Strukturní větné typy v jednotlivých slovanských jazycích a jejich typologicko-porovnávací studium

Roman Mrázek

[Rozhledy]

(pdf)

Структурные типы предложения в отдельных славянских языках и их сопоставительно-типологическое изучение / Types structuraux propositionnels dans les langues slaves particulières et leur étude typologique et comparée

Po obecně teoretické problematice přicházíme zde k této problematice v titulu vyznačené, která je více konkrétní, dílčí. Předběžné zahrnutí do ní jistých referátů má ovšem do jisté míry umělý ráz — některý příspěvek by pro svůj teoretický charakter patřil spíše do obecného okruhu již diskutovaného (např. J. Popela, Několik zásadních poznámek k predikaci v současné ruštině a češtině), a na druhé straně se nás zase týká leccos z toho, co bylo pojato jinam, stejně jako několik příspěvků dodaných později a do materiálů zatím nepojatých (E. Maiové, K. Popova, O. Parolkové, R. Zimka).

Tematiku dodaných referátů jsem shrnul celkem do 5 bodů, k nimž by se měla diskuse především zaměřit; bylo by však možno diskutovat také k několika důležitým otázkám jiným, v příspěvcích tak či onak nadhozeným (zejm. k vlivu nižších plánů jazykového systému na plán syntaktický, k společným univerzáliím větné stavby slovanských jazyků proti ide. jazykům neslovanským, nebo k tomu, jakými cestami se ubírat při perspektivním typologickém studiu slovanské věty).

Nejprve je záhodno stručně se dotknout dodaných referátů, poukázat na jejich pojetí, vzájemné shody i odlišnosti, a potom přejít k navržené diskusní problematice.

Obecné metodologické otázky synchronního porovnávacího studia větných typů v slovanských jazycích spolu s typologickými výhledy slovanské věty proti větě západoevropských jazyků a s naznačením detailnějších obecně slovanských porovnávacích záběrů jsou předmětem úvodního příspěvku referentova, Dedukce a empirie při srovnávací typologii slovanské věty. Svým celkovým zaměřením se tak zčásti sbližuje s příspěvkem R. Růžičky o strukturních typech slovanské věty, který právem odmítá mechanickou inventarizaci větných typů a doporučuje spíše jen postupy deduktivní, jimiž by byly postiženy univerzálie společné všem slovanským jazykům a reprezentující vlastně strukturní větné typy. Uvedený již referát J. Popely, rovněž obecně, až spekulativně pojatý, obsahuje několik generalizujících konfrontačních dat o současné ruštině a češtině, např. názor, že ruština je co do svých základních větných typů poněkud diferencovanější než čeština.

Několik referátů zpracovává systém větných typů v jednom slovanském jazyce, ať v úplnosti, ať zčásti. Snad nejdále dospěli v této systematizaci syntaktikové polští. Vyčerpávající nárys základních polských větných struktur podává Z. Klemensiewicz (Budowa podmiotu i orzeczenia polskiego wypowiedzenia pojedynczego), z poněkud jiné stránky pak H. Misz (Podstawy klasyfikacji polskich zdań pojedynczych), usilující o maximální hierarchizaci, dospívá v nejvyšší instanci k vytyčení šesti supertříd větných struktur v jejich vzorcích i slovní reprezentaci. Zajímavý pokus o soupis všech ruských jádrových vět spolu s jejich transformáty podnikl R. Zimek v příspěvku pojatém jinak převážně teoreticky (Větné typy v současné ruštině z hlediska transformační gramatiky). Schůdnou možnost, jak systematicky klasifikovat větné typy bulharské, popř. vůbec slovanské, rámcově naznačuje I. Lekov (Edin ot vъzmožnite aspekti za klasifikacija na strukturnite tipove na prostite izrečenija v slavjanskite ezici). Subtilnějších typů bulharské věty, zvl. jednočlenných, záporných a neslovesných, na pozadí jejich platnosti stylistické ve vztahu lidové mluvy k spisovnému jazyku si velmi dobře všímá K. Popov (Některé strukturní sémantické a stylistické zvláštnosti jednoduchých vět v bulharštině). Řadu příspěvků o větné typologii jednotlivých slovanských jazyků významně doplňuje stať M. Ivićové, strukturálně a zčásti i transformačně rozebírající větné typy se slovesem „esse“ v současné srbocharvátštině (O minimalnim rečeničnim konstrukcijama s glagolskom kopulom).

[81]Řada příspěvků se konečně zabývá analýzou pouze jednoho větného typu nebo jednoho strukturního syntaktického fenoménu: J. Ružička (O jednom okrajovom type dvojčlennej vety — má na mysli slovenské věty s nevyjádřeným, ač existujícím nekonkrétním subjektem, např. Ako si ustelieš, tak budeš ležať), L. I. Rojzenzon (Vlijanije morfologičeskich i semantičeskich faktorov na formirovanije i stabilizaciju sintaksičeskich struktur — demonstrováno porovnávacími postupy na jednom expresívním mikrotypu, českém, slovenském, polském a lužickém, druhu: Co jsem se za tebou nachodil!), E. Maiová (Über die Struktur des Prädikatsnomens im bulgarischen Satz — rozebírá konstrukce, v nichž se VP skládá ze slovesa + predik. determinantu, zčásti v konfrontaci s ruštinou), R. Conrad (Zur syntaktischen Struktur russischer Konstruktionen mit abhängigem Infinitiv — vyvozuje tento závislý člen generativními postupy kondenzací z vedlejších vět se spojkami čtoby, čto, ojediněle jesli, např. On prosil ich o tom, čtoby oni molčali → On prosil ich molčať), M. Kubík (K generativní interpretaci odvozených syntaktických struktur — totéž téma závislého infinitivu v ruštině je osvětleno z hlediska dvojzákladových transformací dvou vět jednoduchých), J. Damborský (Věty s dativním „samemu“ v polštině — jde o absolutní užití živého kdysi slovanského doplňkového dativu, nyní zpravidla v pozici při nominálních tvarech slovesných, např. To trzeba zrobić samemu), S. Žaža (K problematice dvojčlenných jmenných vět beze spony v ruštině — drobný podnětný příspěvek upozorňující na obtíže při syntaktickosémantické segmentaci konstrukcí s implicitní sponou a na podíl zvukové stránky).

Po stránce metodologické se ukazuje, že existují nejen rozdíly v celkovém metodickém zaměření jednotlivých autorů, ale též určité rozpory v interpretaci jedněch a týchž elementárních pojmů; zdá se, jako by se tu vedle faktorů jiných do jisté míry uplatňoval i tlak gramatického systému jazyka mateřského, srov. názory na plnou systémovost větných útvarů i bez explicitního verba finita u ruských, zčásti i polských (ba pod vlivem ruské teoretické školy i bulharských) lingvistů, nebo snahu vyvozovat jednočlenné struktury transformačními postupy z „jádrovějších“ struktur dvojčlenných u německých slavistů ap.

Ve většině dodaných referátů tak či onak proniká snaha pracovat metodou strukturní. Z tohoto celkového zaměření (reprezentovaného zvl. příspěvkem M. Ivićové, znamenitou polytematickou studií A. V. Isačenka o slovosledu ruské věty, u Z. Klemensiewicze aj.) se vydělují na jedné straně ti syntaktologové, kteří budují své výklady důsledně jen na postupech generativně transformačních, sem patří především němečtí slavisté z NDR, z čs. účastníků hlavně M. Kubík, v jiném smyslu též O. Parolková, zkoušející aplikovat na studium globálního profilu ruské věty postupy statistické (Kvantitativní výzkum věty v ruštině). — Na druhé straně pak stojí lingvisté poněkud tradičněji orientovaní, zdůrazňující (a nikoli neprávem) nutnost vidět jazykové dění v celé jeho složitosti, v podmíněnosti živé slovní komunikace činiteli lexikálními, kontextovými, stylistickými, emociálními atd.; sem náleží především uvedený již příspěvek L. I. Rojzenzona, dále J. Vukoviće (Ka problemima gramatičke i gramatičko-stilističke vrednosti u ispitivanju slovenske rečenice, doloženo na materiále srbocharvátském) a K. Popova. Konečně třeba připomenout, že se v několika příspěvcích právem ozval požadavek respektovat souvztažnost dílčího systému syntaktického s ostatními dílčími systémy, tj. závislost ztvárnění větného typu na složce morfologické, slovotvorné a lexikální; to platí mj. výrazně o referátech, jejichž autorem je francouzský slavista J. Veyrenc (Structure aléatoire de l’énoncé minimum: syntaxe du préverbe en russe — pozoruhodné zamyšlení a doložení, jak sama slovotvorná struktura predikativního verba finita, prezence či absence jistého prefixu modifikuje syntaktickou valenci slovesa a spolu s tím popř. i celou strukturu větnou) a A. V. Bondarko (Aspektuaľnosť kak odin iz elementov struktury predloženija (na materiale [82]russkogo jazyka v sopostavlenii s češskim) — originální konfrontační pohled rusko-český na výstavbu hypotaktických nebo parataktických souvětí obsahujících časovou determinaci hlavních dějů).

Nyní zcela krátce k hlavním tématům, zvlášť doporučeným jako podklad pro diskusi.

1. Relevance kritérií při konkrétní typologii slovanské věty.

Jde o to, že na typy slovanské věty nelze zcela mechanicky přenášet hlediska platná např. pro transformační gramatiku angličtiny. Vlastně by stálo za pokus vypracovat zobecňující typologii slovanské věty, jednak v komplexním průmětu např. vůči západoevropským jazykům, jednak i v konfrontačním zaměření mezislovanském (naznačeno v příspěvku Mrázkově). Diference se tu rýsují hlavně podle takových aspektů, jako jsou opozice: nominativnost — nenominativnost, explicitnost slovesa esse — jeho implicitnost (v indik. préz.), dvojčlennost — jednočlennost, aktivní — pasívní perspektiva větné struktury. Měla by být hledána obecně slovanská univerzália, a na druhé straně příznaky specifikující jednotlivé jazyky.

V příspěvcích podávajících soustavnější nárys větných typů určitého jazyka se při hierarchizaci těchto typů tak či onak klade do popředí zřetel k ryze gramatické povaze predikačního jádra věty (ať už je nazýváno jakkoli, např. strukturní základ věty, výstavbová základna, syntaktická kontura), přitom celkově převládá požadavek, aby se k němu počítaly také obligátní, popř. alespoň intenční komplementy predikativního slovesa (dalo by se snad přímo mluvit o „prvkovosti“ predikátu — pro takové širší pojetí predikačního jádra se vyslovují M. Ivićová, H. Křížková, P. Adamec a v jiné souvislosti přihlíží k rozvíjejícím členům také K. I. Chodovová, ač jiní zase operují pouze s relevantním zřetelem k „holým“ základním větným členům (Z. Klemensiewicz, H. Misz).

Několik referátů staví do popředí všech relevantních kritérií dichotomii struktur dvojčlenných proti jednočlenným. Ovšem konkrétní pojetí obojí třídy případů se tu leckdy liší, jak pokud jde o uznávání plné autonomnosti jednočlenných útvarů či naopak zdůrazňování jejich „odvozenosti“ z útvarů dvojčlenných (takto je hodnotí vedle R. Růžičky též Z. Klemensiewicz), tak i v nejedné věci týkající se rozsahu pojmu „jednočlenný“ (např. široce jej chápe K. Popov, řadí k jednočlenným nejen věty s neurčitým a všeobecným osobním podmětem, ale dokonce hlavní věty v případech typu Interesno e, če … — Je zajímavé, že …); proti nedávné úzce formální interpretaci znovu se objevuje názor (u M. Ivićové, R. Zimka), vyslov. u nás svého času Fr. Trávníčkem, že lze jako jednočlenný kvalifikovat také typ Je mráz, Bude sobota. S tím se znovu vrací problematika predikace a predikátu (srov. příspěvek Popelův s dosti diskutabilním pojetím predikace), konkrétní interpretační diference týkající se kategorie predikátu dvojčlenné věty nastávají hlavně v otázce, zda je či není přísudkem tvar slovesa esse, doprovázený nekvalifikujícím určením místa (typu Dělník je u stroje, zde M. Ivićová a Z. Klemensiewicz opět drží u nás známé starší pojetí Trávníčkovo), a potom v otázce tzv. doplňku čili predikativního determinantu (protichůdná stanoviska K. Popova a E. Maiové).

Nejednou se v dodaných statích objevila souhlasně myšlenka, že za relevantní distinktivní rys větných typů lze aspoň do určité míry pokládat větnou intonaci, resp. linii její koncové kadence; vedle hlasu autorů pojatých do okruhu uvedeného výše M. Greplem, nutno připomenout zvl. příspěvek I. Mahnkenové (Satzbau und Intonation) a také S. Žaži (viz výše).

2. Problematika konfrontace větných typů v slovanských jazycích vzhledem k jejich postavení v příslušných jazykových systémech a k jejich paradigmatickým vztahům.

Pro konfrontační a vůbec typologickoporovnávací studium větných typů slovanských má zásadní důležitost to, aby byla zvláště u typů odvozenějších, „nižších“, po[83]dávána vždy charakteristika jejich funkční nosnosti, stylistické platnosti, celkového umístění v systému v příslušných paradigmatických vztazích; nestačí pouhé konstatování, že ten který určitý typ prostě v daném jazyce také existuje. Do větší či menší míry tento požadavek (vznesený v příspěvku referujícího k tomuto celému okruhu) zatím zůstal však nerealizován v referátech zpracovávajících systematiku větných typů v jediném jazyce, kdežto více byl respektován v referátech orientovaných alespoň na dvojjazyčnou konfrontaci (Bondarka, Maiové, Damborského), velmi průkazně jej na širším slovanském materiále dokládá M. Jelínek (Funkce a vývoj syntaktických kondenzátorů v slovanských jazycích — tyto výrazové prostředky, typické pro psané projevy, zaujímají totiž nestejné místo v systému různých jazyků, jsouce podmíněny také samými tvarotvornými možnostmi nominalizace). Své oprávnění mají po této stránce ostatně i zmíněné již názory K. Popova a J. Vukoviće o závažnosti hledisek stylistických.

Pokud jde o paradigmatické vztahy, nutno kladně ocenit stanovisko N. Ju. Švedovové v ref. výše uved., že se větné typy musejí podávat nikoli jen v tradiční podobě s platností indikativu prézenta, ale též ve všech ostatních základních časově modalních variantách. Zvlášť užitečné je to při popisu konstrukcí jednočlenných.

3. Užitečnost zobrazovat větná schémata pomocí vzorců při konfrontačním zkoumání; vhodnost morfologického (slovnědruhového) nebo syntaktického (větněčlenského) aspektu při formalizaci větných typů; potřeba určité unifikace.

V řadě příspěvků zřetelně proniká snaha po formalizaci při stanovení a rozlišování větných typů symbolickým zobrazením. Projevuje se tu však příliš velká rozkolísanost jak v symbolice samé, tak také pokud jde o preferování větněčlenské nebo naopak slovnědruhové stránky komponentů predikačního jádra. Transformacionalisté tíhnou celkově k tomu vycházet ze slovních druhů, avšak někteří z nich (nebo ti, kdož využívají transformaci jen příležitostně) se zase opírají spíše o kategorie větněčlenské (srov. stanovisko P. Adamce, dále Z. Klemensiewicze — ten dokonce podnětně zavádí klasifikaci podle desetinné soustavy, jinak však operuje dosti složitým systémem symboliky, na rozdíl např. od M. Ivićové), osobité zkratky a pojmosloví zavádí H. Misz, pozornosti zasluhuje dále smíšená symbolika J. Ružičky (na vyšší úrovni zřetel členský, na nižších úrovních pak slovnědruhový).

Netřeba snad zdůrazňovat, že by bylo užitečno usilovat alespoň o jistou arbitráž v zásadních věcech, aby byla učiněna přítrž naprostému individualismu a někdy i matoucí promiskuitě symboliky využívající latinky (k označení termínů provenience latinské nebo i anglické) nebo také azbuky.

Stejně tak není bez významu usilovat o koncíznost pojmoslovnou, nevyhovujících termínů je nutno se prostě zříci, srov. nevhodné označování dvou druhů závislého infinitivu jako „subjektového“ proti „objektovému“ u R. Conrada a M. Kubíka, ač mnohem výstižnější je mluvit o infinitivu tautosubjektovém (např. Přeji si odejít) proti heterosubjektovému (Rozkázal mi odejít).[*]

4. „Nominativní“ a „nenominativní“ stavba slovanské věty; možnost hodnotit i nepřímé pády (zejm. genitiv) jako gramatický subjekt.

Slovanské jazyky se mezi sebou dosti liší tím, nakolik se v nich tzv. logický subjekt může v určitých typech vyjadřovat nepřímým pádem, hlavně genitivem, řidčeji dativem nebo i instrumentálem. Nejdále stojí patrně východní slovanština, tam „nominativní“ větná stavba nemá tak hegemonní postavení jako jinde. V názorech na možnost pokládat za gramatický podmět i ony nepřímé pády se v materiálech projevuje opět velká rozkolísanost, ač jde o záležitost přímo principiální; pozitivně [84]se k této možnosti staví např. Z. Klemensiewicz a J. Popela (přiznával by podmětovou úlohu i dativu v infinitivních větách typu rus. Nam idti), vcelku negativně M. Ivićová a P. Adamec.

V souvislosti s podmětem by bylo možno dotknout se v diskusi i problematiky „nulového“ subjektu (J. Ružička aj.), podmětu vyjadřovaného celou větou nebo infinitivem při valenci „zleva“ (R. Růžička), nebo vzájemného „přizpůsobení“ obou základních větných členů (N. Ju. Švedovová — termín koordinace je však v tomto smyslu sotva ideální označení, H. Misz, J. Popela).

5. Jak se promítá vyjadřování nekonkrétního osobního činitele ve struktuře větných typů; systémová vázanost a omezenost sémantické kapacity obdobných formálních prostředků.

Ve všech příspěvcích věnovaných konkrétní typologii slovanské věty byl uplatněn postup od formy k významu a dále k obsahu, tj. plán výrazu byl vesměs stavěn jako prius do popředí, se zřením k němu je pak prováděno stanovení nebo klasifikace větných typů. Docela dobře možný by však byl též postup opačný, jak na to upozorňoval u nás svého času V. Mathesius (srov. v příspěvku Fr. Daneše v materiálech symposia), totiž od kategorií obsahových k výrazovým. Jde o to, že právě při vyjadřování týchž elementárních sdělných obsahů (např. prosté existence nebo neexistence něčeho, posesivity, vlastnění, nutnosti, úmyslu …) se od sebe slovanské jazyky navzájem dosti výrazně odlišují. Patří sem i celá široká oblast vyjadřování takových dějů, jejichž agens je nebo má být odsunut do pozadí, dekonkretizován (čili oblast tzv. deagentnosti, jak s tím podnětně operuje M. Grepl). Dochází k složité symbióze reflexívní neosobní formy na straně jedné (Jde se už, Sedí se mi dobře apod.) s jinými formami, přičemž uvnitř prvně jmenované pozorujeme další subtilní sémantickoformální diferenciaci. Typologickému studiu se zde naskýtá vděčné pole působnosti, zdá se, jako by funkční zatížení určitých forem bylo v každém jazyce omezeno v tom smyslu, že prevalence jedné funkce bývá spjata s potlačením funkcí dalších. V porovnávacích náznacích bylo na to upozorněno v ref. Mrázkově, ostatní referáty se této problematiky (na rozdíl od brněnské konference v r. 1961) vlastně přímo nedotýkají.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 1, s. 80-84

Předchozí Miroslav Grepl: Obecná problematika typů slovanské věty a jejich složek

Následující Jaroslav Bauer: Vývoj větných typů v slovanských jazycích a jeho historickosrovnávací studium