Z německé filosofie jazyka

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

Из немецкой философии языки / Sur la philosophie de la langue en Allemagne

Německo je klasická země filosofie jazyka. Řada jmen od Leibnize a Herdera přes Humboldta, Steinthala, Wundta a Vosslera k Martymu, Husserlovi, Wittgensteinovi, Carnapovi a Bühlerovi to jasně dokumentuje.[1] Soutěžit s tak slavnou minulostí není snadné. Slavná minulost někdy vytváří tíživou tradici. Tato situace ztěžuje dnes v západním Německu i modernizaci celé jazykovědy. Zčásti tu jde ovšem i o dědictví a následky nacistické éry.

Tíha tradice se projevuje i v pracích profesora filosofie na universitě ve Frankfurtu B. Liebruckse, který r. 1964 vydal první díl široce koncipovaného díla Sprache und Bewußtsein (Akademische Verlagsgesellschaft, Frankfurt am Main). Celé dílo má obsáhnout šest svazků. První díl, který má podtitul Einleitung, Spannweite des Problems, má 506 stran a je rozdělen do 12 kapitol, jimž předchází obsáhlá předmluva k celému dílu (s. 1 až 40) a krátká předmluva k prvnímu svazku (s. 41—42). Zatím vyšly 4 sv.

První díl může být považován za historický úvod do problematiky naznačené názvem (dlouhá předmluva nepřispívá podstatným způsobem k specifikaci této problematiky), a nelze mu proto vytýkat retrospektivní charakter. Tíha tradice se [327]zde projevuje také, a to již výběrem filosofů jazyka, na jejichž myšlenkách chce autor stavět. Jsou to téměř výhradně jen Němci, výjimku zde tvoří italský filosof 18. stol. G. Vico a pak ještě G. Révész.

V Liebrucksově knize přichází k slovu nejdříve Herder (I. kap. má název Herders Einsatz), pak jsou Herderovy myšlenky o původu jazyka konfrontovány s názory antropologa A. Gehlena (jeho hlavní dílo Der Mensch, seine Natur und seine Stellung in der Welt vyšlo r. 1955 v 5. vyd.). V třetí kapitole (Sprache als Kontaktform) je Liebrucksovi východiskem Révészovo dílo Ursprung und Vorgeschichte der Sprache (1946), v další kapitole (IV. Annäherung ans Dialektische) práce E. Rossiniho Die Entstehung der Sprache und des menschlichen Geistes (München-Basel 1962). V páté kapitole jsou komentovány myšlenky Humboldtovy a Bühlerovo pojetí jazyka jako funkčního modelu. Otázky jazyka a mýtu (kap. VI. a XI.) jsou vykládány na základě myšlenek Usenerových a Cassirerových, z Cassirera vychází Liebrucks také v kap. IX. (Sprache und Erkenntnis), kde znova stojí v popředí otázky mýtu,[2] a v kap. X. (Sprache als symbolische Form). V kap. VII. (Sprache als Bild) jsou vykládány názory Hamannovy, který proti Herderovi hájil božský původ lidské řeči, kap. VIII. (Bezeichnendes und Bedeutendes) se opírá hlavně o K. Amanna. Poslední kapitola (XII. Sprache als Zeichen) je opět z větší části komentářem k teorii Bühlerově.

Liebrucksovy komentáře mají různou úroveň i hodnotu. Nejužitečnější jsou kapitoly věnované Cassirerovi a Bühlerovi. Bühlerovy myšlenky nejsou reprodukovány vždy přesně (např. když je význam stavěn proti znaku).[3] Liebrucks je idealista, ale stojí na dialektickém stanovisku, slibuje v dalších dílech podrobnější výklad o Hegelovi. K charakteristice filosofického východiska knihy stačí snad tento citát: „Die Sprache ist der Weg des geschlechtlichen Wesens Mensch zum übergeschlechtlichen Wesen Gott, ein Weg, der zugleich der Weg vom übergeschlechtlichen Gott zum geschlechtlichen Menschen ist“ (s. 286). To je zároveň ilustrace k Liebrucksově dialektice. S touto mystickou koncepcí naštěstí většina výkladů knihy vůbec nesouvisí. K pozitivním položkám tu patří např. výklady o tom, že jazyk není jen dorozumívací prostředek, že patří i ke konstitutivním znakům lidské existence.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 3, pp. 326-327

Previous Jan Průcha: Nové lingvistické časopisy v SSSR

Next Pavel Novák: Jazyk a stroje