Výhledy sovětské jazykovědy

Oldřich Leška

[Articles]

(pdf)

Достижения советского языкознания / Les résultats de la linguistique soviétique

Za posledních padesát let prošla jazykověda vývojem, který se dotkl celé její budovy od samých základů až po jednotlivé aplikační disciplíny. To se také zřetelně obrazilo v postavení jazykovědy v soustavě vědních oborů i ve společnosti; zájem o jazykovědu dobře postřehla i světová nakladatelství, a tak se dnes „jazyk“, „jazykový“, „lingvistika“, „lingvistický“ objevuje v názvech publikací, jakmile to obsah jen trochu dovoluje. Stav, v němž jazykovědu zastihujeme, zdá se na první pohled málo přehledný, avšak stačí pozornější rozbor, abychom viděli, že jde v základě o vnitřně obdivuhodně skloubené rozvíjení a prohlubování problematiky, v němž evropská funkční a strukturní jazykověda dvacátých a třicátých let je důležitým historickým mezníkem, na němž se však podstatně podílejí i lingvistické koncepce vyrostlé z jiných, samostatných kořenů. K důležitým rysům dnešního stavu lingvistiky patří přitom i široká mezinárodní součinnost.

Sovětská jazykověda zaujímá v tomto dnešním celkovém kontextu velmi významné místo a vývoj právě posledních padesáti let i dnešní stav měly a mají pro její světové postavení rozhodující význam. Nastupující funkční a strukturní jazykověda si byla dobře vědoma obdob i přímých souvislostí s moderním lingvistickým myšlením vycházejícím z ruského prostředí a přímo upozorňovala na jeho průkopníky, jako Jan Baudouin de Courtenay a L. V. Ščerba, F. F. Fortunatov a A. M. Peškovský, ale i na další pokračovatele. Tu se teprve širší lingvistické veřejnosti ukázalo, kolika důležitých výsledků již bylo dosaženo — často s nenápadnou samozřejmostí a bez širokého bezprostředního ohlasu ve světě —, a to nejen v jazykovědě samé, ale i v blízké teorii básnického jazyka a v strukturním rozboru básnického díla. Středem pozornosti se stalo sdružení pro studium básnického jazyka Opojaz, kam patřili např. B. V. Tomaševskij, Ju. N. Tynjanov a odkud vyšli např. V. M. Žirmunskij, V. V. Vinogradov a G. O. Vinokur.

Sovětská jazykověda se svou mnohotvárnou tradicí se tak dostává do těsného kontaktu zvláště s českou lingvistickou avantgardou dvacátých a třicátých let a výsledky sovětských vědců jsou pak u nás sledovány s podobným zájmem jako výsledky tehdejšího sovětského avantgardního umění. I když sovětskou jazykovědu přibližoval jazykovědě ostatního světa především společný směr vědeckého snažení, přece jen si v tomto procesu poznávání nelze odmyslit působení lingvistů ruského původu jako R. O. Jakobsona, N. S. Tru[226]beckého, ale i S. O. Karcevského, z nichž zvláště Jakobsona vyznačovalo pevné vnitřní sepětí s živou atmosférou tehdejší intelektuální Moskvy i s Opojazem.

Podmínky dalšího vývoje sovětské jazykovědy nebyly vždy zdaleka tak příznivé, aby se všechny její možnosti mohly plně rozvinout, ale přesto i jednotlivé práce tohoto období jsou svědectvím hlubokého zájmu o základní otázky teorie jazyka. Propagace tzv. „nového učení o jazyce“, ani pozdější úsilí vyložit Stalinovy práce o jazykovědě jako „program nové jazykovědy“ neznamenaly likvidaci vážné lingvistické práce. Je naopak příznačné, že sice teze „nového učení o jazyce“ na pozadí konkrétních prací samých jeho zastánců vyznívaly stále jednoznačněji jako prázdná hesla, avšak přitom některé skutečně lingvistické otázky té doby zůstávají doposud živé (např. problém nominativnosti a ergativnosti větné konstrukce — nikoli ovšem ve smyslu „stadiální teorie“). Období dogmatického vykládání Stalinových statí o jazyce bylo sice celkem krátkou epizodou, avšak tím nebezpečnější, že nevedlo lingvistickou práci kupředu, nýbrž ji myšlenkově ochuzovalo a z velké míry ji vracelo zpět jen k historické komparatistice.

Tempo regenerace a vyrovnávání s aktuálními otázkami teorie i aplikací v druhé polovině padesátých let — tempo zázračně rychlé — je dokladem trvalých živých proudů v sovětské jazykovědě, i když dočasně podpovrchových. Během deseti let byla rozpracována řada různých originálních přístupů v oboru automatického překladu, v oboru matematického modelování jazyka a také v analýze zvukového signálu; je očividné, jak tato odvětví lingvistického výzkumu souvisí se stavem sovětské techniky a s perspektivou technických aplikací. Avšak i otázky tzv. klasické strukturní jazykovědy se stávají předmětem živého zájmu a jejich okruh zahrnul všechny základní lingvistické problémy. Jedním z nich je typologie, chápaná v sovětské lingvistice často dost široce, spíš ve smyslu našeho konfrontačního studia jazyků; zasluhuje si pozornosti již proto, že jde o obor se značně dlouhou tradicí v sovětské jazykovědě a že zde má sovětská jazykověda, která pracuje s nesmírně rozmanitým jazykovým materiálem, zvlášť příznivé podmínky.

V jednom se však doposud projevuje vývojový přeryv: vedle skutečně samostatné práce se uplatňuje snaha zatlačit a překonat přežívající minulost i neústrojným a nedůsledným přejímáním nového bez dostatečného zřetele k vlastní živé pokrokové tradici, které nejen že nemůže nahradit systematicky promýšlené — třebas i jednostranné — pojetí jazykové stavby, ale také ztěžuje konfrontaci názorů i pracovních výsledků.

K obdivuhodným úspěchům posledního desetiletí patří také zaktivizování i jednotlivých menších pracovních středisek — nejen v tradičních ruských centrech, ale i na mnoha místech jiných — rovněž široká a dobrá informovanost o světovém lingvistickém dění.

Dosavadní vývoj nás plně opravňuje k tomu, abychom v dosažené tematické šíři i metodické rozmanitosti sovětské lingvistiky viděli slibný předpoklad jejího dalšího prohlubování, vnitřního upevnění a velkého rozmachu v příštích letech.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 3, pp. 225-226

Previous BHk (= Bohuslav Havránek): Travaux linguistiques de Prague a Revue des Etudes Slaves

Next Bedřich Dohnal: České překlady Puškinovy Pohádky o popovi a jeho dělníku Baldovi