Rentgenologický výzkum artikulace českých vokálů

Marie Zichová

[Chronicles]

(pdf)

Рентгенологическое исследование произношения чешских гласных / Les recherches roentgenologiques de l’articulation des voyelles tchèques

Takto nazvaná práce J. Ondráčkové[1] zkoumá činnost mluvidel na základě rentgenogramů a dále analyzuje artikulační pohyby mluvidel podle rentgenokinematografických záznamů.

V první části knihy podává autorka přehled pracovních rentgenografických metod a poukazuje na rozdíly, výhody i nevýhody odlišných postupů při studiu artikulační činnosti mluvidel. Sledujeme postupně podrobné a přehledné popisy práce při pořizování, proměřování a zejména při hodnocení rentgenografických záznamů. Zkoumání činnosti mluvidel pomocí filmové smyčky, pořizované z kopie zvukového rentgenokinematografického filmu, je další objektivní analytickou metodou, které autorka užívá a kterou dále rozvíjí.

Tato část knihy, která podrobně seznamuje s technikou práce při rentgenografickém zkoumání artikulační činnosti mluvidel, je na jedné straně samostatným celkem poučujícím o metodách a jejich kombinačních možnostech v daném výzkumu, na druhé straně je potřebným instruktivním úvodem k oběma následujícím částem knihy nazvaným „Analýza artikulace mluvidel na základě rentgenogramů“ a „Analýza artikulačních pohybů mluvidel na základě rentgenokinematografických záběrů“.

V druhé části se autorka zabývá artikulací zpívaných, šeptaných a dlouhých mluvených českých samohlásek (v pořadí: Í, É, Á, Ó, Ú) tak, že nejdříve probírá přehledné rentgenogramy a potom záběry rychlé rentgenové sériografie. Při pokusech bylo zkoumáno 16 osob (6 žen a 10 mužů). Autorka věnuje zvláštní pozornost postavení rtů, jazyka a měkkého patra při realizaci izolované samohlásky (popř. samohlásky v kombinaci s předcházející znělou závěrovou souhláskou: bí, bé, bá, …). Dále zkoumá mluvidla při neutrálním nosovém a ústním zvuku a mluvidla bez fonace, což umožňuje nejen navzájem srovnávat pozici jednotlivých artikulačních orgánů při mluvených a zpívaných dlouhých samohláskách, ale také konfrontovat výslovnost uvedených hlásek s postavením mluvidel bez fonace a zjišťovat tak popř. individuální artikulační rysy zkoumaných osob.

Třetí část vychází z rentgenokinematografického filmu natočeného v r. 1959 na Humboldtově universitě v Berlíně. Porovnává zde především záběry pěti dlouhých samohlásek v pěti slovech (pít, péci, pád, pól, půl) s artikulací izolovaných dlouhých samohlásek. Zpívané samohlásky jsou měřeny v kombinaci se souhláskou b. Po zkušenostech se statickými snímky jsou pořizovány záběry zpívaných samohlásek v různých tónových výškách, stanovených podle individuálního [103]hlasového rozpětí zkoumané osoby. Je pochopitelné, že výška tónu může různě ovlivňovat artikulační postavení při zpívané samohlásce, a je proto užitečné zkoumat vliv tohoto faktoru na výslovnost, popř. i srozumitelnost zpívané samohlásky a zjišťovat, jak se uplatňují intenzitní rozdíly v dynamickém rozpětí od pianissima do fortissima. Slabiky různých výšek tónu byly zpívány středně hlasitě, a naopak na stejné výšce tónu měnil zpěvák intenzitu tónu od pp do ff.

Film zachycuje artikulaci tří zkoumaných osob a soustřeďuje se na průzkum: a) postavení mluvidel bez fonace (při zavřených i otevřených ústech), b) pohybu artikulačních orgánů při mluvených dlouhých samohláskách a konečně c) pohybu artikulačních orgánů při zpívaných samohláskách na tónech různé výšky, proměnlivé intenzity a při vázaně zpívané stupnici.

V Závěrech autorka shrnuje poznatky, týkající se obecných charakteristických vlastností i individuálních odchylek artikulace zpívaných, mluvených a šeptaných samohlásek. Dále poukazuje na to, jak změna výšky tónu ovlivňuje samohláskovou barvu a konfrontuje své pokusy s poznatky jiných vědců. Pojednává o různém stupni svalového napětí jednotlivých artikulačních orgánů. Výsledky svědčí o tom, že kombinace svalového napětí těchto orgánů je specifická pro výslovnost určité samohlásky a poukazují na rozdílnost svalového napětí jednotlivých českých samohlásek. Velmi podrobně je popisována činnost a napětí měkkého patra ve vztahu k patrohltanovému průchodu a závěru při různé intenzitě artikulovaných samohlásek (pp — ff).

V obrazové příloze je řada reprodukcí původních rentgenografických záznamů, pořizovaných různými pracovními metodami. Tato názorná část publikace neplní bohužel plně svou úlohu, protože právě postavení některých důležitých artikulačních orgánů není vinou nedostatečné knižní reprodukční techniky (a špatného papíru) patřičně zřetelné. Šest tabulek podává faktografický přehled artikulace uvedených samohlásek, neutrálního nosového zvuku a mluvidel bez fonace pomocí údajů, získaných ze statistických rentgenogramů, sériogramů a rentgenokinematografického filmu.

Není jistě zapotřebí zmiňovat se o významu rentgenologického výzkumu nejen pro fonetickou práci, ale i pro patřičné aplikace, např. v pěvecké pedagogice, při výuce cizích jazyků, reedukaci řeči apod. Z některých autorčiných poznámek můžeme usuzovat, že se pracovníci v budoucnu jistě zaměří na podrobné zkoumání činnosti mluvidel nejen při izolovaných samohláskách, ale zvláště na přechodové jevy a zkoumání souvislého mluveného projevu. S těmito závěry by bylo možno dále pracovat při studiu artikulace odlišných zvukových elementů a přechodových jevů cizích jazyků ve srovnání s mateřštinou, při sestavování audiovizuálních pomůcek, modelů aj. Je tedy možno očekávat, že rentgenologický výzkum přinese v budoucnu více poznatků i pro vlastní lingvistické obory, teoretické i užité.

Další rozvoj výzkumu bude jistě vyžadovat pěvecká pedagogika, která by se tak mohla opírat o názorná fakta usnadňující složitý a značně obrazný výklad pedagoga. Pro zpěváka je velmi důležité, aby se seznámil i teoreticky s činností nejdůležitějších artikulačních orgánů v různých rejstřících, při přechodových tónech, v odlišném krytí tónu — v přirozeném zpěvním útvaru. Budoucí výzkum bude také moci ukázat některé rozdíly, které je nutno respektovat při výuce mužských a ženských hlasů. Jedním z velkých problémů pěvecké pedagogiky je přesná výslovnost, a proto také základní poučení o charakteristických vlastnostech jednotlivých vokálů ve vztahu k různé tónové výšce, barvě apod. je pro pěveckou výchovu velmi potřebné.

Závěrem lze říci, že práce J. Ondráčkové nás především poučuje o nových objevech artikulační činnosti a zároveň přivádí k zamyšlení nad dalšími směry rozvoje moderního zkoumání činnosti mluvních orgánů, které by zachycovalo vzájemnou vazbu artikulačních pochodů při řeči i zpěvu.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 1, pp. 102-103

Previous Marie Těšitelová: Fonologická statistika na základě frekvence slov

Next Jaroslav Závada: Pražské kolokvium o mechanizaci a automatizaci v jazykovědě