Sovětský sborník o otázkách obecné lingvistiky

Helena Svobodová

[Chronicles]

(pdf)

Советский сборник по вопросам общего языкознания / Un recueil soviétique sur les questions de linguistique générale

[1]Sborník obsahuje jedenáct různých tematicky nesouvisejících studií deseti leningradských lingvistů, a to studie gramatické, lexikologické a jednu stylistickou, dále studie zabývající se sémantickou redundancí řeči a problémy terminologickými. V této zprávě budeme věnovat pozornost pouze pěti nejzajímavějším a nejpodnětnějším studiím.

[377]Je to především úvodní stať V. V. Bogdanova (Opyt klassifikacii minimaľnych sintaksičeskich segmentov, s. 3—25), řešící z pozic deskriptivní gramatiky problematiku slovních druhů a větných členů. Protože neexistuje všeobecně uznávaná definice slova, zavádí autor novou jednotku (minimaľnyj sintaksičeskij segment), která je vydělena na základě diskrétního charakteru řeči a kterou může být morfém, slovo i slovní spojení. Tyto segmenty pak dělí na tzv. aproximační třídy (přesně nevymezené), tj. na slovní druhy a větné členy. Spojení segmentů a jejich tříd ukazuje podle autora nejnázorněji metoda stromu, jehož uzly tvoří jednotlivé segmenty. Konfigurace tříd se zkoumají matricemi závislostí a okolí tříd matricemi pozičními. Tímto formálním zpracováním syntaktických tříd se dojde ke konkrétnějším parametrům, které charakterizují každou třídu.[2]

Dále autor pracuje s pojmem diferentor (převzato ze Šaumjanovy koncepce fonologické), což je třída vstupující do paradigmatu. Nejdůležitější jsou diferentory s největší frekvencí (zdůrazňuje se zde statistický přístup, v syntaxi doposud skoro neužívaný). Sled prvních (podle frekvence) tříd všech souborů, který charakterizuje každou třídu z hlediska všech jejích syntaktických příznaků, nazývá se syntagmatické spektrum prvních diferentorů; pomocí něho se určuje totožnost tříd. Explicitní informace o spojovacích a distributivních vlastnostech tříd a vydělení nejfrekventovanějších charakteristik převádí text (řeč) na systém závislostí a protikladů, a to už je vlastní jazyku. Princip zkoumání jde tedy od řeči k jazyku, což je správné. Stať se opírá o znalosti deskriptivní a matematické lingvistiky a je bohatě doložena literaturou.

L. N. Zasorinová se ve studii O mestoimennych predikatach v russkom jazyke (s. 26—40) zabývá jednou z dosud málo prozkoumaných oblastí syntaxe, a to syntaxí hovorového jazyka. Zatím se této problematice věnovala hlavně N. J. Švedovová. Zasorinová si všímá tzv. zájmenných přísudků typu: ty — togo, ne chitri. Ja — to tut čto? apod., z nichž mnohé se chápou doposud nesprávně jako elipsa slovesného přísudku, a dokazuje, že tato zájmena nebo zájmenná příslovce mají v sobě element predikativnosti, a mohou proto být nazývána zájmennými přísudky. U nich pak vyděluje tři typy: (1) tázací a jim odpovídající záporné tvary příslovcí (gde, kuda, negde, nekuda), které plní funkci zájmenného přísudku v jednočlenných větách, (2) tázací zájmeno čto, které vystupuje v strukturách dvojího typu — Čto mne zliťsja? (přísudek v jednočlenné větě) a Ja — to tut čto? (přísudek ve dvojčlenné větě), kde už čto ztrácí svůj samostatný význam, (3) zájmena ničego, ne togo, togo, která mají valentnost podobnou zájmenu čto : Tebe ne togo. Ty — togo. Přitom autorka terminologicky rozlišuje zájmenné přísudky (mestoimennyje predikaty) a tzv. mestopredikaty, z nichž první jsou slova, která sice vystupují v přísudku, ale mají kromě toho ještě nepredikativní užití (patří sem záporná a tázací zájmenná příslovce). Tzv. mestopredikaty se však oddělily od paradigmat příslušných lexémat a nabyly specifického významu neurčitosti, který potřebuje zpřesnění konkrétním plnovýznamovým slovem. Mohou se vyskytovat ve větách jak jednočlenných, tak i dvoučlenných. Autorka sem řadí zájmena ničego, ne togo, togo, čto. Neobvyklé je autorčino určení zájmenných příslovcí v jednočlenných větách jako zájmenných predikátů (proti tradičnímu určení jako příslovečného určení místa závislého na infinitivu), což vysvětluje podřízeností infinitivu zájmennému příslovci a ne naopak. Zejména výklad syntaktických konstrukcí hovorové syntaxe, která má často jiné zákonitosti než syntax spisovného jazyka, můžeme hodnotit velmi kladně.

Stať Ju. S. Maslova Sistema osnovnych ponjatij i terminov slavjanskoj aspektologii (s. 53—80) se týká aktuální terminologické otázky, zvl. lingvistické terminologie slovanských jazyků v oblasti [378]vidu. Studie však není pouhým souhrnem a vysvětlením aspektologických termínů pro označení určitých jevů, ale především kritickým hodnocením těchto termínů a usouvztažněním jevů samých. Autor kritizuje např. termíny způsob slovesného děje a Aktionsart a ukazuje, že označují vlastně jevy tří typů: a) jevy morfematicky charakterizované, b) jevy, které nejsou morfematicky charakterizovány a projevují se jen v specifické funkci, c) jevy, jejichž morfematická charakteristika je pouze v určité části lexika zahrnovaného do daného způsobu slovesného děje. Pro skupinu b) pokládá autor za možné ponechat Isačenkův termín charakter glagoľnogo dejstvija, ale existující Isačenkův termín pro skupinu a) způsob děje (soveršajemosť) považuje za příliš úzký, neboť je spojen pouze s vidovou defektností.[3] V tabulce potom podává podrobný přehled všech způsobů slovesného děje spolu s jejich termíny doporučenými, možnými i nevhodnými. Doposud bylo známo pouze Isačenkovo dělení soveršajemostej (tedy pouze jedné části způsobů slovesného děje), kterého se autor také zčásti přidržuje. Uvádí však 25 různých skupin s podskupinami.

Problematikou zčásti zasahující do teorie informace se zabývá B. S. Rogovoj ve svých dvou studiích (Ponjatije gipercharakterizacii, s. 112—116 a Lingvopsichologičeskije eksperimenty s degrammatikalizovannymi tekstami, s. 117—147), které na sebe navazují. Autor ukazuje, že řeč není pouze eliptická, ale také redundantní (např. Ja prijedu v oktjabre mesjace).

Sémantickou redundanci nazývá pak hypercharakterizací a odlišuje ji od formální redundance v TI. Zvláštním typem hypercharakterizace je gramatická hypercharakterizace, která se vytváří gramatickými prostředky jazyka (např. Včera ja vstretil druga, kde je dvakrát vyjádřen minulý čas). Gramatickou hypercharakterizaci je možno zkoumat pomocí degramatikalizovaných textů (podobné pokusy se provádějí při určování entropie v TI). Autor nepracuje s úplně degramatikalizovanými texty, kde by byly již jen morfémy, ale ponechává ještě jednotlivé slovní druhy. Vylučuje pouze gramatické afixy, předložky, spojky a částice a interpunkční znaménka. Pokusné osoby pak sestavují významově správný výchozí text. Frekvence správně určených slov je označována synoptickými texty (pomocí různých druhů písmen). Ukazuje se, že značná část gramatických ukazatelů ve výchozích textech není pro jejich pochopení naprosto nutná. Při zachování výchozího pořádku slov je zbytečná flexe u substantiv i adjektiv i většina morfologických ukazatelů slovesa. Ovšem na druhé straně se objevily nepředvídané chyby a vynechávky, a proto autor dochází k závěru, že hypercharakterizace je prostředek, který zajišťuje porozumění textu.

Stati ve sborníku jsou zcela nesouměřitelné co do svého zaměření i užití různých metod. Uvedené studie jsou cenné, průkopnické a podnětné, jiné se však zabývají příliš úzkými problémy (např. studie z historické lexikologie), dílčími otázkami a podle našeho názoru by snad ani nepatřily do sborníku s názvem „Otázky obecné jazykovědy“, ale spíše do sborníku věnovaného speciálním jazykovědným disciplínám. Sborník znamená přínos hlavně tím, že se v některých jeho statích odrážejí směry a tendence současné jazykovědy.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 4, pp. 376-378

Previous Karel Hausenblas: K významnému životnímu jubileu akademika Jana Mukařovského

Next Jan Chloupek: Nejnovější dialektologický výzkum v Marburku