Znovu k problematice „označování“ a „vyjadřování“

[1] Miroslav Mleziva, Problém označování a vyjadřování v logické sémantice, SaS 28, 1967, 46—52.

[2] Viz jeho stati Wortart und Wortsinn v TCLP 1, 1929, 93—106 a Satz und Sinn v Charisteriích, Praha 1932, 92—94. Ukazuje se, že mnohé myšlenky Slottyho byly dále rozvíjeny v pracích Mathesiových.

[3] V. o ní zde na s. 299—306.

[4] Zajímavé srovnání přístupu „filosofie běžného jazyka“ a přístupu logických pozitivistů (na něž se soustředila v podstatě pozornost Mlezivova) najde se v Úvodu vydavatelů ke knize The Structure of Language: Readings in the Philosophy of Language, 1964 (srov. Novákovu zprávu o ní v letošním ročníku SaS, s. 97—98). Poučný je např. tento citát ze zmíněného úvodu: “Positivists contend that the structure of a natural language is illuminatingly like that of a logistic system and advocate that natural languages be studied through the construction of logistic systems. Ordinary-language philosophers deny that logistic system can capture the richness and complexity of a natural language. Language, they contend, is an extremely complicated form of social behavior and should be studied through the detailed analysis of individual words and expressions” (s. 1).

[5] Srov.: “To refer is not to assert, though you refer in order to go on to assert” (On referring, 179; cit. podle přetisku ve sb. Philosophy and Ordinary Language, 1963).

[6] Samy termíny užívat, užívání, užití, resp. úzus (use, employment, resp. usage) byly podrobeny kritickému rozboru Rylem v stati citované zde v pozn. 9.

[7] V principu má S. jistě pravdu. Nicméně existují i případy, kdy pravdivostní hodnota výroku plyne i z víceznačnosti — ať už lexikální, nebo syntaktické.

[8] S. užívá termín context, popř. circumstances (okolnosti); volím raději jako český ekvivalent slovo situace v širším smyslu (tj. věcný, mimojazykový kontext), neboť tak to S. míní. Podmíněnost kontextem jazykovým zaslouží ovšem v této souvislosti rovněž pozornosti; srov. k tomu Hausenblasovu stať Über die Bedeutung sprachlicher Einheiten und Texte, TLP 2, 1966, 59—69.

[9] Avšak v koncepci jiného představitele „filosofie běžného jazyka“, G. Rylea, nelze v případě věty její význam zhotožňovat s pravidly o jejím užívání; existují prý sice pravidla pro vytváření větných typů, nikoli však vět jednotlivých. (Srov. jeho stať Ordinary Language, The Philosophical Review 62, 1953, 167—186; přetištěno ve sb. citovaném v pozn. 5 a znovu ve sb. Ordinary Language: Essays in Philosophical Method, Englewood Cliffs, 1964). V tomto druhém bodě lze ještě s Rylem v podstatě souhlasit, ale jeho závěry jsou nepřesvědčivé: lze přece chápat význam jednotlivé věty (tj. větného vzorce s dosazenými lexikálními jednotkami) jako jev komplexní, určovaný v podstatě dvěma složkami: významy lexikálních jednotek („výrazů“) a jejich zobecněním a usouvztažněním prostřednictvím příslušného větného vzorce („pravidla tvoření větných typů“). Srov. můj referát Sémantická struktura větného vzorce, přednesený na syntaktické konferenci v Brně na podzim 1966 (bude otištěn v Otázkách slovanské syntaxe II, 1967), a čl. E. Coseria Das Phänomen der Sprache, Die pädagog. Provinz 1967, s. 1—18.

[10] Anglické termíny meaningful, meaningless činí vztah k problematice významu průhlednějším.

[11] Je pozoruhodné, že v podstatě obdobným způsobem VJ interpretuje P. Trost (viz jeho stať Zur Theorie des Eigennamens ve Sb. Omagiu lui Iorgu Iordan, Bucureşti 1958, s. 867—869). Trost přijímá u nich Gardinerovu funkci indentifikační (v protikladu k subsumační funkci jmen obecných) a říká: „Die Eigennamen sind Individuelzeichen auf Grund einer individuellen Zeichenkonvention. Ein und derselbe Ausdruck kann der Eigenname zahlloser Individuen sein …, aber die Beziehung von Name und Gegenstand gilt immer nur für den einzelnen Fall“ … „Statt einer bestimmten Bedeutung ein fester Gegenstandbezug“ (kromě shody vyslovuje i jistou kritiku). — Podobně se vyslovuje na jednom místě i Česká mluvnice Havránkova - Jedličkova (Praha 1963, s. 411) — ve smyslu Trostova řešení.

[12] S. připojuje poznámku o tom, že by bylo možno si teoreticky představit, že by osobní jména vlastní byla dávána podle nějakého systému (data narození nebo nějakých fyzických vlastností apod.), takže pak jejich užívání by mělo povahu deskriptivního označování. Je zajímavé, že náběhy k takovému systému skutečně existují — např. jména hřebců v chovatelských stanicích (srov. Ženatého článek v NŘ 50, 124—126). Zajímavý je i postřeh Trostův (o. c.), že specifické signifikance nabývají VJ osobní uvnitř svého systému („Namensystem“): nenabývají tu sice obecných jazykových významů, ale přece jen něco vypovídají o svém nositeli (např. o jeho národní, popř náboženské příslušnosti, společenském a generačním zařazení atp.).

[13] I logikové jiných škol projevují leckdy smysl pro specifičnost přirozených jazyků; srov. např. Quineovu nebo Waismannovu chválu vágnosti jazyka (Word and Object, s. 127; Language Strata ve sb. Logic and Language. Second Series, Oxford 1961). Důležité je však přitom Quineovo zjištění, že „vagueness is not incompatible with precision“. A snad bychom měli ještě dodat, že logická nepřesnost přirozených jazyků neimplikuje logickou nepřesnost lingvistických popisů a výkladů jazyka. I nepřesnost je třeba interpretovat přesně. Je možno např. souhlasit do jisté míry s názorem E. Paulinyho, že stavba přirozených jazyků odpovídá zdravému selskému rozumu (nehledě na vágnost tohoto termínu), nutno je však odmítnout jeho tvrzení, že „jazykovedca nemajú zaujímať noetické špekulácie učeneckého mozgu, lež musí ho zaujímať filozofia praktického ľudského rozumu, filozofia „zdravého sedliackého rozumu“ (srov. jeho stať Systém v jazyku ve sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 18—28). Pauliny zřejmě směšuje tři věci: (1) jaké poznání skutečnosti reflektuje tradiční struktura (systém) přirozených jazyků, (2) jakým způsobem postihují dnešní mluvčí skutečnost při běžném i odborném užívání těchto jazyků, (3) jakým způsobem postihuje (popisuje a vysvětluje) přirozený jazyk a jeho fungování jazykovědec (jakožto vědec). Nelze přece ztotožňovat povahu předmětu poznání s vědeckou teorií a metodologií jeho poznávání. — Srov. k tomu též stať J. V. Neustupného On the Analysis of Linguistic Vagueness, TLP 2, 1966, s. 39—52, osvědčující právě plodnost exaktního přístupu k popisu a interpretaci vágnosti.

[14] Příznačný je v tom směru např. tento výrok Ryleův: „’Back to ordinary language‘ can be (but often is not) the slogan of those who have awoken from the formalizer’s dream. This slogan, so used, should be repudiated only by those who hope to replace philosophising by reckoning“ (o. c., s. 125).

[15] „Proti jazykovému systému … stojí promluvy. V promluvách se realizují vyjadřovací možnosti dané jazykovým systémem pokaždé k individuálnímu účelu a s individuálním účinkem. Každá promluva má svůj vlastní věcný obsah a vyrůstá ze zvláštní situace a v každé se obráží aktuální postoj mluvčího ke skutečnosti … a jeho vztah k posluchači …“ (sb. Čtení o jazyce a poezii, s. 15). — „Rozdíl (mezi jazykovým systémem a promluvami) je dán právě individuální skutečností, s níž je promluva těsně spjata, kdežto jazykový systém jako abstrakce nemá k ní přímý vztah“ (tamže, s. 16).

[16] „Věta jako vyjádření aktuálního postoje k nějaké skutečnosti je výpovědí“ (ib. 59).

[17] „… jak vlastně (pojmenování) zachycuje skutečnost. Pojmenování je přece něco trvalého, alespoň pro jistou dobu, a skutečnost se neustále proměňuje. Musí být tedy v pojmenování něco velmi pružného, aby se pro tuto měnlivou skutečnost pokaždé hodilo. Tímto pružným elementem v pojmenování je význam …“ (Tamže, s. 23n.) Srov. též výstižnou formulaci Trostovu: „Vermöge seiner Bedeutung auf dem Plan der Sprache hat das Wort die Fähigkeit, auf dem Plan der Rede Gegenstände zu meinen“ (Bemerkungen zum Sprachtabu, TCLP VI, 1936, 288—294).

[18] Tímto termínem měl Mathesius patrně na mysli tvoření nikoli věty jakožto útvaru jazyka, nýbrž věty jakožto promluvy (v jeho smyslu, viz výše); ovšem „usouvztažnění“ jednotlivých pojmenování větným vzorcem je jen jednou složkou tvoření promluvy (výpovědi); další je nepochybně druhé usouvztažňování, to, které M. sám nazval aktuálním členěním (podle vzorce základ — jádro) — srov. např. v cit. práci, s. 59.

[19] Shody formulace Mathesiovy se Strawsonovou (a ovšem i s jinými, např. s Popovovou a s Hockettovou) jsou nápadné. Ovšem u S. není věc, zdá se, zcela jednoznačně řešena. Z některých formulací (srov. např. s. 181 cit. článku nebo s. 145n. uvedené knihy) se zdá vyplývat, že „to, o čem se mluví“ splývá s funkcí označovací (identifikační), kdežto „co se o tom říká“ s funkcí vypovídací (atributivní). To by však bylo stěží udržitelné pro všechny druhy výpovědí (výroků) a autor sám v dalším výkladu toto ztotožnění nerespektuje. S tím souvisí i jeho interpretace logického predikátu.

[20] Zajímavý pokus o rozlišení dvojího logického typu výpovědí, konstatujících (vyjadřují soud a jsou spojeny s otázkou jeho pravdivosti) a provádějících (nevyjadřují soud, nýbrž jejich funkce je totožná s jejich vyslovením, jejich vyslovení je právě provedením akce, o níž vypovídají — např. řeknu-li Omlouvám se vám; lze je většinou doplnit slůvkem tímto), představuje přednáška zesnulého J. L. Austina Performatif-Constatif, otištěná ve sb. La philosophie analytique (Paris, 1962, 271—304). Autor upozorňuje i na to, že tradiční dichotomie „pravdivý — nepravdivý“ je značně zjednodušující; to, čemu se říkává „pravda“, není nějaká jednoduchá vlastnost nebo vztah, není to jedna věc, nýbrž celá škála hodnocení (dimension of criticism). (Dodejme ještě, že rovněž zavedení tzv. vícehodnotové logiky je projevem téže snahy tuto zjednodušující tradiční dichotomii, převzatou nekriticky i formálními logiky, překonat. Aplikaci na jazykovědu viz např. v stati J. V. Neustupného, cit. zde v pozn. 13.) Austinovo závěrečné konstatování, že se ukazuje jako potřebné vybudovat úplnou, všestrannou obecnou nauku „o tom, co to vlastně děláme, když něco říkáme“, připomíná tendenci, která se u nás projevuje např. v posledních pracích Hausenblasových. — Srov. k tomu též některé úvahy Waismannovy (např. v práci cit. zde v pozn. 13); Jeho „jazyková strata“ odpovídají výrokům různého „logického stylu“ (např. výroky o hmotných předmětech, o smyslových datech, o přírodních zákonech, výroky popisující vybledlé obrazy v paměti, přísloví apod.). Jazyk není deduktivní systém (jak předpokládal např. Wittgenstein ve svém „Traktátu“), má mnohem uvolněnější strukturu (loosely knitted texture) a vlastnosti jako pravdivost, verifikovatelnost a smysluplnost výroků mají na různých stratech různý smysl; mezi pravdivostí a nepravdivostí atd. nelze vést ostrou hranici.