Brněnské symposium o „Strukturních typech slovanské věty a jejich vývoji“ II (Zpráva o referátech a diskusi)

Jan Kořenský

[Rozhledy]

(pdf)

Симпозий о «Структурных типах славянского предложения и их развитии» в 1966 г. в Брно / Symposion de Brno traitant des „Types structuraux de la phrase slave et leur évolution“

[1]Referáty připravené pro symposium byly rozděleny do čtyř okruhů: I. Obecná problematika strukturních typů slovanské věty. — II. Speciálnější otázky větné stavby. — III. Větné typy v slovanských jazycích a jejich srovnávací studium. — IV. Vývoj větných typů a jejich historickosrovnávací studium. — Na zasedání samém byl první a druhý úsek spojen v jeden; z tohoto uspořádání vycházíme i zde.[2]

K prvému diskusnímu okruhu obecná problematika typů slovanské věty a jejich vývoj se vztahoval nejvyšší počet referátů. V ref. K podstatě větných typů v slov. jazycích se M. Grepl (Brno) zaměřil na vymezení tohoto pojmu z hlediska všech jeho hlavních aspektů. Větu chápe jako specifickou jednotku jazykového systému. Různé stavební struktury predikačního jádra věty je třeba považovat za větné typy. Větný typ má povahu abstraktního schématu, které se realizuje v konkrétních výpovědích a může se vlivem různých podmínek (situací, kontextem, větnou perspektivou mluvčího a motivací emocionální) modifikovat. Zachycení větného typu pomocí nějaké formalizační soustavy lze označit jako větný vzorec. Větné typy jsou skutečné jednotky jazykového systému; konstitutivní rysy je možno stanovit jen na základě analýzy konkrétních výpovědí. (Pojem větného typu takto vymezený není totožný s pojmem jádrové věty transformační gramatiky; dvě věty, které jsou navzájem ve vztahu transformace, představují často z hlediska strukturálně funkčního dva větné typy.) Při vymezení větných typů slov. jazyků doporučuje M. Grepl respektovat tyto konstitutivní rysy: (1) jednočlennost : dvoučlennost, (2) způsob realizace holého predikátu, (3) aspekt agentnosti. Vedle větných typů vymezuje autor pojem varianty větného typu jako typu obohaceného o fakultativní elementy. Od variant odlišuje modální derivace — jde o aspekt volní (nutnostní, možnostní) — a o derivace na ose klad : zápor. Při modálních derivacích dochází nejednou ke změně větného typu. Problematika větných typů se nevyčerpává jen popisem struktur v rovině syntagmaticko-predikační. Je třeba respektovat i rovinu modální stavby — zde jsou stavebními prvky věty modus, druh koncové intonace a popř. tzv. obsahové částice. Jejich kombinací vznikají základní modální schémata, tj. větné typy v rovině modální stavby.

V ref. O razgraničenii prostogo predloženija i schodnych s nim konstrukcij hodnotí N. Ju. Švedovová (Moskva) různé postupy, které se v oblasti teorie věty objevují, a objasňuje principy své vlastní koncepce. Vychází z teze, že věta má vlastní gramatické kategorie a je samostatným objektem gramatického zkoumání. Odmítá zahrnovat do problematiky jednoduché věty dialogické repliky a části tázacích vět doplňovacích — nelze je chápat jako eliptické jednoduché věty, musí být z hlediska [179]větné typologie posuzovány samostatně v rámci teorie souvětí. Jednoduchá věta má tyto základní znaky: abstraktní charakter syntaktického schématu, význam a formu; její gramatický význam je tvořen vzájemným působením kategorie objektivní modality (reálnost // ireálnost) a syntaktického času (přít., min., bud.); tyto dvě kategorie tvoří kategorii predikativnosti. Souhrn všech existujících modifikací větného vzorce spojených s vyjádřením kategorie objektivní modality a syntaktického času tvoří systém forem neboli paradigma věty. — Příspěvek T. P. Lomtěva (Moskva) Struktura predloženija i sostav predikatnych predmetov je zaměřen na specifické aspekty větné struktury. Věta je v autorově pojetí uspořádaný řetězec slov, který má charakter jména nějakého předmětu. Předmět je určitý informační obsah, neboli určitá logická valence; predikát (nikoli přísudek) je způsob zadání určitého informačního obsahu. Je třeba lišit pojem informačního obsahu a pojem predikátu jako způsobu jeho zadání. Referát je zaměřen pouze na ty problémy větné struktury, které souvisí s počtem predikátových předmětů v jednom predikátě. Přísudek není členem věty, spojuje členy věty v jeden celek — je určitým vztahem. Predikát je n-místný, charakter vztahu je závislý na počtu predikátových předmětů. Autor užívá relace mezi derivačními vlastnostmi některých lexikálních jednotek a n místy predikátu k srovnání některých pol. a rus. větných konstrukcí. — I. Lekov (Sofia) v přísp. Edin ot văzmožnite aspekti za klasifikacia na strukturnite tipove prostite izrečenija v slavj. ezici volí za klasifikační kritérium vět metodu binárních opozic. Do klasifikace je třeba začlenit i rysy souvisící s modalitou a intonací. Stejně tak se uplatňují, tj. fungují jako diferenční příznaky, kvality morfologické, zvukové a prozodické. Základním klasifikačním principem je protiklad jednočlennost : dvoučlennost, dále slovesnost : neslovesnost; oblast modální a prozodicko-intonační je zastoupena protiklady vět oznamovacích, tázacích, rozkazovacích a zvolacích v kombinaci s příslušnou intonační charakteristikou. — J. Ružička (Bratislava) vymezuje v přísp. O jednom okrajovom type dvojčlennej vety pojem větného členu neúplného; chápe jej jako variantu členu úplného. Neúplný člen je buď gramaticky, nebo sémanticky omezen; může být obligátním nebo fakultativním prvkem větné konstrukce. Obligátní se musí realizovat zvláštním slovem, aby se zachovala povaha větné konstrukce; realizace fakultativního členu závisí na kontextových podmínkách. Taková větná konstrukce zůstává dvojčlennou, pouze se modifikuje realizace jednoho jejího prvku. Tato modifikace je v slovanských jazycích základní variantou dvojčlenné věty. V rámci této varianty existuje okrajová varianta nepodmíněná kontextem, s nulovým gramatickým subjektem. Tento subjekt je subjekt s nulovým designátorem, který nemůže být v daném typu vyjádřen zvláštním slovem v žádné kontextové situaci (jde o věty s tradičním všeobecným subjektem). V některých slov. jazycích se projevuje tendence k vytvoření všeobecného osobního zájmena — pak ustupuje okrajová varianta s nulovým gram. subjektem základní variantě dvojčlenné věty s obligátním pronominálním subjektem (čes. „člověk /jeden/ nemůže všecko vědět“). — J. Popela (Praha) vychází v přísp. nazvaném Několik zásadních poznámek k predikaci v současné ruštině a češtině z pojetí věty jako pole syntaktických vztahů. Většina vět má syntaktické jádro, v rámci věty je třeba rozlišovat syntaktické vztahy formální a významové. Formální jádro věty je buď dvoukomplexní (sestává ze dvou slovních tvarů), nebo jednokomplexní. O predikaci se mluví, je-li formální jádro věty významově dvoučlenné. Predikace je tedy významově syntaktický vztah větotvorný. Komplexy dvojkomplexního formálního jádra věty jsou ve vztahu vzájemného formálního přizpůsobení. Jsou-li determinace, predikace a koordinace významové syntaktické vztahy, jsou i členy větné nejobecnější významy ve větě. Subjekt a predikát jsou významy základní, přísudek je významové jádro věty. Vedle dvoukomplexnosti a jednokomplexnosti je třeba lišit i dvoučlennost a jednočlennost. Autor odmítá pojem jádrové věty, protože většina jednočlenných vět je odvozena z dvoučlenných (typ svetajet : svítá je anomální), bylo by pak možné mluvit jen [180]o jedné jádrové větě. Jinak existuje v obou jazycích řada základních větných typů. — A. Ja. Michněvič (Minsk) v přísp. Semantyčnyja dyferencyjaľnyja pryznaki i struktura skaza ukázal na možnosti interpretace větného vzorce pomocí teorie diferenciálních sémantických příznaků vybudovaných na základě sémantických tříd slov a pojmu vzájemné spojovatelnosti slov. Je třeba vycházet z významu slov chápaného z hlediska jejich předmětně logické podstaty. Význam slova má element komunikativní a pojmenovávací. Těmto dvěma funkcím odpovídají dvě roviny v struktuře slova: (1) referentních významů a (2) strukturních významů. Rovina (2) se diferencuje na podrovinu gramémových významů a nemorfologických významů (kombinační významy). Dichotomii lexikální význam : gramatický význam je třeba nahradit trichotomií referentní význam : kombinační význam : gramémový význam. Na těchto principech je vybudován pojem sémantických a gramémových diferenciálních příznaků slov, který umožňuje interpretaci sémanticko-syntaktického modelu a formálně gramatického schématu věty, kterou příslušná slova tvoří. — F. Daneš (Praha) v ref. Větný vzorec a jeho sémantická struktura věnuje pozornost sémantickým korelátům gramatických větných vzorců. Vychází z Mathesiových pojmů funkční onomatologie a funkční syntaxe a konstatuje, že základní funkcí větného vzorce je uvést v jistý vzájemný vztah jednotlivé významy příslušné množiny jednotek pojmenovávacích. Na základě tohoto procesu vytvářejí významy pojmenovávacích jednotek na rovině syntaktické „syntaktický význam“ dané věty. Sémantická struktura věty je takto syntaktickou projekcí daných lexikálních významů. Na základě různých lexikálních reprezentací větného vzorce S₁ → VF → S₄ dochází autor k závěru, že daný vzorec je syntakticky polysémní a v jednom ze syntaktických významů je jeho synonymním vzorcem vzorec S₁ → VF_pass → S₇. Reálně existující vztahy mezi jevy skutečnosti lze jazykově prezentovat různým způsobem, jazykovými strukturami různými nejen co do zvukové a gramatické formy, ale též po stránce významové (sémantické). Významová struktura věty nějak odpovídá mimojazykové obsahové struktuře příslušné sdělované události, není s ní však v zásadě totožná. Rozlišení dvou sémantických oblastí — oblasti jazykových významů vět a oblasti mimojazykových obsahových struktur je proto nutné. Tento fakt má důsledky pro synonymii vět. Je třeba mluvit o dvou druzích synonymie, synonymie daná totožností (1) významové struktury, (2) mimojazykového obsahu (tj. věty obsahující tutéž propozici). Pro takový způsob chápání sémantiky v syntaktické rovině mluví i vývoj v soudobé logické sémantice. — V příspěvku K otázce uplatnění větných členů v strukturních popisech jazyka konstatuje P. Adamec (Praha), že jednou z příčin, proč se upouští od užívání kategorie větných členů, je skutečnost, že jsou mnohé z nich vymezeny příliš vágně. Je tomu tak především v oblasti tzv. valence zprava (tradičně předmět a příslovečné určení). Dostatečně přesně je vymezen vlastně jen předmět; příslovečné určení vymezujeme prakticky jen negativně. Jedním z prostředků jak zpřesnit vymezení větných členů je přihlížet k dělení struktur na jádrové věty, transformáty a kondenzáty (výsledky dvouzákladových transformací). Z tohoto hlediska je možné větné členy různě posuzovat. V oblasti valence zprava doporučuje rozlišovat vedle předmětu tři větné členy: doplnění, určení, charakteristiku. Kritériem rozlišení by byl v oblasti rekce protiklad silné a slabé rekce, v oblasti sémantiky protiklad predikace a antonomnosti a rozlišení objektivnosti, okolnostního významu a kvalifikačního významu. Tato kritéria je možno objektivizovat statisticky. Nezbytná by byla i diferenciace uvnitř těchto druhů slov na principu lexikálních tříd slov. — R. Růžička (Lipsko) v obsáhlém ref. Über den Begriff „Strukturtypen slavischer Sätze“ předkládá svou koncepci tohoto pojmu založenou na principech generativní gramatiky. Vychází z chápání problému v podmínkách historickosrovnávacího postupu za předpokladu aplikace mladogramatické metody. Konstatuje nedostatečnost takového postupu, neboť metoda byla vytvořena pro zkoumání jednotlivých izolovaných faktů, které se odrážejí v strukturních typech vět, a celostnost jazyka [181]vyžaduje adekvátnější metodu zkoumání. Takto se historickosrovnávací popis stává složitějším a může být s úspěchem realizován (má smysl) jen v rámci určité konkrétní lingvistické teorie, která má charakter logicky přesně formulovaného a kontrolovatelného systému. Takové vlastnosti má podle autora generativní gramatika Chomského. Předpokladem tohoto způsobu výkladu je stanovení idealizované jazykové normy, což umožní stanovení syntaktických univerzálií slov. jazyků. Takto lze strukturní typy slov. věty charakterizovat jako syntaktické univerzálie společné slov. jazykům. Podobnosti a rozdíly mezi slov. jazyky mohou být pak nazírány jako identity nebo rozdíly mezi derivačními pravidly jednotlivých jazyků. Pojem „strukturní typ slovanské věty“ musí být vyložen v oblasti hloubkové struktury. V závěru jako ilustraci uvádí autor určitá pravidla, která naznačují možnost explikace pojmu strukturní typy slov. věty v transformační gramatice. — O. Leška (Praha) ve svém přísp. Studium větných modelů a transformační vztahy vyložil stručně své stanovisko k danému problému. Větné modely jsou deskriptivní kategorie, které mají jako celky charakter morfologických jednotek na syntaktické úrovni. Mezi nimi navzájem se vytvářejí paradigmatické vztahy. Základním útvarem není slovo a zřetel k jeho syntagmatickým vztahům. Tím se chápání syntaktické roviny vyrovnává s chápáním roviny morfologické (zřetel k vnitřní utvářenosti i paradigmatickému zařazení syntaktické jednotky). Transformační vztahy jsou takto zvláštním druhem paradigmatických vztahů; svou nesystematičností odhalují v jazykové stavbě důležitou rovinu obsahových rozdílů. Tato nesystematičnost je nutnou vlastností jazykové stavby. — H. Křížková (Praha) se v ref. Adverbiální determinace slovesná a větný vzorec zabývá vymezením způsobu fungování adverbiálních determinantů v generativním modelu věty. Tato složka generativního modelu nebyla dosud uspokojivě interpretována, třebaže její fungování je specifické. Za větný vzorec považuje řetězec symbolů, který dostaneme na rovině konstituentní pomocí formačních pravidel rozvíjením symbolu pro větu S a který obsahuje syntaktické pozice dané valencí slovesa. A. provádí sémantickou klasifikaci sloves z hlediska, zda Adv je u nich nutné či fakultativní, a konstatuje, že pomocí formačních pravidel je možno generovat jen Adv podmíněná valencí slovesa. Ostatní Adv konstituentní rovinu přesahují a jsou věcí roviny transformační. Analýzou dospívá k závěru, že věta obsahující Adv, které nevyplývá z valence slovesa, je výsledkem cyklu transformací, při nichž se na místo NP dosazuje věta, která je východiskem pro nominalizaci. Po této inkorporaci věty do pozice NP matricové věty se nerealizuje VFin matricové věty a Adv se sekundárně váže na VP inkorporované věty. Proces je teoreticky neomezený, je však limitován hloubkou paměti. — Z. Oliverius (Praha) v přísp. Dvě poznámky k problematice syntaktické paradigmatiky konstatuje, že v chápání syntaktického paradigmatu je značná nejednotnost, vyplývající zejm. z rozličného pojetí transformací v otázce invariantního významu a jádrové věty. Invariantní význam se opírá o identitu lexikálních tříd a pozice dané struktury. Jindy je pojem invariantu nahrazován pojmem ekvivalentnosti (Isačenko). Je nutno konstatovat, že zákonitá zaměnitelnost dvou nebo více syntaktických struktur má jako nezbytný důsledek i invariantnost a variabilitu významu, i když takto sdružené věty mají týž denotát. Variantní složka se rovná rozdílu mezi jednou abstraktně vzatou strukturou a druhou strukturou stejně pojatou. Podle Chomského vymezení jádra jako terminálního řetězce mohou být věty stejné struktury hodnoceny jednou jako jádrové věty, podruhé jako transformáty. Tak je tomu, chápe-li se jádrová věta jako věta reálně existující. Tím vzrůstá počet jádrových vět; kdybychom uvažovali o jádrových strukturách, snížil by se jejich počet ve srovnání s počtem jádrových vět. Konkrétní věty by pak měly neúplná syntaktická paradigmata. Abstraktní paradigmatika s prázdnými místy při konkrétní reprezentaci je v morfologii běžná a lze ji doporučit i pro syntaktickou paradigmatiku. — M. Kubík (Praha) konstatuje v přísp. K generativní interpretaci odvozených syntaktických struktur, že v generativním popisu není dosud [182]přesně odlišena oblast postupů derivačních od oblasti postupů transformačních. Někdy se derivují jen jádrové věty (tradiční věty jednočlenné a dvojčlenné a obligátní objektová a adverbiální doplnění), jindy se derivační model chápe šířeji — derivují se i ty složky, které se z hlediska prvého postupu interpretují transformačně. Kritériem vhodnosti postupu by měl být především aspekt diagnostický, měla by být dána přednost tomu postupu, který umožňuje hlouběji proniknout do gramatické podstaty jazyka, přesněji vymezit vztahy struktur, adekvátněji a explicitněji osvětlit syntaktické vztahy mezi jejich komponenty. Z tohoto hlediska lze především doporučit metodu transformační. Tuto svou tezi dokazuje autor na analýze ruských syntaktických struktur se závislým infinitivem (užívá metody dvouzákladové transformace). — V ref. Větné typy v současné ruštině z hlediska transformační gramatiky R. Zimek (Olomouc) vykládá a hodnotí vývoj základních syntaktických pojmů z hlediska klasického strukturalismu i generativních metod. Vychází z názorů a pojmů Mathesiových a sleduje jejich další vývoj. Podrobněji interpretuje stanovisko F. Daneše, který vidí vztah mezi větou a výpovědí jako obdobu vztahu foném : hláska. U termínu věta liší tři základní pojmy: (1) výpovědní událost, (2) výpověď, (3) větný vzorec (2 a 3 patří do langue, 2 zůstává částí kontextu a situace, obsahuje konkrétní lexikální prvky, některé prvky modality); jde tedy o negramatické, ale systémové prvky (suprasyntaktické prvky). Větný vzorec je abstraktní a statická invariantní struktura. Dále R. Zimek probírá různé chápání pojmů základní synt. struktura a jádrová věta. Rozdíly v počtu jádrových vět jsou závislé na počtu a charakteru transformačních pravidel. Transformace jako svstémová záležitost patří do Danešovy druhé roviny abstrakce, do vypovědí. Souhrn vypovědních typů ruštiny představují jádrové věty, jejich transformáty, transformoidy a dále citoslovečné výpovědi, oslovení, repliky, čistě jmenné věty. V ruštině (a češtině) existují pouze dva větné vzorce N_nom — V_fin — (Compl); V_impers — (Compl). Další prvky jsou potenciální, realizují se až od úrovně sémantické stavby věty ve výpovědi, závisí na lexikálně sémantických rysech slovesa (věty: Otec píše; Otec píše dopis; Otec potkal sestru; Otec spí považuje Zimek za jediný větný vzorec, avšak za různé výpovědní typy, resp. jádrové věty). — A. V. Isačenko (Praha) konstatuje v přísp. O grammatičeskom porjadke slov, že pro analýzu hloubkové struktury (ta je jedině vhodná pro adekvátní interpretaci syntaktické roviny) je nezbytné ustanovit pravidla určující pořádek slov v abstraktním schématu věty nezávisle na kontextu v nejširším smyslu slova. Tento pořádek slov, označovaný jako gramatický pořádek slov, může být i fiktivní, tj. nemusí reálně existovat v textu. V ruštině není gramatický pořádek slov fiktivní, může být v řadě případů objektivně ustanoven na základě syntaktických struktur vstupujících jako konstituentní prvky do matricové věty. Takto může být gramatický pořádek slov ustanoven jako na kontextu nezávislé rozložení elementů věty na časové ose. Gramatický pořádek slov se stává důležitou součástí generativních a transformačních modelů jazyka. Transformace libovolné věty pozůstává z těchto operací: (1) morfologické přetvoření příslušných elementů výchozí věty, (2) ustanovení gramatického pořádku slov. Správný pořádek slov v transformátu je zabezpečen jen v tom případě, je-li ve výchozí konstrukci věty gramatický slovosled. — M. Jelínek (Brno) v přísp. Funkce a vývoj syntaktických kondenzátorů v slov. jazycích definuje syntaktickou kondenzaci jako jev, při němž se členským schématem v rámci schématu větného dosahuje v podstatě stejného komunikativního cíle, jakého lze dosáhnout schématem souvětným. Členské schéma a příslušný větný prostředek nejsou identické, protože schéma vedlejší věty má vyšší informační hodnotu, ale realizují zhruba týž komunikativní záměr. Členská schémata mají proti schématům větným funkci syntaktického kondenzátoru. Témuž schématu vedlejší věty mohou odpovídat dva nebo více kondenzátorů. Užitím syntaktických kondenzátorů se zvyšuje informační potenciál textu a zároveň se jimi usnadňují další operace s informačními hodnotami. Frekvence syntaktických kondenzátorů vzrůstá při [183]intelektualizaci řeči. Jazyky z řecké a latinské kulturní oblasti čerpaly podněty pro kondenzační procesy z klasických jazyků. Mezi slovanskými jazyky jsou rozdíly podmíněné jak strukturálně, tak i stylistickou tradicí. Kondenzační tendence neprobíhá přímočaře, má své dobové vrcholy. — A. V. Bondarko (Leningrad) objasňuje v příspěvku Aspektuaľnosť kak odin iz elementov struktury predloženija pojem pojmové kategorie. Pojmová kategorie má určitou strukturu, kterou je možno traktovat jako funkčně sémantické pole; je vyjadřována prostředky morfologickými, syntaktickými, slovotvornými a lexikálními. Může se opírat o gramatickou kategorii, která pak představuje její gramatické jádro. Pojmová kategorie se projevuje v procesu vzájemného působení prostředků vyjádření. Lze mluvit o pojmové kategorii modálnosti, temporálnosti, personálnosti a rodovosti (zalogovosť). Všechny tyto kategorie mají svou syntaktickou stránku a funkci, jsou elementy věty. Autor se soustřeďuje dále na kategorii aspektuálnosti. Je to kategorie zahrnující různé prostředky vyjádření charakteru průběhu děje. V slov. jazycích je morfologickým jádrem této kategorie vid, mimo to zahrnuje ještě způsoby děje, příslušné neslovesné lexikální ukazatele charakteru děje a také syntaktické prostředky vyjádření průběhu děje. Zkoumání aspektuálnosti dává možnost porovnávat strukturně vzdálené konstrukce. A. provádí klasifikaci aspektuálních kontextů v ruš. a v závěru konstatuje, že předností pojmových kategorií je nejen to, že prostupují všemi rovinami jazyka (počínajíc morfologickou), ale zároveň přesahují syntaktickou rovinu a mají charakter univerzálně sémantických i funkčních prostředků. — J. Veyrenc (Paříž) v přísp. Structure aléatoire de l’énoncé minimum: syntaxe du proverbe en russe vychází z konstatování, že povahu dvou syntaktických elementů lze zjistit analýzou jejich recipročních vztahů. Zkoumá případy, kdy je výpověď tvořena subjektem a předponovým slovesem v predikátu (element konstitutivní). Někdy se nemohou interní vztahy ve výpovědi uskutečnit bez přítomnosti dalšího členu (régime), který má dvojí realizaci — objekt : nula. Dále věnuje a. pozornost vlastnostem prefixu v takových konstrukcích. Význam předpony za- ve výpovědi oni zaigrali karty se aplikuje externě, jeho vyjádřením je element karty (régime objet). Ve výpovědi oni zaigrali se základní význam předpony nevztahuje na vnější objekt daný v kontextu, ale na vlastní proces označený slovesem. V prvém případě jde o reference externí, v druhém interní (prefix za- je tedy homonymní). Opozice objekt : 0 umožňuje identifikovat povahu předpon a jejich strukturní vztahy k slovesu. Elementy konstitutivní a fakultativní, které tvoří větu, mají být určovány a charakterizovány jako součást celku (daného vzájemnými závislostmi), ne mechanickým zařazováním ke gramatickým kategoriím. Régime objet není často nic jiného než element gramaticky fakultativní. Elementem konstitutivním se stává, je-li nezbytný pro vyjádření vnitřních vztahů jádra výpovědi. — I. Mahnkenová (Göttingen) v přísp. Satzbau und Intonation uvádí intonaci jako konstruktivní prvek na syntaktické rovině. Zdůrazňuje nezbytnost vycházet při syntaktickém zkoumání z mluveného jazyka, který je primární. Zatím jsou uspokojivě prozkoumány jen některé aspekty intonace, nikoli její vztah k jiným složkám syntaktickým. Pro hlubší porozumění syntaktickým problémům jednotlivých jazyků i syntaktickým problémům obecně je důležité komplexní zkoumání kritérií, která jsou na syntaktické rovině relevantní. Důležité jsou proto vztahy intonace, slovosledu, morfologie atd., v nichž jsou mezi jazyky podstatné rozdíly. Je třeba také lišit dvě problémové oblasti v rámci větní intonace; jednak intonační prostředky s gramatickou funkcí, jednak prostředky podílející se na aktuálním členění věty. — J. Vuković (Sarajevo) v přísp. Ka problemima gramatičke i gramatičko-stilističke vrednosti u ispitivanju slovenske rečenice zdůrazňuje užitečnost pojetí věty jako základní jednotky komunikace. To umožňuje vyhnout se jak jednostrannosti tradičního formalizování, tak i jednostrannosti tradičního logizování. Je třeba lišit projev mluvený a psaný i v oblasti syntaktického zkoumání; komplexní pohled předpokládá v oblasti syntaxe i studium vět výrazně hovorových a dialekto[184]vých. Věta musí být zkoumána ve smyslu ideje jednoty formy a obsahu, z hlediska komplexu funkčních aspektů. Věta je buď obyčejný intelektuální produkt vědomí — má obyčejnou informační intonaci — nebo produkt inteligibilně-emotivní činnosti vědomí a má pak něco více než jen obyčejnou gramatickou a informační podobu — je stylisticky příznaková. Na příkladech pak ukazuje složité vztahy mezi určitými větně strukturními rysy (v gramatickém smyslu) a mezi jejich funkčním využitím v komunikačním procesu. V závěru ukazuje na to, že takový komplexní pohled je nezbytný i ve výkladu jednočlenné a dvojčlenné věty (lišení samostatné jednočlennosti a kontextové jednočlennosti), stejně tak jako při zkoumání souvětních celku.

Tři referáty brněnských pracovníků ÚJČ jsou věnovány problémům nářeční syntaxe (v. již v SaS 28, s. 79): J. Chloupek v ref. Nářeční věta z hlediska její interpretace ukazuje na specifické aspekty zkoumání nářeční věty. Východiskem analýzy dialektu jsou doklady, ale i deduktivní postup může odkrýt zákonitosti, které se materiálovou analýzou určit nedají. Je třeba mít na zřeteli, že dialekt je charakteristický specifickými faktory promluvovými a různými faktory pomezními. Způsob jejich projevu lze formulovat v několika tezích: (1) nářeční věta je přísně strukturní, ale nekompaktní (má tuhou normu, ale uvolněnou organizaci); (2) realizuje se ve formě mluvené; (3) je součástí kontextu; (4) její výstavba je lineární (příslušník nářečí svou větu „nastavuje“ podle vývoje situačního kontextu); (5) její typy se ustálily živelným vývojem; (6) některé její typy obrážejí staré způsoby myšlení; (7) vyjadřují automatickou reakci; (8) při vývoji v interdialekt se v podstatě zachovávají. — Jan Balhar v přísp. Strukturní a promluvové jevy v nářeční syntaxi konstatuje, že postihnout podstatu nářeční skladby znamená oddálit v nářeční promluvě jevy strukturní od jevů plynoucích z toho, že nářečí je útvar pouze mluvený. Proto by se měly rozlišovat vlastní promluvové jevy (uvolněnost stavby větné konstrukce, některé případy elipsy, nemotivované opakování větných částí, existence prostředků kontextově navazovacích aj.) od jevů původně sice promluvových, které však již jsou součástí nářečního systému. — V. Michálková ukazuje v ref. K interpretaci nářeční věty, že v nářečích je třeba odlišovat sdělení v širokém smyslu slova implicitní, která jsou v daném „jazykovém prostředí“ plně sdělná, od sdělení skutečně eliptických. Skutečně eliptických vyjádření se vyskytne poměrně velmi málo. Lze uvést řadu neverbálních konstrukcí, které by nebylo výhodné vykládat na pozadí verbálních; mezi konstrukcemi verbálními a neverbálními dochází k slovesně kategoriální transgresi. Pro nářeční situaci není také výhodné striktní dělení na věty jednočlenné a dvojčlenné. Častý je naopak výskyt konstrukcí, v nichž se uplatňuje „různá míra přiblížení“ k dvojčlenným větám. Jako kritérium klasifikace lze doporučit protiklad verbálnost : neverbálnost a pak teprve jednočlennost : dvojčlennost. Také lišení pojmů věta a výpověď se nejeví pro analýzu nářečí nejvýhodnějším. Nelze zatím z materiálových důvodů stanovit všechny větné vzorce; pokud však existují, jsou totožné se schématy spisovných vět a mají platnost ještě obecnější.

Diskusi o tomto okruhu problémů uvedl M. Grepl shrnujícím vstupním referátem (v SaS 28, s. 75n.). Diskuse se zaměřila na otázky vymezení větného typu, na vztah pojmu větného typu k příbuzným pojmům: větné schéma, větný vzorec, větný model, jádrová věta a na otázku reálnosti větných typů.

J. Bauer vymezil větný typ jako množinu výpovědí organizovaných na základě téhož větného schématu. Větný vzorec je schéma zapsané symbolicky. Typ sám není reálný, reálné jsou prostředky jeho vyjádření ve výpovědích. — O. Leška připomenul, že klasická i transformační gramatika řeší jednotlivé problémy analýzy jazyka různě, existuje však také rovina obecného kladení otázek; sem patří i problém větného typu. Položil otázku, zda je možno mluvit o větném typu jako o typu výpovědním. Výpovědní typy větné jsou typy základních struktur s gramatickou aktualizací, výpovědní typy nevětné jsou bez této aktualizace. Výpovědní typy jsou určité struktury, [185]které jsou dány kontextem, varianty jsou motivovány obsahově a lexikálně; je třeba lišit motivace kontextově jazykové a kontextově lexikální. — P. Sgall ukázal na nutnost pojmové precizace v této oblasti, jejím předpokladem je jednoznačné zvolení metody.

K požadavku unifikace formalizačních symbolických prostředků se vyslovil P. Novák. Symbolika sama je vnější záležitost, jde tedy o požadavek unifikace pojmového aparátu a terminologie. To je však nemožné, vychází-li se z různých metodologických východisek a z různých názorů na postavení gramatické teorie při analýze jazyka. Přínos generativní gramatiky je v postulování požadavku volby vhodné gramatiky. Bez relativizace typu gramatiky, bez specifikace se nelze dohodnout na tom, co je typ slovanské věty. — M. Ivićová připomenula užitečnost spojení generativního přístupu a pojmu protikladu příznakovost : nepříznakovost. Doporučuje všeobecně vycházet z pojetí věty S + P, přičemž je užitečné zavést symbol vyjadřující „ideu subjektivity“ nadřazený všem strukturním variantám subjektu (neurčitý, všeobecný podmět). — M. Grepl nesouhlasil s názorem na toto schéma. Vhodnější je chápání ve smyslu symbolu VF, neboť umožňuje respektovat specifičnost slovanské věty — existenci vět čistě subjektových. — Také N. Ju. Švedovová hájila pro ruštinu existenci neslovesných (tedy jednočlenných) schémat, která není užitečné derivovat od S + P. (M. Ivićová považuje za vhodné zavést podobný nadřazený symbol i pro VP /jako držitel místa pro danou kategorii/, na příslušném stupni, kde se VP realizuje tímto symbolem, obsahuje příslušný reprezentant NP určité sémantické rysy predikativního charakteru.) Klady a zápory pojetí N + P nebo VP zhodnotil i F. Miko.

J. Bauer se zabýval dále otázkou konstitutivních a fakultativních rysů větných typů. Pokud má být za konstitutivní prvek věty považováno obligátní doplnění verba finita, je třeba položit otázku, kde hledat míru nutnosti doplnění. Bylo by třeba provádět určité výčty, protože tato problematika je spjata se sémantikou. Nedoporučuje pojem slabé rekce.

K problematice základních a derivovaných typů diskutoval R. Mrázek. Konstatoval, že nelze stále analyzovat základní symbolicky zapsané typy. Je třeba zkoumat nižší stupně derivátů, především pak jejich výpovědní realizace, a uvažovat o pojmu strukturních typů v langue, zkoumaných na podkladě studia intonačních a modalitních poměrů (věta že jsi to udělal nabývá s různou intonací různé modální platnosti — politování, nespornost, přesvědčenost). — K problému vztahu elementárních a odvozených struktur a jejich interpretací pomocí generativního modelu diskutovala I. Zimmermanová. Na výchozím generativním modelu interpretovala jednotlivé typy transformací. Porovnávala stanovisko k požadavku obsahové invariantnosti u Chomského a Isačenka (viz výše ref. Z. Oliveria), generativním modelem interpretovala věty imperativní a modální. — Na určité problémy klasifikace modálních typů vět upozornil A. Mirowicz. Prvým kritériem při klasifikaci větné modality je protiklad reálnost : nereálnost, dalším kritériem klasifikace z hlediska reakce adresáta. Tento problém úzce souvisí s problémy intonace.

K otázce metod v popisu větných typů diskutovala řada účastníků. E. Mayová, I. Zimmermanová, M. Ivićová zdůrazňovaly význam generativního popisu. A. Michněvič ukázal na užitečnost zapojení pojmu sémantických tříd slov jako kritéria v oblasti transformací. — Nezbytnost metodologické vyjasněnosti i v diskusi zdůraznil R. Růžička. Objasnil také význam lišení povrchové a hloubkové struktury. — Vztahu větného vzorce a jeho sémantické struktury se týkala řada diskusních vystoupení. Většinou byla reakcí na příspěvek F. Daneše. — F. Kopečný konstatoval, že věty Jendu bolí hlava, Jendovi bolí hlava, Jenda má bolení hlavy (uváděné jako příklad na synonymii z hlediska propozice) nejsou větné typy češtiny. Formální, gramatická a obsahová stránka jsou těsně spjaty, je obtížné jejich vzájemné oddělení při lingvistické interpretaci.

[186]K. Hausenblas konstatoval, že v poslední době vzrůstá zájem o sémantiku věty. Jde v podstatě o hledání sémantického korelátu mluvnické stavby v rovině abstrakce. Na příkladech ukázal, že je třeba rovinu významové jazykové struktury důkladně propracovat, upozornil na to, že členění agens — actio — patiens (které se uplatňuje v rovině významové struktury jazyka) může odpovídat i nevětným konstrukcím. Je třeba věnovat pozornost strukturní polysémii z několika hledisek: jaký je význam celkový (Gesamtbedeutung), dále dílčí, jaké je lexikální obsazení. K otázce, kolik rovin v oblasti sémantiky má být rozlišováno, připomenul P. Sgall, že příčiny se musejí hledat jen v daném jazyce. Z. Oliverius navázal na problematiku sémantického invariantu (v. jeho referát na s. 181). Připomenul, že z hlediska obsahu není Jitřenka a Večernice táž hvězda (obsahem není označení určité hvězdy, ale označení téže hvězdy v určitých výskytech). Je to otázka poměru designátu a denotátu.

K otázce promluvových realizací a modifikací větných typů a k otázce větných typů v nářečích vystoupil v diskusi J. Bauer. Připojil se k názoru R. Mrázka, že je třeba zkoumat především nižší, subtilnější větné typy. Z tohoto hlediska se nelze vyhnout induktivním postupům. Je třeba počítat s tím, že se v nářečí neosvědčí protiklad langue : parole (v. ref. Michálkové, s. 184), nelze považovat určité nářeční promluvy za jakési defektní realizace spisovných schémat. J. Chloupek připomenul, že některé specifičnosti nářeční syntaxe (např. tendence k parataxi) jsou vůbec charakteristickým rysem mluveného jazyka (jsou i v mluvených spisovných projevech). Vedle kontextu situačního a jazykového doporučuje lišit i kontext stylistický; je to nutné v tom případě, kdy je věta vázána na stylistický kontext velmi úzce.

Na závěr se k tématům, která vymezil v úvodním referátě, vyslovil M. Grepl. V diskusi se podařilo zpřesnit pojmy věta, větný vzorec, větné schéma; nevyjasněný zůstává obecný pojem větného typu. Cenný je také zřetel k problémům intonace, modality a sémantické struktury věty. Za velkou překážku diskuse považuje značné rozdíly koncepční a metodologické. Souhlasí s názory, které volají po metodologické čistotě jednotlivých koncepcí. Různost metodologických postupů je však v lingvistice potřebná a žádoucí, neboť vzhledem k její povaze a předmětu je mnohdy jediným předpokladem pokroku v dalším poznání. Posouzení vhodnosti jednotlivých metod má reálnou naději na úspěch teprve tehdy, až budou souměřitelné konkrétní výsledky. Ke vztahu koncepce : jazykový materiál uvedl, že jako nelze zpracovat materiál bez koncepce, tak je nutno budovat a prověřovat koncepci na základě znalosti konkrétních fakt. Aplikaci postupů na širokém, neomezeném materiále považuje za základní podmínku pro posouzení vhodnosti koncepcí i pro sjednocování stanovisek.

Do problematiky druhého okruhu větné typy v slovanských jazycích a jejich srovnávací studium uvedl ref. R. Mrázka (Brno) Dedukce a empirie při srovnávací typologii slovanské věty; věnuje pozornost nejen metodologickým otázkám, ale také kritériím slovanské srovnávací syntaxe a na určitém okruhu prakticky takový srovnávací postup uskutečňuje. Zdůrazňuje význam dedukce i indukce. Předpokladem úspěšné slovanské srovnávací syntaxe je monografické zpracování větných typů v jednotlivých jazycích, pokud možno bez hrubších teoretických diskrepancí. Proto by účelem symposia mělo být vyjasnění obecných hledisek a jejich vyrovnání a sladění. Větným typem, který se chápe v širokém smyslu, je „každý komunikativní útvar schematizovaný prostředky formálně gramatickými na úrovni syntaktické (v tom je též intonace) a disponující určitou sémantickou invariantností“. Podle něho se tvoří konkrétní výpovědi (v podobě variant). Počet větných typů dosahuje v jednom jazyce řádově několika stovek. Větné typy jsou horizontálně a vertikálně hierarchizované, dělí se na typy základní a odvozené. Za velmi důležité pokládá derivace na rovině modální a emocionální. K těmto rovinám nedostatečně přihlížejí generativní gramatiky. Syntaktické paradigma je komplex větných typů derivačně spjatých. V druhé části svého referátu stanoví distinktivní rysy, podle nichž lze klasifikovat strukturní větné [187]typy v slov. jazycích, a uvádí kritéria, na jejichž základě je možno srovnávat slov. jazyky s jazyky západoevropskými. Jako ukázku mezislovanské srovnávací analýzy uvádí porovnání poměrů v oblasti deagentní perspektivy větné stavby (větných typů s dekonkretizací personálního subjektu).

Další referáty tohoto druhu se zaměřily většinou na obecnou klasifikaci vět v některém slovanském jazyce nebo na interpretaci některého okruhu vět v daném jazyce. Z. Klemensiewicz (Krakov) v ref. Budowa podmiotu i orzeczenia polskiego wypowiedzenia pojedynczego klasifikuje polské jednoduché věty. Vychází z konstatování, že výpověď je charakterizována přítomností určitého slovesa nebo z kontextových a situačních důvodů a při zachování komunikativního obsahu je toto sloveso nahrazeno určitým korelátem nebo vypuštěno. Výpověď se vyznačuje specifickými vlastnostmi prozodickými, intonačními a delimitačními pauzami. Výpověď (vypowiedzenie) je větou, obsahuje-li sloveso, a je ‚oznajmienie‘, nesplňuje-li tuto podmínku. Typ konstrukce výpovědi závisí na formě podmětu a přísudku a na jejich vzájemném vztahu. Na tomto základě klasifikuje autor polské jednoduché věty z hlediska vlastností podmětu, přísudku a jejich vzájemného vztahu. — H. Misz (Toruň) přináší v přísp. Podstawy klasyfikacji polskich zdań pojedynczych výklad svého pojetí klasifikace jednoduchých vět. V oblasti syntaxe liší tyto výchozí útvary: (1) syntaktémy, (2) syntaktické konstrukce, (3) syntaktické skupiny, (4) věty. Každý má své specifické elementy (syntaktém, člen konstrukce, člen skupiny, člen věty). Hlavním strukturním činitelem je „kontur syntaktyczny“. Dvě věty se stejným konturem náleží do téže třídy. Každá věta je vymezena konstrukcí a zároveň vztahy syntaktémů. „Kontur syntaktyczny“ má dva stupně: (1) „elementarny“, (2) „zasadniczy“. První náleží větě jako spojení syntaktémů, druhý jako konstrukci. Ve shodě s tím lze provést dvojí klasifikaci vět. Obojí je třístupňová (opozice mezi dvěma větami, jejich třídami a supertřídami vět). Součástí výkladů na úrovni „kontura elementarnego“ jsou soubory vztahů, soubory kategorií a slovníkové soubory a konečně hierarchizovaný pojem podřízenosti. V oblasti „kontura zasadnicziego“ se vymezují pojmy: (1) člen věty = syntaktém, (2) spojení syntaktémů, (3) konstrukce. Na těchto základech provádí obojí klasifikaci vět a soupis polských jednoduchých vět. — M. Ivićová (Novi Sad) předkládá v přísp. O minimalnim rečeničnim konstrukcijama s glagolskom kopulom strukturní popis slovanské věty se zřetelem především na srbocharvátský jazyk, pojatý deduktivně, generativně, ale spojený s využitím principu binárních protikladů. Východiskem je pravidlo S → (NP +) VP. V rámci VP jsou rozlišeny dva symboly P₁, P₂. (P₁ je predikátová jednotka, která se může kombinovat s explicitní subjektovou formou, P₂ je jeho opakem.) Dalším kritériem je, zda se VP kombinuje s další lexikální jednotkou (symbol Lex). Z hlediska nezbytnosti či fakultativnosti symbolu Lex se dále řeší schéma dvojím způsobem: 1. VP → V (+ Lex); 2. VP → Cop. + Lex. Symbol Lex může být přiřazen predikátu typu P₁ nebo P₂. Větu, kde je Lex přiřazen k P₁, lze obecně zapsat výrazem A je B (A = subjekt; B = predikát). P₂ je predikát inkompatibilní s explicitní subjektovou formou — odpovídá schématu X je. Z předchozího vyplývá pravidlo . V dalších výkladech pak specifikuje autorka jednotlivé symboly a symbolicky zapsaná schémata z hlediska gramatických kategorií a slovních druhů. — L. I. Rojzenzon (Samarkand) vychází v přísp. Vlijanie morfologičeskich i semantičeskich faktorov na formirovanie i stabilizaciju sintaktičeskich struktur z konstatování, že je třeba analyzovat vnitřní v strukturně sémantickém smyslu relevantní rysy. Je výhodné vycházet ze struktur, v nichž již došlo k plné nebo částečné frazeologizaci. A. podrobuje komplexní analýze opřené o znalost čes., sloven. a pol. materiálu konstrukce typu dost jsem se nastonal, co jsem se nabrodil a konstatuje, že konstrukce typu dost … stojí na hranici mezi volností a frazeologičností, konstrukce typu co … jsou částečně frazeologizované. Důsledkem rozšíření těchto kon[188]strukcí je zvýšená produktivnost slovotvorného typu prefixálních sloves s pref. na-, a to i se sekundárním na- (naobdivovat se). — R. Conrad (Lipsko) v přísp. Zur syntaktischen Struktur russischer Konstruktionen mit abhängigem Infinitiv analyzuje tyto konstrukce pomocí jejich transformací z hypotaktických hloubkových struktur. Tradičně se klasifikují do čtyř skupin: sloveso + inf., adj. + inf., predikativum + inf., subst. + inf. Cílem příspěvku je ukázat, že žádná z těchto skupin není z transformačního hlediska jednotná a různé konstrukční typy jsou odvoditelné analogickým způsobem. Odvozuje infinitivní konstrukce z hypotaktických schémat uvozených čtoby, kogda, esli, čto — zkoumá obligatornost transformací a charakter omezovacích pravidel. — S. Žaža konstatuje v přísp. K problematice dvojčlenných jmenných vět beze spony v ruštině, že ač po stránce syntaktické tvoří tyto věty zdánlivě jednotný typ, jsou vnitřně diferencovány. U vět s konkrétním podmětem liší vyjádření (1) totožnosti (pauza mezi podmětovou a přísudkovou částí se důsledně realizuje), (2) vlastnosti, charakteristiky nebo hodnocení (pauza se nerealizuje). V sféře aktuálního členění ukazuje pauza kupředu na jádro výpovědi; při objektivním pořadu pauza odpadá. — J. Damborský připomíná v přísp. Věty s dativním samému v polštině, že pro strukturní typ pol. věty je důležitým rysem vyjadřování činitele dativem (činitelský, subjektový dativ). Nechává stranou otázku, zda tento dativ patří do plánu obsahové výstavby věty nebo do plánu gramatického. Na zevrubném materiálu dokazuje, že věty s dativním samemu jsou dnes v polštině velmi rozšířené zejm. u neurčitých a jmenných slovesných tvarů. Tento prvek však v hovorovém jazyce přesahuje k určitým slovesným tvarům. Není vždy vázán přímo na sloveso, vztahuje se často k celé výpovědi jako adverbiální určení. Pro další studium tohoto strukturního prvku bude nutné konfrontovat polštinu s ruštinou a češtinou.

Diskusi k tomuto okruhu problémů uvedl R. Mrázek (v. SaS 28, s. 80n.).

K otázce relevance kritérií při konkrétní typologii uvedl J. Bauer, že je třeba kritéria hierarchizovat; čím jsou obecnější, tím je méně rozdílů v jejich klasifikaci. Jako klasifikační schéma doporučil kombinaci třídění podle postojové modálnosti (oznamovací, rozkazovací, tázací, přací) a protikladu jednočlenných a dvoučlenných vět. Dalšími kritérii jsou protiklad verbálnost : neverbálnost, nutnost doplnění slovesného významu, typy tohoto doplnění. Je třeba hledat responze mezi rovinou významové výstavby a rovinou syntaktickou. — M. Dokulil poukázal na nutnost přesného lišení jednotlivých rovin výpovědi. Shody a divergence mohou být na různých rovinách různé. Je třeba porovnávat, jak se týž globální obsah vědomí promítá do obsahové struktury výpovědi, dále do jaké míry se táž obsahová struktura výpovědi vyjadřuje stejnou nebo různou strukturou syntaktickou a konečně jak je různě morfologizována. — O. Parolková doporučila jako jedno ze srovnávacích kritérií vztahy větných konstrukcí a délky věty. — H. Křížková poukázala na potřebu přesně definovat pojmy pro srovnávací jazykovědu. V generativní gramatice jsou základní pojmy dostatečně specifikovány a poskytují proto základnu pro srovnávací analýzu. Soubor jádrových vět bude v slov. jazycích stejný — jde o univerzálie. Jazyky se liší pouze modifikacemi a kvantitativními poměry. Domnívá se, že větné typy bývají určeny někdy příliš široce (u Mrázka), některá kritéria jejich vydělování jsou ryze morfologická. V řadě případů (že to uhodnu!) jde o elipsu věty řídící, nikoli o typ jednoduché věty. — A. Mirovicz vyslovil názor, že VF v slov. větě vždy je, i když není vyjádřeno explicitně (v rušt. není sice kopula, je tam strukturně její místo). VF je základní, prvotní bezpříznakový prostředek vyjádření predikátu. Jednočlenná věta je specifický typ výpovědi. — L. Andrejčin ilustroval problémy konfrontace větných typů v slov. jazycích na poměrech v jižních slov. jazycích. Poukázal na to, že úplný obraz je možno získat jen tehdy, budou-li srovnávány též typy vět mluveného jazyka a dialektů. — K řadě speciálních aspektů srovnávání jižních slovanských jazyků se vyslovili také K. Popov, Z. Topolińska, B. Pogorelcová. J. Chloupek souhlasil s H. [189]Křížkovou, pokud jde o věty typu že to uhodnu!, a uvedl řadu dokladů z moravských nářečí. — K. Horálek odmítal klást důraz na metodologickou a definiční precizaci v srovnávací syntaxi; za vhodnou metodu považuje jednoduchý překlad. Je nesporné, že příčinou složité situace v lingvistice je složitost poměrů v jazycích samých, není to tedy pouze záležitost různosti škol. Pro úspěšné poznání v oblasti porovnání je třeba obojího: jednoduché metody i náročné teorie. — P. Ondruš ilustroval jednoduchou konfrontační metodu překladu na několika slovenských konstrukcích a jejich překladových ekvivalentech do slov. jazyků. Podobně je třeba postupovat i při srovnávání s ostatními ide jazyky (ale jeho ekvivalenty další diskuse značnou měrou vyvracela). — H. Schuster-Šewc se zabýval otázkou, jak chápat lužické konstrukce jednočlenných vět se zájmenem wono. Tento jev je třeba posuzovat v souvislosti s širšími slovanskými tendencemi, nejen ve vztahu k němčině.

Diskusi k problémům slovanské srovnávací syntaxe shrnul R. Mrázek. Konstatoval, že strukturní popis syntaktického systému slovanských jazyků je zřejmě úkol velmi aktuální, potřebný a poutavý. Považuje za důležité hledat ontologické univerzálie, v tomto smyslu především definovat větný typ, ale zároveň je třeba studovat i jeho druhy, třídy, modifikace; to vyžaduje spojovat teorii s empirií. Generativní postupy považuje za prostředky vhodné, nicméně nikoli jediné. Je třeba vidět specifičnost slovanských jazyků, vyhnout se ukvapeným aplikacím hotových postupů (vytvořených pro jiné typy jazyků) na slov. jazyky. Při zkoumání konstantních typů vět je třeba vycházet i z aspektů modálních, intonačních, promluvových, stylistických, přihlížet k mluvenému jazyku. Metodologicky je třeba postupovat jak od formy k obsahu, tak od obsahu k formě.

Uvedením do posledního okruhu problémů vývoj větných typů a jejich historickosrovnávací studium byl referát J. Bauera (Brno) Problematika vývoje základních větných typů v slovanských jazycích. Pro historickosrovnávací studium syntaktické je nezbytné probádání vývoje v jednotlivých slov. jazycích. Je třeba zachytit a popsat typy, které existovaly v důležitých etapách vývoje jednotlivých jazyků, postihnout celé soustavy větných typů v synchronních průřezech. Metoda je induktivní, vycházející z dokladového materiálu. Základní větné typy (a ještě více typy odvozené a speciální) se během vývoje jazyka mění, mohou i vznikat a zanikat. Větný typ je třeba považovat za reálný fakt jazyka; skutečný typ tvoří jen ty věty, které procházely společným vývojem. Systémové vztahy jsou do velké míry právě synchronním průmětem vývojových souvislostí. Jednoduchá věta patří k nejstabilnějším složkám syntaxe, nedochází v ní k tak významným změnám jako v složitějších celcích. Dále a. sleduje změny v základních typech vět podle modality a predikační stavby. — Historickosrovnávací studium musí obsáhnout celý úsek od praslovanštiny dodneška. Prasl. stav může být rekonstruován až po důkladném prozkoumání nejstarších doložených stavů. A. považuje za důležité stanovit konkrétní úkoly bez ohledu na dosavadní nejednotnost metodologickou a teoretickou. Práce na nich rozhodne, která metoda je nejvhodnější.

Další referáty se týkaly jmenného přísudku sponového a bezesponového, rozvíjení přísudku, vět infinitivních a jednočlenných v stsl., ve vývoji češtiny a ruštiny. R. Večerka (Brno) charakterizuje v ref. K problematice vět s jmenným a sponově jmenným přísudkem v staroslověnštině specifičnost studia stsl. syntaxe a obtíže s ní spojené. Zvláště obtížně se traktují ty prvky, které byly v stsl. období v slov. jazycích v přerodu, zejména obezřetně je třeba postupovat při negativním hodnocení (neexistence některých jevů znamená často jen jejich nepřítomnost v dokladech). Grafický záznam stsl. nepodává plné svědectví o syntaxi, syntagmatice a vůbec členění. To znesnadňuje stanovit jednotlivé typy, odlišit větné a nevětné celky. Analýzou větných konstrukcí s jmenným a sponově jmenným přísudkem tyto specifičnosti a. blíže [190]osvětluje a konstatuje, že je třeba počítat nejen s typy vět základními, ale i přechodnými, jak v rovině strukturní, tak i stylistické. — K. I. Chodovová (Moskva) v přísp. Mesto predložno-padežnych form v strukture predloženija konstatuje, že předložkové pádové konstrukce zaujímají v oblasti vztahů k slovesu střední postavení mezi prostým pádem (který je ve vztahu ke slovesu centrální) a příslovcem (které je nejperifernější). Z toho vyplývá i charakteristika sémantiky předložkových pádových struktur. Každá z nich je vázána na určitý okruh sloves a nemůže být tvořena od libovolné jmenné formy. V jistém smyslu jsou v předložkových pádových formách vlastnosti jak prostých pádových forem, tak i příslovcí; při neutralizaci sémantických protikladů mohou proto přejít do jedné nebo do druhé skupiny. A. pak analyzuje předložkové pádové formy stsl. označující cíl přemístění. Konstatuje, že většina sloves řídí dvě předložkové pádové formy zkoumané skupiny. Kvantitativně lze zjistit, že je v jazyce tendence spojovat vždy jednu pádovou předložkovou formu s určitými slovesy. — J. Porák (Praha) zkoumá v přísp. Několik poznámek k vývoji infinitivních vět v češtině vzájemné historické vztahy infinitivních konstrukcí (mlčet!, kam jít?, mít peníze! je vidět kopec, jest mi odejíti, tázal se co dělat). Konstrukce jest mi odejíti byla častá, vyskytovala se ve čtyřech variantách (úplná, beze spony, bez dativu subjektu, pouhý infinitiv), modálně byla nevyhraněná a měla různé významy (náležitost, nutnost a před přejetím modálních pomocných sloves také možnost); měla modifikaci tázací a přací. Později ustupuje, varianty se stylisticky rozrůzňují, konstrukce se váže na určitá slovesa. Na troskách této konstrukce se zformovaly infinitivní věty tázací (tázal se co dělat), snad i přací, ovšem s jistými obměnami: (1) nevyjadřuje se spona, (2) nevyjadřuje se dativ subjektový, (3) ustaluje se vyrozumívaný činitel inf. děje, (4) zužuje se modální význam konstrukce, (5) část konstrukce má expresívní zabarvení. — V. Hrabě (Praha) považuje v přísp. K vývoji jednočlenných infinitivních vět v ruštině a v češtině za jednočlennou infinitivní větu takovou konstrukci, v níž infinitiv není závislý na neosobním slovesu nebo na predikativu. Po analýze čes. a rus. současného i minulého materiálu dochází k závěru, že v obou jazycích došlo k rozdělení inf. vět na skupinu, která podržela finitní slovesný element, a na skupinu, která jej ztratila. Z vět první skupiny je nejdůležitější typ sponově infinitivní se slovesy smyslového vnímání, s nímž koexistuje reliktový typ modální. Inf. věty bez finitního slovesa jsou představovány větami přacími, rozkazovacími, samostatnými otázkami a otázkami transformovanými na větu vedlejší. Od ruských vět se tento typ v češtině liší nemožností doplnit dativ subjektu a vyjádřit kondicionální platnost. Vývoj inf. vět v češt. i rušt. vedl ke vzniku infinitivní větné konstrukce bez finitního slovesa. — V. I. Sobinikovová (Voroněž) konstatuje v přísp. O nekotorych bezličnych předloženijach i perechodnych ot ličnych k bezličnym, že rozpor obsahu a formy je základem procesu, v němž přecházejí určité osobní věty k neosobním. Věnuje pozornost neosob. větám a větám k nim přecházejícím. Rozbor je proveden na materiále ze 17. a 18. stol. Provádí podrobnou analýzu, sleduje pokles a posuny osobovosti jistých konstrukcí. Neosobní věty se doplňovaly na úkor konstrukcí s trpným příčestím min. č. Trpná příčestí tvořená od přech. sloves nabývala neosobního charakteru, ztrácela pasívní význam, získávala schopnost řídit akuzativ a nabývala tím akt. významu. — C. Bartula (Krakov) v přísp. Uwagi o zasobie struktur zdania pojedynczego w języku staro-cerkiewnoslowianskim vychází z předpokladu, že zkoumaní jazyka má dvě složky: (1) zkoumání věty, syntagmatických a syntaktických vztahů, (2) vztahy významů a funkcí výrazů a forem gramatických kategorií. A. si klade otázku, do jaké míry reprezentuje skladebný systém stsl. i stav prasl. a obecně slovanský v době před vznikem literárních jazyků. Schematicky charakterizuje jednoduché věty z hlediska jejich syntagmatických jednotek, syntaktických vztahů a forem vyjádření; na tomto podkladě třídí stsl. materiál. Dochází k závěru, že získanou klasifikaci je možno v podstatě považovat za stav prasl. a obecně slov. do 14. stol. Rozdíly [191]mezi jazyky jsou jen z hlediska primárnosti jednotlivých struktur a z hlediska frekvence.

Diskusi k tomuto okruhu uvedl J. Bauer (viz SaS 28, s. 84n.). — Z. Klemensiewicz mluvil o principech svého pojetí diachronické analýzy jazyka. Dosavadní práce krakovského pracoviště měly charakter přípravný; na jeho podkladě mohou teprve vznikat monografie. Východiskem zkoumání je dnešní stav jazyka; je třeba ustálit inventář zkoumaných konstrukcí. Z historického hlediska je třeba lišit konstrukce kontinuitní a nekontinuitní (archaismy, neologismy). Pro práci má význam pevný kánon památek pro každou epochu. — Poměrně nejvíce diskusních příspěvků se týkalo problémů kritérií pro stanovení větných typů ve vzdálených obdobích a otázek jejich inventarizace. — M. Ivićová doporučovala i pro historickosrovnávací studium generativní model slovanské dvojčlenné věty s (1) individuálním a (2) anonymním subjektem. Oba modely jsou obecně slov. a jazyky se liší jen kvantitativními rozdíly v oblasti syntaktických univerzálií. L. I. Rojzenzon se vyslovil rovněž pro užití deduktivních metod v diachronii; generativní postupy mají řadu nedostatků, ale je třeba je právě praxí zdokonalovat, jsou schopny doplnit prázdná místa, dedukovat model vývoje. A. Lamprecht neodmítá zásadně deduktivní metody, je však třeba odpovědně zkoumat jejich vhodnost z toho hlediska, zda nezakrývají specifické rysy jazyků i jednotlivých fází vývoje. Při historické analýze jazyka je třeba obracet pozornost na ty samostatné útvary, z kterých se pak formovala věta, nelze tedy mechanicky vycházet ze symbolu S. Dále se k otázce metod vyslovili B. Havránek, S. Urbanczyk, V. Barnet a F. Kopečný ukazujíce na specifičnost historickosrovnávacího bádání v syntaxi..

Otázkou rekonstrukce se zabýval J. Porák. Rekonstrukce je v podstatě statická, je třeba ji kombinovat s relativní chronologií, která zajišťuje dynamický princip v diachronní analýze jazyka. — Další diskuse se týkala principů vývoje syntaktických jevů. Podle V. Barneta teze o vývoji syntaxe od celků uvolněnějších k sevřenějším nemůže být chápána absolutně, jednotlivé fáze vývoje jsou navzájem ve složitějších vztazích. — B. Havránek v zásadě s tím souhlasil, ale ukázal, že pro starší stav syntaxe je určitá uvolněnost charakteristická. U jednotlivých prvků gramatické stavby si je třeba klást nejen otázku, která jejich podoba je nejstarší, ale i otázku pozdější diferencovanosti jevů dříve nediferencovaných. Se starou uvolněnou stavbou syntaxe souvisí vyhraněná morfologičnost starých indoevropských jazyků a větší autonomnost slova; nejvýrazněji se to jeví u slovesa. Je to otázka, zda je starší pořádek V + N anebo N + V; hypoteticky lze určit, že V + N. Rozlišení vztahů determinačních a predikačních souviselo zřejmě s postupným skloubováním syntaktických celků. — N. Ju. Švedovová připomenula, že je nutno zkoumat i vývoj určitých seskupení a relací konstrukcí, právě v jejich vzájemných vztazích jsou příčiny vývoje v syntaxi.

K problematice divergence, konvergence a paralelnosti se vyslovil J. Porák a A. Ja. Michněvič; podle J. Poráka lze o paralelnosti mluvit v oblasti vývoje čes. a rus. vět; v ruštině vývoj probíhá na pozadí nízké sponovosti. Příčinou divergence (a to i mezi psanou a mluvenou podobou téhož jazyka) mohou být podle A. Ja. Michněviče sémantické podmínky, které se uplatní na určitém místě dosud totožných struktur. — K otázce užitečnosti diachronického zkoumání i pro synchronní popis jazyka se vyslovil J. Porák. V době deduktivních metod, které jsou statické, má i pro synchronii význam vývojové bádání zřetelem na dynamický charakter jazyka.

Výsledky diskuse zhodnotil J. Bauer: Cílem bádání je zachytit vývoj jazyka v celku, nezbytným předpokladem je zpracování dílčích úseků. Základem zkoumání obecných vývojových tendencí v slovanských jazycích je zpracování syntaxe jednotlivých jazyků. Spojení teorie a empirie je nezbytné. Velmi cenné je konfrontovat klasické i generativní metody na témže úseku problematiky a na témže materiále. Nedostatkem diskuse bylo, že se k řadě navržených diskusních otázek diskutovalo málo.

[192]Na závěr jednání symposia předložil k diskusi R. Večerka návrh aktuálních témat z problematiky větných typů, na která by se měla soustředit další práce a J. Bauer navrhl opatření, která by přispěla k prohloubení mezinárodní spolupráce v studiu slovanské syntaxe. O obou návrzích se dále jednalo ve Smolenicích (v. zde s. 199).

Úkolem této zprávy bylo podat informaci o brněnském symposiu. Odpověď na otázku, do jaké míry splnilo či nesplnilo očekávání, do jaké míry pomohlo uskutečnit konkrétní badatelské cíle (sjednocení v pojmech, termínech a symbolech), do jaké míry se podařilo zvládnout všechny hodnoty uložené v referátech, je v podstatě obsažena v úvodních shrnujících referátech (Grepla, Mrázka, Bauera — SaS 28, s. 75n.) a v hodnoceních jednotlivých úseků diskuse týchž autorů (v. výše). Lze se s nimi ztotožnit. Je si však třeba blíže všimnout toho, co bylo objektivní příčinou nemožnosti náročný úkol symposia plně realizovat. Příčinou je (jak na to v diskusi bylo poukázáno) dvojí, principiálně odlišné pojetí gramatické teorie: (1) Gramatická teorie, která chápe sebe samu jako systém popisu vybraný na základě kritéria vhodnosti, lišící zásadně strukturu jevovou od struktury podstaty zkoumaného objektu (přirozeného jazyka) a chápající vztah struktury teorie a struktury podstaty objektu jako aproximativní vztah. Je orientována v prvé řadě epistemologicky. — (2) Gramatická teorie, která usiluje přímým nazíráním jevové složky zkoumaného objektu (ať už v její totalitě, či za cenu zaměření se na určitým způsobem vydělené elementy jevové struktury), aby přímo postihla strukturu podstaty. Jinak řečeno (považujeme-li lišení struktury jevu od struktury podstaty za objektivní fakt) postuluje mezi těmito strukturami navzájem a mezi nimi a strukturou popisu (gramatickou teorií) vztah totožnosti. Je zaměřena výrazně ontologicky. — Toto dvojí pojetí gramatické teorie má přirozeně v badatelské praxi (a na symposiu to bylo velmi patrné) mnoho přechodných modifikací. Tento protiklad se často jeví jako apriorní zaujetí pro dedukci nebo indukci. Příčina je však zřejmě hlubší. Stejné termíny jsou pak v jednotlivých případech řádově a principiálně různé podstaty. Respektování dvojího pojetí gramatické teorie se v závěru konference odrazilo v přijatém návrhu témat (v. zde s. 199). Hodnocení obou různých postojů je možné v prvé řadě na rovině „obecného kladení otázek“ (jehož nezbytnost připomněl O. Leška v diskusi), nikoli jen mechanickou konfrontací metod na témž materiálu.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 2, s. 178-192

Předchozí Josef Filipec: O Ullmannově pokusu o systém v sémantice

Následující Jan Kořenský: Zpráva o zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Smolenicích 1966