Rozhlasová forma a rozhlasový posluchač

Václav Růt

[Articles]

(pdf)

La forme spécifique de la radiodiffusion et l’auditeur

Jak se v rozhlase projevuje nedostatek vzájemného působení mezi vypravěčem-hercem a posluchačem? To je problém těchto poznámek.

Na psychologickou a společenskou situaci posluchače v rozhlase narazili rozhlasoví teoretikové (a ovšem i praktikové) několikrát a všimli si jí i sociologové (na př. Geiger a jiní).

Rozhlas na celém světě opatřoval si nejprve své programy tím, že přenášel před mikrofon hotová díla literární v nejširším slova smyslu, ať to byla hra nebo přednáška nebo zpráva. Ukázalo se však, že divadelní hra před mikrofonem selhávala, že bylo třeba změnit tvářnost přednášek, jakmile byly přeneseny z přednáškového sálu před mikrofon, a ze zprávy — a především ze zprávy rozvedené v líčení — vytvořil se dokonce nový a v rozhlase dnes ustálený tvar, totiž reportáž. Rozhlas vytvářel ve slovesném umění novou formu. Ta je dána s jedné strany technikou rozhlasu, pro niž materiál musí být nově koncipován, a s druhé strany porozuměním posluchačů. Dříve než se pustíme do poznámek k těmto dvěma otázkám, upozorňuji, že nepřihlížím k hudbě, která má svoje speciální řešení; odkazuji v tom na článek dra Vetterla z Brna, který uveřejnil závažnou studii v „Revue de la Radio-diffusion“.

Technika rozhlasu: aparát, který se postavil mezi posluchače a řečníka, náhle změnil situaci. Názor, jaký zastával na příklad Richard Kolb („Das Hörspiel“), že totiž technika nepůsobí na formulaci, je již opuštěn. Rozhlasově vysílání je technický zápis zvuku; nezáleží na tom, je-li to zápis současný nebo zápis nahráním. Technika rozhlasu vymezuje především materiál, s kterým rozhlas pracuje: je to oblast zvuků, které muže mikrofon zachytit a amplion reprodukovat. Dílo slovesné je tu omezeno na strukturu akustickou, čistě slovesnou, ke které proti recitaci přistupuje šum, neartikulované zvuky a pod.

Srovnejme to na příklad s divadlem! Volím divadlo jako onen druh umění, který „sjednocuje všechna umění v jednom“ a který je „myšlenka současně vyjádřená slovem, zpěvem, gestem, kostýmem, dekorací, rekvisitou, světlem“ (Gaston Baty a René Chavance „La vie de l’Art théatral“), protože tyto dvě definice přesně nám rozkládají divadelní dílo a jeho složky.[1] A k tomu přistupuje ještě „vzájemné působení mezi dějem, řečí a publikem“. Gregor , Weltgeschichte des Theaters“), ale o tom později.

Rozhlasová hra nebo lépe řečeno každá relace je proti tomu myšlenka, vyjádřená slovem nebo zpěvem a hudbou — a tady jsme téměř u konce. Gesto, optické gesto rozhlas nemá, ani kostým, ani dekoraci, ani rekvisity, ani světlo. Zbývá tedy řeč. I v ní najdeme gesto — geste oral, jak je nazývá Marcel Jousse, — vyjádřené zvednutím nebo klesnutím hlasu, melodií, zesílením nebo zeslabením, v řeči najdeme jistou charakteristiku postavy, v dialogu může být i akce, ale to je vše. Vedle toho je tu ještě rekvisita, lépe řečeno, její zvuk: otvírající se dveře nevidíme, sly[224]šíme jen jejich vrzání. Tak jako řeč i takovéto zvuky jsou samostatné; mohou nastupovati samy o sobě, deformovány prostorem, v kterém zaznívají, ale to všechno jsou jenom akcesoria, nikoli zdroje samy. Cesta rozhlasu vede tedy především k tvarům mluveným. Rozhlas, toť po staletích velkolepá obnova, renaissance mluveného slova. Návrat k pohádkám, k epickému vypravování a zároveň jejich pokračování. Ale onen kontakt, živý a úrodný styk vzájemného působení tu není.

Uvedu příklad. Víte, jak nesportovci poslouchají sportovní reportáže redaktora Laufra. Není to jenom napínavost děje, která je k tomu vede, je to živost a přirozenost vypravování, instinktivně vyhmátnutá. Epitheta constantia, jejichž význam až do nedávna jsme dobře necítili, nabyla nového praktického významu. Fráze, neustále opakovaná o téže situaci, je důležitou složkou tohoto vypravování o footballu. Řeč je přirozená, beze zbytku. Její pohyb odpovídá vzrušení situace. Nebo jiný příklad: rozhlasový rozhovor má velmi silné účinky, je-li to rozhovor přirozený nebo jestliže se mu aspoň blíží. Nesmí v něm být znát psaný tekst. Je to „fotografování“ mluvené řeči, přesný zápis, který teprve konstrukcí a kombinováním dosáhne své plné účinnosti.

Po těchto několika základních věcech, tak říkajíc abecedě rozhlasové teorie, obrátíme se k otázce rozhlasového posluchače. Se strany rozhlasu: relace musí být srozumitelná; učíme se tomu, co je to poslouchat. Každý prvek rozhlasového vysílání je určitý významový znak, který musí být posluchači znám. Rozhlas hovoří k němu jeho vlastní řečí. Situace posluchače: poslouchá každý sám nebo v malých skupinách. Všechno to, co platí o zákonech masy, na příklad v divadle nebo na schůzi, při recitaci, v rozhlase není. Jak se to projevuje na rozhlasové relaci, ukáže tento příklad: před rokem jsme slyšeli ministerského předsedu dra Hodžu, když ohlašoval abdikaci presidenta Masaryka. Neřečnický, prostý způsob, jakým mluvil a který šel přímo ke každému z nás, prostě dával cítit vážnost okamžiku. To byla řeč rozhlasová. Snad jste někteří z vás slyšeli — hlavně z ciziny — přenos řeči vedoucích státníků z velkého shromáždění. Zatím co v případu Hodžově jsme cítili, že všichni občané státu jsou spojeni v jedno při jeho řeči, v druhém případě ani nadšený pokřik shromážděného davu zdaleka nevyvolává takový mohutný dojem veliké duchovní jednoty. Posluchači rozhlasu tvoří jednotu ducha a myšlení, která mnohem méně podléhá snadnému vzrušení, ale zato jde mnohem a mnohem hlouběji.

Druhý problém, před kterým stojíme, je otázka, kdo právě poslouchá, ke komu mluvíme; je to intelektuál, je to sedlák, je to hospodyně? Každá relace má jistě svůj základní kruh posluchačů, který se mění a posouvá. Rozhlasu pak náleží mluvit různými jazyky, podle toho, ke komu chce mluvit. A nejtěžší ovšem je, chceme-li mluvit ke všem. Je to příležitost řídká a tak vzácná, že — podle mého mínění — náleží pouze největším událostem v životě národa. Úkolem rozhlasu je pak nalézat „jednotu v rozmanitosti“, jak zní termín literární teorie (Walzel, Gehalt and Gestalt). A tu je další problém rozhlasu. Zatím co kniha, divadlo, noviny se obracejí k určitému jim známému okruhu diváků nebo čtenářů, rozhlas se obrací k posluchačům všech vrstev nejen společenských, ale i kulturních. Žádá se po něm nejen „vysoké umění“ (Mukařovský), ale žádá se po něm i úroveň lidí s kulturní mentalitou, charakteristickou pro dnešní dobu. Posun kulturních hodnot směrem shora dolů, jak se jeví v celé šíři kulturního života, objevuje se i v rozhlase. Rozhlas má [225]přinést nejen Beethovenovu IX. symfonii nebo klasickou tragedii, ale i lidovou hru, velmi prostičké úrovně a dechovou hudbu. Ale odmítáme možnost, že by rozhlas byl pouhým receptorem a zrcadlem kulturního života; rozhlas tvoří jednu z jeho složek a je sám tvůrcem hodnot.

Čeho by si bylo přáti, je to, aby se tyto problémy studovaly. Vyplyne z toho jak poučení rozhlasu pro jeho práci, tak poučení jeho posluchačům a posuzovatelům. Mnohá nedorozumění bude možno potom vyložit.

Slovo a slovesnost, volume 2 (1936), number 4, pp. 223-225

Previous Bohumil Trnka: O analogii v strukturálním jazykozpytu

Next Jan B. Čapek: Poznámky o stylu, jazyku a zařadění Kuzmányho „Běly“ (K jejímu stoletému výročí)