Zpráva o zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Smolenicích 1966

Jan Kořenský

[Rozhledy]

(pdf)

Rapport sur la session de la Comission internationale pour l’étude de la structure grammaticale des langues slaves à Smolenice en 1966

V Smolenicích v domě vědeckých pracovníků Slovenské akademie věd se konalo ve dnech 24.—27. října 1966 druhé rozšířené zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků; jeho uspořádání zajistil Ústav slovenského jazyka SAV. První zasedání této komise bylo v Praze v listopadu 1964 (zprávu o něm v. v SaS 26, 1965, 130—136; referáty na něm přednesené jsou otištěny ib., 104—129 a v Slavii 34, 1965, 403—455). Toto zasedání si stanovilo jako nejbližší úkoly rozpracovat tematiku: a) typy větných struktur se zaměřením na struktury základní, b) morfologické významy slovesa z hlediska predikace, c) historickosrovnávací studium relativních vět. První okruh byl předmětem jednání na brněnském symposiu o otázkách syntaxe (v. zde s. 75n. a 178n.), druhý a třetí se probíraly na zasedání komise.

Zasedání se zúčastnili členové Mezinárodní komise: I. Andrejčin, J. Bauer, K. Hausenblas, B. Havránek, M. Ivićová, A. Ja. Michněvič, A. Mirowicz, J. Ružička, R. Růžička, M. Stevanović, N. Ju. Švedovová (omluveni A. V. Isačenko, S. Ivančev, Z. Klemensiewicz, B. Koneski, I. Lekov, T. P. Lomtěv, O. S. Meľnyčuk) a členové čs. komise: F. Daneš, M. Dokulil, J. Horecký, M. Komárek, O. Leška, E. Pauliny; dále jazykovědci pozvaní ze zahraničí J. Polański, Cz. Bartula (Polsko), J. Veyrenc (Francie), K. I. Cho[193]dovová (SSSR) a mnozí českoslovenští jazykovědci z pracovišť ČSAV, SAV a z českých i slovenských universit.

Jednání komise zahájil předseda této komise akad. B. Havránek a za organizátory smolenického zasedání uvítal hosty akad. Ján Stanislav jménem Slovenské akademie věd a ředitel Ústavu slovenského jazyka, doc. dr. Joz. Ružička. J. Ružička seznámil zasedání s koncepcí a postupem práce na rozsáhlém souborném díle Morfológia slovenského jazyka (Bratislava, Vydav. SAV, 1966, 896 s.), které bylo zasedání předloženo. — Referáty na tomto zasedání přednesené budou otištěny v slovenských časopisech: Jazykovedný časopis a Slavica Slovaca v roč. 1967.

První tematický okruh, kategorie slovesa z hlediska predikace, uvedly dva referáty: specifický G. Horáka, týkající se slovenského jazyka, a obecný, M. Dokulila.

G. Horák v obecných výkladech svého referátu Predikatívne kategórie slovenského slovesa explicitně postuloval jednojednoznačnou korespondenci mezi morfologickými a logickými kategoriemi. Morfologické kategorie jsou takto chápány jako odraz objektivní reality. A. vymezuje tyto predikativní kategorie slovenského slovesa: kategorii shody, času, způsobu a slovesného rodu. Třetí osoba je nepříznakový (všeobecný) člen kategorie osoby. Prézens je nepříznakový člen kategorie času — préteritum, antepréteritum a futurum jsou členy příznakové. Indikativ je označován za přímý způsob (nepříznakový člen), kondicionál a imperativ jsou způsoby nepřímé (příznakové členy). Indikativ vyjadřuje děje reálné ve všech časech, kondicionál děje možnostní a imperativ děje požadované. Sekundárně (stylisticky) jsou způsoby zastupitelné na základě zvyšování a snižování reálnosti a životnosti děje. Kategorie slovesného rodu, přesahující rámec predikativních kategorií, je těsně spjata s kategorií slovesné intence. Aktivum je člen nepříznakový — pasívum (opisné a zvratné) člen příznakový. Postavení predikativních kategorií v systému morfologických kategorií je hodnoceno z hlediska jejich primárních i sekundárních funkcí a z hlediska jejich vzájemných vztahů, zejména z hlediska omezení jedné kategorie druhou.

Referát M. Dokulila K pojetí morfologické kategorie měl část obecnou a specifickou, která byla věnována problematice slovesného modu.

V obecné části a. nejprve probírá různé způsoby vymezení morfologické kategorie a za nejvhodnější považuje chápání bilaterální, „které vidí gramatickou kategorii v každém sepětí zobecněného kategoriálního významu (gramat.) s příslušnou gramatickou formou (tj. s gramatickými prostředky jeho vyjadřování)“. Gramatickým významem se rozumí vysoce zobecněný (kategoriální) význam, který se v jazyce závazně vyjadřuje gramatickou formou nebo více gramatickými formami. Gramatickou formou se rozumí jakýkoli formální prostředek morfologické nebo syntaktické povahy, který vyjadřuje gramatický význam (nebo plní nějakou funkci ve stavbě jazyka). Bilaterální (znakové) chápání gramatické kategorie (dále jen GK) má svou oporu v tom, že gramatický význam existuje reálně jen v sepětí, v dialektické jednotě s formou. Takto obecně pojatý pojem GK je dále diferencován — v prvé řadě podle jazykových rovin (GK morfologické a syntaktické). Morfologická kategorie je definována jako „v jazyce reálně existující jednota morfologické formy a morfologického významu“. MK může být realizována spojením lexikálního základu s jedním nebo více afixy, nebo spojením takového tvaru s formálním slovem, tj. nevlastní morfologická forma. Morfologickou formu jako konstitutivní prvek MK je někdy obtížné identifikovat. Přímo lze vymezit jen formu syntetickou, kdežto morfologická forma analytická může být identifikována jen nepřímo, na základě analogie, že totiž plní ve stavbě jazyka tutéž funkci jako forma v užším smyslu morfologická. Význam a forma jsou ve vztahu neustálé vzájemné dialektické interakce. MK je určena jak svým místem mezi ostatními souřadnými kategoriemi uvnitř MK nadřazené, tak svou vnitřní strukturou. Důležité je zkoumat povahu těchto vnitřních vztahů. A. odmítá jednoznačně binární (a [194]stejně tak i ternární) interpretaci těchto vztahů, domnívá se, že je třeba uznat i existenci vztahů ekvipolentních a polárních. Z hlediska vztahu MK a objektivní reality liší MK objektivní (v zobecněné abstraktní formě se odrážející v našem vědomí jevy objektivní skutečnosti) a MK subjektivně objektivní (u nichž se aktivně uplatňuje postoj, respektive hodnocení mluvčího). — V dalších výkladech věnuje a. pozornost pojmu neutralizace, přijímaje tu pojetí H. Křížkové. Neutralizace je definována jako situace, „kde se dva prvky, postavené v třídě prvků — v rovině paradigmatické — proti sobě při realizaci v kontextu — v rovině syntaktické — přestávají rozlišovat“. U MK slovesných se uplatňuje hlavně neutralizace v plánu obsahu (významu). Za takovou neutralizaci považuje a. „užití nepříznakového členu místo příznakového — mimo širokou oblast transpozice, tj. užití nespecifikované formy místo specifikovanější, ať už fakultativní nebo vynucené fungováním systému v některých složkách, tam, kde nejde o to, vyjádřit právě non-A, kde není tedy užito nepříznakové formy k vyjádření příznaku protikladného“. — Na závěr a. připomíná, že pro plné pochopení MK nelze zůstávat pouze v rovině jazykové struktury; je nezbytný i zřetel k normě.

Diskuse se nejprve zaměřila na obecné problémy spojené s vymezením gramatické kategorie se zřetelem k problematice kategorie morfologické.

K Horákovu referátu (který nejobecnějším problémům věnoval méně pozornosti než referát Dokulilův) bylo především namítáno, že nedostatečně definuje jednotlivé pojmy a kritéria, jako je primární a sekundární funkce, pojem funkce mimo kontext a pojetí protikladu příznakovosti a nepříznakovosti. Zužuje a omezuje postavení syntaktické roviny jazyka — shoda je u Horáka kategorií morfologickou (J. Polański). Jeho výkladům chybí do jisté míry strukturní hledisko, jeho pojetí morfologických kategorií hrozí nebezpečí ztotožnění morfologie s pouhou paradigmatikou (B. Havránek).

F. Kopečný nesouhlasil s M. Dokulilem, pokud jde o prioritu gramatické formy jako konstitutivního elementu GK (v mezích vztahu vzájemného definování významu a formy); opírá-li se vymezení kategorie primárně o specifičnost formy, nejsou patrně slovní druhy morfologickou kategorií. — V souvislosti s Dokulilovým bilaterálním pojetím morfologické kategorie je třeba klást otázku, zda lze obecně považovat nějaký prostředek za gramatický či negramatický (např. intonace). Zdá se, že vztah vzájemného definování obou konstitutivních prvků GK není jako definice GK vždy nejvhodnější (F. Daneš).

Diskuse se dále zabývala jednotlivými problémy obecně. — Silným znakem gramatičnosti jevu je jeho formativní úloha na všech rovinách systému (O. Leška). — Problém, že není jasné, zda je určitý jev jevem gramatickým nebo není, je způsoben dosavadní nejasností v oblasti gramatických ukazatelů. Vhodné je definovat gramatické kategorie pomocí tříd slov, které se s danou kategorií pojí nebo jinak ji charakterizují (např. takto definovat pády). Tím nabývá lexikální charakteristika platnosti gramatické charakteristiky (A. Ja. Michněvič). — Řada diskusních příspěvků se týkala problému lišení jednotlivých rovin gramatiky, zejména pokud jde o hranice mezi morfologií a syntaxí. Lze na řadě konkrétních případů ukázat, že zejména stanovení hranic je obtížné. Systém jazyka je třeba především popsat, stanovení hranic mezi rovinami není nejnaléhavějším úkolem. Pro popis jazyka je důležité vypočítat různé typy obsahů a různé typy prostředků a ukázat, jak jsou v daném jazyce vzájemně přiřazeny (K. Hausenblas). — Také otázka konečnosti počtu dosud vymezených gramatických kategorií byla předmětem diskuse; tradiční morfologické kategorie se rozšiřují o další nebo jsou nové kategorie zahrnovány do klasických (K. Hausenblas). Lze předpokládat, že zůstávají stranou určité kvality, které se jako kategorie nevydělují, protože v tom smyslu nejsou dosud poznány (A. Ja. Michněvič). — Řada diskutujících se vyjádřila k problémům korelací, binarity a asymetrie. Pro pochopení úlohy korelací v gramatice je nezbytné lišení předmětu zkoumání a systému popisu předmětu. Korelace jsou pak teoretické hypotézy, určité logické konstrukty, nepředstavují [195]však globální systém jazyka (R. Růžička). Binární vztahy v gramatické stavbě reálně existují, nelze však vše na binaritu převádět (B. Havránek). Binarismus lze uplatnit jako prostředek systému popisu, není však prvkem struktury podstaty jazyka (O. Leška). Vnitřní organizaci morfologických kategorií je možno vyložit i na základě principu ternárnosti (Ľ. Novák). Karcevského asymetrii je třeba chápat velmi široce — i ve vztazích mezi gramatickými rovinami; mezi rovinami není automatický paralelismus (B. Havránek). — Za významný úkol morfologického bádaní je třeba považovat výklad postavení morfologických kategorií v generativním popisu jazyka. Již na minulém zasedání vyzval F. Daneš ke zkoumání vztahů gramatických kategorií z hlediska pojmu závisle a nezávisle proměnné. Problém zhodnocení úlohy GK v generativním popisu jazyka je problémem zahrnutí hodnot klasického strukturalismu do systému generativního popisu jazyka (H. Křížková).

Druhá část diskuse, věnovaná jednotlivým MK, byla uvedena Dokulilovým výkladem slovesného modu, který je aplikací jeho obecné teorie morfologických kategorií. A. konstatuje, že v slovesné větě je slovesný způsob vlastním a základním prostředkem vyjádření toho modálního odstínu, jímž je charakterizována daná výpověď jako celek. Modálnost je třeba vymezit jako „způsob platnosti výpovědi“ — tento aspekt zahrnuje i „postoj mluvčího k reálnosti výpovědi“ i „úlohu, kterou mluvčí přisuzuje výpovědi v komunikačním aktu“. Třebaže modální a časový význam je ve formách indikativu a kondicionálu navzájem neoddělitelný, je přesto třeba morfologickou kategorii času vyčleňovat. Ostatní morfologické kategorie slovesné (osoba, číslo, rod) jdou napříč diferenciací kategorie způsobu a času. Morfologická kategorie slovesného způsobu vyjadřuje dvojí vztah ke komunikačnímu aktu a k mluvčímu jako jednající osobě tohoto procesu: (1) hodnocení slovesného děje (obsahu výpovědi) z hlediska vztahu výpovědi ke skutečnosti (modalita v užším smyslu); (2) úlohu, jakou mluvčí výpovědi v komunikačním procesu přisuzuje. Tři slovesné způsoby jsou v jednotlivých jazycích z uvedených dvou hledisek různě diferencovány. — V rámci obecné kategorie slovesného způsobu se v češtině vyčleňuje na rovině komunikativní funkce binární protiklad imperativu a neimperativu. Z hlediska aktivního volitivního vztahu k ději je poměr imperativu a neimperativu vztahem nerovnotřídnosti — protiklad příznakový : nepříznakový. Z hlediska apelového postoje mluvčího k oslovené osobě je však poměr imperativu a neimperativu jiné povahy: jde tu o vztah rovnotřídnosti, neboť proti příznaku postoje výzvového u imperativu stojí příznak postoje nevýzvového u neimperativu. Obě kategorie jsou tedy příznakové. V rovině komunikativní funkce je tedy imperativ dvojnásobně příznakový, neimperativ příznakově nepříznakový. Uvnitř imperativu se pak vyčleňuje na rovině vlastní modálnosti (postoj mluvčího k reálnosti výpovědi) dílčí morfologická kategorie kondicionálu a indikativu. Příznakem kondicionálu je hodnocení děje jako fiktivního, nereálného, příznakem indikativu je hodnocení děje jako reálného. Příznaky jsou kontradiktorické. Jde o vztah symetrický (rovnotřídný).

Příspěvky v diskusi k jednotlivým MK se zabývaly nejprve kategorií času. Čas nelze zkoumat jen jako kategorii morfologickou, je třeba jej vidět v širší sémantické souvislosti kategorie temporálnosti (J. Bauer). Za kategorii syntaktickou (neboť jejím nezbytným komponentem je účast kontextu a situace) považuje čas M. Stevanovič. Syntaktické realizace základních časových kategorií (s posunem významu) nelze považovat za transpozice morfologických kategorií — jde o specifické kategorie syntaktické s vlastní paradigmatikou (N. Ju. Švedovová). — Názory na existenci antepréterita v slovenštině se různily: Antepréteritum má v slovenštině pevné systémové místo z hlediska komplexního systému časů, vidu a rezultativnosti (J. Horecký); systémovou funkci antepréterita je možno ověřit (V. Blanár). V slovenštině (na rozdíl od češtiny) je to pravidelný, nikoli periferní jev. Zajímavé je srovnání se stavem v bulharštině a srbocharvátštině (E. Horák). Pojem rezultativnosti, na němž je slo[196]venské antepréteritum systémově závislé, není dosud strukturně uspokojivě začleněn (B. Havránek). Je třeba v slovenštině počítat s vlivem antepréterita maďarského (Ľ. Novák). — K otázkám kategorie osoby se vyslovila řada účastníků. Jako problém se jeví nesyntagmatické, impersonální a pasívní užití třetí osoby. Morfologická kategorie se netýká vždy celého slovního druhu; kategorii osoby je třeba chápat syntagmaticky — impersonália tedy kategorii osoby nemají (J. Ružička). Lišení osoby se uplatní jen tam, kde je vyjádřen nositel této kategorie; je třeba vycházet z protikladu osoby a neosoby (J. Bauer). Jiní účastníci hájili pojem osoby i pro nulové syntagma a pasívum (Ľ. Novák, H. Křížková, A. Mirowicz, K. Svoboda). Je třeba lišit různé pohledy na morfologickou kategorii třetí osoby; třetí osoba je v jazyce jen jedna — staví a staví se představuje různé kvality z jiného hlediska, nikoli z hlediska morfologické kategorie osoby (K. Hausenblas). — Slovesný rod je složitý problém zejm. proto, že je obtížné oddělit složku morfologickou od složky syntaktické. Je to kategorie morfologicko-syntaktická, která slouží k hierarchizaci elementů; zůstávat důsledně na půdě morfologie znamená vycházet z jednoho jazyka, obecně je třeba zkoumat souvislosti i mimo oblast slovesa (O. Leška). Řada výpovědí s Mathesiovou pasívní perspektivou větnou nemá příslušnou morfologickou formu pasíva; naše jazyky nevyhovují chápání pasíva ve smyslu O — V — P (F. Daneš). Pasívum nelze vykládat jenom z jeho vztahu k aktivu, ale i z jiných souvislostí, např. ze vztahu procesuálnosti, výsledného stavu, nabyté vlastnosti (K. Hausenblas). Intuitivně sémantické kritérium je nespolehlivé při hodnocení slovesného rodu, tutéž výpověď je pak možno interpretovat různě; spolehlivým prostředkem pro lišení aktiva a pasíva je transformační metoda; je nezbytné vedle aktiva a pasíva lišit ještě demipasívum (P. Adamec). Protiklad aktiva a pasíva je třeba vykládat v hloubkové struktuře (R. Růžička). Za základ pasívnosti je třeba považovat to, že se agens nevyjadřuje subjektem; reflexívní pasívum nebývá někdy uznáváno za pasívum pro jeho neparadigmatičnost, tato jeho vlastnost souvisí s bezpříznakovostí třetí osoby (B. Havránek). Za pasívum je v Morfológii slovenského jazyka považována jen taková konstrukce, v níž je gramatickým subjektem dvojčlenné věty patiens slovesného děje (J. Ružička). — V diskusi o slovesném modu přednesl R. Mrázek koncepci vnitřního uspořádání této kategorie založenou na dvojici protikladů voluntativnost (způsob dožadovací) : nevoluntativnost a reálnost : nereálnost. Konstrukce odpovídající jejich kombinacím jsou vesměs morfologizovány a paradigmatizovány. Diskuse pak věnovala pozornost tzv. novým a odvozeným modům: nové mody typu ať napíšeš jsou ve skutečnosti záležitostí souvětí, tedy záležitostí syntaktickou (H. Křížková). Nové mody jsou tradiční modální významy vyjádřené větně; systém modů je třeba chápat jako hierarchickou soustavu (M. Komárek). Je třeba lišit základní mody, větnou modalitu a užití modu; vedlejší věta nemá potřebné prostředky k vyjádření modality, samostatnou modalitu má jen hlavní věta (J. Bauer). — Pozornost upoutal také pojem protikladu reálnost : nereálnost. V souvislosti s výkladem reálnosti vět a modu dochází ke ztotožňování sémantické interpretace textu a skutečnosti samé (M. Komárek). Protiklad reálnost : nereálnost nevyhovuje, neboť potenciální děj není ani reálný, ani nereálný; je lépe vycházet z protikladu faktičnost : nefaktičnost (A. Mirowicz). Protiklad reálnost : nereálnost platí jen pro některé typy vět — stejně tak opozice jednotlivých modů platí vždy jen pro jednotlivé typy vět (M. Grepl). Je třeba počítat i s existencí vět amodálních (K. Svoboda). Je možno hledat historicky společný základ u kondicionálu a indikativu préterita, znamenalo by to posunout dosavadní interpretaci invariantního významu préterita (M. Komárek).

 

Druhý tematický celek konferenčního jednání uváděly dva referáty zaměřené ke studiu širších strukturních souvislostí morfologických jevů se zřetelem k jejich uplatnění ve slovanských jazycích.

M. Ivićová věnovala v příspěvku O korelacijama izmedu pojedinih morfoloških karakteristika glagola i određenih tipova predikacije u slovenskim jezicima pozornost [197]vztahu mezi morfologickou kategorií (charakteristikou slovesa) a typem predikace v slovanských jazycích. Je užitečné zkoumat, které morfologické kategorie (a ve kterých jazycích) mohou existovat volně a které jsou vázány na kontext. Je možno rovněž zkoumat změny ve větné struktuře, které nastanou po určité morfologické transpozici (např. V — V_se : O_ak : — O_gen). Stejně je možno pozorovat, jak se projeví prefix na- (má v srbocharvátštině kvantitativní význam) na pádu, se kterým se sloveso váže (na- : nom — gen).

V diskusi k příspěvku M. Ivićové byla položena otázka, jak daleko má jít generativní model; má být doveden až na úroveň slovotvorby nebo má být specifický model pro syntagmatické vztahy a jiný pro vztahy slovotvorné (J. Horecký). Při generativním výkladu problematiky takových strukturních souvislostí, jaké uvádí M. Ivićová, je třeba vyjasnit, zda je V_se derivováno od V, nebo zda jde o dvě různá slovesa (R. Růžička). Řada diskusních vystoupení upozorňovala na to, že výklad M. Ivićové nepostihuje plně složitost zkoumaných jevů v jednotlivých jazycích (J. Polański, J. Oravec, H. Křížková) nebo diskutující její výklad doplňovali materiálem (Cz. Bartula). Diskuse vyzněla v tom smyslu, že postup dává možnost zkoumat rozdíly mezi jazyky; jevy, které tento schematický a deduktivní postup plně nepostihuje, jsou často okrajové (B. Havránek).

Za nepřítomného I. Lekova interpretoval jeho příspěvek V. Blanár. A. zkoumá vývoj podmětové a bezpodmětové predikace ve slovanských jazycích na základě dílčího lexikálního systému slov vyjadřujících přírodní děje. Sleduje vývoj a distribuci obou typů ve slovanských jazycích. Dochází k závěru, že tato slova tvoří dvojrozměrný systém, podává přehled situace v jednotlivých slovanských jazycích z hlediska distribuce lexikální a syntaktické. Na základě obou distribucí vytváří pak dvojí klasifikaci slovanských jazyků. Oba typy predikace a. považuje za praslovanské, lze je chápat jako formální varianty, které jsou sémanticky irelevantní.

Vzhledem k autorově nepřítomnosti na zasedání týkalo se příspěvku I. Lekova jen málo diskusních vystoupení. Někteří účastníci konstatovali, že začlenění jednotlivých jazyků do některé z klasifikací není zcela přesné nebo nepostihuje plně složitou situaci v daném jazyce. Týkalo se to především začlenění slovenštiny do sousedství češtiny v lexikální a syntaktické klasifikaci; z hlediska distribuce syntaktické se slovenština přimyká spíše k jazykům jižním (V. Blanár). Závěrem bylo konstatováno, že okruh, který je základem Lekovovy klasifikace, je velmi samostatný a pro jednotlivé jazyky i charakteristický, je tedy vhodným podkladem charakterologické klasifikace slovanských jazyků (B. Havránek, J. Ružička).

 

Posledním tematickým okruhem zasedání byla problematika relativních vět v slovanských jazycích. Problémem vývoje vztažných vět ve slovanských jazycích se zabýval v obsáhlém referátě K vývoji vztažných vět v slovanských jazycích J. Bauer. Věnoval nejprve pozornost odlišení vět relativních od vět obsahových se stejnou strukturou (o syntaktické funkci rozhoduje ten člen věty řídící, k němuž se věta vztahuje). Vztažné věty dělí na tři skupiny: substantivní, adjektivní, adverbiální, jako čtvrtý typ lze uvést tzv. nepravé věty vztažné. V dalších výkladech věnuje pozornost vztažným větám obou typů v současných slovanských jazycích z hlediska jejich vývoje. Zkoumá rozdíly a shody mezi slov. jazyky z hledisek lexikálních a syntaktických, analyzuje nejstarší doložený stav ve stsl. jazyce a ve starých národních jazycích. Klade otázku společného východiska vzhledem k tomu, že nejen ve slovanských jazycích jako celku, ale i v jednotlivých slovanských jazycích (stsl., stč.) existuje dvojí systém relativních vět. Přes tuto skutečnost lze se společným východiskem počítat — v prasl. byly relativní věty teprve v počátečním stadiu vývoje. Relativa shodná s interrogativy se vyvinula z tázacích zájmen (i když patrně ne přímo). Vývoj k relativní platnosti mohl jít od platnosti neurčité, zvláště tam, kde o původní tázací věty jít nemohlo. Závěrem a. zdůrazňuje, že vývoj relativních vět je příkladem na paralelní vývoj, ve všech ja[198]zycích byly systémové příčiny a souvislosti domácí, jde o vývoj imanentní, při němž se vnější vlivy uplatnily jen okrajově.

Většina diskutujících dokládala referentovy teze nebo poukazovala na specifičnosti jednotlivých slovanských jazyků v této oblasti. Z hlediska relativních vět jsou v bulharštině výrazné rozdíly mezi hovorovým a spisovným jazykem (L. Andrejčin). V srbocharvátštině je třeba rozlišovat trojí typ relativních vět: (1) kongruentní, explicitní, (2) implicitní, (3) inkongruentní (velice periferní jev) (M. Ivićová). V mluvené ruštině dochází k pozoruhodným syntaktickým kondenzacím relativních souvětí v jednoduché věty, v nichž relátor zaujímá příslušné místo větného členu, k němuž se relativní věta v souvětí vztahovala (N. Ju. Švedovová). Lze uvést ruské větné konstrukce s totožným lexikálním obsazením, které mají trojí interpretaci v hloubkové struktuře (jsou homonymní), z nichž jedna má platnost relativní věty (R. Růžička). Pokud jde o staroslověnské relativní věty, nelze shody s řečtinou vysvětlit jen požadavky překladovými, zdá se, že i stará bulharština byla podobným vývojovým tendencím, které lze vysledovat ve staroslověnštině, příznivá (R. Večerka). Jiné diskusní příspěvky se týkaly problematiky relativních vět v obecném smyslu nebo některých speciálnějších okruhů otázek s touto problematikou spojených; tzv. nepravé věty vztažné je třeba dále hierarchizovat a vnitřně diferencovat na základě určitých alternací transformačního charakteru (K. Svoboda). Je třeba zkoumat i specifičnost jejich historie, v 16. a 17. stol. jich je v našich jazycích překvapivě mnoho (V. Blanár). Častý výskyt nepravých relativních vět v 16. a 17. stol. je podmíněn zřejmě vlivem latiny (B. Havránek). Řada dosavadních příslovečných vět má charakter vět vztažných, každý větný člen je možno nahradit demonstrativem a převést do vedlejší věty; neplatí to pro přísudek — takto se okruh relativních vět rozšiřuje (R. Mrázek).

K. Polański se v referátě nazvaném Problem zdań relatywnych na przykladzie języka górnolužyckiego zabývá transformačním popisem relativních vět v horní lužičtině. Výklad je proveden na principu dvouzákladových transformací : pronominalizací (zájmeno zastupuje některý jmenný větný člen), popř. prosentencionalizací (zájmeno zastupuje celou větu). Prosentencionalizační relativní věty připomínají svou strukturou věty intencionální (tj. věty obsahové). Konstrukce, která plní v intencionálním souvětí funkci konstituentní struktury, je v relativní prosentencionální konstrukci strukturou matricovou a naopak. Relativní věty se dělí na expanzní (jsou rozvitým větným členem řídící věty), substanční (zastupují větný člen řídící věty). Relativní věty expanzní se dělí na relativní věty atributivní a apoziční.

Nevelký počet diskusních příspěvků se soustředil především na otázku adekvátnosti a výhodnosti generativních postupů při analýze systému relativních vět, na otázky plodného sepětí klasických strukturalistických postupů (a pojmů) s postupy generativními, na možnost užít i k výkladu relativních vět a jejich strukturních souvislostí výkladu založeného na principu sémantických tříd slov. J. Bauer pak v shrnutí diskuse konstatoval, že se diskuse zaměřila víc na současný stav slovanských vztažných vět, ne na jejich vývoj.

 

Na závěr předseda komise B. Havránek zhodnotil průběh a výsledky zasedání. Těžiště jeho bylo v diskusi. I když se nedospělo k jednoznačným řešením, osvětlila diskuse predikativní kategorie slov. slovesa z různých stránek. Morfologické kategorie těžko omezit jen na úzké kritérium formy, je třeba je chápat šíře; účelné je chápat morfologické kategorie v hierarchickém uspořádání. — V časové soustavě dnešních slov. jazyků má kategorie vidu účast a již proto ji nelze vylučovat z gramatických kategorií. — Zda lze zařadit rezultativnost do kategorie časové, anebo ji traktovat jako jinou kategorii morfologickou, třeba ještě prozkoumat, neboť zde probíhají posuny ne ve všech slov. jazycích stejné. — Diskuse se jen dotkla vztahu mezi subjektem a slovesem a mezi slovesem a objektem; bylo by třeba tento vztah rozpracovat, protože mezi slov. jazyky jsou v něm dost velké rozdíly: míra, kde objekt musí [199]být vyjádřen a kde ne, je v slov. jazycích v podrobnostech různá (obdobně jako u subjektu). — Gramatický systém je sice uzavřený, ale přece je v něm stálá variabilita v rovině formy i v rovině obsahu. Jisté jeho typy jsou ve stavu zrodu, např. typ máme zatopeno nevypěstoval se ještě na kategoriální úroveň préterita přišel jsem. — Při výzkumu gramatické stavby slovesné nesmí se zapomínat ani na vliv cizích jazyků, a ne vysvětlovat vše jen domácím vývojem; musíme brát zřetel na všechny faktory (nejde ovšem jen o pasívní přijímání z cizího jazyka, ale i o aktivitu jazyka přijímajícího); nelze také nepřihlížet — právě v syntaxi — k specifice spisovného jazyka. Mezinárodní komise pak došla k těmto výsledkům a doporučuje k perspektivnímu rozpracování tyto tematické okruhy:

I. Problematika větných typů v slovanských jazycích, v níž jsou zvláště aktuální tyto otázky. Z teoretické problematiky větných typů: Hledání jednotných kritérií pro stanovení a charakteristiku větných typů v slovanských jazycích; popis jejich soustavy; propracování a sjednocení symboliky pro zachycení větných schémat v slovanských jazycích. Možnost interpretace pojmu větný typ v rámci teorie generativní transformační mluvnice. Odraz specifičnosti slovanských jazyků v transformační gramatice; použití transformační metody při konfrontačním a historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků.

Z typologickosrovnávacího studia typů věty v slovanských jazycích: Přací věty v současných slovanských jazycích; zjišťovací otázky v současných slovanských jazycích; vyjadřování dějů bez určitého činitele; jednočlenné věty s činitelem nebo nositelem děje vyjádřeným nepřímým pádem; vliv emocionality na výstavbu základních modálních typů věty.

Z historického a historickosrovnávacího studia větných typů v slovanských jazycích: Vývoj přacích vět jako samostatného větného typu; vývoj zjišťovacích otázek; vyjadřování dějů bez určitého činitele; jednočlenných vět s činitelem nebo nositelem děje vyjádřeným nepřímým pádem.

II. Vývoj relativních vět v slovanských jazycích.

III. Kategorie slovanského slovesa a jejich predikativní funkce.

K prohloubení mezinárodní spolupráce při studiu slovanské syntaxe doporučuje komise tato opatření: (1) Oživit práci národních komisí pro mluvnickou stavbu slovanských jazyků, event. zřídit pracovní skupiny při těchto komisích pro zpracování důležitých otázek. — (2) Konat zasedání Mezinárodní komise pravidelně každý rok. — (3) K prohloubení mezinárodní spolupráce při zpracování slovanské skladby zajistit výměnu informací o práci konané v jednotlivých zemích a na jednotlivých pracovištích. K tomu by bylo zapotřebí zřídit při Mezinárodní komisi středisko, které by soustřeďovalo informace o probíhající i plánované práci a dávalo je k dispozici všem slavistům. Souhrnné zprávy na základě informací, zaslaných jednotlivými národními komisemi a pracovišti, by byly pravidelně publikovány v některém slavistickém časopise, později by měl být zřízen vlastní syntaktický informační bulletin. — (4) Vydávat knižní sborníky prací ze slovanské syntaxe s mezinárodní účastí. Sborníky by vydávaly postupně jednotlivé země (ústavy, vysoké školy apod.); publikovaly by se v nich zejm. příspěvky k tématům navrženým ke zpracování Mezinárodní komisí. Informace o přípravě těchto sborníků a jejich koordinaci by zprostředkovalo navržené syntaktické informační středisko. Bylo by vhodné, aby tyto sborníky tvořily jakousi řadu, spojenou společným záhlavím nebo podtitulem, např. „Problémy slovanské syntaxe“ (vždy v jazyce příslušné země).

Hodnotíme-li zde toto zasedání komise, je třeba říci zhruba toto: Diskuse věnovala nejvíce pozornosti problematice morfologické. Oba přednesené referáty přinesly mnoho cenných podnětů, zejm. M. Dokulil předložil přesně specifikovanou koncepci gramatické a morfologické kategorie, diskuse však ne vždy plně respektovala jeho východiska, [200]a to ji poněkud tříštilo a zbavovalo přesnosti. Dokulilova koncepce má, jak již bylo výše řečeno, ontologický charakter, v tom smyslu je třeba chápat jeho definici kategorie, pojem objektivnosti kategorie, objektivní chápání jazykových rovin, chápání binarismu apod. V diskusi se málo mluvilo právě o výchozích pojmech — gramatické a morfologické kategorii z různých hledisk; zdá se, že tyto pojmy jsou obvyklé v gramatických výkladech ontologicky orientovaných, v systémech epistemologických se zatím neuplatňují, alespoň ne v podobě pro ně specifické. Řada diskusních střetnutí měla svůj základ v tom, že se setkávala (často i ne zcela vědomě) hlediska chápající gramatickou kategorii jako prostředek systému popisu s hledisky ztotožňujícími, často i mechanicky, logickofilosofické kategorie s kategoriemi jazykovými. Totéž platí i pro diskusi o jednotlivých kategoriích, zvláště u kategorie slovesného modu zcela převládá to pojetí, které nutí gramatickou teorii plně postihnout celou složitost intuitivně odlišitelných modifikací této sémanticko-pragmatické kvality. V této souvislosti je třeba připomenout požadavek priority formy při konstituování gramatické kategorie v rámci dialektické definice Dokulilovy, jinak priorita významu vede k záměně kategorií gramatických kategoriemi sémanticko-filosofickými. Jestliže tento požadavek platí pro ontologický orientovaný systém, tím spíše bude nutné vycházet z formy při konstituování gramatické kategorie deduktivně pojatého systému vybraného na základě kritéria vhodnosti. Přehodnocení pojmů gramatické a morfologické kategorie z hlediska generativních gramatik je nezbytné pro jejich další vývoj (to bylo také v diskusi zdůrazňováno). Pokud jde o pojem jazykových rovin, o binarismus ap., ukázalo se v diskusi, že je třeba chápat je spíše jako prostředky popisu systému než jako složky objektivní reality jazykového systému; není pak třeba zavádět je v takových gramatických popisech, kde nejsou relevantní.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 2, s. 192-200

Předchozí Jan Kořenský: Brněnské symposium o „Strukturních typech slovanské věty a jejich vývoji“ II (Zpráva o referátech a diskusi)

Následující Petr Piťha, František Daneš: Letní lingvistická škola (Linguistic Institute) 1966 a americké lingvistické konference s ní spojené