K formálním vlastnostem syntaktických vztahů

Petr Sgall

[Články]

(pdf)

К формальным свойствам синтаксических связей / Sur les propriétés formelles des relations syntaxiques

Trostova charakteristika věty jako pole syntaktických vztahů[1] umožňuje svou pregnantností — i když je to charakteristika obrazná — objasnit, proč se právě struktura věty dnes stává východiskem ke studiu jazykového systému založenému na formálním přístupu. Syntaktické vztahy jsou tu totiž studovány výslovně jako vztahy (relace) metodami, které byly k jejich studiu vytvořeny v logice a matematice. Chceme zde jen stručně naznačit, co asi je možné po dosavadních pracích směřujících k formálnímu zachycení syntaxe přirozeného jazyka považovat za obecněji přijatelné.

Je však třeba předeslat ještě jednu poznámku. Rozlišujeme slovo (lexikální jednotku), slovní tvar (srov. Smirnického termín slovoforma)[2] a výskyt slovního tvaru. Syntaktický vztah tu chápeme jako vztah mezi výskyty slovních tvarů v téže větě. Ne všechny výskyty slovních tvarů vstupují do syntaktických vztahů (ne všechny jsou větnými členy). Nemáme tu na mysli vokativy ap., nýbrž tzv. slova pomocná, gramatická, která zřejmě jsou slovy jen v určitém smyslu tohoto termínu, nikoli ve všech. Obtíže tohoto druhu bývají odstraňovány různě. V koncepci, z které vycházíme (a která je dnes jistě jen jednou z mnoha možných), jsou odstraněny tím, že strukturu věty chápeme jako posloupnost zápisů věty na různých rovinách. Na těch rovinách, kde pomocná slova vystupují jako slova (totiž na rovině morfologické, popř. fonologické nebo morfonologické), je zápis věty řetězem či posloupností nižších jednotek, a nikoli „polem syntaktických vztahů“, tj. to, co se obvykle nazývá syntaktickým vztahem (v lingvistice), týká se jen rovin vyšších, kde v zápisu věty už není zachycen rozdíl mezi slovesným tvarem jednoduchým a složeným, mezi pádem prostým a předložkovým ap. Poznání těchto vyšších rovin (tj. i vlastní větné struktury) je ovšem zatím neúplné, je tu řada otevřených empirických problémů a nelze tu postupovat bez přijetí určitých [360]pracovních předpokladů, které mohou být ověřeny (popř. doplněny, pozměněny, odmítnuty a nahrazeny jinými) podrobným výzkumem (podrobné zkoumání materiálu bez takových pracovních hypotéz by bylo jen iluzí). Zvolíme-li jako takovou hypotézu pojetí zahrnující dvě roviny větné stavby (gramatickou a významovou), musíme počítat s tím, že syntaktické vztahy se na obou těchto rovinách liší. Syntaktické vztahy na rovině významové považujeme za významy (funkce) syntaktických vztahů z roviny gramatické. Jako jinde, i v tomto vztahu formy a funkce počítáme s asymetrickým dualismem (homonymií a synonymií). Tak např. subjekt vyjadřuje (reprezentuje, realizuje, je formou pro) agens, ale také (u pasíva) pro patiens atd., atribut je formou pro agens (genitiv subjektový), patiens (genitiv objektový) i pro jiné doplnění. (Uvádíme jen příklady, které snad mohou být ilustrativní; nechceme předbíhat nutná materiálová zjištění tím, že bychom vybírali to či ono z dnes možných vymezení uváděných jednotek, volbu jednotek dalších atd.) Další rozdíly v syntaktických vztazích na obou rovinách jistě bude možno zjistit při podrobnějším zkoumání; v řadě dosavadních prací se ostatně syntaktické vztahy z roviny významové určitým způsobem se syntaktickými vztahy roviny gramatické konfrontovaly, i když spíše příležitostně; alespoň některé z dosavadních názorů nasvědčují tomu, že je možné ve výchozích předpokladech přičítat i syntaktickým vztahům z roviny významové obdobné formální vlastnosti (třídit je do obdobných typů),[3] jako je to obvyklé u vztahů z roviny gramatické. Ovšem, jak uvidíme dále, už dnes lze říci, že hierarchie těchto typů vztahů je na obou rovinách různá.

Syntaktické vztahy bývají tříděny různě. Dosavadní výsledky formálního zpracování větné struktury potvrzují pojetí Trostovo (l. c.), totiž třídění do dvou typů — vztahů determinačních (včetně predikace) a nedeterminačních („kopulativních“, totiž koordinačních a popř. apozičních). V algebraické lingvistice bývá první typ zachycován gramatikami závislostními (Gaifman, Lecerf, Hays, Fitialov, Pavel Novák[4]) nebo frázovými (i v rámci Chomského transformační gramatiky[5] aj.), zatímco zachycení druhého typu naráží v obou těchto pojetích na zásadní obtíže.[6]

Závislostní gramatika zachycuje vztah determinačního typu jako binární relaci definovanou na množině výskytů slovních tvarů v zápisu věty na dané rovině (tedy na rovině gramatické stavby věty, popř. — podle toho, co [361]bylo řečeno výše — také na rovině větné stavby významové); tato relace splňuje i některé další podmínky, zachycované obvykle tak, že struktura věty na dané rovině je definována prostředky teorie grafů jako V-strom.[7] Bez matematické přístnosti lze říci, že každé slovo ve větě závisí právě na jednom jiném slovu, pouze jediné z nich nezávisí na žádném;[8] a dále, postupujeme-li od slova závislého k řídícímu, pak k jeho řídícímu atd., nedospějeme nikdy k slovu (tj. k výskytu slovního tvaru), od něhož jsme vyšli. Dále ovšem — a to už je záležitost více lingvistická než matematická — daná relace vyhovuje určitým podmínkám daným gramatikou jednotlivého jazyka (podle nichž např. na výskytu slovního tvaru typu A vždy nebo za určitých kontextových podmínek musí, popř. nesmí záviset výskyt slovního tvaru typu B, nebo naopak — B musí záviset na A). V souvislosti s těmito na konec uvedenými podmínkami se slovní tvary třídí do skupin se shodnými syntaktickými vlastnostmi a rozlišují se ty či ony druhy závislostní relace, tj. různé syntaktické vztahy determinačního typu.

Při tomto formálním zachycení determinačního vztahu se nebere v úvahu větší nebo menší těsnost spojení mezi částmi věty, tj. nemají tu svůj korelát pojmy jako postupně rozvíjený přívlastek nebo podmětová a přísudková část věty; formálním systémem není nijak zachyceno, zda spojení slovesa s objektem chápeme jako těsnější a příslovečné určení jako člen rozvíjející celou tuto skupinu, nebo nikoli.[9] Aspoň do určité míry mohou být tyto aspekty zachyceny tím, že se rozliší zvláštní typy determinačního vztahu (např. příslovečné určení rozvíjející jen sloveso a příslovečné určení rozvíjející celou predikaci). Druhý způsob formálního zachycení determinačního vztahu, totiž frázová gramatika, vychází právě z této těsnosti spojení jednotlivých částí věty. Determinační vztah tu není zachycován přímo jako relace, nýbrž jako matematická operace rozkládání věty v bezprostřední složky a pak rozkládání složky vyšší v její bezprostřední složky. Tvrdí se, že jednotlivé druhy determinačního vztahu mohou být jednoznačně vymezeny právě na základě těchto operací (např. ve vztahu subjektu k predikátu je pak ta část věty, k níž dojdeme rozložením věty na část podmětovou — nominální frázi — a na část přísudkovou — verbální frázi).[10] Pracuje se tu s tříděním frází do typů (tak jako se slova třídí do druhů), čemuž v závislostní gramatice v určitém smyslu odpovídá to, že řídící slovo zde (ve vztahu k jiným částem věty) zastupuje celou část věty složenou ze slov na něm závislých (přesněji — z výskytů slovních tvarů podřízených mu přímo nebo prostřednictvím jiných[11]).

Není snad podstatné, zda formální popis užívá operací nebo relací (z čistě [362]formálního hlediska lze vždy operace převést na relace a naopak). Máme-li volit mezi gramatikou frázovou a závislostní, musíme se především ptát, zda je třeba dát přednost tomu z obou typů, který zachycuje těsnost syntaktického spojení ve výše uvedeném smyslu.

Odpověď není jednoduchá. Jistě je důležitý rozdíl v případech jako „Neudělal to proto, že (když) to chtěl Karel“ a „Neudělal to, protože (když) to chtěl Karel“. Je to jak rozdíl významový, tak i rozdíl v možnostech intonace;[12] to znamená, že má být zachycen jak v zápisu věty na významové rovině, tak i v jejím zápisu na rovině fonologické (a také zápisy na rovinách ležících mezi nimi ho musejí reflektovat, aby byl možný přechod od rovin vyšších k nižším a naopak bez záměny obou typů). Rozdíly tohoto druhu (podobně jako určité distinkce spojené s aktuálním členěním a vyjadřované intonací[13]) však naprosto nejsou shodné s výše uváděnými rozdíly v těsnosti syntaktických spojení, které frázová gramatika (na rozdíl od závislostní) dobře zachycuje. Tam totiž šlo o rozdíly dané druhem spojovaných frází, kdežto zde, jak náš příklad ukazuje, jde právě o fráze stejného druhu. Jasný důvod pro to, abychom dali frázové gramatice přednost před závislostní, zde tedy nemáme.

Frázová gramatika ostatně naráží na potíže u jazyků s tzv. volným slovosledem. Předpokládáme-li např. pro češtinu, že subjekt, sloveso, objekt a příslovečné určení se mohou (při různém lexikálním obsazení) vyskytovat v nejrůznějších permutacích, pak např. transformační gramatika (s první složkou frázovou) nás nutí předpokládat, že některé z těchto permutací jsou možné jen jako sekundární, příznakové, což aspoň zatím nelze potvrdit výsledky empirického zkoumání.

Uveďme jen schematický příklad. Předpokládejme, že máme gramatiku s pravidly:

Věta	→	Subj	+	Pred
Pred	→	Adv	+	VP
VP	→	V	+	Obj

Pak ovšem můžeme jako primární derivovat jen pořadí, kde Adv stojí vně skupiny V + Obj a kde Subj má postavení takové, že celou větu lze rozdělit na dva souvislé podřetězy odpovídající podmětové a přísudkové části. Jinak (kdyby např. i věta jako „V té době dostal Jirka spalničky“ byla považována za větu s bezpříznakovým slovosledem), bylo by třeba přidávat další pravidla pro generování týchž typů frází, ačkoli existence takových pravidel se nezdá ospravedlněnou jinými zřeteli.

Závislostní gramatika tyto potíže v plné míře nesdílí, zato však má nesnáze jiné: předpokládá jasný předěl mezi složeným tvarem (považovaným za jedno slovo na rovině gramatické stavby věty, popř. za jeden větný člen) a syntaktickým spojením. Jsou tu proto značné obtíže např. u spojení významového slovesa se slovesem modálním nebo fázovým, kde tento předěl často jasný není (neboť jednotlivá kritéria se rozcházejí) a kde se ani ten ani onen způsob zachycení neobejde bez pravidel, která jsou víceméně ad hoc. Zvlášť zřetelné jsou tyto obtíže, jsou-li výše uvedené vlastnosti determinačního vztahu ještě spojeny s omezeními danými projektivitou závislostního V-stromu.[14]

[363]Na druhé straně určité argumenty týkající se formální stránky popisu mluví patrně pro gramatiku závislostní ve srovnání s frázovou (kontextovou i nekontextovou).[15]

Přejděme nyní ke vztahu nedeterminačnímu (koordinace, apozice). Zde je nasnadě ten typ formálního zachycení, který užívá operací (i když se nehodí frázová gramatika sama o sobě). Lze např. vyjít od tohoto vymezení: Několikanásobný větný člen je buď

1. řetěz tvaru (a R_i b), kde a, b jsou výskyty slovních tvarů z dané roviny, a R_i je určitý typ koordinačního vztahu; nebo

2. řetěz tvaru (A R_i B), kde A, B jsou několikanásobné větné členy (popř. jeden z těchto symbolů je opět výskyt slovního tvaru). Zcela obdobně mohou být formálně charakterizovány i řetězy apoziční.

Jde tu ovšem jen o obecnou formu vymezení. Vedle toho je třeba v popisu jazyka zajistit, že budou vyloučena koordinační a apoziční spojení, která nelze považovat za gramaticky správná např. vzhledem k jejich lexikálnímu obsazení. To už se však týká vztahu k sémantice a jiných problémů, které dosud čekají na vhodný základní přístup.

Předpokládáme-li, že vztah determinační bude zachycen jako v závislostní gramatice (V-strom), kdežto vztah nedeterminační způsobem zde uvedeným nebo podobným, znamená to, že pracujeme s dvěma různými typy syntaktických struktur.[16] Musíme pak ovšem uvážit, jak mohou být spojeny do jediného systému. I kdybychom předpokládali (srov. naši úvodní poznámku), že typy vztahů budou v zásadě stejné na obou rovinách větné stavby, musíme počítat s tím, že hierarchie těchto dvou typů struktur bude různá. Lze snad souhlasit s názorem, podle něhož můžeme na rovině významové počítat s koordinací jen tam, kde jde o koordinaci větnou, nikoli členskou (s tím, že při přechodu k nižším rovinám se vypouštějí ty části vět, které by se v obou koordinovaných řetězech opakovaly). Existují i koordinační konstrukce jiné (Piťhův typ „Romulus a Remus založili Řím“), kde však koordinace na rovině gramatické je formou pro determinaci na rovině významové („Romulus s Remem …“). Syntakticky jsou ovšem často, ne-li vždy, oba typy homonymní, ale to na věci nic nemění.

Bylo by pak možné říci, že na rovině významové má zápis věty tvar („nedeterminačního“) řetězu, který může být vymezen zcela obdobně, jako jsme výše vymezili několikanásobný větný člen, jen s tím, že A a B tu mohou být také celé závislostní V-stromy.

Mathesiovo pojetí apozice jako „nevětné predikace“ naznačuje, že apozici je třeba chápat jako určitý typ nedeterminačního vztahu z roviny gramatické, jemuž na rovině významové odpovídá vztah predikační (tj. určitý typ vztahu determinačního), přičleněný k predikaci jiné, tj. „zapuštěný“ do věty řídící; tedy např. věty „Radúz, královský princ z Magury, si vyjel na lov“ a „Radúz, jenž byl královský princ z Magury, vyjel si na lov“[17] by byly charakterizovány jako synonymní tím, že by měly shodný zápis na rovině významové struktury. [364]Bude ovšem třeba podrobně přezkoumat, zda a jak lze v tomto pojetí zachytit různé druhy apozice, i s příslušnými distribučními omezeními, a jak by tu mohl být zachycen např. vztah mezi spojeními typu „český král Karel“ a „český král, Karel“.

Na rovině gramatické musíme ovšem — pro apozici i koordinaci — počítat i s nedeterminačním vztahem členským, nevětným, tj. s tím, že uzel závislostního stromu může být ohodnocen nejen jedním výskytem slovního tvaru (jak se předpokládá v závislostní gramatice), ale také celým několikanásobným členem, definovaným tak, jak bylo výše uvedeno. Vzhledem k tomu, že jednotlivé členy tohoto nedeterminačního řetězu mohou být samy rozvity, je ovšem třeba přeformulovat definici závislostního grafu (zobecnit pojem V-stromu).

Dalším úkolem je hledat konstruktivní vymezení takto pojaté větné struktury (generativní proceduru vymezující rovinu významovou a překladovou proceduru převádějící zápis věty z ní na zápisy téže věty na rovině gramatické, nebo popř. vymezení jiné).

 

R É S U M É

Zur formalen Charakteristik der syntaktischen Relationen

Es werden zwei Haupttypen der syntaktischen Relationen unterschieden: die determinativen (Determination, Prädikation) und die kopulativen Relationen. Formal entspricht einer determinativen Struktur ein sog. Wurzelbaum (Abhängigkeitsbaum), einer kopulativen — eine Formel eines Kalküls. Die Hierarchie dieser beiden Relationstypen ist dann auf der Ebene der semantischen Satzstruktur (wo die determinativen Strukturen nur als Ganze kopulativ verknüpft werden, nicht umgekehrt) eine andere als auf der Ebene der grammatischen Satzstruktur (wo kopulative Ketten als Ganze in die determinativen Relationen treten). Die Apposition könnte auf der ersten Ebene als eine determinative, auf der anderen als eine kopulative Relation gedeutet werden. Bisher ist es aber nicht gelungen, alle Aspekte der syntaktischen Relationen (z. B. auch die Differenz zwischen einer engeren und freieren Determination) explizit zu beschreiben.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 4, s. 359-364

Předchozí Vladimír Skalička: O kontinuitě slov

Následující Josef Vachek: Glosa k dnešní situaci ve studiu jazykové diachronie