K lexikologické problematice slovních spojení

Jaroslav Machač

[Articles]

(pdf)

К проблематике словосочетаний с лексикологической точки зрения / Sur les problèmes lexikologiques des jonctions des mots

Problematika slovních spojení, víceslovných lexikálních jednotek, které do konkrétních promluv vstupují jako hotové celky,[1] je velmi mnohostranná. Také přístupy k ní jsou různé, a to nejen vlastním pojetím otázky, ale i metodikou. Má na to do určité míry ovšem vliv i charakter příslušného jazyka, zejména sémantické vlastnosti jeho lexikálních jednotek — nižší nebo vyšší autonomnost slova,[2] způsob vyjadřování syntaktických závislostí atd. Šířka záběru, volba metodiky, větší či menší specifikace, použití dílčích nebo komplexních kritérií souvisí obvykle i s vlastním cílem zkoumání, jde-li např. o obecný popis a klasifikaci této složky slovní zásoby nebo o získání východiska pro takové aplikované úkoly, jako je např. lexikografické zpracování, strojový překlad atp.

1. Při popisu slovní zásoby jako celku nelze a priori vylučovat žádnou z kvalitativně různých skupin slovních spojení. Nelze např. pominout ani některé útvary větné, ani některá spojení předložková. I takové větné útvary neslovesné (např. kam vítr, tam plášť) a slovesné (např. mouchy, snězte si mě) mohou být potenciálním ekvivalentem slova a nesporně do inventáře slovní zásoby patří. A na druhé straně nelze nepřihlížet ani k takovým předložkovým spojením, jako např. na zavolanou, (vypít) do dna, beze sporu ap., která jsou také ekvivalenty jednoslovných lexikálních jednotek, a to jiného typu než např. dvojice předložkového spojení a prostého pádu (jako oknem — skrz okno). Kromě toho v některých z nich základový člen spojení neexistuje mimo ně samostatně (zavolaná), některá se univerbizují a pak konvertují. Právě tak nelze z obecně pojaté problematiky vylučovat např. ani taková předložková spojení jako s pomocí, v souvislosti ap., která významově poklesla a kterých se užívá ve funkci předložkové (jako tzv. nepravých předložek). Konečně celkový pohled na slovní spojení nemůže přehlédnout ani víceslovná komplexní spojení gramatické povahy vůbec (např. složené spojky, sdružené spojkové výrazy aj.), i když je to složka, kterou lze pracovně nejsnáze eliminovat.

2. Různé známé přístupy k chápání slovních spojení je možno — zjednodušujícím způsobem — shrnout do tří skupin (nechávám zcela stranou přístupy jen syntaktické, jak se v té či oné formě rozvíjejí od dob Riesových a jeho tzv. „Wortgefüge“ na jedné straně a Fortunatovových a jeho „slovosočetanijí“ na straně druhé).[3]

První přístup spočívá v omezení na taková slovní spojení, u nichž se — v synchronním smyslu — projevují určité anomálie, tj. slovní spojení s nekro[138]tickými, nesystémovými prvky (z oblasti lexikální, syntaktické, morfologické nebo i hláskové), popř. též určité sémantické petrifikace.

Tím se rozsáhlá oblast slovních spojení zužuje na malý okruh idiomatiky v užším slova smyslu. Tento přístup je typický např. pro některé (starší i novější) práce z oblasti anglistiky.[4]

Druhé pojetí — rozdíl je tu ovšem plynulý — zahrnuje vůbec taková spojení, v nichž jeden, více nebo všechny komponenty jsou na příslušné spojení v různém stupni vázány, a to i konstrukčně nebo sémanticky, popř. vůbec neexistují samostatně.

To je pojetí charakteristické i pro nejznámější u nás práci o slovních spojeních, Vinogradovovu studii o základních typech frazeologických spojení z r. 1947.[5] Proti Ballymu,[6] na jehož klasifikaci vědomě navazuje, doplnil Vinogradov charakteristiku tzv. srůstů hlediskem motivovanosti; nové je také vyčlenění frazeologicky vázaného významu.[7] K podobným závěrům docházejí i práce metodicky zcela nově orientované. Např. stať N. A. Meľčuka (ze sovětské pracovní skupiny strojového překladu) z r. 1960[8] vychází z kritiky Vinogradovovy klasifikace, vytýká jí především nedostatek objektivních kritérií (jiné práce[9] zdůrazňují i nedůsledný přístup z hlediska synchronního), ale v základě podává členění obdobné; pracuje s pojmy stabilnost a idiomatičnost a s jejich kombinacemi a určuje tyto tři typy slovních spojení: stálé idiomatické (to jsou v podstatě Vinogradovovy srůsty), stálé neidiomatické (Vinogradovova frazeologická spojení), nestálé idiomatické (Vinogradovovův frazeologicky vázaný význam). Rozdíl je ovšem v metodice: stálost, stabilnost slovních spojení se u Meľčuka měří pravděpodobností, s jakou se daný prvek vyskytuje s ostatními prvky v určitém pořadí vzhledem k uvažovanému prvku, a idiomatičnost se určuje pomocí překladových ekvivalentů (z téhož nebo jiného jazyka) vzhledem k jednomu nebo k více prvkům spojení. Také jiné práce usilující podobně jednak o přesnost kritérií, jednak o formalizaci postupů patří většinou do této druhé skupiny.

Pokud však — ve shodě s třetím pojetím — vymezujeme slovní spojení jako komplexy dvou nebo více slov reprodukované a reprodukovatelné v konkrétních promluvách jako hotové již celky v ustáleném významu (to je nejobecnější výměr, na kterém je možno se shodnout), musíme přihlédnout stejnou měrou i k jiným typům slovních spojení, než o jakých zatím byla řeč, totiž i ke sdruženým pojmenováním a k takovým slovním spojením volným, která zároveň fungují i jako frazeologická.

S takovým pojetím se nezřídka setkáváme v základních lexikologických kompendiích (platí to i o přehledu různých typů slovních spojení podle základového slova [139]a syntaktické struktury celku v známém kompendiu O. S. Achmanovové;[10] autorka sama dochází však k závěru, že se do jejího schématu nedají zařadit frazeologizovaná spojení předložková. K nim naopak přihlíží již při nejobecnějším rozlišování slovních spojení na pojmová a spojovací Casares[11]).

3. Nejobvyklejší námitkou proti širokému chápání slovních spojení je to, že hranici mezi sdruženými pojmenováními a volnými spojeními nelze vymezit. Hranice mezi nimi je skutečně plynulá, sdružená pojmenování netvoří skupinu uzavřenou, neustále se obohacují, pohyb mezi volnými spojeními a sdruženými pojmenováními je dán bezprostředně potřebami společenské praxe a komunikace.[12]

Taková spojení, která zřetelně fungují jako sdružená pojmenování, např. žací, secí, … stroj, okresní, státní, … silnice, čínský, gruzínský, … čaj, bílé, červené, … víno, skok do dálky, do výšky // skok daleký, vysoký, svar dotykem, spojení na čep atd., jsou složena z komponentů v obvyklých strukturních významech, lze je rozkládat nejen po stránce formální, ale i významové; ve větném kontextu lze popř. jejich určující člen eliminovat nebo nahradit odkazovacím zájmenem (jako je tomu u spojení volných) atd. Hranici mezi popisnými sdruženými pojmenováními a volnými spojeními lze stanovit v podstatě jen pragmaticky. Jejich základním rysem je ustálenost a konvencionálnost jejich formy a významu a takový dialektický vztah k označované skutečnosti, jaký platí i pro každou jednoslovnou lexikální jednotku, tj. — v promluvě — k určité skutečnosti (k urč. objektu, jevu, činnosti, stavu atd.)[13] a zároveň — obecně — k třídě skutečností (objektů, jevů, činností, stavů). Přitom tato označovaná třída skutečností bývá inherentní součástí určité pojmoslovné soustavy.

To však neznamená, že bychom k jejich identifikaci nemohli užít i vlastních kritérií jazykových. Ta však nejsou zcela jednoznačná a hlavně univerzální, a můžeme s nimi operovat jen jako s kritérii kontrolními nebo pomocnými.

Jedním z těchto kritérií je existence jednoslovného ekvivalentu, a to synonymního (zkouška dospělosti — maturita, postavení mimo hru — ofsajd, čínské stříbro — alpaka, argentan, pakfong atd.) nebo univerbizovaného (secí stroj — sečka, bílé víno — bílé, skok do dálky — dálka atd.). Jak je vidět z uvedených příkladů, nejde vždy o ekvivalenty rovnocenné z hlediska stylové příslušnosti. Vedle rovnocenných (čínské stříbro — alpaka, …, secí stroj — sečka) jde často o dvojice, řidčeji trojice atd. s výrazem základním (spisovným, neutrálním — tím bývá častěji víceslovná lexikální jednotka) a stylově příznakovým. I tu je ovšem vnitřní dynamika (v synchronním smyslu), dochází jednak k stylové neutralizaci univerbizovaných pojmenování, jednak k jejich diferenciaci další. Různá stylová příslušnost ekvivalentů, vylučující jejich prostou záměnnost, by nebyla na překážku, abychom existence jednoslovných ekvivalentů nevyužívali k identifikaci víceslovných lexikálních jed[140]notek. Avšak zdaleka ne všechny víceslovné lexikální jednotky takový jednoslovný ekvivalentní protějšek mají (kysličník uhličitý, raketa středního doletu); naopak synonymní jednoslovný ekvivalent mohou mít i spojení volná (např. váhavý, ješitný, krutý, … člověk — váhavec, ješita, kruťas …), i když v tomto případě jde o vztah mezi slovotvornou odvozeninou a jejím víceslovným východiskem, které nemá povahu lexikalizovaného slovního spojení, víceslovné lexikální jednotky. To je jeden z důkazů o plynulosti hranic. Naskýtají se ovšem i další jazyková kritéria, která bychom mohli souhrnně označit jako omezenost jazykových (syntaktických nebo morfologických) operací; o některých z nich bude řeč dále.

4. Jaká hlediska připadají v úvahu pro nejobecnější klasifikaci slovních spojení? Domnívám se, že to jsou především tato čtyři hlediska:

První dvě základní, a to (1) strukturovanost slovních spojení; (2) primárnost × sekundárnost pojmenovací funkce, tj. zda jsou rovnocennými ekvivalenty slov nebo zda jejich realizace je jen potenciální, podmíněná stylisticky a kontextově.

K nim přistupují dva aspekty průvodní, a to: (3) vázanost jednotlivých komponentů, jinými slovy relativní stupeň jejich kompaktnosti, a povaha činitelů, které ji podmiňují; (4) popisnost × značkovost, tedy stupeň motivační průhlednosti.

Je-li základní systémovou klasifikací slovní zásoby klasifikace slovnědruhová, pak to platí i o klasifikaci slovních spojení. Základní strukturní aspekty pro klasifikaci z tohoto hlediska pak jsou: (a) slovnědruhová příslušnost základového slova a ostatních komponentů a povaha vztahu konstituujícího slovní spojení; (b) slovnědruhová příslušnost slovního spojení jako celku, jinými slovy jeho syntaktická platnost.

Sémanticky závažný aspekt klasifikace je to, zda jsou slovní spojení tvořena (a) ze dvou nebo více slov autosémantických — můžeme jim říkat dvou- nebo vícesémantémová; (b) z jednoho autosémantického slova a z jednoho nebo více slov synsémantických — říkejme jim jednosémantémová.[14] (Skupinu spojení gramatické povahy jsme již v úvodu eliminovali.) Zatímco slovní spojení první skupiny se konstituují na bázi příslušných syntagmatických typů — můžeme je členit podle základových komponentů na jmenná, adverbiální a slovesná a podle syntaktické platnosti na substantivní, adjektivní, slovesná atd. —, jsou slovní spojení jednosémantémová nehomogenní skupinou různých konstrukcí na morfologicko-syntaktickém základě.

Tu je třeba připojit poznámku. Zatímco uvnitř slovní zásoby je mezi jednoslovnými lexikálními jednotkami velká skupina slov, a to právě slov „jádrových“, v nichž se syntagmatika neuplatňuje (syn, chléb proti synovec, pečivo), jsou všechny víceslovné lexikální jednotky zjevně strukturovány. Není podstatné, že vedle živých syntaktických typů jsou tu rezidua neživé syntaktické formy. Taková spojení ovšem nejsou obdobou synchronně nestrukturovaných slov, ale těch, která jsou odvozena neživými slovotvornými formanty (otčím, smrt ap.).

Vedle kritéria strukturovanosti — zahrnujícího stránku formální i významovou (a to na úrovni slovnědruhové abstrakce i lexikálně významového obsahu) a sledujícího slovní spojení z hlediska základového slova a [141]slovnědruhové příslušnosti i z hlediska jednotlivých komponentů a různého způsobu jejich uplatňování v příslušném spojení — je třeba při studiu slovních spojení uplatnit zároveň hledisko funkční.

S uplatňováním funkčního hlediska se v jednotlivých případech setkáváme vlastně již i v slovnících, především v tom, že slovníky samy oddělují zejména terminologická spojení slov od tzv. frazeologie. Slovník spisovného jazyka českého navíc proti jiným slovníkům uvádí (i když ne zcela důsledně) — mezi běžnou exemplifikací — spojení fungující v primární a sekundární funkci; vedle toho označuje některá spojení jako „ustálená“ (rozumí se zvláště ustálená jen v určité formě).

Podle funkce můžeme slovní spojení dělit do tří skupin:

I. na slovní spojení s nominativní funkcí, víceslovné lexikální jednotky: (1) primární, jejichž základem je repertoár sdružených pojmenování; (2) sekundární, jejichž základem je repertoár frazeologických spojení;

II. na slovní spojení s nominativní funkcí redukovanou: (3) víceslovné modální, postojové nebo apelové formule; (4) víceslovné ustálené konvenční formule společenské;

III. na gramatická a gramatikalizovaná spojení slov.

Víceslovné lexikální jednotky (dále VLJ) jsou ekvivalenty nebo potenciálními ekvivalenty plnovýznamových slov, jednoslovných lexikálních jednotek, jsou spolu s nimi jednou ze složek slovní zásoby jazyka.

Primární VLJ označují určitou skutečnost přímo a v rámci slovní zásoby slouží buď jako jediný pojmenovací prostředek k jejímu označení, anebo jako významově ekvivalentní (synonymní) pojmenovací prostředek jednoslovného nebo jiného víceslovného pojmenování. Vyznačují se významovou určitostí, jsou zpravidla monosémní, nekontextové.

Sekundární VLJ označují určitou skutečnost nepřímo, opisem, obrazem, přirovnáním ap. a v rámci slovní zásoby slouží vždy jako (potenciální) ekvivalent přímého pojmenování, a to obvykle stylisticky příznakový.

Tu je třeba připomenout, že frazeologická spojení tvoří někdy soubory vázané vůbec jen na určitou stylovou oblast (např. na styl publicistický, uvnitř něho např. na sportovní publicistiku); někdy se rozlišuje také frazeologie lidová a umělá.[15]

Průvodními znaky sekundárních VLJ jsou obvyklá kontextovost (tj. vázanost realizace na určitý kontext) a častá polysémie. To je dáno tím, že i přes lexikalizaci vystupuje vedle vlastního pojmenování do popředí zprostředkující obraz, opis, přirovnání a probouzí řadu možností pro akcesorní, druhořadé významy. Mnohovrstevnost významových možností přináší pak s sebou jistý stupeň významové neurčitosti. To je znak, který spojuje ustálená frazeologická spojení s aktualizovanými obrazy uměleckého jazyka, kde ovšem tato významová neurčitost nebo sémantická mnohovrstevnost zpravidla je anebo může být záměrem. Vyznačují se přítomností „prvku hry, žertu, odvratu od obyčejného neutrálního stylu“ (o. c. v pozn. 14, s. 225).

Víceslovné modální, postojové, apelové formule vyjadřují zvláště (a) postoj mluvčího jako např. negaci (ani za nic) nebo souhlas (jakpak by ne, toť se ví); patří sem ustálené parenteze (abych pravdu řekl, jak je vidět, podle mého soudu; potěš ho pánbu), zčásti univerbizované a adverbizalizované (vzniklé ztrátou větné povahy určitých typů: jak se patří, žel bohu / (bohužel); (b) volní [142]nebo citové zaujetí: jsou to apelová formule (jako povely) ap.; spojení pokleslá v interjekce (čert to vem, kýho výra).

K víceslovným konvenčním formulím společenským (jejich obsahová klasifikace může být explicitní) patří např. oslovení, pozdravy aj. zdvořilostní obraty (např. zvací), formule právní (např. přísežné, oddávací, zahajovací, končicí aj.).

Zatímco víceslovné lexikální jednotky, tedy slovní spojení s nominativní funkcí primární nebo sekundární, jsou součástí slovní zásoby jazyka, zdá se, že skupinu II, slovní spojení s nominativní funkcí redukovanou, můžeme chápat spíše jako automatizace z oblasti užívání jazyka.

5. Naznačená obecná strukturní klasifikace nevypovídá ovšem ještě nic o rozdílu mezi pojmenováním vzniklým při pojmenovacím aktu (v každé jednotlivé konkrétní promluvě) a víceslovným pojmenováním převzatým z repertoáru slovní zásoby, tedy hotové víceslovné lexikální jednotce; je to však klasifikace strukturně kategoriální.

Přeměnu slovního spojení vzniklého při pojmenovacím aktu ve víceslovnou lexikální jednotku, a to jak proces sám, tak i jeho výsledek, nazýváme lexikalizací.

Z hlediska onomaziologického se lexikalizací míní petrifikovaný pojmenovací akt, jehož výsledkem je vytvoření bezprostředního, „krátkého“ (Dokulil[16]) spojení mezi označovaným a označujícím, přičemž (a) u pojmenování popisných je označovaným skutečnost, jev náležící k určité třídě skutečností, jevů, diferencujících se určitým stálým znakem z příslušné třídy znaků; (b) u pojmenování sémanticky motivovaných se označovaná skutečnost, jev transponuje do vztahu k jiné skutečnosti, jevu, a to reálnému nebo jen myšlenému, předpokládanému, domnělému.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že na rozdíl od jednoslovných lexikálních jednotek jsou v podstatě všechny VLJ nějak motivovány. Lze tu vysledovat stupnici od popisných sdružených pojmenování typu střední všeobecně vzdělávací škola (která jsou v podstatě zkratkovitou definicí označované skutečnosti) po VLJ s motivací dnes již zastřenou jako modrá punčocha, zelený anton, mít za lubem, nechat na holičkách ap. Ani ta však nelze považovat prostě za značková, motivační moment se u nich v zastřené formě projevuje, neboť zřetelná strukturace implikuje zároveň i motivační zřetel. Konečně i motivace VLJ obsahujících komponent zcela neprůzračný uplatňuje se na pozadí obdobných paralelních spojení s komponenty průzračnými (srov. např. křížem krážem na pozadí horem dolem, skrz na skrz).

Z hlediska sémaziologického se lexikalizací slovního spojení rozumí opakovaný a opakovatelný výběr, užití téhož syntagmatu k označení téže skutečnosti, jevu, při čemž (a) u pojmenování popisných strukturní význam diferenčního (tj. určujícího) komponentu ustupuje do pozadí ve prospěch funkce prostě diferenciační; (b) u pojmenování motivovaných sémanticky se strukturní významy jednotlivých komponentů realizují jen potenciálně, a to v jiné sémantické rovině.

Z hlediska syntaxe se ovšem lexikalizací slovních spojení rozumí zpravidla něco jiného. Tak např. Kopečný[17] vymezuje rozdíl mezi výrazem rozvitým a lexikalizovaným takto: „Rozlišení součástí a povědomí vztahu liší výraz rozvitý od sousloví (tj. [143]výrazu už lexikalizovaného, kde se mezislovní vztah už nepociťuje)“. Jako příklad uvádí rozvitý výraz tvrdá guma proti souslovnému arabí guma.[17a] Tento rozdíl mezi „rozvitým výrazem“ tvrdá guma a „souslovím“ arabí guma platí jen s určitým omezením. Je pravda, že v druhém případě je „vztah mezi členy souslovného syntagmatu už tak zastřen jako v syntagmatu čistě slovním“. Přesto však syntagma tvrdá guma může být víceslovnou lexikální jednotkou (např. v odborném názvosloví zbožíznalském). Z toho vyplývá, že „souslovné syntagma“ arabí guma je jen zvláštním typem „bývalého“ (Kopečný) determinačního spojení, kde syntaktický vztah je zastřen, popř. vystupuje jen na pozadí takových spojení, jako je právě syntagma tvrdá guma, kde rozlišení komponentů je zřetelné. Jinak bychom nemohli za „souslovné syntagma“ považovat např. ani spojení arabská guma, podobně španělská chřipka, španělská hůl (univerbizované subst. k obojímu je španělka), švédská lavička, francouzský klíč (slang. francouzák) atd., v kterých se — ovšem stupňovitě — povědomí rozlišených komponentů také uplatňuje: španělská chřipka, čínské hedvábí ‚pocházející, jsoucí původem ze Španělska, Číny‘; nyní ovšem jen označení pro species, tak jako v ostatních případech.

Není ani zcela průkazný argument uváděný Kopečným (ibidem), že totiž spojení arabí guma je derivační základnou pro sloveso naarabígumovat (to lze přijmout jen s výhradami pro jeho potenciálnost), jako je podobně od spojení Velký pátek kompozitum velkopáteční, a že naopak od spojení tvrdá guma jednoslovné derivace neexistují. To ovšem platí i o spojeních uváděných zde jako příklady; jsou jen v některých případech základnou pro univerbizovaný výraz derivovaný (španělka, francouzák) a je to pozitivním důkazem o jejich pojmenovací platnosti; týž důkaz však nelze uvádět per negationem; nelze tvrdit, že spojení čínské hedvábí (nebo i tvrdá guma) nejsou víceslovnými lexikálními jednotkami, protože jednoslovný ekvivalent nebo jednoslovnou odvozeninu (z komponentů spojení) nemají. A naopak např. syntagma červené líce, černé vlasy atd. jsou derivační základnou pro kompozita červenolící, černovlasý, černovlásek(-ska), a přece je jen proto nebudeme nebo nemusíme považovat za víceslovné lexikální jednotky.

Lze tedy mluvit o lexikalizaci potenciální proti lexikalizaci jazykově vyjádřené, fixované, signalizované určitým (fixujícím) elementem, přičemž ovšem podstata lexikalizace je v obou případech stejná. Zatímco v prvním případě není (nebo nemusí být) zjevná a k rozhodnutí, zda jde o výraz rozvitý nebo víceslovnou lexikální jednotku, lze dojít jen zřetelem k mimojazykové skutečnosti (zda příslušné spojení je nebo není součástí určité pojmoslovné soustavy) — v případě druhém je signalizována přítomností prvku, který zároveň přispívá ke kompaktnosti příslušného spojení.

Tyto fixující elementy jsou různého řádu a druhu, a to formální, lexikální a významové, popř. (a to bývá velmi často) se vyskytují v kombinaci zároveň. Např. v oblasti morfologické (v širším smyslu), tedy i slovotvorné: z plna hrdla, z čista jasna, dům Páně, modlitba Páně × páně kantorova tvář (Jir.); — v případech jako chrám Páně, anděl Páně má archaické adj. přívl. charakter epiteta constans; — volky nevolky, křížem krážem. Fixující element lexikální obsahují např. spojení: zbrusu nový, nechat na holičkách, mít něco za lubem. Fixujícími elementy významovými jsou komponenty, jejichž význam je vázán na příslušné spojení; může to být komponent základový: mořský ježek, zelený anton; loupat očima, lomit rukama nebo určující: lehká, těžká [144]atletika, studená válka, železná zásoba; na posledních příkladech se názorně projevuje stupňovitost významové fixace (není důležité, že jde v tomto případě o kalky, europeismy).

Od těchto posledních příkladů se sémantickým fixujícím komponentem je ovšem nutno odlišovat víceslovné lexikální jednotky sémanticky tvořené jako celek, tedy figurativní slovní spojení metaforická, metonymická, synekdochická, vzniklá konkretizací abstraktního významu a dalšími běžnými postupy přenášení významu (pokud se u nich tato figurativnost pociťuje), např. zub času, havraní stříbro, zlatý déšť; modrá krev, hnědé košile; poslední vůle atd. Figurativní význam těchto spojení se z velké části realizuje až v kontextu, mj. právě proto, že některá z nich jsou homonymní se spojeními volnými.

Tu patří připomenout Kuryłowiczovo pojetí primární a sekundární sémantické funkce aplikované na jednoslovné lexikální jednotky.[18] Právě tak i spojení slov, např. pravá ruka, levá ruka, fungují v různých kontextech, a to někdy ve svém významu základním, primárním — jako volné spojení —, jindy v sekundárním, přeneseném, ale lexikalizovaném významu frazeologickém: dělat něco levou rukou; ty jsi moje pravá ruka; podobně: špinit si něčím ruce, mít čisté ruce, mít dlouhé prsty atd.

V této souvislosti je zajímavá úloha kontextu. U některých z těchto spojení je nutný kontext širší, u jiných určuje a dešifruje sekundární význam frazeologický i syntaktický kontext, tj. konkrétní realizace obligatorního syntaktického komponentu (který není vlastní součástí spojení), např. objektu: držet něco pevně v ruce — sekeru, kladivo, volant × vládu, moc; vložit ruku do ohně — bez dalšího určení × s vazbou pro někoho, za někoho; subjektu: zobe, žere z ruky — pták, zvíře × člověk.

Při zkoumání kompaktnosti spojení zasluhují pozornosti volnější a stabilní komponenty. Jsou to např. adaptabilní spojení s eliminovatelným, popř. variabilním komponentem: např. mohl si (na tom, na tom slově, na té větě atp.) jazyk zlámat; variabilní komponenty mohou mít povahu synonymní řady nebo řady výrazů souřadných (popř. i výrazů z určitého významového okruhu), např. mít nabroušený, podřezaný, podříznutý, ostrý, … jazyk (nebo jazýček). U adaptabilních spojení lze pracovat s pojmem frazeologické, popř. frazeologizační jádro, čímž jsou míněny konstantní komponenty; např. ze spojení udělat něco levou rukou; na to stačí, na to by stačil levou rukou; vypořádat se s něčím levou rukou lze vyabstrahovat v různých realizacích, v různých schématech stálé komponenty levá ruka, které tvoří sémantický základ všech různě adaptovaných spojení. Můžeme tu pak mluvit o valenci frazeologického jádra, tj. o jeho spojovatelnosti s určitými komponenty, tak jako mluvíme o valenci jednoslovných lexikálních jednotek.

6. I u skupiny první, tj. u popisných víceslovných lexikálních jednotek (s jednotlivými komponenty v strukturním významu), můžeme zaregistrovat některé jazykové indicie svědčící o lexikalizaci, jazykově vyjádřené projevy lexikalizace. Konstatovali jsme už dříve, že u popisných atributivních spojení ustupuje strukturní význam diferencujícího komponentu do pozadí před jeho funkcí prostě diferencující. Na jejich komplexním významu se podílejí oba komponenty v poměru genus proximum — differentia specifica. Zároveň se tu tedy vedle prostého vztahu mezi označovaným a označujícím uplatňuje i povědomí vztahu k dalším paralelním druhovým analytickým názvům.

[145]Tento rys — paralelnost na jedné straně a diferencovanost na straně druhé — vystupuje zřetelně do popředí zvláště u atributivních spojení, v nichž je určujícím členem adjektivum kvalifikační. I když je ve víceslovných lexikálních jednotkách tohoto typu kvalifikačního adjektiva užito v běžném strukturním významu (např. modrá skalice, zelená skalice, bílé, červené víno atd.), ustupuje vlastní kvalifikace do pozadí proti základní diferencující funkci určujícího členu, popř. se vůbec ztrácí. I když modrá skalice je ve skutečnosti modrá a zelená skalice zelená, je z hlediska pojmenovacího podstatné rozlišení těchto dvou druhů určujícím komponentem a nikoli vyjádření inherentní vlastnosti předmětu základovým substantivem označovaného. Podobně skok daleký, skok do dálky je označením druhu skoku (lehkoatletické disciplíny) vedle skoku vysokého, trojskoku, skoku o tyči.

Také např. u atributivních víceslovných lexikálních jednotek s vlastním posesívním adjektivem jako určujícím členem ustupuje do pozadí a mizí formálně vyjádřená posesívnost před primárním zřetelem, kterým je označení druhu; srov. např. Glauberova sůl, Thomasova struska, Bessemerův, Parkinsonův pochod atd. Tento fakt má své důsledky v odborné názvoslovné normě, vedl např. k potlačení starších názvů jako Dieselův motor, Roentgenovy paprsky a k jejich nahrazení názvy dieselový motor, rentgenové paprsky.

Z uvedených faktů vyplývá, že u tohoto typu atributivních víceslovných lexikálních jednotek, označujících paralelní, specifikované jevy, je možné v konkrétních promluvách nahradit určující komponent zájmenem (deiktickým nebo anaforickým), tak jako u kteréhokoli přívlastkového výrazu rozvitého (kyselina sírová je prostředkem k …, touto kyselinou je možné …; španělská chřipka je nebezpečným onemocněním. Při této chřipce dochází k … atp.). Tato záměna je však vyloučena tehdy, je-li existence základového substantiva, popř. jeho významu, vázána na příslušné spojení (nelze podobně navázat na kontexty jako k lepení používáme arabské gumy; měkký vřed je závažná pohlavní choroba; v těchto dvou příkladech nejde o prostou specifikaci základového substantiva, guma, vřed nemá v jiných spojeních (ostatně ani zde) význam ‚lepidlo‘, ‚(pohlavní) choroba‘).

Jak tato spojení, tak i spojení první skupiny, tedy i popisná atributivní spojení typu modrá, zelená skalice, bíle, červené víno atd., s kvalifikačními adjektivy jako určujícími členy se liší od analogických přívlastkových výrazů rozvitých tím, že příslušná kvalifikační adjektiva nelze zpravidla stupňovat. Srov. např.: skok vysoký jako označení species, víceslovná lexikální jednotka × vyšší skok jako rozvitý výraz. Spojení vyšší škola (s adjektivem vysoký v komparativu) je právě tak víceslovnou lexikální jednotkou, označením species jako vysoká škola, ovšem s odlišným významem; jde tu o využití elace v plánu pojmenovacím. Podobně v zool. nomenklatuře: potápka malá, ťuhýk menší, orel nejmenší.

I zde jsou přechodné příklady. Vedle spojení červené, bílé, zelené víno, kde je stupňování přívlastkového adjektiva nemožné (s výjimkou aktualizací), jsou spojení bílá, černá káva, tedy spojení obdobného typu, kde v jednom případě je komparace prakticky vyloučena, v druhém potenciálně možná. To však neznamená, že spojení černá káva je víceslovnou lexikální jednotkou a spojení bílá káva nikoli. Je to jen důkaz, že ani toto jazykové kritérium není univer[146]zální. Možnost komparace se uchovává totiž tam, kde i kvalitativní zřetel zůstává do značné míry zachován a uplatňuje se.

Podstatným rysem atributivních víceslovných lexikálních jednotek, a to s adjektivy kvalifikačními i relačními, je to, že určující člen nelze volně rozvíjet, jako je tomu u výrazů rozvitých. Pokud je určující komponent druhotně rozvit, pak (a) není příslušného atributivního spojení užito jako víceslovné lexikální jednotky, popř. tento charakter spojení ztrácí, např. plovoucí mina — jako označení druhu (vedle našlápné, …) proti volně plovoucí mina — jako výraz rozvitý; mrznoucí mrholení — jako meteor. termín proti rychle mrznoucí mrholení nebo mrholení rychle mrznoucí — jako výraz rozvitý; skok do výšky — skok do velké výšky; (b) druhotně rozvíjející člen sám se stává pevnou součástí víceslovné lexikální jednotky, např. hnízdové setí — čtvercově hnízdové setí.

Pokud jde o rozvíjení základového substantiva několikanásobným členem, vyplývá z povahy atributivních víceslovných lexikálních jednotek, že několikanásobný souřadný přívlastek je možný jen (a) při výčtu druhově souřadných víceslovných názvů (při čemž se shodné základové substantivum neopakuje): skok vysoký, daleký, …, (produkovat) bílé, červené, zelené víno atd.; (b) jsou-li oba souřadné komponenty součástí víceslovného názvu; nejde však většinou o apelativa, ale spíše o popisné názvy jedinečných skutečností (obsahující koordinační spojení slov zvláště s paralelními věcnými obsahy jako např. Ústav mechanizace a automatizace, Komise pro vědu a techniku), popř. názvy vlastní (Spojené království Velké Británie a Severního Irska).

7. Tím se dostáváme k poslední otázce, o které se chci jen velmi stručně zmínit, zda totiž vedle struktur založených na obsahovém vztahu subordinace — determinačních spojení — lze považovat za víceslovné lexikální jednotky i struktury koordinační.

Základním syntaktickým vztahem, na jehož bázi se vytvářejí víceslovné lexikální jednotky, je ovšem determinace. Determinací vůbec vzniká „jednotka stejné úrovně, jakou představuje určované slovo, zase jen jakoby lexikální (slovníková) jednotka (o. c. v pozn. 17, s. 27). V podstatě každé determinační spojení může se stát víceslovnou lexikální jednotkou.

Při tom je tu zřejmý rozdíl mezi jednotlivými typy determinace, i pokud jde o míru jejich využívání v této úloze, různá frekvence typů podle sémantické povahy uvažovaných slovních druhů, podle základových i určujících komponentů (srov. např. výrazný rozdíl mezi využitím deverbativních adjektiv na -cí s významem účelovým a participiálních deverbativ ve víceslovných lexikálních jednotkách).

Koordinace se na rozdíl od determinace uplatňuje v plánu lexikálním v češtině jen okrajově a druhotně. Nejen zřetelné rozlišení obou koordinovaných výrazů, ale především jejich paralelnost a rovnocennost svědčí o tom, že koordinace není v podstatě syntaktickým vztahem, na jehož základě se víceslovné lexikální jednotky konstituují.

Je ovšem pravda, že koordinační výraz může do určité míry suplovat neexistující název souhrnný (např. stč. otec a matka místo rodiče). I když je možné takto věc interpretovat,[19] přece je třeba vidět, že v běžném typu českých koordinačních spojení jde vždy o spojení dvou samostatných jednotek pojme[147]novávajících, a to zcela explicitně, dvě různé (třeba paralelní) skutečnosti (tělesná výchova a sport, věda a technika).

Koordinace se uplatňuje zvláště v různých názvech označujících jedinečné skutečnosti (v. již dř. v odd. 6). Tyto názvy, pokud nejde přímo o názvy vlastní, se k vlastním názvům svou povahou blíží. V koordinačním vztahu mohou být v těchto názvech jak základová slova (Čs. rozhlas a televize), tak determinující komponenty (ministerstvo paliv a energetiky). Vlastní názvy mají ovšem svou, zcela specifickou problematiku a jsou v těchto souvislostech mimo okruh našeho zájmu.

Víceslovné lexikální jednotky ve vlastním slova smyslu jsou podle našeho názoru konstituovány v oblasti koordinace především jen na zvláštních příznakových typech, které se vymykají z běžných koordinačních spojení a mají samy o sobě slovníkovou hodnotu. Mám tu na mysli zejména ty typy, kterým se v něm. lexikologii říká „Wortpaare“ nebo „Zwillingsformeln“[20] a kterým i naše skladby (Šmilauerova, Trávníčkova i Kopečného) věnují značnou pozornost (a označují je většinou za případy zvláštní).

Jde zejména o trojí typ spojení: (1) opakování týchž výrazů (iterace); (2) koordinační spojení výrazů antonymních (nebo prostě protikladných); (3) asyndetické koordinační spojení téhož výrazu kladného a záporného. Slovníková hodnota těchto tří zvláštních typů koordinačních spojení se uplatňuje stupňovitě. Je to (1) intenzifikace významu pomocí výrazu opakovaného (výš a výš, hned, hned), popř. obměněného, často gradovaného (všecko všecinko), synonymního (pro nic za nic), popř. paralelního (široko daleko), (2) obecná inkluze (mladí staří, mladí i staří), (3) přípustkovost (eliptické varianty přípustkového výrazu s ať — ať ne, nebo ne, např. cestou necestou).

Tendence k lexikalizaci se projevuje ustáleností některých častěji frekventovaných spojení (u typů 1 a 2 mají větší sklon k lexikalizaci spojení asyndetická), v podstatě však jde o neuzavřenou řadu stále nových realizací. Nejde tedy ani zde paušálně o hotové lexikální jednotky v pravém slova smyslu, nýbrž o významové využití syntaktické konstrukce, tedy o jev z gramat. (syntakt.)-lexikálního pomezí. Na tom nemění nic ta skutečnost, že některá z těchto spojení (sub 1 např. výš a výš, dál a dál, nevím nevím, nejde a nejde, dost a dost, ne a ne, znovu a znovu atd.) mají vysokou frekvenci, ani to, že z některých vznikají (graficky) univerbizované výrazy juxtapoziční (jižjiž, divdiv).

Neuzavřenou řadu tvoří i koordinační spojení výrazů antonymních (černý bílý, staří mladí, velcí malí, bohatí chudí, ve dne v noci, v zimě v létě, rukama nohama). Na rozdíl od skupiny první se však spojení tohoto typu výrazně uplatňují jako sekundární frazeologické jednotky, jejichž význam je založen na absolutizaci významu antonymní dvojice.

Stejně u asyndetických spojení téhož výrazu kladného a záporného (bláto nebláto, blátem neblátem, cesta necesta, cestou necestou, hlava nehlava, pán nepán, car necar atd.) jde o neuzavřenou řadu, o konstrukční typ, který lze realizovat téměř neomezeně.

Za víceslovné lexikální jednotky uvnitř těchto typů lze považovat jen spo[148]jení: (a) obsahující výraz (podobu, tvar) vázaný na příslušné spojení, (b) vymykající se významově z obecné charakteristiky typu. Jsou to tedy např. spojení jako horem pádem, křížem krážem, kliky háky, třesky plesky, skrz naskrz (sekundárně), široko daleko, saky paky, po čertech ďáblech; horem dolem (sek.), zuby nehty, rukama nohama, pečený vařený; hlava nehlava, cesta necesta, cestou necestou (též sek.).

Při tomto obecném pohledu na problematiku slovních spojení nebyla dotčena řada otázek dalších, a to — podle mého soudu — i otázek základní důležitosti. Cílem mého příspěvku nebylo např. teoretické rozlišení slova a slovního spojení, slovních spojení a kompozit, ani delimitace hraniční oblasti mezi analytickými slovesnými konstrukcemi a složenými slovesnými tvary atd.; zde totiž i při další podrobnější a prohloubenější analýze vystačíme dobře s nejobecnějším pracovním vymezením. Při dalším studiu těchto otázek je třeba zejména propracovat obecnou problematiku slovních druhů a jejich účast na tvoření víceslovných lexikálních jednotek — kvalitativně i kvantitativně tak různou. (Není náhodou, že i v našem nástinu při detailnějších pozorováních převažovaly obvykle příklady se substantivem jako základovým slovem; problematika substantiva je totiž ve víceslovných strukturách mnohem přehlednější, zvládnutelnější — i názornější —, než je tomu se strukturami slovesnými, které tvoří většinu vlastní frazeologie.) Kromě toho každý podrobnější pokus o lexikologickou analýzu slovních spojení předpokládá i vypracování jednotné koncepce pro sémantickou analýzu mikrostruktur jednotlivých slovoforem, zejména propracování otázky hierarchie významů ap.

Oživení zájmu o problematiku slovních spojení v souvislosti s přípravou velkých lexikografických děl českých a slovenských na začátku padesátých let bylo jen malou splátkou naší lexikologie, kterou vůči této pracovní oblasti zatím má. Naději skýtá zapojení této problematiky do rozsáhlého komplexu onomaziologické analýzy budovaného na teorii Dokulilově (srov. zde v pozn. 12) i mezi otázky řešené při teoretické průpravě k Staročeskému slovníku. Je nezbytné, aby mj. i pro chystaný jednosvazkový slovník současného jazyka — závěrečný článek v řadě novodobých českých slovníků — byla tato oblast slovní zásoby teoreticky předem více zpracována.

 

R É S U M É

К проблематике словосочетаний с лексикологической точки зрения

Во введении рассматриваются возможности различного подхода к решению данного вопроса. Автор придерживается наиболее общей точки зрения понимающей словосочетание как комплекс двух или более слов воспроизведенных и способных быть воспроизведенными в конкретных высказываниях как готовые целые с устойчивой формой и в устойчивом значении.

Далее приводятся критерии общей классификации, а именно главные: (1) оформленность (принадлежность основного слова и других компонентов к определенной части речи и характер отношений между ними, принадлежность всего словосочетания к определенной части речи, другими словами его синтаксическая роль); (2) характер номинативной функции (первичной, вторичной), и сопроводительные; (3) характер связи [149]отдельных компонентов; (4) степень прозрачности мотивировки. Системная классификация словарного состава, в том числе и словосочетаний, это классификация по частям речи. Семантически релевантный аспект классификации — установление, имеем ли мы дело с сочетанием двух или более слов автосемантических (содержащим две или более семантем) или с сочетанием одного слова автосемантического и одного или более слов синсемантических (содержащим одну семантему).

С функциональной точки зрения словосочетания классифицируются на (I) лексические единицы, словосочетания с номинативной функцией, а именно примарной (основой их репертуара являются сложные наименования, часто терминологического характера) или секундарной (их основой является репертуар фразеологических сочетаний), (II) словосочетания с номинативной функцией редуцированной (модальные и другие формулы и обороты), (III) грамматические и грамматикализованные сочетания слов. В то время как словосочетания с номинативной функцией (I) являются составной частью словарного состава языка, словосочетания с номинативной функцией редуцированной (II) следует понимать как автоматизацию из области употребления языка.

Более подробно в статье рассматривается вопрос лексикализации — потенциальной и фиксированной средствами языка — и характер факторов, которые обусловляют компактность словосочетаний. В связи с этим намечаются и языковые критерии для идентификации таких сложных наименований (атрибутивных), компоненты которых употребляются в обычных, структурных значениях.

В заключении предлагается точка зрения, что в области координации лексические единицы, состоящие из нескольких слов, в чешском языке конституируются лишь в рамках особых, стилистически признаковых типов.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 2, pp. 137-149

Previous Karel Svoboda: Ještě k problematice souřadného a podřadného souvětí

Next Jiřina Novotná: Konsonantická spojení na akustickém spektru