Vývoj větných typů v slovanských jazycích a jeho historickosrovnávací studium

Jaroslav Bauer

[Rozhledy]

(pdf)

Развитие типов предложения в славянских языках и его сравнительно-историческое изучение / L’évolution des types propositionnels et son étude historique comparée dans les langues slaves

O metodologických otázkách historického a historickosrovnávacího studia slovanské syntaxe se diskutovalo na předcházejících konferencích, zejm. na brněnské syntaktické konferenci v r. 1961, a referáty jsou otištěny.[1] Proto není nutno opakovat, co již bylo prodiskutováno, a můžeme se zaměřit k užší problematice vývoje a historickosrovnávacího studia větných typů. Obecnější metodologické aspekty se při tom ovšem nutně projeví.

Příspěvků k tomuto tematickému okruhu nedošlo mnoho. Je to pochopitelné: zájem o historické zkoumání byl poněkud zatlačen do pozadí nástupem nových jazykovědných směrů, které zkoušejí a propracovávají své metody a postupy na současném jazyce. Obtížné a zdlouhavé zkoumání starého jazyka, které se neobejde bez důkladné filologické práce s texty a vyžaduje mnohostranného speciálního školení, je méně přitažlivé; aplikace nových metod je zde spíše jen programově hlásanou možností než reálnou perspektivou pro nejbližší dobu.

[85]Z našich příspěvků se žádný nezabývá uplatněním postupů generativně transformační nebo algebraické lingvistiky při zkoumání vývoje větných typů. Zato se skoro ve všech uplatňuje funkčně strukturální přístup, respektuje se systémová povaha jazyka a hledají se systémové souvislosti ve vývoji jevů; i ty drobné příspěvky k vývoji větných typů, které bylo možno v referátech podat, jasně ukazují plodnost tohoto postupu. Zatím jde vesměs jen o zkoumání historické; žádný příspěvek není v pravém slova smyslu a v celém rozsahu historickosrovnávací. Nejširší záběr — celou skupinu slovanských jazyků — má tematicky velice úzký příspěvek J. Sedláčka K výkladu některých strukturních typů obsahových vět žádacích v jižní slovanštině. O srovnávání dvou jazyků jde v příspěvku V. Hraběte K vývoji jednočlenných infinitivních vět v ruštině a v češtině, vývoj obou jazyků lužických se srovnává v příspěvku H. Schustera-Šewce K wuwiću rozkazowaceje a prašaceje sady w hornjej a delnjej serbšćinje. Ale i ve většině příspěvků ostatních srovnávací aspekt více nebo méně proniká a jsou v nich cenné poznámky obecnější.

Jsou zde příspěvky dvojího druhu. Jedny sledují vývoj některého jevu v celé historii daného jazyka nebo aspoň v delším období: v referátu J. Bauera Problematika vývoje základních větných typů v slovanských jazycích se naznačuje vývoj v češtině s důrazem na systémovou vázanost; J. Porák v Několika poznámkách k vývoji infinitivních vět v češtině resumuje výsledky své cenné monografie (bude publikována); vývoj téhož typu v ruštině zkoumá v uvedeném již příspěvku V. Hrabě; H. Schuster-Šewc se všímá vývoje nejzajímavějších modálních typů vět v lužičtině; Y. Millet si klade otázku přívlastkové funkce přechodníků v staré češtině (Les tours au gerondif et la fonction d’epithète). Druhé naproti tomu podávají v podstatě synchronní popis nebo výklad některých jevů v starém jazyce nebo v jistém období vývoje jazyka: sem patří vedle stati V. I. Sobinnikové O nekotorych bezličnych predloženijach i perechodnych ot ličnych k bezličnym (na materiale delovych pamjatnikov XVII—XVIII vv.) nutně i všechny příspěvky týkající se staroslověnštiny, protože se zaměřují jen k jejímu nejstaršímu období, reprezentovanému kanonickými památkami: Uwagi o zasobie struktur zdania pojedynczego v języku scsł. od Cz. Bartuly, metodologicky pojatý příspěvek R. Večerky K problematice vět s jmenným a sponově jmenným přísudkem v stsl. a stať K. I. Chodovové Mesto predložno-padežnych form v strukture predloženija. U všech, zejm. pak u prvních dvou, vystupuje výrazně historickosrovnávací pozadí. Zřetel metodologický převládá v dodatečně dodaném příspěvku V. Barneta Větný typ a problematika jeho diachronní identity (s doklady z ruštiny); vedle toho nejsilněji vystupuje v uvedených příspěvcích J. Bauera a R. Večerky.

Příspěvky zaslané pro symposium se nedotýkají ani zdaleka všech otázek, které jsou pro historické a srovnávací studium větných typů důležité. Proto předkládáme jako návrhy k diskusi i témata, která tam zastoupena nejsou; domníváme se, že právě proto je na ně nutno obrátit pozornost a podnítit k jejich řešení.

1. Způsoby zkoumání vývoje větných typů v jednotlivých jazycích: od současného stavu do minulosti; od nejstaršího doloženého stavu k dnešku; metoda synchronních průřezů.

Je třeba na základě zkušeností z dosavadní práce zvážit, jaký postup je nejvýhodnější a jak se mohou různé postupy doplňovat. Je možné vyjít od dnešní soustavy větných typů, která je nejlépe dostupná našemu poznání, a zkoumat, zdali a jak jsou zastoupeny směrem do minulosti. Pokud vím, pracovala tímto způsobem zpočátku krakovská Pracownia składni historycznej języka polskiego, vedená Z. Klemensiewiczem, a jistě by bylo užitečné, kdybychom se dozvěděli o jejich zkušenostech.

Druhý postup vychází z analýzy nejstaršího doloženého stavu, ze zjištění, jaké větné typy tehdy v daném jazyce existovaly a jak byly ztvárněny, a sleduje jejich změny [86]směrem k dnešnímu stavu. Může být doplněn synchronními průřezy v nejdůležitějších obdobích vývoje, aby se neztratila ze zřetele systémová vázanost jevů. Tento postup jsem se snažil uplatnit ve svém příspěvku; pěkně je aplikován v příspěvcích J. Poráka a V. Hraběte; podobně postupuje H. Schuster-Šewc, J. Sedláček i Y. Millet. Ostatní příspěvky — Cz. Bartuly, R. Večerky, V. I. Sobinnikové a zejm. K. I. Chodovové — podávají spíše příklad různého přístupu k analýze v jistém časovém průřezu.

K naší otázce však patří i možnost uplatnění nových metod a výkladových principů při zkoumání vývoje větných typů. Připomeňme si příspěvky R. Růžičky o roli asymetrické binární korelace a aplikaci tohoto výkladového principu v jeho monografii Das syntaktische System der altkirchenslavischen Partizipien (Berlin 1963); mohu odkázat i na svůj referát na pražském zasedání Mezinárodní komise pro mluvnickou stavbu slovanských jazyků v r. 1964.[2] Bylo by třeba zvážit možnost a míru uplatnění transformačních postupů, statistických metod apod.

2. Kritéria pro stanovení větných typů ve vzdálených obdobích jazykového vývoje; interpretace jejich významové a výrazové stránky. Inventarizace větných typů v různých obdobích vývoje jazyka.

Zde bychom se měli zamyslit nad tím, jak najít objektivní kritéria pro rozlišení různých větných schémat a jejich zachycení — jak dojít od konkrétních výpovědí, které nemáme vždy k dispozici v dostatečném množství, k poznání jejich syntaktické podstaty. Jde tu o zajištění správné interpretace výrazové i významové stránky větných typů. K tomu se nejbezprostředněji zaměřil V. Barnet a na příkladu staroslověnštiny také R. Večerka, ale více nebo méně se touto otázkou zabývá nebo se s ní aspoň nějak prakticky vyrovnává i většina příspěvků ostatních.

S touto otázkou souvisí i otázka inventarizace větných typů v různých obdobích jazyka: je nutno promyslit její smysl a určit, co musí obsahovat charakteristika typů, aby byl inventář pro srovnávací zkoumání použitelný — pouhá registrace typů bez vystižení jejich systémové závažnosti, jejich frekvence a event. lexikální nebo stylistické vázanosti by měla jen malou cenu. Jde také o to, do jaké hloubky máme jít, abychom měli co srovnávat — zůstaneme-li u pouhého zjištění typů nejzákladnějších, uniká nám většina rozdílů mezi slovanskými jazyky a není zaručena identita typů vnějškově podobných nebo stejných. Odkazuji na pokus o inventarizaci stsl. větných konstrukcí v příspěvku Bartulově.

3. Otázka společného východiska praslovanského; možnost, potřeba a metody jeho rekonstrukce.

Tato otázka dává podnět k zamyšlení nad možnostmi, potřebou a metodami rekonstrukce systému větných typů v praslovanštině. Žádný příspěvek se této problematiky netýká bezprostředně (nepřímo si ji klade Cz. Bartula). Možnost rekonstrukce praslovanského syntaktického systému byla předmětem jednání na sofijském V. mezinárodním sjezdu slavistů.[3] Není to otázka bezvýznamná, protože historickosrovnávací popisy vývoje slovanských jazyků často ze stavu praslovanského vycházejí; je to jistě výkladový postup výhodný, ale jen potud, pokud můžeme psl. stav uspokojivě rekonstruovat.

4. Faktory působící na vývoj větných typů v jednotlivých jazycích: systémové předpoklady a souvislosti (v rovině syntaktické, s nižšími mluvnickými plány, v rovině sémantické) — vnější vlivy.

Abychom se dostali za pouhou registraci změn, musíme si klást otázku po jejich souvislostech a hybných silách. Můžeme je hledat v jazykovém systému samém: v sou[87]vislostech syntaktického plánu s morfologickým a sémantickým, v souvislostech mezi různými jevy samotné syntaktické roviny; je třeba zvážit uplatnění změn ve výrazových potřebách — a také podíl cizích vlivů, které se v syntaxi mohou uplatnit. Tyto otázky vystupují do popředí v mém výkladu o vývoji větných typů v češtině, klade si je J. Porák i V. Hrabě; otázka cizího vlivu je akcentována u J. Sedláčka a ozývá se i v příspěvcích věnovaných staroslověnštině (zejm. u R. Večerky); otázce latinského vlivu se nevyhnul ani Y. Millet. Systémovou podmíněnost jevů má na mysli K. I. Chodovová a V. I. Sobinnikova.

5. Divergentní, paralelní a konvergentní vývoj větných typů v slovanských jazycích; jeho možné příčiny.

Tuto otázku ilustrují na dílčím jevu zejm. J. Porák a V. Hrabě, projevuje se i jinde. Ale ve svém celku není v příspěvcích osvětlena. Jde zde především o správné srovnání vývoje v slovanských jazycích, aby nedošlo ke ztotožnění jevů jen zdánlivě stejných; musíme vždy respektovat jejich místo v systému. Důležitá je i otázka po příčinách konvergentního, divergentního nebo paralelního vývoje v slovanských jazycích; třebaže u většiny jevů nemáme dosud předpoklady k jejímu řešení, neměla by být v diskusi a tím méně v dalším zkoumání pominuta.

6. Změny promluvových jevů v systémové: vznik nových typů z ustálených a častých promluvových realizací, které patřily do širšího typu.

Jde tu o otázku, zdali mohou vzniknout nové větné typy (jako jevy patřící do jazykového systému) v rámci starého širšího nebo neustáleného typu tak, že se ustálí a přehodnotí jistá častá promluvová realizace. Pro vysvětlení jazykového vývoje a zejm, geneze typů je to otázka velice důležitá. Dotčena je v příspěvku L. I. Rojzenzona, zařazeného do III. okruhu v sborníku symposia; ve svých důsledcích se odráží i ve výkladech R. Večerky, kde jde zase o možnost přechodu překladových jevů v jazykové, systémové. Zvláště důležitá je tato možnost vytvoření nových typů při vzniku spisovného jazyka: promluvově motivované jevy mluveného jazyka ztrácejí v psaném projevu sepětí se situací, a jsou-li stereotypní, mohou dostat novou náplň a změnit se v jevy systémové. Na plynulost hranice mezi promluvovými a systémovými jevy v mluvených projevech poukázaly pěkně příspěvky J. Chloupka, J. Balhara a V. Michálkové o větných typech v nářečí v I. okruhu sborníku.

7. Význam zjištěných vývojových souvislostí pro posuzovaní systémových vztahů v synchronní rovině a naopak.

Klademe tuto otázku, ačkoli jsme si vědomi nebezpečí směšování synchronního a diachronního pohledu. Ale chtěli bychom dát podnět k zamyšlení nad tím, zdali a v jaké míře je třeba prověřit reálnou jazykovou existenci, jazykové ztvárnění typů, které jsme vymezili při synchronní analýze, pohledem vývojovým: zdali se chovají jako typy i při jazykovém vývoji, procházejí-li všechny věty k nim patřící stejným vývojem a podřizují-li se týmž zákonitostem. Jde tu o ověření zvoleného třídícího kritéria: jestliže je skutečně pro výrazovou stránku typu relevantní, nemůže se neuplatnit i ve vývoji. Naopak je tu zase otázka, zdali typy zjištěné při studiu historickém na základě společných vývojových rysů tvoří vždy i v synchronním průřezu systém organizovaný na základě jednoho kritéria. V příspěvcích se tato otázka odráží jen nepřímo.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 1, s. 84-87

Předchozí Roman Mrázek: Strukturní větné typy v jednotlivých slovanských jazycích a jejich typologicko-porovnávací studium

Následující Josef Vachek: Dnešní situace ve fonologii ve světle mezinárodní fonologické konference ve Vídni