Ještě k poměru Máchova jazyka a obrozenské češtiny

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

Еще по языку Махи и чешском языку эпохи национального возрождения / Encore au rapport de la langue de Mácha et du tchèque de l’époque de la Renaissance nationale

O. Králík nazval sice svůj výše otištěný článek Máchův jazyk a obrozenská čeština, ale sám přiznává, že jádrem věci není pro něho poměr jazyka Máchova k obrozenské češtině, ale rozdíly jazykových prostředků a stylistických postupů mezi dvěma částmi Máchova díla, částí, kterou označuje T (v základě díla za života básníkova tištěná) a částí R (rukopisné opisy netištěné pozůstalosti), a poměr této části R k jazyku Sabinovu (v. s. 319n.).

Přitom Králíkův postup — ve zjednodušeném a schematizovaném shrnutí — je takovýto: jazykový jev a obraz, který je v R a není také v T, je podezřelý, a co je jen v R a je rovněž u Sabiny, je Sabinovo a nikoli Máchovo. — Podle mého názoru lze o oprávněnosti tohoto postupu a tím i o závěrech z něho plynoucích pochybovat z těchto závažných důvodů: (1) dílo Máchovo omezené na část T není ani zdaleka tak rozsáhlé, abychom z pouhého nedostatku jistého jazykového prostředku v T mohli usuzovat, že není nebo nemůže být Máchův; (2) shody části R se Sabinou se stávají do značné míry irelevantní tam, kde jde o prostředky v obrozenském jazyce literatury obvyklé, a to proto, že (a) jazyk Sabinův má v poměru k jazyku obrozenskému spíše charakter jazyka epigonského, zakončujícího toto období, než jazyka znamenajícího počátek období nového, (b) jazyk Máchova díla se v základě ve svých prostředcích shoduje s jazykem obrozenským (liší se ovšem v jejich využití, jak jsem to již kdysi ukázal) a konečně (c) zejména jsou tyto shody irelevantní tam, kde jde o jevy shodné nebo obdobné s jazykem předchůdců Máchových nebo jeho současníků, k nimž má jazyk Máchův vůbec blízké vztahy: platí pak tyto shody více než shody se Sabinou, jazykovým epigonem jejich i Máchovým.

[327]Proto jsem ve svém článku k Jazyku Karla Hynka Máchy (SaS 25, 1964, 247n.) kladl důraz na tento poměr jazyka Máchova díla k jazyku obrozenské literatury jak obecně, tak i v sporných jednotlivostech, a myslím, že osvětlení tohoto poměru může podstatně přispět k řešení jádra sporu.

V novém uvedeném článku O. Králík trvá na svých premisách a závěrech a snaží se jen je zdůvodnit: osvětlením vydavatelské praxe Sabinovy na jeho vydání básnického díla M. Z. Poláka a odhalováním dalších rozdílů mezi Máchovými texty T a R a shod textů R se Sabinou. K oběma těmto částem mám připomínky.

1. Není pochyby o tom, že opisovači rukopisů Máchových a jeho vydavatelé jazyk Máchův upravovali a nepočínal si jinak ani Sabina jako vydavatel díla Máchova i Polákova (odstraňuje skutečné i domnělé nedostatky, opravuje jevy zastaralé a podle svých schopností se snaží texty zlepšovat i krácením nebo rozšiřováním). O. Králík však chce ukázat na Sabinově edici díla Polákova míru úprav Sabinových a uzavírá, že Sabina zčásti přebásňoval dílo Polákovo, ba vytvářel takřka díla nová. Tento závěr má však své vážné slabiny.

a) Rukopisy Polákovy byly upravovány před otištěním všemi redaktory (Zieglerem, Jungmannem), a je to věc obecně známá; dosud platí slova Vlčkova „bez pomocné ruky Zieglerovy a Jungmannovy by plody Polákovy sotva byly vyšly ve formě literárně přípustné“ (Dějiny české literatury II, 2, 1914, s. 25n.). V tom je mezi vypracováním textu Máchova díla a Polákova hluboký rozdíl, a to, co u Poláka bylo nutností, u Máchy by bylo svévolí. Úplná analogie mezi edičními potřebami u díla Polákova a Máchova není tedy na místě.

b) Králík neinformuje dostatečně čtenáře o tom, že právě báseň „Dante“, kterou si vzal za podklad svého rozboru, patřila podle Sabinova výkladu do skupiny básní v pozůstalosti Polákově opatřené názvem „Pomněnky italské“ a již autorem samým proti jejich původnímu vydání v Cestě do Itálie upravené. Králík má ovšem právo tomuto tvrzení Sabinovu nevěřit, ale není správné je prostě neuvádět; Bradáč, který sám u básní otištěných Sabinou z rukopisné pozůstalosti předpokládá úpravy vydavatele, právě u této skupiny říká: „I tyto básně dle našeho mínění vydány byly 1862 ve formě opravené a upravené nikoliv pouze básníkem, nýbrž také vydavatelem“ (prolož. zde; Básn. spisy M. Z. Poláka I, 71). Je třeba s možností úprav i Polákových počítat a další osudy Polákovy pozůstalosti, o kterých ještě Bradáč při své edici ani nevěděl (v. pozn. 1), tvrzení Sabinovo nikterak nevyvracejí, spíše potvrzují.

c) Úprava básně „Dante“ se značně liší od úprav jiných básní z téže skupiny, např. básně „Ariosto“ a „Pod obrazem Petrarkovým“, u nichž máme pro srovnání ještě třetí jejich znění v Jungmannově Slovesnosti (1820) — upravené zřejmě Jungmannem —, anebo od úpravy básně „Na Netýnku“, na jejímž dvojím znění, prvním v původním otisku a druhém v edici Sabinově, ukazuje Bradáč[1] rozsah úprav této Sabinovy edice z r. 1862, anebo od rozdílu [328]mezi konceptem první strofy básně „Mluvozpyt“, který z Polákovy pozůstalosti uveřejnil F. J. Rypáček v Osvětě (1907, s. 1067) a prvním jejím otištěním rovněž z pozůstalosti, ale z rukopisu básně celé, v edici Sabinově.

Všude se setkáváme jen se změnami jazykovými a stylovými, ale jinak celá kompozice i struktura básní až do systému rýmů a jejich konkretizace — kromě zanedbatelných případů — zůstaly zachovány; jen v básni věnované Petrarkovi jsou dva verše přidány, v básni „Na Netýnku“ jedna dvoustrofa vypuštěna. Není podstatný rozdíl mezi mírou těchto úprav a úprav v Slovesnosti, kterých však není využito; dokonce úpravy básně Ariosto jsou u Jungmanna větší než v edici z r. 1862 a počet naprosto shodných veršů s původním tiskem v Cestě je v edici Sabinově vyšší než v Slovesnosti — u básně „Pod obrazem Petrarkovým“ je poměr obrácený, ale i zde např. první verš Uměna tvá spanilá tak byla zní u Jungmanna Múza tvoje tolik spanilosti měla, v edici Sabinově však Uměna tvá tak spanilá byla (s porušením trochejského rytmu).

Nejinak je tomu u dalších čtyř básní této sbírky „Pomněnky italské“: dvě z nich jsou vůbec beze změny a v básni „Socha Venuše Medicejské“ jsou jen změny spojené výměnou metra ve čtvrtém verši každé strofy z — u u — u na — u — u — u; v básni čtvrté „Starý Řím“ je jazykových a stylových změn dosti (asi v rozsahu v básni o Petrarkovi) a jeden verš je vypuštěn. Poněkud se blíží k básni Dante mírou úprav první báseň sbírky, „Venecia“; je také rozšířena, z 37 veršů na 47, ale obsahová i kompoziční struktura zůstala zachována i zde.

Proč právě tyto dvě básně, „Dante“ a „Venecia“, byly poměrně více pozměněny než ostatní? Jistě alespoň zčásti lze nalézt odpověď v tom, že obě byly převedeny z původních hexametrů do trochejských veršů rýmovaných. Hexametry zůstaly celkem jen v básni „Starý Řím“, kde je zachování klasického metra tematicky pochopitelné. A položíme-li otázku, kdo vlastně odstraňoval jejich hexametrickou strukturu, nelze přehlížet, že podle některých svědectví odstraňoval autor sám původní hexametry i v jiných svých skladbách, v překladu Ossiana a v rozpracované básni „Milek“.[2] — Dále nelze nebrat v úvahu, že báseň „Venecia“ je transponována z hexametrů do rýmovaného trochejského verše osmistopového, tedy do metra známého z Polákovy Vznešenosti přírody, a báseň „Dante“ v pětistopý rýmovaný verš trochejský (s odchylkami šesti[329]stopými), jaký je — i touto licencí — rovněž u Poláka častý, srov. hned báseň věnovanou Petrarkovi.[3]

Je tak samozřejmé, že by Sabina volil tento osmistopý trochej, verš pro Poláka typický, i když připustíme, že vůbec z vlastní iniciativy chtěl odstraňovat hexametry, ale v jedné básni je ponechal? Při určité povrchnosti edice Sabinovy, o které všichni další badatelé mluví (např. v básni „Neapole“ hned v 1. verši čteme u něho: V doli jarovnadné Parthenope slavné m. V dolí jarokrásném Parthenope slavná — porušen tím rým: slavná — bavná; v básni Mluvozpyt z odmladí m. z odmladě ap.), zdá se tato důmyslná přestavba metrická v duchu tvorby Polákovy poněkud nápadná (u Poláka samého naopak snadno pochopitelná: Vznešenost přírody v definitivní úpravě vyšla 1819, později než Cesta do Itálie). Bylo by možno provést rozbor těchto osmistopých trochejů a zjistit, zda se liší nebo shodují s rozborem, který pro tento verš ve Vznešenosti přírody vypracoval J. Mukařovský ve sp. „Polákova Vznešenost přírody“ (1934, s. 32n.); při první prohlídce se zdá, že se shodují.

Nápadná jsou i některá vnější nedopatření v Pomněnkách italských: v úpravě Starého Říma v edici Sabinově čteme věncem lourovým (m. původního bobkovím) — zřejmě má být „laurovým“: tisková chyba? anebo spíše mechanické převádění rukopisu psaného ještě s grafikou au za každé ou? K tomu verš takto upravený stal se osmistopým trochejem a takovýchto pokažených hexametrů neboli převedených do osmistopých veršů trochejských je v této básni v upraveném znění ve vydání r. 1862 více, srov. jen poslední dva verše, anebo často aspoň závěr hexametru z — u u — u je převeden na trocheje — u — u — u. — Kdo je původcem tohoto zárodku převodu hexametrické básně na osmistopý trochej? Překvapí dále v téže básni psaní s pochodní Belloni — v Cestě bylo s pochodní Belloninou, zde však v pokaženém hexametru, v Cestě zcela ojedinělém, ať jej zavinil básník nebo Ziegler; opravou na Belloni, dosti mechanickou, se restituuje — ještě s další úpravou — správný hexametr; avšak psaní Belloni (gen. k Bellona) přece více překvapí u Sabiny než u Poláka. Takovýchto podrobností bylo by možná uvádět více, ale nechci se v nich utápět. Avšak psaní lourový je textologicky typický znak převodu odlišné grafiky rukopisu, zde rukopisu s grafikou au za ou; a takovýto rukopis mohl být jen Polákův, nikoli Sabinův, resp. starší, než kdy mohla dostat do rukou Polákovu pozůstalost Sabina, tj. po roce úmrtí Polákova (1856) a po roce propuštění Sabiny z vězení r. 1857.

Nechci nijak popírat podíl Sabinův jako vydavatele edice r. 1862 na úpravě textů Polákových, zvl. rukopisných, ale podíl i autora samého na jejich úpravě při celkovém jejich rozboru, zvl. sbírky Pomněnky italské — takový rozbor Králík zanedbal — jeví se více než pravděpodobný.

Není tedy patrně úprava Sabinova tak dalekosáhlá, jak se domnívá O. Králík. Obdobně např. v Cestě do Itálie jsou opravovány jen starší podoby (kterýž na který, viděti není na viděti lze, vhled na výhled ap.), podoby nářeční nebo obecně české (tejně na tajně, broubiti na vroubiti, stojejí na stojí, jinák na jinak, zoužený na zúžený) a provedena některá krácení, některá snad bez[330]děčná, ale často patrně vědomá (krácení výchovných poučení, která, např. o ohni ap., mohla být i Zieglerova).

Ovšem Králík se při svém výkladu omezil na jedinou báseň „Dante“ s největší mírou úprav. I kdybychom přijali názor Králíkův, že zde jde o „přebásnění“, a to Sabinovo (náš rozbor tento názor dost otřásl), nelze přece krajní případ generalizovat.

Králík jde však dále a snaží se stopu Sabinovy dílny odhalit v samé přestavbě obsahové i kompoziční struktury této básně. Proč si vybral právě tuto báseň, prozrazuje sám jeho rozbor: usiluje odhalit její spojení s tzv. kusou znělkou Máchovou a u obou ukázat rozhodný podíl Sabinův. Ovšem paralely protikladu kusé znělky srdcí ples a hněv s Polákovým protikladem „pekla a nebe“ (pekla bídy, nebes blahochvění) říkají o jejich příbuzenském vztahu opravdu pramálo, nehledíme-li ani k tomu, že je protiklad „pekla — nebe“ jádrem básně „Dante“ (zabírá 9 : 8 veršů) a úvod před nimi o 7 verších a doslov o 5 je jen rozvedením 4 veršů úvodu a 2 veršů původního znění. Nelze tvrdit, že se ztratil v této úpravě básník Božské komedie — jen očistec se kupodivu ztratil — ani, že v upravené básni jde jen o obecnou „apoteózu básníka“, shodnou s kusou znělkou. Jen u veršů v Dantovi a kam vstoupil, domovem byl všady a ve znělce kamkoliv dojde, vlast nalézá svou možno mluvit o jejich blízkosti a ev. zásahu Sabinově, ale kontext i těchto veršů je naprosto jiný (také rým všady — sklady je u Poláka častěji). Nelze dále přece nevidět, že motiv „triumfu pěvce“ je v klasicismu oblíbený, jako je oblíbený básník Horatiusa; jeho „Monumentum exegi aere perennius“, a představa „svobody“ básníka je obecná romantismu, a nebrat v úvahu velkou Polákovu znalost soudobé světové poezie, značně se shodující se zálibami Máchovými (srov. např. Polákovy pokusy o překlady z Byrona).

Výklad Králíkův o rozdílu tradiční „ověnčené harfy zvučivé“ a Máchovy „zbortěné harfy“ je důmyslný, ale sám autor připomíná, „že umělcova cesta může být křivolaká“ a já dodávám: jisté dědictví tradice předchozí není u žádného básníka vyloučeno. — Důkaz máchovských slov a obratů u obojích u Králíka citovaných básní příležitostných platí sice pro důkaz pravosti těchto veršů (tu není třeba dokazovat), ale nelze z nich generalizovat; vždyť verše příležitostné právě často mívají i v rámci tvorby každého básníka značně epigonský ráz.

Nepopírám spornost tzv. kusé znělky, ani zásahy Sabinovy do básně o Dantovi, ale mluvit u obou jako o „básni Sabinově“ a že „Sabina … vtiskl docela nový ráz“ je značná hyperbola a nedokázaná hypotéza subjektivní.

2. Obracím se k druhé části, ke Králíkovým kap. 2—4, kde se a. snaží ukázat na shody Máchových textů R se Sabinou. Mohli bychom jednoduše říci, že Králík pokračuje v linii zahájené v prvním článku a přes formální uznání námitek mého článku nekorigoval své postupy (kromě otázky germanismů), a přestat na tom, co jsem již napsal v úvodu této stati. Přesto se dotknu — ilustračně a zcela stručně — některých jeho tvrzení.

a) Králík se i v této stati vrací ke kompozitům jako domnělému znaku Sabinových zásahů; usuzuje tak o kompozitech divotvorný, bájotajný, blahochvění v úpravě Polákovy básně „Dante“ a hrdosmělý, plamenožhoucí u Máchy. To stále svědčí o nepostačujícím zřeteli k slovotvorným typům [331]charakteristickým pro obrozenskou češtinu. Zejména školským příkladem je zde adj. divotvorný: toto adjektivum (i substantivum divotvorce) je kalk řeckolatinského thaumaturgos (ϑαυματουργός) slova řecké platonské filosofie zdomácnělého pak v křesťanské terminologii jako epitheton boha; v době obrozenské od 18. stol. jsou oba tyto české překlady hojně doloženy, napřed v literatuře náboženské, pak i světské, zvl. básnické, v širším významu, a to jak ‚tvořící divy, čarodějnýʼ, tak ,zázračný’, např. 1790 (divotvorná moc u Pařízka, učitele Polákova, 1805 u Stacha a v Hněvkovského Děvíně (2×), u Krameria (1794, 1806), v Jungmannově Slovesnosti (1820), kde jsou otištěny tři Polákovy básně, a mj. (uveďme aspoň ještě hodně populární Klicperův Divotvorný klobouk z r. 1820).[4] Tedy soud, že by divotvorný v úpravě básně Polákovy mělo ukazovat na Sabinu, je opravdu hodně ukvapený. Další uvedená kompozita jsou řídká (bájotajný je doloženo u Sabiny), ale přesto je až překvapující, jak snadno přehlíží Králík místo tohoto slovotvorného typu v obrozenském básnickém jazyce a zejména známou jeho frekvenci právě u Poláka, který kompozit potřeboval jako čtyřslabičných slov pro svůj typ trochejského verše, jak přece jasně ukázal J. Mukařovský (o. c., s. 45), i to, jak často úpravy znění některých starších básní Polákových ve vydání 1862 jejich kompozita do nové úpravy (úpravy podle K. převážně Sabinovy) nepřijímají. — Co se týče adjektiv s ne- a mnoho-, odkazuji jen na svůj předešlý článek.

b) Dále se Králík soustředil především na text Cikánů. Po mém článku uznal, že spojení praporce plápolající apod. bylo v obrozenské literatuře obvyklé. Zastavuje se však u toho, že v Cikánech je spojení plápolající korouhve a podle něho v něm slovo korouhev působí dojem „náhražky“. Ale ani tato „náhražka“ není až v Cikánech v degenerovaném obraze z Křivoklátu, jak soudí Králík; je už u Čelakovského (plápolající korouhev, v Čes. včele 1835) — obdobně i v Ohlase písní českých (1829, černá korouhev po větru plyne) — a na Čelakovského bychom skoro mohli ukazovat jako na pramen tohoto obrazu u Máchy; nalézáme jej pak i u Ant. Marka (korouhve plály, 1820) a korouhve plápolají, vlají, plynou u Čelakovského v Ohlasu písní ruských, u Havlíčka, u Hálka atd., abych uvedl jen autory, u nichž lze těžko mluvit o náhražkovém jazyce. Neboli je to otázka toho, jak se jednou utvořený básnický obraz rozrůstá a připouští u svých složek synonyma, ovšem chápaná v širším smyslu. — Celý Králíkův výklad o scenérii soudní síně v Cikánech je velmi umný a zajímavý sám o sobě, ale zároveň svědčí o tom, že si jeho autor vytváří jistý ideál pro básníka, který jej vždy má splnit. — Obdobně dvakrát opakované „a tak dále“ podle mne stále spíše svědčí o jisté nedostylizovanosti Cikánů než o úpravě editora, jak jsem o tom psal už v předešlém článku; Králíkova námitka o předložení Cikánů censuře r. 1835 mne plně nepřesvědčuje (censurní exempláře nebyly vždy dostylizovány a jejich jazyková stránka celkem censuru nezajímala).

b) U kritizovaného oslovení v rukopisech R: milenče, dívčinko, milko, slečno je třeba předem a limine vyloučit oslovení slečno, milostivá slečno v Karlově Tejnu a ve veselohře Polesný: jde v obojím případě o oslovení v prostředí urozených lidí, a tedy v době obrozenské přímo ještě závazné: rovněž oslovení můj milý, milý můj, které je u Máchy v písních stylizovaných záměrně v pros[332]tém jazyce, nekoliduje s oslovením milenče v jiném stylu. V obou těchto případech nelze přece přehlížet stylové rozvrstvení básnického jazyka Máchova. — Oslovení milko je v obrozenské literatuře dost doloženo, od Puchmajera (1798) počínaje, pak v časopisech i sbornících jako Prvotiny, Hyllos, Vesna, Květy ap., v dramatech Macháčkových atd.; ještě hojnější je dívčinko, milenko.

Sotva lze právem mluvit o „výrazové směsici“ jako nemožné u téhož autora, právě v této sféře, obecně na synonymiku tak bohaté, a sotva lze právem hledat zde u některých oslovení vliv Sabinův, když jde o jev tak hojný u předchůdců i současníků Máchových.

c) Jazykové vztahy Čelakovského překladu Panny jezerní k jazyku Máchovu sice O. Králík uznal, ale u prefigovaných sloves -vívat, -chvívat sice konstatuje jejich častý výskyt v Panně jezerní (jsou u Čelakovského i jinde, např. zavívá 1830 ve Smíšených básních, 1829 v Ohlase písní ruských, 1835 v básni Agaj, v téže skladbě i zachvívají, a zachvívat dále 1822 v Slov. nár. písních, 1827 v Litev. nár. písních aj.). Přesto nedělá z toho závěry pro jazyk Máchův, ač je zachvívat dokonce i v textech T dvakrát doloženo. Prostě proto, že zavívat je v Cikánech, obvívá v Návratu a jde o slovo četně zastoupené u Sabiny, přičítá je zásahu Sabinovu. Z doby obrozenské je na slovesa zavívat, zachvívat, o(b)vívat dokladů více než dost (zavívati je u autorů jako u Jungmanna v Ztraceném ráji, v Počátcích, ochvívá se je u Chmelenského atd., srov. aspoň doklad z Květů 1835: „Bujarý vítr od země zavívá, plápolá korouhev, plachty se dmou.“ Tedy ani tam, kde typická slova Čelakovského mohla by chránit táž slova u Máchy, doložená dokonce i v textu T, proti podezření ze zásahu Sabinova v textech R, neušla tomuto podezření; Králík zde dává přednost iniciativě Sabinově, a to i proti opravdu básnickému obrazu, obdivovanému Šaldou „… papršlek bílého dne zavíval škulinou jeskyně“. Svůj postup, kterým vyvracel obraz soudní síně v Cikánech pro básničtější obraz v Křivokladu, obrací a skutečně básnický obraz náhle pokládá za sabinovský — neboli projevila se v tomto místě velmi jasně jednostrannost a subjektivnost úsudků Králíkových.

Obdobně není přesvědčivý jeho výklad o spojení vyschl pramen slzí (v různých variacích), spojení biblického původu; jeho výskyt v textech R a u Sabiny považuje za „markantní příklad“. Opět rozhodující je jeho užívání u Sabiny beze všeho zřetele na jeho rozšíření v dobové poezii (dokonce i to, že nejsou doložena v textech T slova pramen a vyschl, má pomáhat, přes neoprávněnost takového argumentu ex silentio). Ani Byronovy Hebrejské melodie nestačily pomoci obhájit možnost biblických obrazů u Máchy.

Jistě jemný rozbor jazykových a stylových prostředků, jakého je právě Králík schopen, může přispívat k řešení složitých otázek autorství a tím i cizích zásahů; mohl by prokázat, že jisté postupy stylizační jsou opouštěny, zatemňovány vydavateli a nahrazovány bezdůvodně jinými, cizími, ale nelze přitom nivelizovat styl básníkův do fixní jednoty, ani izolovat jeho jazyk a styl od dobového kontextu a nelze se omezovat především na jevy markantní. Při řešení těchto otázek právě mohou účinněji pomáhat jevy co nejméně nápadné, neuvědomělé (postup, který již dávno užívala textová kritika v klasické filologii pod heslem „stylometrie“ a který nyní ožívá v souvislosti s kvantitativ[333]ními metodami, viz o tom příspěvek Vašákův v tomto čísle, s. 364.). Ovšem u Máchy je třeba přitom postupovat s opatrností o to větší, ba krajní, protože rozsah jeho díla T je pro takový rozbor příliš malý a k tomu jeho jazyk je značně nejednotný: je hluboká diferenciace mezi jazykem literárním a osobním jazykem soukromí i v jazyce literárním mezi jazykem veršovaných skladeb a prózy. Obojí nám nedává oprávnění k pravděpodobnostním závěrům, zejména ne ex silentio.

O. Králík podle mého názoru příliš izoluje jednotlivé jevy od celku a výklad sebedůmyslnější předem podřizuje jednostranným premisám. Přeceňuje u básnické pozůstalosti Máchovy, která prošla rukama Sabinovýma a byla jím vydávána, možné a pravděpodobné zásahy Sabinovy a přepíná je do zámezí; nedoceňuje však vůbec možnost vlivu poetického díla Máchova, tištěného i rukopisného, na jazyk Sabiny, velkého ctitele a obdivovatele Máchova, ne jen vydavatele jeho díla.

 

R É S U M É

Noch einmal über das Verhältnis der Sprache Máchas und der Sprache der tschechischen Wiedergeburt

Der Verfasser setzt die Diskussion über Máchas Dichtersprache fort, u. zw. besonders in bezug auf die Sprache seiner handschriftlichen Texte, die erst aus seinem Nachlaß von Sabina herausgegeben wurden.

Im ersten Kapitel wird der Beweis erbracht, daß die Textveränderungen, die in einigen Gedichten M. Z. Poláks in der Ausgabe seiner gesammelten Schriften (1862) zutage treten und die von Králík einseitig nur ihrem Herausgeber Sabina zugeschrieben werden, wenigstens zum Teil höchstwahrscheinlich vom Dichter selbst stammen können.

Im zweiten Kapitel wird auf Grund des zahlreichen Materials folgendes bewiesen: (1) Die nur im handschriftlichen Nachlaß Máchas gebrauchten Wörter und Wendungen, die Králík dem Herausgeber Sabina zugeschrieben hat, stehen mit der damaligen zeitgebundenen Dichtersprache gut in Einklang; (2) Králík verlangt von der Dichtersprache Máchas ein höheres Maß an Einheitlichkeit, als es der sonstigen stilistischen Differenziertheit seiner Werke entspricht.

Nach der Meinung des Verfassers zieht Králík daraus, daß einige Wörter und Wendungen in den bei seinen Lebzeiten gedruckten Texten Máchas nicht belegt sind, weitergende Schlußfolgerungen, als dies bei ihrem geringen Umfang die Gesetzmäßigkeiten der Wahrscheinlichkeit zuläßt. Zweitens werden die — an sich möglichen und wahrschenlichen — Eingriffe Sabinas in die posthum erschienenen Texte Máchas von Králík zu hochangeschlagen und überschätzt, während die Möglichkeit eines Einflusses der Dichtersprache Máchas auf Sabina, der doch ein großer Mácha-Verehrer war, entschieden unterschätzt wird.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 4, pp. 326-333

Previous Oldřich Králík: Máchův jazyk a obrozenská čeština

Next Marie Ludvíková, Jiří Kraus: Kvantitativní vlastnosti soustavy českých fonémů