Z VI. mezinárodního sjezdu slavistů v Praze

Z. F. Oliverius, Z. Hlavsa, J. Kořenský, V. Barnetová, V. Hrabě, K. Svoboda, J. Filipec, E. Michálek, P. Piťha, M. Racková

[Discussion]

(pdf)

VI-ой международной съезд славистов в Праге в 1968 г. / VIe Congrès International des Slavisants à Prague

VI. mezinárodní sjezd slavistů se konal v Praze ve dnech 7. až 13. srpna 1968 za předsednictví akademika Boh. Havránka. Jako sjezd předcházející měl i VI. sjezd pět sekcí: jazykovědnou, literárněvědnou, lingvisticko-literární, folklórní a historickou. Jednání měla toto schéma: přednášky, týkající se daného tématu, které doplňovaly příspěvky z téhož tematického okruhu a diskuse; mimo tuto tematiku probíhala sdělení, zpravidla seskupená tematicky. Vedle sekcí fungovaly na sjezdu podsekce, aspektologická, pro otázky podřadného souvětí, pro strojový překlad a podsekce onomastická. V rámci sjezdu se konala i veřejná zasedání různých mezinárodních komisí: Komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků, Komise pro slovanský lingvistický atlas, Komise pro slovník církevněslovanského jazyka, Komise pro lingvistickou terminologii, Komise pro lingvistickou bibliografii, Komise pro fonetiku a fonologii slovanských jazyků, Komise pro slovanskou poetiku a stylistiku, Komise edičně-textologická.

Ve shodě se zaměřením našeho časopisu budeme referovat o jednání sekce jazykovědné a lingvisticko-literární. Problémy přesahující program našeho časopisu, např. problematika církevněslovanská, onomastická a problémy jazykových kontaktů mezi slovanskými jazyky navzájem a mezi slovanskými a neslovanskými jazyky, přinese časopis Slavia. V tomto čísle časopisu podáme zprávu o problémech fonologických, morfologických, aspektologických, syntaktických, lexikologických a lexikálně sémantických a dialektologických. V příštím čísle to bude problematika spisovných jazyků a problematika stylistická a lingvisticko-literární.

Zprávy o přednáškách, příspěvcích a sděleních doprovázíme pokud možno údaji o jejich publikaci. Pro autory československé je to zejm. sborník Československé přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze, Praha 1968, 510 s. (v textu dále jen Čs. přednášky …) a pro všechny ostatní pak minimálně sborník resumé přednášek, příspěvků a sdělení VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze 1968, Praha 1968, 589 str. (v textu dále jen Resumé).

Kromě toho uvádíme u jednotlivých autorů (s výjimkou československých) též jejich státní příslušnost, a to zkratkami užívanými v Programu VI. mezinárodního sjezdu slavistů (Praha 1968).

Příští sjezd slavistů (VII. v r. 1973) se bude konat ve Varšavě.

 

I. Problematika fonologická

 

Většina přednášek s touto problematikou byla věnována otázkám diachronické fonologie. Vl. I. Georgiev (Bulh.) pojednával v referátě o fonetické struktuře obecně slovanského slova a věty i jejím historickém vývoji.[1] Fonematická struk[60]tura slova, která se v raném praslovanském období (2. tis. a první pol. 1. tis. př. n. l.) nijak zvlášť nelišila od baltoslov. prajazyka, doznala podstatné změny v období mezi 4.—5. stol. př. n. l. a 8.—9. stol. n. l., kdy působil zákon otevřených slabik. Výsledná struktura slova pak byla ](C)C¹C² (r)[ v [+C¹/C² (r) + V] … Slovo i slabika mohly tedy začínat osamocenými fonémy nebo početně omezenými skupinami konsonantů a mohly končit jenom samohláskami.

J. Vachek se v referátě nazvaném Remarks on the Devolopment of Phonological Systems of Some Slavonic Languages[2] zabýval možnostmi konfrontačního studia i faktů historického vývoje fonologického. Lze nalézt řadu analogií mezi pozdně středoangl. (a raně novoangl.) posunem hlásek (Great Vowel Shift) a některými hláskovými změnami staročeských dlouhých samohláskových fonémů. První takovou paralelou je vývojový vztah středoangl. monoftongů s raně novoangl. diftongy (s jasně monofonematickou platností) a vývojem stč. diftongů, interpretovaných monofonematicky již Trubeckým a Jakobsonem. Jinou takovou paralelu lze spatřovat mezi procesy hláskového posunu v pozdní a rané nové angličtině a procesy v staré angličtině, a to zejména v jejich funkční podmíněnosti. Z takové koncepce pak vyplývají některé důsledky pro chronologické řazení hláskových změn v staré češtině, vedoucí k změnám v běžně akceptovaném datování. Takový pohled na chronologii stč. hláskových změn by např. implikoval prioritu změny ý > ej, ú > ou před ie > í, ou > ú nebo ý > í před y > i apod.

Pavlo Ivić (Jug.) se v referátu Razvoj principa distribucija fonema u srpskohrvatskom jeziku[3] zabývá postupným odstraňováním distribučních omezení v srbocharvátštině. Původní fonologický systém, s nímž Slované přišli na Balkán, byl charakterizován množstvím distribučních omezení. V důsledku různých procesů (podrobněji charakterizovaných v přednášce) byla postupně vyrovnávána distribuce fonémů, a to zejména v souvislosti s eliminováním fonémů (zvl. samohláskových) s omezenou distribucí nebo s rozšířením distribuce (např. v důsledku zániku tzv. polosamohlásek). Během historického srch. vývoje se zvětšil i inventář souhláskových skupin (v souvislosti se zánikem polosamohlásek a s přejímáním slov) a samohláskových sekvencí (např. po změně -l > -o a po zániku [h] apod.

R. I. Avanesov (SSSR) se zabýval ve svém referátě historií souhláskových alternací při tvoření zdrobnělin v slovanských jazycích.[4] Element -k- tvořící slovanská mužská a ženská deminutiva byl brzy nahrazován elementem -ьc- (u u-kmenů). Později produktivní sufix -ъk- nahradil -ic- a -ъc-). Takto vzniklá nová deminutiva byla tvořena od kmenů původních deminutiv, v nichž sykavky (na místě [k], [g], [x] původních kmenů) se už staly příznakem zdrobnělosti. Po vzniku kategorie souhlásek palatalizovaných a nepalatalizovaných si nově tvořená deminutiva zachovávala měkký konsonant původního kmene. Ruská slova dverca, dverka, dver’ka, zverok a zverek, pečenka a stupeňka reflektují různá stadia vývoje deminutiv v souvislosti s vývojem fonologického systému.

Přednáška J. Lépissiera (Fr.) Du durcissement des consonnes en vieux slave[5] řešila problém ztvrdnutí měkkých souhlásek, o nichž se běžně předpokládá, že v staroslověnštině ztvrdly alespoň částečně nebo v některých dialektech. Na příkladech typu (v, ĭs, a) вьcѣ × (v, ĭs, ϙ) вьcѫ (druhé slovo z uvedené dvo[61]jice graficky nepřesně odráží fonematickou stavbu daného slova) autor dokazuje nespolehlivost grafických kritérií pro ztvrdnutí měkkých souhlásek v staroslověnštině. Kritérium má mít fonetický charakter: souhláska ztvrdla tehdy, připouští-li po sobě výskyt jedné ze samohlásek zadní řady, které byly dříve v této pozici vyloučeny (tj. ы nebo o).

Cuze fonemy f a g v serbšćinje byly tématem sdělení G. Stonea (V. Brit.).[6] Foném [f], který je lužické srbštině cizí, je nahrazován fonémem [b]. Po změně g > h se foném [g] stal cizím prvkem v horní lužické srbštině. Reflexy těchto fonémů jsou též dialekticky diferencované.

Synchronně pojímanou problematikou fonologickou se zabývaly čtyři příspěvky: G. Bolocan (Rum.) přednesl společný příspěvek čtyř autorů (G. Bolocana, O. Guţua, V. Nestorescua, I. Robciuca) o poziční podmíněnosti fonémů v některých slovanských jazycích.[7] Ve svém příspěvku se autoři zabývali porovnávacím studiem konsonantismu v bulharštině, ruštině a v ukrajinštině. Analýzu kombinací diferenciálních příznaků fonému spojovali autoři s analýzou distribuce fonémů v daných jazycích a uváděli i statistická data. — C. L. Drage (V. Brit.) ve svém příspěvku An Examination of Some Data in Modern Moscow Pronunciation[8] srovnával výsledky vlastního výzkumu výslovnosti 17 Moskvanů ve 1200 krátkých větách čteného textu (zachycováno na magnetofonový pásek). Autor si všímal zejména znělostní asimilace, kombinací koncového tvrdého konsonantu a počátečního [i] v následujícím slově, regresívní palatalizace konsonantů, disimilace co do způsobu artikulace, vypouštění souhlásek v souhláskových skupinách, výslovnosti reflexívní částice -sja/-s a výslovnosti tvrdých souhlásek před [e] a souhláskových skupin v ruských slovech neruského původu. — H. Fasske (NDR) přihlásil téma Zur phonologischen Interpretation des +o, nach Velaren und Labialen im Niedersorbischen.[9] Hlavní chybu dosavadních řešení vidí autor v subjektivním řešení otázky zvukové totožnosti nebo rozdílnosti etymologického y nebo e z jedné strany a kontinuant o (ó) ze strany druhé. Při speciální prověrce ve dvou vesnicích v Dolní Lužici autor zjistil, že nositelé místního dialektu etymologická y a y (< +o) nebo etymologická e a e (< +o) nerozlišují.

J. L. Perkowski (USA) referoval na téma Phonemic Patterning in the Speech of a Tri-lingual Sorb.[10] Sdělil, že všichni hornolužičtí mluvčí žijící v střední části Texasu mluví také anglicky a německy. Autor analyzoval řeč jednoho z nich a srovnával systém fonémů v jeho hornolužickém idiolektu s fonologickým systémem současných obyvatel vesnice (v NDR), z níž předkové tohoto Srba emigrovali.

Problematice slabiky bylo na sjezdu věnováno pouze jedno zasedání. S. B. Bernštejn (SSSR) se ve svém referátu zabýval kontrakcí a strukturou slabiky v slovanských jazycích.[11] Kontrakce je vlastní všem slovanským jazykům, i když v různém stupni. Stavět západoslovanské jazyky do protikladu ke všem ostatním není v této věci odůvodněno. Praslovanština neznala kontrakci, slabika byla tehdy relativně autonomní jednotkou, která nemohla podléhat kontrakci. Praslovanské slovo mělo stálé slabičné hranice, které se neměnily v různých [62]formách daného slova. Kontrakce mohla nastoupit až po ztrátě slabých jerů, neboť ta vedla k volným změnám hranice slabiky. Teprve potom mohla vzniknout v slovanských jazycích kontrakce, sandhi, proteze apod. — J. Marvan referoval na téma Kontrakce v období rozpadu slovanské jednoty.[12] Nebyla bohužel přednesena přednáška E. Paulinyho na téma K stavbe slabiky v slovanských jazykoch[13] a sdělení F. Liewehra (NDR) Zur Entstehung und Behandlung der Nebensilbigkeit im Slawischen.[14]

Akcentologická problematika byla dobře zastoupena přednáškou E. Stankiewicze (USA) na téma The Accent Patterns of the Slavic Verb.[15] V slovanském konjugačním systému je jenom jeden základní typ přízvukové alternace. Tato alternace je zrcadlovým obrazem okrajového typu alternace v slovanské deklinaci. Ostatní typy akcentologické alternace se u slovanského slovesa vyskytují jen v omezené míře. Autor došel ke dvěma závěrům v oblasti obecně slovanské akcentologie: (1) prostá (nesložená) slova obsahující fonematicky bezpříznakové (krátké) slabiky měla okrajový přízvuk; (2) určité typy odvozených substantiv a sloves měly stejný přízvukový typ jako prostá slova.

P. Garde (Fr.) referoval na téma Les propriétés accentuelles des morphèmes dans les langues slaves.[16] V jazycích s tzv. volným přízvukem, jako ruština, závisí místo přízvuku na vnitřní morfologické struktuře slova. Přízvuk každého slova je určován akcentologickými vlastnostmi morfémů, jež dané slovo konstituují. Každý morfém má dvě akcentační vlastnosti: místo akcentace (tj. vlastnost přitahovat přízvuk k určitému místu, např. ruský sufix (-iva) přitahuje přízvuk na slabiku bezprostředně před sebou) a sílu akcentace (tj. schopnost morfému realizovat přízvuk a neutralizovat možnosti ostatních morfémů, např. sufix (-iva) má v ruštině maximální akcentační sílu, realizuje se ve všech případech). V každém slově se realizuje akcentace jenom jednoho morfému, akcentace ostatních se neutralizuje. Z inventáře akcentačních vlastností všech ruských morfémů je možno odvodit přízvuk všech ruských slov.

V. A. Dybo (SSSR) měl referát o akcentologii a tvoření slov v slovanských jazycích.[17] Ukazoval na vztah některých praslovanských akcentologických typů a jim odpovídajících typů baltských (litevských). Takový vztah platí i pro nominální akcentologické typy. Shoda mezi akcentologickými vztahy u typů nominálních odvozenin a u sloves potvrzuje platnost výše uvedeného pravidla pro celý slovanský akcentologický systém.

V. M. Du Feu (V. Brit.) se v příspěvku nazvaném Word Prosody and Sentence Prosody in the Slavonic Languages[18] zabýval intonací v češtině, polštině, ruštině a srbocharvátštině. V intonaci těchto jazyků lze najít dvě stupnice, blízké klasickým evropským stupnicím: melodickou (diatónickou) a chromatickou. Jedna z nich je rezervována pro prozódii slovní a druhá pro větnou. Výběr, kde se které stupnice v daném jazyce užívá, závisí na celkových prozodických vlastnostech slova daného jazyka.

T. P. Magner (USA) věnoval svůj příspěvek Post-Vukovian Accentual Norms [63]in Modern Serbo-Croatian[19] problematice srch. přízvuku popsaného Vukem Karadžićem. V r. 1966 autor společně s L. Matejkou provedli řadu percepčních testů ve všech větších jugoslávských městech, aby zjistili, nakolik je tento akcentologický systém platný pro městské mluvčí srbocharvátštiny. Po provedeném průzkumu autoři dospěli k závěru, že tento systém, založený na venkovské mluvě devatenáctého století, neodpovídá dnešnímu úzu městských mluvčí. — B. Korubin (Jug.) vystoupil se sdělením na téma Tugiot akcent vo makedonskiot literaturen jazik.[20] I. Kunertová (NSR) se ve svém příspěvku na téma Morphologisierungstendenzen des beweglichen Akzentes der Substantiva im Russischen[21] zabývala ruským volným a pohyblivým přízvukem a všímala si zejména patrné tendence k morfologizaci pohyblivého přízvuku. Pohyblivý přízvuk je podle autorčiných závěrů jen zdánlivě neproduktivní. K typům pohyblivého přízvuku nepřibývají sice nově tvořená slova, ale dostává se jim přírůstku z řad substantiv se stálým přízvukem, což je zvláště patrno u feminin. — K. Bolla (Maď.) se ve svém sdělení zaměřil na některé otázky vztahu samohláskových délek v ruštině.[22] Na základě experimentálních měření, jež byla potom zpracována statisticky, autor sestavil ruské samohlásky v pořadí klesající délky, ukázal poměr přízvučné slabiky a dvou typů slabik nepřízvučných (118 msec : 76 msec : 48 msec), poměr přízvučných slabik a slabik bezprostředně před přízvukem (100 : 64), poměr slabik před přízvukem a po něm (64 : 41). Kromě toho si autor všímal i jiných vztahů, např. vztahu délky samohlásek a sousedních souhlásek apod.

Zdeněk F. Oliverius

 

II. Problematika morfologická

 

Obecným problémům morfologické struktury slova byly věnovány tři závažné referáty. M. Dokulil se zamýšlel nad dialektickým vztahem výrazu a významu v morfologické struktuře slova v slovanských jazycích.[23] Zásadně vychází z dvoustrannosti znaku. To ovšem neznamená, že jde o symetrický vztah; nazíráme-li na něj z hlediska syntagmatického, zjišťujeme případy, kdy jeden element formy vyjadřuje více než jeden element obsahu (pádové koncovky), dva elementy výrazu vyjadřují jeden element významu (nej … ejš … v nejnovější), element výrazu nemá žádnou významovou funkci (-o- v červenobílý) ap. Podobné případy najdeme i na ose paradigmatické: zvláště flexívní morfémy skýtají mnoho příkladů synkretismu a diskretismu, ale i derivační prostředky často dokazují Karcevského poučku o asymetrickém dualismu jazykového znaku (např. čes. přípona -ec má význam činitele, ale i nositele vlastnosti: střelec, slepec; oba tyto významy se pak vyjadřují i řadou jiných výrazových prostředků).

Tato fakta však nesmějí vést k oddělování výrazu a významu. Dokulil odmítá skepsi Arutjunové, podle níž nelze systém výrazů a systém obsahů paralelně popsat. Pracovně lze sice oddělit obě stránky a pracovat s abstraktními jednotkami, morfémy a sémémy, ale dominantním principem morfologické stavby jazyka je korespondence obou stránek. Jednota je sice narušována, avšak současně působí silné tendence k uchování znaku jako celku (posilování motivace a remotivace: [64]místo jinoch se prosazuje mladík ap.). Výrazně se dále objevuje korespondence obou plánů v existenci „nulové koncovky“ (kterou považuje Dokulil za reálný fakt jazyka, nikoli jen za konstrukt), v koncovkách aglutinačního typu, kde k bezpříznakovému tvaru se připojují další, jednofunkční koncovky (dělej-me, nieś-my), v syntetizovaných tvarech slovesných (kupował-em) i v různých tvarech analytických (byl bych šel, jsem chválen). Naopak nečlenitelnost významu mívá svůj odraz v nečlenitelnosti výrazu (spojky, předložky, citoslovce).

Dokulilův příspěvek, přinášející především mnoho zajímavých argumentů pro tezi o korespondenci výrazové a významové výstavby komplexních morfologických jednotek, byl uzavřen úvahou programatického charakteru. Centrální úlohu ve slovanské morfologii má slovní tvar, neboť jen slovo je přímo spjato s komunikační funkcí, nikoli morfém, sémém nebo moném. To má sice nevýhody, ale je to dáno jazykem, neboť nejvyšší jednotkou je promluva a čím níže postupujeme, tím jsou jednotky zkoumaní abstraktnější. Význam složek a jejich organizace v celku lze proto charakterizovat jen na základě tohoto celku, ne naopak.

V diskusi vystoupil A. Bondarko (SSSR) a doplnil referát poznámkou, že v principu existují dva typy kumulace sémémů (u něho speciálně gramémů): realizují se buď paralelně, ale odděleně (osoba, číslo), nebo se vzájemně protínají, jsou podmíněny (přítomný čas a nedokonavost). V „akordu“ gramémů může pak některý dominovat, jiný se v kontextu neutralizuje. Bondarko se domnívá, že pak jde o realizaci jen na rovině výrazu, nikoli na rovině obsahu. — R. Grzegorczykova (Pol.) upozornila, že v oblasti derivace není mnoho případů, kdy strukturní význam skutečně odpovídá významu reálnému. Většina odvozených slov nemá ve své formě prvky, které by odpovídaly skutečným sémům; lze vysledovat různé typy i stupně takové sémantické nepravidelnosti (pol. forma rybak informuje, že jde o někoho, kdo ‚má co dělat s rybami‘, ale jednoznačný signál sému ‚kdo loví‘ schází). To je ovšem právě ilustrací Dokulilovy teze o dominanci celku nad částmi (lexikální význam pol. rybak, čes. rybář není dán pouze úhrnem významů jeho základu a formantu). Proto Dokulil v závěru připomněl, že nepopírá fakta výrazově-významové asymetrie, že mu však šlo o obecnou zásadu s metodologickým dosahem: v oblasti znakových rovin musíme vztah mezi významem a výrazem zkoumat v těsném sepětí.

D. S. Worth (USA) podal ve svém referátu o principech formálního systému morfologie[24] návrh, který by spojil obě běžná, ale nevhodně extrémní pojetí: zatímco někdy se ostře odděluje morfologie flexívní a derivační (tato se dokonce řadívá — bylo tomu tak i na sjezdu — k nauce o slovní zásobě[25] a ve svých vysvětleních je někdy příliš závislá na slovníkových formách), v generativních gramatikách jsou obě roviny obvykle zahrnuty do dále nediferencované množiny „fonologických“ pravidel, často příliš komplikovaných, příčících se intuici a zanedbávajících fakt, že v slovanských jazycích je ústřední jednotkou morfologie slovo. Worthův popis je rovněž generativní, ale podle jeho definice se morfologie skládá z tří hierarchicky organizovaných podsystémů, derivačního, flexívního a fonetického. O každém z nich platí, že je povrchový vzhledem k tomu, který má popisnou prioritu, a hloubkový k rovině, která v popisu následuje (tedy flexívní systém je povrchový ve vztahu k derivačnímu, ale hloubkový k fonetickému). Dochází se tak též k obecnějšímu zjištění, že povrchovost a hloubkovost se může týkat [65]nejen fonémů, syntaktických řetězů a jiných podobných entit, nýbrž též složek jazykovědného popisu a že je možno mluvit i o stupni těchto vlastností.

Derivace a flexe obsahují dva typy entit, kmeny a afixy, a dvojí pravidla, sřetězovací (morfotaktická) a „akomodační“ (morfonologická). Klasifikační rysy, k nimž se pravidla odvolávají, musí být fonologické, gramatické i sémantické. Ty se uplatňují při popisu kmene: Worth jej interpretuje v podstatě jako třídílnou množinu jejich matic s binárními hodnotami. Různé podoby téhož kmene jsou uvedeny do generativních vztahů i uvnitř podsystémů, takže „nejhlubší“ entitou slovanské morfologie je základní derivační kmen, predikující množinu flexívních kmenů, které pak predikují množinu slovních tvarů. Kdyby se nebraly v úvahu aspoň tyto entity, nebylo by možno dospět k adekvátní generativní historii slovních forem ze společných derivačních základů. — Slovo se chápe jako abstrakce, jež se realizuje v slovních tvarech a je charakterizována jednak vztahem k nim, jednak k jiným slovům „rodiny“ (čeledi). Tyto vztahy lze přesněji definovat jen pravidly spojujícími zmíněné tři roviny popisu.

Autor pečlivě promýšlí morfonologický aspekt problémů, přičemž pracuje s postulovanými jednotkami; tak dospívá k systematičtějšímu obrazu slovanské (hlavně ruské) derivace a k formálně přesnějšímu popisu alternací. Zavedení „škrtacích“ pravidel (truncation rules) umožňuje lépe zachytit zvláště takové tvoření slov, kde je možný několikerý derivační základ (č. spotřebič ← spotřeba, spotřebovat, spotřebit), vyhnout se pojmu depalatalizace (rus. kr’ík+∅ ← (kr’ík+já)+∅) ap. Worth ukazuje, jak ruská akademická mluvnice, protože zůstává při povrchové struktuře, musí řešit tyto otázky často ad hoc.

Závěrečná část byla věnována slovní čeledi. Autor ji chápe jako množinu flexívních kmenů, navzájem spojených sítí derivačních vztahů. Základní derivační kmen často odpovídá etymologickému kořeni, ale může obsahovat i hypotetické prvky, tj. takové, z nichž lze predikovat flexívní morfonémy. (Autor upozorňuje, jak se jeho pojetí predikce liší od bloomfieldovského: v něm šlo o určování segmentů téže roviny na základě jednoho z nich, Worth však vždy predikuje segmenty roviny povrchovější.) Z diachronického hlediska lze pozorovat dva základní procesy působící na strukturu čeledí: jejich desintegraci, která má v sémantickém aspektu za následek změnu polysémie v homonymii, a vznik nových čeledí, především internacionálního typu, přinášejících nové typy kmenů, nové alternace atd. — Vcelku je možno říci, že Worthův příspěvek je významným pokusem o spojení tří uvedených rovin popisu do jediného morfonologického systému a dalším dokladem o efektivnosti generativního popisu.

V diskusi podotkl A. Isačenko, že vztah mezi tvořením slov a slovních tvarů je třeba zkoumat s přihlédnutím k specifiku slovních druhů; Worthovu pojetí neodpovídá situace u sloves, kde aplikace derivačních pravidel je omezena pravidly tvarotvornými; proto tu má tvoření gramatických tvarů „hlubší strukturu“ než derivace. — Milka Ivićová (Jug.) pozitivně ocenila Worthův referát. Připomněla, že v generativní gramatice je víc problémů, které teprve čekají na řešení, např. kategorie rysů (zvl. syntaktických, tj. selekčních aj.). Zobecnění jsou tu možná jen tehdy, máme-li na mysli osobitosti konkrétních jazyků. Tak v srch. není nutno pracovat se symboly označujícími typy jmenné deklinace, nýbrž stačí kombinace rodových rysů z oblasti lexika a syntaxe, aby typ flexe byl jednoznačně určen: taj babac je M_gr (+) a F_lex (+), což dostatečně informuje o příslušnosti substantiva k první deklinaci. — R. Grzegorczykova (Pol.) upozornila na to, že rozdíl mezi flexí a derivací není vždy dán funkcí výsledných elementů: derivace může plnit funkci syntaktickou (nominalizace), flexe funkci čistě sémantickou (protiklad čísla). Jde spíše o typ pravidel, která se aplikují. Flexe je ovšem záležitostí parole, produkty derivace patří do lexika a v textech jsou jen reprodukovány.

[66]V metodologicky zásadně orientovaném referátě Die definitionskonträren Verwendungstypen se E. Koschmieder (NSR)[26] zaměřil na problematiku definice morfologické funkce. Funkce elementů je možno v podstatě definovat jen na podkladě okolností a způsobu jejich užití. Aplikační typy (Verwendungstypen) definici verifikují, nesmějí s ní být v zásadě v rozporu. Ty typy, které tuto vlastnost nemají, považuje autor za kontrární vzhledem k definici (definitionskonträr). Takové užití morfologického prostředku, které je v rozporu s definicí, prokazuje její nesprávnost. Jde-li však o typ užití, které je možno oprávněně chápat jako výjimku, nemůže být definice touto cestou uvedena v pochybnost a jde o užití, které je jen zdánlivě kontrární dané definici.

V příspěvku o diferenciaci a polarizaci morfémů v makedonštině konstatoval B. Koneski (Jug.),[27] že výzkum alomorfie makedonské morfologické struktury je třeba řešit na základě rozlišování tří stupňů analýzy: analýzy růzností formálních (1) bez ohledu na rozdíly významové, (2) se zřetelem k významovým rozdílům, (3) s přihlédnutím k extrémním faktorům, sociálním a dalším diferenciacím. Autor pak všechny tři stupně ilustroval materiálem z makedonské morfologie a konstatoval, že uvedené faktory mají významnou úlohu v procesu jazykového vývoje.

V posledním příspěvku k této problematice, nazvaném Morfologická, slovotvorná a morfematická štruktúra slovesa, zdůraznil Š. Peciar[28] nutnost rozlišovat důsledně tři typy analýzy slovesných tvarů; jde o specifické úrovně analýzy a nelze je tedy zaměňovat, nelze ovšem ani přehlížet, že se vzájemně doplňují: (1) analýza morfologická v užším smyslu, tvarotvorná (tvarotvorný základ, koncovky); (2) analýza derivační, slovotvorná motivace (derivační základ, derivační slovotvorný afix); (3) analýza morfematická, která umožňuje rozčlenění tvaru na nejmenší segmenty a určení funkcí každého takového segmentu v stavbě slova (kořen a různé druhy afixů).

Analýza konkrétních morfologických prostředků v slovanských jazycích byla nazírána jak z aspektu synchronního, tak diachronního. Referáty zkoumající vývoj slovních tvarů předkládají především bohatý materiál, většinou srovnávací, a na jeho základě formulují některé základní principy vývoje morfologické struktury. To se týká zejména F. V. Mareše, který věnoval pozornost diferenciálním principům vývoje substantivní deklinace.[29] Jde o tyto principy: (1) lišení kategorie životnosti a neživotnosti, (2) tvarové odlišení genitivu, (3) tendence ke vzniku nových kategorií, (4) odstranění střídání souhlásek v základu, (5) odstranění imparisylabismu nulové koncovky, (6) sjednocení pádových forem, které v souladu se systémem mohou znít shodně, (7) vyrovnávání forem tvrdých a měkkých variant jednotlivých deklinačních typů, (8) sjednocení rodů v plurálu a duálu. Morfologický vývoj se uskutečňuje takto: zakončení se přebírá (1) z jiného pádu (příbuzného), (2) ze skloňování zanikajících typů, (3) z tvrdé varianty do měkké a naopak, (4) z jiného typu skloňování, (5) z plurálu do singuláru a naopak.

V. V. Ivanov (SSSR) studoval vývoj ide. slovesných tvarů v praslovanštině.[30] Zajímají jej zvláště dvě řady forem, o nichž předpokládá, že je můžeme s jistotou rekonstruovat na základě srovnání dvou chetitských konjugací (na -mi a -hi) a rozdělením slovesných kmenů na „trvací“ a aoristové v dialektické oblasti řecko[67]-arménsko-árijské. Sleduje pak jejich vývoj v praslovanštině a v baltských jazycích. Jejich paralelní existenci lze doložit v stč. protikladu diem : děju; i když se mohou jevit v některých jazycích jako od původu stejné, jde o starou opozici, korespondující s chet. te-mi, ‚říkám‘  ‚stavím, kladu‘. Od první série lze přímo odvodit jen tvary slovesa býti (ide. kořen *es-) a jísti (ide. *ed-); ostatní atematická slovesa jsou tvořena z ide. sloves druhého typu. Ide. slovesům druhé série, pokud byla po zániku laryngál zakončena na dlouhé samohlásky, odpovídají psl. a balt. slovesa s kmenotvorným *-y- po kořenové samohlásce. Pokud kořeny končí souhláskou, souvisí s nimi baltosl. slovesa s nepohyblivým přízvukem mající téma -i-: srov. stchet. malda(i)- a slov. *mòd(d)litь.

Referát M. Komárka byl významným příspěvkem k literatuře zabývající se formální diachronií struktury slovanského slovesa.[31] Je přínosem nejen věcně, ale i metodologicky, neboť strukturu slovanského slovesa interpretuje generativně. Oprávněnost takového postupu v oblasti morfologie byla prokázána řadou prací synchronních, práce Komárkova chce prokázat užitečnost takového postupu i v jazykové diachronii. Vychází z předpokladu jediného základu, z něhož se prostřednictvím formačních pravidel tvoří příslušné tvary. Rozdíly v jednotlivých vývojových obdobích se pak projeví jednak jako rozdíly v kvalitě základů a morfémů, jednak v podobě formačních pravidel. Vzhledem k potřebě zachovat horizontální i vertikální vztahy tvarů založené na principu kontrastní formy, považuje autor za účelné ponechat ve svém generativním popisu slovesných tvarů kmenotvornou příponu (spojovací morfém Trubeckého). Zavedení tohoto pojmu v generativní diachronii má význam pro postižení vývojové dynamiky těch morfologických útvarů, na nichž rozdíly mezi slovesnými typy spočívají. Kmenový formant autor definuje jako „morfologickou jednotku, která v konkrétních slovesných tvarech bývá realizována i dvěma nebo více alomorfy (aloformanty), fyzicky více či méně odlišnými“. (V této souvislosti zůstávají kmenotvorné přípony srovnávací jazykovědy na úrovni morfů, ale nevyčerpávají přitom plně jejich repertoár.) Funkce kmenového formantu je z hlediska slovesného tvaru samého čistě formální, formant však může být nositelem jiných slovesných významů než úzce tvaroslovných. Stať pak podrobně sleduje změny v počtu slovesných typů počínaje psl. obdobím a konče češtinou a jejími dialekty. Zjišťuje, že počet a charakter slovesných typů je základním komponentem dynamiky vývoje slovesa vůbec, přičemž změny v počtu slovesných typů jsou motivovány vývojem kmenotvorných formantů. V závěru referátu se pak zkoumají důsledky těchto změn pro typologii jazyků a dialektů.

Komárkův příspěvek tedy ukazuje nejen to, jakým způsobem je možné uplatnit generativní přístup v diachronii, ale také způsob, jakým lze pro potřeby generativní gramatiky využít pojmů a prostředků deskriptivní gramatiky.

Příspěvek V. Barneta byl pak zaměřen k obecným problémům diachronní lingvistiky.[32] Strukturalismus přijal za svůj pracovní program v této oblasti zachytit vývoj jazyka na základě srovnání po sobě následujících horizontálních průřezů jeho systémů. Avšak praxe se ne vždy plně vyrovnává s postulátem: přestává se na konstatování diferencí, nesledují se směry a typy změn a opomíjí se jejich kontinuální povaha. Není též jasné, jak průřezy ohraničovat (je znám Jakobsonův předpoklad, že stará a nová kvalita koexistují jako jevy subkódů), často se zapomíná na nerovnovážný charakter systému, který má „centrum“ a „periférii“. Barnet na konkrétním příkladu, přeměně slovanského perfekta na préteritum, ukázal, že změny neprobíhají frontálně, nýbrž po etapách, ve vzájemné souvislosti (v tomto případě v závislosti na změnách systému vidového).

[68]Srovnání po sobě následujících systémů má blízko k postupům lingvistiky konfrontační, avšak vedle funkční identity musí diachronie přihlížet k funkčním ztrátám a náhradám. Z tohoto hlediska historicky (tj. materiálně) totožný fakt nemusí být totožný z hlediska funkce v systému a naopak. Může tu pak vzniknout dvojí situace: buď jeden z členů nově vznikajícího protikladu je historicky identický s členem protikladu starého (pak jde o genetickou totožnost protikladů), nebo se celý protiklad nahrazuje jiným, plnícím totožnou funkci (vztah nástupnický). Autor proto navrhuje pojímat diachronní analýzu jako projekci jednoho synchronního průřezu do druhého. Tím se rozumí sledování funkčního rozsahu a dosahu změn. Takový postup též umožňuje srovnávat vývojové linie v různých jazycích příbuzných, popř. i specifikovat divergentní tendence tehdy, dochází-li při stejné motivaci k různému vývoji.

Podobný ráz měl i příspěvek R. L’Hermitta (Fr.),[33] vycházejícího z předpokladu, že lišení synchronního a diachronního plánu má především význam metodologický. Jazyk chápe dynamicky i procesuálně a předpokládá, že se vyvíjí nekonečným množstvím malých změn vedoucích od jedné rovnováhy k druhé. I synchronně je možno zaznamenat změny, které naznačují vývojové tendence. Z tohoto hlediska pak kvantitativně zkoumá vývojové tendence ruského slovesa z hlediska jeho prefixálních, sufixálních a vidových tendencí na materiále z ruských slovníků.

Synchronní rozbor morfologických systémů v slovanských jazycích ustoupil na sjezdu poněkud do pozadí. V jediném referátu k této tematice se Ju. S. Maslov (SSSR) zabýval některými spornými otázkami morfologie slovanského slovesa.[34] Podle jeho názoru se přístup deskriptivní (analytický) a generativní (syntetický) navzájem doplňují. Žádný generativní model nelze vybudovat bez přesného a vyčerpávajícího popisu. Velký důraz kladl na morfémovou segmentaci; upozornil na odlišné stupně samostatnosti „čistě strukturních“ morfémů (těch, které jsou nositeli toliko paradigmatické informace) v různých slovanských jazycích i v různých paradigmatech. Pokud jde o morfologickou klasifikaci sloves, za závažný pokládá vztah „vidového kmene“ (který se objevuje ve všech tvarech slovesa spojených týmž vidovým významem) a „kmene množin tvarů“.

Bez detailnějšího výkladu je bohužel málo srozumitelná nepřednesená práce o ruských zájmenech a zájmenných příslovcích (D. Ward, V. Brit.).[35] Na základě významu se postulují systémy selektivnosti, velikosti, blízkosti, směrovosti a neurčitosti a konečný počet vzájemně se vylučujících termínů v nich. Pronominália jsou pak realizacemi těchto termínů a jsou zřejmě vymezena pozitivními nebo negativními charakteristikami. Očekává se, že přehodnocení klasifikace na tomto základě poskytne lepší základ jak pro vyučování, tak pro historické studium.

V referátě rovněž nepředneseném pojednává J. St. Clair-Sobell (Kan.) o substantivizaci adjektiv a participií v současné ruštině.[36] Za základní kritérium klasifikace se považuje zřetel sémantický: životná substantiva pojmenovávají např. příslušníky zaměstnání, nositele hodností ve vojsku, nemocné, neživotné jsou názvy jídel a nápojů, chodů při jídle, místností a částí budov, mincí a bankovek a dále termíny matematické, gramatické, zoologické atd. Je zajímavé sledovat, do jaké míry se u kterého z nich zachovala původní adjektivní povaha. Jde tu o možnost tvořit různé formy podle rodu, o druh syntaktického fungovaní a o konkurenci typů. Ukazuje se, že ze synchronního hlediska jsou čistými substantivy, pouze jejich [69]„architektura“ je adjektivní. Z diachronické perspektivy se nám však vždy jeví jako eliptická vyjádření, ať již sám proces elipsy je živý, nebo jde jen o historický podklad nynějšího stavu.

Zdeněk Hlavsa—Jan Kořenský

 

III. Problematika aspektologická

 

Aspektologická problematika má na slavistických sjezdech již tradičně stálý okruh zájemců. Na VI. sjezdu jí bylo vymezeno půldenní zasedání jazykovědné podsekce. Na rozdíl od předcházejících jednání — v Sofii v r. 1963, zejména však na IV. mezinárodním kongresu v Moskvě v r. 1958 — se těžiště zájmů aspektologů přeneslo zřetelně do oblasti synchronního bádání. V metodologii se projevila výrazná snaha o uplatnění nových postupů, které v jiných oblastech jazykovědného bádání již zdaleka nejsou ojedinělé. Z ohlášených tří referátů a pěti příspěvků se tři nerealizovaly.[37]

Teoreticky a metodologicky nejzajímavější byl referát J. Veyrenca (Fr.) o vidu a syntaktické synonymii.[38] J. Veyrencovi šlo o stanovení obecného významu a charakteru kategorie vidu na rozdíl od ostatních kategorií slovesných, zejm. času a tzv. způsobů slovesného děje (Aktionsart), a to na základě kritérií formálních. Pod videm nerozumí pouze vid v užším slova smyslu, tj. protiklad dokonavosti a nedokonavosti, ale i např. opakování slovesného děje. (Přesněji své pojetí vidu vzhledem k způsobům slovesného děje však nevymezil.) Z metodologických požadavků, které si Veyrenc stanovil, jsou dále pozoruhodné (ale zároveň i sporné, jak bylo poukázáno v diskusi) dva: za východisko analýzy užití vidů volil tvary, v nichž se vid nekříží s jinými slovesnými kategoriemi, především s kategorií času;[39] dílčí, variantní významy pak stanovil na základě analýzy syntaktických spojení slovesa jakožto jádra predikace s kvantitativní determinací adverbiální (v slovesných větách s významem opakovaného děje), s determinací objektovou a v slovesných větách s negací. Jako formálního kritéria pro ověřování sémantické interpretace použil transformací.

Pro vyjadřování opakovaného děje postuluje Veyrenc na základě užití dokonavých a nedokonavých sloves významový protiklad opakování centrifugálního (pjat’ raz, mnogo raz propustil zanjatija) a opakování centripetálního (často, po vtornikam propuskal zanjatija). Podstata tzv. centrifugálního (reiteračního) opakování spočívá v tom, že není inherentní vlastností slovesného děje, nýbrž vyplývá pouze z okolnostního určení (pjať raz). Opakování centripetální je inherentní součástí slovesného děje, modifikuje jej. Výměr sémantiky obou členů vidového protikladu opírá Veyrenc o kritérium volnosti či naopak těsnosti spojení verbálního komplexu: dokonavá slovesa se vyskytují v převážné většině případů, kde verbální komplex je rozložitelný ve dvě samostatná syntagmata (propustil + pjať raz …), z nichž determinační syntagma dovoluje predikační transformaci (raz — pjať, raz bylo pjat’); těsné spojení slovesa s okolnostním určením (často, po vtornikam …) je naopak typickou pozicí pro slovesa nedokonavá. Kritérium těsnosti nebo volnosti verbálního komplexu uplatnil Veyrenc také u determinace objektové: dokonavých [70]sloves se užívá nejčastěji tam, kde determinace slovesa je vyjádřena explicitně objektem děje (kupi pjat’ tetradej, napiši frazu) a kdy determinační syntagma dovoluje predikační transformaci (tetradej — pjat’), nebo kdy objekt netvoří se slovesem intonačně spojení těsné (napiši + frazu). Podmínku užití nedokonavých sloves vidí naopak v těsnosti spojení verbálního komplexu, o čemž svědčí možnost transformace nominalizační (lej vodu → vodolej, ješ mjaso → mjasojed) a skutečnost, že sloveso s objektem tvoří intonačně jeden celek (pišite-frazu, tj. „syntagme fondue“ v terminologii Veyrencově), popř. elipsa objektu (pišite).

Pro věty s negací předpokládá Veyrenc protiklad děje popřeného relativně, jako popř. uskutečnitelného, kdy negace je orientována jakoby „mimo“ slovesný děj (dver’ ne otperet’; ključ ne idet), a děje popřeného absolutně, kdy negace je integrována samému ději (dver’ ne otpirať: v komnate otdychajut).[40] Pro ověření sémantické interpretace neužívá v tomto případě transformací, ale poměrů prozodických: experimentální měření pausy mezi záporkou a slovesem ukazují na tendenci k rozlišení konstrukcí s dok. a nedok. slovesem.

O tato zjištění opírá Veyrenc svůj závěr, že protiklad dokonavosti a nedokonavosti není záležitostí slovesa jakožto slovního druhu, ani morfologickou, ale záležitostí „struktury věty“. Chápe ji ovšem jako obsahovou stavbu věty. Mezi často propuskal a pjať raz propustil nevidíme rozdíl syntaktický.[41] Základní funkcí dok. členu vidového protikladu je tedy podle něho signalizace členění („articulation“)[42] obsahové stavby věty na proces-děj + okolnostní určení; nedok. vid toto členění nesignalizuje. Perfektivum („forme indexée du procès“) mohli bychom chápat jako formu příznakovou, zatímco ipf. je formou bez indexace.

Diskuse ocenila především pokus vymezit sémantiku vidového protikladu z nového zorného úhlu. Zároveň však bylo poukázáno na nutnost ověřit užitou analýzu nejen v periferních oblastech užití vidu, ale především v oblasti centrální. Bylo by zapotřebí dokázat, že konstrukce s tím kterým videm dovolují vždy právě jen jistý typ z možných transformací při vyloučení jiných (P. Garde, Fr.). Analýza textu (variantních významů) může v mnohém doplnit a upřesnit analýzu významů invariantních, nemůže ji však nahradit. A. V. Bondarko (SSSR) v této souvislosti navrhl vymezení sémantiky členů vidového protikladu na základě souboru sémantických příznaků a jejich hierarchizace.

Dílčímu problému uplatnění vidového protikladu v kondicionále byl věnován příspěvek B. Panzera (NSR) Der Verbalaspekt im Konditional des Slavischen.[43] Vyvolal živý a kritický ohlas. Panzer navázal na svou předchozí práci o kondicionále[44] a použil statistických šetření o četnosti výskytu dok. a nedok. sloves v tvaru kondicionálu v ruštině, polštině, češtině a srbocharvátštině pro závěry o relevanci vidů v kondicionále. Zjistil, že ve zkoumaných jazycích je v příslušných syntaktických pozicích, které stanovil ve své ranější práci, z tzv. pravých vidových dvojic zastoupen dok. člen 70 % — 90 % dokladů, u aspektového typu tvoření s největším absolutním počtem pravých vidových dvojic (podle Panzerovy klasifikace, [71]kterou přejímá od E. Koschmiedera[45]), dokonce 86 %—91 % dokladů. Statistickou převahu výskytu dok. sloves v kondicionálu interpretuje tak, že volba dok. vidu je motivována formálně, tj. formální nepříznakovostí dok. členu. Výskyt nedok. členu je podle Panzera pouze fakultativní, motivovaný důvody sémantickými nebo stylistickými. Z toho usuzuje Panzer na funkční irelevantnost vidu v kondicionále. — Diskutující kriticky poukázali na neopodstatněnost takových závěrů (M. Dokulil, Fr. Kopečný). Využití statistických metod je pro metodologii lingvistického bádání nesporným přínosem, je však zapotřebí obezřetnosti při jejich interpretaci. Mezi četností dok. a nedok. členu vidové kategorie a její relevancí v kondicionále nelze hledat kauzální závislost. Skutečnost, že vidový protiklad se uplatňuje v kondicionále s jistým omezením lze vysvětlit tím, že pro výrazové potřeby dostačuje bezpříznakové imperfektivum. (Srov. čes. Rád bych pěstoval růže, popř. při zdůraznění výsledku děje Rád bych vypěstoval růži při nepotřebě Rád bych vypěstovával růže.) Obdobně např. z početně malého zastoupení slovesné třídy dělávat, nosívat v češtině nelze usuzovat na její funkční irelevanci. Omezený výskyt je motivován skutečností, že bývá suplována prostými imperfektivy nebo i perfektivy. P. Garde v této souvislosti upozornil, že interpretaci četností, založených pouze na textu, je nutno doplnit kritériem zařazování tvarů k typům aspektového tvoření. Bez takového kritéria nelze rozhodnout, zda konkrétní tvar vypiť je členem dvojice vypiť — piť či dvojice vypiť — vypivať, což výsledky statistických šetření zkresluje.

Další dva přednesené příspěvky byly věnovány tématům užším. O perfektivaci sekundárních imperfektiv příponových v lužické srbštině se zvláštním zřetelem k horní lužičtině a k poměrům v polštině a v ruštině hovořil H. Schuster-Šewc (NDR).[46] Jeho úvahy, opírající se o materiál slovníků, v diskusi vyvolaly námitky (H. Fasska, I. Němce): slovníkový materiál není dostatečně průkazný pro hodnocení sloves co do vidu jako párových či nepárových; také význam distributivnosti (vázanosti slovesa na pluralitní subjekt nebo objekt děje) není na překážku tvoření vidových dvojic (viz čes. pobít — pobíjet), jak předpokládal referent pro perfektivaci sekundárních imperfektiv předponou s- / z- (a také wu- pro dolní lužičtinu).

Příspěvek Y. Milleta (Fr.) o užívání determinovaných a nedeterminovaných sloves v češtině[47] sledoval cíle především pedagogické a vycházel ze sdělovacích potřeb neslovanského (francouzského) mluvčího. Diskuse se proto zaměřila jednak na doplnění výsledků konfrontace materiálu z hlediska českého (V. Hořejší) a jiných jazyků slovanských (P. Garde),[48] jednak na obecnější problematiku metodologie konfrontace slovanských a neslovanských jazyků (K. Buttke).

Celkem lze shrnout, že přes nestejnou teoretickou úroveň a metodologickou různost přednesených referátů poskytlo jednání aspektologické podsekce velmi užitečný přehled jak o otázkách teoretických, které si současná slavistika v oblasti bádání o slovanských videch klade, tak i o metodách a stavu jejich rozpracování.

Vilma Barnetová

 

IV. Problematika syntaktická

 

Jedním z ústředních témat jednání lingvistické sekce bylo zkoumání typů jednoduché věty v slovanských jazycích. Zajímavé je, že většina referátů i disku[72]tujících přistupovala k tomuto úkolu z hlediska synchronního a z pozice generativní mluvnice, i když chápané dosti různě, nebo alespoň z pozic obdobných.

Hlavní zásady generativního postupu při zkoumání věty jednoduché formuloval ve svém referátě R. Růžička (NDR).[49] Ukázal, že kategorie slovesného rodu, jejíž vymezení v tradiční mluvnici bylo dosti problematické, může být jednoznačně formulována souborem výchozích ukazatelů gramatiky bezprostředních složek a transformačních pravidel. Kategorie slovesného rodu souvisí se základními pravidly formování jednoduché věty. Uplatňují se zde údaje hloubkové struktury věty, faktory kontextové a pravidla selektivní. Pádové ztvárnění nominálních komponentů věty v aktivu a pasívu představuje teoretický problém, jehož řešení celkově obohatí teorii generativní mluvnice. — Týmž tématem se zabýval i V. M. Rusanivskyj (SSSR) (Sravnitelno-tipologičeskaja charakteristika kategorii zaloga v slavjanskich jazykach).[50] Pod pojem slovesného rodu zahrnuje jen slovesné formy vystupující v tříčlenné konstrukci N nom — V — N acc → N nom — V p — N inst, v její redukované variantě s neurčitým subjektem (N nom) — V — N acc → N nom — V p — (N inst) a nominalizované slovesné formy vzniklé transformací těchto konstrukcí. Subjekt pasívního transformátu může být vyjádřen i předložkovým pádem. — Milka Ivićová (Jug.) se v referátě O dubinskoj strukturi slovenske proste rečenice s obeležjem „anonimnost subjekta“[51] zaměřila na generování vět bezpodmětných nebo vět s podmětem nevyjádřeným a obsahově neurčitým. Pro anonymizaci subjektu zavádí zvláštní ukazatel An, vystupující v hloubkové struktuře věty jako větné adverbiale neboli jako jisté předznamenání věty: S → An (Sb — Pred). Obdobné předznamenání má v hloubkové struktuře věty i větná modalita, s níž se anonymizace subjektu může různým způsobem kombinovat, např. v infinitivních větách rozkazovacích. Anonymizace subjektu je možno dosáhnout volbou neosobního slovesa do funkce predikátu (smrkava se) nebo transformací, jíž se odstraní subjekt u slovesa, které jej normálně dovoluje, např. saznalo se. Příkaz k anonymizaci subjektu se odstraňuje u neosobního slovesa za předpokladu, že subjekt „opakuje“ sémantické rysy predikátu, např. grom gremi. Poznatky o anonymizaci aplikovala autorka též na predikáty jmenné. — F. Papp (Maď.) v referátě O nekotorych voprosach poroždajuščej grammatiki sovremennogo russkogo jazyka[52] sdělil potěšitelnou zprávu, že připravil do tisku se svým kolektivem syntetickou transformační syntax ruštiny. Pracuje v ní s pojmem jádrových vět. Uvedl, které větné členy do jádrových vět nepatří (atributy). Členy vyjádřené zájmeny jsou zaváděny do vět transformací. Při zpracování celé syntaxe z transformačního hlediska nelze vystačit s jedinou transformační operací; Papp vydoluje transformace vlastní, kontaminační a vkladné.

Pracovní postup T. P. Lomteva (SSSR) (Struktura predloženija v slavjanskich jazykach kak vyraženije struktury predikata)[53] je jiný; nevychází z generativní mluvnice typu Chomského, nýbrž z matematické logiky. Věta je jménem pro určitý informační obsah. Informační obsah je specifikován predikátem, který je určen množinou předmětů spojených určitými vztahy. Větné typy je třeba rozlišovat předně podle toho, zda obsahují predikáty jednomístné, dvoumístné nebo trojmístné, a dále podle toho, zda jsou jejich predikáty jednoduché nebo sloučené. [73]Je možno stanovit základní větné typy s přímým vztahem mezi předměty a predikátem a z nich vyvozovat konverzí typy se vztahy opačnými. Operace konverze se zčásti kryje s transformacemi, zahrnuje však i vztahy mezi větami obsahujícími různá lexémata, např. X bol’še Y, Y men’še X.

V příspěvcích z tohoto okruhu čeští rusisté představili své zkoumání syntaktické. R. Mrázek v netransformačně pojatém výkladu Tipologija slavjanskogo prostogo predloženija[54] zdůraznil, že obecně pro slovanskou větu platí asymetričnost predikačního jádra. Sem patří vyjádření subjektu nepřímým pádem a jmenného predikátu instrumentálem, dále formální jednokomplexnost predikace (nevyjádření určitého i neurčitého subjektu zájmenem). Jako diagnostické pomůcky pro zjišťování rozdílů ve větné stavbě mezi jednotlivými slovanskými jazyky doporučuje Mrázek sledovat způsoby vyjádření dějů bez konkrétního nositele a způsoby vyjádření existence a posesívnosti. — V. Hrabě se svým spolupracovníkem P. Adamcem zavedli v příspěvku Transformacija, sintaksičeskije paradigmy i členy predloženija[55] pojem protovětného jádra, které předchází ve vědomí mluvčího formální ztvárnění věty a tak odpovídá do značné míry hloubkové struktuře věty. Protovětné jádro obsahuje podle autorů konkrétní lexémata; tím ovšem jejich pojetí generativní mluvnice směřuje spíše k modelu řečové činnosti než k modelu jazykových schopností. — R. Zimek v příspěvku Osnovnyje strukturnyje tipy prostogo predloženija v sovremennom russkom literaturnom jazyke[55a] následoval F. Daneše při stanovení inventáře větných typů. Nejpočetnější skupinu tvoří větné vzorce tříčlenné, neboť predikát má valenční pozici zleva (subjektovou) i zprava (komplementovou). Různá transformovatelnost vět a možnost různé substituce za jejich členy patří k hlavním kritériím určování samostatnosti větného typu. Celkem vyděluje Zimek 26 hlavních samostatných větných vzorců pro současnou ruštinu. — H. Křížková v příspěvku K sootnošeniju tak nazyvajemogo obščego i častnogo otricanija v slavjanskich jazykach[56] vyvozovala obě formy záporu z kladné věty, negované v hloubkové struktuře jako celek. Při generování věty s dílčím záporem se uplatňuje v hloubkové struktuře ještě věta kladná opačného významu, spojená s větou zápornou adverzativním vztahem. V důsledku dvojzákladové transformace dochází k eliminaci opakujícího se predikátu a k přemístění negační částice ke členu, který je jádrem adverzativního vztahu, např. Oni stroili ne gorodok, a gorod. Kladná část adverzativního spojení může být v povrchové struktuře jen implikována, např. Ne ja načinal.

Dále příspěvek G. Tagamlické (Bulh.) Struktura dvusostavnogo predloženija s vvedenijem glagolov i predikativnych slov modal’nogo značenija[57] byl zaměřen typologicky. Předpokládá, že různá realizace vět jako Petrov možet rabotať, Petrov dolžen rabotať, Petrovu chočetsja rabotať a Petrovu nužno rabotať v jednotlivých slovanských jazycích pomůže odhalit typologické shody a rozdíly v jejich syntaxi. Bulharština zde má zvláštní způsoby vyjádření vzhledem k tomu, že nemá infinitiv. — Ž. Stanojčić (Jug.) se v příspěvku Gramatizovane potvrdne kategorije u srpskohrvatskom jeziku[58] zabýval konkurencí přitakávacích a negačních tvarů pomocných sloves jesam a nisam a odpovídajících partikulí da, ne v dialogu. Tvary pomocných sloves jsou gramatickým vyjadřovatelem souhlasné a záporné repliky. [74]V současné hovorové srbocharvátštině repliky typu Je li došao? — Je / Nije nebo Došao (je) / Nije došao mohou fungovat ve všech situacích. Zdvojené přisvědčování pomocí částice a slovesného tvaru Da, došao je / Nije, nije došao je omezeno.

V diskusi K. Hausenblas ocenil referát R. Růžičky a připojil poznámku o mnohostrannosti problematiky slovesného rodu, který je třeba zkoumat jak syntakticky, tak i z hlediska obsahového, morfologického a lexikálního. K referátu Milky Ivićové připomněl, že pojem anonymizace je příliš široký, zahrnuje-li i děje anonymizované soznalo se i bezagentní smrkava se. — Naproti tomu M. Pavlović (Jug.) uvedl, že subjektem tzv. bezagentních sloves je situace, která zůstává anonymní, může však být též personifikována a vyjádřena, např. Dan sviće. — D. S. Worth (USA) uvítal, že v referátě Milky Ivićové dochází ke sblížení generativní mluvnice a sémantické stránky výpovědi. Sémantika se musí opírat o přesná kritéria. V této souvislosti D. S. Worth kvitoval podnětný referát Lomtevův vycházející z logiky. — Na referáty T. P. Lomteva a F. Pappa navázal A. Ljudskanov a zdůraznil důležitost matematického zdůvodnění výběru určitého generativního modelu. — M. Kubík se zabýval obecně otázkou, které komponenty vět je účelné generovat pravidly formačními a které transformačními. I. Evreinová doporučila využít rozdílu mezi kontrárními a kontradiktorickými protiklady při řešení otázek záporu. To ovšem lze provádět mimo rámec generativního postupu, o nějž jde H. Křížkové. — O. Uličný se zabýval otázkou některých polovětných konstrukcí z hlediska generativní mluvnice. — S. Ivančev (Bulh.) navázal na Mrázkův příspěvek a upozornil, že bulharština ponechává subjekt v nominativu i tam, kde jiné jazyky mají posuny, což souvisí zřejmě s jejím izolujícím typem. — Podobně V. Šaur poznamenal k vystoupení G. Tagamlické, že zjištěné rozdíly mezi ruskou a bulharskou syntaxí vyplývají z toho, že bulharština je jazyk izolační, kdežto ruština tíhne k aglutinačnímu typu. — Vystoupení G. A. Zolotovové (SSSR) se sice nevázalo přímo na žádný z referátů, nebylo tedy diskusní, ale bylo zajímavé; autorka se v něm zabývala otázkou vztahu formy a funkce v syntaxi a došla k závěru, že funkcí věty je vyjádřit obsah (individuální) typizovanými prostředky. Syntax nelze uměle izolovat od sémantiky. — Vcelku diskuse nevznesla nikde vážné námitky proti obsahu i metodice přednesených referátů a příspěvků. Dá se tedy usuzovat, že generativní pojetí slovanské syntaxe plně zapustilo kořeny, přičemž však je respektováno právo každého pracovníka na vlastní tvůrčí přístup.

V historické části jednání o syntaktické větné problematice byly předneseny jen dva referáty a dvě sdělení. Přestože se diachronní zkoumaní syntaxe zřejmě netěší takové pozornosti jako syntax synchronní, začínají být i zde uplatňovány postupy generativní mluvnice. H. Birnbaum (USA) v referátu Obščeslavjanskoje nasledije i inojazyčnyje obrazcy v strukturnych raznovidnostjach staroslavjanskogo predloženija[59] nastínil postup, jak oddělit v staroslověnštině původní slovanské struktury od konstrukcí přejatých z řečtiny. Poukázal na nutnost zpřesnit tezi o snadné prostupnosti syntaktického plánu jazyka pro cizí vlivy, a to rozlišením hloubkové a povrchové struktury věty. Zatímco hloubková struktura vět je poměrně stálá, struktura povrchová byla natolik nestálá, že zde snad nelze ani mluvit o nějaké původní slovanské složce v staroslověnské syntaxi, nýbrž o smíšené řecko-slovanské syntaxi staroslověnštiny. Rozlišování slovanských prvků a grécismů však ještě ztěžuje skutečnost, že v hloubkové struktuře má staroslověnština a řečtina hodně společného. J. Bauer v referátu o typech slovanské věty[60] rozvinul myšlenku o protínání modálních typů vět s typy strukturními, jimiž rozumí věty dvojčlenné a jednočlenné, verbální a nominální. Tak se jednočlenných vět využívá pro vyjádření nevyhnutelnosti a možnosti. Strukturní typ dvojčlenný a typ jedno[75]členný se též podílejí různým způsobem na vyjádření dějů agentních a bezagentních. Dvojčlenná věta je neutrální k určitosti subjektu a jeho agentnosti, kdežto subjekt jednočlenné věty není chápán jako skutečný agens. Tyto složité vztahy sémantických a strukturních typů vět pak působí na historický vývoj, např. na ústup jednočlenných vět v některých jazycích.

Sdělení přednesená v historické části jednání se týkala dílčích problémů. E. Güntherová (NDR)[61] zkoumala poměr souřadných a podřadných souvětných typů. Staré formy stojící na pomezí parataxe a hypotaxe, např. podřadný obsah vyjadřovaný souřadnými spojkami nebo bezespoječně, byly v té době již na ústupu. — B. Pogorelcová (Jug.) ve sdělení Razvoj slovenskego prostego stavka[62] zdůraznila význam hovorového stylu pro poznání struktury věty i skutečnost, že lze tento styl zkoumat i historicky na základě písemných památek různých dob, zvlášť si povšimla syntaktických funkcí dativu.

V diskusi Milka Ivićová doporučila aplikovat pojem hloubkové struktury na vztah sémantických a strukturálních typů vět. Sémantické typy vět lze vyjádřit pomocí takových ukazatelů jako Neg., Q, Pas., jimiž je předznamenávána protověta. Dále následuje jejich kombinace a konečně realizace. Hloubková struktura má více vrstev, vedle „deep structure“ a „surface structure“ existuje ještě „shallow structure“. Vliv cizího jazyka na syntax se může projevit i v této třetí vrstvě. — R. Růžička uvítal zaměření Birnbaumova referátu. Zavedení hloubkové struktury do historického zkoumání syntaxe pokládá za heuristickou metodu, která pomůže osvětlit konvergenci mezi staroslověnštinou a řečtinou. — A. V. Isačenko připomenul, že k přejímání řeckých konstrukcí do staroslověnštiny docházelo za zvláštních podmínek, neboť pisatelé a překladatelé textů byli slovansko-řeckými bilingvisty. Tak mohlo docházet k míšení prvků povrchové struktury staroslověnštiny i nahodilým výběrem. Podobná situace byla i při přejímání syntaktických galicismů do nové spisovné ruštiny, srov. avant de + inf. a prežde čem + inf. K Birnbaumově tezi o řecko-slovanském charakteru staroslověnské syntaxe měla výhrady E. Dogramadžievová (Bulh.); i povrchová struktura staroslověnské věty má slovanský charakter. Jako příklad uvedla souřadné spojky. — M. Altbauer (Izr.) upozornil, že do staroslověnštiny pronikaly přes řečtinu syntaktické kalky až z hebrejštiny, ovšem syntaktická stavba těchto ustálených výrazů se často neliší od toho, co je i ve slovanštině možné. — Podle R. Večerky řecké předlohy působily spíše jen stimulačně nebo retardačně na frekvenci prostředků, které ani staroslověnštině nebyly cizí. — H. Schuster-Šewc (NDR) nesouhlasil plně s Bauerovou formulací, že se formální podmět ono u původních impersonálií šířil pod vlivem německého es. Uvedl případy z lužičtiny Wono so blyska a Wonka so blyska, ukazující na složitější situaci. — V odpovědi uvedl J. Bauer, že zjišťování hloubkové struktury věty chápe jako cestu od konkrétní výpovědi k větnému vzorci. V staroslověnštině je při zjišťování hloubkové struktury třeba především odhlédnout ode všech jevů specificky překladatelských. Ukazatele předznamenávající protovětu jsou totožné se sémantickými distinktivními rysy věty. Zachytit názorně zároveň vztahy mezi modálními a strukturními typy vět a její nominálností nebo verbálností je možné jen v prostorovém modelu. — H. Birnbaum v závěrečném slově souhlasil s tím, že hloubková struktura je záležitostí typologickou v tom smyslu, že obsahuje elementy společné několika jazykům, ba i elementy jazykově universální. Je třeba si vždy napřed vymezit, o jaký typ nám jde. Nepopírá relativní význam staroslověnštiny pro rekonstrukci praslovanské syntaxe. Uznává, že poněkud vyhrotil tvrzení o nemožnosti stanovit slovanský komponent v povrchové struktuře staro[76]slověnské syntaxe; tento komponent se uplatňuje zejména v syntaxi strukturního jádra věty a v parataxi. Jiné oblasti syntaxe (např. participiální konstrukce, některé inifinitivní konstrukce) jsou však silně ovlivněny řečtinou, takže mluvíme-li o staroslověnské syntaxi jako o celku, jsme oprávněni zde vidět staroslověnsko-řeckou směs nebo aspoň staroslověnštinu se silnou řeckou příměsí.

Se syntaktickou problematikou souvisí i problematika slovosledná, která byla též v této souvislosti projednávána. A. V. Isačenko v referátu Porjadok slov v poroždajuščej modeli jazyka[63] zdůrazňuje nutnost rozlišit i v slovanských jazycích slovosled gramatický (prvotní), řídící se pravidly nezávislými na kontextu, a slovosled kontextově podmíněný, vzniklý permutacemi slovosledu gramatického. Gramatický slovosled nelze zjistit zkoumáním konkrétních vět statistickými metodami, je třeba jej stanovit podle konstrukcí se slovosledem pevným, které jsou k větám se slovosledem variabilním v transformačním vztahu. Tak gramatický slovosled posesívní věty bude Velosiped byl u Peti a nikoli U Peti byl velosiped vzhledem k pevnému slovosledu konstrukce participiální. Srov. Petja zachvatil byvšij u nego velosiped. Za gramatický je třeba pokládat též slovosled v konstrukci významově jednoznačné Petja otčetlivo proiznosil napisannyje slova. Petja prines bratu pis’mo na rozdíl od slovosledu konstrukce s týmiž komponenty, která je významově dvojznačná, Petja proiznosil otčetlivo napisannyje slova. Petja prines pis’mo bratu. Gramatický pořádek větných členů bude S — Adv modi — V — O dat — O acc — Adv dir. — P. Sgall v referátu Porjadok slov i aktual’noje členenije predloženija v generativnom opisanii slavjanskich jazykov[64] vyšel z kritického rozboru způsobu zařazení aktuálního členění v generativní mluvnici Chomského, v níž se slovosled pokládá za záležitost hloubkové struktury věty; jde však o slovosled pevný, v němž je místo každého komponentu dáno jeho větněčlenskou funkcí. Aktuální členění věty je pak podle Chomského jen věcí povrchové struktury. Naproti tomu P. Sgall dovozuje, že dvě věty obsahující tytéž lexikálně-gramatické komponenty, ale s různým aktuálním členěním mají různý smysl a že tedy aktuální členění je dáno již v hloubkové struktuře věty. Také v angl. se věty Everyone in this room knows at least two languages a At least two languages are known by everyone in this room liší nejen gramaticky a slovosledně, nýbrž i aktuálním členěním. Jejich aktivní nebo pasívní ztvárnění, sloužící aktuálnímu členění, je podmíněno různým smyslem a vychází z hloubkové struktury. Jako jiný doklad uvádí počáteční větu z Gogolova Revizora Ja priglasil vas, gospoda, s tem, čtoby soobščit’ vam preneprijatnoje izvestije: k nam jedet revizor. Věta se změněným slovosledem Čtoby preneprijatnoje izvestije soobščit’ vam, gospoda, ja priglasil vas: revizor jedet k nam má jiný smysl než věta první, nutně předpokládá navázání na předchozí text. Jde zde také o rozdíl v určitosti a neurčitosti větných členů, vyjadřovaný v angličtině pomocí členů, jejichž generování obsahuje i mluvnice Chomského. Aktuální členění má být tedy stanoveno na stejné úrovni generování jako jiné sémantické ukazatele. Z hlediska překladu je vhodné pracovat se dvěma větami lišícími se aktuálním členěním jako s větami různými.

Ve svém příspěvku se bulharský lingvista S. Ivančev zaměřil na obecnou problematiku aktuálního členění.[65] Uvedl výčet otázek, s nimiž „kontextově podmíněná stavba věty“ souvisí, např. členění věty na část podmětovou a přísudkovou, postavení dvojího předmětu, kategorie určitosti, paralelismus mezi rytmickou stavbou slova a stavbou věty atd. — L. Dezsö (Maď.) ve sdělení K voprosu ob istoričeskoj [77]tipologii slavjanskogo porjadka slov[66] referoval o svém zkoumání slovosledu v srbocharvátštině a ukrajinštině 14. století. Indoevropský a praslovanský základní slovosledný typ byl S — O — V a S — O indir — O dir — V, s koncovým postavením slovesa. Ve zkoumané době dochází již k přechodu k druhému slovoslednému typu S — V — O a S — V — O dir — O indir (se slovesem v centrálním postavení). H. Walter (NDR) řeší ve sdělení o syntaktické interpretaci klitik v slovanských jazycích,[67] napsaném společně s B. Könitzem, nejúčelnější způsob zachycení klitických tvarů osobních zájmen a pomocných sloves v generativní mluvnici. Autoři pracují s nimi jako s sufixálními morfémy, protože tak si vyžádá generativní popis menšího počtu symbolů (srov. ještě dále diskusi). — V příspěvku o pořádku slov z hlediska statistického informoval K. Buttke (NDR)[68] o výzkumu slovosledného místa predikátu; bylo ovlivněno takovými faktory jako negace, přítomnost adverbia, závislost na modálním predikativu nebo zvláštní sémantikou slovesa. Zjistil, že v záporných větách stojí sloveso na konci věty častěji než ve větách kladných. Také spojení se záporným predikativem nel’zja + inf. bývá jádrem sdělení častěji než s predikativem kladným možno + inf.

Diskuse se rozvinula zvl. k referátu A. Isačenka: A. Ljudskanov (Bulh.) poznamenal, že i gramatický slovosled v té podobě, jak je interpretován v referátu A. V. Isačenka, představuje jev povrchové struktury a nikoli hloubkové. I tak jde však o užitečný konstrukt. Otázka aktuálního členění jako i ostatní případy sepětí zvukové a významové roviny patří do jazyka a tím i do hloubkové struktury. — G. Tagamlická (Bulh.) upozornila na vliv morfologie a lexika na slovosled. Adverbiale způsobu v syntagmatu Šli šagom je kladeno postpozitivně, neboť je to původem tvar substantiva, příslovce tvořená od adjektiv Bystro bežal jsou preponována. Vliv lexikálního významu slov se projevuje v tom, že věty Otec prišel a Prišla vesna mají základní slovosled rozdílný. — P. Restan (Nor.) namítl, že Isačenko vychází při stanovení gramatického slovosledu jen z věty oznamovací, stranou nechává věty tázací. Avšak věta zkoumaná in abstracto není oznamovací, neboť je zbavena i modality. — F. Daneš uvedl, že musíme počítat s různými stupni gramatičnosti slovosledu v různých typech vět. Nedomnívá se, že by každý větný typ musel mít jedinou neutralizační slovoslednou podobu. Kriticky se vyslovil k syntaktické teorii, jejíž pomocí Isačenko interpretuje větné struktury; mísí se tu elementy velmi různorodé: větné členy (subjekt), slovní druhy (verbum) a sémantické elementy; autor referátu uznal, že v tomto směru bude nutno jeho přístup ještě propracovat. — J. Novotný doporučuje rozlišovat slovosled syntagmatický (v syntagmatu vzatém izolovaně), větný (ve větném vzorci) a výpovědní (ve větách kontextově začleněných). Slovosled syntagmatický a větný jsou gramatické, výpovědní slovosled je sémantický. Ovšem sémantika se uplatňuje i v slovosledu gramatickém. Např. odlišné postavení určení způsobu ve větě, lišící se od místa jiných příslovečných určení, je dáno sémantikou. — J. Oravec uvedl, že normální postavení nepřímého předmětu je za předmětem přímým, jak se to projevuje při nominalizaci slovesa, na niž odkazuje A. V. Isačenko, srov. Podání zprávy velitelovi. — K Ivančevovu příspěvku upozornil O. Mel’nyčuk, že na výběr širšího tvaru bulh. zájmena nego nebo užšího tvaru go má vliv rytmické členění věty na takty (ščerbovská syntagmata). Tak může dojít i k opakování zájmena, např. Nego /go vižda/ Ivan.

V závěrečném slově pak A. Isačenko odpověděl na námitky týkající se hloubkové struktury a slovosledu; i když nemáme dosud přesný obraz o složení větné báze, [78]můžeme s určitostí tvrdit, že na jisté úrovni (ne zcela hloubkové, ale ještě dosti abstraktní) má věta lineární závazný pořádek NP + VP, tato posloupnost je věcí jazyka (competence) a nejen realizace (performance). Věty tázací se vyvozují ze slovosledu věty oznamovací permutací. Postavení nepřímého předmětu za přímým v takových konstrukcích jako vyhlásit válku nepříteli je způsobeno tím, že zde přímý předmět tvoří spolu se slovesem lexikální jednotku. — P. Sgall se omezil na stručnou poznámku, že vycházíme-li ze sémantické stránky věty, musíme pracovat s jednotkou, jež je synonymní celé posloupnosti vět.

Jednotlivým syntaktickým problémům bylo věnováno ještě zasedání lingvistické podsekce, kde přednesli svá sdělení: Gör. Jacobsson (Švédsko), G. A. Cychun (SSSR) a J. Porák, dále byl přednesen výsledek kolektivní práce M. Dejanovové, A. Minčevové a D. Staniševové (Bulh.). Na Jacobssonovo sdělení Gerunds and activeparticiples in modern Russian newspaper language[69] reagoval pak v diskusi M. Altbauer (Izr.). Značnou diskusi vyvolalo sdělení G. A. Cychuna Enkliza i prokliza i struktury slavjanskaga skaza.[70] H. Walter polemizoval s jeho historickým přístupem ke klitikám jako k delexikalizovaným zájmenům a vyslovil se pro jejich pojetí jako afixů. Uvedl paralelní příklad oddělitelných předpon u německých sloves. A. Minčevová též poukázala na existenci zájmenných příklonek mi, ti, si, zachovávajících lexikální zájmenný význam, a upozornila, že mezi klitickými tvary a širšími tvary osobních zájmen není relevance v rovině lexikální, nýbrž v rovině logického důrazu. J. Mistrík uvedl, že proklitika a enklitika nejsou jednotkami slovnědruhovými, nýbrž kontextovými. Postavení klitik za prvním přízvučným slovem věty často slouží jejímu zakotvení do situace. Klitický charakter získávají i některá slovesa, v západních jazycích i jiná než sloveso býti, — G. A. Cychun v odpovědi uvedl, že klitika go, mu jsou v bulharštině chápána jako větné členy, což mluví proti tomu, aby byla pokládána za afixy. Ovšem klitikum se za větný člen pokládáno není. Přesto však je mezi klitiky a německými oddělitelnými předponami zásadní rozdíl; projevuje se i v tom, že slovanská klitika jsou kladena za slovo jimi zpřesňované.

Ke sdělení J. Poráka Vývoj konstrukcí s modálními slovesy v češtině[71] se vyslovil R. Lötzsch (NDR). Souhlasil s tím, že se při rozšíření bohatého repertoáru modálních sloves v západoevropských jazycích uplatnil vliv němčiny, a poukázal na shodný sémantický vývoj luž. trjebać a něm. brauchen od plnovýznamového slovesa (potřebovati) k modálnímu. — Sdělení D. Staniševové a kol. Neutralizacija na sintaktičnite opozicii v slavjanskija jezici[72] bylo zaměřeno na otázku významu pádu a přineslo některé nové pohledy, i když zásadně nezměnilo koncepci Jakobsonovu. J. Češková (SSSR) v diskusi ocenila přínos sdělení ke zkoumání poměru genitivu partitivního a akuzativu, podotkla však, že protiklad partitiv : akuzativ je v pádovém systému reliktový. Jinak se zaměřila na obecné poznámky k pojmu neutralizace. V odpovědi D. Staniševová připustila, že zjišťování invariantních významů na rovině morfologické je dosti problematické.

Vladimír Hrabě

 

O otázkách podřadného souvětí se jednalo ve zvláštní podsekci; jednání bylo poznamenáno tím, co je stále příznačné pro lingvistiku vůbec, malým zájmem o souvětí. Byly předneseny pouze dva referáty a dva připravené příspěvky. A přece diskuse ukázala, že řešení závažných a obtížných problémů by si zasloužilo pozor[79]nosti předních lingvistů. Časová tíseň však bohužel nedovolila, aby se přednášející vyjádřili k druhým referátům a k diskusním příspěvkům.

Přednáška K. Popova (Bulh.) Strukturni i semantični osobenosti na složnite izrečenija v sъvremennija bъlgarski ezik[73] se zabývala různými otázkami bulh. souvětí (částečně ve srovnání s ruským souvětím), nezřídka souvisejícími spolu volně. Spíše jen popisný ráz měl jeho výklad o souvětné stavbě po stránce kvantitativní. Uvedl statistické údaje o počtu vět (hlavních a vedlejších) v souvětí a částečně o frekvenci různých spojek u dvou tří autorů. Stavbu souvětnou představil v lineárních schématech bez závorek, takže se v nich setkáváme i se spojeními G (věta hlavní) ——— P (věta vedlejší), třebaže symbol ——— u K. Popova označuje souřadný vztah. V takových výkladech souvětné struktury by bylo třeba věnovat pozornost také tomu, že některé věty, popř. některá věta tvoří dílčí část souvětí vzhledem k jiné dílčí části téhož souvětí;[74] to je jedním z předpokladů řešení závažné otázky přiměřenosti, únosnosti počtu vět v jednom souvětí. Zajímavější byly autorovy výklady o slovanských časech v bulharských souvětích, o syntaktické struktuře typu Tova e znak, če … a zejména pak výklady o syntaktických strukturách, v nichž se projevuje analytický charakter dnešní bulharštiny. Mezi ně řadí i v češtině známou konstrukci typu Drugi bjacha ja videli, če (ga, kato) sedi na samija kraj na skalata a zabývá se jimi po stránce syntaktické a (méně úspěšně) z hlediska modálnosti.

K. Svoboda ve svém referátu o třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů[75] vyšel ze zjištění, že spojovací výraz je základní gramatický rys vedlejší, popř. hlavní věty, že však ani jiné její rysy nesmějí být opomíjeny, že užití spojovacího výrazu je dáno především základní sémantikou, kterou má věta vyjadřovat. Oprávnění této klasifikace spatřuje v tom, že ukazuje na systémové vztahy mezi druhy vedlejších vět, které buď unikaly pozornosti vůbec, nebo nebyly doceněny. První etapa třídění se zakládá na tom, že věta je uvozena spojovacím výrazem buď autosémantickým, nebo synsémantickým, druhá etapa na slovnědruhové povaze spojovacího výrazu. Tak se první skupina vedlejších vět dělí na věty zájmenné, příslovcové a číslovkové a ty podle toho, zda to jsou věty otázkové, či neotázkové, a věty neotázkové ve čtvrté etapě podle toho, zda jsou vztažné (tj. vskutku se vztahují k substantivu, zájmenu, příslovci, popř. celé větě), či nevztažné. V další etapě se věty obou základních skupin rozlišují podle větněčlenských vztahů.

Věty uvozené spojovacími výrazy synsémantickými se rozlišují na spojkové a částicové. Jejich rozlišení je odůvodněno tím, že spojky signalizují mimo jiné věcněvýznamový vztah své věty k větě řídící a věty jimi uvozené mají v naprosté většině případů platnost vět příslovečných. Na rozdíl od nich částice (mezi nimi také že, aby) signalizují kromě závislosti (v jistých konstrukcích) modálnost, resp. amodálnost a mají mimo zvláštní případy platnost vět nepříslovečných. Zřetel k modálnosti vět, který v této klasifikaci vystupuje do popředí, ukazuje některé vedlejší věty spojkové a částicové v systémovém poměru modálnostního protikladu, popř. asymetrického modálnostního protikladu.

St. Žaža se ve svém příspěvku zabýval činiteli, kteří působí na větosled v souvětí.[76] Rozlišuje princip mluvnické sounáležitosti, významový vztah mezi větami (postpozici uvádí jako převažující u vět obsahových a příslovečných příčinných, účelových, účinkových a prostředkových, antepozici u vět časových, podmínkových, [80]podmínkově přípustkových a přípustkových) a aktuální členění. Přínosem jeho výkladu je zejména pokus o objasnění vztahu aktuálního členění k oběma předchozím činitelům, hlavně k činiteli významovému. Předpokladem dalšího zkoumání je ujasnění pojmu východisko a jádro výpovědi[77] právě z hlediska souvětné výstavby a zásadní rozlišení neobligátní postpozice, např. vět příčinných, a kromě zvláštních případů obligátní postpozice, např. vět účinkových. Nelze opomenout ani to, že např. některé věty časové (věty s až vyjadřující druhý článek dějového řetězce) jsou kromě výjimek v postpozici, že někdy záleží na spojovacím výraze ještě více (např. věty prostředkové s tak, že jsou v češtině vázány na postpozici, ale jsou-li uvozeny výrazem tím, že, mohou být v antepozici, i když vyjadřují týž významový vztah.

J. Juhász (Maď.) v přísp. Javlenije smešenija konstrukcij i spletenija častej složnogo predloženija kak priznak ‚razgovornosti‘ stilja v chudožestvennych proizvedenijach[78] ukázal na to, že v jazyce některých uměleckých děl se vyskytují charakteristické rysy živé, nenucené mluvené řeči, někdy chápané jako odchylky od normy, třebaže se uskutečňují v hranicích konstrukčních možností daného jazyka. K tomu J. Bauer vyslovil požadavek, aby se v tom pokračovalo „s jasným teoretickým rozlišením mezi jevy systémovými a promluvovými“. Jsme tu opět u základní otázky poměru jevů systémových a promluvových.

V diskusním příspěvku pojícím se k přednášce K. Popova konstatovala Iv. Vaseva-Kadănkova (Bulh.) v procentových údajích mnohem větší frekvenci vedlejších vět přívlastkových v bulharštině než v ruštině a vysvětlovala ji menším rozšířením přídavných jmen slovesných v bulh. než v ruštině, ale i velmi omezeným užíváním přechodníků v bulharštině. Zajímavý byl její výklad také o tom, jak zjištění St. Žaži o souvislosti mezi pozicí vedlejší věty v souvětí a sémantickým vztahem věty vedlejší k větě hlavní se shoduje téměř úplně s pozicí přechodníkové vazby v bulharské větě jednoduché. Z přednášky K. Popova vycházela rovněž R. Nicolova (Bulh.); ukazovala na to, že sémantika determinovaného substantiva nebo adjektiva podmiňuje možnost užití nějakého druhu věty přívlastkové, kdežto sémantika slovesa, s nímž substantivum tvoří slovní spojení, podmiňuje užití např. věty účelové nebo příčinné. K oběma přednáškám se pojil její příspěvek tam, kde stručně připomínala modálnostní opozici, kterou tvoří bulharské věty s da a s če. — V. A. Belošapková (SSSR) vyslovila požadavek stanovení pojmu typ souvětí na základě jeho formálních příznaků a jejich systémové charakteristiky. Rozlišuje nejprve strukturní typy souvětí podle potenciální kvantitativní struktury minimálních konstrukcí. Podle konstrukčních vlastností spojek dále rozlišuje strukturně-sémantické typy souvětí. Ty pak dále liší podle sémantického obsazení ‚částí‘ souvětí a s ním souvisejícího omezení možných spojení modálně-časových plánů souvětí. Zajímavá bude realizace těchto myšlenek v konkrétním zpracování souvětí.

Otázkou stanovení a výkladu strukturně jednotných typů podřadných konstrukcí se zabýval M. Kubík. Vycházel z toho, že strukturně jednotný typ tvoří konstrukce, které se generují stejným způsobem z bázových vět, a uváděl faktory, které hrají určující úlohu při formování těchto typů. K takové metodě je vhodné připomenout, co bylo řečeno o transformační analýze a modelování v jazykovědě např. již na V. mezinárodním sjezdu slavistů v Sofii v září 1963. Je možno jimi přesvědčivě vyjádřit důležité vlastnosti jazykových konstrukcí, ne však postihnout „jazyk v plnosti jeho stavby a fungování“.[79] Důležité bude také, jakou poznávací hodnotu [81]prokáže takový postup,[80] v jaké míře dospěje k poznatkům, které při jiných metodách unikaly poznání nebo interpretaci z hlediska souvětného systému. Podřadné typy vyvozené generativní metodou se podle Kubíka ve značné míře shodují s podřadnými typy získanými při klasifikaci založené na strukturních kritériích.

Nejkonkrétněji se referátem K. Svobody zabýval v diskusním příspěvku J. Bauer. Vyslovil očekávání, že klasifikace založená na spojovacích výrazech přinese „pozoruhodná zjištění“ pro to, že spojovací prostředky patří k nejdůležitějším relevantním složkám vedlejších vět; konstatoval však také, že se na jejich základě homogenní typy vedlejších vět nevydělí, protože se jí zcela od sebe odtrhují závislé otázky zjišťovací (s částicemi) a doplňovací (se zájmeny a příslovci), ačkoli jinak „vztah k větě řídící (okruh výrazů, po nichž se závislých otázek užívá), užití časů a modu ve větě vedlejší, větosled atd. je v obou případech zcela stejný“. K tomu je třeba říci, že je mezi nimi také podstatný rozdíl, a to ten, který je právě mezi strukturami vedlejších vět uvozených spojovacími výrazy autosémantickými a strukturami vět uvozených spojovacími výrazy synsémantickými. To, co otázky zjišťovací a doplňovací mají společné, je postiženo v dalších etapách třídění vět podle spojovacích výrazů. Otázky zjišťovací a doplňovací jsou druhem vět obsahových, které jsou druhem vět nepříslovečných, ať jsou uvozeny výrazy autosémantickými, či částicemi, tj. druhem spojovacích výrazů synsémantických (viz SaS 29, 1968, 147). Zařazením pojmu věty obsahové i do třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů, do dalších jeho etap, jsou vytvořeny spojitosti mezi vedlejšími tázacími větami zjišťovacími a doplňovacími. J. Bauer nedoporučoval také, aby se „rozbíjela vžitá kategorie spojek na spojky a částice“, třebaže „některé spojky jistě spojují funkci spojovací a funkci částice (obsahově modální)“. Nejde tu však o rozbíjení pojmu, nýbrž o jeho hlubší poznání (viz SaS 29, 1968, s. 149, pozn. 16). Ve prospěch pojmového odlišení vět např. s že, aby od vět s když, poněvadž, jestliže, ačkoli apod. nemluví to, co uvádí J. Bauer, nýbrž jiné závažné fakty, které uvádím v pozn. 73, zejm. na s. 148n. Mohli bychom ještě dodat, že podstatný rozdíl mezi nimi se projevuje také tak, že např. spojka poněvadž signalizuje příčinný, resp. důvodový vztah své věty k větě řídící, kdežto spojovacím výrazem (částicí) že se tento ani jiný příslovečný vztah nesignalizuje. Částice že může pouze uvozovat větu, jejíž obsah je ve vztahu příčinném (důvodovém) k obsahu věty řídící, avšak to není vyjádřeno spojovacím výrazem že, nýbrž vyrozumívá se z věcných obsahů věty s že a ze syntaktické stavby věty řídící. Podobně se může vztah obsahu věty s aby k obsahu věty řídící pochopit jako účelový na základě věcného obsahu věty s aby a sémanticko-syntaktické stavby věty řídící. Avšak spojovací výraz aby pouze implikuje možnost, aby věta jím uvozená byla takto pojata, účelový ani jiný příslovečný význam sám o sobě nevyjadřuje. J. Bauer nesouhlasí s tím, že by v souvětí Bránil chlapci, aby jezdil na kole věta s aby byla amodální (viz můj výklad v SaS 29, 1968, s. 147, 150); má prý „modální platnost žádací, třebaže oslabenou“. To podle Bauera jasně vystupuje při negaci aby nejezdil, kterou vysvětlíme jen z původní věty „přací“. Jde tu o podobný přístup k sémantice syntaktických konstrukcí jako v předchozím případě. Je třeba rozlišovat význam syntakticky explicitní a okazionální významy ne plně syntaktické. K základní sémantice vedlejší věty může působením jistých činitelů přistoupit další význam nebo tato sémantika může být modifikována působením např. lexikálního obsazení věty s aby a věty řídící. Tak děj věty s aby závisející na slovese bránit může být pojat jako žádaný pouze tehdy, je-li konatelem bránění osoba. Pouze tehdy se vedle aby jezdil říká ve stejném smyslu aby nejezdil. Bylo by však umělé vysvětlovat záporku z věty přací; dobře ji pochopíme ze záměru mluvčího: mluvčí jí vyjadřuje, že si konatel bránění [82]přeje, aby se děj věty s aby nerealizoval. Jenom v tomto případě lze (zápornou) větu s aby označit jako druhotně přací, ne však kladnou větu s aby (význam přací není tu jejím syntaktickým rysem). Záporku ne vysvětlíme tedy z přání mluvčího, ne z věty přací, která by byla jednou ze dvou výchozích jednotek daného souvětí. Jestliže konatelem bránění není osoba, tj. jestliže konatel nemůže mít přání v lidském smyslu, neužívá se ve větě s aby záporu, říká se např. jen Déšť bránil chlapci, aby jezdil na kole. Není tedy ani druhotně věta s aby závislá na slovese bránit větou přací ve všech případech.

V posledním diskusním příspěvku této podsekce doporučil V. Šauer od vět s da odlišit konstrukce s da, které mají polovětnou povahu, a srovnat frekvenci přívlastkových vět v bulharštině také s jejich frekvencí v ostatních slovanských jazycích (konstatoval, že přívlastkové věty v bulharštině jsou častější také ve srovnání s češtinou).

Karel Svoboda

 

V. Problematika lexikologická a lexikálně sémantická

 

Proti sjezdu v Sofii se projevila na slavistickém kongresu v Praze jako značný přírůstek tematika lexikologická a lexikálně sémantická, i když nebyly předneseny všechny předem otištěné a ohlášené referáty. Některé z těch, které byly do tohoto okruhu zařazeny, souvisely s danou tematikou jen velmi volně. V okruhu Problémy historickosrovnávací a typologické analýzy slovanského lexika přednesl V. V. Vinogradov (SSSR) obecně zaměřený referát o homonymii (Problema morfematičeskoj struktury slova i javlenija omonimii v slavjanskich jazykach), výtah z delší studie.[81] Autor zde resumoval několik vlastních prací o homonymech, zhodnotil příspěvky Gilliéronovy, Bulachovského a Smirnického a přihlédl též k české práci Trnkově, Těšitelové, Ďurovičově aj. Správně rozlišil homonymii úplnou a částečnou a odlišil od vlastní homonymie homomorfii trojího typu, totiž u slova, u jistého druhu slov a u různých druhů slov. Těžiště práce je v pojednání o homonymech u podstatných a přídavných jmen a u sloves. — K nedostatkům práce patří to, že není vyřešena hierarchie kritérií k rozlišení homonym sémantických, gramatických a slovotvorných. Pokládají-li se za homonyma tvary pila podst. a pila sloveso, nepřihlíží-li se tedy k různosti jiných tvarů (např. pilu, pilou proti pil, pily), tj. k místu daného tvaru v paradigmatu, není jasné, proč se přihlíží jinde k rozdílům slovotvorným (učiteľ-stvo ‚učitelé‘ proti uči-teľstvo ‚učitelování‘) a slovnědruhovým: večer podst. proti večer přísl. Také určení sémantických rozdílů není jasné (od naprosté různosti u typu pila k průniku sémantických prvků u typu učiteľstvo).

Diskuse přinesla poukaz na homonymii osobních jmen (V. Blanár, V. D. Bondaletov, SSSR), vztah homonymie a synonymie (Blanár), rozdíl mezi homonymií homogenní a heterogenní (J. Marvan) a aplikovala vývody referátu na bulharštinu (K. Čolakova, V. Georgiev, oba Bulh.) a na slovenštinu: Ľ. Novák upozornil na morfologickou homonymii u typu obyvatel 1. sg. a 2. pl. a určil rozdíl obou forem právě podle vzájemných vztahů k ostatním pádům.

Slovotvorné analýzy se týkaly čtyři referáty. W. Doroszewski (Pol.) v referátě O słowotwórczych transformacjach wyrazów w językach slowiańskich[82] upozornil na to, že lze pojem transformace (změny formy při nezměněném obsahu) aplikovat i v nauce o tvoření slov a v sémantice, popř. v sémiotice. Transformaci viděl v kategoriálním přetvoření slovnědruhových forem (stół — stołowy např. [83]ve spojení pokoj stołowy, noga stołowa), nikoli např. v definici, tj. interpretaci reálného významu, v níž jde o zastoupení jednoho výrazu druhým. Dále upozornil na zprostředkující úlohu jazyka při transformaci smyslové reality v rozumové operace a na obecně sémiotický charakter jistých procesů, které z toho vyplývají.

Volněji souvisely s tematikou našeho okruhu referáty Zwolińského, Hammův a Goląbův. P. Zwoliński (Pol.) promluvil z hlediska genetického pojetí o společných slovotvorných tendencích v jazycích slovanských.[83] Vycházeje ze starší práce Doroszewského, postihující tři funkce sufixů, totiž strukturní, reálně významovou a expresívní, soustředil se především na reálně významovou funkci slovanských formantů a rozlišil tu funkci individualizující (sláma→slámka), singulativní (stč. tresť→třtina), konkretizující (*ščetь→štětka) a funkci „neidentičnosti“ (podobnostní). Mezi těmito funkcemi je ovšem plynulý přechod a nelze také říci, že by jimi byl materiál plně vyčerpán. V diskusi upozornil F. Sławski (Pol.) na to, že vztah podobnostní pъšeno, proso’ → pъšen-ica je záležitost už etymologická, nikoli věc slovotvorné motivace, a R. Grzegorczyková (Pol.) odlišila v duchu polské slovotvorné školy strukturní funkci jako především syntaktickou od funkce sémantické.

Kontaktovým jevům u slovanských odvozenin (tj. připojení sufixu ke kmenu) věnoval pozornost J. Hamm (Rak.).[84] Na základě rozboru ruské vokalické a konsonantické redukce, k níž počítá i korelaci znělosti/neznělosti souhlásek a různé typy palatalizace, snažil se postihnout jisté zákonitosti při tvoření např. forem typu rus. zub — zubéc, — zubók, — zúbik. Přitom pokládá za relevantní pět činitelů: a) přízvuk sufixu, b) povahu vkladných vokálů (e, o, i), c) spojení, kontakt kmene a d) sufixu a e) sémiotickou povahu celku, např. afektivnost/neafektivnost. Za podstatné považuje, že v kontaktním celku při tvoření neexpresívních odvozenin má jeden člen (zvuk) plnou hodnotu, kdežto všechny ostatní jsou redukované. — Z. Goląb (USA) postihl v slovanských jazycích čtyři typy kauzativních sloves:[85] (1) typ tranzitivní s jedním předmětem, popř. s dvěma předměty (pojit k pít), (2) typ denominativní syntetický (běliti k bělěti), (3) denominativní analytický, dereflexivizující (najesti koga k najesti se) a (4) typ jen syntaktický bez morfologických znaků, vyskytující se v některých makedonských nářečích: k’e te umram k k’e umram. Pochybnost Sławského o existenci denominativního typu vyvracel referent poukazem na slovanské morbъ, merti-moriti, ovšem je jasné, že tato otázka si žádá další práci jak materiálovou, tak teoretickou. O tom svědčí i požadavek Grzegorczykové po přesnějším vymezení kauzativ stricto sensu a těch, k nimž přistupuje ještě další činitel sémantický.

Závažný referát z úseku lexikální sémantiky (Nekotoryje problemy sravniteľnoj slavjanskoj semasiologii) přednesl N. I. Tolstoj (SSSR);[86] navazoval v něm na své dřívější práce. Jde tu v podstatě o nářeční, popř. i mezijazykovou konfrontační typologii, zakládající se na předchozí analýze mikropolí, tj. předběžně zjištěných dílčích struktur, v sémantické prvky, faktory. Autor podal i návrh metajazyka, s jehož pomocí sestavuje zjištěné sémantické prvky (sémy, distinktivní příznaky) jednotlivých významů (sémémů) v tabulky. Přitom rozlišuje sémémy rozložitelné (např. háj ‚malý samostatný listnatý les‘) a nerozložitelné (u slov bříza, dub, olše, lípa, louka aj.). Nerozložitelné sémémy jsou vždy bezpříznakové a nevcházejí tedy do privativních protikladů.

V diskusi zdůraznil P. Ivić (Jug.) plodnost tohoto pojetí pro výzkum nářečí. — J. Filipec poukázal na blízkost této metodologie typologickým a lexikologickým [84]názorům současné pražské školy.[87] Teoretický přínos práce Tolstého je v tom, že zjemňuje sémantickou analýzu tím, že označuje v jejím formálním aparátu vedle přítomnosti a absence příznaků i jejich dynamiku. Tím je tato metoda významná i pro historickou lexikologii, nářeční i obecnou. O složitosti budoucí práce svědčí to, že Tolstoj zkoumá jako první krok budoucí celkové práce jen izolovaná slova. Úplný popis dílčích struktur však znamená předběžný popis a vnitrojazykovou konfrontaci lexikálních jednotek ve všech jejich relevantních aspektech, zvláště pokud jde o kontext, konstrukce, frekvenci atd. Za definitivní nelze považovat ani názor o nerozložitelnosti sémémů slov typu bříza, lípa aj. Namítá-li referent, že rozklad denotativního významu (‚strom‘ a další příznak) není jazykový, protože tu jde o terminologický přístup, soudíme, že nemá pravdu. Všechna tato slova jsou souřadná a stejně podřízena nadřazenému pojmenování strom. Tato okolnost je jasná i neodbornému uživateli jazyka, např. dítěti. Ostatně u obdobných slov typu liška, osel aj. je (např. i podle Kuryłowicze) zastoupena vedle primární i sekundární sémantická funkce a polysémie právě svědčí o posunu a přeskupení séménů, a tedy o rozložitelnosti sémémů výchozího významu. Tolstoj sám přistupuje ke kompromisnímu řešení, když označuje slovo lug jako geografický objekt s příznakem l (‚lug‘), kdežto v jiných případech má týž jednotlivý sémém příznak r_u (tj. ‚blízkost řeky‘).[88] Výraz les se chápe jednak jako slovo s nerozložitelným významem, jednak jako ‚množina stromů‘. Je tedy jasné, že i zde je třeba společným teoretickým usilováním hledat cesty k teoreticky hlubším, definitivnějším a adekvátnějším výsledkům výzkumu. — V. Blanár zdůraznil možnost aplikovat metodiku předloženou v referátě i na jazyky nepříbuzné a na historický materiál. Lexikální jednotku je třeba vidět v úplnosti vztahů paradigmatických a syntagmatických, k nimž patří i vztahy denotativní, s nimiž pracuje ostatně i Tolstoj (např. berezničok je ‚molodoj berezovyj les‘). Pole je třeba chápat se zřetelem k protikladu centrum-periférie. — F. Papp (Maď.) se s příznačným optimismem vyslovil o možnosti „velmi rychle a elegantně“ získat obraz systému s pomocí automatického stroje. Tu vzniká otázka, jak kdo chápe systém a jeho jednotky.

C. van Schooneveld (USA) demonstroval v stejnojmenném příspěvku základní sémantický vzorec ruštiny na slovesech pohybu a K. Heltbergová (Dán.) promluvila o úloze předpon při odvozování.[89] Šlo jí především o slovesné předpony ve vztahu ke kategorii vidů a o kvantitu předponové samohlásky především v češtině. — V diskusním příspěvku souhlasil M. Dokulil se zjištěním, že délka samohlásky v předponě závisí na tom, zda v odvozeném slově vystupuje slovesné téma, či ne, a že předpona zůstává krátká jen tehdy, neplní-li vidovou funkci (srov. krátkost u přijetí, přijímání, vychování proti vidově neutralizovaným jménům dějovým výchova, příjem). Referentka sice připouští, že útvary typu zálesí, náves jsou motivovány předložkovými pády (za lesem, na vsi), ale popírá dosah tohoto faktu pro synchronní derivační analýzu. S tím Dokulil nesouhlasil. Dále upozornil Dokulil na rozdíl mezi výrazy typu zálesí, náves, kde nastala transformace předložek v prefixy, a juxtapozicemi typu nakonec, nadlouho, kde se podstata předložek nemění, a proto zde dloužení nenastává. U typu protilátka je třeba připustit motivaci alternativní na pozadí předložkového pádu, i když dnes převažuje motivace typu ‚látka proti jiné látce‘.[90]

[85]V okruhu struktura slovní zásoby a lexikologie byla přednesena ještě tato zajímavější sdělení: G. Spiess (NSR) promluvil o faktických a domnělých mezerách (Leerstellen) při srovnávání slovní zásoby přirozených jazyků.[91] Referát je i teoreticky zajímavý tím, že pracuje s významovými prvky, přihlíží i k některým českým a ruským pracím a projevuje na rozdíl od tradiční německé trierovsko-weisgerberovské linie snahu o samostatné řešení problematiky. Synonymická a slovotvorná pole jsou pro něho lexikální paradigmata (Sinnbezirke), v nichž zůstávají jisté mezery. Ty lze tedy pozorovat jak při vnitrojazykovém, tak při mezijazykovém srovnávání dílčích struktur.[92] Faktické mezery jsou věcí konotativních (nepojmových příznaků), domnělé souvisí s denotativními obsahovými složkami lexikálních jednotek. Obojí mezery lze nahradit parafrázemi, tj. volnými nepredikativními syntagmaty. — V diskusi poukázal J. Filipec na to, že vedle Leerstellen existují i Mehrstellen, tj. případy, kdy jistá pozice v matici (tabulce) je obsazena víckrát než jednou. Syntagmatická spojení parafrázující pojmenovací jednotky mají nižší stupeň závaznosti a abstrakce. — Zajímavé sdělení o determinologizaci v slovanských jazycích přednesla E. Fodorová (Rum.)[93] a drobnou ukázkou práce s dílčí strukturou byl referát M. Szymczaka (Pol.) o vlivu sémantické a morfologické analogie v rodinné terminologii slovanské. Determinologizace zahrnuje podle Fodorové čtyři jevy: sémantickou kondenzaci (spojení přejde v jednoslovný termín), polysémii, expresivitu a nabývání stylistických příznaků.

V okruhu lexikografie zaujal společný referát J. Machače a Z. Sochové K problematice lexikálního standardu a jeho adekvátního popisu, přednesený J. Machačem,[94] a referát St. Skorupky (Pol.) o teoretických základech frazeologického slovníku. První z nich vycházel z kolektivních zkušeností na Slovníku spisovného jazyka českého a z dosavadní teoretické práce především členů Ústavu pro jazyk český v Praze, zvláště pokud jde o popis lexikálního a sémantického systému, jeho centrum a periférii a o vztahy v slovní zásobě. Analýza standardu je aktuální pro všechny slovanské jazyky. — V diskusním příspěvku vyložil J. Filipec svůj názor na generativní slovník, tj. slovník zjišťující ve všech relevantních aspektech lexikálních jednotek hierarchické vztahy a tím i to, co je základní, obecné a typické, a poukázal v této souvislosti na důležitost vědecké, nikoli jen mechanické redukce a výběru empirických faktů nutných k adekvátnímu popisu lexikálních jednotek. Dále upozornil, že bude třeba zpřesnit pojem pasívní slovní zásoby, s nímž se v referátě operovalo. — Skorupka došel při práci na polském frazeologickém slovníku k závěru o účelnosti zcela formálního třídění složených lexikálních jednotek, totiž na výrazy (typu velmi dobře), obraty (slovesné) a fráze (slovesně jmenné). — K tomu připomněl J. Kuchař, že vágní kritérium ustálenosti se týká i terminologických spojení, která do běžné frazeologie nepatří. Při určování typů frazeologických spojení nelze pominout kritérium sémantické, zvláště při různé míře přenesenosti výrazů (zlatá mládež proti zlatý důl).

Několik referátů bylo věnováno otázce jazykových kontaktů mezi slovanskými jazyky navzájem a mezi jazyky slovanskými a neslovanskými. Zde zaslouží zvláštní zmínky aspoň dva referáty, Blanárův a Běličův. V. Blanár[95] řešil otázku, proč [86]mají přejatá slova v slovanských jazycích různé postavení, a došel k významnému zjištění, že místo slova v slovní zásobě je dáno sumou relevantních lexikálních vztahů, které se ve vývoji ovšem mění. Na příkladě přejatých slov rátať, rachúnok, účet ukázal, jak lze tento proces zobrazit i graficky. Při řešení uvedených otázek pracoval i s dílčí lexikální strukturou a příslušným sémantickým polem. — J. Bělič analyzoval postavení slov přejatých z němčiny do češtiny.[96] Přejatá slova odrážejí specifickou historickou situaci jisté národní společnosti a jsou i svědectvím jejího hodnocení jazyka. Tak např. situace týchž přejatých slov z němčiny je v různých slovanských jazycích různá. Do češtiny pronikala německá slova od nejstarších dob. Referent rozlišil několik vrstev těchto slov, především slova pevně zakotvená ve spisovném jazyce, slova ustupující a slova plnící funkci stylistickou, k nimž patří i slova obecné češtiny.

Josef Filipec

 

Do tematického okruhu Slovní zásoba slovanských jazyků byl zařazen příspěvek (A mathematical approach to the typology of Slavic lexicon) H. Kučery (USA)[97] snažící se podat kvantitativní charakteristiky lexika ruštiny, češtiny a angličtiny: poměr slovníku (V) a délky textu (N), distribuci slovníku vyjádřenou pomocí Julovy charakteristiky K, index relativního bohatství slovníku modifikací Shannonovy formule, lexikální index L, sémantickou homogenitu ap. — J. Horecký se zabýval generativním popisem slovní zásoby v slovanských jazycích.[98] Podal instruktivní obraz popisu systému slovní zásoby algebraicky založeného. Existuje jedna hloubková struktura logická, která se jeví jako slovotvorná nebo syntaktická. — Diskuse se zamýšlela nad některými problémy generativního popisu slovní zásoby, zvláště nad povahou a příslušností kořenného morfému u slov jako dílo, dělati a nad vhodností řešit homonymní případy typu chorobnost analýzou hloubkové struktury (A. V. Isačenko). Potvrdila rovněž potřebnost nového přístupu k popisu slovní zásoby a nutnost respektovat lexikální systém (L. Kopeckij).

Předmětem referátu V. T. Kolomijcové (SSSR) byly obecné tendence v rozvoji lexika slovanských jazyků po 2. světové válce (Obščije tendencii razvitija leksiki slavjanskich jazykov v poslevojennyj period).[99] Autorka si povšimla různých způsobů obohacování slovní zásoby slovanských jazyků (doplňování nových slov, rozšiřování významů) a konstatovala aktivizaci určitých typů tvoření (substantiva na -osť). — V diskusi bylo poukázáno na integrační a diferenciační tendence v slovní zásobě slovanských jazyků (Lj. Selimov, Bulh.), byla zdůrazněna potřebnost studia specifických slovotvorných postupů v jednotlivých jazycích a užitečnost sledování příslušných změn v historickém vývoji (V. D. Bondaletov, SSSR).

Příspěvek K typologii slovanského slovníku z hlediska kvantitativního přednesla M. Těšitelová.[100] Ukázala, že na základě kvantitativních údajů je možno získat charakteristiky lexika, např. rozlišením slovníkových skupin slovnědruhových a upozornila na některé rozdíly mezi češtinou a ruštinou zejm. v zastoupení nominálních a verbálních skupin slov. — Diskuse poukázala na závažnost distribuce slov na [87]slovenském materiálu (J. Mistrík) a doložila na bulharštině shodné kvantitativní charakteristiky (M. Janakiev, Bulh.).

K strukturním předpokladům zániku slov v slovanských jazycích byl zaměřen příspěvek I. Němce.[101] Na základě srovnání staročeské slovní zásoby s lexikem češtiny dnešní dospěl autor k zjištění, že více než 80 % slov zaniklo v rámci restrukturace bez zániku příslušného designátu. Strukturní předpoklad k zániku měla ta slova, vedle kterých již za jejich existence existovaly jednotky náhradní: např. vedle stč. vězěti existovala také pasívní forma býti uvězněn, která se v jazyce udržela i po zániku typu vězěti. Zánik slov v oblasti restrukturace je ovšem vedle procesů gramatických podmíněn i obecnými vývojovými tendencemi, jako je odstraňování polylexie při krystalizování monopolního slovotvorného typu nebo přebudování terminologie v souvislosti s rozvojem myšlení (srov. vývoj označení pro pojem rodiče, adjektiv na -bilis apod.). — Diskuse poukázala na některé podmínky zániku víceslovných lexémů a uvedla příklady určitých typů pojmenování, v nichž se shodují dnešní slovanské jazyky se starou češtinou, ale rozcházejí s češtinou novou (E. Michálek). Složitost analýzy strukturních podmínek byla dokumentována příklady na pojmenování lebky v slovanských jazycích (H. Šewc, NDR).

O vzájemném vztahu mezi frazeologickými a lexikálními jednotkami (Sъotnošenie meždu frazeologičnata edinica i leksikalnata edinica) promluvila K. Čolakova (Bulh.).[102] Frazeologická jednotka se liší od slova rozdílně formovanou strukturou, ale sémanticky a funkčně se s ním shoduje. Rozdíly jsou i v rozsahu takových jevů, jako je mnohoznačnost, synonymie, homonymie ap. Bližšího ověření by vyžadovala autorčina teze, že frazeologismy jsou ve srovnání s výrazem jednoslovným expresívnější. Významovou a formální strukturou slovních spojení se zabýval J. Kuchař.[103] Na materiále spojení se slovesnou rekcí naznačil rozdíly v popise a zařazení těchto výrazů zvl. v odborné literatuře české a ruské. Příčinu vidí v nehomogennosti slovních spojení, která slouží různým komunikačním funkcím. Slovní spojení vykazují některé rysy společné se strukturami slovotvornými, mimo jiné také tendenci k lexikalizaci a terminologizaci.

V tematickém okruhu Historicko-etymologické studium slovanské slovní zásoby proslovil R. Jakobson (USA) přednášku ze srovnávací indoevropské mytologie (Sravnitelnaja indoevropejskaja mifologija v svete slavjanskich pokazanij). Omezil se na výklad jména slovanského boha Volos, Veles. Chápe je jako kompozitum o dvou kořenech a jeho stáří dokládá příslušnými paralelami v jazycích baltských a indických. Referent se vyslovil optimisticky o možnostech rekonstrukce slovanské mytologie na základě konfrontace jevů jazykových, archeologických, historických a folklórních a komplexního studia pomezních věd. — Etymologickou segmentací slovanských slov z hlediska struktury indoevropského kořene a laryngální teorie se zabýval Š. Ondruš.[104] Příspěvek k zdokonalení historické analýzy vidí v propracování analýzy synchronní. Obecná synchronní analýza sémantické stránky jazyků je základnou pro zjištění sémantického responsibilního vztahu. Přítomnost dvou nebo několika séménů v jednom a témž slovním morfému téhož jazyka je nejdůležitějším ukazatelem sémantického responsibilního vztahu. Referent srovnal postavení laryngál a hláskovou strukturu kořene v starší a mladší fázi ide. prajazyka a dále distribuci a alternaci hlásek v praslovanštině s distribucí a alternací v hláskové stavbě ide. prajazyka. Naznačil rovněž genetickou morfematickou segmentaci [88]několika slovanských slov (měsęcъ, gnězdo apod.). — Zásadám rekonstrukce praslovanského tvoření slov (Podstawy rekonstrukcji słowotwórstwa prasłowiańskiego) věnoval pozornost F. Sławski (Pol.).[105] Základním předpokladem je rekonstrukce praslovanské slovní zásoby a srovnávací popis tvoření slov v jednotlivých slovanských jazycích. Je nutno rozlišovat několik chronologických vrstev v stáří slovotvorných morfémů a počítat se zatlačováním a přetvářením starších útvarů. — Na problémy a vyhlídky moderní etymologie, zvl. baltoslovanské, se zaměřil výklad V. Kiparského (Finsko).[106] Objasňoval střídání znělých a neznělých konsonantů v baltských a slovanských slovech stejného významu vlivem finským.

Diskuse poukázala na rysy spojující slovanskou mytologii s prostředím indoíránským a připomněla dosah korespondencí slovansko-ugrofinských (V. Polák). Zmínila se rovněž o vrstvách v slovanské mytologii rozdílných původem i stářím (V. Georgiev, Bulh.). Část se vyslovila zdrženlivě o možnostech rekonstrukce na úseku slovanské mytologie. Je zde třeba počítat s mladším původem některých jevů a neomezovat celou problematiku jen na jména božstev (S. Urbańczyk, Pol.). Byla také zdůrazněna potřebnost studia pojmenování a jejich motivace na základě širokého dokladového materiálu (J. Schröpfer, NSR). Zjištění, že staré sémantické systémy obrážejí kontrastní protiklady, lze aplikovat i na slovanskou mytologii, jak dosvědčují např. práce sovětských badatelů V. N. Toporova a V. V. Ivanova. Je třeba litovat, že se tito specialisté nemohli účastnit slavistického sjezdu (K. Horálek). Diskuse rovněž ukázala na častý výskyt likvid v litevských a lotyšských paralelách a z toho vyplývající anomálie v hláskovém skladě a upozornila na hláskové obměny přejatých slov (Š. Ondruš). V několika diskusních příspěvcích byl vysloven souhlas s tezemi výkladu R. Jakobsona i s jeho přístupem metodickým (H. Birnbaum, USA), (P. G. Bogatyrjov SSSR) a byla přivítána teorie V. Kiparského (I. Duridanov, Bulh.).

Emanuel Michálek

 

VI. Problematika strojového překladu

 

Podsekce věnovaná strojovému překladu (SP) nebyla zvlášť výrazná, protože mnoho významných odborníků z USA a zvláště ze SSSR se kongresu nezúčastnilo. Také její program se zredukoval na pouhé dva referáty. V prvém podal I. Botos (Maď.) stručný přehled sémanticko-syntaktické kategoriální analýzy[107] a její srovnání s analýzou rozpracovanou v C. E. T. A. v Grenoblu. Zajímavou myšlenkou v příspěvku bylo, že autor při hodnocení agloritmů analýzy nepracuje pouze s kritériem množství kategorií a množství pravidel, ale též s kritériem jednoduchosti pravidel, které má v praxi velký význam. V druhém příspěvku popsali A. Ljudskanov a M. Janakiev (Bulh.) využití statistických kritérií a zásad slovotvorby při redukci slovníku použitého v procesu SP.[108] Návrh je podložen myšlenkou, že překlad je možno (do značné míry) provádět po morfémech. Jejich závěry byly hodnoceny v diskusi jako přínos pro ty případy, kdy by šlo o překlad mezi jazyky velmi příbuznými. U typologicky odlišných jazyků je však navrhovaný přístup méně vhodný. — V diskusi se dále poukazovalo na nutnost rozšířit dosavadní zkoumání čistě slovotvorné o syntaktické aspekty slovotvorby (změny valence derivátů sloves atp.).

Petr Piťha

 

[89]VII. Problematika dialektologická

 

Dialektologické problematice byl věnován čtvrtý den sjezdových jednání. K. Dejna (Pol.)[109] přednesl aktuální návod na zpřesnění základních dialektologických pojmů a termínů. Navrhl, aby materiálově popisné práce byly označovány jako dialektografické na rozdíl od prací dialektologických, jejichž úkolem by bylo podávat syntetickoteoretický přístup k otázkám geneze, průběhu a rezultátů procesů, kterými se diferencuje sledované jazykové území. Předmětem dialektografického zkoumání by pak bylo jednotlivé nářečí (gwara), jejich skupina (narzecze), eventuálně jejich diferenční znaky (cechy gwarowe). Předmětem dialektologie by pak byly dialekty, které autor považuje za soubory dialektických znaků neboli jazykových inovací vzniklých na části jazykového území.

Všichni diskutující dialektologové souhlasili s požadavkem zpřesnit pojmový obsah běžně užívaných termínů, ale k návrhu vyslovili závažné výhrady. J. Bělič poukázal na to, jak je obtížné oddělit v konkrétní práci složku popisu od složky teoretické analýzy. Teprve na jejím základě a po vyřešení metodologických problémů je vůbec možno k vědeckému popisu dospět; a právě na způsobu, jakým byly při materiálově popisné práci vyřešeny otázky teoretickometodologické, závisí i možnost jejího dalšího využití pro syntetická díla; oba postupy souvisí tedy velmi těsně. Za ne dost jasnou považuje Bělič i tu část Dejnova návrhu, podle níž by se významově i pojmově odlišovaly termíny gwara a narzecze (které by příslušely popisné dialektografii) a dialekt (přisouzený hierarchicky nadřazené dialektologii). V Polsku samém se starší pokusy o podobnou terminologickou diferenciaci nevžily; navrhované řešení nechává ostatně posluchače na pochybách i o vzájemném vztahu pojmů narzecze a dialekt a o jejich obsahovém rozlišení. — S. Utěšený se vcelku přimlouval za zavádění diferencovaných termínů dialektologie a dialektografie a na podporu svého stanoviska uvedl paralely z jiných společenskovědních oborů (např. sociologie — sociografie, etnologie — etnografie). Je si ovšem vědom i určitých nevýhod: termín dialektologie by musel přitom i nadále označovat jako pojem nadřazený celou jazykovědnou disciplínu; kromě toho nelze vytvářet v jiných jazykovědných odvětvích obdobné terminologické dvojice: fonografie — fonologie, jazyková geografie — geologie. Jako pochybnější se jeví Utěšenému možnost závazně diferencovat platnost termínů gwara, narzecze a dialekt, zvl. v mezinárodním měřítku. Dialektický systém jednoho jazyka tvoří totiž rovnocenné synchronní alternace a diachronní klasifikační kritéria, která K. Dejna navrhuje, by se vlastně mohla uplatnit až v nadnárodním, např. celoslovanském rámci. — J. Skulina se vyslovil kriticky k Dejnovu referátu; dále pak vítal zájem o teoretické otázky dialektologie a kladně při tom zhodnotil zejména to, že se vychází z domácích tradic, přičemž se ovšem nezanedbává pokrok obecné jazykové teorie i nové metodologické postupy. V této souvislosti zdůraznil, že je praxí prověřeno a teoreticky i metodologicky přijímáno pojetí synchronní a diachronní dialektologie i další specializované přístupy. — Ani A. Vašek by nepovažoval za vhodné klást ve smyslu Dejnova pojetí rovnítko mezi synchronní a popisnou dialektologií; i diachronní práce mohou být materiálové a popisné. Kritizoval vymezení pojmu dialekt a konfrontoval je s pojetím vlastním. Za pracovní pole tu považuje přípravu slovníku lingvistické terminologie. — Podle J. O. Dzendzelivského (SSSR) dosavadní situace ve východoslovanské dialektologii není uspokojivá, některých termínů se užívá paralelně (např. nariččje — dialektna grupa, perechidni govory — zmišani govory), v jiných případech naopak chybějí termíny pro řadu pojmů (např. syntaktická izoglosa, sémantická izoglosa ap.). Při vypracovávání slovanské terminologie bude nutno brát v úvahu i tradici při vytváření termínů v jednotlivých jazycích slovanských. Na[90]vrhované rozlišení termínů dialektologie a dialektografie bude třeba konfrontovat s běžně užívanými termíny jako popisná dialektologie, historická dialektologie, lingvistická geografie (pro niž se začíná užívat i označení dialektografie).

Zbývající tři sdělení spojovala problematika jihoslovanská: M. Moguš (Jug.) podal novou klasifikaci srbochorvatských dialektů po stránce přízvukových systémů. — V diskusi D. Barjaktarević (Jug.) vyslovil s Mogušovým řešením zásadní nesouhlas a uvedl vlastní vývojové schéma akcentuačních srbochorvatských systémů, zaměřené především na postižení archaismů štokavských dialektů. — Naopak J. Matešić (NSR) se domnívá, že přijetím kritérií referentových by zmizela nejednotnost, s níž byly dosud přízvukové poměry srbochorvatské traktovány, a to i u lingvistů tak známých jako Belić, Hraste aj. Proti pojetí Barjaktarevićovu má Mogušovo řešení závažnou přednost: je totiž obecně aplikovatelné.

Příspěvek L. Djamo-Diaconity (Rum.)[110] představil výsledky nářečního (především lexikálního) výzkumu ve dvou izolovaných bulharských obcích v albánském jazykovém území ve srovnání s rezultáty podobného výzkumu provedeného u skupiny příslušníků tohoto nářečí, kteří se asi před dvěma desítiletími usídlili v Bukurešti. Nadto se tu nabízela možnost srovnávání s materiálem A. Mazona (starším o třicet let). Zkoumané nářečí je dnes charakterizováno jako jednoznačně ústupové: stále se zmenšuje okruh jeho uživatelů, a tedy se omezuje i jeho úkonnost; slovník se obohacuje výlučně výpůjčkami, slovotvorné postupy se při tvoření nových pojmenování už prakticky neuplatňují. Bukurešťská skupina, vytržená ze svého původního prostředí, se přitom jeví jako jednoznačně konzervativnější. — V diskusi M. Mladenov (Bulh.) zdůraznil nejen bulharistický, ale především obecně jazykovědný přínos těchto nových zjištění. — A. Desnickaja (SSSR) navrhla pojmout vývoj sledovaného nářečí jako součást širšího historického procesu, v němž se formoval vztah albánského a slovanského jazyka; jako zdroj materiálu by tu mohly sloužit i četné slovanské výpůjčky v albánštině a bohatá slovanská toponymika.

L. Vujović (Jug.) věnoval ve svém sdělení pozornost archaickému černohorskému nářečí na albánském pomezí.[111] Dnešní stav dialektu, charakterizovaného jak osobitými archaismy, tak shodami s přilehlou černohorskou nářeční oblastí, a samozřejmě také rysy přejatými z neslovanských jazyků balkánských (turečtiny a sousední albánštiny), vykládá autor jako výsledek zformovaný historickými skutečnostmi jazykovými i mimojazykovými. — V diskusi J. Matešić (NSR) připomněl, že v referátu chyběla zmínka o systému akcentuace (referent ji pak v závěrečném slově doplnil). — A. Desnickaja (SSSR) ocenila Vujovićovu práci jako nové významné svědectví o procesech vzájemného ovlivňování balkánských jazyků.

Hlavní zasedání lingvistické sekce sjezdu bylo věnováno tématice interdialektických vztahů. P. Király (Maď.) vystoupil tu s výsledky výzkumu skupiny slovenských dialektů na území Maďarska.[112] Přednáška výstižně představila jeho velmi obsáhlou jazykovězeměpisně orientovanou práci, která imponovala spíš zasvěceným vhledem do speciálních slovakistických otázek než metodickou objevností. Zpracováním bohatého materiálu dospívá autor k závěru, že sledovaná nářečí tvoří přechodný typ východoslovensko-ukrajinský. — Bezprostředně k tomuto tématu se vyslovil v diskusi A. Habovštiak. Ocenil Királyovu práci jako dokument neobyčejného významu. Vedle úkolu akribického popisu a klasifikace nářečních útvarů, které žijí prakticky bez styku s národním základem, zdůraznil Habovštiak [91]i problém jejich geneze a začlenění do celkového vývojového rámce slovenských nářečí, jež se po exodu ze Slovenska dotvářela (a to nejen na území Maďarska, ale také v Rumunsku, Jugoslávii i v Bulharsku). Za rozhodující vývojové činitele těchto skupin považuje stav nářečí v staré vlasti v době, kdy se skupina jeho nositelů oddělila, dále imanentní vnitrojazykové činitele i situaci a vývoj ostatních dialektů v jinojazyčném prostředí.

Příležitost k výměně názorů na bulharsko-makedonské téma, které bylo nejostřeji diskutovanou problematikou sjezdu v nejrůznějších sekcích, poskytla na dialektologickém zasedání přednáška B. Vidoeského (Jug.), věnovaná sociálnímu faktoru ve vývoji diferenciace makedonských nářečí.[113] Všímala si zejména situace v záp. části makedonského jazykového území, kde jsou větší městská centra se starou kulturní tradicí. Mluva těchto měst se vyznačuje některými zvláštnostmi, které ji odlišují nejen od venkovského okolí, ale i od spisovné makedonštiny. Jde tu jak o zachování některých archaismů (v poměru ke spisovnému jazyku i venkovským dialektům), tak o přijímání inovací (některé z nich patrně vlivem srbochorvatštiny). — Diskusní příspěvky se dělily do dvou skupin. Jedny se zabývaly teoretickou a metodologickou stránkou této práce, která reprezentuje netradiční odvětví dialektologie, dnes velmi přitažlivé. Tak J. Skulina vítá synchronně dynamické pojetí problematiky a uvažuje o nadnářečních normách, které se uplatňují v městských centrech a uvádějí do nových relací systémové nářeční vztahy. Výklad těchto jevů už není možno chápat jen jako objasnění jejich geneze, je třeba hodnotit strukturní povahu interferujících variant. — S. Utěšený zdůraznil, že v přednášce nešlo jen o popis rozdílů norem městských a venkovských, v nichž obou jazyková stratifikace jde ruku v ruce se stratifikací sociální, ale i o osvětlení dynamiky těchto diferencí a naznačení vývojových motivací — totiž mechanismů společenských vztahů. Vidoeski předvedl ukázku sociolingvistické práce tím, že vedle uvědomělé i neuvědomělé nápodoby (adaptace, asimilace) podtrhl i rezistenční, protiadaptační vztahy mezi společenskými i jazykovými vrstvami, jejichž síla je závislá na prestižním sebeutvrzování sledovaných sociálních skupin. — V podobném duchu vyzněl i diskusní příspěvek P. Iviće (Jug.). Také on poukazuje na interferenci teritoriálních a sociálních diferenciací, připouští, že rozdíly ve fonetice a gramatice, jak je Vidoeski zjišťuje, mohou mít charakter sekundárních, sociálně vázaných faktů a navrhuje napříště zkoumat i psychologické momenty sociálního oceňování rozdílných norem. — Bulharští diskutující, M. Čalakov a B. Šklifov, postrádali při posuzování makedonské situace genetické aspekty. Rozbor jednotlivých jevů je oba vede k obdobnému předpokladu, že sledovaná oblast byla podle nich součástí bulharského jazykového území a obtíže v interpretaci současného stavu vyplývají především z toho, že se k tomuto momentu podle jejich názoru dostatečně nepřihlíží.

V dialektologickém zasedání zaujala především přednáška A. Lamprechta o typologickém rozlišení přechodových dialektů.[114] Autor rozlišil přechodové dialekty jednak vzniklé postupnou diferenciací původní jednoty, jednak vytvářené vzájemným ovlivňováním a sbližováním dvou geneticky samostatných jazykových útvarů. Nově pak interpretoval formování přechodných nářečí česko-polských. Přednáška vzbudila zájem nejen funkčním spojením strukturního a diachronního hlediska, avšak i polemickým závěrem týkajícím se živé problematiky česko-polské. — V diskusi J. Bělič zdůraznil význam mimojazykových činitelů při formování jazykových hranic, v případě česko-slovenském byl v kritické době rozhodující proces konstituování národa; k přesvědčivému výkladu o genezi jazykové hranice česko-polské pak podotkl, že ani pevný svazek izoglos nemusí být totožný s hranicí [92]národního povědomí, jak poměry v dané oblasti ukazují. — P. Garde (Fr.) hodnotí Lamprechtovo pojetí dvojího typu přechodových nářečí jako závažný přínos pro typologii nářeční diferenciace. Ta není založena jen na relativní chronologii, ale rovněž na hodnocení synchronní povahy každé izoglosy. Přesahy a stabilizace mladších izoglos v přechodových územích přinášejí sice diferenciaci jazykovému celku, na jehož území se fixují, ale z hlediska místního nářečního systému odpovídají zjednodušení původního stavu (např. Lamprechtem uváděné potlačení fonologických distinkcí kvantity v lašských nářečích). Synchronní hodnocení ukazuje tedy svazek izoglos mezi nářečími lašskými a polskými jako hranici starou, naopak izoglosy oddělující nářečí lašská od českých mají povahu hranic nových. — J. Štolc se domnívá, že vytyčování hranic přechodových nářečí je vždy značně relativní, protože ostré hranice mezi nářečími jsou velmi řídké. Přechodové útvary vznikají na pomezí dvou vyhraněných celků ze vzájemných nebo jednostranných přesahů. Obvykle vznikají „vějíře“ izoglos, které je užitečné analyzovat, protože to jsou exaktně zjištěné hranice. Jejich obsah se však různí; někdy se uplatňují na velkém území a nesou konstitutivní znaky jednotlivých jazyků a určují jejich místo v genetické skupině, jiné se projevují v oblasti mnohem menší, ale jsou např. doklady diferenciačního vývoje fonologického systému při vytváření jednotlivých dialektů nebo jejich skupin, jiné ohraničují jen jevy mikrodialektické nebo lexikalizované. Celou problematiku přechodových nářečí nikdy nelze interpretovat pouze jako danost jazykovou. Při tom nelze abstrahovat od faktů mimojazykových, především od studia procesů kolonizačních a migračních. — Podle P. Ondruse vzájemné ovlivňování dialektů prochází třemi stadii: (1) jednotlivá přejetí, (2) vznik smíšených a přechodových nářečí a (3) splývání nářečí. Podrobněji si všímal lexikálních diferencí, které vznikají v dialektech zpravidla jako důsledky faktorů mimojazykových (přírodních, společenských ap.). Při vzájemném ovlivňování se uplatňuje míra styku mezi nositeli různých nářečí, ev. jazyků (popř. i styky některých společenských skupin). — Š. Lipták se soustředil na akcentologické zvláštnosti východního okraje východoslovenských nářečí. Svými závěry potvrdil tezi, že bez komplexního zhodnocení skutečností jazykových i mimojazykových není možno dospět k spolehlivému řešení otázek tohoto druhu.

Příspěvek Z. Sochové a S. Utěšeného byl nástinem teorie nářeční lexikologie a jejího programu,[115] zvl. se zřením k dialektologii slovanské. Popisné sběry materiálu by neměly být konečným cílem, naopak, teprve konfrontace s lexikálním systémem spisovným by mohla ukázat zvláštnosti nářečního systému lexikálního jak v kvalitativním, tak v kvantitativním smyslu slova. Pro lexikologickou práci není ovšem nezbytnou podmínkou „vertikální“ vhled do podrobně popsané slovní zásoby jednoho nářečí, lexikologickému studiu stejně vyhovují i perspektivy „horizontální“, dané rozborem a komparací sémantických mikrostruktur v měřítku celého jazyka nebo i skupiny jazyků. Takto zvolená témata by ovšem měla reprezentovat systémově závažné momenty slovní zásoby — pokud možno významné i z hlediska zeměpisné diferenciace. Bylo by účelné koordinovat práci slovanských dialektologů, kteří se nářečím slovníkem zabývají, a sjednotit jejich úsilí o hlubší vhled do struktury jazyka i na tomto poli. — M. Mladenov (Bulh.) se v diskusi zabýval především otázkou, jak určit lexikální dialektismus. Z jeho práce s nářečním slovníkem pramenily některé konkrétní podněty, jak analyzovat a kvalifikovat diferenční materiál. Je tu třeba shromáždit velké množství materiálu, především kontextového, bez něhož není možno provést nezbytnou analýzu sémantiky. Velmi kladně oceňuje např. návrh na onomaziologické řazení materiálu, které by ve slovanské nářeční lexikologii dalo reliéfně vyniknout diferencovaným sférám. Referát hodnotí jako ukázku teore[93]ticke úvahy, která je podnětná pro konkrétní práci. — K celkové koncepci referátu se velmi kladně vyjádřil také S. Stojkov (Bulh.); doporučil však, aby napříště — ať v teorii nebo i praxi — byla větší pozornost věnována otázce roviny, s níž se diferenční soubory nářečního materiálu srovnávají v rámci jednoho jazyka. Z praktických důvodů se zřejmě bude vycházet od lexika spisovného, avšak bude tu třeba respektovat specifické vlastnosti obou srovnávaných útvarů.

Účastníci sjezdu mohli sledovat i veřejné zasedání Mezinárodní komise pro Slovanský jazykový atlas. Zasedání nebylo jen oficiálním fórem, na němž se podávala zpráva o činnosti komise a přehled o postupu prací v jednotlivých zemích od sofijského sjezdu (referát předsedy komise R. I. Avanesova — SSSR),[116] a kde byly znovu připomenuty základní úkoly atlasu (předsedající W. Doroszewski — Pol.); díky dalšímu programu se stalo zároveň pracovním shromážděním účastníků této mezinárodní akce. Tak S. B. Bernštejn (SSSR) seznámil posluchače s výsledky jednání subkomise neslovanských zemí, které slavistickému sjezdu předcházelo; konkrétním organizačním a časovým možnostem sběru materiálu pro atlas v účastnických zemích se pak věnoval S. Urbańczyk (Pol.); potřebu dodržovat dohodnuté lhůty jednotlivých pracovních etap zdůraznili D. Brozović a J. Vuković (Jug.). Otázkou reprezentativnosti bodů výzkumné sítě ve výrazně diferencovaném a členitém území se zabýval A. Habovštiak. J. Bělič shrnul pak jednání komise do optimistické perspektivy: do příštího slavistického sjezdu může být shromážděn materiál, mohou tu být i výsledky zkušebního mapování.

Úroveň sjezdového jednání, přednášek i diskusí, ukázala slovanskou dialektologii jako už tradičně aktivní, živou disciplínu, která může — zvláště za předpokladu dobré mezinárodní spolupráce — čestně přispět svým přínosem k obecnému rozvoji slovanské jazykovědy.

Marie Racková

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 1, pp. 59-93

Previous Karel Horálek: Český verš deklamační

Next Miroslav Grepl: Za profesorem Jaroslavem Bauerem