Dnešní situace ve fonologii ve světle mezinárodní fonologické konference ve Vídni

Josef Vachek

[Discussion]

(pdf)

Современное состояние фонологии в свете международной конференции по фонологии в Вене (1966 г.) / La situation actuelle de la phonologie à la lumière de la conférence phonologique internationale à Vienne en 1966

Ve dnech 30. srpna až 3. září 1966 se ve Vídni konala Mezinárodní fonologická konference (Internationale Phonologie-Tagung), svolaná z iniciativy tamní Phonologische [88]Arbeitsgemeinschaft, především prof. J. Hamma, slavisty vídeňské university, na němž ležela hlavní tíha organizace tohoto podniku. Na konferenci se přihlásilo 105 odborníků (skutečně přijelo asi 90) z osmnácti zemí. Československých účastníků bylo 14, tj. akad. B. Havránek, profesoři K. Horálek, A. V. Isačenko, E. Pauliny a P. Trost, docenti L. Ďurovič, J. Ružička a V. Schwanzer, dále J. Krámský, F. V. Mareš, V. Hořejší, M. Renský, A. Arány a pisatel této zprávy. Referáty přednesli z čs. účastníků K. Horálek, A. V. Isačenko a J. Vachek; většina našich účastníků se podílela i na debatách po jednotlivých přednáškách. Z ohlášených přednášejících nepřijeli S. K. Šaumjan z Moskvy, I. Fonágy z Budapešti, G. Shevelov z New Yorku, I. Lekov ze Sofie aj.

Byla to již druhá fonologická konference pořádaná péčí vídeňských slavistů: prvá se konala před třemi lety. Tehdy bylo cílem shromáždění hlavně uctít památku N. S. Trubeckého, který působil ve Vídni přes 16 let jako ordinarius slavistiky a zemřel jako nepřímá oběť nacistické okupace v r. 1938. Druhé zasedání si vytklo ještě konkrétní organizační úkol: zjistit, do jaké míry jsou dány předpoklady k tomu, aby byla oživena Mezinárodní fonologická asociace, původně založená r. 1931 na ženevském mezinárodním lingvistickém sjezdu. Asociace by měla být ústředním mezinárodním centrem, které by pořádalo konference s fonologickou tematikou, popř. i zajišťovalo publikační možnosti pro fonologické stati a monografie. (Před válkou byl, jak známo, předsedou Asociace Trubeckoj, jednatelem R. Jakobson a pokladníkem V. Mathesius.) Proto byla část jednoho ze zasedání věnována právě těmto organizačním otázkám. Plenum konference se přiklonilo k názoru, že ustavení takového organizačního centra by i dnes bylo užitečné, nedospělo však k určitému závěru v tom, má-li tato organizace být samostatná nebo spíše přidružena k některé mezinárodní vědecké společnosti již existující (v úvahu tu přichází hlavně Mezinárodní společnost pro fonetické vědy, založená r. 1936 a oživená r. 1961 na helsinském mezinárodním fonetickém sjezdu; v jejím čele jsou dnes prof. E. Zwirner, B. Malmberg a M. Kloster-Jensen). Konference proto na popud krakovského prof. J. Kuryłowicze zvolila čtyřčlenný výbor, který by do pražského fonetického sjezdu (bude se konat v září 1967 v Praze) prostudoval dané možnosti a předložil sjezdu konkrétní návrh na formu nové organizace; členy výboru jsou prof. H. Birnbaum z USA, W. Haas z Velké Británie, A. Martinet z Francie a autor této zprávy.

Více nás ovšem zajímá vědní náplň konference. Trpěla poněkud tím, že přesná organizace nebyla vždy nejsilnější stránkou jinak úctyhodného úsilí pořadatelů; začínávalo se nepřesně, řečnické lhůty někdy hodně překračovány atp. Některé příspěvky také neměly potřebnou úroveň. Přesto však byly v řadě přednášek a živých diskusí probírány problémy velmi závažné, někdy přímo základně důležité, a díky jim konference dokázala dát fonologickému bádání některé nové impulsy; tak svůj hlavní úkol vskutku splnila.

S napětím se očekávalo, jak se na konferenci projeví názorové rozdíly mezi generativistickou koncepcí fonologie (ve smyslu zásad Chomského a Halla) a koncepcí funkčně systémovou, organicky rozvíjející pojetí předválečné, spojené s vystoupením pražské jazykovědné školy. Dialog stoupenců obou těchto koncepcí značně utrpěl tím, že někteří badatelé, kteří by byli mohli — hlavně na straně generativistů — do něho závažným způsobem zasáhnout, na konferenci nepřijeli (zejm. Šaumjan, ale na opačné straně i nepřítomnost R. Jakobsona tu byla velmi pociťována). Generativisté tu byli zastoupeni jednak pracovníky příliš mladými a ne dost zkušenými (jako byli tübingenský C. Rohrer a bukurešťská A. Rocericová-Alexandrescová), jednak lingvisty sice osvědčenými, ale pracujícími s materiálem plénu málo přístupným, a proto méně přesvědčivým (tak tomu bylo v přednášce bukurešťského E. Vasiliu o rumunských lidových nářečích). Generativisticky koncipované referáty potvrdily vcelku to, co bylo u nás již dříve jejich koncepci vytýkáno, tj. nedostatek smyslu pro napětí [89]v synchronicky zkoumaném jazykovém systému (o tom ještě bude řeč). Nicméně je třeba s uznáním uvést, že Rohrer v své přednášce připustil potřebu formulovat pro francouzskou „učenou“ slovní zásobu jinou množinu pravidel, než je množina platící pro běžnou domácí slovní zásobu — generativisté si teprve nyní začínají uvědomovat toto zásadní lexikálně stylistické napětí, jež u nás poprvé rozpoznal V. Mathesius již počátkem let třicátých (a jež v yaleské škole bylo konstatováno Pikem a Friesem na sklonku let čtyřicátých). Jak jsme ukázali v Ztschr. f. Phonetik 1964, zůstával tento základní fakt lexikálně stylistického napětí cizí i samému Chomskému — ukazují to některá místa v jeho přednášce z cambridgeského lingvistického sjezdu v r. 1962.

Z pozic koncepce funkčně systémové bylo na konferenci předneseno více referátů; z těch, které zřetelně polemizovaly s koncepcí Chomského, bychom se tu chtěli zmínit alespoň o dvou nebo třech. Manchesterský obecný lingvista W. Haas, pocházející z Československa, se zabýval otázkou gramatických předpokladů fonologické analýzy a ukazoval, jak se změnila obecně lingvistická situace od r. 1947, kdy si obdobnou otázku položil K. L. Pike. Tehdy šlo o to, je-li správná naprostá vzájemná separace jazykových rovin anebo naopak jejich autonomie; dnes jde spíše o volbu mezi autonomií a neautonomií (tj. vzájemnou neoddělitelností jednotlivých jazykových rovin) — tento druhý názor, jak Haas dovozuje, je charakteristický pro Chomského, Halla a jejich druhy. Haas, který v nejednom bodě usvědčuje Chomského a jeho spolupracovníky (mírně řečeno) z nepřesností, zastává stanovisko, že stejně jako je třeba odmítnout úplnou separaci, je nutno se zdržet i opačné krajnosti, tj. tvrzení, že pro fonologickou analýzu je potřebná znalost „plného gramatického aparátu“. Podle Haase je třeba pro fonologickou analýzu předpokládat jisté minimum gramatické informace, a to takové, jež se vyskytuje v každé promluvě, a je tedy přítomno v každém jazykovém výběru („sample of speech“). Jde o tři druhy informace, tj. znalost toho, kde leží gramatické hranice vět, slov a morfémů. (Není bez zajímavosti, že jsme k obdobnému závěru došli již v r. 1932 ve stati o D. Jonesovi a o jeho pojetí fonému, vyšlé v Charisteriích věnovaných V. Mathesiovi.) Na druhé straně fonologický popis nepotřebuje informace o specifických gramatických kategoriích v dané promluvě zastoupených (např. o tom, vyskytuje-li se tu sloveso nebo nomen). Počítá tedy Haas s faktorem významu — byť i v minimální míře — při fonologické analýze; obdobné stanovisko zaujal také italský lingvista T. De Mauro v přednášce na téma Dürfen wir die Bedeutung ausschalten? Mauro však nešel do takové hloubky jako Haas.

Kritické světlo na generativistický, příliš jednostranný pohled na fonologii vrhl kalifornský lingvista H. Birnbaum v jedné z nejzávažnějších přednášek konference, nazvané Syntagmatische und paradigmatische Phonologie (její rozšířené znění měli účastníci rozmnožené k dispozici, stejně jako znění velké většiny ostatních konferenčních přednášek). Byl to velmi dobře informovaný a uváženě, byť důrazně koncipovaný pokus o syntézu obou dnes běžných přístupů k fonologii — přístup funkčně systémový se Birnbaumovi jeví jako fonologie orientovaná paradigmaticky, přístup generativistický naopak je podle něho výsledek orientace syntagmatické. Správně poukázal na to, že Jakobsonův rozklad fonému na distinktivní rysy, který je charakteristicky paradigmatickou záležitostí, přináší důležité novum v tom, že paradigmatičnost je tu dána nejen vztahem dané jednotky k těm, které ji mohou na daném místě textu vystřídávat (das Statteinander), tedy vztahem k členům in absentia, ale hlavně i vztahem současného koexistování (das Nebeneinander) systémových jednotek, tedy vztahem k členům in praesentia — poněvadž distinktivní prvky, jak známo, spolu v daném fonému koexistují. V tom záleží důležitá korektura Saussurova protikladu syntagmatiky a paradigmatiky, korektura, jež je důležitým přínosem funkčně orientované fonologie. O generativní koncepci fonologie Birnbaum právem říká, že její pravidla typu a → b v okolí x—y (popř. x—, resp. —y) jsou nepochybně povahy syntagmatické, že však po získání úplného popisu jazyka, popř. jeho fonologické a syn[90]taktické složky generativní gramatikou je nejen možná, ale i účelná paradigmatická klasifikace zjištěných diskrétních prvků. Z toho plyne, že při rozlišování paradigmatického a syntagmatického přístupu ve fonologii jde jen o dva odlišné způsoby pozorování, o dvě stránky týchž jednotek a jevů jazykových, dvě stránky, jež si pak přirozeně vyžadují dvou rozličných badatelských metod.

Z toho vyplývá, jak Birnbaum právem poukazuje, že je jednostranné, jestliže se v generativní fonologii popírá existence samotné fonologické jazykové roviny a obchází-li se foném tím, že se z morfů generuje přímo jejich hláskové utváření (jak činil např. Chomsky v své přednášce z cambridgeského sjezdu). Birnbaum zdůrazňuje — s výslovným odvoláním na „dnešní pražskou školu“ a na S. Lamba — nutnost odlišovat od sebe rovinu subfonematickou (tj. rovinu distinktivních rysů), vlastní rovinu fonematickou a rovinu morfonematickou. Poukazuje na to, že pojetí fonémů jako pouhých svazků distinktivních rysů by ponechávalo bez povšimnutí některé důležité vlastnosti fonémů jako celků, a to jednak distribučně syntagmatické, jednak stylistické — při koncepci fonémů jako svazků distinktivních rysů se totiž vytrácejí důležité diference formulované pražskou školou v termínech základní varianta: kombinatorní varianta : stylistická varianta, jež vystupují jasně jen tehdy, hodnotíme-li řečový proud (die Lautkette) jako realizaci nejen pouhých svazků distinktivních rysů, ale také jako sled celistvých fonémů.

Zdrželi jsme se poněkud déle u Birnbaumovy přednášky, protože ji pokládáme — jak už řečeno — za jeden z nejvýznamnějších přínosů konference; také diskuse po přednášce vyslovovala s názory referentovými zásadní souhlas (zvl. Isačenko, Martinet, Haas aj.). Birnbaum také — třebaže jen mimochodem — poukázal na otevřenost, resp. nevyváženost, popř. neplnou vyváženost fonologického systému. Tato tematika byla podrobněji probrána v přednášce autora této zprávy The Non-static Aspect of the Synchronically Studied Phonological System, v níž bylo poukázáno i na to, že právě pro tuto nevyváženost systému (nejen fonologického, ale jazykového vůbec) je nepravděpodobné, jak to už před časem zdůraznil Andrejev, že by abstraktní matematický model mohl být plně práv situaci existující v přirozeném jazyce. Tato teze byla v diskusi přijata se souhlasem zvl. Martinetovým a Haasovým. Haas zdůraznil, že periferní strukturní jevy (border-line cases) se vyskytují ve všech vědních oborech, právě jen s výjimkou matematiky a formální logiky, a právě proto aplikace metod těchto věd na jazyková fakta nemůže tato fakta nikdy plně vystihnout. — Kriticky byly posuzovány i teze v přednáškách generativisticky fundovaných; např. Rohrerův výklad francouzských nosovek jako vokál + /n/, odporující skutečnosti, že ve franc. existují slovní trojice jako beau - bon - bonne; Vasiliovy výklady o tom, že míru blízkosti jednotlivých rumunských místních nářečí lze „jednodušeji“ vystihnout množinou generativních pravidel, odmítl Martinet tím, že i funkčně systémová fonologie tyto jevy dokáže uspokojivě vyjádřit.

Poznamenejme ještě, že Birnbaumovy výklady našly pozoruhodný doplněk v přednášce zadarského romanisty Ž. Muljačiće La combinabilité des phonèmes sur I’axe syntagmatique dépend-elle de leurs traits distinctifs? Muljačić na tuto otázku odpovídá kladně a ukazuje, na příkladech ze srbocharvátštiny a italštiny, jež podrobuje jemnému numerickému rozboru, že v obou těchto jazycích je nejvíce využíváno kombinačních možností těch konsonantních fonémů, které se navzájem neliší od sebe ani příliš malým, ani naopak příliš velkým počtem tzv. „fonematických distancí“ (daných jejich složením z distinktivních rysů). Nejvíce kombinačních možností realizují fonémy, jež od sebe dělí 3 až 7 takových distancí, zatímco při počtu 1, 9 a více není žádných kombinací, při počtu 2 a 8 jen málo (doklady na 2 jsou např. bd, hv, ital. zv, doklady na 8 srch. tv, bl, kl, ht). I když se Muljačićův materiál omezil na skupiny na počátku slova, je zajímavý tím, že svým způsobem potvrzuje platnost Trnkova zákona o minimálním fonologickém kontrastu, formulovaného r. 1936 v TCLP (nutno jej [91]ovšem pojímat jako zákon statistický, jenž se uplatňuje tím výrazněji, čím rozsáhlejší je zkoumaný korpus).

Z tradičních už témat fonologické teorie se i tentokrát uplatnil, a to v přednášce E. Zwirnera, vzájemný vztah fonologie a fonetiky. Podle Zwirnera má fonetika pracovat pod vedením fonologie tak, aby pomáhala řešit její úkoly. S tímto závěrem by bylo nesnadno nesouhlasit; složitější je věc s Zwirnerovým pokusem o formulaci tří základních axiómů fonologie — za ty Zw. pokládá lineárnost mluvených projevů, dále jejich přeložitelnost (implikující sémantiku) a konečně jejich věrohodnost (Glaubwürdigkeit); v diskusi byly patrny jisté rozpaky, zvláště nad tímto třetím axiómem. Vadila tu také příliš abstraktní formulace autorových tezí, připouštějící někdy větší počet výkladových možností.

Vztahů mezi fonologií a fonetikou se týkala též Isačenkova přednáška Der phonologische Status der Satzintonation, v níž autor shrnul a zpřesnil své teze formulované dříve jinde (Studia Grammatica 7, Berlin 1966, zčásti i ve výkladech, jež přednesl na smolenické fonologické konferenci, srov. SaS 27, 1966, 193—205). Podle něho nelze fonémy charakterizovat uspokojivě na základě akustických realizací, jak je zaznamenává sonagraf, ale je spíše třeba na ně pohlížet jako na „artikulační programy“, svým způsobem to synchronizované artikulační pokyny. V souvislosti s tím Isačenko připomněl někdejší Trubeckého ztotožnění fonému s hláskovým záměrem (Lautabsicht), jež — i podle německého lingvisty Lohmanna — prý neznamenalo nějaký zbytek psychologismu (jak se obyčejně hodnotí), ale správně vystihovalo jazykovou realitu. Isačenkova koncepce, opírající se též o závěry sovětských akustiků Koževnikova a Čistovičové, zůstala v diskusi kupodivu celkem bez ohlasu: diskuse reagovala jen na známou Isačenkovu tezi, že pro vystižení větné intonace není charakteristické její vyjádření ve čtyřech či více tónech (pitch levels), ale zlom intonační linie, k němuž dochází v průběhu fonace. V diskusi tuto tezi kritizoval P. Ivić jako příliš zjednodušující skutečný stav věcí, vcelku se však setkala s velkým zájmem pléna. Bude třeba vyčkat, do jaké míry další akustické a zejména percepční výzkumy potvrdí správnost cesty, kterou Isačenko dalšímu výzkumu fonologie načrtává.

Bez povšimnutí nezůstala na konferenci ani fonologie historická — jisté historické výhledy byly ostatně i v našem referátě o nestatické povaze synchronicky studovaného jazykového systému. Zevrubněji se otázkami diachronické fonologie zabýval A. Martinet v přednášce La phonologie synchronique et diachronique. Ovšem historická perspektiva práce na daném problému, jak ji Martinet v prvé části svého referátu podal, nebyla zcela přesná: tak např. tvrdil, že předbojníci fonologie by byli bez zásahu Saussurova nikdy nedospěli k delimitaci synchronie a diachronie — namítli jsme tu, že V. Mathesius již pět let před vyjitím Cours de lingustique générale programaticky žádal a prakticky realizoval tzv. jazykozpyt „statický“, tj. synchronický, vedle „dynamického“, tj. diachronického. Baudouin de Courtenay se podle Martineta nikdy nedokázal zcela zbavit evolučních zřetelů (s tímto Martinetovým názorem prudce polemizoval americký Polák Stankiewicz). Na druhé straně mnohé jeho formulace byly šťastné — tak např. jeho důraz na nutnost, aby se fonologie zabývala i variantami, protože ty se v průběhu vývoje zhusta fonologizují, jeho poukaz na to, že možnost dvojího fonologického výkladu daného stavu věcí je často dána tím, že jeden z nich odpovídá předchozí fonologické situaci, druhý pak situaci následující, nastupující, atd. Velmi důrazně ovšem souhlasíme s jeho výrokem, že osud jazykových jednotek je dán nejen fakty syntagmatickými, ale také — dodali bychom ještě, hlavně také — fakty paradigmatickými, systémovými. Souhlasíme jistě i s výhradou, že fonologie, a to i synchronická, nemůže se redukovat na výčet synchronických fonémových tabulek (jaké v poslední době sestavují harvardští učenci) s připojením několika poznámek o prozódii, ale že je třeba hierarchizovat jazyková fakta podle jejich funkcí v jazyce bez aprioristických předsudků — arbitrérnost fonologických struktur je [92]omezena jen jejich funkční (hlavně komunikativní) přiměřeností. — Méně snadné je posoudit Martinetův odpor k formulaci panchronických zákonitostí a k existenci morfonologie, už proto, že tu u něho — jak se zdá — v těchto věcech spolurozhodují i motivy osobních sympatií. — Dodejme ještě, že konkrétní témata historickofonologická uplatnili na konferenci ještě sovětská lingvistka T. Ja. Jelizarenková (Der phonologische Zustand der Entwicklung vom alt- zum mittelindischen Zustand) a Rakušan W. Dressler (Zur historischen Phonologie des neugriechischen Vokalismus); od jejich podrobnějšího resumování upouštíme pro jejich speciálnost.

Zmínili jsme se již o tom, že se Martinet v své přednášce dotknul i otázky existence morfonologie, k níž se, jak známo, staví negativně. Má za to, že alternace fonémů dané skutečnostmi fonémové kombinatoriky patří do fonologie, zatímco alternace, jichž se záměrně užívá k účelům morfologickým (a nejsou nutně dány fonémovou kombinatorikou), jsou záležitostí morfologie. Existenci morfonologie jako samostatné disciplíny, jak ji ustavil Trubeckoj, odmítl na konferenci také komparatista J. Kuryłowicz. V jeho pojetí je morfoném dílčí složka morfologického odvozovacího procesu, složka, jež je z hlediska fonologického relevantní, z hlediska morfologického však redundantní. Poukazuje na to, že nositelem morfologické funkce je vždy už morfologický sklad, k němuž morfonologická alternace přistupuje jako fakt, jehož k vlastní charakterizaci odvozeného tvaru nutně třeba není. (Srov. ide. participia *lik-tó-s, *k’lu-tó-s od kořenů *leik-, *leik-, *k’leu-, jež jsou už dostatečně charakterizována odvozovacím morfémem -tó- a v nichž alternace plného a redukovaného stupně kořene má jen druhotnou úlohu — existují i participia jako *pek-tó-s, *set-tó-s, v nichž tato morfonologická alternace chybí.) Protože takové alternace stojí pod dominancí faktorů morfonologických, nikoli fonologických, patří morfonologie podle Kuryłowicze do oblasti morfologie. Vztah morfonologie k fonologii na straně jedné a k morfologii na straně druhé srovnávala diskuse s pozicí biochemie vůči chemii a biologii — je to věda, jež se zabývá jevy organické chemie potud, pokud jsou biologicky relevantní. V diskusi bylo ovšem poukázáno i na to, že problémy, jež běžně označujeme jako morfonologické, je nutno v každém případě řešit, ať už uznáváme samostatnost morfonologie, nebo ji přiřadíme k fonologii či k morfologii, neb i zčásti k té, zčásti k oné disciplíně (akad. Havránek, který také zdůraznil živý zájem, kterému se těší morfonologické problémy u nás). L. Ďurovič znovu připomněl možnost, že Trubeckoj na sklonku svého života už s existencí morfonologie nepočítal, protože v Grundzüge o ní není vůbec zmínky; tato domněnka se však nezdá dost pravděpodobná.

I jinak byla na konferenci Trubeckého koncepce morfonologie často napadána i v aplikacích na konkrétní jazyky. Uveďme tu aspoň přednášku Stankiewiczovu (Opposition and Hierarchy in Morphophonemic Alternations), v níž Trubeckému vytýká, že jeho morfonologická analýza ruštiny je silně zatížena jeho fonologickou orientací. Ve skutečnosti morfologické protiklady jsou velmi často rozlišovány nikoli jediným rysem, ale kombinacemi protínajících se rysů, jejichž vzájemné vztahy a hierarchii v celém jazykovém systému je třeba stanovit. Tak např. se ukazuje, že v srch. existuje značně složitý systém přízvukových alternací u jmen, kdežto konsonantické alternace (typ k/c) jsou tu různým způsobem omezeny. V ruštině je tento poměr u jmen ještě vyhraněnější: konsonantické alternace jsou tu zcela okrajovým jevem, kdežto v systému sloves se tu setkáváme naopak s vysoce vyvinutým systémem konsonantických alternací. — Konečně je třeba uvést, že K. Horálek podrobil kritice Trubeckého koncepci fonologických korelací, jež i s morfonematickou problematikou svým způsobem souvisí.

Morfonematickou problematikou se zabýval ve svém referátě i D. S. Worth (On the Morphophonemics of Derivation); snažil se zjistit, jak se využívá alternace vokálu s nulou v ruské flexi a derivaci, a konstatoval vskutku některé závažnější [93]rozdíly. Metodologicky byl jeho příspěvek zajímavý tím, že se po vzoru M. Halla pokusil o formulaci generativních pravidel, jež aplikoval i cyklicky. Jeho vývody byly i našimi rusisty (Isačenkem, Ďurovičem) přijaty vcelku souhlasně.

Z jiných přednášek bychom tu chtěli zaznamenat dvě, jež si všímaly fonologické problematiky z hlediska vnímatele, se zřetelem k nejasnostem, k nimž při vnímání dochází. J. Hamm v své stati Die Relativität der Phonemwahrnehmungen poukázal na to, že bude třeba i při hodnocení výpůjček v historickém jazykozpytě a zvláště při vyvozování závěrů o fonologické struktuře těchto výpůjček brát v úvahu skutečnost, že hláskový inventář takových výpůjček obráží více systém jazyka přejímajícího než toho, z něhož se přejímá. — Americký rusista Matejka (českého původu) v referátě Generative and Recognitory Aspects of Phonology zdůrazňoval, že normativní resp. generativní přístup k jazykovému úzu je nutno doplnit přístupem rekognoskativním, aby se zabránilo umělému zkreslení fakt apriorismy, s nimiž badatel ke zkoumání přistupuje.

K sporným referátům patřil Žuravlevův Opyt fonologičeskoj interpretacii praslavjanských gruppofonem, vycházející z nejistého předpokladu, že v psl. existoval jako obecný princip slabičný synharmonismus měkkosti : tvrdosti v skupinách typu kons. + vok. (neoprávněnost tohoto předpokladu dovozoval v diskusi F. V. Mareš); nepřesvědčivě vyzněly Merlingenův pokus o kritiku Trubeckého, jehož základním omylem prý bylo zdůrazňování faktu fonologických opozic(!), a výklady západoněmeckého J. Lohmanna, poznamenané velmi silným vlivem neohumboldtismu typicky západoněmeckého ražení.

Celkem lze tedy, přes některé dílčí výhrady, označit vídeňskou fonologickou konferenci za podnik vědecky nepochybně úspěšný. Příští fonologická konference se předběžně plánuje na r. 1969 do francouzského universitního města Aix-en-Provence.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 1, pp. 87-93

Previous Jaroslav Bauer: Vývoj větných typů v slovanských jazycích a jeho historickosrovnávací studium

Next Petr Sgall: Nová podoba transformační syntaxe