Studie o sociální terminologii v nejstarších ruských textech

Emanuel Michálek

[Kronika]

(pdf)

Исследование социальной терминологии древнейших русских текстов / Étude sur la terminologie sociale dans les textes russes les plus anciens

Studie Petersonova žáka Knuda Rahbeka Schmidta Soziale Terminologie in russischen Texten des frühen Mittelalters (bis zum Jahre 1240), (Kopenhagen 1964, 594 s.) patří k nemnohým pracím, které se zabývají terminologickou problematikou z hlediska diachronického. Jejím předmětem je sociální terminologie v nejstarších dochovaných ruských textech[1] od prvních památek 10. stol. do konce třicátých let 13. stol.

Cílem rozpravy je prozkoumat význam sociálních termínů uvedeného údobí se zřetelem k době a místu jejich výskytu i k jazykové povaze příslušné památky (s. 10). Autor podává výklad významu asi 175 sociálních termínů na základě bohatého dokladového materiálu. Obecně lingvistickými otázkami se studie nezabývá. Není zde řečeno, jak autor termín pojímá, ani jaká je specifická povaha odborných názvů zkoumaného okruhu. Sociální terminologií rozumí soubor označení pro sociální, politické a zaměstnanecké (berufliche Gruppen) skupiny nebo jednotlivé osoby. Nezařazuje sem tedy názvy sociálních institucí, pojmenování příslušných činností, dějů apod. V souvislosti s tím přihlíží autor jen k termínům jmenným, substantivům a adjektivům (srov. např. s. 9, doklady na s. 469n. apod.). Zásadně ovšem mohou mít terminologický charakter i jiné druhy slov:[2] tak třeba v Schmidtově studii při výčtu kupeckých práv slovesa tъrgovati ‚handeln‘, prodati ‚verkaufen‘, kupiti ‚kaufen‘ (s. 438) nebo sloveso vyjadřující činnost mostniků (‚Brückenbauer‘) pomostiti mostъ (s. 377) apod.

[287]Autor je si vědom toho, že významový obsah jednotlivého termínu lze určit jen podle jeho postavení v celkovém systému (s. 14), proto nejprve synchronně zkoumá terminologický systém v každém textu a v každé textové skupině. Přitom každý doklad i s příslušným kontextem překládá a interpretuje. Šetření je zaměřeno na literaturu kronikářskou, spisy právnické a na světské básnictví. Působí sympaticky, že autor sám posuzuje výsledky své studie střízlivě, nevylučuje určitou míru subjektivnosti svých závěrů, i když jsou opřeny o solidní předpoklady. Před významovým rozborem terminologických výrazů každé památky předchází pojednání o místě a době jejího vzniku. Výsledky diachronického rozboru jsou zachyceny v přehledu sociálních termínů uspořádaném abecedně (s. 469n.). Z tohoto soupisu je sice možno některé závěry vyčíst (např. o růstu terminologie, o vývoji významů apod.), přece však bychom pokládali za názornější, kdyby byly nejzávažnější výsledky jazykového rozboru shrnuty v syntetické kapitole. Do jisté míry má tuto funkci kapitola závěrečná, ta je však zaměřena převážně na vztah sociální terminologie k vývoji společenskému. Jinak tu jazyková problematika ustupuje značně do pozadí. To platí ostatně do velké míry o celé Schmidtově studii. Na druhé straně však Schmidtova kniha přináší tolik cenného jazykového materiálu určeného časově i místně, že se může stát dobrým základem každé lingvistické práce zabývající se vývojem ruské terminologické slovní zásoby.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 3, s. 286-287

Předchozí František Šnajperk: Tři pracovní knihy pro studium češtiny na pedagogických fakultách

Následující František Kopečný: Základní všeslovanská slovní zásoba