Poznámky k polemické replice prof. Rosponda

Emanuel Michálek

[Discussion]

(pdf)

Замечания к полемической реплике проф. Роспонда / Remarques sur la réplique polémique du professeur Rospond

1. K -ʼev -ʼov(ici). Místní jméno Chotěšov je doloženo v zakládací listině kapituly litoměřické v podobě Hotesoue z r. 1218 (CD 1, 57; jde o znění obsažené v konfirmaci, originál textu B byl jistě starší, srov. G. Friedrich, O zakládací listině 23 v pozn.) — není tedy jen Hotissoue z 14. stol. V textu A téže památky je doložena podoba Hotsov (CD 1, 56). Jde tu ovšem o přípisek na razuře pořízený podle G. Friedricha patrně (proložil E. M.) jinou rukou. Friedrich nemluví o přípisku z jiného století (O zakládací listině 16, pozn. c; CD 1, 56 pozn. d). Je možno citovat i další doklady obdobného typu z 12. stol. z území Čech: Malejovici CD 1, 156 (1142—1148), Mutišov CD 1, 267 (1180—1182) apod. Ke změně Bogušovici - Bošovici, srov. paralelu Boguňovici - Buňovici CD 1, 196 (1160), pol. Boguchwał – Bochwał.[1]

Nemíním ovšem popírat (a nezamýšlel jsem to ani ve své recenzi) rozdíly v geografickém rozšíření hláskových jevů. Mluvil-li jsem o potřebě opatrnosti při vyvozování závěrů, měl jsem na mysli především skutečnost, že se pro nejstarší dobu (11. až 12. stol.) můžeme opírat o materiál pouze zlomkovitý, totiž o nepříliš početná místní [267]jména. To se týká obou našich jazyků, staré češtiny jako staré polštiny, v obou jazycích je také třeba počítat se značnými změnami, jak jsem pro poměry české ve své recenzi upozorňoval. Stejně je tomu i v polštině: v starší Wrocławské bule z r. 1155, tedy v památce přibližně současné s listinou olomouckou (r. 1131), je typ Stryjowo ještě ojedinělý a převahou je -ev (1× -evo, 5× -ev́ici proti 1× -ovo); v Bule wrocławské o 90 let mladší (r. 1245) jsou však již obdobné typy na -ov v naprosté převaze (12 : 1).[2] Proto je třeba dokládat geografické souvislosti a diference jen památkami z téže chronologické vrstvy.

Zdůrazňuje-li se, že v olomoucké listině z r. 1131 jsou výlučně jen místní jména s -ʼov, nikoli s -ʼev, je třeba připomenout, že tu zdaleka nejde jen o místní jména severomoravská, srov. např. Grusouaz (Hrušovany u Znojma, CD 1, 123), Na telmacoue (Tlumačov blíže Uherského Hradiště, t. 120), Strasouici (Strážovice u Kyjova, t. 122), Rasouicih (Rašovice u Slavkova, t. 123), Blasouicih (Blažovice u Slavkova, t. 123), Velesouicih (Velešovice u Slavkova t.), Masouicih (Mašovice u Znojma t.) aj. K zeměpisné poloze místa, nikoli snad jen k původu památky, v níž se místní jméno vyskytuje, přihlíží i Wł. Kuraszkiewicz (l. c.). Týž autor upozorňuje i na jinou pro naši diskusi závažnou okolnost: Hláskový stav zjištěný na místních jménech nemusí vždy souhlasit s hláskovými poměry u apelativ (o. c. 45). Domnívám se proto, že je tu opatrnost zcela na místě.

2. Při hodnocení dokladů typu Olomoncensis, Olomuncensis pokládám za potřebné připomenout toto: Nejstarší takové doklady pocházejí až z doby německé kolonizace. N se tu vyskytuje v pozicích, které nevylučují možnost, že jde o jev sekundární. Je možné nepočítat tu s vlivem německým, ale doklady na sekundární n v obdobných pozicích se objevují rovněž v slovanských jazycích v slovech domácích i přejatých, srov. stč. cztyrynczyety, slc. dial, kancír m. kacír, rindzik m. rídzik aj.[3] a v starých zápisech místních jmen jako Wissengradensis CD 1, 196—197 (1160) (dvakrát) vedle Wissegradensis t. 198 (1160), Zenzans CD 4, 1, 204 (1247) vedle Schezans t. 253 (1248) Žatčany u Brna, Prangensis m. Pragensis CD 4, 1, 500 (1241) aj. Doklady Olomoncensis znám nejstarší dva z r. 1207 (CD 2, 57—8), nejstarší doklad Olmuncensi je z téhož roku (t. 58). Jsou však doloženy skoro současné Olomocensis CD 2, 179 (1220), Holmulcensis CD 2, 128 (1217) apod. Jak uvádí V. Machek, nejstarší doklad Olomunc je z r. 1237 (CD 3, 182).[4] Při výkladu humanistického jména Olomouce nelze, myslím, zapomínat na obdobné typy latinské jako Regiomontium, Mons Regius Kynšperk n. Ohří, Mons Calvus Lysá n. Labem, Mons Fagi Habry, Mons Novus super Albiam Nymburk aj.[5] Do těchto souvislostí lze zařadit i Juliomontium, jméno domnělé římské pevnosti na vrcholu Olomouckého kopce.[6] Vedle Juliomontium objevuje se i varianta Julmons.[7] Proto sotva mů[268]žeme jednoznačně vidět v Juliomontium regionální nosovku. — Na druhé straně není vyloučena domněnka, že se v dokladech typu Olomuncensis, Olomunc přece jen dochoval reflex staré nosovky, ale pak je nutno klást otázky, z které doby pochází podoba latinská, resp. středohornoněmecká.[8]

3. Teze o splynutí l s ł v češtině platí o jazyce spisovném a o většině dnešních nářečí, nikoli však o češtině staré z doby ještě kolem r. 1400, ani o některých okrajových nářečích dnešních (nejen lašských).

4. S pracemi týkajícími se příslušné problematiky jsem se seznámil, i když jsem je všechny neocitoval. Nemyslím, že by přinášely do diskuse zásadně nové prvky a odlišná hlediska.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 3, pp. 266-268

Previous Stanisław Rospond: Polemika o najdawniejsze stosunki językowe polsko-czeskie

Next BHk (= Bohuslav Havránek): Významné životní jubileum