Tři pracovní knihy pro studium češtiny na pedagogických fakultách

František Šnajperk

[Kronika]

(pdf)

Три пособия по изучению чешского языка на педагогических факультетах / Trois manuels de travail pour l’étude du tchèque dans les Facultés de Pédagogie

[1]Antologie ze starší české literatury podává ve výrazných ukázkách obraz vývoje naší literatury od jejích počátků do obrození. Nejde však jen o výběr ukázek a jejich edici. Publikace si klade cíle další: je knihou pracovní, od studia a rozboru úryvků vede k samostatnému studiu stěžejních děl naší starší literatury, k jejich poznávání po stránce věcné a ideové, jazykové, formální a umělecké. Učí promýšlet problematiku literárního vývoje i literárních druhů v souvislosti s ekonomickými, kulturními a historickými podmínkami. K tomu směřují charakteristiky ukázek, jazykové a věcné poznámky i otázky a úkoly navazující na ukázky a týkající se i větších celků a širších souvislostí. Důležitým metodickým prostředkem je srovnávání jednotlivých památek i celých období. Vzniká tak ucelený obraz vývoje. Jazykové poznámky se omezují vzhledem k současně probíhajícímu studiu vývoje jazyka na překlad nebo výklad [285]obtížnějších míst, slov a obratů. Věcné poznámky vyplývají z celkového pojetí této pracovní knihy. Ukázky jsou vybrány pečlivě, charakterizují dobře dílo a jeho dobu. Je jen škoda, že vzhledem k omezení studijního plánu došlo k určité restrikci, kterou např. obraz předhusitského období ztratil poněkud na plastičnosti (ukázky z nejstarších českých veršovaných legend, dále ze Života sv. Kateřiny a některé z prozaických památek, např. z Pasionálu n. ze Životů sv. Otců, z Mandevilly ap., přece jen chybějí). I když jsme si vědomi toho, že studijní pomůcka musí studijní plán v základu respektovat, soudíme, že by výkyvy v plánu neměly narušit učebnici v jisté její ucelenosti.

Antologie je kniha velmi potřebná. Poskytuje vydatnou pomoc účastníkům dálkového studia a je i cennou pomůckou pro učitele českého jazyka na školách 2. cyklu pro bohatství materiálu i pro nesporné kvality metodické.

Také svou druhou knihu, Přehled starší české literatury se srovnávacím nástinem slovenského vývoje, pojal autor jako knihu pracovní a jako základ pro hlubší studium. Projevuje se to v metodickém úvodu, v kontrolních otázkách, které se vážou k jednotlivým tématům a tematickým celkům, ve výběru literatury odborné, umělecké a uměleckých děl, která z tematiky jednotlivých období vycházejí. Kontrolní otázky jsou organicky spjaty s tématy, s problematikou větších celků a vedou k všestrannému výkladu a rozboru. Pomáhají odhalovat hodnoty ideové i formální a umělecké a při respektu k specifičnosti naší starší literatury zdůrazňují ty její rysy, které předznamenávají vývoj literatury nové. Paralelně sledovaný vývoj slovenský, přestože jde o stručný nástin a základní informaci, je cenný tím, že se této tematice i odborné literatuře o ní dostává širší publicity na našich školách.

Souběžnému jazykovému studiu posluchačů pedagogických fakult, budoucích učitelů 6.—9. tř. ZDŠ, je určena kniha Vývoj českého jazyka a dialektologie, kterou zpracoval kolektiv autorů za vedení Frant. Cuřína. Kniha je uspořádána tak, že po metodickém úvodu a vytyčení významu disciplíny (Fr. Cuřín) následují stati o obecných otázkách jazykovědy a přehled o jazycích indoevropských, slovanských a zvláště o staroslověnštině (A. Mátl). Po stručném nástinu hospodářských, sociálních a kulturních poměrů od úsvitu dějin do 13. stol. jsou v kap. 6 a 7 podány podrobnější výklady ze stč. hláskosloví a tvarosloví a poznámky k stč. skladbě. Tato část je ukončena shrnutím o poměru češtiny a slovenštiny. Po charakteristice literárního jazyka 13. a 14. století následuje výklad o vývoji českého jazyka od doby husitské až po dobu nejnovější; zaměřuje se přitom k vrcholným obdobím. Autory těchto historických kapitol jsou A. Mátl a Fr. Cuřín.

Kap. 16 charakterizuje češtinu za socialismu, pojednává o útvarech národního jazyka, o stylech spisovného jazyka a o jazykové kultuře; je doplněna přehledem o bohemistice a světové lingvistice (Fr. Cuřín). Kapitoly o matematické lingvistice (Fr. Svěrák), onomastice (Vlad. Šmilauer), o ob. otázkách dialektologie (B. Koudela), přehled nářečí českého jazyka (Fr. Svěrák), ukázka rozboru textu staročeského a textu nářečního (Fr. Cuřín), seznam literatury,[1] souhrnné otázky a rejstřík tvoří závěrečnou část učebnice. Vše je zaměřeno k tomu, aby se studující naučili na podkladě poznání dějin jazyka chápat stav současné češtiny a tendence jejího vývoje. Jde tedy o bohatou tematiku, kterou bylo nutno zpracovat přehledně, s vytčením základních problémů a se zřetelem k programu a cílům studia českého jazyka na pedagogických fakultách a k jednotlivým jeho disciplínám. Kolektiv autorů byl postaven před obtížný úkol: vybrat z rozsáhlé látky základní jevy a utřídit je tak, aby učebnice tvořila vyvážený celek, aby charakteristiky jednotlivých [286]období byly výrazné a postihly jevy typické. Tento úkol byl v podstatě splněn.

Přece však diskusní zůstává otázka rozsahu a zpracování kapitoly o skladbě, které se v této učebnici dostalo jen málo místa. Východiskem pro její širší a soustavnější zpracování by se mohly stát diferenční jevy, kterých je i v stč. ukázkách ve Švábově Antologii dostatek. Určitá nerovnoměrnost v rozvržení látky je patrna i v 15. kapitole (Vývoj českého jazyka od obrození do 2. světové války): v stati o jazyku uměleckých děl citelně chybí konkrétnější charakteristika básnického jazyka v období mezi dvěma válkami (Nezval, Seifert, Halas, Hora), ačkoli v téže kapitole je dosti podrobně a konkrétně charakterizován básnický jazyk 2. pol. 19. stol.

Při výkladech mluvnických v 6. a 7. kap. mohlo být ještě více využito možností pro srovnání se slovenštinou. Tak např. v odstavci o zániku a vokalizaci jerů mělo být vedle vkladného e uvedeno také vkladné u v předložce ku nejen proto, že bylo ve staré češtině časté a v nové češtině je ve zbytcích zachováno dosud, ale i vzhledem k předložce ku v slovenštině. V odstavci o slabičném r, l měla být zmínka o ŕ, ĺ v slovenštině (vŕba, tŕpka, tĺcť, vĺča apod.). Na s. 90 má tedy být měkké l psáno jako ľ, nikoli jako ĺ (na s. 51 psáno správně ľ). — Část dialektologická, která je podstatně slabší, byla kriticky probrána v recenzi Sl. Utěšeného v NŘ, 1966, s. 102—105.

Učebnici by prospěl bohatší dokladový materiál. Při jeho výběru by bylo vhodné vycházet z textů otištěných v uvedené Antologii a tak ještě více spojit studium jazyka se studiem literatury, což je zvláště při studiu staré češtiny žádoucí. Protože jde o knihu pracovní s bohatými soubory cvičení, bylo by správné a účelné uvádět odbornou literaturu s citací za jednotlivými tématy nebo kapitolami.

Naše připomínky nechtějí snižovat hodnotu této učebnice. Pro svou přehlednost a zaměření k stěžejním problémům i pro soubory cvičení metodicky dobře promyšlených je platným pomocníkem studia. Naše poznámky jsou míněny jako náměty pro případné úpravy v dalším vydání.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 3, s. 284-286

Předchozí Jan Šabršula: Funkční jazyk — funkční styl — morfosémantické pole

Následující Emanuel Michálek: Studie o sociální terminologii v nejstarších ruských textech