Výbor z díla Gyuly Lazicziuse

Jiří Krámský

[Chronicles]

(pdf)

Выбор работ Дюлы Лазициуша / Extraits de l’oeuvre de Gyula Laziczius

vydaný[1] na paměť jeho 70. narozenin je zaslouženou poctou tomuto přednímu představiteli strukturalismu.

Po článku „O fonologii“ (r. 1930) brzy následovala stať „Fonologie změny maďarských konsonantů“. Oba články svědčí o přímém vlivu de Saussura, pražské školy, zejména Trubeckého a Jakobsona, avšak též Sapira. Jak uvádí Sebeok, jeho pojetí fonologie jako nezávislého odvětví deskriptivní lingvistiky, věnované studiu funkce hlásek řeči, jej nejtěsněji spojovalo s pražskou školou,[2] s Mathesiusovým pojmem „funkční lingvistiky“. Laziczius stanovil tři cíle fonologie: identifikaci hlásek s lexikální nebo gramatickou funkcí, distribuci takových elementů a konečně stanovení a srovnání fonemických systémů, tj. studium typologie. Laziczius aplikoval svoji teorii na konkrétní materiál a přispěl tak k řešení problému zmizení krátkých samohlásek na konci slova v staré maďarštině. — Prvním z jeho větších děl je „Úvod do fonologie“ (Berezetés a fonológiába, Budapest 1932); má tři části: a) obecnou fonemiku, b) fonemiku maďarštiny, c) historickou fonemiku. Mezi nejcennější kapitoly první části patří přehled historie fonologické teorie. Druhá část obsahuje první popis fonémů maďarštiny a originální výklad strukturální dialektologie; L. vnesl jasnou a jednoduchou strukturu do zdánlivě chaotické fonetické rozrůzněnosti šesti dialektických oblastí Maďarska. V třetí části zdůraznil, že hláskové změny jsou bez výjimky mutace a hledal jejich vzájemné vztahy, aby určil vývojové tendence charakterizující určitý stav jazyka.

V dvanácti letech následujících po vydání „Úvodu do fonologie“, publikoval L. řadu prací z hungaristiky, o ugrofinských jazycích a z obecné lingvistiky. Jeho výzkumy se neomezovaly jen na fonetický aspekt jazyka, nýbrž zabýval se řadou problémů morfologie a lexikologie, jak synchronické, tak i diachronické. Jeho druhým větším dílem je „Obecná lingvistika — Otázky principu a techniky“ (Általános nyelvészet, Budapest 1942), jehož obsah vysvítá z názvů 12 kapitol: (1) autonomie lingvistiky, (2) předmět lingvistiky, (3) Bühlerův třetí axióm — místo lingvistiky, (4) jazyk jako znak, (5) jazyk jako systém, (6) podsystémy v jazyce, (7) jednota jazyka, (8) rozlišení mezi jazykem a řečí jakožto metodologický princip, (9) znak jako metodologický princip, (10) vyjádření významu a vyjádření emoce, (11) rozdíl mezi synchronií a diachronií, (12) jiné metodické chyby. Laziczius považoval tuto monografii za prolegomena ke čtyřsvazkovému dílu věnovanému fonetice, fonologii, lexikologii a syntaxi, mohl však vydat pouze fonetiku (Fonétika, Budapest 1944), v rukopise je morfologie a zlomky syntaxe.

Sebeok hodnotí v závěru svého úvodu Lazicziuse jako vědce, v němž se soustředilo to nejlepší z lingvistického myšlení ruského, amerického, švýcarského, českého a dánského, jež obohatil ze zdrojů svého vlastního národa.

[223]V referátu pokládáme za účelné komentovat jen ty stati, které významněji charakterizují autorův přístup k problémům strukturalismu, zvláště k těm problémům, které jsou ještě dnes živé. Vydavatel zahrnul do výboru všechny stati psané německy, francouzsky nebo anglicky a kromě toho výběr z německé edice jeho fonetiky, přeložené W. Steinitzem. Necháváme stranou fonetické stati: Gegenstand und Gliederung der Phonetik, Kurzgefasste Geschichte der Phonetik, Schrift und Lautbezeichnung a Geschichte der Silbenfrage, zaujímající velkou část knihy (s. 126—226). Jsou to zajímavě podané kapitoly z fonetiky, které mají značnou naučnou cenu a obsahují kritické zhodnocení historických kontroverzí o různých problémech, zejména o problému slabiky. Z rámce výboru zcela vypadá stať „Fr. Hegels Einfluss auf V. Bělinskij“, která je v čele výboru. Domníváme se, že větším přínosem pro celý výbor by bylo, kdyby byl vydavatel místo obsáhlých partií z fonetiky uveřejnil překlad některých kapitol z Lazicziusovy „Obecné lingvistiky“, které by prohloubily Lazicziusův profil obecného lingvisty.

Ve stati „Probleme der Phonologie“ odmítá Laziczius Trubeckého psychologickou definici fonému a zabývá se podrobně názory W. Doroszewského. Souhlasí s jeho názorem, že psychologická definice fonému je nepoužitelná, avšak polemizuje s jeho dalšími dvěma definicemi, a to s definicí z r. 1931 (Travaux IV), podle níž rozdíl mezi fonémem a hláskou je rozdílem mezi autonomní a neautonomní jednotkou fonetického systému, a s definicí z r. 1932, jež rozeznává nejen autonomní a neautonomní jednotky, ale i jednotky funkčně aktivní, pasívní a neutrální. Aktivní je jednotka tehdy, zúčastní-li se morfologických alternací, pasívní je ta jednotka, která sice nemá morfologickou funkci, avšak slouží k indikaci určitých slov a jinou, sousední jednotkou nemůže být nahrazena, jako je tomu u jednotky neutrální. Laziczius odmítá toto hromadění kategorií, protože jevy, které Doroszewski zahrnuje pod pět tříd, dají se vřadit do dvou tříd: fonémy a varianty. Podle Lazicziuse je zcela nadbytečné vytvářet pro polské neutrální /t, d, n/ zvláštní kategorii, protože to jsou fakultativní varianty, které s variantami jiného druhu, jako je polské /η/ (kombinatorická varianta). Ač Doroszewského teorie je nesprávná, přece jen má podle Lazicziuse v základě zrnko pravdy, a to v tom, že i varianty mají určitou funkci. Jak funkčně neutrálním, tak i pasívním jednotkám připisuje Doroszewski určitou funkci, která je však jiná než u aktivních jednotek; poněvadž však nedovede přesněji označit tyto funkční rozdíly, stírá hranici mezi oběma velkými fonologickými kategoriemi, fonémy a variantami. V dalším přidává Laziczius k těmto dvěma kategoriím třetí, tzv. emfatika. Na příkladě maďarského slova ember „člověk“ ukazuje, že v emfatické řeči je počáteční vokál tohoto slova dlouhý. Protiklad krátkého a dlouhého e zde není významově rozlišující na stejné rovině jako např. protiklad [ø] — [ø:] ve slovech tör [tør] ‚zlámej‘ a tőr [tør] ‚dýka‘, nýbrž je významově rozlišující v rovině citových hodnot. Kategorie emfatik stojí uprostřed mezi kategorií fonémů a kategorií variant. Fonémy, emfatika a varianty jsou podle Lazicziuse znakové elementy, které rozdílným způsobem jsou účastny na Bühlerově trojí funkci znaku, totiž na výrazu, apelu a projevu. Fonémy jsou tudíž definovány jako znakové elementy, které jsou pro všechny tři jmenované funkce stejně relevantní, emfatika jen pro funkci apelu a výrazu a varianty jen pro funkci výrazu. Fonologie se má zabývat nejen fonémy, nýbrž i emfatiky a variantami; fonetika výzkumem hlásek.

Zatímco následující stať „A New Category in Phonology“ se zabývá problémem emfatik a v podstatě opakuje totéž, co bylo řečeno v předcházející stati, pojednává další stať „Das sog. dritte Axiom der Sprachwissenschaft“ o jednom ze čtyř Bühlerových axiómu lingvistiky, v němž se Bühler snaží spojit Humboldtovo rozlišení „energeia“ a „ergon“ s de Saussurovým rozlišením „langue“ a „parole“. Laziczius se snaží dokázat, že toto spojení je nesprávné, neboť rozlišení Humboldtovo nepřichází pro jazykovědu v úvahu. Pod langue rozumí de Saussure sociální, [224]pod parole individuální část lingvistických daností; dohromady pak obojí tvoří langage. Máme-li na mysli čtyři momenty, které podle Bühlera nutno rozlišovat, totiž Sprechhandlung, Sprachwerk, Sprechakt a Sprachgebilde, vidíme, že termíny Sprache (Sprachwerk, Sprachgebilde) a Sprechen (Sprechhandlung, Sprechakt) se nekryjí s termíny langue a parole.

V stati „Die Scheidung Langue — Parole in der Lautforschung“ autor se obrací proti názoru, že k jazyku (langue) patří fonémy a varianty k parole, a dokazuje, že rozsah jazyka (langue) zahrnuje i varianty. Rozdíly, které jsou mezi fonémy, emfatiky a variantami, nejsou podle autora principiální, nýbrž prostě graduální povahy: emfatika, která, jak již bylo uvedeno, jsou relevantní pro dvě funkce, stojí o stupeň výše než varianty, které jsou relevantní jen pro funkci výrazu; na vrcholu této hláskové hierarchie stojí fonémy, které se zúčastní všech tří funkcí. Nemůže tedy platit téze, že hranice mezi langue a parole probíhá mezi fonémy a variantami. Svým sociálním charakterem patří pravé varianty k langue, stejně jako emfatika a fonémy; všechny jsou realizovány na úrovni řeči (Rede).

V krátké stati „Zur Lautquantität“ zkoumá autor kvantitu maďarských vokálů a klade otázku, do jaké míry odpovídají fyzikální hodnoty trvání hlásek jazykovým kvantitativním kategoriím. Odpověď na tuto otázku vidí v důkazu E. a K. Zwirnera, že objektivní hodnoty trvání německých vokálů se dají znázornit Gaussovou křivkou. Kolem střední hodnoty se seskupují odděleně rozložení krátkých a dlouhých vokálů. Oddělení musí být provedeno nejdříve lingvisticky, neboť bez předchozího určení jazykové kvantity nelze poznat pravidelnost fyzikálních kvantitativních poměrů. Autor provedl měření délky maďarských vokálů podle metody Zwirnerovy a došel v podstatě ke stejným výsledkům, jaké byly dosaženy v němčině, tj. na diagramech lze jasně pozorovat zřetelně oddělené seskupení objektivních hodnot trvání vokálů.

V článku „La définition du mot“ dochází autor k závěru, že slova jsou lingvistické znaky složené z určitých fonických elementů, které jsou schopny fungovat buď v kontextu (Zeichenfeld), nebo v situaci (Zeigfeld) a které nadto tvoří systém.

V stati „Phonétique et phonologie“ zamítá autor pojetí fonetiky jako vědy přírodní, psychologické pojetí fonologie a oddělování fonologie a fonetiky. Trubeckého fonologie je podle něho neúplná, protože obsahuje jen repertoár hlásek z hlediska reprezentativní (distinktivní) funkce; do fonologie patří však i funkce apelová a výrazová, tedy kromě fonémů i varianty a emfatika.

Syntaxi je ve výboru věnována jedna stať, a to „Die Kernfrage der Syntax“. Tématem této stati je otázka, zda je syntax učením o útvarech (Gebilde), především o větě, jak se domnívá Ries a jeho stoupenci, nebo zda má pojednávat jen o syntaktických prostředcích jazyka, o větných elementech (Satzelemente), jak tvrdí Miklosich. Autor sdílí v podstatě pojetí Miklosichovo: odstraňuje větu jako předmět výzkumu ze syntaxe, neboť nepatří ani do syntaxe, ani do jiné části gramatiky, ba nemá oprávnění, aby byla předmětem lingvistického bádání. Věta není ani jev patřící do langue, ani do parole. Je to nástroj řeči, který zahrnuje individuální i sociální momenty. Kdyby věta obsahovala jen momenty sociální, patřila by do Saussurovy „linguistique de langue“, kdyby měla rysy jen individuální, do „linguistique de parole“. Vzhledem k svému smíšenému charakteru nemůže být předmětem studia lingvistického.

Výbor z prací G. Lazicziuse nám ukazuje, jak v mnohém byly názory Lazicziusovy plodné a podnětné i jak rychle se lingvistika vyvíjí.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 2, pp. 222-224

Previous Ludmila Uhlířová: O počítačích v jazykovědě

Next Red. poznámka