K vymezování rozsahu gramatik

Petr Piťha

[Articles]

(pdf)

К определению объема грамматик / Sur la délimitation de l’étendue des grammaires

V tomto příspěvku bych rád upozornil na některé skutečnosti celkem naprosto běžné, ale tak důležité, že se k nim musíme vracet. Důležitost dále probíraných otázek spočívá v tom, že bez jejich řešení nelze správně zjišťovat adekvátnost gramatik.[1]

1. Gramatika konkrétního jazyka bývá dnes často definována jako aparát vymezující množinu správně tvořených vět daného jazyka. Vedle toho jsou na gramatiku kladeny další požadavky — aby připisovala všem větám náležitou strukturu atd. Tato definice je opřena o pojem věty, který však je u různých autorů a v různých souvislostech různě definován, chápán a vykládán.[2] Je zřejmé, že vymezení pojmu věta silně ovlivňuje význam pojmu gramatika a že rozdíly v chápání pojmu věty vedou k hlubším a skrytějším rozdílům v názorech na pojem gramatiky.

2.1 Pojem věta není především jasně vymezen co do svého poměru k pojmu „sdělení“,[3] které má být sestavováno z vět jakožto svých základních jednotek. Z důvodů čistě praktických, např. při strojovém překladu nebo v elementární školní praxi, bývají věty vymezovány čistě formálně jako úsek sdělení od tečky k tečce, mezi dvěma tečkami.[4] Toto vymezení zahrnuje jednak věty jednoduché, jednak souvětí. Souvětí, jak ukazuje již sám termín, je spojení dvou nebo více nesamostatných vět (klauzí). V české terminologii se mluví o větách (hlavních a vedlejších); terminologie anglická užívá pro tyto větné celky termínu clause, věta v souvětí, což je přesnější (termín „klauze“ se začíná objevovat i v českých pracích). Pojem věta se při rozlišování vět a [2]souvětí opírá o pojem predikace. Souvětí je charakterizováno přítomností více než jedné predikace v hranicích vyznačených tečkou, resp. dvěma tečkami.[5]

Souvětí tvoří tedy z jistého hlediska mezistupeň mezi větou jednoduchou a sdělením. Popis souvětí je ovšem zařazován do gramatiky, protože věty v souvětí, zvl. v souvětí podřadném, jsou spojeny těsnějšími vztahy než samostatné věty a souvětí mezi sebou. Užší souvislost obsahová projevuje se u podřadných souvětí i zvláštními prostředky formálními (spojkami, spojovacími prostředky, gramatickou kategorií slovesnou, jako konjunktiv ap.). I když u souvětí souřadných[6] na rozdíl od souvětí podřadných nenalézáme mnohé výrazné formální znaky[7] vzájemné souvislosti jednotlivých vět, přece je do gramatiky zahrnujeme. Považujeme je tedy za jednotky, z nichž sdělení vzniká.

2.2. Hranice oddělující větu od sdělení je tedy vedena mezi souvětím a sdělením. Tato hranice zdaleka není jasná. Spojku a můžeme položit na místo většiny teček. U projevů s menší logickou propracovaností nebo u méně inteligentních mluvčích to bývá i časté. Existují dokonce případy, kdy u mluveného projevu věty končí navazovacím a a příslušnou kadencí.[8] Všude ovšem není možno interpunkční znak (tečku, středník, čárku) nahradit spojkou. Není to možné mj. tam, kde věty stojí v determinačním vztahu, nebo tam, kde jde o parentezi. Užití slučovací spojky zde mění smysl spojení, např. Odešel, bolela ho hlava. × Odešel a bolela ho hlava. Obráceně to znamená, že vynechání slučovací spojky (její nahrazení interpunkčním znaménkem) může rovněž někdy vést ke změně smyslu. Z toho ovšem vyplývá, že explicitní koordinace, např. slučovací, uvádí spojené jednotky do určité užší souvislosti, neboť z nich vytváří skupinu, tj. novou jednotku, kterou nemůžeme rozkládat.[9] Z toho plyne nutnost zařadit souřadná souvětí do gramatiky, jak je to obvyklé.

Na druhé straně známe ovšem i jiné celky mající charakter mezistupně mezi větou (souvětím) a sdělením. Jsou to např. odstavce, paragrafy apod. Tyto celky rovněž tvoří určitou významovou jednotku. Významové vztahy mezi jednotkami takových celků jsou stejné jako vztahy vět uvnitř souvětí. Připomeňme jen stavbu nějakého zdůvodnění, kde často celým odstavcem prochází vazba vztahů kauzálních, často kombinovaných se vztahy odporovacími [3]a vylučovacími. Rozdíl mezi částmi souvětí a mezi větami (souvětími), z nichž je složen takový odstavec, je jen v míře těsnosti vyjádření. Prostředky, kterými je souvislost částí v odstavci vyjadřována, zůstávají často formálně stejné jako u souvětí. Podobně odstavce bývají skládány ve větší celky způsobem obdobným. Jde např. o odstavce začínající výrazy z druhé strany …, nicméně …, nebo: … apod. Prostředky k vyjádření souvislosti velkých jednotek, jako jsou odstavce, bývají již obvykle jiné (širší výraz příslovečného charakteru), ale i zde to může být jen spojka. Mluví se pak o navazovací funkci spojek vedle jejich funkce spojovací. K syntaxi větné (souvětné) se připojuje syntax nadvětná (nadsouvětná).[10]

Podmínky pro užití vyjádření těsnějšího a volnějšího (jedním větným celkem, popř. více větami) nejsou dnes dostatečně prozkoumány. Běžné gramatiky i syntaxe o nich šířeji nepojednávají. Vzniká dokonce dojem, že volba těsnosti vyjádření je čistě otázkou stylistiky, nikoli gramatiky.[11] Nicméně se nadvětné celky zkoumají častěji jen z hlediska stylistiky, ačkoli je v nich (v jejich stavbě) mnoho jevů systémových, a tedy gramatických. To, že jsou v některých gramatikách nadvětné celky posunovány do oblasti zkoumání stylistického, není ovšem správné a vede to též k méně přesnému vymezení oblasti stylistiky a jejího místa v celku nauky o jazyku.[12]

Pojem nadvětné syntaxe a skutečnost, že nejsou nijak přesně diferencovány prostředky pro vyjádření souvislosti částí, která musí procházet sdělením stále, vedou nás ovšem k závěru, že pevnou hranici mezi sdělením a jeho základními stavebními prvky lze klást jedině mezi větu jednoduchou a souvětí, protože hranice mezi souvětím, zvl. souvětím souřadným, a sdělením je zcela nezřetelná. Tuto skutečnost vhodně dokreslují nejasnosti při interpunkci juxtaponovaných vět. Ukazuje se, jak těžké je vymezení jednotky sdělení. Rozdíl mezi čárkou, středníkem a tečkou je nezachytitelný. Např. Odešel. Bolela ho hlava. — Odešel; bolela ho hlava. — Odešel, bolela ho hlava.[13]

Vymezování zvláštní, nadvětné syntaxe, které z gramatik známe, staví ovšem souvětí, zvláště souřadné, blíže ke sdělení než k jednotkám, z nichž je tvořeno.

2.3 Hranice mezi větou jednoduchou a sdělením, opřená v starších gramatikách o pojem predikace, je však hranicí jen zdánlivě jasnou, jak je velmi dobře vidět na transformačních gramatikách.[14] Nejasnost rozdílu mezi větami jednoduchými a sdělením je možno ukázat rovněž na koordinačním vztahu. Koordinační konstrukce lze pojímat jako stažení dvou (více) vět do jedné věty[15] (koordinace volná). Při tomto pojetí je tedy více jednotek skládáno v jednotku novou, v jednotku jiného typu, nadvětnou jednotku.

[4]Podle tohoto pojetí byly vytvářeny koordinační konstrukce v transformačních gramatikách, jak se s nimi pracovalo před rokem 1964. Šlo o transformace spojující dvě věty v jednu.[16] Transformační složka, pokud se týkala takového spojování, odpovídala tedy dost přesně skutečnosti. Navazovala na gramatiku vymezující jednotky a tvořila návaznou složku pro známé systémové vztahy jednotek. Aparát jako celek se opět nazýval gramatikou. Kdybychom byli při tomto přístupu důslední, museli bychom ovšem koordinační vztah vyjmout ze syntaxe jednoduché věty, což zřejmě nejde. Ukázalo se to na případech, jejichž stavbu nelze popsat stažením dvou vět, nýbrž včleněním dvou lexikálních jednotek do téže syntaktické funkce (koordinace těsná). Toho typu jsou koordinační konstrukce po předložce mezi, koordinace subjektů s predikáty jen k celku apod.[17]

Na příkladu koordinačního vztahu jsme ukázali, že transformační složka generativních gramatik stírá hranice mezi větou jednoduchou a vyššími syntaktickými celky. U vztahů determinačních je situace stejná. Opakuje se zde však to, co jsme viděli u souvětí. Na hypotaxi můžeme sledovat jasné formální změny, srov. změny při depredikacích, jak je popisují např. Lees nebo Jelínek.[18]

2.4 Souhrnně tedy můžeme z hlediska poměru sdělení a jednotek, z nichž je sdělení sestaveno, vidět tyto oblasti, z nichž každé odpovídá příslušně vymezený pojem „věta“ a také příslušně vymezená gramatika.

1. Oblast, kterou je třeba popisovat jako vztahy uvnitř jednoduché věty.

2. Oblast, kterou je třeba popisovat s ohledem na široce chápané (tj. neformální) transformační vztahy spojující více jednotek v jednotku novou.

3. Oblast, kterou je třeba popisovat jako vztahy uvnitř souvětí.

4. Oblast nadvětných celků.

Ve všech těchto oblastech se vyskytuje (samozřejmě různě zastoupený) koordinační vztah; jak v nejúže chápané oblasti (1), kde je třeba popisovat koordinaci těsnou, tak i v nejširší oblasti (4), kde je třeba zkoumat, zda těsnost vyjádření má takové pravidelnosti, které je možno popsat jako gramatické. Domnívám se, že teprve při zahrnutí všech čtyř oblastí můžeme mluvit o úplném popisu koordinačního vztahu. Zásadně však gramatika vymezená co do svého rozsahu úže (tedy gramatika zahrnující jen některé z jmenovaných oblastí) zůstane pro daný rozsah úplnou. Potíž je obvykle v tom, že podobné vymezení chybí. Gramatika vedle příslušné oblasti (jí odpovídající) obsahuje ještě něco navíc, ale ne natolik, aby zahrnula a zvláště vysvětlila úplně i nejbližší oblast další. Při nejasném vymezení je pak (byť ne zcela právem) napadnutelná jako nedostačující popis šíře pojaté skutečnosti. Dochází k nevhodnému křížení kritérií pro posuzování braných z gramatiky samé (o sobě) a kritérií braných ze vztahu gramatiky a jazyka.

3. Při vymezování rozsahu gramatiky je dále u pojmu věta důležitý rozdíl mezi (1) větami — jednotkami systému a (2) větami — jednotkami textu [5](výpověďmi), tedy jednotkami chápanými procesuálně.[19] Gramatika vymezující věty chápané způsobem prvým se zabývá abstraktnějšími jednotkami než gramatika druhá. Taková gramatika může jistě zahrnovat všechny možné věty jazyka, ale nebude vystihovat všechny jejich vlastnosti. Všechny vlastnosti těchto vět bude vystihovat pouze gramatika vycházející z druhého chápání vět. Gramatika druhá je tedy širší. Zahrnuje navíc především popis jistých znaků, kterými je věta vřazována do textu a které nazýváme aktuálním členěním. Nelze přece v úplnosti popsat aktuální členění u izolované věty — jednotky systému, která zajisté má vždy určité pořadí lexikálních jednotek, tedy jistý slovosled.[20] Avšak význam tohoto slovosledu pro aktuální členění zachycuje a vysvětluje jen gramatika druhá, i když gramatika prvá může vymezovat všechny přípustné slovosledy.

Obdobná je situace u odkazovacích prostředků, které většinou mají smysl rovněž teprve v textu a jen omezeně uvnitř jedné izolované věty. Např. Nesu své knihy — odkazování uvnitř věty. Žil tam starý člověk. Nebylo to pěkné místo. Ten člověk tam však přišel … — odkazování v textu.

Myslím, že vedle výpovědí (procesuálně chápaných vět) měli bychom důsledně mluvit též o procesuálně chápaných nadvětných (nadsouvětných) celcích.[21] Zřetelně se tato potřeba rýsuje při studiu pravidelností dialogů. Otázka a odpověď i delší části v složitějších dialozích tvoří dohromady jeden jednotný celek, přesto že se na jeho vytváření podílí více mluvčích. Aktuální členění odpovědi je v souvislosti s předcházející otázkou. Odkazování v odpovědi je vázáno na otázku atd.[22]

4. Za třetí konečně je snad vhodné položit si otázku, jaký je vztah gramatiky (zvl. generativní gramatiky) a „langue“.[23] Myslím, že je zřejmé, že gramatika jen do jisté míry odpovídá „langue“, kterou má popisovat. Je vždy budována na výsledcích „parole“, protože buď vycházíme z textů, nebo ze starších gramatik, které ovšem zase stavěly na textech, nebo konečně z jazykového povědomí, které je však opět opřeno o ty texty, které tvořily jazykovou zkušenost, v níž bylo toto povědomí vytvořeno, a o ty, které vytváříme jako příklady a vysvětlení. Zobecněním pravidelností zjištěných v textech a vyloučením typů, které cítíme jako chybně tvořené, docházíme ke gramatice, která tím, že obsahuje rekurzívní pravidla a tvoří kombinatorický systém, umožňuje, aby jejím prostřednictvím byly popsány i konstrukce neobsažené ve výchozím souboru textů. Vzniká dojem, že byl popsán jazykový systém vůbec. Uvážíme-li, že „langue“ je systém vždy spojený s mluvčími a užívaný ke sdělování o skutečnosti, musíme si klást otázku, zda omezení, která z těchto dvou faktů vyplývají, jsou součástí jazykového systému nebo ne. A jestliže jsou, tedy která, a dále, zda jsou charakteru gramatického nebo jen šířeji systémového. Že dnes tyto otázky nejsou jasné, je nejlépe vidět na popisu [6]sémantiky, kde nám není známa ani hranice mezi syntaxí a sémantikou, ani hranice mezi sémantikou (extenzí) a skutečností. Domnívám se, že právě v těchto otázkách se gramatiky jako výsledky lingvistiky budou s rostoucím poznáním postupně přibližovat k úplnějšímu zachycení popisovaného objektu, a to zcela stejně, jako je tomu u jiných věd a jejich objektů.

Jinou dosud nezodpověděnou otázkou je otázka, zda a jak gramatika popisuje objekt, který se vyvíjí. Česká lingvistika řeší tuto otázku tím, že zdůrazňuje nutnost dynamického prvku při zásadně synchronickém pohledu, který tím jasně odlišuje od pohledu statického.[24] Často se ovšem mlčky předpokládá, že gramatika (pokud není řečeno, že jde o historickou gramatiku) popisuje jazyk naprosto synchronně.[25]

Na závěr bych chtěl upozornit na to, že nutnost přesného vymezení rozsahu gramatik se přenáší také na aplikace teorie. Posuzování strojového překladu to ukazuje dosti výrazně. Úplnost popisu jazykového systému je jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících možnosti strojového překladu. Při nejasném vymezení rozsahu gramatiky, která tvoří podklad zpracování strojového překladu, může docházet (především v laické veřejnosti, ale i u některých odborníků) k neoprávněně optimistickým představám, které se při konfrontaci s reálným stavem mohou snadno proměnit v stejně neoprávněný pesimismus.

 

R É S U M É

On the Specification of the Scope of Grammars

1. When specifying the scope of grammar, understood as an apparatus, specifying the set of sentences of the language, the notion of „sentence“ must be precisely specified. This should determine to what extent the language is described by the grammar in question and what are the claims on completeness the grammar in questions submits.

2. A narrower conception of grammar, which is based on sentences without taking account of the processual aspect, and a broader conception which deals with this aspect as well, is distinguished, the borderlines of both are illustrated on the systemic features of language, which are not often included in grammer (functional sentence perspective etc.).

3. The notion „unit of a message“ (i. e. text understood systemically) is discussed and some of the interstages between the message and the units it is formed of are shown: the simple sentence unmodified — the simple sentence modified — complex sentence — the units of supersentence syntax — messagè. These interstages make possible the rise of different conceptions of the scope of grammar.

4. In the conclusion the difference between the grammar (esp. transformational one) taken as an apparatus specifying all the sentences of language on the one side and langue on the other is noticed.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 1, pp. 1-6

Previous rd (= Redakce): O přípravě na X. mezinárodní kongres lingvistů

Next Eleonora Slavíčková: Některé problémy morfémové analýzy češtiny