X. mezinárodní kongres lingvistů v Bukurešti

J. Vachek, B. Havránek, M. Těšitelová, F. Daneš, J. Filipec, K. Hausenblas, J. Chloupek, A. Vašek, rd.

[Discussion]

(pdf)

10-ый международный конгресс лингвистов в Бухаресте / Xе Congrès international des linguistes à Bucarest

Ve dnech 28. srpna až 2. září 1967 konal se v Bukurešti X. mezinárodní kongres lingvistů, v obvyklém pětiletém intervalu po IX. kongresu;[1] o místě kongresu a o jeho základní tematice rozhoduje CIPL (Comité international permanent des linguistes), o další realizaci pořádající země. Bukurešťského kongresu se zúčastnilo skoro 2000 členu z 57 zemí, tedy více než dvojnásobný počet, jaký byl zaznamenán na IX. kongresu; to ovšem mělo za následek značné komplikace zejména organizačního rázu v průběhu kongresu. — Sjezdu předsedal akad. I. Iordan.

Základní složkou kongresu byla plenární zasedání s šesti přednáškami, na něž navazovala diskuse.

V prvém plenárním referátě se zabýval lundský fonetik a obecný lingvista B. Malmberg problematikou synchronie a diachronie (Synchronie et diachronie). Z existence systémových složek periferních, popř. neplně funkčně zatížených (archaismy, fonémy nepatrně využité) vyvodil závěr, že každé vědecké zpracování faktů nutně předpokládá výběr z těchto faktů, při němž se přihlíží jen k některým skutečnostem, k jiným nikoli. Tak je tomu podle něho i při synchronickém studiu jazyka, kde je třeba studovat synchronické vztahy uvnitř zkoumané jazykové časové vrstvy. Vztahy diachronické lze prý zjišťovat jen tím, že danou vrstvu srovnáváme s jednou nebo několika jinými obdobnými vrstvami. Z toho referent vyvodil poněkud překvapující závěr, že v jazykovědě vlastně neexistuje v pravém slova smyslu historická metoda a že čas je činitel mimolingvistický. — V diskusi řada příspěvků energicky popírala referentovy závěry argumenty čerpanými z jazykového vývoje (Vl. Georgiev), z rozporu referentových vývodů s psychologickou skutečností (T. Slama-Cazacu), ze závažnosti parole, jež navozuje změny i v langue (N. D. Andrejev) aj. Z hlediska pražské jazykovědné školy bylo poukázáno na to, že referent nedocenil význam potenciálnosti jazykových jevů a dynamičnosti ani v samé jazykové synchronii, jež se nikdy nerovná statice (B. Havránek), a na to, že právě fakta jazykové diachronie leckdy pomáhají diagnosticky vrhnout světlo na problémy jazykové synchronie, poněvadž jasně identifikují „nejasné body“ jazykového systému (J. Vachek). Byla i zdůrazněna nutnost rozlišovat v dané problematice její stránku ontologickou a heuristickou (O. S. Achmanovová). — V odpovědi referent své původní strohé stanovisko značně zmírnil tím, že svou tezi o času jako mimolingvistickém činiteli vyhrotil v přednášce jen pro diskusní účely, ale nechtěl zrušit historickou lingvistiku.

Druhý plenární referát přednesl E. Petrovici (z Kluže) o vzájemném pronikání jazykových systémů (Interpénétration des systèmes linguistiques). Měl více charakter uvážlivého kritického shrnutí výsledků dosavadní teoretické práce na tomto úseku než pokusu o nová hlediska. Vychází z bilingvní (i multilingvní) situace, aniž celkem klade důraz na její různé stupně a typy, a postavil se jednoznačně za uznání zásahů jazykových kontaktů do systémů fonologických a gramatických (ovšem i do lexika s výhradou jeho systémovosti), s přesným rozlišováním jevů nesystémových [67]od systémových. Neobracel zvláštní pozornost na problematiku postupu, jak k takovým společným jevům dochází, ale zřejmě uznává i vliv jednostranný i vzájemný i konvergentní vývoj. — Jádrem referátu byla bohatá dokumentace, která byla i argumentací existence zásahů do systémů fonologických a gramatických, zvl. morfologických, založená zejm. na materiálu ze styků rumunských jazyků (kromě dakorumunštiny i meglenorumunštiny a zvl. často nově istrorumunštiny) s jazyky a nářečími slovanskými. — V závěru rozlišil — podle Rosettiho — „langues mixtes“ a „mélangées“ podle stupně zásahů strukturních, vyslovuje pochybnosti o existenci jazyků plně smíšených (mixtes). — K otištěnému referátu je připojena i bohatá bibliografie, dobře respektující práce slovanské (i české).

Obšírný referát byl přednesen v plném znění, čímž utrpěla diskuse, takže se slova dostalo jen části přihlášených. Poukazovalo se v ní na vztah centra a periférie při hodnocení jazykových vztahů (J. Neústupný), na potřebu kvantitativně a kvalitativně stanovit tzv. jazykové svazy (E. Seidel). Pro studium jazykových kontaktů mají zvláštní význam vlastní jména (A. V. Desnická), fonologické rysy patří k tzv. typologické struktuře (H. Birnbaum). B. Havránek vedle odkazu na literaturu (pro zkrácení), v níž řeší otázky bilingvismu, upozornil např. na to, jak zásahy strukturní souvisí s imanentním vývojem příslušných jazyků, a na jejich aktivitu. Dále bylo poukázáno na intralingvistické a extralingvistické rysy v jazykových systémech s demonstrací na homonymech (B. A. Serebrennikov), na problematiku substrátu, např. sociálního (P. Ivić). Uzná-li se tzv. pronikání jazykových systémů, musí existovat i „třetí“ systém (J. Veyrenc), problematika systému morfologického a syntaktického (při pronikání jazykových systémů) je složitější než problematika systému v slovníku (V. Rozencvejg).

V třetím plenárním referátě o jazykovědě a přilehlých vědách (Linguistics and Adjacent Sciences) R. Jakobson poukázal na důležitou změnu situace proti letům třicátým: kdežto na IV. mezinár. lingvistickém sjezdu mohl Schrijnen právem žádat emancipaci lingvistiky vůči ostatním vědám, dnes, kdy už není nebezpečí, že by lingvistika ztratila svou samostatnost, je nutný duch kontaktu a integrace ve vztahu k sousedním vědám, aby autonomie jazykovědy nedegenerovala v izolaci. Jazykověda je ústřední, nejdůležitější sémiotická disciplína. Své problémy si musí řešit sama, jako si své otázky řeší logika, psychologie atd.; nelze ovšem dnes už být Lomonosovem, ale je nutný kontakt se sousedícími vědami a teamová spolupráce. Důležitý byl referentův poukaz na význam pojmů účelnosti a cílové zaměřenosti v dnešní biologii: může to „posílit důslednou aplikaci funkčního pojetí (‚means-ends model’) na popis jazyka, na jeho zachovávání celistvosti a rovnováhy (‚homeostasi’) a na jeho mutace“. I tematiku vzniku jazyka, kdysi proskribovanou, dnes vidíme v souvislosti se schopností (příslušející jen člověku) vyrábět nástroje schopné výstavby dalších nástrojů (tools to make tools). I jiný starší výzkum se dnes jeví v příznivějším světle než dříve: rozvoj kinetiky svým způsobem rehabilituje myšlenku Sieversovy Schallanalyse. Takové i jiné skutečnosti ukazují, jak mnoho může jazykověda získat z bedlivého zřetele k dění v sousedních vědách. — Účastníci diskuse (T. V. Gamkrelidze, O. S. Achmanovová aj.) většinou potvrzovali a dále dokládali referentovy teze. Jen F. Rossi-Landi upřesnil některé referentovy paralely biologicko-lingvistické (týkající se tools to make tools); R. G. Piotrovskij poukázal na nebezpečí dané rostoucí nerovnováhou mezi hypotézami a konkrétní laboratorní prací; S. Marcus se zabýval problematikou odborníků ve vznikajících nových vědách interdisciplinárního charakteru, např. matematické lingvistiky, a problematikou adekvátní aplikace matematických metod ap.

Čtvrté plenární zasedání určené dnešní problematice srovnávací metody bylo uvedeno referátem G. Devota (z Florencie) Il metodo comparativo e le correnti linguistiche attuali. V projevu francouzsky předneseném se autor soustředil (1) na [68]kritiku historické gramatiky, jejíž slabost vidí zejména v jejím subjektivismu, (2) na konflikt v lingvistice („studenou válku“) vznikající smíšením různých učení, provázených někdy sklonem k dogmatismu, (3) na vztah lingvistiky k etymologii, kterou mladá generace lingvistů někdy odmítá, resp. připouští ji pouze prostřednictvím filosofie jazyka. V závěru zdůraznil potřebu koexistence mezi novými směry v lingvistice (zejm. matematickou lingvistikou) a tzv. lingvistikou tradiční. — V diskusi byl položen důraz zejm. na potřebu hodnotit jazykové jevy ve vztahu k celku (M. Cohen), Vl. Georgiev hájil význam mladogramatické školy. — Na příkladě substantiv a adjektiv bylo poukázáno na to, že tradiční gramatika je více komparatistická, než referent připouštěl (Al. Ionascu), a dále na nebezpečí, že se při komparatistické metodě vždy nesrovnávají jevy srovnatelné. — V závěru G. Devoto podtrhl, že potřeba studovat jazyk je dána živou realitou naší společnosti.

Páté plenární zasedání mělo na programu přednášku O. S. Achmanovové zabývající se otázkami kvantitativní lingvistiky (Linguistics and the Quantitative Approach). Referentka mimo jiné vyložila známý fakt, že matematická lingvistika zahrnuje v sobě přístup jak kvantitativní, tak i nekvantitativní a že adjektiva „kvantitativní“ a „matematický“ nejsou synonyma. Připomněla nebezpečí tzv. „dehumanizace“ lingvistiky, o níž se mluví ve spojitosti s aplikací matematických metod (v lingvistice, ale i v jiných vědách), a to, že by se lingvistika mohla dostat na úroveň technické pomocné vědy. Pro přítomnost, ale zejména pro budoucnost kvantitativní lingvistiky mají rozhodující význam elektronkové počítače: jejich využití má velkou důležitost i pro teorii jazyka. Teprve kvantifikace jazykového materiálu dovoluje v pravém slova smyslu detailně a přesně materiál charakterizovat. Základním problémem dalšího kvantitativního studia jazyka je význam. Jednou ze zásadních podmínek pro řešení tohoto problému je přesné stanovení lingvistického významu vydělených jednotek. — V diskusi se poukázalo na problematiku metalingvistiky a její význam jak pro segmentaci jazykových jevů, tak pro vyučování cizím jazykům (L. Z. Sovová), bylo zdůrazněno, že kvantitativní údaje mají důležitý význam nejen pro lingvistiku, ale i pro psychologii ap., a že v matematické lingvistice nejde o matematiku a lingvistiku, ale o speciální vědu (T. Slama-Cazacu). H. Spitzbardt uvedl, že spolupráce v oblasti matematické lingvistiky je problém spolupráce lingvistů a matematiků. R. G. Piotrovskij vyzdvihl význam využití počítačů pro lingvistiku, zejm. při vypracování algoritmů. Definice v lingvistice nejsou precizovány, využití probabilistních kalkulů znamená revoluci (P. Miclău); kvantitativní lingvistika má zejm. význam pro typologii (J. Krámský). Doporučuje se, aby kvantitativní lingvistika navazovala na experimenty a prováděla plnou analýzu pokud možno různých textů (H. Glinz); užitím matematických metod nehrozí lingvistice dehumanizace (A. Ljudskanov a N. D. Andrejev). Problémem segmentace lingvistických dat, jejich sledu a systému se zabýval L. Pike, otázky kvanta a sémantiky nadhodil P. L. Garvin. S. Marcus podal v podstatě poučení o tom, co se rozumí pod kvantitativní lingvistikou, opírající se o různé typy numerické deterministické matematiky.

Na šesté plenární zasedání byl ohlášen referát Ch. A. Fergusona (z Washingtonu) mající se zabývat aplikovanou lingvistikou (Current Problems of Applied Linguistics). Referent se však sjezdu nezúčastnil; v náhradním programu informoval zástupce Centra pro aplikovanou lingvistiku ve Washingtonu o problémech studia jazyků v USA a o práci svého pracoviště.

J. Vachek — B. Havránek — M. Těšitelová

 

Vedle plenárních zasedání probíhala zasedání v sekcích (s referátem a s diskusí v půlhodinových intervalech). Sekcí bylo celkem 13 a jejich tematiku tvořily: (1) teorie jazyka, (2) sociolingvistika, (3) jazykový zeměpis, (4) historie jazykovědy, (5) sémantika, (6) syntax, (7) poetika, (8) osvojování jazyka u dětí, (9) psycholingvistika, (10) stylistika, (11) typologie jazyků, (12) patologie jazyka a (13) [69]varia, do nichž byla např. zařazena i fonologie i matematická lingvistika(!). Jednotlivé sekce měly často dvě i více (až 10!) paralelních zasedání, takže někdy probíhalo současně až 30 přednášek ve dvou budovách ne právě blízkých a účastníci mohli vyslechnout jen 3—4 % sjezdového jednání. — Vzhledem k uvedené situaci, tj. vzhledem k rozsahu kongresu a jisté nepřehlednosti jeho jednání, pomáhali si jednotliví referenti naší zprávy sborníkem résumé sjezdových referátů[2] (někdy i bez zřetele k tomu, zda byly referáty na kongresu předneseny). V naší zprávě o jednání v sekcích se pak soustřeďujeme jen na některé vybrané tematické okruhy a zpracováváme je podle speciální situace v dané lingvistické oblasti a ovšem i podle zvláštních možností zachytit jednání v jednotlivých sekcích.

Významné postavení zaujímala na kongresu sekce syntaktická. Že se v poslední době soustřeďuje pozornost na syntax, je víc než dobře známo. Do jisté míry je to dáno i tím, že mocně pronikající pojetí generativní (transformační) gramatiky chápe syntax hodně široce, takže se pod záhlavím syntaxe objevují dnes práce, které v tradičnějším, užším slova smyslu by do syntaxe patřily jen zčásti či vůbec ne. Avšak i když zůstaneme při užším pojetí termínu syntax, obsahuje sborník résumé sjezdových referátů více než půl stovky příspěvků syntaktických.

Kdybychom měli stručně a souhrnně charakterizovat hlavní trendy v syntaktickém bádání v současnosti, jak se projevily na kongresu (který nemusel být ovšem plně reprezentativní), musili bychom uvést především zájem o sémantickou stránku syntaktických popisů jazyka[3] a o výstavbu nadvětných celků (textu), čímž je dán i zájem o jevy, které v naší lingvistické tradici bývají interpretovány jako tzv. aktuální členění výpovědi (AČ). Vůbec lze říci, že současná lingvistika přichází ted na chuť věcem, které nejnovější směry napřed odmítaly nebo alespoň pomíjely, jež však se u nás stále těšily badatelskému zájmu. Zda budeme umět tohoto náskoku nyní využít, teprve se ukáže; podle našeho soudu není to jen záležitostí „propagace“, ale též schopnosti jít dál a neustrnout na tradici.

Z referátů obecnějšího zaměření týkajících se syntaktické sémantiky lze uvést přednášku S. Karolaka; autor rozlišuje tři roviny větné stavby: (1) vnitřní organizaci věty, (2) rovinu sémantickou, (3) rovinu pragmatickou; do poslední řadí vztah „logického S a P“, tedy AČ; blízkost k některým našim koncepcím je zřejmá. — S. Stati[4] mluvil o třech typech syntaktických významů (významu výpovědi: predikativnost, modální obsah, denotativní smysl; významu slova: obsah funkční, denotativní a kategoriální). F. Daneš v úvahách o „významu věty“ zdůraznil, že je nutno lišit mezi větou in abstracto a jejím užitím ve výpovědi; význam věty nelze ztotožňovat s výroky, které lze touto větou učinit. Důležitou složkou komplexního větného významu je „sémantický vzorec věty“ (stojící v složitých vztazích k vzorci gramatickému), který však nelze ztotožňovat s univerzální logicko-gnoseologickou obsahovou strukturou. V oblasti větné sémantiky je tedy zapotřebí lišit rovinu jazykových významů vět daného jazyka a univerzální rovinu obsahovou; mimo sémantiku pak stojí ovšem objekty a události vnější reality.

Z dílčích otázek lze uvést zejména: dva referáty o negaci, z nichž Heidolphův (opírající se o predikátovou logiku a stanovící typy vět relevantní pro negaci a jejich sémantické a syntaktické strukturní vlastnosti) vyniká teoretickou promyšleností. — [70]Pravdivostní hodnotou vět se zabýval E. Vasiliu (dochází k závěru, že tato hodnota není vždy invariantní vzhledem k transformacím; tento závěr je patrně pro transformacionalisty překvapující, ale jen proto, že neliší mezi větou a jejími různými užitími; je však nejisté, zda si i Vasiliu tento důležitý rozdíl plně uvědomuje). — Sémantických příčin „nutné determinace“ (např. „člověk velké výmluvnosti“) si všímala (na materiále různých jazyků) M. Ivićová. — Společný referát C. Kiparské a P. Kiparského, vycházející, podobně jako Ivićová, z generativního přístupu, se snažil ukázat, jak různé druhy předmětových vazeb jsou podmíněny sémantikou slovesných výrazů (ve skutečnosti tu však jde jen o jistou afinitu mezi stránkou sémantickou a syntaktickou, obojí kategorie se vůbec nekryjí; jde spíše o sémantickou charakteristiku jistých skupin sloves vydělených na základě kritéria jen syntaktického, jak upozornil autor této zprávy v diskusi).

Problematikou aktuálního členění se zabýval z českých lingvistů J. Firbas (zákonitosti vzájemné souhry prostředků AČ, na materiále angl., něm. a čes.)[5] a E. Beneš (způsoby zkoumání dvou aspektů AČ, tj. uspořádání obsahu a zapojení do kontextu, v rámci závislostní syntaxe a transformačního přístupu). Z badatelů, kteří navazují na AČ (i když neužívají tohoto termínu), je třeba uvést G. Nickela a L. Dezsöho (první z nich v rámci generativním, druhý se zdůrazněním vztahu pořádku slov k intonaci).[6] K aktuálnímu členění se hlásí i V. Z. Panfilov (v referátě založeném obecněji a v mnohém navazujícím na české pojetí věty, výpovědi a větného vzorce). — S termíny logický subjekt a predikát pracuje I. Bellertová a v rámci generativní gramatiky zjišťuje některé výrazové prostředky tohoto členění, jež je podle ní základem sémantické interpretace věty (její ignorace prací českých je, jak ukázala diskuse, bohužel značná). — Pozoruhodný pokus včlenit AČ (autor užívá angl. termínů topic [T] a comment [C]) do koncepce jazyka vypracované Chomským představoval referát T. Moora (vztah T—C je reflexem komunikativního záměru mluvčího; příslušný komponent gramatiky „performance“ rozhoduje o přijatelnosti vět; i věty zcela gramatické mohou být pro posluchače nepřijatelné, nejde však o strohou dichotomii, nýbrž o různé stupně přijatelnosti). K tématu, kterým se již dříve zabývala, totiž k inverznímu objektu s anaforickým zájmenem ve španělštině, obrátila pozornost A. G. Hatcherová.[7]

Problematice mezivětných (textových) vztahů bylo věnováno hlavně několik referátů badatelů amerických, kteří při výzkumu užili též automatických počítačů. Tak J. C. Onley a D. L. Londe se zabývali rozborem toho, co nazývají „discourse structure“, a to se zvláštním zřetelem ke vztahům anaforickým. K. E. Harper pokusně generoval dvojice ruských vět (na základě zjednodušené závislostní gramatiky), a to takové, že první věta byla typu počátkového a druhá představovala možné pokračování v souvislém textu. M. Kay zjišťuje, že struktura výstavby textu má jinou povahu než výstavba uvnitř věty, a všímá si užívání členu, anaforických slov, emfáze, rozdílu mezi starou a novou informací ap. Také sovětská badatelka E. V. Padučevová se zabývala anaforickými vztahy a způsoby jejich vyjadřování v textu. W. Hartung se pokusil o popis vztahu mezi jednoduchou větou a „větným komplexem“ v rámci generativní gramatiky.

Algebraická lingvistika nebyla příliš výrazně zastoupena, kromě početnější delegace berlínské skupiny; američtí generativisté byli představováni mladší generací [71](ze známějších jmen se nenašlo v seznamu účastníků téměř ani jediné). Generativně transformační přístup se objevoval ovšem v mnoha referátech, jak už jsme se zmínili. Lze doplnit ještě Rossovu přednášku o pořádku slov v různých jazycích při koordinačním spojování vět, dále pak referáty o pořadí elementů a o syntaktických typech a teorii kategorií (A. Burghelea, na základě Lambekovy teorie typů), o transformační analýze výpovědi (J. Larochette, s kritikou pojmu hloubkové struktury: je to věc myšlení, logiky, nikoli jazyka; věty nejsou nutně dvojčlenné).

Z ostatních syntaktických koncepcí byla zastoupena např. koncepce Martinetova (Gillův referát o základních problémech větné stavby v pandžábí) a pojetí inspirované pracemi Apresjanovými (Grigorjanovova kritika intuitivního pojetí rekce): je třeba lišit rekci standardní (např. genitiv adnominální) a individuální (faktorem jsou sémanticko-gramatické vlastnosti daného slova). — Danešovu pojetí je blízká Počepcova koncepce „větného jádra“ a jeho rozvíjení, se zdůrazněním jeho zakotvenosti v jazykové realitě, nezávisle na zvolené proceduře. — Styčné body se najdou i v Seilerově zajímavém pojetí „syntaktického paradigmatu“[7a] (rozumí jím množinu syntaktických konstrukcí splňujících dvě podmínky: (1) společný významový vztah, (2) formální koreláty tohoto vztahu v povrchové struktuře. — U nás známý T. P. Lomtěv dále rozvíjel své originální pojetí syntaxe. Liší (1) informační obsah, jehož je věta jménem, (2) predikát, tj. způsob zadání nějakého informačního obsahu; vzhledem k predikátu je věta výrazem; struktura věty je vyjádřena vztahy mezi predikátovými předměty.

Byl ovšem zastoupen i přístup historickosrovnávací a metoda porovnávání typologického. Patří sem závažné referáty Bauerův, Bednarczukův a Olteanův, vesměs zaměřené k problematice hypotaxe, a dále konfrontace adverbiální funkce infinitivu v němčině a angličtině (G. Boguslavskaja), typologického srovnání jednoduché věty slovanské se situací v jiných jazycích evropských (R. Mrázek), poznámky k strukturním vlastnostem věty bulharské a makedonské ve srovnání s ruskou (H. Galton) aj.

Některé přednášky byly ovšem zaměřeny převážně materiálově nebo k aplikaci a rozvádění starších názorů a přístupů, takže nebyly přínosem pro rozvoj teoreticko-metodologický (jak se dnes většinou od kongresových referátů očekává). Proto se o nich jednotlivě nezmiňujeme.

Fr. Daneš

 

Sémantice lexikální i syntaktické bylo věnováno asi 130 referátů. Už toto množství svědčí o současném zájmu lingvistů o tuto problematiku.

Hlavní rys, který se projevoval u většiny referátů, byla snaha o strukturní pojetí. Jde především o chápání významu jako vztahu, popř. jako obsahového korelátu formy. Toto pojetí má dvě varianty: (1) Ullmannův meaning je vztah jména, tj. lexikální formy, lexému k pojmu (sense). Toto pojetí dnes přejímají četní lingvisté, jiní je kritizují;[8] (2) podle jiných je význam vztah formy k označené skutečnosti. Extrémně formuloval tento názor ve svém ref. A. Čikobava; význam je podle něho primární vztah slova (tj. jeho formy) k designátu (denotátu) a v této funkci je psychickým aktem; strukturu slova tedy tvoří kombinační vztahy mezi (primárními) vztahy. — Význam jako systémová hodnota je však jazykově obsahová realita, nikoli psychický akt a jako korelát formy je ve vztazích s ostatními komponenty lexikální mikrostruktury a ovšem s významy jiných lexikálních jednotek.[9]

Dalším problémem strukturní sémantiky je otázka, zda lze považovat za lingvistický tzv. věcný vztah významu (denotativní význam) nebo jen tzv. strukturní vý[72]znam. Ve prospěch věcného vztahu mluvila např. R. Ginzburgová, byla však kritizována N. D. Andrejevem i pisatelem tohoto oddílu, a to i její termín extralingvističeskoje značenije. Významové prvky, o nichž se zmíním dále, odrážejí i mimojazykovou realitu, i když zprostředkovanou skrze myšlení; bylo by tedy neadekvátní abstrahovat od tohoto důležitého aspektu významu. — Problémy denotace se snažily řešit také referáty D. G. Hayse, H. S. Sørensena a J. Klara. Terminologii G. Frega (Bedeutung — Sinn) konfrontoval s pojmy přirozeného jazyka K. Horálek a reklamoval termín Sinn pro funkční vyjádření situačního obsahu výpovědi. — Pro jisté typy syntaktické sémantiky (negace ap.), které byly zařazeny jen do parole, reklamoval ref. J. Veyrenc místo v analýze systému tím, že chápe jeho periférii jako „le lieux formellement configuré, des répercussions de l’acte de parole sur le système de langue“.

Vývojově kladný prvek znamená stratifikační pojetí jazyka. Iniciativně tu zasáhl v poslední době především E. Benveniste svým referátem o rovinách lingvistické analýzy, předneseným na IX. mezinárodním kongresu lingvistů.[10] Odtud pak vychází stratifikační teorie S. Lamba, domýšlená H. A. Gleasonem[11] a aplikovaná v Bukurešti Lambovým žákem D. C. Bennettem na synonymii předložek. Také u nás vznikají samostatné a zčásti odlišné příspěvky k tomuto pojetí.[12] Většina autorů se přiklání k vertikálnímu členění jednotlivých rovin; je však třeba uvážit specifickou povahu sémantické roviny, která podle našeho názoru protíná a doplňuje ostatní roviny formálně výrazové, kromě fonologické (počet jazykových rovin se u jednotlivých badatelů různí, tři až sedm). Sovětský stylistik I. R. Galperin se pokoušel přidat k jazykovým rovinám i rovinu stylistickou. Jejími jednotkami jsou stylové postupy. Ovšem pak vzniká otázka, zda tyto jednotky jsou na téže rovině jako ostatní jednotky jazykové, foném, morfém, slovo ap. — Otázku jazykových rovin a jejich jednotek usilovaly propracovat referáty J. S. Maslova, G. V. Kolšanského, T. V. Bulyginové a v oblasti expresivity E. Slave. Výklad Bulyginové však přeceňuje metodu izomorfismu a zavádí osobitou terminologii (např. graména je souhrn elementárních gramatických významů).

Dnešní strukturní sémantika není myslitelná bez pojetí celostního: vidět lexikálně sémantickou jednotku (mikrostrukturu) v celku všech jednotek (makrostruktuře) a v dílčích souborech jednotek (v dílčích strukturách), ovšem s rozlišením jednotek patřících centru systému, jeho periférii a oblasti přechodu mezi nimi.

Lexikální jednotka (zvláště slovo) má dva typické aspekty: první je dán jeho systémovou hodnotou, druhý jeho užitím v textu. Odtud vzniká dvojí proud sémantiky: textová, popř. výpovědní, a systémová; jedna z nich může být východiskem, druhá cílem výzkumu. Někteří badatelé však ulpívají jen na sémantice textu a výpovědi a nepostupují k sémantice jazyka, přehlížejíce, že invariantní lexém a invariantní sémém (význam) není jen záležitostí užití (výskytu); např. R. Eckert se pokoušel analyzoval význam slova v textu srovnáváním jeho překladů do jiných jazyků; přehlíží však, že ne každé jednotlivé slovo má ekvivalent jednoslovný a že plný ekvivalent je poměrně vzácný.

V době mezi IX. a X. kongresem velmi významně zapůsobila na sémantiku generativní syntaktická koncepce N. Chomského, doplněná, popř. i modifikovaná Katzem, Fodorem a Postalem (od r. 1963). Rok před sjezdem vyšla pak významná kniha Greimasova.[13] Je škoda, že žádný z těchto lingvistů se kongresu nezúčastnil ani nebyl [73]pozván k plenárnímu referátu. Na základě prací Chomského a jeho pokračovatelů vznikají především pokusy o syntaktickou sémantiku, např. rumunských autorů S. Abrahama, I. Jevsejeva a V. Serbana. Zčásti kritické stanovisko zaujímá E. F. Skorochoďko, který v ref. zaměřeném k automatizaci tvrdil, že sémantická analýza může i předcházet morfologickou a syntaktickou, a S. Karolak, který nevidí přímý vztah mezi hloubkovou strukturou Chomského a sémantickou interpretací věty (srov. zde s. 69). Přechod od významu lexikálních jednotek k významu výpovědi není tedy tak jednoduchý, jak se někdy soudí, a nevystačíme tu jen s pravidly projekce. Správnou cestu tu naznačoval Danešův referát (srov. zde s. 69). Na mezeru ve výzkumu větného typu a větné výpovědi upozornil také Z. Hlavsa, který poukázal na plodnost logického pojmu proměnné a jejího vázání v sémantické analýze.

Z prací Chomského a funkčního učení pražské školy vycházel model překladu smyslu a textu I. A. Meľčuka; jde především o slovník lexikálních funkcí, tj. významových závislostí mezi slovy, jako konverzív (název zpětného vztahu, např. znát — být znám), operace (název činnosti, vzhledem k realitě označené, např. dať — polučiť) atd. Dále se konstruuje sémantická syntéza, tj. hledají se synonyma a možné syntaktické struktury k daným lexikálně syntaktickým strukturám, a syntaktická a morfologická syntéza.

Vedle lexikální sémantiky zaměřené k textu a výpovědi se projevila na kongresu strukturní sémantika systémová, zdůrazňující hierarchii závislostí, inkluzi tříd a chápající lexikální jednotku jako spojení invariantní formy a invariantního významu. Toto pojetí zdůraznil F. P. Dinneen a takto byl založen i můj referát, v němž šlo o pohled na lexikální jednotku z hlediska jednotlivých jazykových rovin a jednotlivých relevantních aspektů (forma, lexém a jeho utvářenost; význam, sémém; gramatičnost: druhy slov, morfologie; stylistická charakteristika; kontext sémantický a gramatický; kvantitativní aspekt). Význam jsem zde chápal jako třídu metajazykových diskrétních prvků (sémantémů), na jejichž základě se konstituují interní a externí vztahy mezi dílčími strukturami jednotek a spojitelnost výskytů jednotek ve výpovědi a v textu.

Se sémantickými prvky (noemy) pracoval v ref. G. F. Meier; chápe je však spíše pojmově (Noematikon als Begriffsverzeichnis) a sleduje cíle automatizace. — Ve prospěch definice významu se vyslovil Japonec Sizuo Mizutani a E. M. Uhlenbeck. První užíval zápisů symbolické logiky, druhý se obracel proti izomorfismu v sémantice; jeho teze byly dokladem pojetí velmi blízkého našemu.[14] — O zjišťování sémantických distinktivních rysů šlo v referátu M. Bierwische; na rozdíl od svého lipského referátu (v dubnu 1967) se referent více přiklonil ke Katzovi např. při vydělování tzv. relativního sémantického ukazatele u adjektiv typu veliký, malý ap. Strukturní význam je dán jako úhrn relevantních rysů jednotlivých výpovědí obsahujících slovo, jehož význam se zjišťuje.

Několik referátů se týkalo vztahu pole a synonym. Tento vztah vyjádřil v názvu svého referátu S. G. Berežan. Ve srovnání s českými pracemi však nepřinesly tyto referáty — s výjimkou zajímavého ref. Bennettova — mnoho nového. Synonymie se týkal i příspěvek B. Kelemena. Celostní pojetí výzkumu dobře zdůraznil M. Saltarelli a G. S. Ščurová, dále Japonec Y. Ikegami. Metodiku konfrontačního výzkumu pole barev v rumunštině a angličtině naznačila J. N. Ureová (viz zde. s. 77); automatickým tříděním slov různých polí pomocí samočinných počítačů se zabývala K. S. Jonesová.

Teoretických problémů tvoření slov si povšiml W. Motsch; pracuje metodou transformační a zdůrazňoval plodnost metody tzv. pro-sloves (Pro-Verben). — Dokladem mechanické snahy o automatickou analýzu lexikálních jednotek byl ref. R. Lor[74]da, pracující s „novým pojmem strukturní sémantiky, tzv. homonémem“, tj. sublexémickým komponentem, který je tvarem i významem společný dvěma i více lexikálním jednotkám (u-mbrel[l]-a, tu-mbrel, ti-mbrel ap.). — Málo pozornosti bylo věnováno otázkám frazeologie; kromě ref. N. K. Sokolovové o frazeologických variantách to byly vlastně jen dva referáty založené konfrontačně (v. dále).

Z druhů slov přihlédl Kanaďan B. Brainerd k číslovkám, Švéd B. Hecht-Kroes k zobrazení předložek metodou analytické geometrie, k typům předložkové synonymie zmíněný už Američan Bennett. Zajímavý byl pokus A. T. Krivonosova o strukturní analýzu tzv. výplňových slov, tj. převahou příslovcí, předložek, spojek, částic ap., v němčině (např. ja, aber). Onomatopoím věnoval pozornost Zd. Wittoch, rekci zkoumal V. M. Grigorjan (rozlišuje standardní rekci gramatickou mezi druhy slov, např. podstatné jméno a přídavné, a individuální rekci sémanticko-gramatickou [u sloves]) a V. M. Nikitin (uvádí protiklad silné a slabé vazby ve vztah s přechodností a nepřechodností).

Z referátů o odborné terminologii zaslouží zmínky W. Hornung (zkoumal typ terminologických spojení slov z oblasti chemie) a H. E. Wiegand (metaforika chemických a lékařských termínů). E. Lang si ověřoval v referátu správnost zásad připravovaného slovníku terminologie generativní mluvnice.

Početnější skupina referátů se týkala slovní zásoby přejaté. V příklonu k ref. E. Petrovice zaujaly rysy svědčící o sbližování balkánských jazyků (V. Blanár, B. Capesius), otázky přejímání slov (A. Lombard, M. Bogdanov) a cizích homonym (W. W. Derbyshire), internacionalizace slovníku (V. V. Akulenko, F. Dimitrescová) a struktura internacionálních slov (D. Copceag). Mezijazykové sémantické vztahy úplné a částečné ekvivalence a neekvivalence se snažil i pomocí obecného symbolického způsobu zápisu postihnout K. Oliva, konfrontací frazeologie se zabývali L. M. Baranovová a V. P. Solovjev.

Z hlediska sémantiky přirozeného jazyka byly zajímavé některé referáty odborníků pracujících v pomocných vědách, které jednak předpokládají výsledky jazykovědy a sémantiky, jednak jim poskytují dílčí metody. H. G. Tillmann ukázal, že dnešní teorie komunikace se nemůže opřít o lingvisticky propracovaný sémantický systém. Béla Büky považuje dosavadní model teorie informace za neadekvátní jazykové realitě, protože při přenosu informací mezi lidmi posluchač aktivně předjímá cíle informace mluvčího, vytváří tedy informační prognózu. Výsledky neuropsychopatologie a neurolingvistiky, zvláště výzkum afázie a schizofrenie, ukazují, že lze i fyziologicky postihnout jisté vztahy mezi jazykem a myšlením a sémantické transformace (C. Enăchescu), asémantismus větných vztahů (J. Dubois) a vztahy mezi formálně a významově příbuznými slovy (E. Weigl). — Vl. Georgiev upozornil na úskalí empirismu a na úkol adaptovat matematickou logiku pro potřeby jazykovědy.

V převažující většině referátů převládalo synchronní zaměření, příznačné pro celý kongres. Budiž však zaznamenán aspoň hlas K. Karulise, který žádal vyčlenění historické sémaziologie jako samostatného lingvistického úseku. — Kongres přinesl informaci o celkovém směru lingvistického snažení v oblasti sémantiky a přehlídku dílčích výsledků, jejichž srovnání s naší vlastní prací nevyznívá pro nás nijak záporně.

J. Filipec

 

Několik zajímavých témat se vyskytlo i v sekci historie jazykovědy. W. Keith Percival se pokusil o zpřesnění formulace, jaká úloha příslušela R. Raskovi v dějinách indoevropské srovnávací jazykovědy; soudí, že tu byl jeho význam dánskými lingvisty poněkud přeceněn. — H. Spitzbardt poukázal na to, že dnes probíhající obecná integrace věd přírodních a společenských se musí projevit i v moderní lingvistice také tím, že se znovu podrobí úvaze některé darwinistické aplikace (např. teorie Schleicherovy). — L. Waldová dovozovala, že k zásluhám F. de Saussura patří také zdůraznění ekonomie jako činitele jazykového fungování a jazykového vý[75]voje. — J. Mattoso Cámara, Jr., ukazoval na některé zajímavé paralely mezi myšlením E. Sapira a W. v. Humboldta (hlavně co se týče zdůrazňování nutnosti vidět jazyk jako „formu“). — J. Vachek načrtl diferenciaci dvou křídel v pražské jazykovědné škole (křídlo ruské usilovalo o odhalení obecných, panlingvistických zákonitostí, křídlo domácí spíše o charakteristiku situace v konkrétním zkoumaném jazyce); právě konfrontací těchto dvou hledisek byla umožněna šíře a hloubka zájmů pražské školy.

J. Vachek

 

V samostatné sekci stylistické bylo přihlášeno na tři desítky referátů, nebyly však všechny předneseny. Stylistické problematiky týkaly se i některé referáty v sekci poetické, sémantické a snad i jiné. Byly tematicky i metodologicky ovšem značně různorodé, objevovala se tu témata i přístupy značně tradiční, i když jen v malé míře, i značně netradiční (např. zmíněný Wiegandův výklad o metaforice jazyka moderní chemie), i ty však v nepříliš velké míře, nepočítáme-li již za novinku aplikaci kvantitativních metod zkoumání; třeba říci, že referáty této oblasti byly převahou ze zemí naší sféry (SSSR, NDR).

Můžeme-li z roztříštěného obrazu — jaký sjezdové jednání poskytovalo — vysledovat nějaké obecnější tendence, pak je to nepochybně i silný zájem o obecné a zásadní otázky stylistiky jako vědního oboru; v tomto úseku asi byly předneseny nejzajímavější referáty (což může ovšem být dojem jen subjektivní): patřila mezi ně zejména střízlivá úvaha I. Coteanu o možnostech formalizace v stylistice, J. R. Galperina o tom, zda tvoří stylistika zvláštní jazykovou rovinu (ref. odpovídal kladně), S. Chatmana o sémantice stylu (na materiálu Joyceovy prózy), L. Gáldiho úvaha o problémech konvergence v současné stylistice, P. Micklăua referát o paradigmatickém a syntagmatickém plánu v stylistické analýze, V. Kucharenkové o problému individuálního stylu autorského a několik dalších. Velmi málo byla kupodivu zastoupena srovnávací stylistika (odpadl bohužel obecně zaměřený referát M. Jelínka na toto téma). Pokud jde o stylistiku historickou, nikdo už dnes asi nedrží Ballyho tezi, že diachronní stylistika není možná, avšak pracuje se v ní málo, a na sjezdu se skutečně historická tematika skoro neobjevila. Nedostalo se ani na aplikovanou stylistiku: jediným vlastně příspěvkem tu byl referát I. Evreinové z oblasti jazykového vyučování (o úloze stylistiky při vypracování gramatického minima), jediný přednesený referát (ze stylistiky) z ČSSR — to je při dost intenzívní produkci stylistické u nás, v českých zemích i na Slovensku, a při dobrém jméně naší stylistiky v zahraničí jistě málo. Zato hojně a možno říci úspěšně se českoslovenští stylistikové účastnili diskusí. Na příštím sjezdu by však mohla naše stylistika vystoupit s větším počtem referátů.

K. Hausenblas

 

V sekci jazykového zeměpisu bylo ohlášeno 38 referátů. Jejich autoři většinou shrnovali zkušenosti z práce na atlasech zonálních, národních a regionálních. Již z označení sekce přirozeně vyplynulo, že stranou nebo na okraji zůstala ostatní problematika dialektologická (např. dnešní vymezení pojmu dialekt by zajisté nepřineslo definici překvapující, zato však by mohlo být komplexní); zcela nedotčeny zůstaly málo známé oblasti nářeční syntaxe a nářečního tvoření slov; problematika mezidialektových a naddialektových útvarů byla přesunuta do sekce sociolingvistické, tu však byla probírána z jiných hledisek než strukturních, nehledala se společná řeč v terminologii. Jestliže i za těchto podmínek bylo by možno charakterizovat zájem četných posluchačů o práci této sekce jako živý a vytrvalý, pak to zřejmě svědčí o neutuchající přitažlivosti dialektologie, která se za příznivých podmínek může stát živou laboratoří pro studium jazykového vývoje.

F. T. Žilko zdůraznil ve svém obecně pojatém referátě, že se metody lingvistického kartografování mění podle vývoje lingvistické teorie a (možno snad dodat: především) podle národních tradic, např. moskevská dialektologická škola mapuje sy[76]stémové jevy, nikoli slova-reprezentanty. — R. Udler formuloval teze týkající se metodických zásad, účelu a zvláštností regionálních atlasů a na rumunské půdě vzbudil pozornost zejména tam, kde přešel k otázkám moldavského jazykového atlasu.

O postižení vztahů mezi strukturalismem a dialektologií a mezi fonologií a fonetikou se pokoušel E. Beyer; stranil spíše těm metodám, které — podle Žilka — vedly k mladogramatickému atomismu. — W. E. Moulton vyvozoval obecné závěry ze studia mnoha nářečních fonologických systémů (jeden z nich čítal 41 fonémů): čím více se shoduje počet diftongů a monoftongů, tím větší je paralelismus systému; je víc dlouhých než krátkých samohlásek, více vysokých než nízkých a více zadních než předních. Činnost dialektologického centra v Marburku představil sekci jeho ředitel L. E. Schmitt.[15] Uvedl své návrhy na precizaci dialektologických metod a vyslovil se pro moderní technické prostředky záznamu a analýzy („oraloskriptor“). — Aplikaci jazykového zeměpisu také na jazykové vztahy v středověku nebo starověku — zejména při výzkumu místních jmen — věnoval se i na sjezdu J. Hubschmid; např. galské prvky jsou hojně zastoupeny na jihu Francie a jejich výskyt se shoduje s rozsahem historicky známého galského osídlení; jazykový zeměpis má uplatnění i při posuzování předrománských sufixů a těch syntaktických jevů, které se vysvětlují jako substrátové nebo superstrátové.

S. Ellis potvrdil známé poznatky (že např. i příslušník přísně spisovného jazyka sahá po regionálních variantách v lexiku, syntaxi, fonologii, intonaci, pokud si jich jako takových není vědom), někdy je však formuloval překvapujícím způsobem. — G. G. Gilbert pojednal o zkušenostech z monografií o neanglických jazycích v USA, zejm. z hlediska vztahů mezi těmito jazyky a angličtinou, jejich ústupu po jistém údobí bilingvismu a stop, které po sobě zanechaly. Řeč přistěhovalců první generace obráží ještě nářeční hranice staré vlasti. — O jazykově sociologickém rozvrstvení v lokálním dialektu mluvila A. Thudtová; předmětem výzkumu jí byl stav saských dialektů v Transylvánii; stratifikace tu vzniká přímo v dialektu: (1) nižší vrstva dialektu je „řečí sedláků“, (2) první vyšší vrstva „řečí živnostníků a řemeslníků“, (3) druhá vyšší vrstva je dokladem dalšího rozložení tradičního teritoriálního dialektu, zatím se nestabilizovala.

K otázce protikladu nářečnosti — spisovnosti a synchronie — diachronie se ve svých tezích vrátil B. Cazacu. — Postavení germánštiny mezi ide. jazyky charakterizoval na základě historických izoglos E. Polomé. — Teritoriálním variantám národního jazyka věnovala pozornost M. A. Borodinová; více místa poskytla zkoumání jejich vztahu k variantám spisovného jazyka, méně jejich souvislostem s tradičními dialekty. — R. Grosse se přimlouval za výzkum poměru dialektu a kolektivní normy a za systémová kritéria při výběru izoglos vymezujících dialekty. — Hlubšího rozpracování by zasluhovaly teze T. S. Saradzenidze o výzkumu živého jazyka a jeho dialektů pro stanovení zákonitostí jazykového vývoje. — Příspěvek M. F. Semenovové se týkal regionálního atlasu ruských nářečí v Pobaltí, W. A. Grootaerse nových metodologických problémů ze zpracování lingvistického atlasu Japonska. — Další jazykové atlasy představili J. P. Gălăbov, R. Loriot aj., fonologickými analýzami dialektů se zabývali J. Ocampo Marín, B. Panzer — W. Thümmel, V. Iancu, I. Ionica, V. E. Hanzeli a další. — Do sekce typologické byl ohlášen příspěvek G. Francescata, který srovnává lingvistickou typologii se strukturální dialektologií; centrálním pojmem je mu „diasystém“.[16]

J. Chloupek

 

[77]V sekci sociolingvistické bylo předneseno celkem 29 referátů. V porovnání s minulým kongresem bylo jich tedy mnohem více, což jasně svědčí o vzrůstajícím zájmu lingvistů o tuto mladou vědní disciplínu. Lišily se navzájem tematicky i metodologicky a dobře odrážely jak domácí mimojazykovou situaci přednášejících, tak také jejich domácí lingvistické tradice. Většina referátů byla obecnější povahy; nejvíce se jich věnovalo zkoumání předmětu a metodologie sociolingvistiky. Tak N. Denison v zahajovacím referátu o sociolingvistice a vícejazyčnosti vyzvedl jako důležitý úkol sociolingvistiky stanovení jazykových rejstříků (stylů, linguistic registers)[17] a jejich funkční popis, což zahrnuje i pokus stanovit situační kategorie (categories of setting), v nichž různé rejstříky fungují. Kde přecházení do jiného jazyka můžeme pozorovat zcela jednoznačně, můžeme stanovit vztahy mezi jazykem a determinující situací. Otázkami jazykových rejstříků se zabývala i J. N. Urová; od lexikální klasifikace názvů barev do tří kategorií a zjištění těchto kategorií v rejstřících rumunských a anglických dochází autorka u jmen barev k protikladu obou rejstříkových systémů a nakonec k otázce relevantnosti zvoleného příkladu pro stylistiku a překládání. — Referát J. Ellise pojednával o vztahu sociologické a institucionální lingvistiky k lingvistice popisné a sociologii, dále se zabýval teorií jazykových variant a rejstříků, i situačními (v tom i sociálními) a lingvistickými kritérii a konečně badatelským úkolem essexského rusistického týmu. — F. P. Filin, D. J. Dešerjev a N. G. Korlateau zdůraznili, že otázky sociolingvistiky, tj. především výzkumu působení sociálních faktorů na fungování a vývoj jazyků, neprávem dosud nedošly náležité pozornosti lingvistů. Vliv sociálních faktorů na jazyk je hlavně dvojí: (1) živelné působení společnosti na jazykovou činnost a (2) její uvědomělé regulování procesů jazykového vývoje. S působením sociálních faktorů jsou spjaty procesy vzájemného působení jazyků a dílem i spontánní jazykové změny v jazykové struktuře. — Otázkám jazykového plánování (language planning, LP) se věnoval E. Haugen. LP je relativně nový termín,[18] zahrnující veškerou činnost určenou ke kontrole jazykové změny. Zatímco lingvistika má svůj původ v LP, v moderní době považuje svou funkci víceméně za čistě popisnou a analytickou. Ve všech typech aplikované lingvistiky se však prvek LP uplatňuje; je proto důležité vyvinout model, který nám umožní porozumět vztahu mezi lingvistikou a LP. Hlavní činnost plánovatelů může pak být popsána jako selekce (výběr jaz. formy), kodifikace (struktura jaz. formy), přijetí (výběr jaz. funkce) a zpracování (struktura jaz. funkce). Na referát Haugenův tematicky navázal L. M. Kchubchandani referátem o jazykovém plánování v mnohajazyčné komunikační síti v prostředí indickém. — A. Vašek v ref. o předmětu a metodologii lingvistické karpatologie definoval lingvistickou karpatologii jako studium historie vzájemné interference jazyku a dialektů karpatské oblasti; mluvil o sociálních činitelích tamního jazykového vývoje a o metodě zkoumání této oblasti. — T. V. Bodaletov připomněl, že srovnávací lingvistika nepracuje dosud v žádoucí míře s materiálem sociálních dialektů; konfrontací slovanských profesionálních argotů s jinými dospívá k některým shodným strukturním znakům (slovotvorným aj.), k perspektivě „sociálně dialektových“ univerzálií. — G. M. Pintea a E. Negrici navrhli kvantitativní metodu výzkumu u mluvčích, a to tak, že sblížili dialektologii s demografií. Jako základní opěrný bod (repère) stanovili zde „společenský dosah komunikace jedince“, vyplývající ze „společenského dosahu jeho výskytu ve vztahu ke společnosti“. — L S. Harms vystoupil ve svém referátě (proti dosavadnímu popisování sociálního dialektu v rámci jaz. jednotky) s předpovídáním platnosti sociálního dialektu v meziskupinové komunikaci. — Jazyk ústní poezie jako problém sociální dialektologie představila A. V. Desnická; při studiu vztahu jazyka ústní poezie k nespisovné složce národního jazyka a k jazyku spisovnému (psanému) nutno přihlížet k sociálně histo[78]rickým, kulturním i geografickým podmínkám konkrétní jazykové situace. — J. Klare ve svém ref. o problematice členění slovní zásoby vycházel ze systémové povahy jazyka a jeho složek; na vývoj lexika působí zároveň vnitřní i vnější jazykoví činitelé, a proto je vhodné přiměřeně omezit redukování jazyka na systém rozmanitých věcných vztahů; třeba odhalit vztahy mezi lexikem a označovanou mimojazykovou realitou.

Jiné referáty se věnovaly geneticky nebo sociálně zřetelně podmíněným jazykovým jevům. K obecnějším zde náležely čtyři referáty: N. A. Baskakov ukázal (na materiálu turkotatarských jazyků v SSSR), jak silný vliv měl vznik a rozvoj nových výrobních a společenských vztahů na jazyky Sovětského svazu. Rozšíření významu jazyků se starou písemnou tradicí i vznik nových spis. jazyků přinesl s sebou též změny v jejich struktuře. Vývoj současných turkotatarských spis. jazyků se v oblasti gramatiky projevuje: (1) normalizací jejich gramatické struktury na základě vedoucího dialektu a produktivních prostředků dialektů jiných, (2) některými typologickými změnami vlivem jiných spis. struktur, především ruštiny. Obojím jsou poznamenány všechny složky morfologie i syntaxe. — Referát I. Lutterera seznámil posluchače s důležitějšími otázkami výzkumu osobních jmen a ukázal na jejich zřetelnou společenskou podmíněnost. — D. W. Maurer zkoumal vztah jazyka k nepřátelské dichotomii mezi vládnoucí kulturou (culture, C) a různými druhořadými (zločineckými) kulturami (sub-cultures, SC) v USA. Tyto SC jsou kulturní (společenské) útvary, lišící se od C — i mezi sebou navzájem — názvy ustálených kulturních ukazatelů a také rozdílnými způsoby jazykového vyjadřování. K intenzifikaci rozvoje všech SC i k jejich konzolidování dochází právě tlakem ze strany C a jejím vlastním diferenciačním procesem. — A. Lombard jednal o otázkách přejímání slov, při přejetí kontaktem (1) přímým, ze sousedního jazyka (jev běžný), a (2) kulturním, dálkovým. — Tři další referáty byly věnovány sociolingvistickým jevům konkrétnějším, „hotovým“ změnám jazykového systému. J. Young pojednal o jazykových výrazech existujících v oblasti vzájemných lidských vztahů, například keigo v japonštině má zvláštní výrazy pro nadřízené a podřízené. — Ref. J. Foxe jednal o oslovovacích zájmenech ve španělštině a jejich užívání ve světle sociálních vztahů. — Sem náležel i referát Jr. Mc Davida a I. Ravena o systémových prvcích se sociálním významem v severoamerické angličtině.

Mluvou vyhraněné society se zabývaly referáty K. Reina a R. Todorana. K. Rein osvětlil svérázný historickospolečenský i jazykový bilingvní vývoj sekt novokřtěnců hornoněmeckého původu žijících dnes v USA. — R. Todoran se ve svém referátu zabýval profesionálním argotem rumunských zemědělců a zároveň sezónních kočovných sklenářů na Klužsku.

Několik referátů podávalo výsledky sociolingvistického studia jazykové situace v jisté zemi, státě. Referát S. Braunera jednal o etnické struktuře a lingvistické situaci v oblasti Ségou (o vývoji bambary jako národního jazyka republiky Mali). — Tematicky příbuzný byl referát K. Hubera o obecně platných charakteristických rysech vývoje nových jazyků v Asii a Africe (na základě basahy v Indonésii). — M. Naik ukázal, jak rozsáhlou oblast výzkumu představuje pro sociolingvistiku Indie se svým velkým množstvím nespisovných jazyků, z valné části dosud neprozkoumaných. — S. Morag poskytl vhled do strukturní i funkční přestavby současné hebrejštiny. — H. J. Garnentz mluvil o procesu rozplývání dialektů na severu Německé demokratické republiky a jeho sociální podmíněnosti.

A. Vašek

 

Matematická lingvistika neměla na kongresu samostatnou sekci, takže referáty týkající se této problematiky (celkem jich bylo asi 74, počítaje v to i strojový překlad) byly rozptýleny do stávajících 13 sekcí. Referáty z oblasti algebraické lingvistiky byly většinou zařazeny do sekce teorie jazyka nebo do sekce syntaktické (srov. zde, s. 69—71). Naproti tomu referáty z kvantitativní lingvistiky a z tzv. aplikované lingvistiky strojové byly převážně zařazeny do sekce označené jako „varia“. [79]Několik referátů z oblasti kvantitativní lingvistiky bylo vzhledem k předmětu studia zařazeno do sekce stylistické, sémantické, popř. do sekce pro typologii jazyků. Tím byl celkový obraz matematické lingvistiky na X. mezinár. kongresu lingvistů značně roztříštěný, takže podle situace na kongresu nelze dobře usuzovat ani na stav a vývoj, ani na perspektivy matematické lingvistiky a jejích složek.

V naší zprávě si všimneme referátů z kvantitativní lingvistiky, které byly zařazeny do sekce „varia“. Byl to především referát J. Gentilhomma, zabývající se cvičeními charakteru logicko-matematického, která jsou určena studentům logiky, matematiky a lingvistiky. Kritériem pro obtížnost těchto cvičení mohou být podmínky ekvivalence dvou automatů s konečným počtem stavů. — H. H. Josselson ukázal na význam vhodného využití počítačů při studiu morfologie ruského substantiva. Speciální pozornost byla věnována alternaci samohláska/nula v nom. sg. maskulin a gen. pl. feminin a neuter obsažených v slovníku Ušakovově a v akademickém slovníku. Na počítači pak byla sledována distribuce tohoto jevu. Cílem práce je odstranit přibližná určení týkající se častosti tohoto jevu i stanovit počet výjimek. — F. Papp referoval o výsledcích studia délky slov v slovníku a v textu. V slovníku je tato délka větší než v textu, neboť zde se neopakují slova „krátká“, tj. formální. Dále autor sledoval i počet významů většiny maďarských slov a pokusil se postihnout jej formulí. — C. Maneca dokazoval na základě frekvence, že v určitém členu v rumunštině je vlastně zachováno latinské ukazovací zájmeno ille, které se zpravidla vyskytovalo na druhém místě za členem určeným. — E. Mater vyzdvihl ve svém ref. význam strojového zpracování pro lexikografickou práci; jde i o kvalitativně odlišný postup než při zpracování manuálním. Při sledování dosud neznámých pravidel a strukturálních vlastností mohou se nedůslednosti v gramatickém systému projevit jako chyby. Ty pak mohou mít heuristický charakter a upozornit na dosud neformulované zákonitosti.

Do oblasti algebraické lingvistiky a strojového překladu se v sekci „varia“ hlásily např. tyto referáty: V. Beckerová-Makkaiová se zabývala programem pro strojový překlad, který umožňuje při binárním překladu automaticky obrátit tvary jednoho jazyka do druhého. — I. Filotti se užitím pojmů ekvivalence a kongruence pokoušel o další rozvedení svých prací týkajících se gramatiky s konečným počtem stavů. — K. Čulík se snažil na základě víceméně intuitivním postihnout: (1) jak vyjádřit větnou strukturu S + P a (2) co je jazyk. Jeho tvrzení byla z hlediska lingvistického sporná. — Dva rumunští referenti C. V. Crăciun a G. Mihăilă rozvíjeli Marcusovy myšlenky týkající se lingvistického kalkulu teorie grafu. — A. Cărăuşu se zabýval pojmem syntagmatu a podal jeho algebraickou definici. — A. Makkai seznámil v ref. s výsledky statistického studia slovesných idiomů (spojení slovesa + adverbia) v současné angličtině. Rozlišil tři druhy těchto idiomů a pokoušel se je charakterizovat diachronicky. Podle Pearsonova koeficientu korelace byla stanovena těsnost kombinací jednotlivých spojení. — M. Těšitelová ve svém referátu naznačila některé problémy náhodného výběru v lingvistice. Ukázala, že náhodný výběr dostačující celkem pro studium tvarů a druhů slov nestačí pro studium týkající se gramatických kategorií a lexikálních jednotek; pro ně je třeba hledat výběr jiného typu. — V sekci typologie jazyků se I. V. Perebejnosová zabývala využitím statistických metod v typologii jazyků slovanských a germánských. Pokusila se mimo jiné stanovit koeficienty blízkosti jednotlivých fonologických systémů zmíněných jazyků. — Do sekce označené teorie jazyka byl zařazen ref. R. G. Piotrovského shrnující výsledky studia hodnot informace a redundance, získané aplikací Shannonovy metody na některé jazyky indoevropské a turecké. Dále byly předloženy výsledky studia informace a redundance při srovnání funkčních stylů a bylo sledováno rozložení informace v textu. — V sekci poetiky se S. Marcus (Rumunsko) ve svém ref. pokoušel podat model jazyka básnického a vědeckého a postihnout i jejich strukturu rytmickou. Pomocí topologie se pak snažil vyložit povahu básnické komunikace.

Z ostatních referátů z oblasti kvantitativní lingvistiky zaslouží zvláštní zmínky refe[80]ráty zabývající se problematikou modelování v jazyce, N. D. Andrejeva (o statistickokombinačním modelování jazyků, daném vztahem systému v jazyce a spojením jazykových prvků v textu) a I. A. Meľčuka (model „meaning-text“, srov. i zde, s. 73).

Několik referátů se opíralo o využití statistických metod v oblasti fonologie; L. P. Blochinová a R. K. Potapovová se pokusily o formálně kvantitativní popis fonologického systému. — D. Macrea a A. Roceric-Alexandrescu se zabývali frekvencí fonémů i vyšších jednotek (slabik a slov) v rumunštině. — R. Mihăilescu a I. Voinescu sledovali fonematickou entropii při afáziích, hláskové změny ve vztahu k frekvenci slov byly předmětem referátu A. Weijnena.

Gramatiky a některých jejích jevů se týkal např. referát J. Kunzeho, snažící se pomocí teorie množin nově stanovit pojem slovního druhu a vyloučit při tom tzv. hybridní slovní druhy. — D. Müllerová-Ottová referovala o relativní frekvenci deminutiv se sufixem -k v slovanských jazycích. — A. Rigault studoval rod francouzských substantiv na základě statistickém (i experimentálním).

Také v oblasti stylistiky některé referáty využívaly statistických metod; S. I. Kaufman se zabýval kvantitativní analýzou některých jazykových prostředků charakteristických pro technický styl v ruštině, angličtině a francouzštině. Analogickou tematiku měl i referát L. Hoffmanna, který kladl zvláštní důraz na kvantitativní charakteristiky vědeckého jazyka zejm. v oblasti lexikální a syntaktické. Otázkami kvantitativní stylistiky se zabývali A. a J. Stanovi; snažili se zjistit stylistické parametry pro individuální literární dílo i pro celou literární epochu.

M. Těšitelová

 

V rámci kongresu se konalo i zasedání Stálého mezinárodního komitétu lingvistů (CIPL), který je nejvyšším nadnárodním orgánem jazykovědců a rozhoduje mj. i o místech lingvistických sjezdů. Zasedání rozhodlo o důležité organizační změně: jeho členové už nebudou stanoveni natrvalo (jako dosavadních 12 členů, kteří zůstávají ovšem stálými členy i nadále; jedním z nich je i československý zástupce akad. B. Havránek), ale budou voleni jen na pětileté období. Tímto novým způsobem bylo již v Bukurešti zvoleno dalších šest členů, a to B. A. Serebrennikov (SSSR), Mattoso Câmara (Brazílie), Š. Hattori (Japonsko), W. Moulton (USA), Iorgu Iordan (Rumunsko) a P. Ivić (Jugoslávie). Čítá tedy CIPL dnes celkem 18 členů. — Bylo poukázáno i na svízelnou finanční situaci mezinárodní lingvistické bibliografie, kterou CIPL vydává, a členové požádáni o intervenci u vlád svých zemí pro podporu této významné publikace.

X. mezinárodní kongres lingvistů byl zakončen projevem generálního sekretáře prof. A. Rosettiho, který přehlédl a zhodnotil celé jednání kongresu. — Přednášky i diskuse na kongresu vyjdou jako celek tiskem v nakladatelství RAV.

Účast lingvistů z ČSSR i jejich aktivita byly značné a vědecky nesrovnatelně větší, než mohly být na IX. lingvistickém kongresu; rovněž i podíl sovětské jazykovědy byl velký a pronikavý, jak je vidět i z tohoto přehledu. (Obojí tato velká účast — čs. účastníků bylo přes 40, sovětských přes 100 — byla umožněna zejména tematickými zájezdy turistickými za cenu osobní obětavosti účastníků; na naší straně měl o ni velkou zásluhu i Čs. literární fond.) Velmi malá byla účast z Polska, rovněž slabá z Jugoslávie a Bulharska; příčinou byly zřejmě nepříznivé valutní podmínky, které byly příznivé jen pro státy s volně směnitelnou valutou, kdežto pro ostatní velmi ztížené.

Oficiální rumunští představitelé věnovali kongresu velkou pozornost i podporu (na zahájení měl projev sám s. G. Maurer); rovněž společenský rámec tohoto zasedání mezinárodního kongresu byl skvělý a rumunská vláda i lingvistická obec prokázaly sjezdu rozsáhlé pohostinství. Pohotovost a rychlost organizačního sjezdového byró byly vynikající a rovněž pomáhající mladí pracovníci i studentky a studenti osvědčili obdivuhodné schopnosti společenské, organizační i jazykové. Všem jsou čeští lingvisté zavázáni díkem.

rd.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 1, pp. 66-80

Previous Marie Ludvíková: Kombinatorika českých fonémů z kvantitativního hlediska

Next Milan Romportl: Congressus phoneticus Praha 1967