Dvojjazyčnost v západních Čechách

Jaromír Povejšil

[Articles]

(pdf)

Билингвизм в западной Чехии / Le bilinguisme dans la Bohême occidentale

V Československu žije přes 100 000 občanů německé národnosti,[1] a to většinou v oblastech, kde byli usazeni do r. 1945 a kde jako antifašisté zůstali. Původní nářeční členění bývalých německých oblastí Čech je ještě zcela zřetelné.

Dnes existují v našem pohraničí jen vesnice a města česká nebo smíšená. Podíl německých obyvatel ve smíšených obcích je různý. Na Chebsku, kde jsem r. 1965 prováděl magnetofonové záznamy chebského nářečí, bylo v některých místech i padesát procent německých obyvatel (např. Luby u Chebu, Chlum nad Ohří), ale jde o malé osady a v podstatě o výjimky. Dá se říci, že toto území — navzdory rychle probíhající asimilaci Němců k češtině a navzdory vystěhovalectví — je dosud dvojjazyčné. Sociální složení německého obyvatelstva je relativně jednolité. Po r. 1945 zůstali u nás především dělníci z průmyslových závodů, např. skláři, hutníci, horníci apod. Vrstvy stojící sociálně výše prakticky neexistují.

[432]Na Chebsku fungují jako dorozumívací prostředek tři jazyky (nepřihlížíme-li např. ke slovenštině, cikánštině a k vnitřní diferenciaci češtiny): čeština, spisovná němčina (místně zabarvená) a chebské nářečí. Úředním a vyučovacím jazykem je čeština, která je zároveň i nejrozšířenějším a nejobecnějším dorozumívacím prostředkem. Co do významu je na druhém místě chebské nářečí. Mezi německým obyvatelstvem slouží jako nejběžnější dorozumívací prostředek v rodině, kruhu přátel i na pracovišti. Spisovná němčina má především funkci zprostředkování informací (z televize, rozhlasu, novin apod.); aktivně se jí užívá jen ve styku s českým obyvatelstvem, pokud (spisovnou) němčinu ovládá,[2] a s Němci z jiných nářečních oblastí.

Individuální dvojjazyčnost (ev. trojjazyčnost) souvisí úzce s generačními vrstvami německého (i českého) obyvatelstva a s nejužším prostředím, v němž jedinec (rodina) žije.

Nejstarší generace (zhruba od 60 let výše) většinou neumí česky (pokud se češtině nenaučila již před válkou). Její mateřštinou je nářečí, spisovnou němčinu ovládá spíše pasívně. Pokud umí česky, je její výslovnost češtiny výrazně německá. Tato generace dožívá svůj život především v okruhu svého příbuzenstva a blízkých známých německé národnosti.

Mladší lidé ovládají zpravidla všechny tři jazyky. Jejich mateřštinou je většinou rovněž nářečí; na češtině, které se naučili až po r. 1945, je u starších příslušníků této generace (její spodní hranici bychom zhruba ohraničili 35 lety) znát, že ji vyslovuje Němec, u mladších to již poslechem nerozeznáme; dvojjazyčnost je dokonalá. Tato generace ovládá zpravidla aktivně i spisovný jazyk německý, ale v denním styku užívá nářečí nebo češtiny.

Na nejmladší generaci se nejsilněji projevuje vliv nejbližšího prostředí, v němž vyrůstala. Ovládá dialekt, a pokud uzavřeli mezi sebou sňatek dva nářeční mluvčí, zůstává u nich i nadále běžným dorozumívacím prostředkem, někdy k němu přistupuje také čeština.[3] Je-li jedním z partnerů Čech, stává se i doma běžně mluveným jazykem čeština. Výjimečně jsou i případy, že se český partner alespoň pasívně naučí nářečí. Tato generace absolvovala již české školy, spisovnou němčinu prakticky neovládá.

Děti předškolního věku, které vyrůstají spolu s prarodiči (nebo v jejich péči) a v obcích s větším počtem německých občanů, mluví nářečím a (obecnou) češtinou, které se naučily od svých českých vrstevníků při hře. Výjimečně se i dítě z českých rodičů naučí od svých německých vrstevníků dialektu. Spisovné němčině se německé děti začínají učit až ve škole v hodinách němčiny (nepovinné). Německé děti jsou tudíž zpočátku monolingvní (nářečí), pak přistupuje čeština obecná (při styku s dětmi) a spisovná (ve škole) a potom ev. spisovná němčina. Na mluveném projevu se nepozná, zda je dítě z české nebo německé rodiny.[4]

[433]Přechod mladých lidí od němčiny (dialektu) k češtině, v níž se jim dostává i veškerého školního vzdělání, je předpokladem k plné účasti na životě společnosti a k jejich sociálnímu vzestupu. Rodiče přirozeně sociální vzestup svých dětí vítají.[5] Proto je přechod k češtině samozřejmý a nenásilný. Možnost sociálního vzestupu je tu rozhodující a odsunuje do pozadí složky, které by mohly mluvit pro němčinu (např. národní povědomí, „velký“ jazyk ve srovnání s češtinou apod.).

Chebské nářečí má jako každé nářečí místně omezenou funkci. Jakmile předmět hovoru přesáhne místní nebo sociální rámec, přebírá výrazy ze spisovného jazyka. Mladší generace nářečních mluvčí na Chebsku má k dispozici dva spisovné jazyky. Dvě osmnáctiletá děvčata vyprávějící pro magnetofonový záznam o své dovolené, mísí do nářečního výkladu české výrazy, jako např. ROH, rekreace, Krkonoše, Špindlerův mlýn, ačkoli patrně znají německé ekvivalenty těchto výrazů. Místních jmen z nejbližšího okolí (např. Erzgebirge, Graslitz, Bleistadt) užívají však samozřejmě v příslušném nářečním tvaru. Starší mluvčí v obdobné situaci volí spíše výrazy ze spisovné němčiny (např. Kulturhaus, Zuschuß aj.).

V jistých situacích má čeština nebo nářečí úlohu „tajného“ jazyka. Děti někdy mluví před rodiči nebo prarodiči, kteří neovládají češtinu, česky, aby se dohodly o svých záležitostech; již zmíněná dvě děvčata se ve společnosti českých chlapců domlouvají nářečím, když nechtějí, aby jim rozuměli. Ale to jsou již zcela okrajové funkce obou jazyků.

Výraznou odlišnost nářečí od spisovného jazyka a jeho funkční omezenost nářeční mluvčí nepociťují, pokud se pohybují ve vlastním prostředí. Zvlášť to platí pro nejmladší generaci. Teprve když se její příslušník dostane do prostředí, kde němčina pokrývá veškeré jazykové funkce, stává se pro něho nářečí méněcenným jazykem.[6]

Nejen Chebsko, ale celé naše pohraničí, v němž zůstala část německých obyvatel, je po jazykové stránce oblastí velice zajímavou. Z hlediska německé dialektologie je to oblast výrazně reliktní, která ztratila kontakt s vývojovými tendencemi němčiny v sousedních německy mluvících státech. Proto považujeme úkol zaznamenat dosud existující nářečí na magnetofonové pásky za jeden z předních současných úkolů československé germanistiky.

Z hlediska dvojjazyčnosti tohoto území jsme se zde pokusili ukázat některé faktory, které situaci určují. Jazykové znalosti dnešního německého občana na Chebsku úzce souvisí s jeho věkem. Při značném zjednodušení je lze schematicky znázornit takto:

[434]Obyvatelé	Nářečí	Spis. němčina	Čeština
nad 60 let	I	I	—
nad 35 let	I	I	I
do 35 let	I	—	I
děti předškolního věku	I	—	—

Čeština je v pohraničních oblastech Čech dnes jediným jazykem, v němž probíhá hospodářský, politický, společenský a kulturní život společnosti. Spisovná němčina tyto funkce již neplní. Proto je přechod nářečního mluvčího k češtině přirozený. V okamžiku, kdy odejde nejstarší generace, bude u nás chebské nářečí lokální zvláštností.

 

R É S U M É

Bilinguales Westböhmen

Das Egerland ist heute ein bilinguales Gebiet. Die Kenntnis von zwei, bzw. drei Sprachen bei der deutschen Bevölkerung (der Mundart, der deutschen Schriftsprache und des Tschechischen) hängt eng mit deren Lebensalter zusammen. Die älteste Generation (etwa über 60 Jahre) spricht die Mundart und die Schriftsprache, die mittlere (etwa 35—60 Jahre) die Mundart, die Schriftsprache und tschechisch, die junge Generation dann die Mundart und das Tschechische.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 431-434

Previous Karel Svoboda: Dvě úvahy ke spisu K. Welkeho o „modálních“ slovesech v němčině (O komunikačním efektu a o modálních slovesech)

Next Slavomír Utěšený: K metodice studia sociální stratifikace jazyka