znalost živých jazyků evropských. Užíval jí k srovnávací kritice vyjadřovací schopnosti různých jazyků a byl zrovna v době své tehdejší návštěvy v Praze zcela zaujat pozorováním toho, jak se evropské jazyky vlivem společné kultury sbližují, jak se „evropeisují“. Chtěl své myšlenky o tom přednést v Praze na schůzi mladších linguistů, a když jsem se o tom dověděl od Trnky, který se seznámil s Beckrem nedlouho před tím při svém studijním pobytu v Lipsku, svolal jsem takovou schůzku do své ředitelny, která tehdy byla ve Veleslavínově ulici, v domě č. 4. Dne 6. října 1926 odpoledne se nás tedy sešlo šest (mimo Beckera a mne byl to ovšem Jakobson, Trnka a Havránek a pak orientalista Jan Rypka, tehdy ještě universitní docent), pozorně jsme [139]vyslechli Beckerovu přednášku Der europäische Sprachgeist a pak jsme myšlenky v ní obsažené důkladně prodebatovali. Schůzka se nám všem líbila a s chutí jsme se dali do pořádání schůzek dalších. S myšlenkou, že budeme takové schůzky pořádat pravidelně, jsem ovšem svolával již schůzi první. Byla tedy schůze konaná dne 6. října 1926 skutečně první schůzí Pražského linguistického kroužku.

 

V novém linguistickém sdružení přibývalo schůzí, přednášejících i posluchačů. Od října 1926 do června 1927 bylo uspořádáno devět schůzí s přednáškou a debatou a v sezoně následující bylo dosaženo téhož počtu již koncem března 1928. Do konce června toho roku stoupl jejich počet na jedenáct, ačkoli se v dubnu pro linguistický sjezd v Haagu nekonala schůze žádná. Mezi přednášejícími se ovšem rychle vystřídali všichni, kdo byli na schůzi první a výrazně vystoupila již v prvních dvou letech charakteristická pro Pražský linguistický kroužek účast linguistů cizích, především ruských. V době od října 1926 do června 1928 bylo z přednášejících (někteří z nich přednášeli dvakrát nebo i třikrát) osm Čechů (Havránek, Ilek, Trnka, Oberpfalcer, Mukařovský, Mathesius, Rypka, Buben), pět Rusů (Jakobson, Karcevskij, Trubetzkoy, Tomaševskij, Bogatyrev), dva Francouzi (Tesnière a Brun) a jeden Němec (Becker). Třikrát za tyto dva roky přednášel v Kroužku Jan Mukařovský, jehož jméno se v zápisech o schůzích po prvé objevuje už na třetí schůzi 2. prosince 1926. Také posluchačů přibylo, ačkoli od počátku bylo naší tendencí nerozmnožovat počet účastníků příliš rychle. Roku 1926/1927 byl průměrný počet účastníků, počítajíc v to i přednášející, něco přes sedm, v roce 1927/1928 něco přes devět. Při takovém počtu účastníků mohl se ovšem dlouho udržet milý zvyk s radostí hned od počátku přijatý, že se mimo schůze skutečně přednáškové a debatní, konané v místnostech angl. semináře, střídavě konaly v domácnostech jednotlivých členů schůze méně formální, o kterých se zápisy nevedly. Pokud jde o témata, která byla na schůzích Kroužku probrána za první dvě léta jeho trvání, byly z dvacíti přednášek plné tři čtvrtiny věnovány problémům jazykozpytným, probíraným vesměs, i když šlo o témata speciální, s hlediska obecného, ale už tehdy se plnou pětinou přednášek hlásila o pozornost linguisticky orientovaná poetika (Mukařovský, Tomaševskij) a jednou přednáškou bylo vzpomenuto i analogických problémů v jazykozpytě a etnologii (Bogatyrev).

 

Sdružení, které se tak horlivě hlásilo k životu, bylo by se jistě i beze všech dalších zásahů vnějších dobře vyvíjelo na liniích, které byly dány prvními dvěma lety jeho činnosti. Ale ještě dříve, než se tato první dvě léta skončila, zasáhl do vývoje Kroužku velmi silně a velmi blahodárně mezinárodní počin linguistický. Bylo opravdu myšlenkou nadmíru šťastnou, že holandští linguisté z katolické university v Nijmegen využili měnící se situace v jazykozpytném bádání k svolání prvního mezinárodního sjezdu linguistického, a že tomuto sjezdu, který se sešel v Haagu v dubnu r. 1928, již předem předložili šest opravdu důležitých otázek, týkajících se linguistického bádání v nejobecnějším slova smyslu. Je důkazem jednotného linguistického myšlení v Pražském linguistickém kroužku, že k otázce čtvrté, o nejlepší metodě k úplnému praktickému rozboru kteréhokoli jazyka po stránce mluvnické, podali čtyři jeho členové bez předchozí úmluvy devět ze všech třinácti předložených thesí. Vedle Jakob[140]sona, Trubetzkého, Karcevského a mne odpověděli k této otázce jen oba zástupci linguistické školy ženevské, Bally a Sechehaye, a prof. Hestermann z Hamburku. Protože se názory zástupců Pražského linguistického kroužku a representantů školy ženevské hodně stýkaly, napadla mi myšlenka, že by bylo nejlépe vytvořit ze všech našich thesí společný program nové linguistiky a předložit jej společně sjezdu. Proto jsme pozvali na večer přede dnem, kdy měl sjezd jednat o thesích předložených ke čtvrté otázce, na společnou schůzku s námi do jedné z haagských kaváren oba Ženevany a mimoto i profesora Meyera-Lübke, který měl příslušné schůzi sjezdové předsedat. Domluvili jsme se velmi rychle a výsledkem jednání bylo, že místo jednotlivých thesí individuálně podávaných, jak se čtou v svazečku Propositions, rozdaném členům sjezdu, na straně 36—66 a v protokolech sjezdových (Actes du premier congrès international des linguistes, Leiden, s. a. na str. 33—64), byl sestylisován společný program linguistického rozboru, podepsaný zástupci Pražského linguistického kroužku (Jakobson, Mathesius, Trubezkoy) i zástupci školy ženevské (Bally, Séchehaye). Tato společná formulace zásad nové linguistiky, otištěná v protokolech sjezdových na str. 85—86, byla předložena plenárnímu zasedání sjezdu dne 12. dubna a přijata bez oposice. Pro Pražský linguistický kroužek měl tento fakt význam několikanásobný. Poznali jsme ještě zřetelněji než dříve, že nejsme se svými názory v mezinárodním světě vědeckém osamoceni, přesvědčili jsme se, že naše teoretické myšlenky jsou už do té míry vyzrálé, že můžeme s nimi vystoupit před mezinárodní vědeckou veřejnost, a získali jsme mimoto přátele a spojence za hranicemi.

 

Přímým důsledkem zkušeností z mezinárodního linguistického sjezdu haagského bylo vystoupení Pražského linguistického kroužku na prvním mezinárodním sjezdu slavistickém, který se konal v Praze v říjnu r. 1929. Veřejně před českým světem vědeckým vystoupili členové Pražského linguistického kroužku již předtím, v dubnu r. 1929 na Prvním sjezdu československých profesorů filosofie, filologie a historie, na němž přednášel podepsaný o nové linguistice, B. Havránek o funkci spisovného jazyka, J. Mukařovský o nových směrech v poetice a B. Trnka o charakteristice moderní angličtiny (viz Sborník přednášek proslovených na prvém sjezdu československých profesorů filosofie, filologie a historie v dubnu 1929. Praha, 1929). To však byla v historii kroužku jen pouhá episoda. Velkou část roku od podzimu 1928 do října 1929 zabrala příprava k sjezdu slavistickému, na němž se Kroužek rozhodl vystoupit jednak svými vlastními publikacemi, jednak svými vlastními thesemi. Publikace, které kroužek předložil slavistickému sjezdu, byly první dva svazky sbírky Travaux du Cercle linguistique de Prague, z nichž první pod názvem Mélanges linguistiques dédiés au premier congrès des philologues slaves obsahoval jedenáct pojednání, povahy napořád zásadní, od pěti autorů českých (Trnka, Mathesius, Havránek, Mukařovský, Weingart) a od pěti autorů cizích (Trubetzkoy dvakrát, Karcevskij, Slotty, Savickij, Brun) a druhý pojednání Jakobsonovo o historické fonologii ruštiny. Tyto svazky, psané francouzky, německy i anglicky, byly první samostatné publikace Kroužku. These předložil Kroužek svým jménem korporativně v sekci druhé, jazykozpytné, a v sekci třetí, pedagogické. V sekci první, literárně-historické, podal svou thesi a poznámky k diskusi individuálně Muka[141]řovský. Nejvíce práce si vyžádaly these jazykozpytné, které podávají úplný a soustavný program linguistický se zvláštním zřetelem k jazykům slovanským. Byl to výsledek kolektivní práce, kterou po měsíce na velmi četných schůzích trpělivě konali členové zvláštní komise, především Jakobson, Havránek, Mukařovský a pisatel těchto řádků. Schůzí, které se konaly v kavárně Derby na Bělského třídě v Praze VII, horlivě a činně se účastnil také prof. M. Weingart, jehož jméno se v zápisech o schůzích Kroužku po prvé objevuje 2. června 1927. Je opravdu škoda, že v českém znění, v kterém byly předloženy sjezdu, nebyly kolektivně vypracované these Kroužku od dob sjezdových uveřejněny, neboť výbor sjezdový dosud nevydal protokoly sjezdové a jistě je už také nevydá. Ve znění francouzském jsou jazykozpytné these Kroužku otištěny v prvním svazku Travaux na str. 7 až 29. Atmosféra pražského sjezdu slavistického nebyla jasně a obecně zaměřena na jednu oblast vědeckých problémů, protože nešlo jako v Haagu o vědecké obory poutané vespolek metodicky a vnitřně, nýbrž o svazek věd různorodých, spojených příbuzným materiálem. Mimoto vzrostl počet účastníků z důvodů manifestačních a representativních víc, než může snést vědecký sjezd opravdu pracovní. Přesto vzbudily zejména jazykozpytné these Kroužku velkou pozornost především členů cizích a úspěch jejich byl dokumentován tím, že v jedné z plenárních schůzí byl zvolen desítičlenný výbor (Belić, Doroszewski, Havránek, Jakobson, Karcevskij, Mathesius, Simovyč, Romanski, Szober, Trubetzkoy), kterému bylo uloženo, aby pečoval o rozbor současných jazyků slovanských podle zásad obsažených v thesích Pražského linguistického kroužku.

 

Zásady školy mladogramatické byly svého času, jak známo, nejsoustavněji a nejúspěšněji uplatněny v rozboru hláskoslovném. Také v práci Pražského linguistického kroužku měl zřetel k zvukové stránce řeči od počátku místo velmi významné. Svědčí o tom these, předložené v Haagu i v Praze. Funkční a strukturální rozbor zvukové stránky řeči nás také velmi těsně sbližoval jak s tradicí Baudouina de Courtenay, živou v Rusku a zčásti i v Polsku, tak s novou linguistikou americkou, representovanou především prof. E. Sapirem. I na některé myšlenky Jespersenovy jsme mohli po té stránce navazovat a také vůdčí fonetik anglický Daniel Jones dospíval k názorům, které byly blízké našemu stanovisku. Tím vším a hlavně ovšem také zásluhou našich Rusů, Trubetzkého a Jakobsona, stala se fonologie brzo naším hlavním bojovným heslem. Cítili jsme, že na druhém mezinárodním sjezdu linguistickém, který se měl konat v Ženevě koncem srpna r. 1931, bude fonologie hlavní otázkou, při níž nám bude hájit své stanovisko, a proto jsme se rozhodli, že jako přípravu pro debatu ženevskou svoláme do Prahy na prosinec r. 1930 mezinárodní fonologickou konferenci. Dali jsme se s chutí do práce a odvážný pokus se nám podařil nade všechno očekávání. Na naše pozvání se sjelo do Prahy patnáct zahraničních linguistů z osmi různých států (Rakousko, Jugoslavie, Bulharsko, Polsko, Německo, Norsko, Holandsko, Švýcary) a ti spolu se sedmnácti účastníky z Československa, mezi nimiž bylo deset Čechů, tři Rusové, dva Ukrajinci, jeden Srb a jeden Němec, debatovali vytrvale a s neutuchajícím zájmem celé čtyři dni (od 18. do 21. prosince) na základě dvaadvaceti přednesených referátů o problémech fonologických. Z referátů bylo sedm připraveno pracovníky z Československa, kdežto [142]patnáct ostatních účastníky ze zahraničí. Všecky referáty až na jeden vyšly ještě před Ženevským sjezdem spolu s protokolem o jednání konference a s návrhem na fonologickou terminologii a fonologickou transkripci ve čtvrtém svazku Travaux du Cercle linguistique de Prague (326 stran), který vzbudil živou pozornost v mezinárodním vědeckém světě. V Ženevě byla fonologie opravdu jednou z hlavních otázek, položených na program plenárních schůzí, ale po pražské konferenci byla věc již vyhraná. Oficiální referát Trubetzkého, rozvíjející program fonologie v pojetí Pražského linguistického kroužku, nenarazil na zásadní odpor, a Mezinárodní fonologická asociace (Association internationale pour les études phonologiques, Internationalephonologische Arbeitsgemeinschaft), která byla v Praze ustavena na závěrečné schůzi fonologické konference, byla jednomyslně sjezdem prohlášena za organisaci přidruženou k Stálému mezinárodnímu výboru linguistickému. O rozvoji bádání fonologického svědčí přehledy nových prací ve fonologickém bulletinu, který jsme vydali dvakrát, r. 1932 k fonetickému sjezdu amsterodamskému a r. 1935 k fonetickému sjezdu londýnskému, a který podává jenom obsahově roztříděnou bibliografii bez kritického hodnocení. Bylo by ovšem velmi zapotřebí právě v dnešním stadiu fonologického bádání, aby v bulletinu byly jednotlivé práce také kriticky hodnoceny.[2]

 

Od pražského sjezdu slavistického jsme si byli stále silněji vědomi toho, že pro úspěchy na mezinárodním foru vědeckém nesmíme zanedbávat propagaci svých myšlenek doma. Mohli jsme se o to pokoušet s dobrým svědomím, neboť naše pojetí jazyka a jeho funkcí nikdy nám nezůstávalo záležitostí čistě jazykozpytnou. V pracích Mukařovského a Jakobsona se výborně uplatňovalo dávné mé přesvědčení, že jazykozpyt je nejpřirozenější spojenec vědy o literatuře, a důsledky způsobu, kterým jsme pojímali funkci spisovného jazyka, zasahovaly ještě šíře do problémů kulturního života. Obrátili jsme se již v březnu roku 1930 k širším kruhům českých intelektuálů schůzí na oslavu osmdesátých narozenin presidenta Masaryka, na níž přednášel R. Jakobson o jazykových problémech v Masarykově díle a Jan Mukařovský o Masarykovi jako stylistovi. Obě přednášky vyšly pak v samostatném svazečku, nazvaném Masaryk a řeč, jako otisky z Masarykova sborníku. Schůze byla nejen projevem úcty k mysliteli, který svými teoretickými úvahami v letech osmdesátých výrazně předstihl vývoj současné linguistiky, nýbrž i aktem vděčnosti k muži, který se vzácným porozuměním pro snahy mladé vědecké generace nás posiloval svým zájmem a svou pomocí. O dva roky později jsme předstoupili před českou vzdělanou veřejnost schůzemi nikoli už oslavnými, nýbrž bojovnými. Je ještě v dobré paměti, jak k tomuto našemu vystoupení došlo. Po smrti prof. Zubatého v březnu r. 1931 stal se vedoucím redaktorem Naší řeči Jiří Haller a začal s pedantičností pravého epigona rozdílet na všecky strany puristické důtky. Jeho postup vzbudil pobouření mezi spisovateli a polemiky z toho vzniklé roznítily u českých vzdělanců nebývalý zájem o otázky spisovné češtiny. Nebyly to problémy, o kterých bychom nebývali měli své pevné mínění. Teorií spisovného jazyka a jeho kultury se zabýval Pražský linguistický kroužek již dříve, a to jak prací kolektivní, [143]tak individuálními úvahami svých členů. Slavistickému sjezdu pražskému předložil Kroužek již r. 1929 společné these o kultuře spisovného jazyka a v rámci výkladů o funkčních jazycích these o jazyce spisovném a básnickém. Pokud jde o práce jednotlivých členů, bylo lze poukázat na to, že jsem se sám zabýval již r. 1912 v tehdejším týdeníku Přehled problémem jazykové správnosti, a to ve smyslu protibrusičském, a že v prvním a čtvrtém svazku Travaux, v přednáškách pronesených na jaře r. 1929 na sjezdu českých filosofů, filologů a historiků a i jinde také jiní členové Kroužku (Havránek, Mukařovský a Trnka) obírali se s teoretickým zaměřením otázkami spisovné češtiny, kriterii jazykové správnosti a jazykem básnickým. Proto jsme se v situaci, vzniklé polemikou mezi českými spisovateli a Jiřím Hallerem, mohli plným právem rozhodnouti, že své názory o funkci spisovné češtiny a o jazykové kultuře vyložíme vzdělané veřejnosti v cyklu přednášek s debatami. Došlo k němu v lednu a v únoru r. 1932, a to tak, že na schůzi dne 12. ledna jsem přednášel já o požadavku stability ve spisovném jazyce, na schůzi dne 25. ledna B. Havránek o úkolech spisovného jazyka a jeho kultuře a R. Jakobson o dnešním brusičství českém a na schůzi dne 8. února M. Weingart o zvukové kultuře českého jazyka a J. Mukařovský o jazyku spisovném a jazyku básnickém. Cyklus vzbudil veliký zájem. Schůze byly velmi četně navštíveny, debaty byly živé a živý byl též ohlas v novinách. I soukromě byl s naším stanoviskem projevován povzbuzující souhlas, a to i z řad starší generace a přímých žáků Gebauerových. Přáli jsme si, aby se další diskusí sporné otázky zcela vyjasnily a připravili jsme proto přednášky v cyklu pronesené k tisku. Vyšly v září téhož roku 1932 jako čtrnáctý svazek knihovny Výhledy, vydávané nákladem Melantricha, a byly pro knižní vydání doplněny vedle obvyklých rejstříků programatickou předmluvou a zejména shrnutím zásad platných podle názoru Kroužku pro jazykovou kulturu. Tyto these, které vyplňují více než 13 stránek, byly, jak se v předmluvě výslovně konstatuje, dílem kolektivní práce a rovněž předmětem společné odpovědnosti všech na svazku zúčastněných autorů. Sborník vzbudil velký zájem a odezvu v české veřejnosti. Bez něho by Příruční slovník jazyka českého, vydávaný Českou akademií, sotva dnes osvobozoval spisovnou češtinu od tolika brusičských zákazů a příkazů, hlásaných dříve Naší řečí a Pravidly českého pravopisu, a také Naše řeč musila poleviti ve své brusičské útočnosti.[3]

 

Sympatie, které nám získalo mezi českými intelektuály naše vystoupení proti diktátu pedantického brusičství a čtenářský úspěch sborníku o spisovné češtině byly hřivny, s nimiž bylo třeba účelně hospodařiti. Vedlo to ovšem k tomu, že se od roku 1933 naše činnost intensivně obracela k foru domácímu. Ani cizinu jsme nezanedbávali a činně jsme se i dále účastnili všech mezinárodních sjezdů, na jejichž programu byla linguistika. Byl to třetí mezinárodní sjezd linguistický, konaný v Římě roku 1933, druhý mezinárodní sjezd slavistický, který se sešel ve Varšavě r. 1934 a zvláště oba kongresy věd fonetických, z nichž první se konal v Amsterodamě r. 1932 a druhý v Londýně r. 1935. Na sjezdu amsterodamském konali naši členové celý cyklus přednášek o studiu zvukové stránky řeči se stanoviska funkčního a struk[144]turálního (soubor těchto přednášek vyšel pak r. 1933 samostatně jako zvláštní otisk z časopisu Archives Néerlandaises de Phonétique Expérimentale, 1933/VIII―IX) a na sjezdu londýnském byla už organisována samostatná sekce fonologická, jejíž program vyplnili hlavně členové Kroužku a Mezinárodního sdružení pro fonologické bádání. Sluší též zaznamenat, že na sjezd anthropologický, konaný v Londýně r. 1934, byli pozváni dva naši zástupci (A. Isačenko a J. Vachek), aby v jeho linguistické sekci podali výklad o fonologii. Že ve svých tradičních stycích s vědeckým světem zahraničním soustavně pokračujeme, dosvědčuje i soubor studií linguistických a literárně vědeckých, který jsme vydali letos jako šestý svazek Travaux a který je určen za pozdrav letošnímu mezinárodnímu sjezdu linguistickému, svolanému do Kodaně. Právě tento sborník však také ukazuje, jak zesílily naše kořeny domácí. Obsahuje čtyřiadvacet příspěvků, největší to počet, kterého jsme dosud dosáhli při pořádání sborníků, určených pro mezinárodní forum, a z toho jich pochází devět od Čechů a jeden od Slováka. Proti pěti Čechům v sborníku z r. 1929 a čtyřem Čechům v sborníku z r. 1931, je to přírůstek stoprocentní. Nejvíce přitom těší, že největší část tohoto přírůstku tvoří zástupci našeho vědeckého dorostu. Podobné zesílení domácího zájmu o naši práci lze vyčíst i z bohaté bilance přednáškových schůzí Kroužku za poslední léta.

Zvýšené soustřeďování Kroužku na oblast domácí se v posledních letech projevuje především činností publikační. Důležité je tu vynikající účastenství členů Kroužku v jazykové části Československé vlastivědy. Sluší uvésti zejména dějiny českého verše doby staré i nové od R. Jakobsona a J. Mukařovského a českou dialektologii a dějiny spisovné češtiny od B. Havránka, neboť v těchto pracích se zřetelně jeví důležitý přínos, který pro bohemistiku znamená zásadní a metodické stanovisko Pražského linguistického kroužku. K těmto pracím byli ovšem členové Kroužku pozváni individuálně. Kolektivním podnikem na poli domácím bylo založení vlastního časopisu, o němž se výbor Kroužku dohodl s nakladatelstvím Melantrich v r. 1934. Tak vznikl čtvrtletník Slovo a slovesnost, v podtitulu přímo označený jako list Pražského linguistického kroužku. První jeho číslo vyšlo po pečlivé přípravě v březnu r. 1935. Úvodní slovo, podepsané celým redakčním kruhem, vytýčilo všecky úkoly, které si Kroužek klade na domácím foru vědeckém. Je to program do určité míry maximální a není proto divu, že se jej dosud podařilo uskutečnit jen zčásti. Ale již dnes po šesti prvních sešitech Slova a slovesnosti lze říci, že si nový časopis našel i svou problémovou oblast i své obecenstvo. K jeho aktivu patří zvláště také živý pracovní styk mezi slovesnými badateli a slovesnými tvůrci.

Jsme hotovi s přehlídkou prvního desítiletí Pražského linguistického kroužku. Viděli jsme, jak Kroužek vznikl a jak se jeho činnost postupně vyvíjela doma i za hranicemi. Můžeme být s výsledky své desetileté práce zcela spokojeni. V zahraniční linguistice jsme si dobyli čestného názvu „pražská škola“, doma nám zase nemůže nikdo bez zlé vůle upírat zásluhu, že jsme svým novým stanoviskem a svými novými metodami přinesli mnoho podnětů české práci jazykozpytné i literárně vědecké. I jako vědecká organisace jsme u nás vytvořili pracovní pospolitost osobitého typu. Sdružili jsme se na základě kolektivního vědeckého úsilí a bez rozdílu národnosti jsme mezi sebe přijímali každého kvalifikovaného vědeckého pracovníka, který se s námi srovnával v základním stanovisku a poctivě chtěl s námi pracovat. Nikdy [145]jsme neusilovali o to, abychom vyrostli počtem, neboť nám vždy šlo jen o možnost společné práce a nikdy o dobývání mocenských posic. Když se r. 1930 přetvářel Kroužek z volného sdružení v spolek pevně organisovaný, podepsalo žádost o schválení stanov 17 členů a ani letos, v době největšího rozmachu naší přednáškové činnosti, nepřekročil počet našich členů i s členy zahraničními o mnoho padesátku. Naši pracovní symbiosu s mladými badateli ruskými uvádějí někdy ti, kdo nám nepřejí, za důkaz pro tvrzení, že naše práce není nic jiného než česká aplikace ruských směrů jazykozpytných a literárně vědeckých. Nebylo by to nic, co by zasluhovalo výtky, i kdyby to bylo úplně pravda, neboť vývoj vědeckého bádání na celém světě se děje z velké části vždycky tím, že se dále rozvádějí a nově uplatňují metody a myšlenky odjinud přijaté, a zejména vědecká práce česká byla dosud až na vzácné výjimky pouze více nebo méně samostatnými marginaliemi, psanými na okraj vědeckého vývoje, určovaného průkopnickou cizinou. Jistě by bylo zásluhou i uvádění vědeckých vlivů ruských tam, kde dosud přílišnou hegemonii měly a mají vědecké vlivy německé. Ale skutečnost není tak jednoduchá a tvrzení našich nepřátel o prostém přenášení ruských vzorů k nám není správné. Již dlouho před svým setkáním s mladými Rusy jsem plul všemi silami proti proudu mladogramatickému, a pokud jde o literární vědu, stačí ukázat na Mukařovského Příspěvek k estetice českého verše z roku 1923, aby se zjistilo, že i tam kořeny nového vědeckého pojímání tkvějí v půdě domácí. Naše setkání s Rusy nám přineslo posilu a poučení, a je po právu, abych při desítiletí Pražského linguistického kroužku veřejně řekl, že jsme jim za ně ze srdce vděčni. Nebyli jsme však žáky pouze my. V našem soužití se vyvinulo v nejkrásnějším způsobu oboustranné přijímání a dávání, kterým se má vyznačovat každá vědecká spolupráce a především opravdová vědecká vzájemnost slovanská. Bylo to dáno kladným tvůrčím úsilím, kterým se Pražský linguistický kroužek vyznačoval od počátku. Za kladnou vědeckou prací půjdeme i v letech příštích. Jsme si jisti, že bilance naší práce odpovídá za nás nejlépe už teď a že ještě lépe odpoví za nás v budoucnosti.

Slovo a slovesnost, volume 2 (1936), number 3, pp. 137-145

Previous rd. (= Redakce): Fakta mluví

Next Arne Novák: Český sloh kritický let sedmdesátých a osmdesátých