Nové výsledky sovětské psycholingvistiky

Jan Průcha

[Discussion]

(pdf)

Новые достижения советской психолингвистики / Nouveaux résultats de la psycholinguistique soviétique

Více než půl tisíce prací, které uvádí A. R. Diebold v přehledu psycholingvistické produkce za léta 1954—1964,[1] dokumentuje přesvědčivě veliký rozvoj psycholingvistiky; přitom je tato výběrová bibliografie omezena téměř výlučně na produkci americkou. Není jistě nadnesený odhad, že v obdobném přehledu psycholingvistické produkce sovětské by počet citovaných prací patrně překročil rozsah Dieboldovy bibliografie. Nejde však jen o kvantitativní ukazatele rozvoje, ale především o nové poznatky, kterými psycholingvistické výzkumy přispívají k poznání člověka a společnosti. V tomto přehledovém článku informujeme o významnějších výsledcích sovětské psycholingvistiky dosažených v posledních několika letech. Informace má tuto strukturu: I. Předpoklady studia jazykového chování v současné sovětské psychologii, II. organizační struktura [279]a hlavní pracoviště sovětské psycholingvistiky, III. nové koncepce a nejdůležitější výsledky dosažené ve studiu jazykového chování.

Tato informace není zcela vyčerpávající, v poznámkách se uvádí jen nejdůležitější literatura (podrobnější údaje jsou v bibliografiích cit. zde v pozn. 16 a 28).

I. Pro dnešní sovětskou psychologii jsou příznačné — kromě široké kádrové základny — zejména dva rysy: (1) navazování na koncepce a výsledky sovětských psychologů z let 20. a 30. a interdisciplinární ovzduší, v němž k této exploataci starších děl dochází, (2) návrat od verbálního psychologizování a filosoficky orientované psychologie k psychologii experimentální a neuropsychologii.

Pokud jde o první rys, není u nás neznámo, že sovětská psychologie se v průběhu posledního desetiletí zbavila kultu uměle vytvořeného kolem díla I. P. Pavlova.[2] I když se z mnohých poznatků tohoto velkého psychologa čerpá i nadále, přece jsou dnes v sovětské psychologii aktuální práce jiných psychologů, a to zejm. L. S. Vygotského, P. K. Anochina a A. N. Bernštejna. Díla těchto psychologů byla po dlouhá léta opomíjena nebo persekuována (proto je dosud např. Bernštejn mezi psychology málo znám, ačkoli je spolu s Anochinem[3] považován za tvůrce fyziologických základů moderní sovětské psychologie člověka).

Jméno L. S. Vygotského (1896—1934) není však lingvistům zcela neznámé. Jeho kniha Myšlenije i reč (vyšla až po smrti autorově v Moskvě r. 1934) přinesla mnohé původní poznatky týkající se nejzákladnějších problémů jazykového chování individua, a to — což také spoluvytváří její hodnotu — s uplatněním mezivědních hledisek.[4] Po téměř třech desetiletích nezájmu dočkala se tato Vygotského práce nového vydání v ruštině a od r. 1962 celkem již čtvrtého vydání v angličtině.[5] Hlavní problémy, na něž se kniha soustřeďuje, jsou z oblasti genetické psycholingvistiky: jde zejména o studium vývojových fází dítěte, v nichž jsou myšlení a řeč ještě nezávislé. Vygotský objevil principiální odlišnost mezi počáteční fází dětské řeči s komplexními významy a pozdější fází s pojmovými významy a ukázal, že počátek formování pojmového myšlení je nejčastěji v době, kdy si dítě osvojuje nějaký druhý znakový systém (písmo, aritmetiku apod.). Mnohé názory Vygotského byly zformulovány na základě polemiky s názory význačného francouzského psychologa J. Piageta,[6] jehož experimenty byl Vygotský podrobně seznámen, ale jak nedávno ukázal sám Piaget, mezi oběma velkými badateli je více shod než zásadních rozdílů.[7] Jinou významnou prací Vygotského, rovněž nevydanou za života autorova, ale až po 40 letech od jejího vzniku, je kniha Psichologija iskusstva. Tato kniha publikovaná v r. 1965 s podrobným komentářem lingvisty V. V. Ivanova znovu prokázala aktuálnost Vygotského myšlenek. Její význam pro psycholingvistiku je dán tím, že se zaměřuje na slovesné umění, odmítá vidět podstatu umění v jeho poznávací funkci (umění jako „obrazné poznání“), ale neztotožňuje se ani s názory teoretiků ruského formalismu. Smysl umění vidí Vygotský v „metamorfóze emocí“, tj. v komunikativním procesu sui generis, v němž se individuální emoce stávají obecnými. — Názory Vygotského vyjádřené v těchto kni[280]hách a mnoha dalších pracích vytvářejí originální teoretické koncepce, v nichž spočívá hlavní přínos Vygotského pro psychologii.[8] Jde zejm. o koncepci kulturněhistorického vývoje psychiky člověka a teorii zprostředkovanosti vývoje psychických funkcí, dále rozpracované zvl. A. N. Leonťjevem (viz níže). Dnes se ukazuje, že i když tyto koncepce nebyly svým autorem dovršeny v ucelený psychologický systém, analyzoval Vygotský (ve svých termínech) chování člověka a jeho regulaci ve smyslu, jenž je blízký soudobé sémiotice a kybernetice a — pokud jde o jazykové chování — tak, že otvírá cestu psychosociálnímu přístupu k studiu řeči a myšlení. s

Na Vygotského navazovali a navazují jeho bývalí spolupracovníci a další psychologové — z nejvýznamnějších jsou to A. N. Leonťjev a A. R. Lurija. Oba jsou dnes hlavními představiteli experimentální linie v sovětské psychologii jazyka a řeči, někdy se mluví přímo o Leonťjevově a Lurijově škole. Tuto linii charakterizuje „historický přístup“ k lidské psychice — podle Leonťjeva[9] se lidská psychika odlišuje od živočišné tím, že člověk má kromě zkušenosti zděděné a individuálně získané i zkušenost společenskohistorickou. Ta není získávána dědičně, ale je zadána jako úkol, člověk si ji osvojuje v procesu aktivní činnosti. Z toho vyplývá prvořadost studia geneze psychických jevů; hlavním úkolem není analýza již vytvořených, „hotových“ výsledků psychických procesů (např. charakterové vlastnosti), ale jejich vznikání a utváření v činnosti. Takto orientovaná psychologie se opírá o teorii činnosti (teorija dejateľnosti) a teorii učení[10] a v posledním období využívá intenzívně i kybernetiky a teorie algoritmů;[11] hlavním principem této orientace je překonání zastaralého pojetí učení jakožto mechanického pamětního uchovávání poznatků a zdůraznění úlohy aktivního osvojování algoritmů činnosti a její optimální regulace.[12] V konkrétním výzkumu je tato linie představována řadou významných prací Leonťjeva, Luriji, Sokolova, Žinkina, Galperina, Elkonina, Smirnova, Landy aj., a to zejm. v oblasti paměti a učení, vlivu struktury činnosti (např. povaha úkolu, motivace apod.) na výsledky učení a také se zřetelem k praxi, tj. přirozeným podmínkám učení (např. školnímu vyučování).[13]

Experimentální linie v sovětské psychologii dnes již výrazně převažuje nad linií filosofickou, reprezentovanou v minulých letech zvl. S. L. Rubinštejnem,[14] ale zároveň se odlišuje od americké experimentální psychologie tím, že má poměrně jednotnou teoretickou základnu a nenachází těžiště výzkumu jen v přesném zjišťování výsledků experimentu, ale pokouší se objasňovat zákonitosti vzniku a průběhu psychických jevů. Základní teoretické principy sovětské psychologické vědy (a v ní především školy Vygotského-Leonťjeva) možno shrnout takto: 1. sociální charakter psychiky člověka, 2. její historická podmíněnost, 3. celistvost a vzájemný vztah psychických funkcí, 4. aktivita organismu ve vztahu k okolnímu prostředí, 5. jednota [281]psychologických a fyziologických funkcí v chování organismu, 6. učení jako evoluce vnitřní psychofyziologické organizace individua.

Je však nutno i vidět, že vedle vyspělého výzkumu v psychologii učení, neuropsychologii, pedagogické a klinické psychologii aj. disciplín jsou i některé zaostávající nebo až dosud nepropracovávané, např. sociální psychologie (v ní pak psycholingvistické problémy komunikace v společenských skupinách a problémy masové komunikace). Také důsledný mezioborový přístup ke zkoumání individuálního a sociálního chování člověka se teprve v současné době důrazněji uplatňuje — jedním z projevů toho je např. nedávno zřízený Ústav komplexních sociálních studií v Leningradě, v němž se zkoumají různé formy chování člověka včetně chování jazykového.

Celkově však sovětská psychologie dosahuje světové úrovně, zbavila se některých dogmatických přítěží z minulosti, přehodnotila své bohaté dědictví, využívá ho, a dnes již poutá hluboký zájem i na Západě; sovětské psychologické práce vycházejí v USA v četných knižních překladech a v speciálním časopise Soviet Psychology and Psychiatry, v Moskvě se konal r. 1966 18. mezinárodní kongres psychologů[15] atd. Je jasné, že fakta, která jsme výše uvedli, podávají jenom značně zjednodušený obraz současné sovětské psychologie,[16] jež ostatně pro svůj neobyčejně rychlý rozvoj není v současné podobě plně známa ani našim psychologům, takže si kladou otázku, „co vlastně v povědomí naší odborné veřejnosti existuje pod pojmem sovětská psychologie a zda by toto povědomí nezasluhovalo určitou revizi“.

II. Z charakteru řízení vědy v Sovětském svazu a především z mezioborové povahy psycholingvistiky vyplývá, že sovětská psycholingvistika nemá pevnou organizační strukturu a že se psycholingvistický výzkum provádí na různých pracovištích psychologických a psychiatrických, lingvistických, pedagogických aj. Tato pracoviště vedou výzkum většinou nezávisle na sobě, bez jeho těsnější koordinace. K první vzájemné konfrontaci výzkumných projektů a pracovních výsledků sovětské psycholingvistiky došlo na mezioborové konferenci, kterou uspořádal Ústav jazykovědy AV v Moskvě v květnu r. 1966.[17] Na konferenci bylo předneseno přes 30 původních referátů, některé z nich spolu s referáty jiných autorů byly předneseny v rámci 18. mezinárodního kongresu psychologů na symposiu Psychologické mechanismy jazyka (předsedali R. Jakobson a N. I. Žinkin) v Moskvě a na semináři Produkce a percepce řeči[18] v Leningradě. Tyto akce se staly mocným organizačním impulsem dalšího rozvoje psycholingvistiky v Sovětském svazu.

Psycholingvistické práce se publikují hlavně v čas. Voprosy psichologii, od r. 1967 i v novém časopise Russkij jazyk za rubežom (zvl. se zřetelem k jazykovému vyučování, srov. zde, s. 326, a v různých sbornících (v tisku je sb. Problemy psicholingvistiki v moskevském Ústavu jazykovědy). Výchova nových odborníků v psycholingvistice je zajišťována speciální výukou na několika filologických a psychologických fakultách, psycholingvistickou specializací v aspirantuře a jinými způsoby.

Vyjmenujeme nejdůležitější centra psycholingvistického výzkumu a hlavní náplň jejich práce; náš přehled je omezen na pracoviště ruská a ukrajinská (důležitá centra psycholingvistiky jsou ovšem i v mnoha dalších sovětských republikách).

V Moskvě jsou centry psycholingvistiky Ústav psychologie APV a psychologická fakulta Moskevské státní university (děkanem je A. N. Leonťjev). Obě tato centra se personálně i zaměřením výzkumu značně prolínají, vlastní psycholingvistický výzkum se provádí v oddělení psychologie myšlení a řeči (vedoucí J. N. Sokolov) a v oddělení [282]neuropsychologie (vedoucí A. R. Lurija). Skupina Lurijova zkoumá zejm. afázii a neuropsychologické mechanismy poruch řeči (viz podrobněji v části III), další pracovníci obou oddělení zkoumají problémy percepce a tvoření mluvené řeči,[18a] tzv. vnitřní řeči,[19] jiní se zaměřují na studium procesů osvojování jazyka u dětí, osvojování písma a jiné problémy genetické psycholingvistiky.[20]

Dalším psycholingvistickým pracovištěm v Moskvě je oddělení experimentální fonetiky a psychologie řeči I. moskevského státního pedagogického ústavu cizích jazyků (vedoucí V. A. Artemov). Výzkum je zde zaměřen především na psychologické aspekty učení cizím jazykům,[21] dále se provádí speciální výzkum intonace ve vztahu k sémantice výpovědi, a to zejm. v angličtině a ruštině. Práce tohoto centra byly publikovány v čas. Voprosy psichologii a ve sb. Materialy kollokviuma po eksperimentaľnoj fonetike i psichologii reči (Moskva 1966). Pracovnice tohoto ústavu V. D. Tunkelová zkoumá tzv. komunikační nivelaci v sériovém přenosu sdělení (viz podrobněji v části III).

Psycholingvistice se věnuje několik pracovníků nového ústavu Vědeckometodické centrum ruského jazyka při moskevské universitě, a to zvl. se zřetelem k vyučování ruštině jako cizímu jazyku a k problémům bilingvismu. V jiných moskevských ústavech pracují jednotliví lingvisté a psychologové v různých oblastech psycholingvistiky. V Ústavu ruského jazyka AV vypracoval A. L. Ginzburg algoritmus komprese textu na rovině slov s využitím experimentální metodiky (viz podrobněji v části III), také známý lingvista S. K. Šaumjan pokouší se zařadit svůj aplikativní model gramatiky do teorie jazykového chování mluvčího a posluchače,[22] A. B. Dolgopoľskij využívá v lingvistickém studiu metod experimentální psychologie.[23]

Jedním z organizátorů sovětské psycholingvistiky je A. A. Leonťjev, mladý lingvista z Ústavu jazykovědy AV v Moskvě, který využívá spolupráce se svým otcem, psychologem A. N. Leonťjevem, k tomu, aby byly objasněny nejzákladnější teoretické otázky psycholingvistiky a navázány těsnější pracovní kontakty mezi lingvisty a psychology (vede mezioborový seminář o psycholingvistice, rediguje sborník Problemy psycholingvistiki aj.). Sám je autorem několika cenných publikací, v nichž se zabývá vztahy myšlení a řeči, osvětluje vznik a vývoj řeči aj.[24] Značnou pozornost vyvolává jeho kniha Slovo v rečevoj dejateľnosti (Moskva 1965), v které se snaží určit funkci slova jako jednotky jazykového chování.

V Leningradě jsou dvě důležitá psycholingvistická pracoviště: V laboratoři inženýrské psychologie Ústavu komplexních sociálních studií pracuje skupina psychologů a lingvistů vedená I. M. Luščichinovou zabývající se jazykovou komunikací v leteckém provozu; Luščichinová publikovala několik prací o vlivu tzv. hloubky větné struktury na dekódování (viz podrobněji v části III). V Ústavu fyziologie I. P. Pavlova je laboratoř experimentální fonetiky, kterou vede prof. L. A. Čistovičová. Práce této výzkumné skupiny je zaměřena na studium rozpoznávání mluvené řeči posluchačem,[25] na artikulační a akustické aspekty tohoto procesu, na tzv. syntetickou řeč [283]aj. Výsledky byly publikovány ve dvou kolektivních monografiích.[26] V kyjevském Ústavu jazykovědy AV se zabývá hypnopedií skupina lingvistů a psychologů, kterou vede L. A. Blizničenko.[27]

III. Problematiku psycholingvistických výzkumů v SSSR lze rozdělit zhruba do dvou skupin:

1. Výzkum elementárních mechanismů jazykového chování na fonetické rovině, tj. zjišťování artikulačních, akustických a percepčních charakteristik řeči ap.; tuto problematiku, jejíž studium dosáhlo v sovětské vědě vysoké úrovně (srov. práce Čistovičové, Žinkina aj., cit. zde v pozn. 25, 18), do následujícího přehledu nezahrnujeme.

2. Studium vztahu mezi charakteristikami jazykových sdělení a psychofyziologickými vlastnostmi uživatelů jazyka, vztahu jazyka a myšlení, modelů mluvčího a posluchače aj., tj. vlastní psycholingvistický výzkum. Z tohoto okruhu problémů představíme některé práce; přehled je opět jen výběrový a nikoli vyčerpávající.[28]

V sovětské psychologii jsou velmi důkladně propracovány problémy vztahu jazyka a myšlení, a to především na bázi neuropsychologické jakožto fungování tzv. vnitřní řeči. Studium v této oblasti prováděné již Vygotským ukázalo, že vnitřní řeč je fáze, která předchází vnější řeči a tvoří tedy přechod mezi komunikativní intencí mluvčího a její realizací. V četných pracích byly určeny základní vlastnosti vnitřní řeči, jež můžeme shrnout takto: 1. Vnitřní řeč je svou funkcí predikativní, ale strukturně je „svinutá“, tj. nemá rozvinutou lineární strukturu jako vnější řeč a její časový průběh je mnohem kratší. 2. Je to diskrétní a impulsívní proces, tj. kinestetické impulsy charakterizující vnitřní řeč probíhají nespojitě a mají jednotlivé vrcholy s různou intenzitou; intenzita impulsů vzrůstá se zvyšováním složitosti myšlenky a zeslabuje se s přibližováním konce myšlenkové operace. Objektivně se studuje vnitřní řeč, resp. její kinestetický komponent pomocí elektroencefalografu: protože orgány řeči jsou uváděny v činnost nervovými podněty přiváděnými z mozku a jiných orgánů ústřední nervové činnosti, lze tyto podněty zachycovat v podobě tzv. elektromiogramů snímaných z jazyka, rtů apod.[29] Změny v profilu elektromiogramů se ukazují nejen při zvukově realizované řeči, ale i např. při nehlasitém čtení apod. Experimentálně je prokázáno, že stupeň časové a strukturní „nerozvinutosti“ vnitřní řeči se podstatně mění v závislosti na tom, jde-li o kódování či dekódování mluvené nebo psané řeči, v mateřském nebo cizím jazyce, za přítomnosti nebo nepřítomnosti předmětů, o nichž se mluví, v zrakovém poli mluvčího či posluchače atd.

A. R. Lurija, který fungování vnitřní řeči popsal v několika pracích,[30] studuje se svou spolupracovnicí L. S. Cvetkovou tzv. dynamickou afázii jakožto narušení predikativní funkce vnitřní řeči. Dynamická afázie vzniká při lokálním poškození zadní části levé mozkové polokoule a projevuje se tím, že nemocný má zachovány senzorní a motorické komponenty řeči, může snadno nazývat předměty, opakovat slova nebo věty, ale není schopen samostatně tvořit souvislé výpovědi, a to ani tehdy, když je mu předkládán nějaký obrázek, téma apod. Lurija a Cvetková předpokládají,[31] že podstatou tohoto syndromu je defekt predikativní funkce řeči — nemocní nemohou najít předběžné „lineární schéma věty“, tj. schéma, které potencionálně obsahuje informaci o posloupnosti elementů výpovědi. Tuto hypotézu dokazují autoři zajímavým experi[284]mentálním způsobem: Protože bylo zjištěno, že člověk s dynamickou afázií není schopen vytvořit souvislou výpověď ani v případě, kdy jsou mu zadána jednotlivá konkrétní slova pro její sestavení, soudí se, že nejde o poruchu nominativní funkce vnitřní řeči, ale o poruchu jinou. V dalším experimentu byla proto afatikům zadávána nikoli konkrétní slova, ale vnější lineární opora, např. několik kostek seřazených lineárně; jestliže se jich nemocný postupně dotýkal prstem, byl schopen vytvořit samostatně souvislou výpověď k danému tématu. Jakmile však byla vnější lineární opora odstraněna, projevila se opět neschopnost samostatně mluvit. Současně byla u afatiků prováděna elektromiografická registrace dolního rtu; ukázalo se, že v případě, kdy nemohli vytvořit výpověď, nebyly zaznamenány žádné změny elektromiogramů, kdežto při vnější lineární opoře projevily se změny jakožto odraz přípravné fáze vytváření výpovědi, vnitřní řeči.

Experimenty Luriji a Cvetkovové vysvětlují, že při poruše vnitřní řeči je znemožněna stimulace motorické složky řečového aparátu a defekt v konstruování výpovědí je výsledkem této poruchy. Zároveň se tím objasňuje, že v procesu jazykového kódování má značnou úlohu lineární schéma výpovědi. Je nesporné, že další výzkumy týkající se funkce lineárních schémat mohou přinést cenné poznatky o normálním i patologickém jazykovém chování.

V souvislosti s uvedenými výsledky Luriji - Cvetkovové se vynořuje otázka, zda vnitřní řeč funguje a jakým způsobem funguje při jazykovém dekódování, tj. v procesu percepce a porozumění sdělení posluchačem. Při studiu tohoto obtížného problému bylo dosud vykonáno málo experimentální práce nejen v psycholingvistice sovětské; určité podněty přináší práce Ginzburgova aj.[32], týkající se studia komprimace textu. Ginzburgův experiment spočíval v krátkodobé (3 sek.) prezentaci vět na obrazovce, a to jednak vět úplných, jednak různě komprimovaných (tj. vět, z nichž byly vypuštěny v různé míře sémanticky nepodstatné elementy — koeficient komprimace se měnil od 4 % do 50 %). Úkolem pokusných osob bylo opakovat ihned a co nejpřesněji předložené věty; hlavním výsledkem experimentu je zjištění, že identifikační čas je kratší u komprimovaných vět než u vět úplných.[33] Teoretický smysl experimentu spočívá v tom, že komprimaci textu lze považovat za proceduru analogickou mechanismům vnitřní řeči v procesu porozumění textu; předpokládá se, že při zpracování přijímané informace člověkem působí na základě určitých algoritmů výběrové filtry, které propouštějí jen ty elementy informace, které jsou nejdůležitější pro její zpracování (překódování, uchování apod.) a nepropouštějí elementy podřadné a fakultativní. Ginzburg vychází z názorů Šaumjanových,[34] který ve své teorii generativní gramatiky zastává hypotézu o existenci univerzálního sémantického kódu, tzv. genotypického jazyka. Genotypický jazyk, který není přístupný přímému pozorování, slouží k zakódování myšlenek v elementárních jednotkách — sémionech. Podle Šaumjanovy dvoustupňové teorie je možno si představit vytváření sdělení mluvčím jako překlad z genotypického jazyka do přirozeného, fenotypického jazyka a na straně posluchače jako opačný překlad.

Je jisté, že tyto předpoklady otevírají cestu experimentálnímu řešení problematiky tzv. modelů mluvčího a posluchače, avšak zároveň obsahují jistá omezení. Je to dáno tím, že při produkování a percepci jazykových sdělení působí kromě faktorů vyplývajících ze struktury jazykového kódu ještě faktory jiné, nejazykové, určované psycho[285]logickými, fyziologickými a jinými vlastnostmi komunikantů. Jedním z těchto faktorů je lidská paměť a kapacita tzv. bezprostřední paměti, k níž se vztahuje — jak známo — Yngveho hypotéza o hloubce vět. Podle Yngveho hypotézy existuje v přirozených jazycích (jak to bylo prokázáno alespoň pro angličtinu a maďarštinu) horní hranice hloubky vět rovnající se přibližně 7. Tato hranice je shodná s číslem, které se udává jako rozsah bezprostřední paměti. Na ověření a využití Yngveho hypotézy založila svůj výzkum leningradská psycholožka I. M. Luščichinová,[35] která přihlíží i k některým korekcím vysloveným K. M. Petrovem z rostovské university: V hypotéze o hloubce vět nejsou rozlišeny pozice mluvčího a posluchače, avšak toto rozlišení je nutné, protože tzv. progresívní a regresívní typy větné struktury vytvářejí jiná omezení pro mluvčího a jiná pro posluchače.

Na základě těchto poznatků provedla autorka experiment, jehož účelem bylo zodpovědět především tyto otázky: 1. Existuje skutečně horní hranice rozpětí bezprostřední paměti (tj. hranice větné hloubky)? 2. Existuje-li tato hranice, ovlivňuje snížení nebo zvýšení větné hloubky dekódování sdělení posluchačem? 3. Jaký vliv má na dekódování větná délka? Experiment byl prováděn v laboratorních podmínkách s několika skupinami osob, jimž byly prezentovány úryvky rozhlasových hlášení akustickým kanálem s šumem a bez šumu. Přenášené věty reprezentovaly 5 různých skupin podle hloubky a délky (v počtu slov), úkolem pokusných osob bylo opakovat prezentované věty. Výsledky ukázaly, že délka věty neovlivňuje výrazněji dekódování do rozsahu 11 slov, převýší-li délka tuto hranici, dekódování se zhoršuje. Pokud jde o vliv větné hloubky, je zřejmá tendence k zhoršování dekódování při zvyšující se hloubce. Zajímavé je to, že u vět různé délky, ale se stejnou hloubkou je dekódování zhruba konstantní (např. u vět s hloubkou 2 a s průměrnou délkou 2,7 slova a 5,3 slova bylo zapamatováno 55 % a 56,6 % vět). Kromě tohoto laboratorního pokusu analyzovala Luščichinová skutečnou jazykovou komunikaci v leteckém provozu. Z instrukcí naváděcích věží pilotům letadel bylo vybráno 150 vět; ukázalo se, že největší četnost mají věty o délce nepřevyšující 9 slov. Nejzávažnější závěry však plynou ze srovnání hloubky vět pro mluvčí a pro posluchače: lze předpokládat, že mluvčí intuitivně vybírá takové věty, jejichž hloubka nepřevyšuje 7. V tom je také hlavní smysl Yngveho hypotézy, že totiž mluvčí a posluchači se v přirozené komunikaci vyhýbají přetížením operativní paměti.

I tyto výsledky podávají obraz jen o jednom aspektu dekódovacího procesu, tj. o vlivu složitosti syntaktické struktury; vzhledem k jiným aspektům dekódování má smysl zkoumat kontextová omezení ukládaná na lineární posloupnost výpovědi pravděpodobnostními závislostmi mezi jejími elementy. O stanovení vlivu kontextových omezení v rámci jednotlivých typů syntagmat se pokouší také Luščichinová,[36] kdežto Frumkinová[37] využívá působení kontextových omezení ke zjišťování stupně porozumění textu. Skutečně exaktní analýza zde vyžaduje i zjištění vztahu mezi skutečnou a subjektivně odhadovanou frekvencí slov a jiných jazykových elementů. Frumkinová[38] navázala na četné práce americké zkoumající závislost mezi frekvencí slov v angličtině a rychlostí nebo kvalitou jejich identifikace při optické prezentaci na tachystoskopu, při akustické prezentaci v kanálech s různými parametry šumu apod. Autorka se zaměřila na zkoumání vztahu mezi odhady pravděpodobností slov pokusnými osobami [286](tj. subjektivními hodnotami) a údaji o frekvenci slov podle frekvenčního slovníku (tj. objektivními hodnotami). Experimentem, který je podrobně popsán v cit. práci, byla prokázána korelační vazba mezi oběma druhy údajů (korelační koeficient se pohybuje v intervalu 0,53—0,87); z toho se usuzuje, že jazyková zkušenost dospělých dobře odráží průměrné pravděpodobnosti výskytu slov v současné spisovné ruštině.

V sovětské psycholingvistice se začíná projevovat zájem i o důležitou oblast jazykové komunikace — sociální komunikaci, zejm. o otázky komunikace v malých společenských skupinách a tzv. komunikační nivelaci. Studium komunikační nivelace vysvětluje, jaké změny nastávají v jazykových sděleních při jejich sériovém přenosu nebo v masové komunikaci apod. Tato problematika byla úspěšně řešena V. D. Tunkelovou,[39] která zkoumala postupný přenos ústních jazykových sdělení v komunikačních řetězech sestávajících z 10 osob (celkem pracovala s 800 osobami!). Studovala změny, které nastávají v obsahu jazykových sdělení v závislosti jednak na stylu textů, jednak na způsobu prezentace textu první osobě komunikačního řetězu. Nejzávažnější teoretickou otázkou bylo stanovení objektivních kritérií pro měření „sémantické informace“. Tunkelová tu vychází z těchto předpokladů: 1. Jazykové sdělení nelze rozčlenit na stejnorodé sémantické jednotky, prvky obsahu jazykových sdělení mají různý stupeň „sémantické váhy“, takže jsou různě přijímány a přenášeny komunikanty.[40] Obsah sdělení lze postihnout jako jistou strukturu predikátů,[41] v které některé predikáty jsou hlavní (predikáty prvního řádu), některé vedlejší (predikáty druhého a třetího řádu). Predikáty prvního řádu se považují za nositele „základní myšlenky“ (určené nezávisle metodou kompetentních soudců), predikáty druhého a třetího řádu za nositele vlastního obsahu sdělení.

Z výsledků získaných Tunkelovou v několika sériích pokusů je možno formulovat tyto závěry: (1) Přenos „základní myšlenky“ a obsahu sdělení je závislý na stylu textů. U textů publicistického a odborného stylu byla základní myšlenka v daném komunikačním řetězu přenesena častěji než u textů stylu uměleckého. Pokud jde o přenos obsahu, nejlépe byl přenášen obsah textů uměleckého stylu, nejhůře obsah textů publicistických a odborných. (2) Různé elementy jazykových sdělení jsou různě „odolné“ ke komunikační nivelaci. Bez ohledu na stylový charakter textů komunikanti využívají při přenosu všech sdělení nejčastěji slovesa, méně často substantiva, nejméně často adjektiva.[42] Tím se dá vysvětlit, proč obsah textů, v nichž mají slovesa malou frekvenci a adjektiva velkou frekvenci (např. texty umělecké), je přenášen nejhůře. (3) Průběh komunikační nivelace zahrnuje několik různých fází lišících se podle délky komunikačního řetězu, v němž je sdělení přenášeno. Podle Tunkelové redukuje se průměrný počet slov u prvního člena řetězu na 50 % počtu slov původního sdělení, u druhého až sedmého člena na 5—7 % slov, u osmého až desátého člena k další redukci již nedochází.

Na závěr tohoto přehledu je možno konstatovat, že i když v něm nejsou pojaty četné práce týkající se např. výzkumu dětské řeči, aplikací psycholingvistiky v jazykovém vyučování aj., přece byla ukázána šíře zájmů a hodnota výsledků sovětské psycholingvistiky, která vzbuzuje stále rostoucí pozornost mezinárodní vědecké veřejnosti.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 3, pp. 278-286

Previous František Kopečný: První mezinárodní etymologické symposium v Moskvě

Next Jarmila Panevová: Strojový překlad v SSSR