Příspěvek k problému struktury objektu a struktury popisu v lingvistickém zkoumání

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

К проблеме структуры объекта и структуры описания в лингвистическом исследовании / Une contribution au problème de la structure de l’objet et la structure de la description dans les recherches linguistiques

Předmětem této stati je výklad pojmu struktury objektu a struktury popisu na základě konkrétního filosofického pojetí přirozeného jazyka jako objektu lingvistického zkoumání. Vycházíme z předpokladu, že velmi obecná formulace objektu poznání na základě konkrétního filosofického pojetí je nezbytným ontologlckým předpokladem stanovení pojmu struktury jako gnoseologického[1] principu. Různost pojetí objektu v tomto smyslu vede k různé interpretaci pojmů struktury a v souvislosti s tím i pojmů jiných. Obtíže, které se pak projeví, usilujeme-li o sjednocení pojmů lingvistické teorie, jsou většinou vysvětlovány pouze růzností metodologických postupů (růzností typů gramatik). Zkušenost s tímto způsobem objasňování rozdílů ukazuje, že právě výsledky konfrontace různých typů gramatik vyžadují kladení otázek ještě obecnějších, týkajících se pojetí ontologie objektu.[2] Jde ve většině případů o netotožnost objektu z hlediska jeho ontologie, i když z hlediska empirického jde o jeden a týž jazyk. Náš požadavek, aby lingvistika formulovala svůj aparát (své aparáty a jejich vztahy) na základě konkrétní filosofické formulace (filosofických formulací) objektu, začleňující pojetí objektu do celku pojetí světa, je ovšem zaujetím určitého postoje k problému vztahu vědy a filosofie, který nemusí být a také není obecně přijímán. Předpokládáme (s Merleau-Pontym[3]), že filosofie není nad vědami, ale ve vědách. Každá lingvistická teorie je tedy nějakou — třeba i bezděčnou — filosofickou koncepcí objektu. Filosofie je dialog člověka se světem a každá věda ho v sobě nese. Filosofie je takto „výzvou ke vztahování vědy k totalitě zkušenosti“ (srov. cit. práci L. Nového).

Východiskem našeho ontologického vymezení objektu lingvistiky je kategorie konkrétní totality a s ní spjaté pojmy podstata a jev a teorie systémů podle složitosti vnitřní struktury. Jde vesměs o pojmy německé klasické filosofie a o prvky systému Hegelova, které prostřednictvím Marxovým přebírá a nově interpretuje Kosík (v práci uvedené v pozn. 1). Kosíkův výklad těchto [27]pojmů je bezprostředním východiskem našich úvah. Volíme toto východisko, protože podle našeho názoru umožňuje vykládat jazyk jako strukturu začleněnou do totality strukturních vztahů světa spolu se subjektem (z jehož hlediska je jazyk projektem totality světa) a jenž sám je částí této totality. (Toto velmi hrubé schéma umožňuje postihnout nejen projektivní úlohu jazyka, ale i jeho determinovanost (ve smyslu invariantnosti) strukturou totality světa.) Je ovšem třeba zdůraznit, že jsme si vědomi toho, že výklad pojmů, jimž v této úvaze věnujeme pozornost, nabývá jiného smyslu, vyjdeme-li z jiných filosofických východisek, např. z fenomenologicky orientované hierarchie konstitutivních předpokladů empirické, transcendentální a primordiální subjektivity. Je nepochybné, že taková analýza skýtá cenné podněty pro studium projektivní relace (subjekt — struktura světa). Struktura obsahů vědomí a struktura jazyka jako forma sdělení obsahu vědomí (v našich termínech) je Husserlův složitý konstitutivní útvar (jakási druhá příroda, to, co nám platí jako příroda), který ovšem ve svém ustavení odkazuje na něco původnějšího.[4] Podněty z této oblasti byly — i když patrně ne zcela soustavně — v strukturalistické pražské tradici uplatněny; objevují se i jinde.[5] Chceme v průběhu výkladu alespoň v náznaku ukázat, jak naše ontologické pojetí jazyka vyhovuje základním klasickým i novějším postulátům pražské školy, stejně tak jako postulátům jiných strukturalistických jazykovědných soustav, a naznačit, jak je takové pojetí ontologie a gnoseologie jazyka otevřeno různým metodám soudobé strukturální lingvistiky.

Ze statí, které se v poslední době obecnou problematikou pojmu struktury v lingvistice zabývaly, připomínáme Leškův a Novákův článek K voprosu o strukturnom analize jazyka (SaS 26, 1965, s. 108n.). Autoři se vedle explikace pojmu analýzy soustředili na objasnění pojmu struktury z hlediska matematického v konfrontaci s empirickým pojetím struktury, které je chápáno jako empirická představa struktury, měnící se v závislosti na hloubce poznání a na úhlu poznání. Empirická představa struktury je jakousi naznačenou cestou (namečajuščijsja puť) k přesnému zformování. Toto pojetí je patrně třeba vidět v souvislosti s protikladem regionální ontologie (pro danou vědu specifické, v podstatě empirické ontologie) a formální ontologie (jako formální strukturace jakékoli předmětnosti, zkoumající předmětnost z toho hlediska, jaká formální strukturace je nutná, aby se předmětnosti mohly stát předmětem myšlení a vědomí a jsoucí takto částí čisté logiky). Jde o pojmy Husserlovy z období těsného vztahu jeho myšlení k obdobné fázi např. logiky Carnapovy; tyto principy byly a zůstaly i podstatou Hjelmslevovy teorie, zatímco prvé dvě soustavy se v dalším vývoji dostaly zřejmě do stadia výraznější divergence.

Než přikročíme k vlastnímu výkladu, je třeba ještě upřesnit některé pojmy, kterými budeme v dalších výkladech operovat nebo které budeme předpokládat. Budeme užívat pojmu jazyk ve smyslu jakýkoli přirozený jazyk, přičemž neřešíme otázku, zda je možno převést jakýkoli přirozený jazyk na nějaký invariantní přirozený jazyk vůbec (míněno zde v ontologickém smyslu). Zkoumání distinkcí mezi strukturami přirozených jazyků je věcí lingvistické analýzy (ve smyslu gnoseologickém), naše vymezení chce být ontologickým předpokladem lingvistické analýzy. S obecností našeho ontologického vymezení jazyka souvisí otázka nositele jazyka; je jím subjekt jako struk[28]tura postulovaná v rámci kategorie konkrétní totality. Subjekt je zde třeba chápat jako jednotku projektivní intence, jako strukturální vztah struktury obsahu vědomí, struktury jazyka a struktury fyzikálně fyziologického nositele jevové složky jazyka. (Tyto pojmy budou dále objasněny.) Funkcí jazyka je zprostředkování informací o konkrétní totalitě v intersubjektivním smyslu. Důsledkem této intersubjektivity jazyka je, že každý přirozený jazyk je vlastní určitému kolektivu lidí. Obecnost (a „předlingvistický“ charakter) našeho vymezení objektu nám přesto dovoluje, abychom mluvili o subjektu jako „nositeli“ jazyka a intersubjektivitě jako vlastnosti jazyka (dané jeho komunikativní funkcí) místo o intersubjektu jako „nositeli“ jazyka. Intersubjekt jako „nositel“ jazyka by již na této úrovni předpokládal stejně intersubjektivní zadání pojmu „obsah vědomí“, bylo by nutno nějak se vypořádat s možnou námitkou, že takto zadaný „nositel“ není plně homogenní z hlediska vlastností příslušné struktury jazyka. Tyto problémy jsou již podle našeho názoru věcí vlastní lingvistické analýzy. V souvislosti se zadáním jazyka (jako jakéhokoli přirozeného jazyka, ale vždy jen jednoho) je zadáno i zjednodušení vztahu subjektu jako „nositele“ jazyka a vědeckého subjektu. Na této úrovni jde vždy, je-li užito termínu subjekt, o subjekt „nositele“ jazyka. Složitá problematika vztahu těchto dvou subjektů (subjekt vědecký může být vzhledem k určitému jazyku totožný se subjektem „nositele“, vzhledem k jinému jazyku tato totožnost neplatí) je podle našeho názoru opět záležitostí speciálních částí lingvistické teorie. Zde stačí konstatovat, že subjekt „nositel“ a vědecký subjekt jsou chápány v rámci kategorie konkrétní totality. Na počátku vlastního výkladu se nebudeme zabývat podrobnějším objasněním výchozích pojmů samých nebo dokonce jejich geneze (v této souvislosti plně odkazujeme na uvedenou práci Kosíkovu). Přistoupíme přímo k formulaci tezí, které postulují jazyk jako objekt zkoumání ve smyslu ontologickém a které z dané soustavy pojmů podle našeho názoru vyplývají.

Jazyk stejně jako jeho příslušný subjekt jsou prostřednictvím strukturálních vazeb částí totality světa a jsou interpretovány v rámci kategorie konkrétní totality. Jazyk tedy není ontologicky vzato fenomén strukturálně nezávislý; je částí struktury konkrétní totality, jednou z jejích dílčích struktur. I pro přirozený jazyk tedy platí, že má charakter strukturovaného a rozvíjejícího se, vytvářejícího se celku.[6] Funkcí této části konkrétní totality (přirozeného jazyka) je interindividuální zprostředkování „informací“ o strukturách a elementech konkrétní totality. Tyto „informace“ je třeba považovat za jazykové zpracování elementů struktury vědomí. (Jde o jazykem formované obsahy struktury vědomí.) Tato nepřesná a zjednodušená formulace je možná jen proto, že je naše pozornost zaměřena na strukturu jazyka, nikoli na strukturu vědomí. Jde zřejmě o struktury velmi těsně dialekticky spjaté, pro které (jako ostatně pro všechny struktury konkrétní totality) platí, že jsou vytvářeny a vytvářejí. Struktura jazyka se tedy významně podílí na vytváření a rozvíjení struktury vědomí (zpětně tuto strukturu modifikuje), stejně tak struktura vědomí vytváří a dotváří strukturu jazyka.[7] Je však třeba zdůraznit, že [29]funkce struktury jazyka (zprostředkování „informací“) neznamená nějakou nadřazenost jazyka, nějaké „výsadní postavení“ vzhledem k jiným strukturám konkrétní totality. Jazyk zprostředkuje „informace“ o konkrétní totalitě v její nezměněné celistvosti, tedy pochopitelně i o sobě samém i o strukturách s jazykem těsně spjatých. Jde proto o vnitřní funkci konkrétní totality.

Obsahy vědomí (jako určité koreláty elementů konkrétní totality) jsou označovány, což je předpokladem jejich sdělení. Výsledky tohoto označování, stejně tak jako tento proces, jsou součástí struktury jazyka. Termín označování je zde chápán jako zahrnutí aktu pojmenovávacího i aktu usouvztažňovacího (srov. teze PLK předložené I. sjezdu slavistů 1929, TCLP 1), které chápeme jako neustále se vytvářející a vzájemně se podmiňující procesy. Člověk — zjednodušeně řečeno — neoznačuje věci v jedno-jednoznačné korespondenci slovo: fakt skutečnosti, ale tak, jak se mu jeví, tj. začleněné ve struktuře fenomenálního světa; vztah detonace platí mezi faktem struktury věcí (nějakou strukturální relací) a slovem v relaci s jiným slovem (s jinými slovy). Slovo je jednotka jen jazyková a nemá korelát téže povahy v struktuře věcí. (Stranou zde necháváme otázku korelátu téže povahy v struktuře vědomí.) Základní jednotkou této detonace (směřující nejen „vně“ jazyka, ale i „vně“ vědomí) je věta. To ovšem nikterak nepolemizuje s nutností lišit dva badatelské přístupy k ontologicky jedinému procesu — Mathesiovu funkční onomatologii a funkční syntax.

Specifickým způsobem je do struktury jazyka začleněn akustický a fyziologický „nositel“ jevové složky jazyka, který má úlohu technického kanálu v procesu intersubjektivní komunikace.[8] (Dále budeme v této souvislosti užívat pouze termínu nositel na rozdíl od termínu pro subjekt nositele jazyka, který budeme, jak již bylo řečeno, označovat prostě jako subjekt.) Nositel patři svou fyzikální a fyziologickou podstatou jiným strukturám a je sám o sobě předmětem zkoumání jiných věd; určitý výběr z jeho prostředků a jejich organizace, která dává vybraným prostředkům charakter jazyka (přesněji jevové složky jazyka — viz dále), je částí struktury jazyka. Pravidla tohoto výběru a organizace vybraných elementů jsou součástí jazykové struktury, nelze ovšem strukturu jazyka na tato pravidla redukovat. Mezi strukturami, do nichž nositel svou podstatou patří, a strukturou jazyka je vztah vytvářeného a vytvářejícího. Fyzikální a fyziologické vlastnosti nositele podmiňují způsob řešení těch pravidel jazyka, která prostředky nositele (jako určitého akustického a fyziologického potenciálu) vybírají, formují, organizují; struktura jazyka ovlivňuje jistě i vývoj fyziologických vlastností nositele.

Až dosud jsme užívali termínu struktura jazyka; jde však o termín v ontologickém smyslu nedostatečně specifikovaný. Je třeba mluvit o struktuře podstaty jazyka, neboť teprve tato struktura je konečným cílem lingvistické aktivity, lingvistického bádání. Nedává se nám přímo, bezprostředně, jeví se nám prostřednictvím příslušné jevové složky jazyka, která se ve vztahu k podstatě jazyka stává složkou struktury fenomenálního světa. Ta část lingvistického bádání, která programově zkoumá jev, a je tedy „uchopením jevu“, zjednává přístup k podstatě, není však ještě explikací podstaty. Je zřejmé, že otázka, co je jevovou strukturou jazyka, je neobyčejně důležitá, neboť poznání se děje oddělením jevu od podstaty. (Skutečnost je ovšem jednota podstaty a jevu, jejich oddělení je pouze aktem badatelské činnosti.)

[30]Za jevovou složku jazyka je třeba podle našeho názoru považovat úhrn výpovědních událostí[9] (jako výsledek formování a organizace nositele), nikoli ovšem nezávisle, ale v totalitě strukturálních vztahů k jiným strukturám fenomenálního světa. (Lingvisticky jsou tyto vztahy formulovány jako situace promluvy v nejširším smyslu slova.) Jazykem se jeví tato složka fenomenálního světa nejen svou účastí na světě jevů, ale především ve vztahu k podstatě jazyka. Jevová složka jazyka se nám dává bezprostředně, pouze na ni se lze zaměřit přímo badatelskou činností. Jevová složka jazyka není strukturou radikálně odlišnou od podstaty, poznání struktury jevové složky jazyka však není ještě poznáním struktury podstaty jazyka, a to v její totalitě. Poznání struktury jevové složky jazyka je však nezbytným předpokladem proniknutí k podstatě jazyka.[10]

Struktura podstaty jazyka může být charakterizována jako systém relací mezi strukturou faktů konkrétní totality a určitou strukturací nosilele. Tento systém relací je uskutečňován prostřednictvím struktury vědomí v rámci struktury subjektu jako projektivní intence. Tyto relace jsou systematizovány, organizovány, normovány. Jde tedy o systém norem určujících směry a změny směrů těchto relací. Relace samy (i systém norem je organizující) mají charakter procesu. Relace mají v důsledku toho různou míru závaznosti, stability, je možno odlišit směry nově se tvořící od směrů víceméně trvalých i zanikajících.[11]

Dosavadní formulace předpokládá, že na jedné straně je dána struktura konkrétní totality, na straně druhé určitá strukturace akusticko-fyziologického nositele. To je třeba upřesnit. Jak již bylo řečeno, náleží nositel svou podstatou jiným strukturám konkrétní totality, v tom smyslu je tedy dán „předem“ a „mimo“ strukturu jazyka. Strukturace (jako určitý soubor pravidel), která činí nositele jevovou složkou jazyka, je součástí struktury jazyka jako proces i jako výsledek. Takto strukturovaný nositel existuje pouze prostřednictvím jazyka, je jeho částí. Jde o složku konkrétní totality jak akusticko-fyziologic[31]kou podstatou, tak i účastí na struktuře jazyka, jak to již bylo vyloženo výše. Právě v tom smyslu je třeba chápat i vymezení struktury podstaty jazyka.

Až dosud jsme věnovali pozornost ontologickému vymezení objektu. Z něho vyplývají určité gnoseologické principy zkoumání. Je třeba však ještě upozornit na to, že výše vyložené ontologické vymezení objektu nemůže být a ani nechce být (z důvodů obsahových i formálních) považováno za definici objektu. Soustředili jsme se pouze na ukázání „místa“, které struktura jazyka v celku struktury konkrétní totality zaujímá, na její funkci a na určité aspekty, které jsou významné pro stanovení příslušných gnoseologických principů. Vzhledem k obecnosti je třeba naše vymezení považovat za „předlingvistické“, za předpoklad lingvistické explikace specifiky principů, na nichž je fungování struktury jazyka založeno.

Z předchozích výkladů (vztah struktury podstaty a struktury jevové složky, nemožnost přímého poznání podstaty vedoucí k pojetí poznání jako okliky) zcela zřejmě vyplývá, že nejsou oprávněny ty názory, které tvrdí, že lingvistika může zcela rezignovat na teorii své teorie, že jí je dáno přímé zření podstaty, že je tedy nadbytečná jakákoli relativizace teorie vzhledem k objektu.[12]

Je nesporné, že vedle hierarchizované strukturace objektu je nutné uvažovat i hierarchizovanou strukturaci modelu. Modely je nutno různě vytvářet podle toho, zda modelují totalitu jazykové struktury, či jen její určité složky, zda jsou zaměřeny k podstatě, či k jevové formě jako relativně konečnému cíli. Lišení struktury objektu a struktury popisu (modelu) považujeme za obecně závazný gnoseologický princip, nikoli za specifickou „zvláštnost“ tzv. nových metod v lingvistice.[13]

V dané situaci je třeba zjistit principy, které určují vztah struktury modelu a struktury objektu. „Dialektické chápání vztahu ontologie a gnoseologie umožňuje rozpoznat nesourodost nebo nepřiměřenost mezi logickou strukturou (modelem), pomocí níž se skutečnost, resp. určitá oblast skutečnosti vysvětluje, a strukturou této skutečnosti samé …“ (K. Kosík, o. c. v pozn. 1, s. 31.) Kosík vychází (prostřednictvím Marxe) z Hegelovy teorie systémů podle složitosti vnitřní struktury. Model strukturálně „nižšího řádu“ může oblast skutečnosti, která je strukturálně „vyššího řádu“, vysvětlit pouze aproximativně. Je tedy pro každou lingvistickou teorii (model)[14] závazné vědomí aproximativnosti vzhledem k objektu. V souvislosti s tím je třeba uplatňovat požadavek adekvátnosti modelu.

Pro nás je zde nezbytné vymezit (velmi zhruba) pojem adekvátnosti z hlediska závislosti gnoseologického aspektu věci na ontologickém pojetí podstaty, které jsme výše formulovali. Nevyrovnáme se s řadou významných aspektů tohoto pojmu, zejména pokud jde o jeho logicky přesné vymezení. [32]Adekvátnost (přiměřenost, vhodnost) bývá v soudobé lingvistice (v tradici amerického deskriptivismu a glosematiky) spatřována v souboru určitých vlastností modelu při současném postulátu nezávislosti modelu na objektu. Při takovém pojetí lingvistické teorie je objektem obvykle text (i když se někdy mluví střídavě o systému jazyka a textu bez důslednějšího rozlišení — což je možno vidět např. u Spanga-Hanssena[15]), který je zřejmě chápán ve smyslu naší jevové složky jazyka (fenomenální struktury jazyka). Takový objekt je pak východiskem (stejně jako pro nás jevová složka jazyka) pro formulaci určitého systému popisu, jehož adekvátnost (chápaná ve smyslu jeho nezávislosti na objektu) je formulována na principech l-pravdivosti, platnosti v termínech: úplnost, nerozpornost, jednoduchost (srov. Spang-Hanssen, o. c. v pozn. 15), nebo nerozpornost, úplnost, jednoduchost.[16] V některých pracích jsou uplatňována i jiná kritéria, např. výhodnost apod. Objekt je tedy východiskem ustavení systému popisu (modelu, algebry jazyka), adekvátnost je vnitřní vlastností systému popisu. V našem pojetí věci je jevová složka východiskem procesu zkoumání, objektem však je obecná filosofická představa o jazyce, začleněná do celku představ o světě vůbec. Model musí být tomuto pojetí objektu adekvátní (ve smyslu dialektické jednoty ontologie a gnoseologie); tím ovšem naprosto není zrušen požadavek formálně logické adekvátnosti modelu. Jde tedy v našem případě o dvojí adekvátnost: „vnější“, vzhledem k ontologickému vymezení objektu, a „vnitřní“, vzhledem k formálně logické správnosti teorie. Domníváme se, že nejde o postoje radikálně odlišné; pojetí pracující s nezávislostí modelu na objektu, a tedy pouze s „vnitřní“ adekvátností modelu, předpokládá ve skutečnosti rovněž určité ontologické pojetí objektu řádově blízké pojetí našemu, i když odlišné filosofickými východisky, ve smyslu formální ontologie (viz zde s. 26), nebo logicko-sémantické ontologie jako hierarchie předmětů.[17]

Otázka adekvátnosti modelu souvisí s otázkou, jak je jazyk modelován: zda jde o model jazyka v jeho totalitě, o model textu, úrovně komunikátů (jevové složky jazyka v našem pojetí), či o model nematerializovaných vztahů (o strukturu norem organizující relace, které tvoří systém podstaty jazyka v našem pojetí) apod. Tato různá hlediska jsou podkladem hierarchizace modelů (jimž jsou přiřazeny specifické objekty v rámci obecně formulovaného ontologického vymezení objektu), které se vzájemně nevylučují, pokud jsou chápány na obecnějším pozadí. Postavíme-li nyní vedle sebe výše uvedená určení jazyka, která charakterizují pražskou školu, spolu s definicemi glosematickými (založenými na chápání jazyka jako formy odhalené na základě analýzy substance, srov. Spang-Hanssen, o. c. v pozn. 15), a starší definici Harrisovu z „Fundation of Language“ (Language 1940), kde je řeč charakterizována jako fyzikální událost, zatímco langue je struktura vytvořená badatelem, zjistíme, že je můžeme chápat dvojím způsobem: (1) jako navzájem neslučitelné teorémy — založené na různé koncepci objektu a postihující jeho totalitu; (2) jako dílčí lingvistické teorie, lingvistická tvrzení se specificky [33]stanoveným objektem v rámci obecného ontologického vymezení objektu, tedy ve shodě s předchozím výkladem hierarchizace modelů. Na tomto podkladě je možno různé lingvistické teorémy nejen konfrontovat, ale i usouvztažňovat.

Takto jsou podle našeho názoru srovnatelná (i slučitelná) nejen tvrzení jednotlivých klasických lingvistických disciplín (která se specifickým stanovením objektu počítají), ale i tvrzení založená na principech tzv. nových metod, které se stávají rovněž „disciplínami“, pokud formulují svůj specifický objekt tak, že specificky postihují nějaký dílčí aspekt totality struktury jazyka.

Praktická realizace tohoto přístupu k různým lingvistickým teorémům je přirozeně závislá na skutečně exaktním (filosofickém i algebraickém) vymezení obecného ontologického určení objektu, které bylo v našich výkladech jen naznačeno. Teprve pak by bylo možno uvažovat o přesném stanovení těch složek totálního jazyka, které jsou pro jednotlivé „disciplíny“ jako objekt příslušné. I pak by šlo o úkol náročný; jestliže se můžeme domnívat, že teorie informace zkoumá nositele rozčleněného na elementy z hlediska jeho „technických“ přenosových vlastností, nikoli ovšem pravidla tohoto rozčlenění a pravidla relací mezi těmito elementy a strukturami faktů konkrétní totality (což ovšem neznamená, že v jejích výrocích nejsou obsaženy cenné poznatky pro objasnění těchto pravidel), pak už vymezení místa Bar-Hillelovy a Carnapovy teorie sémantické informace souvisí s vyjasněním vztahu sémantiky, pragmatiky a syntaxe (a jim odpovídajících pojmů u jiných badatelů než u Morrise) v rámci sémiotiky a s řešením vztahu sémantiky (pojmu logického) a sémantiky (pojmu tradičně lingvistického).[18]

V této stati jsme si nekladli za cíl vybudovat obecně platnou a závaznou ontologickou koncepci objektu. Chtěli jsme pouze ukázat na obecný význam jasné formulace objektu v ontologickém smyslu pro každou lingvistickou teorii i pro vnitřní kontinuitu lingvistického bádání. Naznačili jsme jedno z možných řešení tohoto problému spolu s jeho gnoseologickými důsledky.

 

R É S U M É

Beitrag zum Problem der „Struktur des Objekts“ und der „Struktur der Beschreibung“ in der linguistischen Untersuchung

Der Verfasser hebt die Nützlichkeit hervor, die linguistische Theorie auf dem Grund einer philosophisch konkreten Auffassung der Sprache als Objekt der Linguistik, zu gründen Er legt die Lösung dieser Aufgabe aufgrund der Kategorie der „konkreten Totalität“ vor. In Übereinstimmung mit dieser Auffassung des Objekts erklärt er eine Reihe von Begriffen: „Struktur des Objekts“, „Struktur der Beschreibung“, „adäquates linguistisches Modell“, „Struktur des Wesens der Sprache“, „phänomenale Sprachstruktur“. Dementsprechend spezifiert der Verfasser den Begriff „Aproximativität des Modells“ und betont die Unerläßlichkeit der Hierarchisation des Modells.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 1, pp. 26-33

Previous Karel Horálek: Tradice a novátorství v jazykovědě (Komenský jako filosof jazyka)

Next Eva Benešová: O sémantickém charakteru českého slovosledu