Za profesorem Jaroslavem Bauerem

Miroslav Grepl

[Chronicles]

(pdf)

В память о профессоре Ярославе Бауэре / Hommage à professeur Jaroslav Bauer défunt

Po dlouhé těžké nemoci zemřel uprostřed pilné práce dne 4. ledna 1969 profesor srovnávací slovanské jazykovědy na Universitě J. Ev. Purkyně v Brně PhDr. Jaroslav Bauer, kandidát filologických věd. Slavistika v něm ztratila svého vynikajícího představitele a universita, na které od r. 1949 až do své smrti působil, také vzorného učitele a neúnavného organizátora vědeckého života. Jeho předčasný odchod se hluboce dotkl slavistů doma i za hranicemi.

Jaroslav Bauer se narodil 5. dubna 1924 v Rovečném (okr. Žďár nad Sázavou). V letech 1945—1949 studoval na filosofické fakultě Masarykovy university obor češtinu — ruštinu. Po studiích se stal jedním z prvních vědeckých aspirantů pro obor slovanské syntaxe. Během vysokoškolských studií získal vynikající školení v bohemistice, slavistice a indoevropeistice v seminářích a na přednáškách prof. J. Kurze, prof. Ad. Kellnera, akad. Fr. Trávníčka a prof. V. Machka. Mimo to sám s vděčností vzpomínával trvalého zájmu a citlivého metodologického vedení, jichž se mu do[94]stávalo od akad. B. Havránka. V roce 1955 obhájil kandidátskou disertaci Staročeské souvětí, v r. 1958 byl jmenován docentem a v r. 1966 profesorem srovnávací slovanské jazykovědy na filosofické fakultě University J. Ev. Purkyně.

Krátký život prof. Bauera byl naplněn intenzívní a cílevědomou vědeckou prací. Výsledky této práce vzbuzují úctu nejen svým rozsahem, ale především svou badatelskou závažností. Trvalého mezinárodního významu dosáhl zvláště všestranným a pronikavým výzkumem větné a souvětné syntaxe slovanských jazyků.

Vědecké dílo prof. Bauera se ve své celistvosti vyznačuje promyšlenou koncepcí a důslednou systematičností její realizace. Knižní práce a desítky studií a článků publikovaných v různých časopisech domácích i zahraničních ukazují, že jejich autor usiloval o velkou syntetickou práci: měla to být historickosrovnávací skladba slovanských jazyků. Předčasná smrt mu sice zabránila tento záměr dokončit, avšak jeho studie, vynikající materiálovou fundovaností a metodologickou průbojností, pronikavě osvětlující nejeden složitý problém z vývoje větné a souvětné stavby, představují výrazný pokrok a trvalý přínos pro všechny badatele, kteří ho budou v jeho záměrech následovat.

Prof. Bauer obrátil po několika paleoslovenistických studiích z pádové syntaxe pozornost ke studiu staročeského souvětí. Po řadě přípravných článků uveřejnil monumentální monografii Vývoj českého souvětí (Praha 1960, 402 s.). V ní imponujícím způsobem a na rozsáhlém materiále osvětlil vývojové zákonitosti českého souvětného systému a popsal proces konstituování jednotlivých souvětných typů až do nové češtiny.

Práce na Vývoji a záměry široce slavistické nutily ho znovu a znovu hluboce promýšlet otázky metodologie historickosrovnávacího a porovnávacího studia. Vycházeje ze strukturalistického pojetí jazyka jako systému a ze systémové podmíněnosti vývojových tendencí, snažil se především v systémových souvislostech hledat příčiny jazykových změn. (Viz např. K voprosu o vozniknovenii i razvitii tipov složnogo predloženija, Voprosy slavjanskogo jazykoznanija 6, Moskva 1962; Osnovnyje problemy sravniteľno-istoričeskogo izučenija sintaksisa slavjanskich jazykov, VJaz 1963; Uplatnění systémových souvislostí ve vývoji syntaktické stavby českého jazyka, SbFilFakBU 1966; Phénomènes centraux et périphériques dans l’évolution du système syntaxique de la langue tchèque, TLP 2, 1966; Problematika vývoje základních typů věty v slovanských jazycích, sb. Otázky slovanské syntaxe II, 1968 aj.).

Složitost syntaktického vývoje a snaha tento vývoj nezjednodušovat vedla však Bauera k tomu, aby vážil i jiné možné faktory. Proto věnoval velkou pozornost zkoumání vlivu řečtiny a latiny na češtinu (Vliv řečtiny a latiny na vývoj syntaktické stavby slovanských jazyků, sb. Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě 1958) a církevní slovanštiny na skladbu ruskou (K povaze vlivu církevní slovanštiny na staroruskou syntax, Bulletin Ústavu ruského jazyka a literatury X, 1966). Vědom si společných vývojových tendencí a společného východiska uvažoval o metodách rekonstrukce praslovanského stavu (Problema rekonstrukcii praslavjanskogo složnogo predloženija, SbFilFakBU 1958; Úkoly a metody rekonstrukce praslovanské syntaxe, sb. Čs. přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, Praha 1963 aj.).

Jeden z hlavních předpokladů toho, aby historickosrovnávací a porovnávací studium vedlo opravdu k spolehlivým a souměřitelným výsledkům, viděl Bauer ve vypracování vhodné klasifikace větných a souvětných typů. Věnoval této otázce velké úsilí v řadě dílčích studií (Klasifikace souvětí, Jazykovedné štúdie IV, 1959; Klasifikace souvětí v českých a ruských mluvnicích, SJ 5, 1955; Složité souvětí a jeho klasifikace, SaS 27, 1966; Types des propositions subordonnées et leur classification dans les langues slaves, TLP 3, 1968 aj.); výsledkem je propracovaný systém klasifikace souvětí ve Skladbě spisovné češtiny [95](skriptum, Praha 1965), založený na obsahovém poměru věty vedlejší k větě hlavní (práce se připravuje do tisku). Bauerova klasifikace vždy směřovala k tomu, aby existence každého větného a souvětného typu byla prokázána i historickým vývojem.

Své metodologické a typologické koncepce vždycky sám prověřoval na materiálových pracích. Je autorem řady statí historických (K vývoji českého souvětí, SaS 18, 1957; K vývoji polských obsahových vět, SbFilFakBU 1961; K vývoji základních typů věty v českém jazyce, Slavia 35, 1966), historickosrovnávacích (Staročeská věta a staročeské souvětí na základě srovnávacím, sb. K historickosrovnávacímu studiu jazyků, Praha 1958; K razvitiju otnositeľnych predloženij v slavjanskich jazykach, VJaz 1967), velkých studií porovnávacích (Časové souvětí v ruštině a v češtině, SJ 5, 1955; Souřadné souvětí, sb. Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české II, Praha 1961; K specifickým rysům ve stavbě lužickosrbského souvětí, Beiträge zur sorbischen Sprachwissenschaft, Bautzen 1968) aj.

Zdá se, že nejbližším vědeckým úkolem prof. Bauera měla být velká srovnávací práce o souvětí v slovanských jazycích. Svědčí o tom řada systematicky koncipovaných statí o spojkách a spojovacích prostředcích. Věnoval v nich pozornost původu spojek (SbFilFakBU 1960), charakteristice jejich významu a fungování (SbFilFakBU 1968), srovnávání českých spojek s ruskými (SbFilFakBU 1957) a polskými (Język Polski 1958), výkladu stsl. spojek ašte, donideže, doneliže a slovanských spojek s -bo (sb. Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958), vztahům spojek k jiným „pomocným“ slovním kategoriím, příslovcím (SbFilFakBU 1962), relativům (Slavica Pragensia 1962), citoslovcím (SbFilFakBU 1963) a částicím (SbFilFak BU 1964). Mimo to spolupracoval při vypracování spojkových hesel pro Słownik polszcyzny XVI w., Słownik języka Jana Chryzostoma Paska (XVII w.) a pro slovník staročeský a staroslověnský. Tyto studie o spojkách nejenže přinášejí nové cenné badatelské výsledky, ale jsou ve své komplexnosti zároveň názorným svědectvím toho, jak důkladně, svědomitě a systematicky se Bauer vždy připravoval k zvládnutí většího tématu.

Velká znalost slovanského materiálu, promyšlená metodologie, vlastní vědecké výsledky a jasná koncepce opravňovaly Bauera k formulování programových statí, v nichž dovedl jasně a naléhavě osvětlit úkoly a cesty historickosrovnávacího studia slovanské syntaxe, učinily z něho ideálního spoluautora Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy II — Skladba (1966²) a Školní mluvnice ruštiny (1968) a zpracovatele syntaktických otázek pro slovanský jazykový atlas.

Prof. Bauer vždy toužil po výměně názorů s předními badateli, a hluboce tolerantní k jejich výsledkům a postupům, usiloval o to, aby ve společné diskusi byla nalézána vědecká pravda a odhalovány nejspolehlivější metody jejího poznání. Účastnil se proto aktivně mnoha vědeckých zasedání, konferencí, symposií a slavistických sjezdů, horlivě se jako sekretář Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků staral o to, aby tato komise měla vždy jasný program a její práce vzestupnou tendenci, a byl pořadatelem dvou mezinárodních syntaktických symposií v Brně, která významně přispěla ke spolupráci mezi slavisty a přinesla závažné výsledky faktické i metodologické ve sbornících Otázky slovanské syntaxe (1962) a Otázky slovanské syntaxe II (1968).

Jako ve vědecké práci byl prof. Bauer příkladný také ve svém učitelském povolání a v osobním životě. Spravedlivý, náročný k sobě i k jiným, seriózní v badatelském úsilí i ve styku s lidmi, nade vše miloval pravdu jak ve vědě, tak v životě. Odešel, vytvořiv dílo vpravdě úctyhodné. A tam, kam už sám nemohl, osvítil daleko dopředu cestu všem svým pokračovatelům.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 1, pp. 93-95

Previous Z. F. Oliverius, Z. Hlavsa, J. Kořenský, V. Barnetová, V. Hrabě, K. Svoboda, J. Filipec, E. Michálek, P. Piťha, M. Racková: Z VI. mezinárodního sjezdu slavistů v Praze

Next Jan Průcha: Psychobiologická teorie jazyka