Dvě konference o psycholingvistice

Jan Průcha

[Chronicles]

(pdf)

Две конференции о психолингвистике / Deux conférences sur la psycholinguistique

I

Dva roky po prvním setkaní sovětských psycholingvistů (Moskva 1966)[1] uspořádal Institut jazykoznanija AN SSSR nové, větší zasedání — konferenci o psycholingvistice; konala se opět v Moskvě 4.—6. června 1968. Byla věnována dvěma základním problémům: a) úloha a místo generativních gramatik v psycholingvistických modelech uživatele jazyka, b) experimentální výzkum sémantiky. Konference, která měla čistě pracovní ráz, se zúčastnilo na 150 odborníků z různých lingvistických, psychologických, pedagogických aj. pracovišť celého Sovětského svazu (z ČSSR autor této zprávy). Po skončení konference došlo ještě následující den k neoficiálnímu jednání o kooperaci psycholingvistických výzkumů v SSSR a byla zřízena bibliograficko-dokumentační poradna pro psycholingvistiku zahraniční. Konference byla velmi dobře organizována; před zahájením obdrželi účastníci tištěné Materialy vtorogo simpoziuma po psicholingvistike (Moskva 1968, 103 s.), obsahující jednak teze referátů a sdělení, jednak předběžný nástin monografie o teorii jazykové činnosti (viz níže). Jednaní připravoval a řídil organizační výbor složený ze známých lingvistů a psychologů (F. P. Filin, B. A. Serebrenikov, N. I. Žinkin, R. M. Frumkinová aj.), hlavním organizátorem a „duší“ celé akce byl A. A. Leonťjev, autor řady prací o psycholingvistice.[2]

V této zprávě nebudeme podrobně rozebírat všech 37 referátů a sdělení konference, nýbrž podáme jen obecnou charakteristiku jednotlivých tematických okruhů a zastavíme se u těch příspěvků, které zaujaly novými výsledky nebo svou teoretickou podnětností. Pokud jde o celkový stav a zaměření sovětské psycholingvistiky, můžeme odkázat na nedávno publikovaný přehled.[3]

K první problematice (Teoretické otázky využití generativních gramatik v psycholingvistických modelech) bylo předneseno 13 referátů. Část z nich se týkala obecných aspektů psycholingvistických modelů mluvčího a posluchače a zvl. vztahu jazykové kompetence a performance; největší pozornost vyvolaly referáty o konkrétních experimentech, jimiž se ověřovala reálnost gramatických modelů Chomského a Millera aj. pro teorii individuálního komunikačního aktu. I. I. Il’jasov (Moskva) provedl experiment, jímž naprosto přesně (na materiálu ruštiny) zopakoval známý experiment G. A. Millera[4] týkající se vlivu různých typů gramatických struktur na dekódování vět (u Millera na materiálu angličtiny). Millerova metodika spočívá v tom, že pokusným osobám jsou předkládány buď pomocí tachistoskopu, nebo v tzv. blankovém testu věty obsahující stejné lexémy, ale lišící se navzájem gramatickou strukturou (např. aktivní konstrukce proti pasívním, kladné proti záporným aj. a jejich další kombinace). Čas nutný k tomu, aby pokusné osoby rozpoznaly věty „patřící k sobě“ (matching of sentences), je podle Millera závislý na transformační složitosti vět — tzv. hypotéza transformačního dekódování. Tak např. dekódování vět s dvěma gramatickými parametry (např. věty s konstrukcí pasívní-negativní) vyžaduje více času než dekódování vět s jedním gramatickým parametrem (např. věty jen s pasívní konstrukcí). Výsledky Il’jasovovy se však značně liší od Millerových — především se ukázalo, že průměrný čas identifikace je v pod[101]statě stejný u vět s dvěma i s jedním gramatickým parametrem, a rozhodně se nepotvrdilo, že identifikační čas má aditivní charakter v závislosti na transformační složitosti vět, jak tvrdí Miller.

Také I. M. Luščichinová (Leningrad) zkoumala vliv gramatických transformací, a to vzhledem k rychlosti a přesnosti kódování vět. Její experiment spočíval v podstatě v tom, že pokusné osoby poslouchaly věty předkládané v rychlém sledu a měly za úkol přetvářet věty s kladnými oznamovacími konstrukcemi (např. My namazyvajem maslo na chleb nožom) na věty s tázacími konstrukcemi (např. Čem my namazyvajem maslo na chleb? Čto vy namazyvajete nožom? apod.) a naopak. Výsledky ukazují, že pokusné osoby snadněji transformují tázací konstrukce na kladné oznamovací (78 %) než naopak (52 %); transformování prvního typu je také standardnějším procesem (variační koeficient V₁ = 35,3 %) než u druhého typu (V₂ = 54,4 %). Avšak tentýž experiment provedený v podmínkách skutečné komunikace (spojení mezi kontrolní věží letiště a posádkou letadla) přinesl výsledky, které nepotvrzují výsledky prvního experimentu. Na základě toho autorka odmítá závěry o universální úloze transformací v kódování a dekódování vět; tato úloha je omezována určitými typy lexikálně-sémantického materiálu a určitými komunikačními situacemi.

Také v několika jiných referátech z tohoto okruhu — A. E. Kibrik a A. A. Ložkinová (Leningrad), M. M. Kopylenko (Alma-Ata), E. M. Vereščagin (Moskva) aj. — byly předloženy výsledky týkající se ověřování psycholingvistické relevance transformační gramatiky při dekódování vět, z nichž je patrno, že psychologická reálnost transformační gramatiky není dosud prokázána.[5] Avšak jak ukázala diskuse, nelze Millerovu hypotézu kategoricky odmítat, nýbrž naopak ověřovat i na jiných jazycích a současně hledat i další cesty studia zapojení gramatického komponentu do modelů mluvčího a posluchače.

K druhé problematice (Experimentální výzkum sémantiky) bylo předneseno 24 referátů, avšak část z nich se sémantických otázek týkala jen okrajově. Dva základní referáty — A. A. Leonťjeva (Moskva) a N. I. Žinkina (Moskva) — pojednávaly o obecných aspektech zkoumání sémantiky psycholingvistickými metodami, shrnovaly v podstatě dosavadní přístupy. Nejzajímavější byly opět referáty obsahující výsledky konkrétní experimentální analýzy významu slov — G. S. Ščur (Moskva), A. P. Klimenková (Minsk), A. A. Zalevskaja (Alma-Ata) aj. V těchto experimentech se využívá většinou asociačních metod, které po období jistého nezájmu a kritického zamítání prožívají nyní renesanci v sovětské i zahraniční psycholingvistice. Na konkrétních příkladech bylo prokázáno, že zpracováním asociačních dat lze pro určitá sémantická pole (např. časová a prostorová pole) vyčlenit faktory, které je možno snadno interpretovat jako tzv. sémantické komponenty. Podobné interpretace pak vedou i k tomu, že někteří psycholingvisté vykládají význam slova přímo jako znalost slovních asociací u uživatele jazyka. Proto také experimentální výzkum sémantiky slova nemůže být — jak prokázala ve svém cenném referátu A. P. Klimenková — pouze paradigmatický, tj. nepřihlížející ke kontextu. — Žádný referát v tomto tématu se netýkal sémantiky věty, ačkoli v sovětské psycholingvistice se začíná úspěšně rozvíjet např. studium [102]sémantických aspektů větných transformací aj.[6]

K tomuto okruhu problematiky byla připojena i varia — několik skupin referátů z různých tematických oblastí více nebo méně souvisících se studiem sémantiky (problematika percepce textu, patologie řeči, bilingvismu aj.). Dva referáty R. M. Frumkinové a A. P. Vasiljeviče (Moskva) přinášely výsledky experimentů týkajících se závislosti tzv. prahů rozpoznávání určitých jazykových elementů (kombinací písmen, slov aj.) na jejich lingvistických pravděpodobnostech. Hlavním teoretickým výsledkem těchto experimentů je hypotéza, že jednotkou rozhodování při percepci textu je element ne menší než slovo (tato hypotéza je však v rozporu s jinými experimentálními výsledky i sovětských autorů, např. Čistovičové). V zajímavém referátu E. V. Korotkovové a kol. (Moskva) se pojednávalo o analýze jazykového chování pokusných osob žijících delší dobu v podmínkách zvukotěsné izolace (např. při výcviku letců apod.). Ukazuje se, že psycholingvistické charakteristiky jsou indikátory neuropsychického stavu člověka, např. v podmínkách provedeného experimentu se zvyšují pozitivní hodnoty slovních asociací a roste celková informativnost monologických projevů (reportáže a hlášení) pokusných osob aj. Také několik jiných referátů upozornilo na široké možnosti využití psycholingvistických metod v aplikovaných výzkumech.

Závěr konference byl věnován posouzení předběžného nástinu kolektivní monografie Osnovy teorii rečevoj dejatel’nosti, otištěného v materiálech konference. Monografie má obsáhnout a rozpracovat všechny problémy komplexní teorie jazykové činnosti, tj. jak vlastní psycholingvistické, tak např. stylistické problémy jazykové komunikace, problémy teorie masové komunikace atd. Tato rozsáhlá publikace (předběžně asi 35 tiskových archů) bude dílem početného autorského kolektivu a má být dokončena již v letech 1970—1971.

Konference v Moskvě znovu potvrdila rychlý růst sovětské psycholingvistiky a přinesla mnoho nového jak po stránce faktické, tak v metodologii psycholingvistického výzkumu. Ve srovnání s obdobnou konferencí, jež se konala v roce 1966 v Edinburghu[7] za účasti britských a amerických odborníků, upoutává zejména důraz, který nyní kladou sovětští badatelé na konkrétní experimentální výzkumy, a jejich znalost zahraničních, zvl. amerických výsledků. To vše jistě přispívá k dalšímu rozvoji psycholingvistiky i v dalších zemích.

 

II

V rámci mezinár. psychologické konference, jež se konala v Praze 7.—11. 10. 1968, jednala i zvláštní pracovní skupina pro sociální psychologii jazyka. Jejími členy bylo šest významných odborníků z různých zemí (T. Slama-Cazacu, W. Lambert, R. Rommetveit, M. Pecheux, P. Schönbach, J. Janoušek). V této zprávě shrneme stručně výsledky jednání skupiny (které mělo povětšinou formu diskusní výměny názorů na zadané problémy) a naznačíme obsah nejzajímavějších příspěvků některých účastníků.

Tzv. sociální psychologie jazyka označuje disciplínu zabývající se studiem jazyka a jazykové komunikace ve vztahu k sociálnímu chování a sociálním vztahům, rolím a postojům lidí, k skupinovým strukturám atd. Tato disciplína se tedy v podstatě kryje s tím, co lingvisté označují termínem sociolingvistika, resp. psycholingvistika. V souvislosti s vymezením objektů těchto disciplín[8] došli členové skupiny k závěru, že místo hledání rozdílů (které existují např. mezi psycholingvistikou na straně jedné a sociolingvistikou, resp. sociální psycho[103]logií jazyka na straně druhé) je třeba důsledněji uplatňovat komplexní přístup ke studiu lidské komunikace, především její jazykové složky jakožto složky nejdůležitější. Základní jednotkou pro všechny, kdo se zabývají tímto studiem, by měla být „výpověď v kontextu“, kde kontext je nutno chápat v nejširším smyslu jako působení různých faktorů kulturního, historického, ekonomického aj. „okolí“ výpovědi. Právě tímto zdůrazněním studia kontextu, pragmatických aspektů komunikace, se uvedené pojetí liší od psycholingvistických teorií vycházejících z koncepce Chomského a Millera (jež byla podrobena kritickému rozboru zvl. R. Rommetveitem — viz níže) a naopak se přibližuje k principům funkční lingvistiky, resp. funkční stylistiky (např. koncepci tzv. stylotvorných činitelů vypracované v pražské škole aj.).

„Kontextové“ pojetí studia jazykové komunikace uplatňuje ve svém výzkumu u nás dobře známá rumunská badatelka T. Slama-Cazacu. Ve svém příspěvku hodnotila výsledky svých dřívějších experimentů týkajících se jednak vztahu jazykové komunikace a pracovního procesu, jednak rozvoje řeči u dětí.[9] Ukázala, že jazyk jako jedna z forem sociální aktivity ovlivňuje různé fáze pracovního procesu (např. koordinaci činnosti členů týmu, synchronizaci pohybů apod.), na druhé straně pracovní proces jakožto sociální „kontextový“ činitel ovlivňuje jazykovou komunikaci (např. výběr kódu, typ komunikační struktury ve skupině atd.).

Pražský sociální psycholog J. Janoušek se zaměřuje při studiu sociální komunikace na jev přeměny elementárních komunikačních rolí, ke které dochází mezi mluvčím a posluchačem,[10] a na vliv této přeměny na řešení jistých úloh. Janoušek provedl experimenty s dvojicemi pokusných osob, kterým byl za různých podmínek předkládán text, na jehož základě měly řešit zadanou úlohu. Měnící se podmínky (např. text byl předkládán oběma partnerům současně nebo pouze jednomu členu dvojice a ten musel informovat o obsahu textu druhého partnera ap.) vytvářely tedy různé typy přeměny komunikačních rolí; výsledky slouží k ověření hypotéz, zda přeměna komunikačních rolí zvyšuje kooperaci a aktivuje kognitivní síly členů malé společenské skupiny.

Typický sociálně psychologický přístup ke studiu jazyka byl představen západoněmeckým badatelem P. Schönbachem — šlo o zjišťování vlivu synonymních pojmenování („Fremdarbeiter“ a „Gastarbeiter“, označující cizí dělníky pracující dočasně v NSR) na hodnocení jejich denotátů v různých sociálních skupinách uživatelů jazyka. Na základě měření pomocí sémantických diferenciálních škál se zjistilo, že „Fremdarbeiter“ vyvolává vcelku negativnější postoje k označovaným osobám (v závislosti na věku a stupni vzdělání uživatelů jazyka) než označení „Gastarbeiter“.

Velmi zajímavé názory má R. Rommetveit, profesor university v Oslo, dnes jeden z nejvýznamnějších evropských pracovníků v psycholingvistice. Rommetveit již dříve v různých svých pracích podrobil ostré kritice tu koncepci studia jazyka, kterou prosazují psycholingvisté skupiny Chomského a Millera. V rámci této koncepce byl totiž proveden velký počet experimentů, jimiž se studuje vliv především syntaktických vlastností vět, izolovaných od jakéhokoli kontextu, na jejich dekódování. Teoretickým základem těchto experimentů je předpoklad, že věty s určitou strukturou jsou kódovány a dekódovány vždy stejně v různých podmínkách. Rommetveit považuje tento předpoklad za chybný a naproti tomu správně zdůrazňuje, že kódování a dekódování každého jazykového sdělení plně závisí na jazykových a mimojazykových podmínkách, za nichž probíhá. Aby to prokázal, provedl Rommetveit některé důležité experimenty, [104]jimiž se studují vlivy různých typů kontextů na dekódování vět a při nichž se laboratorní podmínky dekódování maximálně přibližují podmínkám přirozené jazykové komunikace.[11]

Jednání skupiny pro sociální psychologii jazyka i celé konference bude publikováno, takže zainteresovaná lingvistická i jiná odborná veřejnost bude se moci podrobněji seznámit se zajímavými názory sociálních psychologů, které znovu dokládají nutnost interdisciplinárního studia složitého fenoménu, jímž je jazyková komunikace.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 1, pp. 100-104

Previous Edvard Lotko: Nový slovník lingvistické terminologie

Next BHk (= Bohuslav Havránek): Nepřesnosti v informaci o pražském strukturalismu u českého strukturalistického etnografa