Glosa k dnešní situaci ve studiu jazykové diachronie

Josef Vachek

[Články]

(pdf)

Заметка о современном состоянии в исследовании языковой диахронии / Une note sur la situation actuelle des recherches dans le domaine de la linguistique diachronique

Profesor Pavel Trost se často zamýšlel nad problematikou jazykového vývoje (viz např. jeho přednášku na konferenci o studiu soudobých jazyků, proslovenou v r. 1956,[1] a jeho stať v tomto časopise, uveřejněnou o čtyři léta později[2]). Trostův zájem o otázky jazykové diachronie byl a je zcela přirozeně dán i jazykovědnou orientací pražské školy, k jejímž zásadám se Trost vždycky [365]hlásil: je dobře známo, že pražská škola už v době svého vzniku dokázala velmi originálním způsobem překlenout základní antinomii, v které vůči sobě stojí jazyková synchronie a diachronie.[3] Řešení, ke kterému tu pražská jazykovědná škola už od dob Trubeckého a Jakobsonových směřovala, bylo dáno jednak její funkčně strukturní koncepcí jazyka, jednak poznáním, že jazyk není nikdy systémem plně vyváženým, ale stále k vyváženosti tíhnoucím.

Takovéto řešení vztahu mezi jazykovou synchronií a diachronií se stalo, jak známo, přímo specifickým rysem pražské školy, který ji odlišoval od jiných strukturalisticky orientovaných jazykovědných směrů, jež zpravidla zaměřovaly pozornost jen na synchronní jazyková fakta doby současné a diachronie si prakticky nevšímaly. To platí jak o kodaňské glosematice, tak — alespoň v podstatě — i o severoamerickém distributivismu, představovaném především školou yaleskou. Ale i směr, který v pozdních padesátých letech definitivně skoncoval s nadvládou distributivismu v americké jazykovědě, totiž směr usilující o mluvnici generativisticko-transformační (založený N. Chomským a jeho druhy), jevil po řadu let poměrně nepatrný (pokud vůbec jaký) zájem o problematiku jazykové diachronie. Teprve v posledním pětiletí se u některých badatelů tohoto směru projevuje výraznější zájem o formulaci pravidel vystihujících určité změny, jež se odehrály v průběhu vývoje jazyka.

K nejznámějším jazykovědcům generativistického zaměření, kteří se pokusili ze zorného úhlu své jazykovědné koncepce vystihnout podstatu změn na zvukové rovině jazyka, patří nepochybně spolupracovník Chomského (ale i žák Jakobsonův) M. Halle. V svém známém pojednání o fonologii v generativistické mluvnici[4] ukázal, že koncepce gramatiky jako množiny uspořádaných pravidel pro generování vět daného jazyka (a jen těchto vět) může vyjádřit i fonologickou změnu, k níž došlo v tomto jazyce. Vychází při tom z uspořádané množiny pravidel, jimiž se dochází od morfémové posloupnosti reprezentující danou větu k její realizaci fonologické, formulované v termínech jakobsonovských distinktivních rysů. Halle ukazuje, že přidáním, popř. vypuštěním jistého pravidla, event. i změnou pořadí pravidel v dané množině po sobě následujících, lze i fonologické změny začlenit do generativně gramatického schématu. Jak je patrno, takové začlenění předpokládá, že až dotud platící množina pravidel, jíž byla generována původní fonologická struktura promluv, byla vystřídána množinou jinou, generující promluvy se strukturou fonologicky pozměněnou.

Halle také bystře vystihuje, že takové změny v množině pravidel se nejpravděpodobněji a nejsnáze uskutečňují s nástupem nových generací mluvčích. Zdůrazňuje závažnost principu diskontinuity v předávání jazyka z generace na generaci, principu formulovaného již před více než půl stoletím A. Meilletem: tato diskontinuita je dána tím, že dítě učící se mluvit nepřejímá jazyk jako hotový systém, ale dotváří a přetváří si jej pro své používání v promluvách.[5]

Hallovy vývody jsou pozoruhodné po nejedné stránce. Především je zřejmé (i když to Halle explicite neříká), že jejich předpokladem je praktické zto[366]tožnění generativního modelu jazyka s modelem mluvního aktu, který se odehrává v konkrétních promluvách uživatelů daného jazyka. (Jak je dobře známo, tento předpoklad nebývá stoupenci generativní mluvnice vždy pokládán za nesporný.) Přijetím tohoto předpokladu se Hallovi podařilo učinit jistý průlom do prakticky výhradně synchronistické koncepce generativní mluvnice. Na druhé straně však, jak se zdá, zůstává Hallovi zatím cizí problematika generativistického vyjádření toho, co je motivací jazykové změny ve zvukovém plánu jazyka — jak známo, v pražské jazykovědné škole se právě této problematice již od pozdních dvacátých let věnovala mimořádná pozornost (počínaje už Jakobsonovou přednáškou o teleologické koncepci hláskového zákona, proslovenou v Pražském lingvistickém kroužku dne 13. ledna 1928[6]). Halle, pokud můžeme činit závěry z jeho stati zde komentované, zvládl generativistickou koncepcí to, co bychom mohli označit jako mašinérii fonologického dění, neklade si však ještě otázku, co tuto mašinérii uvedlo v pohyb. Nebo jinak řečeno, odpovídá, a to velmi zajímavým způsobem, na otázku jak, nikoli však na otázku proč.

V této jazykovědné situaci zaslouží povšimnutí zajímavý a svérázný pokus o aplikaci generativně transformačního postupu na jazykový vývoj, pokus, který se snaží být práv i otázce, jaká je motivace daných fonologických změn. Je to pokus mladého kielského anglisty K. H. Wagnera, který na nedávné jazykovědné konferenci v Bruselu (uspořádané v souvislosti s výročním zasedáním Societas linguistica Europaea letos v dubnu) proslovil přednášku na téma „Analogical Change Reconsidered in the Framework of Generative Phonology“.[7] Zabývá se v ní mimo jiné tzv. vyrovnáváním v stangl. paradigmatu slovesa sierwan, jehož flexe v ind. prés. byla původně ic sierwe, thū sierest, hē siereth, po analogickém vyrovnání však pū sierwest, hē sierweth. Wagner však poukazuje na to, že u stangl. slabých sloves je hodně typů, u nichž alternace souhlásek zůstává, tj. u nichž analogické vyrovnávání nenastalo, a proto pochybuje, že změny v paradigmatu slovesa sierwan lze uspokojivě vyložit pouhým působením analogie. Snaží se místo toho formulovat schematicky — celkem šesti pravidly — generativní proces, který při tvoření forem tohoto indikativu prézenta probíhá. Třetí z oněch šesti pravidel, jemuž autor dává formu w → ∅ / —— i je to, kterým tvar, jejž autor transkribuje jako sarw-ist, přechází v sar-ist (jež se pak dále mění v sir-ist; v tradičním podání by tu šlo o změny searw-ist > sear-ist > sier-ist). Odpadne-li toto třetí pravidlo, povede soubor zbývajících pravidel automaticky k tvarům jako sierwest, sierweth, tedy k tvarům bez alternace.

Nejpozoruhodnější na Wagnerově výkladě je však jeho vysvětlení, proč pravidlo č. 3 bylo z generativního procesu eliminováno. Zatímco ostatní pravidla daného procesu se synchronicky uplatňovala u všech sloves dané třídy, pravidlo třetí nacházelo uplatnění jen u několika málo sloves (tj. gierwan ‚připravit‘, smierwan ‚pomazat‘). Jinými slovy, toto pravidlo č. 3 bylo charakterizováno malým funkčním zatížením.[8] (Autor sám tu používá termínu low [367]functional yield a výslovně praví, že si tento termín vypůjčuje ze „segmentální fonologie“.) Že tu neběží jen o mechanické použití tohoto termínu, ale že autorovo stanovisko je opravdu důsledně funkční (ve smyslu obdobném onomu, v němž se o funkčnosti mluví v pražské škole), o tom jasně svědčí ještě další Wagnerova poznámka. Poukazuje na to, že původní alternace rw/r, jež se odpadnutím zmíněného třetího pravidla z jazyka ztrácí, nebyla nositelem žádné informace, a že proto eliminace třetího pravidla neměla žádný vliv na srozumitelnost. Autor pak uzavírá, že tzv. „analogická změna“ může být často způsobena eliminací pravidla (rozuměj generativního pravidla), jež podržovat by bylo „neekonomické“. — I z této zběžné informace o Wagnerově pojetí je zcela zřejmé, že jeho přístup k problémům jazykového vývoje se pozoruhodně blíží přístupu charakteristickému pro pražskou školu (nebo alespoň pro přístup A. Martineta, který je, jak známo, pražskému přístupu poměrně velmi blízký[9]).

Není třeba zdůrazňovat, že výše uvedený předpoklad diskontinuity v předávání jazyka, jejž Wagner plně akceptuje, je plně přijatelný i badateli, který k výkladu jazykových faktů přistupuje z pozic charakteristických pro pražskou jazykovědnou školu. Totéž platí i o druhém předpokladu, z něhož Wagner vychází a který je rovněž přejat od Halla (a koneckonců — podle Halla samého — od Chomského). Podle tohoto druhého předpokladu osvojení jazyka dítětem si lze nejlépe představit jako proces konstruující nejjednodušší (optimální) gramatiku schopnou generovat množinu promluv jazyka, jehož reprezentativním vzorkem se dítěti jeví ty promluvy, které slyší od dospělých.[10]

Ale to ještě není zdaleka nejdůležitější závěr, který z konfrontace postupu Wagnerova a pražského je možno vyvodit. Zdá se nám, že po cestě, na jejíž směr zřejmě ukazuje Wagnerovo pojetí, by bylo možno dospět k nikoli nevýznamné syntéze obou jazykovědných koncepcí, které se až dosud jevily jako vcelku dokonale protichůdné a navzájem se vylučující, totiž entitativní funkčně strukturní koncepce jazykového systému na straně jedné a procesuální koncepce jazyka jako souboru generujících a transformačních uspořádaných pravidel na straně druhé. Tendence usilující o systémovou rovnováhu, motivovaná vnitřní situací v jazykovém systému (jak ji ve své koncepci jazykového dění zjišťuje např. právě pražská škola), by používala jako prostředků tuto rovnováhu realizujících, resp. ji obnovujících, právě takové revize, popř. úpravy onoho souboru generativních a transformačních pravidel (s nímž, jak známo, ztotožňuje jazyk právě koncepce generativně transformační). Je zřejmé, že přístup obou lingvistických koncepcí k jazykovým faktům by se pak nejen navzájem nevylučoval, ale naopak dokonale doplňoval. — Nelze při této příležitosti nevzpomenout výkladů H. Birnbauma, přednesených v létě 1966 na vídeňské mezinárodní fonologické konferenci.[11] Jejich autor přesvědčivě dovozoval, že přístup k fonologickým problémům, charakteristický pro klasickou fonologii (a v tom i pro pražskou školu), je v podstatě paradigmatický, kdežto přístup příznačný pro fonologii generativistickou naopak v podstatě syntagmatický, a že tyto dva přístupy jsou nakonec jen dvěma odlišnými způsoby, jimiž se badatel snaží zmocnit jedné a téže jazykové reality. Z toho pak při[368]rozeně vyplývá, že se tyto dva přístupy navzájem nikterak nevylučují, ale naopak navzájem doplňují.

Konečně se nám v této souvislosti znovu vtírá otázka, zdali takto nazíraná diferenciace obou možných a dnes v jazykovědě běžných přístupů k jazykové realitě není dalším možným argumentem pro hypotézu, kterou jsme vyslovili před třemi léty ve své kritice názorů N. Chomského na tzv. taxonomickou fonologii.[12] Nadhodili jsme tam možnost, že generativně transformační koncepce jazyka je koneckonců velmi pozoruhodný pokus o teorii parole (kterou F. de Saussure zůstal jazykovědě dlužen a na jejíž soustavné vypracování jazykověda, přes časté urgence,[13] až dosud marně čekala). Naproti tomu koncepce funkčně strukturní se nám jeví jako v podstatě teorie langue, ovšem langue pojímané nikoli staticky, ale dynamicky, tj. s náležitým zřetelem k systémovému napětí, které je v langue vždy více nebo méně zřejmé a objektivně zjistitelné[14] a vyvolává potřebu změn, jimiž by se toto napětí uvolnilo (jak to poznal R. Jakobson už v druhé polovině dvacátých let[15] a jak se to v pražské jazykovědné škole vždy — alespoň zase v podstatě — více nebo méně uznávalo).

Je přirozené, že realizace takových „terapeutických“, napětí uvolňujících změn může být jen záležitostí parole, resp. konkrétních jazykových promluv, v kterých mluvčí mohou (zpravidla podvědomě) přezkušovat vývojové alternativy, které se strukturní situaci daného jazykového systému v daném okamžiku nabízejí.[16] A právě ta koncepce generativisticko-transformační, kterou se zdá naznačovat Wagnerova bruselská přednáška, v níž se z hlediska funkčního důsledně domýšlejí předpoklady formulované dříve Meilletem a Hallem (zčásti i Chomským), zdá se pokrývat právě ta fakta a ty problémy, jež by měly být oblastí teorie parole. Wagnerova koncepce je totiž zřejmě zaměřena právě na to, co je obecné v takových mluvních aktech, jimiž se má uvolnit jazykové napětí (jež v langue konstatuje pražská škola) a jimiž se má dospět k nové jazykové rovnováze.

Drobné poznámky si ještě žádá Chomského termínová dvojice competence a performance, které se často chápou jako generativistické přeformulování saussurovské termínové dvojice langue : parole. Zdá se, že Chomského competence nelze dobře ztotožnit se saussurovským termínem langue: oba termíny Chomského se vztahují k faktům parolovým, a to tak, že performance označuje konkrétní, aktuální jazykové promluvy, kdežto competence vyjadřuje spíše potenciální kapacitu mluvčích daného jazyka takové konkrétní promluvy tvořit. Podle toho by Chomského vzorcová schémata (ať už ve formě známých stromů či ve formách jiných) nebo známé Danešovy větné vzorce[17] patřily do [369]oblasti „competence“, konkrétní promluvy tyto vzorce realizující pak do oblasti „performance“.

Je ještě předčasné soudit, zdali k synteze, která se nám v dané situaci začíná rýsovat, vskutku dojde. Kdyby se uskutečnila, došlo by v jazykovědě k jisté dělbě práce. Oba dnes běžné vědní přístupy k jazyku by komplementárně postihovaly dvě důležité stránky jazykového dění. Smíme-li tu užít analogie z oblasti medicíny, připadla by funkčně strukturnímu pojetí úloha hlavně diagnostická, kdežto koncepci generativisticko-transformační úloha především terapeutická (obojí ovšem, pokud se provádí na materiálu z diachronie, je „vaticinatio ex eventu“, ale lze perspektivně předpokládat, že přijde jednou doba, kdy bude možno s relativní exaktností řešit i úlohy týkající se materiálu synchronického — jaké se ostatně musí zkusmo řešit i dnes např. na úseku jazykové správnosti atp.). V každém případě je naprosto nepochybné, že by uskutečnění takové synteze obou vědních přístupů k jazyku mohlo být jazykovědě jen na prospěch.

 

R É S U M É

A gloss on present-day situation in diachronistic language research

Among the followers of the generativist and transformationalist conception of language, Morris Halle appears to have been the first to attempt the formulation of phonological changes in generativist terms (i. e. in changes of the set of rules generating correct utterances of the examined language, and only such utterances). A young Anglicist scholar of Kiel, Karl-Heinz Wagner, following the line of research outlined by Halle (and earlier suggestions by Meillet), presents a remarkable development of Halle’s approach by showing that in such changes of the sets of rules such rules are dropped as apply only to a very limited number of concrete forms, i. e. rules which have a very limited functional yield. This approach appears to be fairly close to the functionalist conception of the Prague group, indeed to indicate the possibility of a synthesis of the generativist and functionalist approaches: the latter may be seen to concentrate on what might be called the diagnostics of the dynamics of the language system, the former on finding out what therapeutic means are mobilized to cope with the diagnosed situation.

Slovo a slovesnost, ročník 28 (1967), číslo 4, s. 364-369

Předchozí Petr Sgall: K formálním vlastnostem syntaktických vztahů

Následující Jiří Krámský: Postavení slova v systému jazyka