Několik poznámek k předložkám z hlediska etymologického

František Kopečný

[Articles]

(pdf)

Некоторые замечания по поводу предлогов с этимологической точки зрения / Quelques remarques sur les prépositions du point de vue étymologique

U předložek jakožto slov lexikálně gramatických musíme počítat s dost difúzním významem a s důsledky z něho plynoucími: (a) přesahem a křížením sémantických polí jednotlivých předložek, (b) dost velkou variabilitou významu. Aniž popíráme i u těchto slov jistou významovou invariantnost, nemůžeme tvrdit se stejnou jednoznačností porozumění „po je po“ nebo „za je za“, tak jako říkáme „stůl je stůl“. Musíme s trochou paradoxu říci, že tato invariantnost tkví jakoby v součtu variant, někdy až antonymních, a proto i v oné schopnosti variability plynoucí z této difúznosti. Říkáme-li v češtině jít na jahody a v ruštině idti za jagodami, popř. lidověji po jagody, kdežto bělorusky se říká jako německy isci u jahady (in die Beeren gehn), nelze to chápat jako důkaz nějaké příbuznosti. Je to projev „nahodilé“ shody ve využití velké možnosti výběru.[1] Z téže možnosti výběru plynou ovšem i neshody mezi jazyky geneticky úzce příbuznými, čes. hrd na něco proti rus. gord za čto-nibuď, jsou i výrazné neshody mezi češtinou a slovenštinou: přijít až za týden proti prísť o týždeň (rus. pridti čerez nedelju, bulh. sled sedmica), já jsem pro stávku proti ja som za štrajk (kde se slovenština shoduje s jazyky jihosl. a východosl.) ap. V makedobulharské skupině a přilehlých nářečích sch. nepřekvapuje splývání klidového a směrového pojetí: bulh. živee kăm ruskija pametnik ‚u … pomníku‘, ale naopak ela pri men! ‚pojď ke mně!‘, da ida li u vas? ‚mám jít k vám?‘ — při čemž je zase u prvního typu shoda s němčinou (zum goldenen Löwen) nahodilá, ostatně bulharština zná klidové pojetí i u skutečně etymologicky příbuzného do (sedeše do ogănja), kde se s němčinou neshoduje (er saß beim [394]Feuer). V černohorských nářečích najdeme klidové od, od Tomana ‚u Tomana‘ (stojí za zmínku, že předložka u je také ablativního původu), kdežto naše „dones od Tomana sekyru“ se řekne: donesi iz Tomana sjekiru (Vuk). — Není divu, že při této velké možnosti sémantických posunů a přesahů mohou některé předložky zaniknout: tak neexistuje v makedonštině o, v slovinštině u (zaniklé prakticky i v sousední srbocharvátštině a makedonštině a na severu v lužičtině), u něhož byly ve hře i důvody hláskové (mj. kolize s u < vъ).

Teze o difúznosti významu a tím i jeho variabilitě a možnosti přesahu do sémantických polí jiných předložek platí ovšem nejvíc pro předložky tzv. původní. Větší významová jednoznačnost např. u bez nebo u d-ových předložek nad, pod, před (v bulh. a mak. i zad) je tak vlastně svědectvím, že jde o předložky přece jen sekundární, např. d-ové vzniklé zesílením z primárních předložek na, po, *per > přě (dosvědčené v stč.) … Jakoby na oplátku se tu zase setkáváme s problémy jinými, např. s tzv. křížením bez a prez (tak budu psát reflex psl. *perzъ, když nepůjde o konkrétní jeho podobu) nebo se splynutím pro a *per. Není tím řečeno, že by se nemohly sekundárně vyskytnout takové problémy i u předložek primárních. Upozorňuji na hornoluž. nářeční po jakožto zkrácené pola < podla (takže pak nářeční po nas ‚u nás/při nás‘ nadmíru rozšiřuje již i tak bohatou škálu významů a funkcí této polyfonní předložky).

Za takových okolností by bylo riskantní a také metodicky neoprávněné budovat etymologické výklady předložek na tzv. shodách významových. „Identita“ v oblasti měnlivé, k tomu přes časy a prostory, je podezřelá někdy i tenkrát, je-li kryta identitou hláskovou. Zmíněné nářeční lužickosrbské po ‚u‘ by se dalo celkem nenásilně přiřadit k podobnému významu u starého, původního po: stsl. iže bo něstъ na vy, po vasъ estъ ‚je při vás‘ nebo pol. urzędnicy byli po Żydach ‚při Židech‘ jsou velmi blízké; ale nejsou daleko ani případy jako č. být komu po ruce, srov. z Příručního slovníku „byly by (brambory) při ruce“, pol. po prawej ręce, ukr. po cim boci // po cij bik ‚na této straně‘, rus. po tu storonu reki ap. Leč přesto je hlásková stránka pevnější, zejména právě u předložek; takové nahodilosti, jako je citované luž. po < pola jsou tu zjevem daleko řidším a snáze se prozradí, např. v našem případě genitivní rekcí, u starého po nemožnou.

Machek rozeznává po čtverého původu: (1) souvisící s hetitskou postpozicí appa ‚po/za, potom/zpět‘, ř. ὅπισϑεν ‚vzadu, později‘, alb. pa ‚opět‘ (slovníky udávají obvykle ‚bez‘) a slov. opętь (kde prý počáteční o- neodpadlo, srovnává s ním het. appanda ‚vzadu, pozadu, potom, později‘ — ani jeden z těchto významů se mimochodem nerovná ‚opět‘); (2) v typu chodit po vsi, koupit po cestě noviny, rozdávat po hrstech, po-kropit, po-němčit (nejde o typy významově homogenní), souvisící s lit. par (pod. lat. per by pro některé typy vyhovovalo); (3) odlukové po v předponě stč. pojíti ‚odejít‘ (tu bylo třeba upozornit na antonymní po, proti stč. pójdiž dolóv čbáne je pojď ‚přijď‘, pones to sem ‚přines‘; proti rus. pošol! ‚táhni!‘ je i pošli! ‚pojďme!‘ ap.), souvisící s ř. ἀπó, staroind. apa, lat. ab ap.; (4) v stč. typu počerný, srovnávaném se synonymním ř. ύπóμελας. Šlo by tedy o pozdější synkrézu geneticky různých útvarů.

Ale významový rozbor této předložky (v ukázkovém čísle brněnského slovníku,[1a] znetvořený mechanicky vyrovnávající technikou, jež setřela hranice mezi hlavním a vedlejším, ukazuje jednak plynulou souvislost všech významových odstínů, jednak též podobnou polysémii, jakou má sám ide. základ *po-s, s nímž [395]se normálně spojuje. Srov. jen lit. pas ‚u, při‘ a naopak též ‚k‘; srov. ostatně i kopaničářskou dubletu (podle informace K. Klusáka) šli po galánki ‚za galánkami‘ i boli po galánki. Je možno připustit etymologickou souvislost všech útvarů obsahujících -p-, kromě ide. *po (zesíleného v po-s nebo v po-ti; obojí zesílení v lat. post) nejen apo a upo, ale i epi (těžko říci, nakolik je tu různost samohlásek podnětem specifikace významů, či naopak jejím důsledkem). Ale není možno se odvolávat na shody významové v oblasti, kde nic není v klidu, nýbrž v stálém pohybu. Ještě Jungmann uvádí ze svého dobového úzu stč. rčení po dnešní den ve významu ‚od dnešního dne‘, tedy ‚po dnešním dnu‘,[2] dnes je známe jen v antonymním významu termínu ad quem.

U předložky po nebyl ostatně Machek ani první, ani jediný, kdo si vzhledem k její významové rozběhlosti (kterou svým výčtem typů stejně ještě nevyčerpal[3]) vypomáhal předpokladem synkréze předložek původně různých; ještě Vasmer připouští dvojí původ. Není to nakonec vyloučeno, ale není to také ze samého rozboru významu nijak nutné a nedá se to dokázat.

Vasmer např. spolu s ostatními etymology přes přimou antonymnost významů srovnává a spojuje slov. na s lit. nuõ, jež znamená ‚od‘. Jediný Machek tuto rovnici ve sborníku Trávníčkově[4] popřel. Napřed sice dokazoval,[5] že slov. ot je příbuzné s ř. ἀντί, ale o dva roky později v cit. sborníku tvrdí, že je dvojí od: jedno (pův. ot) příbuzné s ř. „vzájemnostním“ ἀντί (pro význam revanše) a druhé (pův. *odъ) pův. odlukové („není pochyby, že vstáti ot stola apod. je vskutku prvotní užití té předložky“), které spojuje se zmíněným lit. (a také lot.) nuo. Ve skutečnosti je obojí etymologie velmi problematická, slov. ot sotva souvisí s anti,[6] a tím méně s nuo. Jednak je sama významová shoda mezi ot a anti jen velmi částečná, ani křížení daleko větší (jaké bývá u předložek obvyklé) by ještě k tomuto výkladu nemohlo vést pro rozdíly hláskové. Machek je odstraňuje poukazem na podobnou redukci v ob proti *ambhi; jenže zde jde o skupinu labiál, která víc tíhne ke zjednodušení, hlavně však se i slov. obь i stind. abhi vykládá ze staré varianty *obhi.[7] Tím méně pak souvisí předpokládané *odъ s lit. nuõ (patrně v pův. *anō) a ř. ἂνευ, ide. výchozí forma pro slovanskou podobu by byla *anu (srov. i sthněm. ānu, něm. ohne ‚bez‘). Nevadil by velký významový rozdíl, pův. význam není totiž význam odluky, ale nedostatku, ‚bez‘, tedy význam vztahový, klidový, ne směrový, jaký je při odluce. Mohli bychom s Machkem předpokládat svérázný sémantický vývoj od ‚bez‘ k ‚od‘ v baltoslovanštině — kdyby ovšem lit. nuo s od souviselo. Při této druhé etymologii bychom se totiž museli přenést nejen přes překážky významové (ty nikdy v tomto okruhu nejsou rozhodující), ale především přes hláskové; bylo by třeba počítat s vertikálním střídáním n/d — a přitom předpoklad slov. *odъ visí ve vzduchu. Materiál mluví pro původní ot; od je innovace.[8]

[396]Podobně jako při po nepodává Machek celou významovou škálu předložky ot z hlediska celoslovanského; není to pro obvyklý etym. výklad (spojení s lit. at- ‚od-‘, ale též ‚při-‘, stind. ati ‚přes‘ ap., vlastní etymologické problémy zde vynechme) závažné. Přesto stojí za povšimnutí dva svérázné významové odstíny: Vedle výše zmíněného černohorského klidového pojetí od ve významu našeho ‚u‘ (které nám vzdáleně připomíná už stč. konkurenci prositi ot koho, tj. prositi u koho) je nápadné užití předložky ot v objektové funkci dnešní i staré předložky o: stč. praveno jest od dvú králí židovskú, mluvte v každém čase ot Marie matky božie ap., často v nadpisech kapitol u Dalimila. (Gebauer tu mluví o latinismech a germanismech.[9]) Zeměpisné rozšíření tomu neodporuje, tato funkce od je známa v dolní luž. (groniś wot cogo), slovinštině (govoriti od česa) a je dost běžná v starší srbocharváštině, zejména v jazyce literatury dubrovnické (svaku se noć meni od tebe čudno sni) nebo jiné dalmatské (gdi su sad vitezi, od kih pripivaste ‚o nichž jste pěli‘; v knjigah od neba i svita ap.), kde by zase bylo třeba myslit na vliv italtšiny (třebaže se dnes zhruba rozlišuje da ‚od‘ a di ‚o‘). Ostatně na zřejmý přesah předložky od do sféry předložky o v této funkci ukazuje starší lokálová rekce takového od, doložená od dob nejstarších, např. už v žaltáři Lobkovickém, tedy památce charvátsko-církevněslovanské máme glagolachъ od tebě, v staré češtině prorokováchu ot poslednieho věka lidech ap. a hlavně zase v dubrovnické literatuře 17. a 18. st.: tako mislim … od uresu tvom rajskomu; čujte pričicu od onomu, koji sije ap. — Vzhledem k tomu, že nejstarší doklady najdeme už v starých památkách církevněslovanských, v Apoštolu Christinopolském (rečeno ti budet ot vsěchъ; naučeni ot tebe) a pak v Besedách (otъ otъdanije [sic, místo -nija] grěchъ našichъ pomyšlęjemъ ‚de relaxatione‘) při ponechání genitivní rekce, třeba pomýšlet spíš na vliv latinského de,[10] podporovaný někde vlivem němčiny. Hlavně však je třeba uvážit, proč tu byla možnost vlivu, většinou při zachování normální genitivní rekce. Cizí vliv se přece může uplatnit jen tehdy, najde-li nějaký záchytný bod v novém prostředí. Zodpovědět tuto otázku může teprve další podrobnější bádání; zatím se zdá, že nejbližší těmto objektovým vazbám s ot jsou vazby zřetelové, zaručeně domácí: stč. jáť se mám od toho hrdě ‚stran toho‘ (tj. stran noclehu) ap. Také v dokladě praveno jest od dvú králí lze od přeložit pomocí ‚stran‘. Přesto je zřetelové bohatstvie od střiebra i zlata (Gebauer dokládá l. c. země jest bohata od střiebra i zlata) dost daleko od sémanticky objektového pověst od pšeničnéj a kúkolnéj rolí; ještě vzdálenější by bylo posesívní bohatstvie od dvú králí od objektového řěč od dvú králí. Nakonec nelze vyloučit ani vědomé napodobení cizího jazyka jako v českém slangovém mluvit přes co (podle něm.).

Kdežto u objektového od ‚o‘ je nutno cizí vliv přiznat, podobně jako jsou (přes domácí kořeny) germanismy i posesívní typy čes. lidového od mého bratra syn, sloven. nářečního od sestri céra[11] — nebo ještě nápadnější (a také řidší) italianismy v sch. archaických pojmenovacích typech grad od Betanije, [397]otok od Teneda, rijeka od Dunaja (tj. město Betanije, ostrov Tenedos, řeka Dunaj, podle it. typu città di Roma ap.) —, je vazba typu co je to za člověk(a) původu domácího. Ještě Vasmer pokládá ve svém slovníku (s. v. za) rus. čto za, pol. co za za patrně přejaté (‚wohl entlehnt‘) z novoněm. was für ein. Nejde však o vazbu jen ruskou a polskou, nýbrž téměř všeslovanskou, nedoloženou jen na jihovýchodě slov. území, v sch., mak. a bulh.[12] — což by ovšem jeho domněnce neodporovalo. Neví však dále to, co ukázal už Ertl,[13] že totiž nejstarší něm. doklad z Lutherova překladu Nového zákona was sind das für rede ‚co jsou to za řeči‘ je o víc nežli půlstoletí mladší než nejstarší známý český doklad této vazby z Hádání Pravdy a Lži Ctibora Tovačovského z Cimburka „oznámily (jí), co jest za při a co před sebú mají“ — že dokonce i nominativní typ „neviem odkad jest, co jest to za člověk“ je starší, z konce 15. stol. Domácí provenience této vazby je kromě toho zaručena hlavně tím, že lze ukázat celou její vývojovou cestu. Doplňkové za vzniklo z onoho významového odstínu, který lze nazvat „zástupnickým“, z významu ‚místo, namísto‘, který je všeslovanský. Ze stč. kámen za podušku kladiechu ‚místo podušky‘ lze nepatrným posunem přejít k doplňkovému pojetí ‚jakožto podušku‘. A z objektových typů vzít někoho za pacholka, za vrátného, mít někoho za dobrého ap. přejít k subjektovým co je to za vrátného, za vojáka, za člověka …, napřed s ponecháním akuzativní formy a později (možná i vlivem případů jako co je to za člověk, kde je člověk ještě pův. akuzativ, chápaný však později — v subjektovém typu — jako nominativ) k typu co je to za člověk, za hora atp.

Podobné poměry jsou v slovenštině (bol za vojaka, ale také bol som ja za hrdina! a čo je to za potvora, tá Hana [Stanislav, o. c., s. 627]), běloruštině (byc’ za pravadnika), ukrajinštině (byl pry Barabaševi za pysarja; dial. ty myni musyš za žonu byty; Mikl., Synt., s. 409]), srbocharvátštině (da ti budem za gospodju; ale bez našeho typu co je to za člověk), slovinštině (za hlapca biti ‚za pacholka‘; to se mi za zlo zdi ap.) — otázkový typ je hlavně severoslovanský, s obligátním nom. ve výchsl. (rus. čto za beda, čto on za čelovek?; ukr. ščo za večir, br. što za krasa!), v jazycích zápsl. s nom. (krom starší češ. srov. i starší pol. co za służba boża była w Grecji, 16. stol.) vedle akuz., závazného ve spis. češtině.

Také významová paleta této předložky za je značně bohatá, při tom její nejzákladnější místní význam je v bulh. a většinou i v mak. (v klidovém pojetí vždy) suplován zesílenou variantou zad. Machek ji kvůli genitivní rekci etymologicky rozdělil, časové za s gen.[14] ztotožňuje etymologicky s sъ s genitivem. Avšak za s gen. v časovém významu nevolá po odtržení od ostatního za. Genitivní rekce je tu patrně sekundární, třebaže už stará; ale není všeslovanská, máme i rekci instrumentálovou v běloruš. a dolní luž. a akuzativní v luž. celé — a normální akuzativní rekce v nejpříbuznějším časovém odstínu za ty tři dny zhubl o pět kg je velmi blízká genitivnímu za těch tří dnů … Rozdíl je v tom, že akuzativní udání času označuje průběh, tj. rozmezí, během kterého se něco dálo (událo) — kdežto za s gen. je prostá datace, udá[398]ní, kdy bylo tak a tak, kdy se něco stalo. Stojí-li v obou typech slovesa dokonavá, je blízkost zvlášť velká. Podnětů ke vzniku genitivní rekce bylo možná víc, za hlavní považuji ten, k němuž dává podnět Machek: za utra chápe za obměněné sъ utra. Nemusíme však sahat po jiném etymu, a přesto ponechat jeho myšlenku; za utra je možno chápat za výsledek kontaminace příbuzných časových určení: sъ utra // iz utra × za utro; z druhého typu vzata předložka, z prvního genitiv a také význam prosté datace. V horní luž. lze vyjádřit náš typ za času Adamova // za Adama buď obratem „čas Hadama njejsu nic knježa byli“, nebo akuzativem: za naš čas (dolnoluž. za naš cas), za swětło ap. Kdybychom dosadili do takových akuzativů jména mužských osob (což je dnes nemožné), dostali bychom typ za Hadama; vyšel by též z kontaminace typů čas Hadama × za čas Hadama. Jak již řečeno, typ za Hadama není v luž. možný, ale podněty, jež k němu mohly vést, netřeba pokládat jen za lužickosrbské.

Ještě poznámku o tzv. křížení předložek bez a přes: O skutečném křížení — ovšem jen po stránce formální — je možno mluvit jen v polských nářečích.

V těch jsou zastoupeny všechny typy:[15]

żołnierz bez ręki szedł przez most/bez most

żołnierz przez ręki szedł bez most/przez most.

Je však přísně dodržována rekce pro každý význam příznačná, význam ‚přes‘ má rekci akuzativní, význam ‚bez‘ genitivní. V polštině jde o staré formální křížení, už ve stp. je doloženo bez i ve významu příčinného ‚skrze‘: bez chytrość … byli podejrzani ojcu. Podle Brücknerova slovníku se ve 14. a 15. stol. uchovávalo staré bez jen v místních jménech typu Bezdziady // Biezdziady,[16] jinak nikoli, Urbańczyk (l. c.) je (spolu se staropol. slovníkem) dokládá i z literárních památek této doby, ale zdomácňovat začíná podoba bez ve spis. jazyce až od 16. stol., kromě českého vlivu působí i popolšťování ukrajinské šlechty. Nikdy nepřijal však spis. jazyk v této pozdější fázi formu bez ve významu ‚přes‘, kdežto v nářečích ji najdeme i ve významu příčinného przez: ja twoja nie bede, bez matki nie moge ‚kvůli matce nemohu‘, bezco? ‚proč?‘; bez to do piekła nie poszedł, bo go sie tam i djabeł boi ap. (také stp. bezlisz ‚příliš‘ je produktem této záměny).

Koexistence bez a prez je sice doložena i mimo vlastní pol. nářečí, ale už s diferenciací: tak kašubské bez je ‚bez‘ i ‚přes‘, ale přez je jenom ‚přes‘. — V dolní luž. je naopak bźez (reflex starého bez, viz níže) jen ‚bez‘, kdežto pśez (reflex staršího přez) je ‚přes‘ i nářečně ‚bez‘.

Komentáře si žádají Stanislavovy cenné zprávy (o. c., s. 537) o starším stavu v slovenštině. Forma brez se podle něho objevuje už ve st. 16., z kontextu a z odvolávání se na dnešní nářeční stav vyplývá, že ve významu ‚bez‘. Tuto situaci (potvrzovanou potom na s. 605—6 doklady) zatemňuje v dalším textu nemilá tisková chyba: zatímco bez za ‚cez‘ je už ve stol. 17., „brez za bez (má být ‚cez‘!) je azda neskoršie; nateraz máme doklad len z r. 1802“. Dnes slov. nářeční brez/prez znamená ‚bez‘, a to nejen (jak by se zdálo z Kálala) východoslovenské, Stanislav je dokládá z nář. středoslovenských. Je dosvědčeno Bartošem a ještě i nyní Klusákem z mor. nářečí tzv. horňáckého, svým kolonizačním původem středosl.: nepuojdem pres teba, pres teba sa [399]obejdem ap. proti šou cez hory. Toto cez hory bude patrně všeslovenské, sotva ještě existuje nářeční bez ‚cez‘.[17] Stanislav na ně uvádí jen 3 starší doklady ze st. 16., 17. a poslední z r. 1799; k tomu onen ojedinělý doklad z 1802 na brez ‚cez‘ z Bytče.

Ukrajinské bez ‚přes‘ je vlivem polským dosti rozšířeno v dial. západoukrajinských: vedut mene bez selo, časově bez dva ročka ja čekala cituje Hrinčenko z Holovaćkého „Nár. písní haličské a uherské Rusi“ (Moskva 1878), vronyla ja vinočok bez svij durnyj razumočok z Čubinského, z 5. sv. jeho „Trudů“.[17a] Ale jenom v lemkovském nář. dosvědčuje ze slovníku Verchratského brez ve významu ‚bez‘. Ani v tomto nářečí nelze však soudíc podle Hrinčenkova slovníku mluvit o koexistenci onoho bez ‚přes‘ s tímto brez ‚bez‘; pro ‚přes‘ cituje z Verchratského perez. Není jasné, zda lze mluvit o koexistenci obou předložek na území ostatních západoukr. dialektů, kde je sice dosvědčeno v 3. sv. Holovaćkého brez ‚přes‘ a ve 3. sv. Čubinského prez ‚přes‘, ale je otázka, zda i tam, kde je bez ‚přes‘.

Zůstává tedy jako jistá koexistence obou předložek se skutečným křížením, nediferencovaným významově formou, nýbrž jen rekcí, v pol. nářečích — a s částečnou diferenciací v kašubštině, dolní luž. a patrně i některých nář. západoukrajinských.

Jen jeden tvar — a to brez/prez ‚bez‘ — vykazuje slovinština a některá nářečí charv., na severu polabština[18] a některá nář. slovenská.

Mimochodem: tvar brez připisuje Fraenkel[19] i nářečím jihočeským. Ale tento omyl vznikl nepozorným čtením stylisticky svérázného Brücknerova slovníku (s. 23): Czesi mają tylko bez; ale na Południu obok bez jest brez. Brückner tu má na mysli slovanský jih, ne český.

Všichni jazykovědci mluví tu o míšení, kontaminaci. Tu lze těžko uspokojivě vyložit. Situace sémanticky styčné jsou výjimečné, např. stp. kto bogiem przez gospodna.[20] Vondrákem dále citované sch.-csl. prězь povelěnija ‚praeter iussum‘ a z týchž Men. Vuk. Miklošičem uváděné prězь zakona, prězь ustanovljenyich otь nasь vinь (Min. Šaf., konec 14. st.) vše ve význ. ‚super/praeter‘, tedy ‚mimo‘ mají nadto genitivní rekci — lze je tedy hodnotit už tak jako starší sch. prez svete spovidi nikdor ne more spasen biti (akad. Rječnik), tj. jako ‚bez‘. Podobně i Mukův komentář k dolnoluž. pśez měry ‚über ein bestimmtes Maß hinaus‘, tj. ‚ohne Maß‘ by bylo možno přijmout jen za předpokladu změny pádového pojetí (ak. pl. > gen. sg.). Ale tu nemáme dosvědčenu. A v prvním dokladě, stpol., lze naopak (proti Vondrákovi) mluvit o akuzativní rekci a o významu ‚přes → nad‘.

Protože rekce obou významů nikdy nesplývají, drží se i na území polských nářečí, kde došlo ke skutečnému formálnímu křížení obou předložek, pokládám celou věc za čistě hláskovou: brez je spontánní expresívní zesílení podoby bez, srov. podobné střídání starořec. předložek πóς / πρóς, popř. πoτί // πρoτί [400]podle různých dialektů.[21] Brez se potom někde přizpůsobilo starému prěz/prez, pokud se s ním ovšem vůbec setkalo (a toto prez/prěz pak popř. zaniklo, tj. bylo tímto novým prez ‚bez‘ vytlačeno) — pro pojem „přes“ existuje vícero synonym. Právě proto ovšem může jít zase o spontánní změnu brez > prez; na některých areálech vůbec možná ke styku brez < bez s prez nedošlo, prez tam neexistovalo, např. na jihu a patrně v polabštině.

Z hlediska celoslovanského byl vývoj asi takový:

(1) Z bez vzniklo brez. Na tomto stadiu zůstala slovinština a některá nářečí charvátská. — Znělý počátek má i dolnoluž. bźez, sloven. nářeční a lemkovské brez a sporadické pol. nářeční brzez.

(2) Brez se mění v prez: na jihu jen dialekticky, srov. ovšem výše staré sch.-csl. doklady na prězь; akad. Rječnik uvádí doklady i z 19. stol. (kako ćemo živeti prez našega oca), zná prez ‚bez‘ v nář. istrijském a timočko-lužnickém; o brez/prez na Hvaru píše Hraste.[22] — Podobně má priz jen ve významu ‚bez‘ polabština (pro ‚přes‘ je tu podle Polańského-Sehnerta priťai/priťě). — Kdežto v dolní luž. a polštině se toto nové přez zkřížilo se starým. V pol. nářečích to vedlo ke známé promiskuitě, v dolní luž. dostala podoba pśe(z) od bźe(z) nový význam ‚bez‘, ponechavši si starý.

Polské křížení pochopíme nejlépe při Brücknerově předpokladu, že ve st. polštině bez zaniklo a podoba przez měla tak oba významy, rozlišené rekcí. Když pak vlivem češ. nebo ukr. zvítězivší bez pronikalo ze spis. jazyka do dialektů, bylo v nich chápáno jako knižní synonymum dosavadního przez, a to v obou jeho významech, ‚bez‘ i ‚přes‘.

(3) V kašubštině a v západoukr. nářečích má bez vedle svého starého významu i význam ‚přes‘. Ale kaš. přez má jen svůj starý význam. Západoukr. brez/prez je sice ve významu ‚přes‘ dosvědčováno, ale není jasno, zda i tam, kde je bez ‚přes‘; je to velmi nepravděpodobné. Kašubský stav lze sice vysvětlit jako další vývojové stadium, tj. předpokládat, že po stadiu podobné promiskuity, jakou vidíme v ostatních pol. nářečích, se nakonec aspoň přez specializovalo na svůj starý význam, kdežto bez tu prozrazuje starší promiskuitu. Ale přirozenější bude předpoklad, že tu polské nářeční bez ‚přes‘ prostě přesáhlo své hranice — podobně jako tak nejpřirozeněji vysvětlíme bez západoukr. (poměry lemkovské jsou zvláštní).

Zpřesnit tento obraz by mohl jen podrobný průzkum.

 

R É S U M É

Einige Bemerkungen zu den Präpositionen vom etymologischen Standpunkt

Präpositionen und Präfixe sind semantisch ziemlich allgemein und greifen mit ihren semantischen Feldern ineinander hinein. Ihr semantisches Feld ist manchmal so breit, daß es auch antonyme Nuancen in sich schließt, vgl. lit. at- ‚ab-‘, aber auch ‚an-, zu-, herbei-‘; oder das alttsch. po dnešní den ‚ab heute‘ gegenüber dem jetzigen ‚bis zum [401]heutigen Tag‘. Es lohnt sich daher nicht, wegen etwaiger semantischen Dissonanz auf verläßliche lautliche Gleichungen zu verzichten, wie etwa des lit. nuõ ‚von — herab‘ = slav. na ‚auf/an usw.‘ — zugunsten des vermeintlichen slav. *odъ < *anu (was aber urspr. nicht ‚von‘, sondern ‚ohne‘ bedeuten müßte). Ebensowenig muß die semantische Breite zu einer Annahme einer Synkrese aus verschiedenen Vorwörtern führen.

Die sogenannte Verschmelzung von bez und prez < *perzъ läßt sich am verläßlichsten so erklären, daß zuerst bez spontan zu brez führte (vgl. die griechischen Dubletten πóς/πρóς πoτί/πρoτί). Erst wo diese Form weiter zu prez wurde (oder an die Präposition prez angepaßt worden war), konnte es zu einer formellen Kreuzung kommen, die am vollständigsten in den poln. Mundarten zu beobachten ist, wo sie spezielle Bedingungen hat: Nach der Entstehung von przez < brzez < bez, hatte dieses przez zwei Bedeutungen, mit dem Ak. ‚über‘, mit dem Gen. ‚ohne‘. Als später aus der pol. Schriftsprache das dort durch den Einfluß des Tsch. oder Ukr. wieder belebte bez in die Mundarten hineindrang, wurde es dort als das Synonymum des heimischen przez empfunden, mit seiner zweifachen Bedeutung.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 393-401

Previous Adolf Erhart, Arnošt Lamprecht: K otázce vztahu indoevropských jazyků k jiným jazykovým rodinám

Next Jiří Marvan: K základům současné litevské deklinace